ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.647.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 647/2021-1193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 5 To 56/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 81/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 1 T 81/2018, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento zločin byl obviněnému uložen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozenému M. S., v částce ve výši 8 631 000 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a poškozený odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 5 To 56/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl o vině obviněného přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Obviněnému uložil podle §222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 let. Znovu pak bylo rozhodnuto i o povinnosti obviněného k náhradě škody poškozenému M. S., v částce 8 631 000 Kč.
3. Skutková zjištění, na jejichž základě byl obviněný uznán vinným shora uvedeným přečinem, jsou podrobně konkretizována v citovaném rozsudku, ve stručnosti spočívají v tom, že obviněný v době od 14. 9. 2010 do 31. 12. 2016 jako jediný jednatel a zároveň společník obchodní společnosti K., se záměrem znemožnit vyplacení vypořádacího podílu ve výši 50 % z vlastního kapitálu této společnosti, částky 10 220 000 Kč, s příslušenstvím M. S., jehož účast ve společnosti zanikla dnem 14. 9. 2010, odprodal dne 15. 12. 2010 dlouhodobý i drobný dlouhodobý majetek této společnosti, konkretizovaný v tomto rozsudku obchodní společnosti M., za částku 508 680 Kč a následně nájemní smlouvou ze dne 1. 1. 2012 si veškerý tento prodaný majetek pro obchodní společnost K., zpětně pronajal a za nájem těchto věcí za rok 2012 pronajímateli byla uhrazena částka 435 600 Kč, včetně DPH a za rok 2013 částka 217 800 Kč, včetně DPH. Dále se stejným cílem dne 14. 9. 2011 jménem obchodní společnosti K., obviněný sjednal s L. K. smlouvu o úplatném převodu obchodního podílu této společnosti ve výši 50 % za dohodnutou kupní cenu 2 000 000 Kč, ačkoli obviněný věděl, že hodnota vlastního kapitálu obchodní společnosti za rok 2011 byla 15 069 000 Kč (hodnota 50 % podílu obchodní společnosti odpovídala částce 7 534 500 Kč), takto vzniklou pohledávku za nabyvatelem tohoto obchodního podílu jménem obchodní společnosti postoupil dne 6. 6. 2012 P. D., která za ni do konce roku 2012 uhradila ve třech splátkách pouze částku 800 000 Kč, později již žádnou další částku nezaplatila. Dále dne 16. 10. 2013 s právními účinky vkladu ke dni 21. 10. 2013 převedl obviněný jménem obchodní společnosti K., kupními smlouvami o převodu vlastnického práva k nemovitostem z majetku této společnosti do majetku obchodní společnosti Colet trade, s. r. o., jednak rodinný dům č. p. XY s přilehlými pozemky v katastrálním území XY, okr. XY, v účetní hodnotě 1 485 761,35 Kč, za sjednanou kupní cenu 801 928,80 Kč, na základě této kupní smlouvy obchodní společnost Colet trade, s. r. o., uhradila prodejci pouze 100 000 Kč, neboť následně obviněný za obchodní společnost K., uzavřel s kupujícím dne 30. 10. 2013 nájemní smlouvu na předmětné nemovitosti s měsíčním nájemným 9 680 Kč, včetně DPH a nedoplatek kupní ceny 701 928,80 Kč započetl proti dlužnému nájemnému, jednak provozní areál v katastrálním území XY, s pozemky a příslušenstvím, v účetní hodnotě 8 289 166,82 Kč za sjednanou kupní cenu ve výši 4 517 306,70 Kč, přičemž obchodní společnost Colet trade, s. r. o., z kupní ceny uhradila jen 1 260 000 Kč, neboť následnou nájemní smlouvou ze dne 30. 10. 2013 tyto nemovitosti obviněný za obchodní společnost K., opět pronajal za měsíční nájemné 121 000 Kč, včetně DPH a nedoplatek kupní ceny ve výši 3 357 306,70 Kč byl započten oproti dlužnému nájemnému. Konečně dne 12. 3. 2014 obviněný jménem obchodní společnosti K., sjednal s obchodní společností M., které byl rovněž jednatelem, smlouvu o převzetí dluhu, na jejímž základě obchodní společnost M., převzala dluh obchodní společnosti K., z úvěrové smlouvy č. 1321905391 ve výši 357 318 Kč na financování vozidla Renault Mégane Grandtour 1,6 Dynamique, RZ XY, přičemž následně smlouvou o nájmu ze dne 1. 