ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.287.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 287/2014-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2014 o dovolání obviněného Ing. Z. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 76/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajského soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného Ing. Z. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 3 T 76/2010, byl obviněný Ing. Z. N. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 29. 11. 2005, v úmyslu poškodit své věřitele a vědom si své nepříznivé finanční situace, smlouvami sepsanými v kanceláři notářky JUDr. Hany Vančurové v Nymburce, Palackého tř. č. p. 53, a následně podanými ke vkladu do katastru nemovitostí na Katastrálním úřadě pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, bezplatně zřídil věcné břemeno bydlení v rodinném domě č. p. … v K., okr. N., spoluužívání veškerého příslušenství a přilehlých parcel a věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch svých zletilých dětí E. N., na dobu neurčitou, a Z. N. a J. N., na dobu deseti let, čímž způsobil snížení celkové hodnoty nemovitostí ve výši 5.100.000,- Kč, na níž vázlo k uvedenému datu zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky, a. s., ve výši 1.456.389,- Kč, když věřitelé mohli částečně uspokojit své pohledávky také z dalšího majetku obviněného, a to až do výše částky 950.000,- Kč, a takto jednal v úmyslu nejméně, i byť jen částečně zmařit uspokojení svých věřitelů z výtěžku z prodeje uvedené nemovitosti, a to
- Realitní kanceláře, K., s. r. o., IČ: 25710486 ve výši 220.876,10 Kč,
- Ing. V. S., IČ: 13158562 ve výši 2.211.454,60 Kč,
- Z. R. ve výši 261.280,30 Kč,
čímž měl v úmyslu způsobit škodu ve výši nejméně 2.693.611,- Kč, kterážto částka nemohla být uhrazena z výtěžku prodeje uvedené nemovitosti, jejíž hodnota byla zřízením uvedených věcných břemen snížena o částku 4.010.000,- Kč, přičemž pouze s ohledem na to, že rozsudkem Krajského soudu Praha ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 55 Cml 2/2008, byla smlouva o zřízení věcného břemene uznána vůči věřitelům neúčinnou, k dokonání činu nedošlo.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. Z. N. odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §58 odst. l a §59 odst. l tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §229 odst. l tr. ř. byla poškozená Hypoteční banka, a. s., Praha 5, Radlická 330/150, a poškozený Z. R. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného Ing. Z. N., jako soud odvolací, rozhodl usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. Z. N. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 3 T 76/2010, podal obviněný Ing. Z. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Monsporta dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítal, že v roce 2013 byl pravomocně odsouzen za zřízení věcných břemen ke svému domu a pozemku ve prospěch svých dětí ze dne 29. 11. 2005. Jak plyne z výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu, již dne 7. 5. 2009, tedy téměř rok před zahájením jeho trestního stíhání, rozhodl Krajský soud v Praze na základě žaloby konkurzní správkyně o neúčinnosti stíhané smlouvy o zřízení věcných břemen. Dovolatel dodal, že zákon o konkurzu a vyrovnání v ustanovení 15 odst. 1 stanoví, že jestliže byl prohlášen konkurz, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních 6 měsících před podání návrhu na konkurz anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkurzu, kterými na sebe přejímá nepřiměřené závazky a uzavírá smlouvy o nájmu nebo o výpůjčce svého majetku nebo k tomuto majetku zřizuje věcné břemeno za nápadně nevýhodných podmínek. Tedy ustanovení §15 uvedeného zákona konstruuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů úpadce, aniž by bylo nutno ji soudním rozhodnutím přímo deklarovat. S ohledem na to, že návrh na prohlášení konkurzu na dovolatelův majetek coby fyzické osoby byl podán dne 22. 3. 2006 a stíhané zřízení věcných břemen bylo bezúplatné, tedy podle konkurzního zákona za nápadně nevýhodných podmínek, lze konstatovat, že neúčinnost uvedeného právního úkonu nastala přímo ze zákona již prohlášením konkurzu dne 18. 7. 2006, tedy téměř 4 roky před dovolatelovým obviněním. Dodal, že i mimo režim konkurzního zákona, neboť při zřízení věcných břemen dne 29. 11. 2005 nebylo možno předvídat prohlášení konkurzu dne 18. 7. 2006, bylo možno domoci se neúčinnosti stíhaného právního úkonu za použití prostředků z jiné oblasti práva. Dovolatel odkázal na ustanovení §42a občanského zákoníku, podle kterého se věřitel (bez ohledu na konkurz) může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné.
Ke stíhanému jednání došlo v době účinnosti trestního zákona, který na rozdíl od současné právní úpravy otázku subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio neupravoval, existovala nicméně již v té době a v tomto směru četná judikatura Ústavního soudu, která obecné soudy zavazovala. Dovolatel proto namítl zásadu subsidiarity trestní represe, neboť poruchový stav byl odstraněn několik let před zahájením dovolatelova trestního stíhání a existovaly prostředky z jiných netrestních právních odvětví k dosažení toho a s přihlédnutím i k časovému odstupu mezi stíhaným skutkem a konečným rozhodnutím, jakož i k délce řízení před soudy (více než 3 roky), je dovolatel přesvědčen, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro jeho odsouzení.
Dovolatel již v řízení před nalézacím soudem uplatňoval obhajobu, že při zřízení věcných břemen mohl spoléhat na výnosy společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., kde byl jediným společníkem i jednatelem, z mimořádně lukrativní smlouvy se společností OHL – ŽS, a. s., které by podle něj byly schopné pokrýt závazky jak uvedené společnosti, tak jeho jako fyzické osoby a jejího jediného společníka. Již tehdy upozornil, že ani prohlášení konkurzu na majetek společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., v létě 2005 nebránilo těmto očekáváním, neboť zákon o konkurzu a vyrovnání v žádném ustanovení nezakazuje pokračování v podnikatelské činnosti po prohlášení konkurzu, jedná-li se o činnost reálně výdělečnou a rozhojňující majetek v konkurzní podstatě za účelem co nejvyššího uspokojení konkurzních věřitelů, což je cílem zákona. Nalézací soud tuto část jeho obhajoby odmítl s tím, že z příslušného konkurzního spisu bylo zjištěno, že společnost OHL – ŽS, a. s., od zmíněné smlouvy dne 19. 7. 2005 odstoupila, a protože pravidelně do konkurzního spisu nahlížel, musel si tohoto být vědom. V odvolání v této části namítl, že napadený rozsudek činí tento závěr, aniž by odkázal na konkrétní listinu konkurzního spisu z období od 19. 7. do 29. 11. 2005 o jeho nahlížení, která by měla tento závěr soudu potvrzovat.
V dalším dovolatel namítal, že mimo věcnými břemeny zatížených nemovitostí disponoval dalším majetkem k případnému uspokojení věřitelů označených jako poškození v tomto trestním řízení, odvolací soud mu při veřejném zasedání dne 21. 8. 2013 uložil předložit přehled důkazů, jejichž provedení obviněný navrhoval za účelem prokázání svých splatných pohledávek. Požadavek odvolacího soudu splnil svým rozsáhlým podáním ze dne 3. 9. 2013, doloženým mnoha přílohami. Podání pak doplnil jeho obhájce samostatným podáním odvolacímu soudu ze dne 5. 9. 2013. Přesto nakonec tyto důkazy, které si sám odvolací soud od dovolatele vyžádal, odmítl provést s tím, že by stěží mohly cokoli v jeho postavení změnit.
