ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.315.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 315/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2010 o dovolání obviněných L. P. a M. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 50/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 T 50/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc obviněných L. P. a M. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 T 50/2008, byly obviněné L. P. a M. Š. uznány vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák., kterého se měly dopustit tím, že dne 22. 6. 2006 v P., v pobočce poškozené společnosti Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 854/14, neověřila obviněná L. P. jako pokladní při hotovostním výběru z firemního účtu vedeného pro společnost LE ARCADIS, s. r. o., podpisový vzor R. K. k předmětnému účtu, předložila originál pokladního dokladu obviněné M. Š., která rovněž bez ověření podpisového vzoru transakci potvrdila, na základě čehož obviněná P. vyplatila R. K. částku 990.000,- Kč, a to i přesto, že dispoziční oprávnění R. K. k popsanému účtu bylo ke dni 22. 6. 2006 již zrušeno, přičemž tato informace byla v době hotovostního výběru evidována v informačním systému poškozené společnosti, který byl dostupný oběma obviněným, čímž obviněná L. P. a obviněná M. Š. porušily bod 3.1.1 písm. q), r) Pracovního řádu Československé obchodní banky, a. s., ve smyslu bodu 1.1.1 Kapitoly Výplaty – stanovení postupů pro zamezení neoprávněných výběrů Instrukce/Q č. 13 Československé obchodní banky, a. s., ze dne 18. 12. 2003, k jehož dodržování se obviněná Š. zavázala podpisem Pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 1991 ve spojení s Dohodou o hmotné odpovědnosti ze dne 2. 6. 2003 a obviněná P. podpisem Pracovní smlouvy ze dne 26. 3. 1996 a Dohod o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 4. 1996 a 3. 3. 2003, ačkoliv si těchto svých povinností byly vědomy a stejně tak věděly, že takovýmto jednáním mohou způsobit vznik škody, avšak bezdůvodně spoléhaly na to, že k takovému porušení nedojde, kdy poškozená společnost následně na základě reklamačního řízení vyplatila částku 990.000,- Kč ve prospěch společnosti LE ARCADIS, s. r. o., a tímto svým jednáním způsobily obě obviněné poškozené společnosti Československá obchodní banka, a. s., škodu v celkové výši 990.000,- Kč.
Za tento trestný čin byly obě obviněné shodně odsouzeny podle §255a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně nahradily poškozené Československé obchodní bance, a. s. (dále jen „ČSOB, a. s.“), IČ: 00001350, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 854/14, škodu ve výši 990.000,- Kč.
Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 napadly obě obviněné odvoláním. Městský soud v Praze, který projednal jejich odvolání jako soud odvolací, o něm rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, kdy podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a trestu).
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, podaly obviněné L. P. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové a M. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Bobka dovolání, obě shodně dne 9. 12. 2009, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeny, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná L. P. v podrobnostech ve svém dovolání uvedla, že její jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu z hlediska formálních znaků a materiálního znaku trestného činu (nebezpečnost činu pro společnost), jak má na mysli ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §255a odst. 1 tr. zák., když především není naplněna objektivní stránka trestného činu, tj. není dána příčinná souvislost. Obviněná sice připouští, že porušily s obviněnou Š. předpisy, ale nikoliv trestněprávní, pouze vnitřní předpisy banky. Podle obviněné není pravdou, že v souvislosti s jednáním obou obviněných vznikla bance škoda. Bance vznikla škoda až následně v souvislosti s jednáním těch pracovníků banky, kteří byli pověřeni vyřízením reklamace uplatněné tehdejší jednatelkou společnosti LE ARCADIS, s. r. o., paní K. W., neboť svědek R. K. vybranou finanční hotovost nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro úhradu závazků společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vůči společnosti BOSLIE, s. r. o. Svědek K. nevěděl o tom, že jednatelka společnosti LE ARCADIS, s. r. o., ke dni 22. 