4. 2014 toto vozidlo od obchodní společnosti M., pro obchodní společnost K., opět pronajal za měsíční nájemné 7 260 Kč, včetně DPH, ačkoli původní měsíční splátka dluhu činila jen 6 617 Kč. Těmito pro obchodní společnost K., nevýhodnými majetkovými dispozicemi, nepřinášejícími jí odpovídající protiplnění, výrazně zhoršil efektivitu jejího hospodaření a snížil hodnotu jejího majetku, reálně použitelného k uspokojení předmětné pohledávky poškozeného M. S., a způsobil mu tak škodu nejméně 9 631 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť závěry o jeho vině spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Oba soudy, které ve věci rozhodovaly, podle obviněného nesprávně určily výši škody, kterou je nutno stanovit jako rozdíl mezi tím, co by poškozený jako věřitel obdržel v případě, že by nedošlo k jednání obviněného, označenému jako trestně právní, a tím, co poškozený reálně obdržel za současného stavu. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že v tomto směru nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, zejména publikované rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr., podle něhož škoda způsobená trestným činem poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku se odvíjí od výše úbytku majetku dlužníka, popřípadě tam, kde zcizený majetek přesahuje splatné pohledávky, od souhrnu pohledávek, jejichž uspokojení bylo zmařeno. Výše způsobené škody odpovídá celé výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota majetku dlužníka, který dlužník zcizil, stejná nebo vyšší; je-li hodnota majetku nižší, škoda je jen v této výši. Škoda na majetku poškozeného věřitele spočívá v tom, že tento věřitel neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by jinak bylo možno dosáhnout, kdyby dlužník nejednal způsobem uvedeným v ustanovení §222 tr. zákoníku. V tomto směru obviněný odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018. Výše škody se totiž odvíjí od hodnoty zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, kterého by jinak bylo možno k uspokojení pohledávek věřitele použít. Přitom spočívá-li poškození věřitele v tom, že dlužník prodal svůj majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele a obdržel za něj kupní cenu, kterou nepoužil k uspokojení pohledávky věřitele, pak daň z přidané hodnoty, kterou byl takový prodej majetku zatížen, kterou je dlužník povinen odvést příslušnému finančnímu úřadu, nemůže být součástí výše škody způsobené takto věřiteli, což platí i pro výši případně získaného prospěchu, pokud je znakem kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu.
6. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nezkoumaly hodnotu majetku obchodní společnosti, který měl být jeho jednáním zcizen, nebyl tudíž zjišťován úbytek majetku dlužníka, přičemž oba soudy stanovily škodu jako rozdíl mezi nominální výší pohledávky poškozeného 10 231 000 Kč a hodnotou společnosti K., stanovenou k 31. 12. 2016 ve výši 580 000 Kč. Prostým rozdílem těchto částek pak stanovily výši škody, která měla být poškozenému způsobena na 9 631 000 Kč. Takto nesprávně stanovená výše škody v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu měla vliv na nesprávnou právní kvalifikaci posuzovaného skutku, který byl odvolacím soudem posouzen jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nesprávné stanovení výše škody se promítlo do výroku o vině, do výroku o trestu i do výroku o náhradě škody. Odvolací soud se měl zabývat hodnotou majetku obchodní společnosti K., který měl protiprávním jednání obviněného ubýt. Výše případně způsobené škody měla být stanovena s ohledem na zjištěnou hodnotu majetku, který z majetku dlužníka jeho jednání ubyl. Výrok o vině, výrok o trestu i výrok o náhradě škody je v důsledku výše uvedeného nesprávného postupu odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení skutku, v důsledku nerespektování výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu.
7. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a tomuto soudu věc vrátil s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce poukázal na závěry rozsudků soudu prvního a druhého stupně ve vztahu ke stanovení výše škody. Oba soudy za škodu označily rozdíl mezi výší pohledávky z titulu nároku poškozeného na vypořádací podíl, jak byl poškozenému přisouzen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cm 20/2012, a hodnotou majetku, kterým obchodní společnost K., disponovala k 31. 12. 2016, jak ji stanovil znalec. Námitky obviněného ve vztahu k tomuto způsobu stanovení výše škody neshledal odvolací soud opodstatněnými, když konstatoval, že účelové majetkové dispozice prováděné obviněným s majetkem této obchodní společnosti nepřinášely odpovídající protiplnění a vedly k výraznému snížení majetku této obchodní společnosti, který by jinak mohl být použitelný k uspokojení pohledávky poškozeného, přičemž ke snížení hodnoty majetku obchodní společnosti došlo ve větším rozsahu, než byla výše vypořádacího podílu poškozeného.
9. K trestní odpovědnosti za výše uvedený přečin je přitom nutno prokázat, že pachatel odstranil majetek dlužníka nebo takovou jeho část, která byla reálně použitelná k uspokojení splatných pohledávek dotčených věřitelů, že k jejich uspokojení nemohlo ani dojít z jiného majetku dlužníka, a že nebýt některého z alternativních jednání pachatele uvedených v ustanovení §222 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, nedošlo by v konkrétní výši k poškození těchto věřitelů zcela nebo alespoň zčásti. Škoda na majetku věřitele přitom spočívá v tom, že věřitel neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, nedošlo k očekávanému přírůstku na majetku věřitele, který by nastal, kdyby pachatel nejednal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení §222 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Rámcově platí, že při dispozicích s majetkem dlužníka, jak jsou uvedeny v §222 odst. 1, 2 tr. zákoníku, mařících uspokojení jeho věřitele, z hlediska stanovení způsobené škody, se použije ustanovení §137 tr. zákoníku. Způsobená škoda odpovídá celé výši zmařených pohledávek tehdy, je-li hodnota majetku dlužníka vyvedeného některým z jednání popsaných v ustanovení §222 odst. 1, 2 tr. zákoníku stejná nebo vyšší, je-li hodnota majetku nižší, škoda je jen v této výši (viz. rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Škodou v daném případě je to, co věřitel neobdržel v důsledku jednání obviněného, tedy to, co by jinak, nebýt jednání obviněného (poškozujících dispozic s majetkem dlužníka) obdržel. Východiskem musí být zjištění, zda byl dlužník před jednáním obviněného schopen splnit svůj dluh vůči poškozenému, ať již celý nebo zčásti a do jaké míry je možné s ohledem na to přičíst jeho neschopnost dostát svým závazkům na vrub poškozujícího jednání naplňujícího znaku skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku.
10. Výše škody může odpovídat celé nominální hodnotě neuspokojené pohledávky věřitele, jen pokud zjištěná hodnota odstraněného majetku je taková, aby postačila k plnému uspokojení všech věřitelů. V opačném případě je nutno vycházet z výše odpovídající poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 970/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 5 Tdo 490/2019). Krajský soud v Ostravě se škodlivým následkem, resp. účinkem a vysvětlením jeho výpočtu dostatečně nezabýval a jeho závěry v tomto směru nejsou jednoznačné, nejsou úplné a zčásti jsou i nesprávné a nevyznívají zcela přesvědčivě. Ani soud prvního stupně své závěry ve vztahu k určení výše škody a způsobu jejího výpočtu nevysvětlil.
11. Státní zástupce nezpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, že přes delší časové období mezi jednotlivými jednáními obviněného, bylo veškeré toto protiprávní jednání posouzeno jako jediný pokračující trestný čin, neboť jednání obviněného bylo vedeno jednotným záměrem zmařit uspokojení věřitele obchodní společnosti K., nicméně u každého z dílčích jednání pokračujícího přečinu mělo být ve skutkové větě, či následně alespoň v odůvodnění rozsudku vysvětleno, v jaké konkrétní výši hodnoty majetku došlo ke škodě v důsledku vyvedení tohoto majetku z dispozice dlužníka, do jaké výše bylo jednotlivými dílčími útoky zmařeno plnění ve prospěch věřitele. Součet těchto částek by pak odpovídal celkové výši způsobené škody.