Dovolatel je přesvědčen, že jeho aktiva v pohledávkách měly a mají důkazní význam pro věc, neboť i při vyřazení pohledávek za společností K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. (při přetrvávajícím názoru dosavadních soudů o jejich reálné nevymožitelnosti), zbývající dosahují v souhrnu částky 2.369.353,-Kč + příslušenství. Pokud napadené usnesení odvolacího soudu uvádí, že musel být srozuměn s obtížným vymáháním těchto pohledávek dovolatelem či konkurzní správkyní, resp. o jejich nedobytnosti v dohledné době, nezaregistroval, resp. nebyl proveden jediný důkaz o jejich komplikované dobytnosti a jde tak pouze o pocitový závěr či názor napadeného usnesení odvolacího soudu při absenci odkazu na konkrétní důkaz. Navíc oba soudy nižších stupňů nezohlednily do výpočtu údajné škody hodnotu další nemovitosti majetku podle ocenění provedeného konkurzní správkyní (1.200.000,-Kč), ale užily pouze částku 900.000,-Kč, za kterou bylo prodána po několika letech od stíhaného skutku již po nástupu ekonomické krize.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby po zrušení napadených rozhodnutí bylo rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. Z. N. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že prvá dovolací námitka je založena na výhradě neúplnosti skutkových zjištění, pokud nebyla k důkazním návrhům dovolatele doplněna k prokázání jeho dalších majetkových aktiv, která byla podle jeho názoru dostatečně způsobilá k pokrytí splatných závazků jím provozované obchodní společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., a na něž se při (vytýkaném) zřízení věcných břemen bydlení v rodinném domě v K., okr. N., ve prospěch svých dospělých dětí mohl spoléhat, aniž by byl přitom veden záměrem vyhnout se byť jen částečnému uspokojení splatných pohledávek jejích věřitelů. Na uvedený způsob, jakým byla uplatněna výtka nedostatečné důkazní podloženosti právního závěru o jeho zaviněném jednání, lze nahlížet jako na námitku tzv. opomenutých důkazů. S poukazem na právní názor, presentovaný v usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011 je třeba v této souvislosti pro úplnost uvést, že taková námitka spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen výjimečně, a to pouze v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a že se taková vada jejich postupu odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení přisouzeného skutku. Takto odůvodněný požadavek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci na úrovni řízení před dovolacím soudem se v souladu s ustálenou praxí vrcholných článků soudní soustavy České republiky (viz např. Nejvyšší soud pod sp. zn. 3 Tdo 841/2006, dále srov. Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tdo 456/2007, Ústavní soud ČR pod sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, III. ÚS 578/04) pak zákonitě odráží v takové intenzitě porušení práva na spravedlivý proces, kdy se rozhodnutí obecných soudů opírá o takový vnitřní nesoulad v rozhodných skutkových zjištěních, že činí na ně navazující závěr o vině nepřezkoumatelným. Jednalo se o důkazní návrhy obhajoby, vyvracející tu podstatnou skutkovou okolnost dovolatelova jednání, že v postavení výrazně zadluženého subjektu mohl nakládat pouze se svým nemovitým majetkem, který mohl být v rámci exekučního řízení jako jediný efektivně vydražen, nebýt přisouzeného způsobu jeho bezúplatného zatížení právy třetích osob a tím i jeho poškození ve smyslu dočasného snížení jeho tržní hodnoty. Takové důkazní návrhy se týkaly jednak jím očekávaných výnosů společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., z mimořádně lukrativní smlouvy se společností OHL – ŽS, dále jeho splatných pohledávek ve výši výrazně přesahující dva miliony korun, jakož i peněz na firemním účtu a obchodovatelných zásob materiálu. Žádný ze soudů mu však nemohl přisvědčit v názoru, že by takto poukazované majetkové hodnoty, popř. majetková práva, byla reálně způsobilá k uspokojení pohledávek věřitelů, které k datu prohlášení konkurzu na majetek zadlužené společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. (dne 18. 7. 2005 s právními účinky ke dni 23. 5. 2005), představovaly její dluhovou zátěž téměř třiceti milionů v poměru k pětinové zůstatkové hodnotě jejího movitého majetku. Z uvedeného hlediska použitelnosti takových majetkových hodnot v rámci insolvenčního řízení nemohly soudy přehlédnout, že výše jmenovaný smluvní partner právě v této návaznosti svým jednostranným právním úkonem ze dne 19. 7. 2005 odstoupil od poukazovaného smluvního ujednání (které se navíc pohybovalo toliko ve fázi smlouvy o smlouvě budoucí), čehož si dovolatel vzhledem k pravidelnému studiu konkurzního spisu nepochybně byl vědom. Dále nemohly soudy v posuzovaném směru zohlednit a svoje dokazování zaměřit na ty poukazované firemní majetkové hodnoty, které byly ze zákona vyloučeny z výkonu rozhodnutí (§322 odst. 3 o. s. ř.), neboť sloužily k dovolatelovu podnikání, a to bez jakýchkoliv jejich dalších rezervních zdrojů tak, aby ve smyslu judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 523/2006 mohl i bez nich nadále vykonávat svoji podnikatelskou činnost. Ani jeho splatné pohledávky za věřiteli jím provozované obchodní společnosti nemohly v posuzovaném směru naplňovat poukazovaný důkazní význam za stavu, že otázka jejich reálné dobytnosti, nespadala do doby dohledné, a tak se pohybovala zcela mimo realitu dostupného zdroje uspokojení firemních splatných závazků. Ostatně těmito otázkami se v rámci posouzení subjektivní stránky dovolatelova jednání v nepoměrně širším záběru již třikráte zabývaly oba soudy a tak v uvedeném směru plně postačuje v podrobnostech odkaz na tu pasáž usnesení odvolacího soudu, ve které se v návaznosti na shodné prvostupňové závěry logickým a přesvědčivým způsobem zabývá vypovídacím významem poukazovaných návrhů obhajoby právě z hlediska požadavku na řádné objasnění věci v otázce jeho zavinění (č. l. 6 ̶ 7 jeho rozhodnutí) a které tak lze na těchto místech z výše uvedených důvodů plně akceptovat. Nezbytnost zásahu do skutkového stavu věci není důvodu spatřovat ani s poukazem na skutkovou námitku vadného způsobu vyhodnocení hodnoty další dovolatelovy zpeněžitelné nemovitosti (na adrese D. č. p. …, N.), která byla prodána mimo dražbu za částku 900.000,- Kč, ačkoliv v rámci konkurzního řízení byla oceněna nejméně na 1.200.000,-Kč. Nad rámec předmětného řízení o dovolání ve stručnosti státní zástupkyně poznamenala, že tato součást dovolatelova majetkového zázemí – na rozdíl od prve uvedených – reálně způsobilá k pokrytí splatných pohledávek věřitelů jím provozované obchodní společnosti, byla zpeněžena za reálnou tržní cenu a tedy za cenu takovou, za kterou se ji podařilo z hlediska její majetkové hodnoty skutečně realizovat, neboť jedině v tomto rozsahu se stala způsobilou k pokrytí výše sledovaného účelu insolvenčního řízení.
Namítaná nesprávnost právního posouzení skutku je dále podložena tou kvalifikovanou dovolací argumentací, jejímž prostřednictvím se oběma soudům vytýká, že v daném případě bylo na místě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, v jejímž zohlednění jim nebránila ani ta okolnost, že ke spáchání posuzovaného skutku došlo za účinnosti předchozí trestněprávní úpravy. K tomu je třeba v souhlasu s názorem dovolatele obecně uvést, že použití zásady subsidiarity trestní represe není vyloučeno ani při aplikaci trestního zákona, ve kterém její výslovná definice sice chybí, ale kde byla taková otázka s přihlédnutím k poměrně ustálené judikatuře Ústavního soudu již z tehdejší doby (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05 aj.), posuzována při hodnocení materiálního znaku trestných činů ve smyslu §3 odst. 4 trestního zákona. Povinná zdrženlivost při uplatňování prostředků trestního práva tak nemá místo tam, kde jsou prostředky práva civilního zcela vyčerpány nebo nejsou dostatečně účinné. Překážkou pro vyvození trestní odpovědnosti rozhodně není skutečnost, že původní vztah mezi dovolatelem a poškozenými subjekty byl obchodněprávní povahy, ale že byl naplněn takovým způsobem, se kterým trestní zákon spojuje trestnost jeho činu a současně poskytuje trestněprávní ochranu těm takto porušeným subjektivním právům soukromoprávní povahy, k jejichž sanaci obvykle slouží jiné než trestněprávní instituty. Tak tomu bylo také v posuzovaném případě, neboť jeho jednání, popsané ve výroku o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), §3 tr. zák., ukončeným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., cíleně směřovalo k zabránění reálné vymožitelnosti splatných pohledávek za jím provozovanou obchodní společností. Přitom uvedený trestný následek nenastal pouze s ohledem na úspěšně uplatněnou žalobu na určení neúčinnosti rozhodného poškozujícího právního úkonu ze strany správkyně konkurzní podstaty obchodní společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 55 Cml 2/2008, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 49/2000). Nestalo se tak tedy v důsledku jeho neúčinnosti přímo ze zákona, jak dovolatel s pouhým odkazem na ustanovení §15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, upravujícím relativní neplatnost odporovatelných právních úkonů, mylně namítá.