6. 2006 zrušila jeho dispoziční právo k předmětnému účtu, nicméně poté, co tuto skutečnost zjistil, snažil se s ČSOB, a. s., danou situaci řešit. Pokud by banka v rámci reklamačního řízení tuto skutečnost více prověřila, nemohla by v rámci reklamace vyplatit svědkyni W., resp. společnosti LE ARCADIS, s. r. o., částku ve výši 990.000,- Kč, neboť díky tomuto přístupu a postupu banky v rámci reklamačního řízení byla společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplacena částka ve výši 990.000,- Kč celkem dvakrát, a to aniž by se na tomto jakkoliv podílely obě obviněné. Obviněné sice pochybily tím, že neověřily podpisový vzor pana R. K. k předmětnému účtu, avšak v souvislosti s jejich jednáním nevznikla ČSOB, a. s., škoda ve výši 990.000,- Kč, která vznikla právě až v souvislosti s nekvalitně a nesprávně provedeným reklamačním řízením v bance. Své pochybení banka zcela jednoznačně uznala tím, že zaslala doporučený dopis svědkovi M. M. Podle obviněné se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, zejména pak v otázce trestní odpovědnosti a v otázce neexistence příčinné souvislosti. K tomu obviněná upozorňuje, že nelze přehlédnout ani postoj odvolacího soudu, který sám vyslovil podezření v tom směru, že se obě obviněné staly obětí poměrně rafinovaného podvodu.
Závěrem obviněná L. P. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 T 50/2008, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná M. Š. podala obsahově stejné dovolání, ve kterém uvedla, že její jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu z hlediska formálních znaků a materiálního znaku trestného činu (nebezpečnost činu pro společnost), jak má na mysli ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §255a odst. 1 tr. zák., když především není naplněna objektivní stránka trestného činu, tj. není dána příčinná souvislost. Obviněná sice připouští, že porušily s obviněnou L. P. předpisy, ale nikoliv trestněprávní, pouze vnitřní předpisy banky. Také podle obviněné M. Š. bance vznikla škoda až následně v souvislosti s jednáním těch pracovníků banky, kteří byli pověřeni vyřízením reklamace uplatněné tehdejší jednatelkou společnosti LE ARCADIS, s. r. o., paní K. W., neboť svědek R. K. vybranou finanční hotovost nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro úhradu závazků společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vůči společnosti BOSLIE, s. r. o. R. K. nevěděl o tom, že jednatelka společnosti LE ARCADIS, s. r. o., ke dni 22. 6. 2006 zrušila jeho dispoziční právo k předmětnému účtu, nicméně poté, co tuto skutečnost zjistil, snažil se s ČSOB, a. s., danou situaci řešit. Pokud by banka v rámci reklamačního řízení tuto skutečnost více prověřila, nemohla by v rámci reklamace vyplatit svědkyni W., resp. společnosti LE ARCADIS, s. r. o., částku ve výši 990.000,- Kč, neboť díky tomuto přístupu a postupu banky v rámci reklamačního řízení byla společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplacena částka ve výši 990.000,- Kč celkem dvakrát, a to aniž by se na tomto jakkoliv podílely obě obviněné. Obě obviněné sice pochybily tím, že neověřily podpisový vzor pana R. K. k předmětnému účtu, avšak v souvislosti s jejich jednáním nevznikla ČSOB, a. s., škoda ve výši 990.000,- Kč, která vznikla právě až v souvislosti s nekvalitně a nesprávně provedeným reklamačním řízením v bance. Své pochybení banka zcela jednoznačně uznala tím, že zaslala doporučený dopis svědkovi M. M. Podle dovolatelky se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, zejména pak v otázce