12. Odvolací soud vyšel z toho, že v důsledku jednání obviněného byl bez odpovídajícího protiplnění zcizen majetek dlužníka, obchodní společnosti K., z něhož by mohla být pohledávka poškozeného vůči této obchodní společnosti uspokojena, ve větší hodnotě, než činila nominální hodnota pohledávky poškozeného. Za takové situace by výše škody mohla odpovídat rozdílu mezi výší neuspokojené splatné pohledávky poškozeného a majetku, z něhož by tuto pohledávku bylo možno alespoň částečně uspokojit. Nicméně i úvahy odvolacího soudu v tomto směru jsou neúplné, zčásti nejasné a též i zčásti nesprávné, neboť v případě prodeje dlouhodobého majetku dne 15. 12. 2010 a zpětného uzavření nájemní smlouvy na tento majetek v roce 2012 není zřejmé, co je soudem považováno za určující pro stanovení výše škody tímto útokem, zda kupní cena, pokud odpovídala skutečné hodnotě zcizených věcí, případně její výše bez DPH, rozdíl mezi kupní cenou a zaplaceným nájemným za rok 2012 a 2013 (pak by se jednalo pouze o částku 35 798 Kč), nebo rozdíl mezi hodnotou jmění společnosti před transakcí a po ní nebo něco jiného. V případě prodeje volného 50% obchodního podílu, je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že škoda měla činit 6 734 500 Kč. Není však uvedeno, jaká škoda měla vzniknout v důsledku prodeje nemovitostí k 21. 10. 2013. Oba soudy nižších stupňů v tomto směru vycházely z účetní hodnoty nemovitostí, nikoli z ceny tržní. Vypočtený rozdíl mezi účetní hodnotou nemovitosti a tím, co obchodní společnost z prodeje obdržela, je chybně vázán na účetní hodnotu společnosti. Přitom stejně jako v případě hmotného majetku byl zbytek kupní ceny započten do pronájmu nemovitostí, v rozsudcích je pak konstatováno, že další výdaje vznikly i následně pronájmem, aniž by bylo vysvětleno, jaká škoda tímto útokem vznikla. Stejnou výhradu státní zástupce uplatnil i ve vztahu k jednání, jímž obchodní společnost M., převzala dluh z úvěrové smlouvy na motorové vozidlo a toto vozidlo bylo následně pronajato obchodní společnosti K., přitom je zřejmý motiv jednání obviněného, snaha, aby motorové vozidlo nebylo zahrnuto do majetku obchodní společnosti dlužníka a nemohlo být použito k uspokojení jejího věřitele. Při stanovení výše škody tímto jednáním, by přitom bylo nutné stanovit tržní cenu motorového vozidla a vypořádat se s dlužnými úvěrovými splátkami. Odvolací soud se ve vztahu k tomuto útoku ani nezabýval výší měsíčního nájemného za pronájem vozidla a jeho významem pro výši způsobené škody. Závěry odvolacího soudu proto netvoří dostatečný podklad pro zjištění hodnoty majetku dlužníka, který byl vyveden jeho zcizením, rovněž nebylo zjištěno, do jaké výše tímto jednáním došlo ke zmaření plnění ve prospěch věřitele a zda hodnota vyvedeného majetku je skutečně stejná nebo vyšší než výše zmařené pohledávky poškozeného.
13. Státní zástupce pak vyslovil pochybnosti i o využití částky 589 000 Kč, která představuje hodnotu majetku obchodní společnosti K., k 31. 12. 2016, kterou soudy odečetly od výše pohledávek poškozeného. Z insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 27178/2016 totiž vyplynulo, že tento dlužník má více věřitelů, některé i s právem přednostního uspokojení, proto nelze předpokládat, že k uspokojení pohledávky poškozeného by byla použita celá částka majetkové podstaty dlužníka, s vědomím poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů, by z majetkové podstaty dlužníka byla na uspokojení poškozeného použita jen poměrná část.