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného Ing. Z. N. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný Ing. Z. N. ve své replice na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v projednávané věci se nejedná o dluhy společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. Není pravdou, že žalobu na určení neúčinnosti poškozujícího právního úkonu podala správkyně konkursní podstaty. Ani vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nerespektuje princip ultima ratio. Soudy bez jakéhokoliv odůvodnění odmítly všechny důkazy navržené obviněným. Soudy nevycházely ze skutkového stavu, zejména majetkových a svých závazků obviněného k rozhodnému dni 29. 11. 2005, ale v podstatě až ze stavu v období pozdějším po 18. 7. 2006. Soudy vycházely z nepravdivé výpovědi JUDr. H. Z. Dovolatel je toho názoru, že nebylo prokázáno, že by zničil, poškodil, zatajil, učinil neupotřebitelným nebo odstranil část svého majetku, a to ani ve stádiu pokusu. Konečně také dovolatel nesouhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodoval v neveřejném zasedání, což by bylo v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Závěrem žádal, aby vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo prošetřeno a aby byl dovolatel o své žádosti v zákonné lhůtě písemně informován.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ing. Z. N. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný Ing. Z. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Ing. Z. N., a to při posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák, zejména pokud jde o částečné zmaření upokojení jeho věřitelů.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku popsal důkazy, ze kterých vycházel, přičemž ze svědků přihlížel především k výpovědi svědkyně JUDr. H. Z., ohledně níž uvedl, že tato svědkyně, správkyně konkurzní podstaty úpadce Ing. Z. N. (dále jen „SKP“) uvedla, že celková suma závazků věřitelů Ing. N., jako fyzické osoby, které byly přihlášeny do konkurzního řízení, činí více jak 16.000.000,- Kč. Tyto závazky vznikly ještě před prohlášením konkurzu (pozn. tj. před datem 18. 7. 2006), některé již v r. 2004. V době, kdy byla jmenována předběžným SKP (jmenována dne 29. 6. 2006 – č. l. 43) probíhala exekuce ve výroku uvedené nemovitosti, kdy se měl dražit tento dům. Dražba sice proběhla, dům byl vydražen za cca 2.000.000,- Kč, (cena ovlivněna zřízením věcných břemen), ale z formálních důvodů byla zrušena. Dražba nemovitosti probíhala zřejmě pro závazky obviněného, který jako fyzická osoba přistoupil k dluhům společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., v souvislosti s jeho ručitelským závazkem nebo s přistoupením. Vyslovila domněnku, že v době, kdy obviněný zřizoval věcné břemeno, exekuce na jeho majetek již hrozila. Za situace, kdy se cca půl roku poté přihlásí věřitelé s pohledávkami za více než 16.000.000,- Kč, muselo být zřejmé, že dříve či později na prohlášení konkurzu dojde. V okamžiku, kdy se věřitelé začali ozývat, měl obstavené účty exekutorem. Všechny pohledávky byly v rámci konkurzního řízení přezkoumány, ve všech incidenčních sporech, které obviněný vyvolal, jsou pravomocná rozhodnutí. SKP předložila soudu z jejího pohledu správný seznam zjištěných pohledávek, které po skončení konkurzního řízení jsou exekučním titulem. Jde o listinu, která zavazuje všechny soudy jako rozhodnutí. Dále se ve svém výslechu SKP vyjadřovala k jednotlivým pohledávkám, resp. k vyjádření obviněného, které je založeno ve spise na č. l. 752. Obviněný sice namítá, že byl v té době v zisku, nicméně teprve následně zjistila, že si oproti závazkům vedl na straně aktiv pohledávku vůči společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., z titulu nerozděleného podílu na zisku společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., ve výši 10.000.000,- Kč a částku 2.600.000,- Kč, naopak o všech svých závazcích neúčtoval, účetnictví nebylo prokazatelné a řádně vedené. Soudy, které se touto námitkou zabývaly, ji zamítly a konstatovaly, že nelze rozdělovat zisk společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., pro prohlášení konkurzu, a dále, že rozhodnutí obviněného, jako jediného společníka o nerozděleném zisku je neplatné. Nebytový prostor v N. N. Z. byl v létě 2010 realizován za 950.000,- Kč. Na jaře 2010 byl dražen dům obsazený rodinou obviněného (K. č. p. …), ještě před prohlášením konkursu byla na dům nařízena exekuce ve prospěch HV Finance (exekutorský zápis) a byla na něho evidována zástava ve prospěch hypoteční banky (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud kromě výslechu svědků provedl rovněž řadu listinných důkazů, a uzavřel, že zákonným předpokladem pro vznik trestní odpovědnosti dlužníka je existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Konkrétní existence a obsah tohoto právního vztahu musí soud v rámci trestního řízení posuzovat vždy samostatně jako otázku předběžnou, a to i přesto, že samotná existence závazkového vztahu byla deklarována občanskoprávním rozhodnutím. Předpokladem dokonání souzeného trestného činu je, že pohledávka věřitele, jejíž uspokojení dlužník maří, je již splatná, jednání dlužníka před splatností pohledávky může být posuzováno jen jako pokus tohoto trestného činu. Částečně je pak pohledávka zmařena tehdy, jestliže jednáním, předpokládaným v ustanovení §256 odst. l tr. zák. (event. podle §222 odst. 1 tr. zákoníku) dlužník omezí věřiteli možnost uspokojit své pohledávky a ten v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl, kdyby zde nebylo mařícího jednání pachatele – dlužníka (srov. str. 9 – 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud, který svým rozsudkem ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 3 T 76/2010, rozhodoval již potřetí (první rozsudek byl odsuzující a druhý zprošťující – oba byly zrušeny odvolacím soudem a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí), dále uvedl, že podle §264 odst. l tr. ř. je soud, jemuž věc byla vrácena v odvolacím řízení k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Po zhodnocení všech ve věci zjištěných skutečností soud postupoval v intencích ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. a za situace, kdy podle vysloveného právního názoru nelze na jednání obviněného aplikovat zásadu „ultima ratio“, shodně jako v prvním odsuzujícím rozsudku, uzavřel, že obhajoba obviněného, že zřízením věcného břemene ve prospěch svých dětí v rozsahu vyplývajícím z notářského zápisu sepsaného dne 29. 11. 2005, chtěl pouze zajistit svým zletilým dětem bydlení, je účelová. Samotné zřízení věcného břemene žádným způsobem možnost bydlení dětí neřeší. Tato možnost byla oprávněným vzhledem k bezproblémovým rodinným vztahům dána jistě i před jeho zřízením a postačoval k tomu pouze souhlas vlastníků nemovitosti. Tento právní závazek, který prokazatelně vedl minimálně k poklesu prodejnosti nemovitosti, se proto jeví pro uvedené potřeby zcela nadbytečným. Naopak v kontextu s dalšími důkazy je nepochybné, že obviněný měl v době zřizování věcného břemene informace o tom, že uvedená nemovitosti bude předmětem exekučního řízení, proto nalézací soud uvedené právní kroky považuje za účelové, učiněné ve snaze dosáhnout snížení směnné hodnoty nemovitosti, a tím ztížení, popř. zmaření reálně hrozící exekuce, což by v konečném důsledku mělo za následek minimálně částečné zmaření splatných pohledávek věřitelů obviněného. To, že exekuce nemovitosti byla reálnou hrozbou je zřejmé, a to minimálně v souvislosti s pravomocně skončenou věcí pod sp. zn. 7C 417/2003 rozhodnutím ze dne 20. 8. 2004, neboť soudem pověřený exekutor pověřil Ing. Riedla svým rozhodnutím ze dne 18. 10. 2005, tedy cca l měsíc před zřízením věcného břemene, znaleckým oceněním nemovitosti v souvislosti s nařízeným výkonem rozhodnutí. Výsledky tohoto soudního sporu dostatečně prokazují fakt, že obviněný jakožto fyzická osoba, neměl dostatek finančních prostředků na to, aby mohl dobrovolně plnit a dostát tak svým finančním závazkům. Hrozba výkonu rozhodnutí prodejem uvedené nemovitosti by byla reálná i v souvislosti s umořením neuhrazené půjčky od Ing. S. (viz jednání o úhradě a následný exekutorský zápis ze dne 9. 12. 2005), proto i v kontextu s těmi skutečnostmi hodnotil nalézací soud obviněným předložený aktualizovaný stav majetku a veškerých aktiv za účelový. Nalézací soud nezpochybnil, že obviněný, jakožto fyzická osoba měl v inkriminovaném období řadu splatných pohledávek, na druhé straně však bylo dostatečně prokázáno a následně prohlášený konkurz na obviněného, jakožto na fyzickou osobu, prokazuje, že závazky obviněného mnohonásobně převyšovaly jeho aktiva. Obviněným očekávané vyplacení částek 10.000.000,- Kč a 2.600.000,- Kč z titulu nerozděleného podílu na zisku společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., označil nalézací soud i s ohledem na výpověď SKP JUDr. Z. za naprosto nereálné, neboť nelze rozdělovat zisk společnosti z minulých let, je-li na ni následně prohlášen konkurz. S ohledem na skutečnosti konstatované shora proto nalézací soud nemohl jinak než opětovně uzavřít, že zřízením věcného břemene obviněný „poškodil“ část svého majetku, neboť s ohledem na obsah uvedené smlouvy došlo k podstatnému snížení tržní hodnoty uvedené nemovitosti, a tím i k poklesu její prodejnosti, což by v konečném důsledku vedlo ke ztížení, event. zmaření výkonu rozhodnutí, a tím ke ztížení, event. zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Snížení hodnoty nemovitosti bylo stanoveno znaleckým posudkem o částku 4.010.000,- Kč, což ve svém rozhodnutí ze dne 29. 12. 2011 (č. j. 12 To 498/2011-927) potvrdil i odvolací soud (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Zatímco obžaloba do výroku zahrnula všechny evidované pohledávky věřitelů ke dni 29. 11. 2005, zákonným předpokladem trestní odpovědnosti je pouze existence pohledávek splatných. Soud již ve svém prvém rozhodnutí ve věci akceptoval výhrady obviněného, podložené listinnými důkazy založenými ve spise a uzavřel, že většina pohledávek, které soud z výroku vypustil, byly buď obviněným průběžně spláceny, event. nebyly vůbec splatné, popř. byly zajištěny, jako např. hypotéka u Hypoteční banky, a. s., popř. se jednalo o pohledávky sdružení „Ubytovny Suny“, jehož členem byl i Ing. S. (č. l. 768), takže k uspokojení věřitelů mohlo dojít jiným způsobem. V době zřízení věcného břemene byly prokazatelně splatné pohledávky Realitní kanceláře K. 300.000,- Kč, Ing. J. S. 3.000.000,- Kč a Z. R. v částce 354.224,- Kč, celková výše splatných a neuhrazených pohledávek byla tedy nejméně 3.654.224,- Kč. Pohledávku Ing. S. obviněný sice uznával, nicméně argumentoval tím, že spoludlužníkem této částky je společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. Ze smlouvy, která je součástí konkurzního spisu, sice nalézací soud zjistil, že společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., je ručitelem uvedené půjčky, ale argumentace obviněného neobstojí, neboť věřitel sice může uplatnit své právo na plnění vůči ručiteli, pokud je ovšem tento schopen svůj závazek splnit. Společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., však nebyla schopna plnit, neboť je již od 23. 5. 2005 v konkursu, kde Ing. S. svoji pohledávku řádně uplatnil. Zde je třeba poukázat na to, že argumentace obviněného spočívající v tom, že společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., byť v konkursu, mohla mít z titulu uzavřené Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dílo č. ... mezi ŽS Brno, a. s., a společností K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., ze dne 1. 4. 2004 (č. l. 732 spisu) dostatečné finanční krytí, kterým by byla mimo jiné uhrazena i výše uvedená půjčka Ing. S., je zcela lichá. Neobstojí ani tvrzení obviněného, že to byl právě SKP JUDr. Š. (SKP úpadce společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o.), kdo další spolupráci se společností ŽS Brno, a. s., znemožnil. Z dopisu ze dne 19. 7. 2005 adresovanému SKP JUDr. Š. (převzal 26. 7. 2005) vzal soud za prokázané, že na základě konkurzu společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., jehož účinky nastaly dne 23. 5. 2005, odstupuje podle §14 odst. 1 písm. a) zák. č. 328/91 Sb. společnost OHL ŽS, a. s., Brno od uvedené smlouvy. Vzhledem k výše uvedenému tedy obviněnému muselo být známo (obviněný pravidelně studoval konkurzní spis a uvedená listina je ve spise řádně založena), že spolupráce mezi SKP společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., a společností OHL ŽS, a. s., Brno neprobíhá a tudíž, že nemůže očekávat opakovaně deklarovaný předpokládaný zisk a že vzhledem ke vzájemnému poměru pohledávek a závazků společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., nebude v rámci konkurzního řízení ručení realizováno. V této souvislosti proto uplatnil nalézací soud per analogiam právní názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 61/2010. Nesplacenou jistinu z půjčky Z. R. obviněný uznával. Ke dluhu ze směnky Realitní kanceláře K., s. r. o., sice obviněný uvedl, že vznikl až v r. 2006, nicméně z kopie směnky založené ve spise vyplývá, že dlužná částka 300.000,- Kč byla splatná již ke dni 30. 4. 2005. Existenci těchto splatných pohledávek uznal ve svém rozhodnutí i odvolací soud (viz usnesení ze dne ze dne 29. 12. 2011, č. j. 12 To 498/2011-927) a zcela odkázal na argumentaci nalézacího soudu konstatovanou shora. V intencích tohoto rozhodnutí se nalézací soud vypořádal v následném rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012 s existencí a splatností pohledávky JUDr. Z. Š. – SKP společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o. Tuto pohledávku pro nedostatek subjektivní stránky z výroku rovněž vypustil. V tomto smyslu bylo rozhodnutí nalézacího soudu usnesením Krajského soudu Praha pod č. j. 12 To 101/2013-1008 akceptováno a nelze než na podrobné odůvodnění postupu soudu ve vztahu k této pohledávce odkázat (srov. str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Oproti původnímu řízení vzal nalézací soud za prokázané, že zčásti mohly být pohledávky věřitelů uspokojeny prodejem nemovitostí zapsaných do výlučného vlastnictví obviněného, a to jednotky č. … v domě č. p. … v ul. D., N. – jiný nebytový prostor, podílu jednotky na společných částech domu – č. …, podíl jednotky na st. p. č. …,…, zapsaných na Katastrálním úřadu v Nymburce na LV č. … a LV č. … pro obec a k. ú. N. Tyto nemovitosti byly podle vyjádření SKP JUDr. Z. realizovány v létě 2010 za 950.000,- Kč. O tuto částku se výše nesplacených pohledávek věřitelů snížila. V žádném případě nalézací soud neakceptoval obhajobu obviněného, že uvedené pohledávky mohly být splaceny z podílu na zisku z kontraktu společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., s OHL ŽS, a. s., Brno, z něhož jak uvedl, očekával v letech 2005-2006 výnos 90.000.000,- Kč. Jak totiž bylo prokázáno, krátce po prohlášení konkurzu na společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., tato firma od uzavřené smlouvy sama dne 19. 7. 2005, tj. v poměrně dlouhé době před sepsáním smlouvy o věcných břemenech, odstoupila, což bylo nepochybně obviněnému z příslušného konkurzního spisu známo. Jak již bylo konstatováno shora, obviněným předložené dokumenty deklarující existenci splatných pohledávek bez dalšího nepostačují k prokazatelnému závěru, že splatné pohledávky ve výroku uvedených věřitelů mohly být uspokojeny z těchto zdrojů, neboť, jak již bylo i v minulosti opakovaně konstatováno, obviněným vedené účetnictví bylo nedostatečné a z kontextu vytržené jednotlivé pohledávky nedávají objektivní přehled o skutečném stavu jeho majetku, zejména pak vzhledem k probíhajícímu konkurznímu řízení obviněného, z něhož je více než zřejmé, že jeho závazky mnohonásobně převyšovaly jeho pohledávky. Zjištěno bylo, že v konkurzním řízení vedeném proti obviněnému, jako fyzické osobě nedošlo k žádnému posunu. Pokud jde o obviněným předloženou „Zprávu nezávislého auditora pro zvláštní účely k vyhodnocení finanční situace společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o.“, nelze k této než uvést, že jde o důkaz opakovaně uplatňované obhajoby obviněného v tom smyslu, že uvedená společnost byla ku dni 22. 5. 2005, kdy na ni byl prohlášen konkurz v dobrém stavu a nebyly naplněny podmínky pro vyhlášení úpadku na tuto společnost, z čehož obviněný opakovaně dovozoval, že díky tomu by mu byly vyplaceny částky 10.000.000,- Kč a 2.600.000,- Kč z titulu nerozděleného podílu na zisku této společnosti a měl by tedy dostatek finančních prostředků ke krytí pohledávek ve výroku uvedených věřitelů. V tomto ohledu nelze než odkázat zejména na samotný obsah konkurzního spisu Krajského soudu Praha pod sp. zn. 37 K 11/2005 a zprávu SKP JUDr. Š., z níž je zřejmé, že k datu prohlášení konkurzu na společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., činila zůstatková hodnota movitého majetku a pohledávek dlužníka celkem 5.944.609,- Kč a jeho závazky 29.752.951,- Kč (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud kvalifikoval jednání obviněného jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., neboť obviněný svým úmyslným jednáním, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém, učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu, jednal tedy způsobem předvídaným v §256 odst. 1 a 3 tr. zák., přičemž vzniku škodlivého následku bylo zabráněno pouze okolnostmi, které naprosto nezávisely na jeho jednání, tzn., že přinejmenším věděl, že sepsáním smlouvy o zřízení věcných břemen k uvedené nemovitosti dojde ke snížení její tržní ceny a tudíž minimálně k částečnému zmaření splatných pohledávek ve výroku uvedených věřitelů, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn. K dokonání činu nedošlo, neboť dnem 18. 7. 2006 došlo k prohlášení konkurzu vůči obviněnému jako osobě fyzické a následnou iniciativou SKP JUDr. Z. došlo 21. 7. 2008 k sepsání Souhlasného prohlášení o neúčinnosti práva odpovídajícímu věcnému břemenu, v níž je účastníky Z. N., J, N, a JUDr. H. Z., SKP úpadce Ing. Z. N., deklarováno, že účastníci souhlasně vůči sobě i třetím osobám prohlašují, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 29. 11. 2005 je s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 písm. f) zákona o konkursu a vyrovnání vůči věřitelům neúčinná. Navíc rozsudkem Krajského soudu Praha ze dne 7. 5. 2009, č. j. 55 Cml 2/2008-101 (č. l. 235) bylo určeno, že smlouva o zřízení věcných břemen ze dne 29. 11. 2005 ve prospěch oprávněných shora je vůči věřitelům neúčinná (srov. str. 12 – 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí navázal na závěry nalézacího soudu tím, že uvedl, že nalézací soud postupoval ve prospěch obviněného, když do majetku, který mohl být postižen při řešení pohledávek jednotlivých věřitelů, započítal i hodnotu další nemovitosti, která byla zpeněžena v konkurzním řízení, a to nemovitosti zaznamenané na listu vlastnictví č. … a č. … pro obec a k. ú. N., takto jednotky č. … v domě č. p. … v ul. D., N. – jiný nebytový prostor, s podílem jednotky na společných částech domu … a na st. p. č. … - …, která byla na základě souhlasu Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, č. j. 39 K 12/2006 – 357, prodána mimo dražbu za přesně stanovených podmínek. Pokud obviněný nyní namítá, že uvedenou nemovitost si cení (a v tomto ohledu doložil doklad, který okresní soud provedl k důkazu, tedy „zprávu nezávislého auditora“, a poukazuje i na původní ocenění nemovitosti v konkurzním řízení) na částku vyšší (nejméně 1.200.000,- Kč) a že by v tomto ohledu mělo dojít k novému ocenění nemovitosti, resp. k akceptování hodnoty, která byla auditorem vyčíslena, pak sám obviněný hovoří o rozdílu ve výši necelých 300.000,- Kč. I v případě, že by vůbec jeho navýšení bylo možno považovat za reálné, je jednak nutno přihlížet k tomu, že i v rámci případné exekuce se lze skutečně stěží domnívat, že by bylo možno nemovitost realizovat za částku, která odpovídá její hodnotě (naopak je obecně známo, že v takovém případě se mohou věřitelé reálně uspokojovat z částek nepoměrně nižších), ale především i v případě, že by vůbec taková hodnota mohla být považována za běžným způsobem obchodovatelnou a vymahatelnou, by to již na postavení obviněného skutečně nemohlo nic zásadního změnit. Nalézací soud proto podle názoru odvolacího soudu nikterak zásadně nepochybil, když v tomto konkrétním případě vycházel z hodnoty nemovitosti, za niž byla reálně prodána, a v tomto ohledu již nedoplňoval na úkor zásady hospodárnosti řízení dokazování, neboť v situaci, kdy obviněnému bylo přičítáno k tíži, že poškodil věřitele do výše částky 2.693.611,- Kč (a vyměřil mu ve svém důsledku trest spíše symbolický) by se reálně mohlo jednat toliko o v zásadě kosmetickou úpravu výše způsobené škody, která by navíc nemohla mít vliv ani na právní kvalifikaci jednání obviněného ani na posouzení otázky nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, když význam pak nemohla mít – za dané konkrétní situace – ani ve vztahu k výroku v adhezním řízení (srov. str. 5 – 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud obviněný nyní argumentuje tím, že v rámci podnikání disponoval i dalším – movitým - majetkem, z něhož mohli věřitelé své pohledávky uspokojit, pak je nutno především připomenout ustanovení §322 odst. 3 o. s. ř., neboť je zřejmé, že další movitý majetek, o němž obviněný hovoří, byl součástí jeho podnikání. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 523/2006, s nímž je nutno se ve stěžejních bodech ztotožnit. Avšak v nyní projednávaném případu – v době, kdy obviněný učinil kroky k poškození svého majetku uvedeným způsobem – by uspokojení z uvedeného majetku pro účely podnikání bylo nejméně problematické v situaci, kdy by bylo nutno řešit, co bylo pro účely podnikání obviněného nezbytné, přičemž věřitelé (a potažmo exekutor) se zcela právem zaměřili na majetek, jehož existence byla zcela zřejmá a který navíc – v případě, že by obviněný neučinil uvedené kroky, pokud by byl prodán – mohl jejich nároky uspokojit až do výše, která nebyla omezena uvedenou zástavou. Také tento aspekt projednávané věci je nutno považovat za významný, a proto ani v tomto směru nebylo možno okresnímu soudu skutečně nic vytknout. Ve vztahu k této problematice je nutno zcela závěrem uvést, že v případě, že takto výrazně zadlužený subjekt nakládá prakticky s téměř jediným majetkem, který by mohl být efektivně vydražen v rámci exekuce způsobem, který je ve výroku o vině popsán a postavení věřitelů tak nejméně nikoli zanedbatelným způsobem částečně ztížil, pak právě takové jednání je nutno považovat z hlediska nástupu trestní odpovědnosti za zásadní. Předmětné zákonné ustanovení poskytuje ochranu právě věřitelům, kteří se takto mohli poměrně snadno domoci svých práv, avšak v případě dalšího movitého majetku či peněz na účtu podnikatelského subjektu, se pak taková osoba nemůže vyvinit tvrzením, že se věřitelé mohli uspokojit i z tohoto jiného majetku v případě, že se jednalo z větší části o majetek nezbytný pro podnikání a navíc jeho existence by byla stěží pro věřitele zjistitelná a mnohem hůře postižitelná. Tedy domáhání se jejich práv by bylo nepoměrně komplikovanější. V tomto ohledu – je podle názoru odvolacího soudu – nutno poskytovat ochranu zájmům oprávněných věřitelů nejméně na té úrovni, která je poskytována mezím obhajoby potenciálních pachatelů takového jednání. Tedy při takto signifikantním jednání a výrazné zadluženosti subjektu, nelze podmínky jeho trestní odpovědnosti zakládat na tom, že by poškozené subjekty, které by se jinak mohly snadno realizovat na majetku, jenž byl poškozen, měly reálně vyvíjet extrémní úsilí ke zjištění a následné realizaci dalšího majetku obžalovaného v podnikání, navíc majetku snadno a rychle zcizitelného (srov. str. 6 – 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Dále odvolací soud uvedl, že argumentuje-li obviněný tím, že také on měl celou řadu nesplacených pohledávek a v této souvislosti poukazuje na různá soudní rozhodnutí, pak již jen z toho, jakým způsobem musel pohledávky on, či správkyně konkurzní podstaty, vymáhat, je nutno dovodit, že musel být nejméně srozuměn s tím, že předmětné finanční prostředky – jak se ostatně ukázalo – jsou v dohledné době nedobytné (jím tvrzená jistota v tom, že s těmito prostředky právě pro dané účely bezpečně počítal, nemá logickou oporu). Jeho výrazně nepříznivá finanční situace je bezpečně zmapována obsahem celého konkurzního spisu. Ani za současného stavu věci nelze považovat z hlediska nástupu trestní odpovědnosti obviněného za významné úkony spočívající v tom, že jako výrazně zadlužený subjekt (který evidentně nebyl schopen dostát celé řadě závazků) převzal pohledávky výrazně zadlužené společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., u níž navíc nastaly účinky prohlášení konkurzu již 23. 5. 2005. Ostatně ze spisu, který se dotýká konkurzu vyhlášeného na uvedenou společnost, vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 11/2005, okresní soud správně zjistil, že společnost Železniční stavitelství Brno (OHL ̶ ŽS, a. s.) dne 19. 7. 2005 odstoupila od smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž obviněný uvedeným způsobem jednal poté, co na „jeho“ společnost byl prohlášen konkurz a tedy stěží mohl skutečně předpokládat, že dojde k reálnému plnění z následně uzavřeného kontraktu. Tudíž ani tato argumentace obviněného, která se průběžně prolínala jeho obhajobou, nemohla mít v otázce posouzení jeho viny jakýkoli větší význam (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal k dovolání obviněného Ing. Z. N. obě uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním.
S ohledem na shora uvedená odůvodnění obou napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud především ve shodě s nimi konstatuje, že na základě provedeného a ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceného dokazování je nepochybné, že obžalovaný měl v době zřizování předmětného věcného břemene ve vztahu k rodinnému domu č. p. … v K., okr. N., dostatečné informace o tom, že uvedená nemovitosti bude předmětem exekučního řízení, proto je třeba považovat jeho shora uvedené právní kroky za účelové, učiněné ve snaze dosáhnout snížení směnné hodnoty nemovitosti, a tím ztížení, popř. zmaření reálně hrozící exekuce, což by v konečném důsledku mělo za následek minimálně částečné zmaření splatných pohledávek níže uvedených věřitelů. To, že exekuce nemovitosti byla reálnou hrozbou je zřejmé, a to minimálně v souvislosti s pravomocně skončenou věcí pod sp. zn. 7C 417/2003, neboť soudem pověřený exekutor požádal ing. Riedla svým rozhodnutím ze dne 18. 10. 2005, tedy cca l měsíc před zřízením věcného břemene, o znalecké ocenění nemovitosti v souvislosti s nařízeným výkonem rozhodnutí. Výsledky tohoto soudního sporu dostatečně prokazují fakt, že obžalovaný jakožto fyzická osoba, neměl dostatek finančních prostředků na to, aby mohl dobrovolně plnit a dostát tak svým finančním závazkům. Hrozba výkonu rozhodnutí prodejem uvedené nemovitosti by byla reálná i v souvislosti s umořením neuhrazené půjčky od ing. S. (viz jednání o úhradě a následný exekutorský zápis ze dne 9. 12. 2005), proto i v kontextu s těmi skutečnostmi byl správně zhodnocen obžalovaným předložený aktualizovaný stav majetku a veškerých aktiv jako účelový. Přitom není třeba zpochybňovat, že obžalovaný, jakožto fyzická osoba měl v inkriminovaném období řadu splatných pohledávek, avšak na druhé straně bylo dostatečně prokázáno, a to i v průběhu následně prohlášeného konkursu na obviněného, jakožto na fyzickou osobu, že závazky obžalovaného mnohonásobně převyšovaly jeho aktiva. Obžalovaným tvrzené očekávané vyplacení částek 10.000.000,- Kč a 2.600.000,- Kč z titulu nerozděleného podílu na zisku společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., bylo správně nalézacím soudem považováno za naprosto nereálné, neboť nelze rozdělovat zisk společnosti z minulých let, je-li na ni již prohlášen konkurs. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl nalézací soud k správnému dílčímu závěru, že zřízením věcného břemene obžalovaný „poškodil“ část svého majetku, neboť s ohledem na obsah uvedené smlouvy došlo k podstatnému snížení tržní hodnoty uvedené nemovitosti, a tím i k poklesu její prodejnosti, což by v konečném důsledku vedlo ke ztížení, event. zmaření výkonu rozhodnutí, a tím ke ztížení, popř. zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Snížení hodnoty nemovitosti bylo stanoveno znaleckými posudky Jany Šťastné o částku 4.010.000,- Kč (srov. č. l. 165 – 180, 190 – 212, 746 – 747 a 947 – 948 spisu).
V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004 (publikované pod č. T 740 v sešitě 10 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19 – 22), podle nějž trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebo jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. se může dopustit i dlužník, který zřídí k zástavě, na níž vázne zástavní právo k zajištění pohledávky jeho věřitele, věcné břemeno ve prospěch třetí osoby, jestliže tím poklesne hodnota zástavy tak, že věřitel nebude moci dosáhnout uspokojení své pohledávky ani ze zpeněžení takové zástavy (např. zástava se tím stane neprodejná). Ve zřízení věcného břemena k zástavě lze za uvedených okolností spatřovat poškození majetku dlužníka. Z uvedeného usnesení se dále podává, že věcná břemena (§151n a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) jsou jednou z forem omezení vlastníka nemovité věci ve prospěch určité oprávněné osoby. Neznamená to však, že dodatečným zřízením věcných břemen je bez dalšího dotčeno právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. V obou těchto případech jsou při prodeji zástavy věcná břemena, mají-li povahu závady, která v důsledku přechodu (či převodu) vlastnictví nezanikne, také závadou, která ovlivňuje cenu nemovitosti a k níž je proto nutno přihlížet. Z uvedeného tedy plyne, že poškození věřitele může spočívat i v tom, že pachatel zatíží svůj majetek věcným břemenem.
Dále je třeba uvést, že poté, co nalézací soud v pochybnostech ve prospěch odvolatele vypustil z výroku o vině pohledávku JUDr. Z. Š., správce konkurzní podstaty K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., byly do výroku o vině v souladu s obsahem spisu zahrnuty veškeré ostatní ve výroku uvedené pohledávky jak Realitní kanceláře, K., s. r. o., tak Ing. J. S. i Z. R., které byly v rozhodné době pohledávkami platně existujícími a splatnými (pokud byly ve výroku vypuštěny také nesplatné pohledávky, nebylo to s ohledem na to, že jednání bylo posouzeno jen jako pokus trestného činu poškozování věřitele, ve smyslu platné judikatury nutné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1014 ve sešitě 38. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 7 – 12 – jejich opětovné zahrnutí do výroku o vině by však bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu §265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.). Nalézací soud se těmito skutečnostmi velice podrobně a opakovaně zabýval ve svých postupně učiněných rozhodnutích. Pokud bylo v průběhu trestního řízení obhajobou namítáno, že pohledávky Realitní kanceláře K., s. r. o., Ing. J. S. a Z. R. nejsou pohledávkami jdoucími za obžalovaným (v této souvislosti je nutno připomenout, že podle obhajoby obžalovaného pohledávka Realitní kanceláře K. vznikla až v roce 2006, ve vztahu k Ing. S. byl pouze „spoludlužníkem“, přičemž pohledávku Z. R. uznal), je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu zřejmé, že s touto obhajobou se nalézací soud relevantním způsobem vypořádal, když měl i podle názoru Nejvyššího soudu s ohledem na existenci ve spise založených a k důkazu provedených listin, obhajobu obžalovaného v tomto ohledu právem za vyvrácenou. Pokud jde o dluh vůči Ing. S., nalézací soud v souladu se stavem věci poukazuje na smlouvu o půjčce, z níž vyplývá, že společnost K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., bude toliko ručit za závazek vyplývající ze smlouvy, přičemž je rovněž z textu smlouvy patrno, že závazek byl splatný ke dni 12. 7. 2005 (srov. č. l. 31 spisu), přičemž ke dni podpisu smlouvy byla částka 3.000.000,- Kč skutečně vybrána z účtu poškozeného subjektu. V tomto ohledu již není rozhodující text dohody o přistoupení k závazku, neboť skutečnost, že k dluhu přistoupila rovněž již zmiňovaná společnost obžalovaného, nemůže na dané situaci nic změnit (viz č. l. 789 spisu), obzvláště proto, že v době, kdy bylo zřízeno věcné břemeno k nemovitosti, již byl na majetek společnosti účinně prohlášen konkurz. Nedůvodnou byla správně shledána rovněž námitka obviněného dotýkající se otázky splatnosti pohledávky Realitní kanceláře K., s. r. o, neboť je zřejmé, že výstavcem směnky je osobně právě obviněný Ing. Z. N., přičemž směnka znějící na částku 300.000,- Kč byla splatná již 30. dubna 2005. Je-li naznačováno, že tyto pohledávky nejdou za obžalovaným snad z toho důvodu, že je obžalovaný v určité fázi „vyúčtoval“ své původní společnosti, která je rovněž v konkurzu, jedná se o námitku, kterou zcela právem nalézací soud shledal také neopodstatněnou. Pochybnosti pak nevznikly ani ve vztahu k existenci závazku vůči Z. R., který byl nejen v rozhodné době splatný, přičemž se i v tomto případě na podkladě provedeného dokazování, zcela správně zhodnoceného nalézacím soudem, jednalo o osobní závazek obžalovaného, který byl pouze částečně splacen. Ve všech těchto směrech se Nejvyšší soud s nalézacím soudem zcela ztotožnil, a proto mohl pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Tyto otázky byly také obdobně vyjádřeny i v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2006, č. j. 2 Ko 116/2006 – 131, které je součástí konkurzního spisu Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 12/2006. Žádné výhrady nemá Nejvyšší soud ani k způsobu výpočtu škody s ohledem na hodnotu zástavy (tj. částku 1.456.389,- Kč) a na uvažovanou částku 950.000,- Kč za prodej dalších nemovitostí Ing. Z. N., ke které na podkladě uvedeného dokazování dospěl nalézací soud na str. 13 odůvodnění svého rozsudku (tento soud neuvažoval skutečnosti namítané obviněným Ing. Z. N. zpochybňující tuto vypočtenou škodu, ke které směřoval úmysl obviněného, v odvolání proti tomuto rozsudku nalézacího soudu).
Přesto však Nejvyšší soud neshledal k námitkám obviněného Ing. Z. N. v dovolání zcela správnými právní závěry zejména odvolacího soudu, a to pokud jde o výši způsobené škody – nejméně 2.693.611,- Kč, ke které měl směřovat úmysl obviněného u pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, jež je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu uvedeného odstavce 3 §256 tr. zák.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona se dopustí pachatel, který i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle ustálené judikatury, jestliže však dlužník takovým svým jednáním pouze ztíží nebo oddálí uspokojení věřitele, jemuž zůstává možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku, nedopouští se trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Škodu u trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pro účely jeho přísnější právní kvalifikace podle §256 odst. 3 a 4 tr. zák. představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. Tato škoda odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota uvedeného majetku dlužníka stejná nebo vyšší (viz č. 36/2007-I. Sb. rozh. tr.), samozřejmě jen za již uvedené podmínky, že dlužník nemá možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku; v takovém případě je třeba výši způsobené škody poměrně snížit, jak nakonec učinil ve svém rozsudku i nalézací soud (srov. str. 1 a 13 rozsudku nalézacího soudu), byť se nedostatečně, a proto i nikoli zcela přesvědčivě, vypořádal s obhajobou obviněného, že měl i další majetek, který mohl sloužit k uspokojení věřitelů uvedených ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. Tyto závěry platí také u pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pokud jde o škodu, ke které směřoval úmysl podle závěru nalézacího soudu ve výroku o vině (skutkové větě) v jeho odsuzujícím rozsudku.
Se shora uvedenou judikaturou je pak v rozporu postup odvolacího soudu, pokud připustil jednak, že by mohlo dojít k zvýšení hodnoty nemovitosti zaznamenané na listu vlastnictví č. … a č. … pro obec a k. ú. N., takto jednotky č. … v domě čp. … v ul. D., N. – jiný nebytový prostor, s podílem jednotky na společných částech domu … a na st. p. č. … - …, prodané za 950.000,- Kč, a to o částku 300.000,- Kč, a jednak, že se mohli věřitelé uspokojovat z dalšího majetku, kterým obviněný disponoval v rámci podnikání. Všechny tyto skutečnosti jsou podstatné zejména z hlediska kvalifikačního znaku značné škody ve smyslu odstavce 3 §256 tr. zák., a proto je třeba se s nimi v rámci odvolacího řízení k námitkám obviněného náležitě vypořádat, přičemž je nelze 4bagatelizovat tím, že by částky řádově ve statisících nemohly na postavení obviněného nic zásadního změnit (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu), zejména když je třeba zvažovat situaci k okamžiku jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu, a nikoli k okamžiku prodeje uvedené nemovitosti s odstupem několika let, neboť obviněnému je přičítán pouze úmysl způsobit škodu v době zřízení předmětného věcného břemene a v důsledku toho jen pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1, §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Pokud jde o namítané zvýšení hodnoty nemovitosti zaznamenané na listu vlastnictví č. … a č. … pro obec a k.ú. N., takto jednotky č. … v domě čp. … v ul. D., N. – jiný nebytový prostor, s podílem jednotky na společných částech domu … a na st. p. č. … - …, prodané s odstupem několika let za 950.000,- Kč, obviněný uváděl, že by mělo dojít k novému ocenění nemovitosti, resp. k akceptování hodnoty, která byla auditorem vyčíslena, odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že sám obviněný hovoří o rozdílu ve výši necelých 300.000,- Kč, a proto v případě, že by vůbec jeho navýšení bylo možno považovat za reálné, je jednak nutno přihlížet k tomu, že i v rámci případné exekuce se lze skutečně stěží domnívat, že by bylo možno nemovitost realizovat za částku, která odpovídá její hodnotě (naopak je obecně známo, že v takovém případě se mohou věřitelé reálně uspokojovat z částek nepoměrně nižších), ale především i v případě, že by vůbec taková hodnota mohla být považována za běžným způsobem obchodovatelnou a vymahatelnou, by to již v postavení obviněného podle názoru odvolacího soudu nemohlo nic zásadního změnit, a to s ohledem na to, že obžalovanému bylo přičítáno k tíži, že poškodil věřitele do výše částky 2.693.611,- Kč (a vyměřil mu, jak bude dále uvedeno, ve svém důsledku trest spíše symbolický), by se reálně mohlo jednat v zásadě toliko o kosmetickou úpravu výše způsobené škody, která by navíc nemohla mít vliv ani na právní kvalifikací jednání obžalovaného ani na posouzení otázky nebezpečnosti jeho jednání pro společnost (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). S takovým odůvodněním, které rezignuje na správné zjištění výše škody, aniž by přihlíželo k dalším podstatným skutečnostem, a to zejména, že se jedná jen o pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1, §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž se vůbec nezabývá dalšími konkrétními skutečnostmi z hlediska stupně nebezpečnosti tohoto pokusu pro společnost, nemůže Nejvyšší soud souhlasit, a to i s přihlédnutím k tomu, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal ani s námitkami obviněného, že se mohli věřitelé uspokojovat z dalšího majetku, kterým obviněný disponoval v rámci podnikání.
K této posledně uvedené důležité okolnosti odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že uspokojení z uvedeného majetku pro účely podnikání by bylo nejméně problematické v situaci, v níž by bylo nutno řešit, co bylo pro účely podnikání obžalovaného nezbytné, přičemž věřitelé (a potažmo exekutor) se zcela právem zaměřili na majetek, jehož existence byla zcela zřejmá a který navíc – v případě, že by obžalovaný neučinil uvedené kroky, pokud by byl prodán – mohl jejich nároky uspokojit až do výše, která nebyla omezena uvedenou zástavou. Ve vztahu k této problematice dále uvedl, že v případě, že takto výrazně zadlužený subjekt nakládá s předmětným majetkem, který by mohl být efektivně vydražen v rámci exekuce způsobem, který je ve výroku o vině popsán a postavení věřitelů tak nejméně nikoli zanedbatelným způsobem částečně ztížil, pak právě takové jednání je nutno považovat z hlediska nástupu trestní odpovědnosti za zásadní. Podle názoru odvolacího soudu předmětné zákonné ustanovení poskytuje ochranu právě věřitelům, kteří se takto mohli poměrně snadno domoci svých práv, avšak v případě dalšího movitého majetku či peněz na účtu podnikatelského subjektu, se pak taková osoba nemůže vyvinit tvrzením, že se věřitelé mohli uspokojit i z tohoto jiného majetku v případě, že se jednalo z větší části o majetek nezbytný pro podnikání a navíc jeho existence by byla stěží pro věřitele zjistitelná a mnohem hůře postižitelná. Tedy domáhání se jejich práv by bylo nepoměrně komplikovanější (srov. str. 6 usnesení odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tímto právním názorem se odvolací soud dostal do rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to již s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1989, sp. zn. 6 Tz 33/1989 (publikovaným pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.), ze kterého vyplývá, že dlužník, který svým poškozovacím jednáním pouze ztíží nebo oddálí uspokojení věřitele, jemuž zůstává možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku, nedopouští se trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zák., zvláště když podle vyjádření odvolacího soudu by takovými obtížně postižitelnými prostředky měly být i peníze na účtu, byť podnikatelského subjektu, u nichž obecně nelze souhlasit s tím, že by jejich postižení výkonem rozhodnutí bylo vždy komplikovanější, než výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti (blíže srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1543 – 1557). V té souvislosti Nejvyšší soud jen poznamenává, že je zcela nevhodné v odůvodnění rozhodnutí srovnávat poskytování ochrany zájmů oprávněných věřitelů ve smyslu §256 tr. zák. s mezemi obhajoby potenciálních pachatelů takového jednání, jak činí odvolací soud na str. 7 napadeného usnesení, a to již jen z toho důvodu, že jde o srovnávání primárně objektu uvedeného trestného činu, jako hmotně právního znaku skutkové podstaty, s uplatňováním obhajoby v rámci trestního řízení, kdy již jen z tohoto hlediska jde zásadně o nesrovnatelné instituty a přístupy. Z těchto hledisek je třeba přistupovat i k movitému majetku určenému k podnikání, kde je třeba rovněž poukázat na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že pokud jde o majetek, resp. věci dlužníka, které podle §322 odst. 3 OSŘ nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí, konkrétně věci, jež podnikatel nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti a jejichž odnětí by mu zcela znemožnilo jeho podnikání v příslušném oboru, je třeba od nich oddělovat věci, které byly sice používány k podnikání v určitém oboru, ale i bez nich může nadále vykonávat podnikatelskou činnost, byť za jiných podmínek, v jiném rozsahu, s určitými komplikacemi apod., které zásadně mohou být použity k uspokojení věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, publikované pod č. 26/2007-II. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud sice v napadeném usnesení na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu poukazuje (srov. str. 6), ale v této konkrétní věci ho ve spojení s další shora citovanou judikaturou fakticky nerespektuje.
Uvedená pochybení odvolacího soudu jsou o to větší, pokud k námitce obviněného, že odvolací soud odmítl ve veřejném zasedání provést listinné důkazy jím předložené, a to přesto, že si je sám odvolací soud předtím vyžádal, Nejvyšší soud z protokolu o veřejném zasedání datovaném 21. 8. 2013 skutečně zjistil, že obhájci obviněného bylo uloženo, aby ve lhůtě 14 dní doručil odvolacímu soudu přehled důkazů, jejichž provedení obviněný navrhoval v odvolacím řízení za účelem prokázání splatných pohledávek a označení skutečností, které mají být těmito důkazy prokázány (srov. č. l. 1111 p. v. spisu). Materiály předložené obviněným jsou založeny na č. l. 1112 – 1187 spisu. Podání předložené obhájcem dovolatele se nachází na č. l. 1189 – 1190 spisu. Podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 10. 2013 (č. l. 1192 a násl. spisu) vyhlásila předsedkyně senátu po závěrečné poradě usnesení, že návrhy na doplnění dokazování konkrétně citované v tomto protokolu se zamítají (srov. č. l. 1193 p. v. – 1194 spisu). Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného usnesení k tomu jen poznamenal, že s ohledem na jím v předchozích pasážích usnesení učiněná nepochybná zjištění a také na další předchozí uvedené aspekty projednávané věci neshledává již důvody pro doplnění dokazování v rozsahu vyjádřeném v usnesení vyhlášeném ve veřejném zasedání, jímž byla zamítnuta celá řada návrhů obviněného na doplnění dokazování na podporu již soudy zpravidla opakovaně zvažovaných argumentů jeho obhajoby. Provedení těchto důkazů by za dané situace stěží mohlo cokoli v postavení obviněného změnit (srov. str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou k tzv. opomenutým důkazům, která byla opakovaně řešena především v rozhodnutích Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene, zvláště když si dokonce předložení takových navrhovaných důkazů sám vyžádá. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Tyto argumenty je však třeba používat vždy s ohledem na konkrétní skutečnosti, které měly být tím kterým navrhovaným nebo i předloženým důkazem prokázány (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
Vzhledem k shora uvedeným argumentům a nedostatečnému a nekonkrétnímu odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud nemůže souhlasit s jeho postupem, v rámci něhož, ačkoliv mu byly obviněným Ing. Z. N. a jeho obhájcem (s ohledem na jeho předchozí vyžádání spojené s odročením veřejného zasedání) předloženy důkazy, které měly prokázat, že mimo věcnými břemeny zatížených nemovitostí disponoval dalším majetkem k případnému uspokojení věřitelů označených jako poškození v tomto trestním řízení, bez dalšího zamítl jejich provedení, aniž by se navíc konkrétně vypořádal s jednotlivými návrhy z hledisek shora uvedených. Odvolací soud se tedy blíže odmítl zabývat důkazy předloženými obviněným, které měly dokazovat, že dovolatel Ing. N. měl dostatek majetku, z něhož se mohli jeho věřitelé uspokojit, což je třeba považovat, při nerespektování shora uvedené a podrobně rozebrané judikatury a právních názorů v ní obsažených, za postup v rozporu s ustálenou judikaturou o tzv. opomenutých důkazech.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené usnesení odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného Ing. Z. N. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 12 To 268/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. Z. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný Ing. Z. N. ve své replice na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v projednávané věci se nejedná o dluhy společnosti K+Z Handel – Montagebau, s. r. o., a dále poukázal na další zřejmé nesprávnosti v tomto vyjádření s tím, že se zřejmě státní zástupkyně dostatečně neseznámila s předmětným řízením a obsahem spisu, a aby bylo z těchto důvodů předmětné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství přešetřeno, pak je třeba konstatovat, že skutečně ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství došlo k určitým zřejmým nesprávnostem, na které v podrobnostech poukazuje obviněný ve své replice. Nejvyššímu soudu nepřísluší zjišťovat, jak a proč k tomuto došlo. Pokud jde o „přešetření“ tohoto vyjádření Nejvyšší soud k němu přistupuje jako k vyjádření strany v řízení, které posuzuje při zvažování důvodnosti dovolání (srov. §265h odst. 2 a §265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Jiným způsobem není oprávněn takové vyjádření ve smyslu trestního řádu přezkoumávat.
V novém řízení se Krajský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a zejména na základě jednak ve věci provedených důkazů a jednak na základě důkazů, které v rámci odvolacího řízení předložil obviněný Ing. Z. N. a jeho obhájce a jimiž ve veřejném zasedání doplní dokazování, posoudí a vyhodnotí, k jaké konkrétní částce směřovalo částečné zmaření uspokojení věřitelů obviněného Ing. N. Krajský soud se tak bude při důsledném respektování shora uvedených právních názorů obsažených v ustálené publikované judikatuře Nejvyššího soudu znovu zabývat určením majetku dlužníka, tj. obviněného Ing. N., z něhož mohli být uspokojeni jeho věřitelé. Přitom je třeba mít zejména na zřeteli, že trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zák. a tím spíše jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. se nedopouští dlužník, který poškozením svého majetku nebo jeho části pouze ztíží nebo oddálí uspokojení věřitele, jemuž zůstává možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného dlužníkova majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1989, sp. zn. 6 Tz 33/1989, publikovaný pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Krajský soud se tedy náležitě vypořádá s obhajobou obviněného a zjistí, příp. jakým dalším majetkem použitelným k uspokojení věřitelů – Realitní kanceláře, K., s. r. o., Ing. J. S. a Z. R. – obviněný Ing. Z. N. disponoval, jestliže měl pouze částečně zmařit uspokojení těchto svých věřitelů.
Následně se bude opětovně a konkrétně zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněného, že v jeho případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť poruchový stav byl odstraněn několik let před zahájením dovolatelova trestního stíhání a existovaly prostředky z jiných netrestních právních odvětví k dosažení tohoto nezávadného stavu, přičemž i s přihlédnutím k časovému odstupu mezi stíhaným skutkem a konečným rozhodnutím, jakož i k délce řízení před soudy (více než 3 roky), je dovolatel přesvědčen, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro jeho odsouzení.
K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany).“ Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR (C. H. Beck, svazek č. 37). Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.).
Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské nebezpečnosti případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“. Pokud odvolací soud zejména ve svém předchozím usnesení ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 12 To 101/2013, jímž zrušil dřívější zprošťující rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 12. 2012, č. j. 3 T 76/2010-986, v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně, využil stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to přesto, že posuzoval jednání obviněného Ing. Z. N. v souladu s §16 tr. zák. a §2 tr. zákoníku podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který na rozdíl od trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.) vycházel z materiálního pojetí trestného činu (srov. §3 tr. zák.), nelze ani tento přístup považovat za zcela odpovídající právním názorům vysloveným v tomto stanovisku, kde odvolací soud zcela pominul tu část stanoviska, ve které trestní kolegium Nejvyššího soudu zdůraznilo, že společenskou škodlivost (zde nebezpečnost) nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a zejména, že kritérium společenské škodlivosti (nebezpečnosti) případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V daném případě je třeba se především zabývat konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., a to s ohledem na výši způsobené škody a délku páchání trestné činnosti, jakož i formu úmyslu a způsob spáchání činu, včetně důvodu, pro který nedošlo k jeho dokonání. Společenskou nebezpečnost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §3 odst. 4 tr. zák., a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že s ohledem na posouzení skutku obviněného podle trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) přichází v úvahu, byť to obviněný konkrétně v dovolání nenamítal, a to vzhledem k širšímu chápání námitky ohledně subsidiarity trestní represe i použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., o materiálním posouzení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ze kterého vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (zde §256 odst. 3 tr. zák.), se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Při zkoumání, zda je v konkrétním případě splněna podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., je třeba též vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.), přičemž je třeba zejména poukázat na ustálenou judikaturu, podle které malá pravděpodobnost úspěchu při bezplatném zřízení věcného břemene v době reálně hrozícího prohlášení konkurzu a v zákonné lhůtě před podáním návrhu na prohlášení konkurzu (srov. i č. l. 232 – 234 a 235 – 239 spisu) může být důvodem, že se neužije přísnější kvalifikace se zřetelem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně č. 36/1983 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto skutečnosti, okolnosti a právní názory musí odvolací soud zvážit v jejich komplexnosti, tedy bez vytrhávání ze souvislosti a zejména při posouzení konkrétních okolností případu (srov. str. 4 – 5 cit. usnesení odvolacího soudu).
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Praze vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu za prokázané a o které důkazy provedené převážně soudem prvního stupně své závěry ohledně skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech odvolacích námitek, a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.