trestní odpovědnosti a v otázce neexistence příčinné souvislosti. K tomu obviněná upozorňuje, že nelze přehlédnout ani postoj odvolacího soudu, který sám vyslovil podezření v tom směru, že se obě obviněné staly obětí poměrně rafinovaného podvodu. Obviněná M. Š. v podaném dovolání dále navíc poukázala na to, že ačkoli odvolací soud de facto aplikoval zásadu in dubio pro reo, o čemž svědčí uložený trest, má za to, že zde je najisto postaveno, že jejich jednáním nedošlo, a to i po materiální stránce, k naplnění skutkové podstaty trestného činu, za nějž byly odsouzené. Ve světle délky přípravného řízení se uložený trest obviněným jeví, jakkoli je minimální, jako nepřijatelný. Obviněné se ani neztotožňují s právním názorem, že nebylo možno aplikovat ustanovení §24 tr. zák. z toho důvodu, že obě obviněné požádaly, aby řízení probíhalo bez jejich účasti. Závěrem obviněná M. Š. navrhla, ve shodě s obviněnou L. P., aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 T 50/2008, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných L. P. a M. Š. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil tak, že námitky obviněných sice odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně jsou zjevně neopodstatněné. Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. byl v daném případě dokonán okamžikem, kdy předmětné finanční prostředky byly z účtu společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplaceny obviněnou L. P. (po potvrzení této finanční transakce obviněnou M. Š.) svědku R. K., protože tímto okamžikem došlo ke zmenšení majetku ČSOB, a. s., na jedné straně a současně došlo k rozmnožení majetkových hodnot na straně svědka R. K. (jinými slovy řečeno – právě v tomto okamžiku došlo ke vzniku škody, a to jednoznačně v příčinné souvislosti s jednáním obviněných), přičemž již není rozhodné, jakým způsobem svědek R. K. s předmětnými finančními prostředky naložil. To znamená, že škoda v příčinné souvislosti s jednáním obviněných M. Š. a L. P. nemohla vzniknout až v souvislosti s údajně nesprávně realizovaným reklamačním řízením ze strany poškozené banky. Podle mínění státního zástupce se tedy Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze vypořádaly s problematikou právního posouzení zjištěného skutku obviněných v souladu se zákonem. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit shodné tvrzení obviněných, že soudy se nevypořádaly se všemi námitkami, které obviněné uplatnily ve svých odvoláních, jakož i shodnou výhradu, že za situace, kdy odvolací soud vyslovil domněnku, že obě obviněné se samy staly oběťmi poměrně rafinovaného podvodu, lze jen vyslovit lítost nad postupem státního zastupitelství, které nezahájilo trestní řízení s podezřelými osobami. Stejně tak nelze pod uvedený dovolací důvod subsumovat argument obviněné M. Š., který spočívá jednak v poukazu na údajné porušení zásady in dubio pro reo a jednak v prezentaci nesouhlasu s tím, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s alternativou upustit v daném případě od potrestání, jak to umožňovalo až do 31. 12. 2009 ustanovení §24 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných L. P. a M. Š. v jejich celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ jakéhokoliv rozhodnutí podle §265r odst. 1 tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněné shodně uplatnily dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah a zejména náležité odůvodnění obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Obviněné ve svých dovoláních mimo jiné uvedly námitky, které jsou skutkové povahy, když zejména upozornily na vznik škody až v důsledku provedeného reklamačního řízení a na postoj odvolacího soudu, který sám vyslovil podezření v tom směru, že se obě obviněné staly obětí poměrně rafinovaného podvodu. Obviněná M. Š. se také zabývala nesouhlasem s tím, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s alternativou upustit v daném případě od potrestání, jak to umožňovalo až do 31. 12. 2009 ustanovení §24 tr. zák.