14. Pro účely vedeného trestního řízení a stanovení výše škody způsobené jednáním obviněného (jednotlivými dílčími útoky) nelze ani vycházet z toho, že obviněný způsobil škodu ve výši rozdílu mezi hodnotou majetku obchodní společnosti (resp. polovinou této hodnoty, připadající na vypořádací podíl poškozeného) ke dni ukončení účasti poškozeného v obchodní společnosti K., takový závěr by totiž přicházel v úvahu jen za předpokladu, že by obviněný kromě protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, v obchodní společnosti žádné jiné úkony nečinil, že by společnost nepodnikala a celé snížení hodnoty majetku obchodní společnosti by bylo důsledkem předmětného zcizování majetku, popsaného ve výroku o vině. Obchodní společnost však v rozhodné době prováděla výrobní a obchodní činnost, byly zaznamenány poznatky o dalším jednání, kterým mohl být z této obchodní společnosti vyváděn majetek, a to půjčky jednateli, které do skutku nebyly zahrnuty. Hodnota majetku obchodní společnosti se tudíž snížila i v důsledku dalších okolností, které nebyly předmětem trestního stíhání obviněného.
15. Soudy nižších stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost ani otázce splatnosti pohledávky poškozeného na vyplacení vypořádacího podílu, jehož výše byla stanovena podle §61 odst. 2 ve spojení s §150 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, ke dni zániku účasti společníka v obchodní společnosti, z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti a výše vypořádacího podílu je ovlivněna poměrem obchodního podílu, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. V tomto konkrétním případu ke dni 14. 9. 2010, nicméně ve stejný den nedošlo k splatnosti pohledávky, tu upravuje ustanovení §150 odst. 3 obchodního zákoníku. V případě obchodní společnosti K., nastala splatnost vypořádacího podílu šest měsíců po vyloučení společníka, tedy ke dni 14. 3. 2011. Okolnost, že pohledávka věřitele je splatná je předpokladem dokonání trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007). Jednání obviněného před splatností pohledávky mohlo být jen pokusem tohoto trestného činu nebo přípravou, je-li trestná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 287/2014). Část jednání obviněného v rámci prvního dílčího útoku, spočívajícího v prodeji dlouhodobého majetku a zapůjčení částky na jeho nákup tak spadá do doby, kdy pohledávka poškozeného vůči dlužníku ještě nebyla splatná. Pokud by i z tohoto jednání měla vzniknout škoda, není správné kvalifikovat tuto část jednání obviněného jako dokonaný přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
16. Ostatně i k této právní kvalifikaci jednání obviněného vznesl státní zástupce výhrady, když poukázal na skutečnost, že obviněný byl jednatelem obchodní společnosti K., na jeho protiprávní jednání tedy v základní skutkové podstatě dopadá ustanovení §222 odst. 1 písm. a tr. zákoníku, neboť za situace, kdy dlužníkem byla právnická osoba, bylo třeba ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku za pachatele považovat fyzickou osobu, která jedná jménem právnické osoby dlužníka.
17. Postup soudů nižších stupňů při určení výše škody proto podle státního zástupce nemůže obstát s ohledem na výše uvedené. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl zrušit rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a na ně navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázat soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu pojednat a rozhodnout.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný uplatnil.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
20. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
21. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu.
22. O odmítnutí dovolání obviněného Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále z důvodu, že obviněným uplatněné námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) K uplatněným námitkám obviněným
23. Jak je patrno ze shrnutí dovolacích námitek obviněného v bodech 4. až 6. tohoto rozhodnutí, obviněný v zásadě pouze zpochybnil výpočet a zjištění výše škody, kterou měl svým protiprávním jednáním poškozenému způsobit, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Předmětem uplatněných dovolacích námitek obviněného nejsou další skutečnosti, na které poukázal ve svém vyjádření k podanému dovolání státní zástupce.
24. Ve shodě s argumentací dovolatele i s vyjádřením k němu státního zástupce je možno konstatovat, že škodu u trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) i podle §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i podle §222 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, skutečně představuje hodnota majetku dlužníka zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, za předpokladu, že by si dlužník v případech předpokládaných v ustanovení §222 odst. 1 tr. zákoníku nebo jiný subjekt v případech předpokládaných v ustanovení §222 odst. 2 tr. zákoníku nepočínal způsobem uvedeným v citovaných ustanoveních. Škoda odpovídá výši zmařené pohledávky jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. rozhodnutí č. 36/2007- III. Sb. rozh. tr.).
