ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.599.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 599/2016-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 10 To 309/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 146/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných Ing. P. Ch. a Ing. J. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 1 T 146/2014, byli obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byli oba dva obvinění shodně odsouzeni podle §222 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 roků. Všichni poškození, kteří se připojili se svým nárokem na náhradu škody, vypočtení ve výroku tohoto rozsudku, byli podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že v průběhu druhé poloviny roku 2010 podrobně popsaným způsobem vyvedli při znalosti ekonomické situace majetek z obchodní společnosti SEDES, s. r. o., IČ: 25945165, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8 – Kobylisy, od 2. 8. 2010 s obchodním názvem SEDES PLUS, s. r. o., se sídlem Chudenická 1057/34, Praha 10, která za tento zcizený majetek v celkové výši 4 948 700 Kč nedostala žádnou protihodnotu, ač to obvinění předstírali. Přitom uvedená obchodní společnost měla k 17. 8. 2010 závazky ve výši 4 782 653 Kč a k 9. 12. 2010 dokonce ve výši 9 591 215 Kč, jak bylo včetně uvedení konkrétních věřitelů a dlužných částek podrobně rozvedeno ve výroku rozsudku. Tito věřitelé byli kroky obviněných poškozeni, protože po takovém nakládání s majetkem ze strany obviněných, kteří v tomto období současně převedli 100 % obchodního podílu uvedené společnosti SEDES, s. r. o., na tzv. bílého koně, již odsouzeného P. Ch., kterého nechali jmenovat místo sebe do funkce jednatele. V důsledku popsaného jednání obviněných neměla uvedená obchodní společnost SEDES, s. r. o., z čeho pohledávky svých věřitelů uspokojit. Sami obvinění přitom po fingovaném nákupu věcí potřebných pro provoz podniku (zejména pokud jde o stavební stroje) od společnosti SEDES, s. r. o., resp. posléze SEDES PLUS, s. r. o., za niž i nadále na základě zmocnění jednali, dále pokračovali v podnikání v rámci jimi ovládané obchodní společnosti SEDES, a. s., IČ: 29007178, se sídlem Nuselská 319/106, Praha 4 – Michle, na kterou převedli zakázky společnosti SEDES, s. r. o., a dne 17. 8. 2010 na základě uzavřených šestnácti kupních smluv jí prodali za vykazovanou kupní cenu v celkové výši 4 721 743 Kč majetek společnosti SEDES, s. r. o., spočívající v souboru movitých věcí majících v této době hodnotu ve výši nejméně 3 823 292 Kč, přičemž fingovali úhradu kupní ceny za tyto věci v hotovosti, ačkoli k ničemu takovému ve skutečnosti nedošlo; dále obchodní společnost SEDES, a. s., též převzala provozovnu po SEDES, s. r. o., v Náchodě na Plhovském náměstí 1101.
3. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve veřejném zasedání usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 10 To 309/2015 , tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obou obviněných i státního zástupce zamítl.