Ohledně vyjádření odvolacího soudu o podvodu, jehož oběťmi se měly stát obviněné, Nejvyšší soud zde odkazuje na pasáž svého usnesení, týkající se hmotně právní námitky, kde se mimo jiné zabývá i odůvodněním odvolacího soudu, jež se vztahuje k posouzení materiálního znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. Na č. l. 349 – 352 se nacházejí souhlasy obviněných s konáním hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, ovšem nikde ve spisovém materiálu a ani v odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, se neobjevuje žádná zmínka, která by potvrzovala vyjádření obviněné M. Š. o tom, že „obviněné se neztotožňují ani s právním názorem prvoinstančního, a díky nezrušení výroku o vině a trestu, i odvolacího soudu v tom, že nebylo možno aplikovat ustanovení §24 tr. zák. z toho důvodu, že obě obviněné požádaly, aby řízení probíhalo bez jejich účasti“, kdy dovolací soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí nezjistil, na základě čeho dospěla obviněná k tomuto tvrzení. Jediná zmínka vztahující se k této námitce se nachází v odůvodnění usnesení odvolacího soudu sp. zn. 5 To 347/2009, který pouze v jediné větě na str. 4 k výroku o trestu uvádí, že tento „… nelze charakterizovat jako nepřiměřeně přísný, tak aby bylo na místě jej … zrušovat a nahradit trestem mírnějším, či dokonce upustit od potrestání, jak eventuelně obhajoba navrhovala“. Jestliže obhájce Mgr. Pavel Bobek v závěrečné řeči (č. l. 378) pouze navrhl postup podle §24 tr. zák. a nalézací soud se k tomuto postupu ve svém rozsudku nevyjádřil, nelze z těchto skutečností dovodit závěr rozvedený v dovolání obviněné M. .Š., že by některý z uvedených soudů učinil závěr, že „nebylo možno aplikovat ustanovení §24 tr. zák. z toho důvodu, že obě obviněné požádaly, aby řízení probíhalo bez jejich účasti.“
Specifickou podmínkou trestní odpovědnosti u trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. je, že již pro naplnění jeho základní skutkové podstaty se vyžaduje způsobení značné škody na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku. Vznik značné škody tedy musí být v příčinné souvislosti s nedbalostním porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. U trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. se zavinění z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. vztahuje nejen k následku, resp. účinku spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatele, včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku. Důležitou povinností při opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu tohoto ustanovení je taková podle zákona uložená nebo smluvně převzatá povinnost, jejíž porušení je s ohledem na její charakter a význam zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značné škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, pokud tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému škodlivému následku, resp. účinku (srov. č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněné L. P. a M. Š. především vznesly právně relevantní námitku, že jejich jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu, jak má na mysli ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §255a odst. 1 tr. zák., když není naplněna objektivní stránka trestného činu, tj. není dána příčinná souvislost. Obě obviněné sice připouštějí, že porušily předpisy, ale nikoliv trestněprávní, pouze vnitřní předpisy banky. Podle obviněných není pravdou, že v souvislosti s jejich jednáním vznikla bance škoda. Bance vznikla škoda až následně v souvislosti s jednáním těch pracovníků banky, kteří byli pověřeni vyřízením reklamace uplatněné tehdejší jednatelkou společnosti LE ARCADIS, s. r. o., paní K. W., neboť R. K. vybranou finanční hotovost nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro úhradu závazků společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vůči společnosti BOSLIE, s. r. o. Svědek K. nevěděl o tom, že jednatelka společnosti LE ARCADIS, s. r. o., ke dni 22. 6. 2006 zrušila jeho dispoziční právo k předmětnému účtu, nicméně poté, co tuto skutečnost zjistil, snažil se s ČSOB, a. s., danou situaci řešit. Pokud by banka v rámci reklamačního řízení tuto skutečnost více prověřila, nemohla by v rámci reklamace vyplatit svědkyni W., resp. společnosti LE ARCADIS, s. r. o., částku ve výši 990.000,- Kč, neboť díky tomuto přístupu a postupu banky v rámci reklamačního řízení byla společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplacena částka ve výši 990.000,- Kč celkem dvakrát, a to aniž by se na tomto jakkoliv podílely obě obviněné. Obviněné sice pochybily tím, že neověřily podpisový vzor pana R. K. k předmětnému účtu, avšak v souvislosti s jejich jednáním nevznikla ČSOB, a. s., škoda ve výši 990.000,- Kč, která vznikla právě až v souvislosti s nekvalitně a nesprávně provedeným reklamačním řízením v bance.
Nalézací soud na str. 4 svého rozsudku pod sp. zn. 9 T 50/2008 v rámci výpovědi svědka M. M. k dopisu, jež mu měl být doručen od ČSOB, a. s., uvádí: „Pokud jde o jiné závazky, tak později přišel od obchodní banky dopis ohledně nějakého dluhu … banka psala, že po společnosti žádá milion korun na základě jakési smlouvy. Nebyl však schopen konkrétně postřehnout, o co konkrétně tam šlo“. Z výpovědi jmenovaného svědka se podává, že předmětný dopis od ČSOB, a. s., mu byl doručen někdy v červnu roku 2007. Podle zápisu z jednání (č. l. 107 spisu) R. K. dne 26. 6. 2006 přislíbil zástupcům ČSOB, a. s., že do 30. 6. 2006 neoprávněné prostředky ve výši 990.000,- Kč vrátí na účet, což také písemně stvrdil. Stejně tak je součástí spisového materiálu (č. l. 243) prohlášení R. K. ze dne 23. 6. 2006, ve kterém podepsal, že neoprávněně vyzvednutá částka bude narovnána a vyzvednuté finanční zdroje budou do 30. 6. 2006 vráceny. Dne 4. 7. 2006 (č. l. 109) ČSOB, a. s., vyzvala R. K. k zaplacení neoprávněné vybraných finančních prostředků, neboť tak dosud neučinil. Reklamační list podepsaný K. W. a datovaný 22. 6. 2006 je zažurnalizován na č. l. 114. U hlavního líčení konaného dne 16. 3. 2009 svědek Ing. P. D. vypověděl (č. l. 343), že „když jednal s panem K. o celé záležitosti, jevil se mu poměrně vstřícně … Bylo to jedno z řešení, když hovořil o tom, že tu firmu kupuje a že ty prostředky bude mít k dispozici z dalších aktivit a činností a že touto cestou by mohl celou záležitost narovnat“. M. M. u hlavního líčení dne 11. 5. 2009 na č. l. 357 spisu vypověděl: „Banka psala, že po společnosti žádá milion korun, na základě jakési smlouvy – tam jsem nebyl jaksi schopen postřehnout, o co tam šlo“. Na dotaz soudu z jakého titulu po něm banka žádala milion korun svědek odpověděl, že tam bylo napsáno z titulu jakési smlouvy, ale o žádném závazku vůči bance nevěděl.
Jak je patrno, z výpovědí M. M. vyplývá, že dopis, který mu byl adresován od ČSOB, a. s., odkazoval na „smlouvu“, případně také svědek uváděl pojem „dohodu“, na základě které byla vyslovena žádost o vrácení neoprávněně vyplacených finančních prostředků. K navrácení částky 990.000,- Kč se zavázal R. K., a to v zápise z jednání dne 26. 6. 2006 a v prohlášení ze dne 23. 6. 2006. Z toho vyplývá, že s odkazem na tyto dokumenty urgovala banka následného majitele společnosti LE ARCADIS, s. r. o., M. M. a žádala po něm slibované plnění. Fakt, že banka se opakovaně pokoušela zkontaktovat R. K., potažmo společnost LE ARCADIS, s. r. o., prostřednictvím nového majitele M. M., nelze vykládat tak, že banka jednoznačně tímto doporučeným dopisem uznala své pochybení. ČSOB, a. s., vycházela z toho, že se na ní R. K. dopustil podvodu, což lze dovodit z podaného trestního oznámení na jednání R. K. (č. l. 112 spisu), které poté bylo orgány činnými v trestním řízení vyhodnoceno v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (č. l. 1 spisu) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. a až usnesením ze dne 2. 5. 2007 (č. l. 2) bylo zahájeno trestní stíhání obviněných L. P. a M. Š. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. Navíc nebylo nikým zpochybněno reklamační řízení, které vedla K. W. vůči ČSOB, a. s., a z ničeho ani nelze dovodit závěr, že by banka změnila názor na to, kdo pochybil, zvláště když bývalý ředitel příslušné pobočky banky Ing. P. D. u hlavního líčení, které se konalo až v březnu 2009, tedy s odstupem téměř dvou let od doručeného dopisu M. M., který si jej měl převzít v roce 2007, nezpochybnil oprávněnost vyplacení částky 990.000,- Kč společnosti LE ARCADIS, s. r. o. Není tedy v žádném případě možné zastávat názor o tom, že by banka uznala jakékoliv své pochybení.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení pod sp. zn. 5 To 347/2009 reaguje na odvolací námitky obviněných, jež byly v podstatě shodné, v tom směru, že „podstatná skutková zjištění o jednání obviněných (§89 odst. 2 tr. zák.) jsou nesporná, námitky proti výroku o vině jsou založeny pouze na odlišném výkladu jinak nesporných skutkových okolností stranou obhajoby, se zdůrazněním právní polohy odvolacích námitek, spočívajících v tvrzení absence příčinné souvislosti mezi popíraným jednáním obviněných a škodným následkem“. K tomu v podrobnostech odvolací soud dále rozvádí, že opomenutí jejich důležité povinnosti bylo nepochybně příčinou vzniklého následku, tedy vyplacení částky 990.000,- Kč neoprávněné osobě, čímž vznikla škoda poškozené ČSOB, a. s. K argumentaci, že bance vznikla škoda až následným uhrazením téže částky firmě LE ARCADIS, s. r. o., kterou však odvolací soud odmítá přijmout, dále uvádí: „lze pochopit, že za daných zvyklostí v bankovním světě, např. v zájmu zachování dobrého jména banky, ale i ve světle právních předpisů o náhradě škody, byla reklamace firmy LE ARCADIS, s. r. o., přijata jako důvodná, neboť banka vskutku nemohla popřít objektivní fakt, že peníze z účtu firmy uhradila osobě, která k účtu neměla dispoziční právo, přitom banka v době výplaty peněz objektivně měla informace o tom, že předchozí dispoziční právo bylo svědku R. K. oprávněným majitelem účtu zrušeno“. Odvolací soud odmítl přijmout i argumentaci obviněných o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklou škodou.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené závěry soudů obou stupňů nezpochybňuje, že jednáním obviněných byla naplněna objektivní stránka trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák., konkrétně že byla dána příčinná souvislost, když škoda, tedy následek jednání obviněných, vznikla již neoprávněnou výplatou R. K., nikoliv až postupem jiných osob v reklamačním řízení. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat i na to, že není podstatné, zda R. K. použil neoprávněně vybranou sumu peněz pro vlastní potřebu či zda uhradil dluhy, které měla společnost LE ARCADIS, s. r. o., u společnosti BOSLIE, s. r. o. Podstatné pochybení obou soudů však shledává v tom, že se nedostatečně zabývaly materiální stránkou předmětného trestné činu, zvláště když odvolací soud v odstavci týkajícím se výroku o trestu na str. 4 svého usnesení pod sp. zn. 5 To 347/2009 rozvedl, že „… z okolností zjištěných k jednání svědků K., W., M., Wá. a Š., lze vyslovit podezření, že obviněné se staly obětí poměrně rafinovaného podvodu (pouze zřejmá neprůkaznost subjektivní stránky zřejmě nevedla k obvinění určité osoby či osob, zejména svědka K. jakožto v dané chvíli neoprávněného inkasisty inkriminované hotovosti). Dokonce i pokud by došlo k inkriminovanému výběru ve verzi svědků K. a W., pak lze konstatovat přinejmenším nečestné řešení dané situace ze strany společnosti LE ARCADIS, jejíž profil lze označit – ve světle vskutku zvláštní praxe obchodování formou velkých hotovostních plateb za údajné zakázky v poněkud neurčitém oboru podnikání, ve světle nepříliš věrohodného obsahu a dikce výpovědi její nominální majitelky svědkyně W. před soudem, jakož i ve světle ne dost dobře pochopitelného, nicméně příznačného prodeje firmy k její zřejmé nefunkčnosti do rukou svědka M. – za neseriózní“. Tyto skutečnosti stejně jako povaha nedbalostního pochybení obviněných L. P. a M. Š., okolnosti, za kterých k němu došlo, jakož i osoby obou obviněných, nebyly oběma soudy dostatečně zváženy z hlediska, zda stupeň nebezpečnosti jejich činu není jen nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. může být čin posouzen jako trestný, jen je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Tato zásada znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když jinak mají znaky některé skutkové podstaty. Omezení oblasti trestní represe uvedenou minimální hranicí je výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění zásady pomocné úlohy trestní represe. Při tomto pojetí je korektiv, který vylučuje případy, jež i přesto, že formálně naplňují znaky některého trestného činu, nevyžadují trestní postih, v oblasti trestního práva hmotného (obdobného cíle lze dosáhnout v oblasti trestního práva procesního použitím „zásady oportunity“ nebo použitím odklonů, např. podmíněným zastavením trestního stíhání či narovnáním). Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem, přičemž z hlediska §3 odst. 2 tr. zák. je podstatné v jaké intenzitě tyto zájmy, pokud jde o konkrétní skutkovou podstatu trestného činu, zde porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák., porušuje či ohrožuje. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutno přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v §3 odst. 4 tr. zák. Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., jež vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.). Všechny okolnosti důležité z hledisek uvedených v tomto ustanovení je nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byly obviněné uznány vinnými, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Mezi významem jednotlivých přitěžujících a polehčujících okolností mohou být v konkrétním případě značné rozdíly. Proto je nutné u každé přitěžující, resp. polehčující okolnosti konkrétně zhodnotit její význam pro zvýšení, resp. snížení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (srov. č. 1/1965 Sb. rozh. tr.). Více intenzivní zastoupení jedné složky činu (např. vyšší rozsah škody) nelze přeceňovat v neprospěch obviněného za stavu, kdy je mnohonásobně vyvážen skutečnostmi dalšími, zejména mírou zavinění, okolnostmi za kterých došlo ke spáchání trestného činu, osobou pachatele, včetně jeho dosavadní bezúhonností a chování před spácháním činu apod. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků, a to včetně osoby pachatele.
V edle naplnění formálních (objektivních i subjektivních) znaků a materiálního znaku trestného činu je třeba při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů trestního práva zvažovat i princip trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany)“. Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu „ultima ratio“ (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008). V daném případě nelze považovat rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jako odpovídající ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a uplatnění principu „ultima ratio“ ve shora podrobně rozvedeném smyslu, neboť zatím nebyly náležitě vzaty v úvahu a posouzeny konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. (srovnej např. rozhodnutí č. 29/1966 a č. 43/1996 Sb. rozh. tr.), ale ani z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe.
S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněných L. P. a M. Š. ohledně naplnění materiálního znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V návaznosti na to k důvodně podanému dovolání obviněných L. P. a M. Š.podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 To 50/2008. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Obvodní soud pro Prahu 1 zaměří zejména na materiální stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák. a na princip „ultima ratio“ vyplývající ze zásady subsidiarity trestní represe, a to z hledisek shora podrobně rozvedených.
Dále považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit také na to, že v mezidobí vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2010 nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), a proto bude třeba při novém rozhodování v této trestní věci brát s přihlédnutím k §2 trestního zákoníku v úvahu také novou právní úpravu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1 trestního zákoníku, který u formy zavinění vyžaduje hrubou nedbalost (§16 odst. 2 trestního zákoníku), a to na rozdíl od §255a odst. 1 tr. zák., který z hlediska zavinění byl založen na vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.], a proto bude třeba také posoudit, zda tato nová právní úprava s přihlédnutím i k ostatním okolnostem není pro obviněné příznivější (srov. i §12 odst. 2 trestního zákoníku).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Obvodní soud pro Prahu 1, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, přičemž také z naznačených hledisek zváží, zda a v jakých směrech je třeba dále doplnit dokazování, zejména pokud jde o naplnění materiální stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1 tr. zák., příp. při použití ustanovení §2 trestního zákoníku z hlediska nově upravené zásady subsidiarity trestní represe v §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnými v odůvodnění jejich odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.