25. K zániku účasti společníka s 50% obchodním podílem M. S., v obchodní společnosti K., za trvání této obchodní společnosti, došlo ke dni 14. 9. 2010 a podle §61 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy platném znění, výše vypořádacího podílu byla stanovena ke dni zániku účasti společníka ve společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti. V daném případě společenská smlouva nestanovila, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle §59 odst. 3 obchodního zákoníku. Vypořádací podíl měl být vyplacen v penězích, neboť ze společenské smlouvy nebo stanov něco jiného neplynulo. Ke splatnosti vypořádacího podílu skutečně došlo, jak správně konstatoval již státní zástupce až dne 14. 3. 2011.
26. I s vědomím data splatnosti vypořádacího podílu poškozeného nelze pominout, že sice k odprodeji dlouhodobého majetku i drobného dlouhodobého majetku ve vlastnictví obchodní společnosti K., došlo dne 15. 12. 2010, nabyvatelem tohoto majetku se stala obchodní společnost M., za částku 508 680 Kč, přičemž k tomuto převodu došlo ještě před splatností vypořádacího podílu poškozeného M. S., avšak další jednání obviněného, který byl od 6. 2. 2012 jediným jednatelem i společníkem i této obchodní společnosti, spočívající ve zpětném pronájmu tohoto majetku od 31. 12. 2010, nájemní smlouvou ze dne 1. 1. 2012 uzavřenou mezi těmito obchodními společnostmi, došlo k tomu, že obchodní společnost M., tuto kupní cenu 508 680 Kč nemusela uhradit. Naopak obchodní společnost K., byla povinna z této smlouvy zaplatit pronajímateli za zapůjčený majetek za rok 2012 částku 435 600 Kč a za rok 2013 částku 217 800 Kč. Pokud by předmětný dlouhodobý majetek i drobný dlouhodobý majetek zůstal ve vlastnictví obchodní společnosti K., nedošlo by k nutnosti hradit náklady za pronájem uvedených věcí za tyto dva roky ve výši celkem 653 400 Kč, navíc by tato obchodní společnost tímto majetkem nadále disponovala. K tomuto jednání obviněného přitom jednoznačně došlo již v době po splatnosti pohledávky poškozeného z titulu vypořádání jeho 50% podílu v obchodní společnosti K.
27. Pokud pak jde o úplatný převod uvolněného 50% podílu obchodní společnosti K., prodej nemovitostí ve vlastnictví obchodní společnosti K., smlouvu o převzetí dluhu v souvislosti s úvěrovou smlouvou na financování vozidla Renault Mégane Grandtour 1,6 Dynamique, RZ: XY, veškeré toto jednání obviněného, kterým byl vyváděn majetek z této obchodní společnosti bez odpovídajícího protiplnění, není pochyb o tom, že k tomuto jednání docházelo již v době splatnosti pohledávky poškozeného M. S., s cílem zmařit uspokojení tohoto věřitele obchodní společnosti K.