II. Dovolání obviněných
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění Ing. P. Ch. a Ing. J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatelé nejprve v úvodu svého společně podaného opravného prostředku shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, především výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, podstatu vlastních odvolacích námitek, jakož i zamítavý výrok usnesení soudu druhého stupně. Dále dovolatelé uvedli, z jakého důvodu podávají dovolání odkazem na zákonné ustanovení s jeho citací. Vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku spatřovali v tom, že soud druhého stupně jako soud odvolací nesprávně aplikoval ustanovení §12 tr. zákoníku, přesněji podle další argumentace, aniž by to sami konkretizovali, ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obžalovaní nejprve uvedli, že soudy „věnovaly privilegovaný přístup tvrzení obžaloby“ a „bagatelizují obhajobu“. Dále uvedli, že šlo o běžný obchodní případ v souladu s obchodními pravidly. Nebylo vyvráceno (zřejmě míněno prokázáno), že obvinění společným jednáním zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili svůj majetek a způsobili tak značnou škodu, neboť k tomu absentují důkazy, zároveň nebylo blíže vysvětleno, z jakého důvodu byli tedy údajně poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tyto skutečnosti namítali obvinění již v odvolání, avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Uvedenými námitkami v podobě nepochopení zásady subsidiarity trestní represe a vymezení škody v trestním řízení je podle názoru obviněných naplněn dovolací důvod. Soudy nižších stupňů podle obviněných nesprávně posoudily společenskou škodlivost jejich jednání a „skutečnost, zda uvedeným jednáním byly naplněny znaky shora uvedeného přečinu“. Dále připomněli, že jsou oba bezúhonní a po dlouhou dobu podnikají, což se podle nich mělo promítnout do hodnocení společenské škodlivosti, která nebyla naplněna v intenzitě předvídané u trestného činu. Nelze podle obviněných vnímat tento „definiční znak jako kritérium, které zdánlivě z definice trestného činu vypadlo,“ neboť účelem zákona není trestně stíhat jednání postižitelná podle občanskoprávních předpisů. S ohledem na okolnosti popsané v odvolání došlo proto k nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněných soudy nižších stupňů.
6. Obvinění pak z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika
7. Opis dovolání obou obviněných byl podle §265h odst. 2 tr. řádu doručen Nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 13. 4. 2016. Nejprve shrnul rozhodnutí soudů nižších stupňů a podané dovolání obviněných. Dále konstatoval, že relevantní námitkou je pouze námitka týkající se principu subsidiarity trestní represe a aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které citoval. Upozornil na stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, jednání obviněných vykazuje všechny znaky trestného činu poškození věřitele, s ohledem na výši způsobené škody (cca 4,95 milionu Kč) se nejedná o méně závažný či bagatelní trestný čin. Nejsou současně dány ani jiné specifické okolnosti, pro které by o trestný čin nemělo jít. Samotná existence soukromoprávní roviny nijak bez dalšího neeliminuje trestněprávní rovinu. Navíc s námitkami obviněných ohledně principu subsidiarity trestní represe se již řádně vypořádal odvolací soud (na str. 7 – 8 usnesení soudu druhého stupně). Obvinění podle závěrů soudů nižších stupňů vyvedli majetek v hodnotě necelých 5 milionů Kč z obchodní společnosti SEDES, s. r. o., na úkor jejích věřitelů, současně převedli obchodní podíly v této obchodní společnosti na nastrčenou „figurku“, P. Ch., který byl evidentně tzv. bílým koněm, jenž v obchodní společnosti figuroval pouze formálně, později byl nekontaktní, částku ve výši 8 milionů Kč za obchodní podíl nikdy neuhradil. Obvinění na základě plných mocí si ale ponechali faktický vliv na další fungování obchodní společnosti SEDES, s. r. o. I v době, kdy nebyli jednateli ani společníky v této obchodní společnosti, činili další úkony směřující k vyvedení majetku z uvedené obchodní společnosti a fingovali, že do této obchodní společnosti se dostává za prodávaný majetek odpovídající protihodnota. Tím alespoň zčásti zmařili uspokojení věřitelů obchodní společnosti SEDES, s. r. o., na kterou byl prohlášen konkurz. Jednání obviněných tak vykazuje znaky předem plánované, vysoce promyšlené činnosti, jejímž konečným cílem bylo zbavit se závazků vůči svým věřitelům a přitom ve stejném oboru dále podnikat s tzv. čistým štítem. Pokud jde o nekonkrétní námitku ohledně chybného stanovení škody soudy nižších stupňů, ani ta nemůže obstát, neboť škodou je hodnota odstraněného majetku, kterého by bylo možno užít k uspokojení pohledávek věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v §222 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 636/2006. Proto státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněných, že jejich jednání bylo v souladu se standardními pravidly obvyklých obchodů v této oblasti. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Zároveň souhlasil i pro případ jiného názoru Nejvyššího soudu s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
8. Vyjádření státního zástupce bylo obviněným zasláno k replice, obvinění této možnosti využili, nicméně v replice v podstatě jen zopakovali svou argumentaci uplatněnou v dovolání a vyjádřili nesouhlas se stanoviskem státního zástupce.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
11. Předně je na místě uvést, že obvinění formálně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ač ve skutečnosti jejich námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obvinění se totiž domáhali přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí odvolání obviněných (i státního zástupce) jako řádného opravného prostředku podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to přestože v řízení mu předcházejícím měl být podle obviněných dán důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze úspěšně uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je tedy aplikace hmotněprávních ustanovení na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a v návaznosti na něj i soudem druhého stupně, přičemž se zásadně nepřipouští posouzení jejich aplikace na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno jen na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacímu důvodu
13. Pokud se obvinění dovolávali své bližší argumentace uvedené v odvolání (na konci svého mimořádného opravného prostředku, ovšem bez jakéhokoliv upřesnění, ke které námitce se má vztahovat), nelze k takové argumentaci v dovolacím řízení přihlížet. Takový odkaz dovolatele na argumentaci v řádném opravném prostředku či v jiných podáních je nepřípustný, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu a dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.
14. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod pak spadají námitky, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybnili skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, či se domáhali jiného způsobu hodnocení (ve věci provedených) důkazů. Za takovou lze označit i námitku obviněných, že soudy „věnovaly privilegovaný přístup tvrzení obžaloby a ve svém samotném důsledku bagatelizují obhajobu“, že výrok o vině „by měl být výsledkem dokazování“, že nebylo prokázáno ani v rovině pravděpodobnosti (nepřesně uvedeno „vyvráceno“), že obvinění společným jednáním zmařili uspokojení svého věřitele tím, že odstranili svůj majetek a způsobili tak značnou škodu apod. To platí zvláště za situace, kdy obvinění ani blíže nenaznačili, v čem mělo pochybení soudů nižších stupňů v tomto směru spočívat a proč tomu tak není. V daném směru se tak ani neuplatní judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozšiřující dosah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu na případy tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Přitom extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní (srov. např. již nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný ve svazku č. 74 na str. 185 pod č. 140/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nic z toho ovšem obvinění nenamítali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných Ing. P. Ch. a Ing. J. H., a to z hlediska posouzení jejich jednání jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
b) K trestnému činu poškození věřitele a principu subsidiarity trestní represe
15. Ovšem i kdyby obvinění opřeli svá dovolání o správně konkretizovaný dovolací důvod, bylo by jejich dovolání s ohledem na uplatněnou argumentaci, a to i s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zjevně neopodstatněné. Z podaného dovolání je patrné, že obvinění právně relevantně ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především namítali, jednak že byla uplatněna jejich trestní odpovědnost v rozporu s principem subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a jednak, byť značně nekonkrétně, že nebyl naplněn znak škody v rámci objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele.
16. Nejvyšší soud dále připomíná, že trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Obviněným byla z uvedené tzv. složité skutkové podstaty kladena za vinu varianta spočívající ve zmaření uspokojení svého věřitele tím, že odstranili svůj majetek, a způsobili takovým činem značnou škodu, čímž zároveň naplnili okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
17. Za námitku, která zcela odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak Nejvyšší soud mohl pokládat jen tvrzení obviněných, podle něhož nebyl naplněn znak škody u přečinu poškození věřitele ve smyslu §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Předně je třeba uvést, že znak škody v určité výši (v daném případě značné) je znakem objektivní stránky dané skutkové podstaty, pokud jde o značnou škodu, jde o okolnost zvlášť přitěžující (podmiňující použití vyšší trestní sazby). Škoda je typicky způsobena na majetku dotčeného věřitele a spočívá v tom, že takový věřitel neobdrží od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, neboli nedojde k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by bylo možno dosáhnout, kdyby si pachatel nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení §222 odst. 1 (tak rozhodnutí č. 45/2008 Sb. rozh. tr. v odůvodnění; shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1998 ). Podle zjištění soudů nižších stupňů byli majetkovými dispozicemi provedenými obviněnými jménem a za obchodní společnost SEDES, s. r. o., resp. posléze SEDES PLUS, s. r. o., poškozeni ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedení poškození, jejichž pohledávky s ohledem na obviněnými docílenou nemajetnost dlužníka nebyly uspokojeny, přitom výše škody odpovídá hodnotě majetku uvedené obchodní společnosti, který obvinění odstranili z dosahu této obchodní společnosti a který tak nemohl být použit k uspokojení poškozených věřitelů (srov. k tomu rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že hodnota odstraněného majetku věřitele byla 4 948 700 Kč, přitom závazky uvedené obchodní společnosti k datu 9. 12. 2010 činily v souhrnu 9 591 215 Kč, proto soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru, že obvinění způsobili svým jednáním značnou škodu, kterou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Obvinění neuváděli k této otázce v dovolání nic konkrétního, proč by znak značné škody neměl být naplněn.
18. Další námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byla námitka nezohlednění ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a principu subsidiarity trestní represe. Avšak ani tuto námitku dovolací soud neshledal opodstatněnou.
19. Předně je třeba uvést k námitce o potřebě uplatnit prostředky, které nabízí civilní právo, že civilní právo (logicky) nabízí prostředky ochrany i v jiných případech zásahu do majetkových práv, a přesto jsou nejzávažnější případy zásahů do těchto práv kriminalizovány (tak např. kriminalizována je krádež, i když civilní právo umožňuje využít tzv. reivindikační žaloby, tedy žaloby na vydání neoprávněně odňaté věci, podobně jako např. v případě pouhého poškození věci umožňuje civilní právo využít žaloby na náhradu škody či na uvedení věci v původní stav). Možnost ochrany práv prostředky civilního práva tak jistě není překážkou pro případnou trestní odpovědnost pachatelů takových činů, které zákonodárce v trestním zákoníku označil za trestné.
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nesouhlasí s argumentací obou obviněných v jejich společném dovolání ve vztahu k normám civilního práva. Stejně tak nelze souhlasit ani s argumentací ohledně zásady subsidiarity trestní represe a nemožnosti posoudit protiprávní jednání obou obviněných jako trestný čin a uplatnit trestněprávní důsledky s tím spojené. Zásada subsidiarity trestní represe vyplývá z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které ovšem nelze vykládat tak, jak to učinili v dovolání oba obvinění s argumentací, že nelze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené tam, kde jiné právní odvětví nabízí též určité prostředky k ochraně práv osob poškozených trestným činem. V uvedeném ustanovení není upraven tzv. materiální znak trestného činu, který by bylo třeba vždy naplnit, aby jednání naplňující formální znaky trestného činu bylo trestným činem, takové formálně-materiální pojetí (někdy zvané též jako materiální pojetí) trestného činu bylo v rámci rekodifikace trestního práva hmotného v roce 2009 opuštěno a trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) oproti dřívější úpravě vychází z koncepce formálního pojetí trestného činu, byť uznává zásadu subsidiarity trestní represe a tzv. princip ultima ratio (řešení prostředky trestního práva má být až tou nejzazší variantou, kterou lze užít, a to jak při tvorbě trestněprávních norem, tak i při jejich aplikaci). V tomto směru lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.).
21. Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu (jak se snad domnívali obvinění), neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
22. S ohledem na uvedené závěry pro účely posouzení projednávané věci je třeba konstatovat, že jednání, jehož se obvinění dopustili a za které byli soudy nižších stupňů odsouzeni, se nejeví být bagatelním případem ve srovnání s jinými běžně se vyskytujícími případy daného typu, tedy naplňujícími skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele. Lze dokonce tvrdit, nejen že jde právě o jednání pro danou skutkovou podstatu typické, ale dokonce navíc v mnoha ohledech vykazuje i vyšší závažnost a společenskou škodlivost oproti případům běžně se vyskytujícím. Předně obvinění svým jednáním způsobili značnou škodu a pro jimi ovládanou jinou obchodní společnost SEDES, a. s., získali takovým činem značný prospěch, byť tato další okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §222 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nebyla soudy nižších stupňů využita a v tomto směru nepochybně platí zákaz reformace in peius, tedy do budoucna nemůže být v tomto směru obviněným právní kvalifikace změněna. Nejméně však pro naplnění uvedené kvalifikační okolnosti v podobě znaku značné škody ani nemůže jít o případ bagatelní, nadto hranici kvalifikační okolnosti v podobě značné škody překročili obvinění svým jednáním vícenásobně, dokonce způsobená škoda téměř dosahuje hranice škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bez 51 300 Kč dosáhla částky 5 000 000 Kč. Obvinění tedy svým jednáním způsobili škodu vyšší ve smyslu §42 písm. k) tr. zákoníku. Dále závažnost činu obviněných a tedy i jeho škodlivost nepochybně zvyšovala promyšlenost a sofistikovanost jejich jednání, jejich zlý úmysl (dolus malus), neboť obvinění zcela záměrně vyvedli veškerý postižitelný majetek z obchodní společnosti SEDES, s. r. o., resp. posléze SEDES PLUS, s. r. o., aby v této obchodní společnosti ponechali pouze pasiva v podobě neuhrazených závazků vůči poškozeným věřitelům, jichž navíc bylo větší množství (podle výroku rozsudku soudu prvního stupně celkem 20), zatímco aktiva vyvedli do jimi nově ovládnuté obchodní společnosti SEDES, a. s. (původně pod obchodním názvem PITTHEUS, a. s., kterou ovládli ke dni 30. 6. 2010), s níž pak dále pokračovali v další obchodní činnosti. Využívali tak obchodního jména SEDES, neboť se v podstatě z pohledu zaměstnanců i klientely zdánlivě změnila jen forma obchodní společnosti (ze společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost), byť ve skutečnosti šlo o zcela jiný subjekt. V takovém jednání lze shledávat i jistou formu nekalosoutěžního jednání v podobě vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti, což nepochybně též zvyšuje závažnost jednání obžalovaných, i když jim takové jednání nebylo kladeno za vinu. Obvinění přitom podle zjištění soudů nižších stupňů zcela záměrně předstírali úplatný převod obchodního podílu na tzv. bílého koně, spoluobviněného P. Ch., avšak převod finančních prostředků v celkové výši 8 000 000 Kč ve skutečnosti jen fingovali. Stejně tak fingovali úhradu majetku postupně vyváděného z obchodní společnosti SEDES, s. r. o., resp. SEDES PLUS, s. r. o. Takové jednání s ohledem na způsob provedení, jeho cíl (jak trefně uvedl státní zástupce – začít s tzv. čistým štítem na úkor dosavadních věřitelů), míru zavinění obviněných (přímý úmysl), i způsobený následek (značná škoda dosahující téměř škody velkého rozsahu) svědčí o vysoké závažnosti jednání obviněných, a tedy rovněž o velké společenské škodlivosti jejich jednání, takže nemůže být jakýchkoliv pochyb o tom, že trestní odpovědnost jejich jednání byla uplatněna zcela oprávněně. Na tom nemohla nic změnit ani jediná okolnost, která jim měla podle jejich dovolání prospívat a jež měla spočívat v jejich bezúhonnosti, tedy trestní zachovalosti. Ovšem ani tato argumentace u obviněného Ing. J. H. není zcela přiléhavá, neboť tento obviněný byl v minulosti odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost majetkového charakteru (trestný čin úvěrového podvodu), ovšem toto odsouzení bylo usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 0 Nt 925/2013, zahlazeno (přes probíhající jiné trestní řízení). I k zahlazenému odsouzení ovšem lze přihlížet v rámci hodnocení osoby pachatele. Není sice možno považovat takové odsouzení za okolnost přitěžující ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, ovšem současně ani nelze říci, že by obviněný dosud žil řádným způsobem života, což představuje okolnost polehčující uvedenou v §41 písm. o) tr. zákoníku. I kdyby uvedené okolnosti nebylo, samotná okolnost, že pachatel dosud žil řádným způsobem života sama o sobě nemůže automaticky znamenat, že se jedná o čin bagatelní, který není společensky škodlivý, a proto není na místě uplatnit trestní odpovědnost, jak se mylně domnívali obvinění. Naopak jednání pachatelů protiprávní činnosti je třeba posuzovat vcelku, ze všech hledisek uvedených především v §39 odst. 2 tr. zákoníku, jak ostatně již v předchozím průběhu učinily soudy obou nižších stupňů, na což správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k podaným dovoláním.
23. Dovolací soud tedy může na základě shora uvedeného výkladu uzavřít, že jednak v daném případě rozhodně nešlo o případ bagatelní, který by nevykazoval ve srovnání s případy stejného typu společenskou škodlivost, ba právě naopak byla společenská škodlivost spíše vyšší ve srovnání s jinými obdobnými případy, jednak adekvátní řešení a dostatečnou a účinnou ochranu právem chráněných zájmů poškozených nenabízely jiné právní předpisy (poškození nyní uplatňují své pohledávky za dlužníkem SEDES PLUS, s. r. o., v rámci insolvenčního řízení, přičemž zpeněžitelným majetkem je především majetek zajištěný v rámci tohoto trestního řízení policejním orgánem (vyvedený obviněnými do společnosti SEDES, a. s., která zahrnutí majetku do majetkové podstaty dlužníka též napadala vylučovací žalobou). Ze všech těchto důvodů nebyla tak splněna ani jedna z kumulativně stanovených podmínek uvedených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, pro které by stát měl rezignovat na uplatnění trestní represe v daném případě, naopak její uplatnění je zcela namístě a plně odůvodněné shora uvedenými okolnostmi daného případu. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že je nezbytné mimo jiné i se zřetelem na princip generální prevence, zajišťovaný právě prostředky trestního práva, trvat na trestním postihu pachatelů škodlivé trestné činnosti zasahující tak závažným způsobem do individuálních právních statků poškozených, a sice do jejich majetkových práv, že prostředky jiných právních odvětví neposkytují poškozeným dostatečně účinnou ochranu. Využití prostředků trestní represe je proto zcela namístě i při zohlednění principu trestněprávní represe jako posledního prostředku („ultima ratio“). K tomu lze odkázat i na současnou judikaturu Nejvyššího soudu (vedle již shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., například na usnesení publikované pod č. 49/2014 Sb. rozh. tr. nebo pod č. 14/2015 Sb. rozh. tr.), i Ústavního soudu (např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42/2004 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, uveřejněný pod č. 136/2003 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, uveřejněný pod č. 186/2006 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, uveřejněný ve sv. 72 pod č. 21/2014 Sb. nál. a usn. ÚS ČR ), přitom Ústavní soud zejména svými rozhodnutími z poslední doby apeluje na orgány činné v trestním řízení účinně uplatňovat i trestní odpovědnost pachatelů ve spojitosti s právem obětí i poškozených na účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14).
IV. Závěrečné shrnutí
24. Dovolací soud proto ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy prvního i druhého stupně nepochybily, pokud jednání obviněných posoudily jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili obvinění jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku.
25. Dovolací námitky obou obviněných uplatněné v souladu s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posoudil proto dovolací soud jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí.
26. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2016
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.