28. Ačkoli uvolněný 50% obchodní podíl společnosti K., měl reálnou časovou hodnotu v době jeho prodeje L. K. 7 534 500 Kč, byl obviněným převeden na tohoto nabyvatele za částku pouze 2 000 000 Kč, následně pohledávka za L. K. byla postoupena přítelkyni obviněného P. D., která v souvislosti s postoupenou pohledávkou zaplatila jen 800 000 Kč. Takto obviněný uvedeným jednáním snížil možnost uspokojení věřitele obchodní společnosti K., o částku nejméně 6 734 500 Kč. Ve vztahu k oběma nemovitostem ve vlastnictví obchodní společnosti K., se skutečně mělo vycházet nikoli z účetní, ale tržní hodnoty těchto nemovitostí, ve smyslu §137 tr. zákoníku, stejně tak měla být zjištěna tržní hodnota motorového vozidla, jehož pronájem byl převeden obviněným na obchodní společnost M., jejímž byl v uvedené době jediným jednatelem i společníkem. Nezjištění reálné tržní hodnoty nemovitostí i motorového vozidla však není v neprospěch obviněného při úvaze o výši způsobené škody, neboť není pochyb o tom, že tržní hodnota nemovitostí byla vyšší než hodnota účetní. Pro tento závěr ostatně svědčí i výše nájemného, které následně obchodní společnost hradila za zpětný pronájem obou nemovitostí. Z provedeného dokazování tedy není pochyb o tom, že reálná tržní hodnota nemovitostí byla vyšší než hodnota účetní, že účel prodeje nemovitostí za částky výrazně nižší než byla reálná tržní hodnota těchto nemovitostí i stanovená jejich nižší účetní hodnota, směřoval ke zmaření uspokojení věřitele obchodní společnosti. V souvislosti s prodejem domu v XY, za který byla zaplacena jen část kupní ceny 100 000 Kč, tak došlo ke zmenšení majetku obchodní společnosti nejméně o 1 385 761,35 Kč a v souvislosti s prodejem provozního areálu v XY, za který byla zaplacena jen část kupní ceny 1 260 000 Kč, došlo ke zmenšení majetku obchodní společnosti nejméně o 7 029 166,82 Kč, přičemž zbytek kupní ceny byl uhrazen u obou nemovitostí zápočtem neuhrazeného nájemného za zpětný pronájem nemovitostí.
29. Jednáním obviněného, jak je popsal ve skutkové větě odvolací soud, tak došlo i při nezjištění reálné tržní hodnoty vozidla Renault Mégane Grandtour 1,6 Dynamique, RZ: XY, k zmenšení majetku obchodní společnosti K., nejméně o 15 658 108,17 Kč, z něhož pohledávka poškozeného za touto obchodní společností mohla být uspokojena. Pokud odvolací soud dospěl k závěru o škodě nejméně 9 631 000 Kč, není tedy takto učiněný závěr v neprospěch dovolatele a byl učiněn v souladu s judikaturou, na kterou upozornil obviněný ve svém dovolání.
30. Způsobená škoda jednáním obviněného spočívala tedy ve zmenšení majetku obchodní společnosti K., který by bylo jinak možno použít k uspokojení pohledávek věřitelů této obchodní společnosti. Pokud by nedošlo k jednání obviněného, které je popsáno ve skutkové větě, jímž podle odvolacího soudu byla naplněna skutková podstata přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, bylo by možno zcela uspokojit tehdejší splatné pohledávky věřitelů této obchodní společnosti, především věřitele M. S. Výše způsobené škody tedy odpovídala, resp. byla vyšší, než činily splatné pohledávky této obchodní společnosti, neboť hodnota majetku této obchodní společnosti, který byl z jejího majetku zcizen, resp. odstraněn a následně vytvořené závazky této obchodní společnosti související se zcizením tohoto majetku a jeho následným zpětným pronájmem, byly vyšší než splatné závazky této obchodní společnosti (viz rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Je nutno připomenout, že u trestného činu poškození věřitele vzniká škoda na majetku poškozeného věřitele a tato spočívá v tom, že tento věřitel neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by jinak bylo možno dosáhnout, kdyby dlužník nebo osoba za něj jednající nejednal způsobem uvedeným v tomto zákonném ustanovení. Výše škody se odvíjí od hodnoty zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné jinak použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, pokud by dlužník nebo jiná osoba nejednala některým ze způsobů jednání popsaných v ustanovení §222 odst. 1 písm. a) nebo odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud spočívalo poškození věřitele v tom, že dlužník nebo osoba jednající za právnickou osobu prodala majetek této právnické osoby použitelný k uspokojení pohledávky věřitele a výtěžek z tohoto prodeje nebyl použit k uspokojení pohledávky věřitele, pak za situace, že kupní cena zahrnovala i daň z přidané hodnoty, jíž byl takový prodej jako zdanitelné plnění zatížen a kterou byl povinen dlužník zaplatit (odvést) příslušnému finančnímu úřadu, nemůže výše škody způsobené věřiteli zahrnovat i částku daně z přidané hodnoty. Totéž platí o výši případně získaného prospěchu, je-li znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele (viz rozhodnutí č. 43/2019 Sb. rozh. tr.). Ani s vědomím skutečnosti, že převody majetku obchodní společnosti K., byly zatíženy povinností k přiznání a odvodu daně z přidané hodnoty však nic nemění na závěru, že hodnota zcizeného majetku v důsledku jednání obviněného z majetku obchodní společnosti K., byla vyšší než splatné závazky této obchodní společnosti v rozhodné době.
31. Trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele mimo jiné vyžaduje objasnit bez jakýchkoli pochybností, že pachatel odstranil majetek dlužníka nebo takovou jeho část, která byla reálně použitelná k uspokojení splatných pohledávek dotčeného věřitele nebo věřitelů, že k tomuto uspokojení nemohlo dojít z jiného majetku dlužníka, a že nebýt některého z alternativních jednání uvedených v §222 odst. 1 tr. zákoníku (v případě, že pachatelem je dlužník) nebo uvedených v §222 odst. 2 tr. zákoníku (v případě, že pachatel jedná s cílem zmařit uspokojení věřitele jiné osoby), nedošlo by v konkrétní výši zcela nebo zčásti k poškození věřitele či více věřitelů. V řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím bylo dostatečně prokázáno, že došlo k odstranění části majetku dlužníka, obchodní společnosti K., jednáním obviněného, z něhož mohla být splatná pohledávka věřitele, případně i dalších věřitelů této obchodní společnosti uhrazena nejméně ve výši soudy konstatované. V důsledku jednání obviněného totiž oprávněný věřitel případně i další věřitelé obchodní společnosti neobdrželi plnění vyplývající z jejich splatných pohledávek vůči tomuto dlužníku, čímž jim byla způsobena škoda v podobě neobdrženého plnění, kterého by se jim jinak dostalo.
32. Obviněný ve svém dovolání s výhradou nesprávného stanovení výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, neuplatnil žádnou jinou argumentaci, kterou by odůvodnil existenci jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci. S vědomím této skutečnosti se dovolací soud nemohl zabývat výhradou uplatněnou státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že skutek měl být posouzen odvolacím soudem nikoli jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nýbrž jako přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
33. Ani další uplatněné výhrady státním zástupcem ke skutkovým i právním závěrům rozsudku odvolacího soudu, pokud nebyly uplatněny přímo v dovolání obviněného, nemohl Nejvyšší soud učinit důvodem pro zrušení rozsudku napadeného dovoláním obviněného.
34. K námitkám obviněného je nutno konstatovat, že obviněný prakticky obdobné argumenty uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a následně i před soudem odvolacím, tyto soudy se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly a na odůvodnění jejich rozhodnutí je tak možno v tomto směru odkázat. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
35. Soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých důkazů byl učiněn závěr o vině obviněného, včetně prokázání jeho úmyslného zavinění i výše jím způsobené škody poškozenému. Rozhodně nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněného o nesprávném stanovení výše škody, kterou měl poškozenému svým jednáním způsobit za situace, že stanovená výše škody byla stanovena v minimální výši ve vztahu k majetku dlužníka, s nímž obviněný provedl majetkové dispozice směřující k tomu, aby uspokojení věřitele dlužníka obchodní společnosti K., zabránil.
36. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné ve svazku č. 72 pod st. č. 38/14 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, některými skutkovými a procesními otázkami, zejména hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud neshledal takový nesoulad, natožpak extrémní. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také v zásadě správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku, byť jednání obviněného mělo být posouzeno podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nikoli podle §222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. O naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto přečinu podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, způsobení věřiteli značné škody ve výši nejméně 1 000 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, přitom rovněž nejsou pochybnosti.
37. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě rozsudku. Své hodnotící úvahy poté oba soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se tyto soudy také náležitě vypořádaly s obhajobou dovolatele, který v dovolání v podstatě jen opakoval svoji argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů. Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto je odmítl. Podle §265i odst. 2 tr. řádu má Nejvyšší soud takové rozhodnutí jen stručně odůvodnit.
V. Závěrečné shrnutí
38. Lze tak konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vycházely převážně z jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, a neodpovídaly deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Ty námitky, které bylo možno (s jistou benevolencí) označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký