Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2009, sp. zn. 5 Tdo 685/2009 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.685.2009.1

sp. zn. 5 Tdo 685/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2009 o dovoláních obviněných R. L., a Ing. J. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. září 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/99, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. L. a Ing. J. L. o d m í t a j í . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, byli obvinění R. L. a Ing. J. L. uznáni vinnými pod body I/A.1) - 11) pokusem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., v bodě I/B) pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997. Uvedených trestných činů se měli dopustit tím, že I/A.) obvinění R. L. a Ing. J. L., společně se Z. K. stíhaným samostatně: R. L. jako statutární zástupce (správně orgán) společnosti I. h., s. r. o., se sídlem J., ul. B., (dále jen I. h.), společnosti Č. s. a. d. J., a. s., se sídlem J., ul. J., (dále jen Č. J.), I. s., a. s., se sídlem J., ul. B., . (dále jen I. s.), společnosti H. H., a. s., se sídlem J., ul. O., (dále jen H. H.), a společnosti Z. s., a. s., se sídlem J., ul. J., (dále jen Z. s.), na jednání představenstva společnosti Z. s. v J. dne 24. 8. 1995, jako její místopředseda a zástupce minoritního akcionáře společnosti I. h., v nepřítomnosti zástupce majoritního akcionáře Ing. F. J., zastupujícího Pozemkový fond ČR, podal návrh na odvolání předsedy představenstva Ing. V. T. a na jeho návrh byl do této funkce zvolen jeho otec, obviněný Ing. J. L., do té doby člen představenstva, statutární zástupce společnosti I. s., poté, co oba přehlasovali Ing. V. V., člena představenstva. Následně pak obvinění R. L. a Ing. J. L. za společnost Z. s. společně v rozporu s ustanovením čl. 9, odst. 2, písm. o) a čl. 20 stanov této společnosti a v rozporu s ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku uzavřeli kupní a nájemní smlouvy, které byly pro společnost Z. s. značně nevýhodné, s úmyslem odčerpat majetek a aktiva z této společnosti do společností ovládaných obviněnými. Tento záměr realizovali společně s původně spoluobviněným Z. K., tehdy společníkem společnosti I. h., členem představenstva společnosti Č. J., členem představenstva společnosti I. s. a místopředsedou představenstva společnosti H. H., za součinnosti F. Z., člena představenstva společnosti H. H., a L. U., člena představenstva společnosti Č. J., kteří zastupovali strany kupující. Takto uzavřeli obviněný R. L. v postavení místopředsedy představenstva společnosti Z. s. a v případě smluv uzavíraných se společností H. H. i předsedy představenstva společnosti H. H., v případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena představenstva společnosti I. s., v případě smluv uzavíraných se společností Č. J. i místopředsedy představenstva společnosti Č. J. a obviněný Ing. J. L. v postavení předsedy představenstva společnosti Z. s. a v případě smluv uzavíraných se společností H. H. i člena představenstva společnosti H. H., v případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena představenstva společnosti I. s. a v případě smluv uzavíraných se společností Č. J. i člena dozorčí rady společnosti Č. J., v přesně nezjištěné době následující smlouvy: 1) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem budovy v J., ul. J., LV č. … v k. ú. J., se společností H. H., zastoupenou Z. K. a F. Z., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 43.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval 130 milionů Kč, 2) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na areál t. T. se společností I. s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 96.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za uvedené období by přesahoval 75 milionů Kč, 3) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na administrativní budovu v T., LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 4.700,- Kč ročně na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval 13 milionů Kč, 4) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem areálu provozu hospodářského střediska v J.-B., ul. P., LV č. … pro k. ú. J., se společností I. s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 180.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za uvedené období by přesahoval 360 milionů Kč, 5) s datem 11. 10. 1995 kupní smlouvu na prodej nemovitostí zapsaných na LV č. … v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Telči, se společností I. s., zastoupenou Z. K., za 54.000, Kč odpovídající závěrům znaleckého posudku, kdy k převodu nemovitostí nedošlo v důsledku existence předběžného opatření iniciovaného zástupci společnosti Z. s., 6) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se společností Č. J., zastoupenou Z. K. a L. U., za 413.933,- Kč s rozložením na 8 splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně společnosti Č. J. činil přibližně 1 milion Kč, 7) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se společností I. s., zastoupenou Z. K. a R. L., za 821.005,58 Kč s rozložením na 8 splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně společnosti I. s. činil přibližně 1 milion Kč, 8) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na mobiliář ve správní budově v J., ul. J., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za 191.219,76 Kč odpovídající závěrům znaleckého posudku, kdy k převodu majetku nedošlo v důsledku zásahu nově zvoleného představenstva společnosti Z. s., 9) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na prodej souboru věcí movitých vedených jako investiční majetek a drobný hmotný majetek, který tvoří mobiliář, veškeré vybavení, strojní zařízení a další prostředky středisek J.-B. a T. se společností I. s., zastoupenou Z. K. a R. L., za celkovou kupní cenu 3.496.770,88 Kč, která byla vyšší než hodnota stanovená znalci, kdy k faktickému převodu vlastnických práv nedošlo v důsledku zásahu nově zvoleného představenstva společnosti Z. s., 10) s datem 11. 10. 1995 kupní smlouvu na budovu a pozemky v T. zapsané na LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za 235.227,72 Kč s rozložením splátek po 11.500,- Kč ročně do roku 2015, kdy prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 500 tisíc Kč, k převodu nemovitostí nedošlo v důsledku existence předběžného opatření iniciovaném zástupci představenstva společnosti Z. s., 11) s datem 18. 10. 1995 kupní smlouvu na správní budovu v J., ul. J., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a R. L., za 2.147.677,20 Kč s rozložením splátek ve výši 70.000,-Kč ročně do roku 2025, kdy prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 5 milionů Kč, kdy v uvedené době byly uzavřeny i smlouvy další, kterými byly vyváděny další části majetku společnosti Z. s. a stejně tak došlo k vyvedení části zaměstnanců této společnosti, kterým byla nabídnuta možnost přechodu do společností ovládaných obžalovanými. Tyto smlouvy ve svém důsledku byly na úkor společnosti Z. s., a to v rozsahu ztráty majetku a fakticky tak možnosti dalšího podnikání v rozsahu, který by jim umožňoval stav do doby těchto zásahů. V případě úplné realizace kupních smluv by podle znalců došlo ke způsobení újmy na straně společnosti Z. s. v řádu milionů Kč, když případné plnění mělo být realizováno v minimálních ovšem dlouhodobých splátkách a přibližně ve stejném rozsahu by došlo ke zvýhodnění, prospěchu společností na straně kupujících. V případě realizace všech nájemních smluv by opětovně vznikla společnosti Z. s. ztráta, která by mohla dosahovat řádu stovek milionů Kč, kdy zhruba ve stejném rozsahu je nutno vnímat prospěch, který vznikl u obžalovaných, jenž směřoval do společností, které jistým způsobem ovládali. I/B.) obvinění R. L. a Ing. J. L. společně dne 12. 10. 1995 R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s. a Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s. jménem této společnosti uzavřeli smlouvu o prodeji cenných papírů (fakticky smlouvu kupní) s firmou T. C., a. s., se sídlem T., K. nám., (dále jen T. C.), která následně zprostředkovala nákup cenných papírů společností Ch. v množství 188 kusů po 550,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 103.400,- Kč, O. v množství 9.069 kusů po 552,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 5.006.088,-Kč a Ř. v množství 849 kusů po 561, Kč za kus za celkovou částku ve výši 476.289,- Kč, celkem za 5.585.700,- Kč, ačkoli průměrná cena na R. S. v této době byla u O. 52,50 Kč za 1 kus, Ř. 41,50 Kč za 1 kus a Ch. 60,70 Kč za 1 kus, kdy takto porušili povinnost řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanoveních §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, a společnosti Z. s. se tak tímto jednáním pokusili způsobit škodu ve výši 5.060.037,90 Kč. Obviněnému R. L. byl za pokus těchto trestných činů a za sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podle §128 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému R. L. dále uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále byl obviněnému R. L. podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému R. L. uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu. Obviněný Ing. J. L. byl odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Ing. J. L. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Dále byl obviněný R. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, která mu kladla za vinu spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, že jako jednatel společnosti S. Z., s. r. o., se sídlem v Z. n. M., okr. Š., za období roku 1994 nepodal přiznání k dani z příjmů právnických osob a zkrátil tak daň z příjmu právnických osob o částku 7.150.200,- Kč, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, napadli oba obvinění R. L. a Ing. J. L. odvoláními, která zaměřili do výroku o vině i o trestu. Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obou obviněných projednal jako soud odvolací, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obviněných Ing. J. L. a R. L. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu pod bodem II. rozhodl tak, že obviněné R. L. a Ing. J. L. uznal vinnými pod body I/A 1) - 8) pokusem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pod bodem ad I/B) pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustili tím, že I/A) obvinění R. L. a Ing. J. L.: R. L. jako statutární zástupce (správně orgán) společnosti I. h., s. r. o., se sídlem J., ul. B., (dále jen I. h.), společnosti Č. s. a. d. J., a. s., se sídlem J., ul. J., (dále jen Č. J.), s předmětem činnosti silniční motorová doprava nákladní, I. s., a. s., se sídlem J., ul. B., (dále jen I. s.), s předmětem činnosti silniční motorová doprava, zámečnické práce, projektová činnost v investiční výstavbě, provádění jednoduchých staveb a dodávek, provádění průmyslových staveb, elektroinstalatérství, truhlářství, vodoinstalatérství, společnosti H. H., a. s., se sídlem J., ul. O., (dále jen H. H.), s předmětem činnosti silniční motorová doprava, a společnosti Z. s., a. s., se sídlem J., ul. J., (dále jen Z. s.), s předmětem činnosti provádění inženýrských, průmyslových, bytových a občanských staveb, klempířství, vodoinstalatérství, elektroinstalace, truhlářství, zámečnictví, projektová činnost v investiční výstavbě, nákladní doprava a obchodní činnost, na jednání představenstva společnosti Z. s. v J. dne 24. 8. 1995, jako její místopředseda a zástupce minoritního akcionáře společnosti I. h., v nepřítomnosti zástupce majoritního akcionáře Ing. F. J., zastupujícího Pozemkový fond ČR, podal návrh na odvolání předsedy představenstva Ing. V. T. a na jeho návrh byl do této funkce zvolen jeho otec, obviněný Ing. J. L., do té doby člen představenstva, statutární zástupce společnosti I. s., poté, co oba přehlasovali Ing. V. V., člena představenstva. Následně pak obvinění R. L. a Ing. J. L. za společnost Z. s. společně v rozporu s ustanovením č. l. 9 odst. 2 písm. o) a č. l. 20 stanov této společnosti a v rozporu s ustanovením §194 odst. 5 obchodního zákoníku uzavřeli kupní a nájemní smlouvy, které byly pro společnost Z. s. značně nevýhodné, s úmyslem odčerpat majetek a aktiva z této společnosti do společností ovládaných obviněnými. Tento záměr realizovali společně se Z. K., tehdy společníkem společnosti I. h., členem představenstva společnosti Č. J., členem představenstva společnosti I. s. a místopředsedou představenstva společnosti H. H., za součinnosti F. Z., člena představenstva společnosti H. H., a L. U., člena představenstva společnosti Č. J., kteří zastupovali strany kupující. Takto uzavřeli obvinění R. L. v postavení místopředsedy představenstva společnosti Z. s. a v případě smluv uzavíraných se společností H. H. i předsedy představenstva společnosti H. H., v případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena představenstva společnosti I. s., v případě smluv uzavíraných se společností Č. J. i místopředsedy představenstva společnosti Č. J. a obviněný Ing. J. L. v postavení předsedy představenstva společnosti Z. s. a v případě smluv uzavíraných se společností H. H. i člena představenstva společnosti H. H., v případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena představenstva společnosti I. s. a v případě smluv uzavíraných se společností Č. J. i člena dozorčí rady společnosti Č. J., v přesně nezjištěné době následující smlouvy: 1) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem budovy v J., ul. J., LV č. … v k. ú. J., se společností H. H., zastoupenou Z. K. a F. Z., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 43.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval 41.786.400,- Kč, 2) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na areál t. T. se společností I. s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 96.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za uvedené období by přesahoval 21.764.000,- Kč, 3) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na administrativní budovu v T., LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 4.700,- Kč ročně na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval 4.260.500,- Kč, 4) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem areálu provozu hospodářského střediska v J. – B., ul. P., LV č. … pro k. ú. J., se společností I. s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 180.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za uvedené období by přesahoval 116.985.050,- Kč, 5) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se společností Č. J., zastoupenou Z. K. a L. U., za 413.933,- Kč s rozložením na 8 splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně společnosti Č. J. činil přibližně 1 milion Kč, 6) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se společností I. s., zastoupenou Z. K. a R. L., za 821.005,58 Kč s rozložením na 8 splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně společnosti I. s. činil přibližně 1 milion Kč, 7) s datem 11. 10. 1995 kupní smlouvu na budovu a pozemky v T. zapsané na LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za 235.227,72 Kč s rozložením splátek po 11.500, Kč ročně do roku 2015, kdy prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 500 tisíc Kč, k převodu nemovitostí nedošlo v důsledku existence předběžného opatření iniciovaném zástupci představenstva společnosti Z. s., 8) s datem 18. 10. 1995 kupní smlouvu na správní budovu v J., ul. J., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a R. L., za 2.147.677,20 Kč s rozložením splátek ve výši 70.000,- Kč ročně do roku 2025, kdy prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 5 milionů Kč, kdy v uvedené době byly uzavřeny i smlouvy další, kterými byly vyváděny další části majetku společnosti Z. s. a stejně tak došlo k vyvedení části zaměstnanců této společnosti, jimž byla nabídnuta možnost přechodu do společností ovládaných obviněnými. Tyto smlouvy ve svém důsledku byly na úkor společnosti Z. s., a to v rozsahu ztráty majetku a fakticky tak možnosti dalšího podnikání v rozsahu, který by jim umožňoval stav do doby těchto zásahů. V případě úplné realizace kupních smluv by podle znalců došlo ke způsobení újmy na straně společnosti Z. s. v řádu milionů Kč, když případné plnění mělo být realizováno v minimálních ovšem dlouhodobých splátkách a přibližně ve stejném rozsahu by došlo ke zvýhodnění, prospěchu společností na straně kupujících. V případě realizace všech nájemních smluv by opětovně vznikla společnosti Z. s. ztráta, která by mohla dosahovat řádu stovek milionů Kč, kdy zhruba ve stejném rozsahu je nutno vnímat prospěch, který vznikl u obžalovaných, který směřoval do společností, které jistým způsobem ovládali, I/B) obvinění R. L. a Ing. J. L. společně dne 12. 10. 1995 R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s. a Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s. jménem této společnosti uzavřeli smlouvu o prodeji cenných papírů (fakticky smlouvu kupní) s firmou T. C., a. s., se sídlem T., K. nám., (dále jen T. C.), která následně zprostředkovala nákup cenných papírů společností Ch. v množství 188 kusů po 550,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 103.400,- Kč, O. v množství 9.069 kusů po 552,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 5.006.088,- Kč a Ř. v množství 849 kusů po 561,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 476.289,- Kč, celkem za 5.585.700,- Kč, ačkoli průměrná cena na R. S. v této době byla u O. 52,50 Kč za 1 kus, Ř. 41,50 Kč za 1 kus a Ch. 60,70 Kč za 1 kus, kdy takto porušili povinnost řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanoveních §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, a společnosti Z. s. tak hrozila v případě zaplacení za akcie, k čemuž ale nedošlo, škoda ve výši 5.060.037,90 Kč. Obviněný R. L. byl za tyto trestné činy a sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podle §128 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému R. L. uložen i peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen dále trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému R. L. uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Ing. J. L. byl za výše uvedené trestné činy odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Dále Vrchní soud v Olomouci ve výroku pod bodem III. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil oba obviněné R. L. a Ing. J. L. obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 2 KZv 57/98, z dílčích útoků pokračujícího trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák. pro skutky, spočívající v tom, že R. L. jako statutární zástupce (správně orgán) společností I. H., s. r. o., J., I. T., a. s., J., I. S., a. s., J., H. H., a. s., J. a Z. s., a. s., J., na jednání představenstva v J. dne 24. 8. 1995 společnosti Z. s., a. s., J., jako její místopředseda a zástupce minoritního akcionáře I. h., s. r. o., v nepřítomnosti zástupce majoritního akcionáře Ing. F. J., zastupujícího Pozemkový fond ČR, podal návrh na odvolání předsedy představenstva Ing. V. T. a na jeho návrh byl do této funkce ustanoven jeho otec Ing. J. L., statutární zástupce společnosti I. s., a. s., poté, co oba přehlasovali Ing. V. V., člena představenstva. Následně pak R. L. a Ing. J. L. za Z. s., a. s., společně v rozporu s ustanovením čl. 9, odst. 2, písm. o) a čl. 20 stanov této společnosti a v rozporu s ustanovením §196 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §65 obchodního zákoníku o zákazu konkurence, uzavřeli kupní a nájemní smlouvy, které byly pro Z. s., a. s., značně nevýhodné s úmyslem odčerpat aktiva z této společnosti do společností I. T., a. s., I. s., a. s., a H. H., a. s. Tento záměr realizovali společně se Z. K., statutárním zástupcem společností I. H., s. r. o., I. T., a. s., I. S. a H. H., a. s., F. Z., statutárním zástupcem společnosti H. H., a. s., a L. U., statutárním zástupcem společnosti I. T., a. s., kteří zastupovali strany kupující. Tento úmysl realizovali následovně: 5) dne 29. 9. 1995 uzavřel R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva společnosti I. s., a. s., a Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva společnosti I. s., a. s., se společností I. s., a. s., zastoupenou Z. K., jako členem představenstva I. s., a. s., a společníkem společnosti I. h., s. r. o., minoritním akcionářem společnosti Z. s., a. s., kupní smlouvu na prodej nemovitostí zapsaných na LV č. … v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Telči za 54.000,- Kč, ačkoli jeho skutečná hodnota v té době činila 56.700,- Kč, v úmyslu způsobit podniku Z. s., a. s., škodu ve výši 2.700,- Kč, neboť k převodu nemovitosti nedošlo v důsledku existence předběžného opatření iniciovanému zástupci společnosti Z. s., a. s., 8) dne 5. 10. 1995 uzavřel R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a předseda představenstva společnosti H. H., a. s., a Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva H. H., a. s., kupní smlouvu na mobiliář ve správní budově v J., ul. J., se společností H. H., a. s., zastoupenou Ing. F. Z. jako členem představenstva společnosti H. H., a. s., a Z. K. jako místopředsedou představenstva společnosti H. H., a. s., a společníkem společnosti I. h., s. r. o., minoritním akcionářem společnosti Z. s., a. s., za 191.219,76 Kč, ačkoliv hodnota mobiliáře činila 193.896,- Kč, čímž se pokusili způsobit škodu Z. s., a. s., ve výši 2.676,24 Kč, neboť k převodu majetku nedošlo v důsledku zásahu nově zvoleného představenstva společnosti Z. s., a. s., 9) dne 5. 10. 1995 uzavřel R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva společnosti I. s., a. s., a Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva společnosti I. s., a. s., se společností I. s., zastoupenou Z. K. jako členem představenstva I. s., a. s., a společníkem I. h., s. r. o., minoritním akcionářem společnosti Z. s., a. s., a R. L. kupní smlouvu na prodej souboru věcí movitých vedených jako investiční majetek a drobný hmotný majetek, který tvoří mobiliář, veškeré vybavení, strojní zařízení a další prostředky středisek J.-B. a T. za celkovou kupní cenu 3.496.770,88 Kč, ačkoliv hodnota tohoto majetku dle znaleckých posudků v té době činila 86.538.257,- Kč, čímž se pokusili způsobit podniku Z. s., a. s., škodu ve výši 83.039.487,- Kč, neboť k faktickému převodu vlastnických práv nedošlo v důsledku zásahu nově zvoleného představenstva společnosti Z. s., a. s. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod IV.). Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 46 T 8/99, podali obviněný R. L. prostřednictvím obhájkyně Mgr. S. M. a obviněný Ing. J. L. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X. dovolání, a to oba z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný R. L. v podrobnostech ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že ze skutku není patrno, v čem spočívá objektivní stránka, konkrétně nevýhodnost a úkor. Vyvedení pracovních sil nemůže onu nevýhodnost popisovat, stejně jako zbavení se majetku a tím způsobem faktic ké možnosti dalšího podnikání v dřívějším rozsahu. Podle dovolatele ukončování pracovních poměrů, uzavření nájemních smluv či převod movitého a nemovitého majetku ještě nemůže znamenat, že by společnosti Z. s. tyto úkony způsobily ztráty a tato společnost by byla znevýhodněna ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. nevýhodnost by bylo možno spatřovat maximálně v tom, pokud by docházelo pouze k odlivu majetku při zachování stavu zaměstnanců a důsledkem těchto transakcí by bylo snižování obratu společnosti a zachování stávajících závazků. Výše škody rovněž neodpovídá zákonným požadavkům ustanovení §89 odst. 11, 12 tr. zák. ve spojení s ustanovením §128 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud totiž použil tzv. kvalifikovaný odhad, kdy u jednotlivých právních úkonů – nájemních či kupních smluv uvádí orientační rozsah výše prospěchu, což neodpovídá shora citovaným ustanovením trestního zákona. Ani v závěru skutkové věty výroku o vině pod bodem I/A) rozsudku neuvádí výši prospěchu, která měla obviněným vzniknout, proto obviněný namítl právní vadu ohledně nedostatečnosti uvedení výše prospěchu tak, aby z toho mohlo vzejít posouzení skutku podle použitého právního předpisu. Dále upozornil dovolatel na to, že nedošlo k získání prospěchu velkého rozsahu. Skutková věta uvádí, že v případě realizace nájemních a kupních smluv by došlo ke zvýhodnění, Zemědělským stavbám by vznikla ztráta, která by mohla dosahovat řádu stovek milionů a v tomto rozsahu je nutno vnímat prospěch obviněných. V daném případě chybí vyčíslení následku tak, aby skutková věta odpovídala použité právní kvalifikaci trestného činu. Ve skutkové větě také není náležitě vyjádřeno, v čem je spatřován úmysl obviněného z hlediska ustanovení §4 tr. zák. ve formě přímého úmyslu podle písmene a) tohoto ustanovení. Konkrétně nelze vyčíst, v čem je spatřována rozumová a volní stránka. Posléze obviněný R. L. poukázal již ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I/B) také na to, že ani u tohoto jednání nelze z popisu skutku zjistit, že by obviněný věděl, že cena akcií na R. S. byla ve výši, jak je uvedeno a tedy že měl v úmyslu v době podpisu kupní smlouvy porušit povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, věděl o možnosti získat poptávané akcie za ceny nižší, než uváděné ve smlouvě o prodeji cenných papírů ze dne 12. 10. 1995, a to v cenách výrazně nižších tak, aby svým jednáním mohl způsobit následek popisovaný trestním zákonem a tedy chtěl porušit svoje povinnosti uložené obchodním zákoníkem a způsobit tak Zemědělským stavbám značnou škodu. V závěru dovolání obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 To 31/2008-3520, podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal tomuto soudu, případně po současném zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 46 T 8/99-3241, soudu I. stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný Ing. J. L. v podaném dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X. v podrobnostech namítl, že byl uznán vinným i přesto, že nebyla naplněna ani subjektivní, ani objektivní stránka souzených trestných činů, konkrétně nebyl bez důvodných pochybností zjištěn znak prospěchu velkého rozsahu, ani nebylo prokázáno, že by dovolatel jednal v postavení osoby zúčastněné na podnikání dvou nebo více společností se stejným či obdobným předmětem činností, když v rozhodné době nebyl zapsán v obchodním rejstříku, ani nejednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu a prospěch. Samotné důkazní řízení je totiž zatíženo vadami, které způsobily nerespektování základních zásad uvedených v §2 odst. 1, 5, 6 tr. ř. V rámci těchto tvrzení dovolatel dále podrobně rozebral průběh důkazního řízení a zpochybnil je jako takové z toho důvodu, že bylo pouze formální a soud hodnotil důkazy pouze výběrově a vždy v neprospěch pachatele. Dále dovolatel namítl, že majetkoprávní transakce popsané ve výrokové části rozsudku nebyly činěny na úkor společnosti Z. s., a. s., ani nebyly činěny s úmyslem opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Ohledně namítaného úkoru obviněný uvedl, že tento závěr soudu je založen pouze na nezákonných znaleckých posudcích a závěry soudů jsou tak nepřezkoumatelné. K otázce úmyslu dovolatel namítl, že ve skutečnosti oba obvinění jednali v dobré víře s tím, že řádné dostojí svým povinnostem, když vycházeli v té době z aktuálních zkušeností s tzv. privatizací majetku státu, při níž byla zcela běžně aplikována účetní metoda ocenění převáděného majetku, což bylo doloženo smlouvami uzavíranými s fondem národního majetku. Navíc při uvedených transakcích nebyl dovolatel hlavním aktérem a jeho podíl na realizaci jednotlivých úkonů lze srovnat s postavením L. U. či F. Z. Řádnému právnímu posouzení věci neodpovídají ani úvahy soudu u ukládaných sankcích. Konkrétně soudy zcela pominuly úvahy o poměrech dovolatele, a to jak z hlediska věku, tak i z hlediska jeho zdravotního stavu, v tomto směru nebylo vůbec vedeno důkazní řízení. Soudy nevzaly v úvahu možnost aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., a stejně tak si neobstaraly dostatek podkladů pro své úvahy o uložení peněžitého trestu. Kdyby se soudy důsledně řídily kritérii uvedenými v ustanovení §54 odst. 1 tr. zák., nemohl by být peněžitý trest uložen vůbec či v tak nepřiměřené výši. V závěru dovolání obviněný Ing. J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na podkladě tohoto dovolání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 46 T 8/99, a aby věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných R. L. a Ing. J. L. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil v tom smyslu, že k popsaným zjištěním lze konstatovat, že obvinění jednali společně a koordinovaně a jako členové orgánů, resp. společníci více společností s obdobným předmětem činnosti. Jejich cílem bylo za absence adekvátní protihodnoty vyvést majetek či jeho užívání ze společnosti Z. s., a. s., do dalších společností, na jejichž podnikatelské činnosti se podíleli. Proto zneužili svá postavení v zúčastněných společnostech a informace, které stran jejich majetků a možného nakládání s ním měli a uzavřeli (resp. z jejich popudu bylo uzavřeno) několik smluv různého typu (kupní, nájemní), kterými došlo k jimi požadovaným dispozicím. Prospěch na straně jimi ovládaných společností by za předpokladu plné realizace úkonů stanoveným prvními čtyřmi smlouvami činil více než 180 milionu Kč, z dalších čtyř potom více než 7,5 milionu Kč. Vedle zmíněných blíže konkretizovaných smluv byly uzavřeny i smlouvy další obdobného charakteru, které dokládají celkový záměr obviněných. Naznačené úkony by přitom současně měly negativní dopady na majetek společnosti Z. s., a. s., resp. na její podnikatelskou existenci vůbec (k jejímuž možnému dalšímu fungování se vyjádřil zejména svědek Ing. F. B.). Jinými slovy, obvinění v naznačeném výchozím postavení jednali popsaným způsobem v úmyslu opatřit jimi ovládaným společnostem neoprávněný prospěch ve výši nepochybně více než 180 mil. Kč, a to na úkor společnosti Z. s., a. s., když následek plně v zamýšleném rozsahu nenastal. Vrchní soud v Olomouci proto postupoval správně, pokud takové jednání posoudil jako pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §128 odst. 2, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zák. Obviněný Ing. J. L. v rámci svého dovolání především napadá proces dokazování vedený soudy obou stupňů, porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., rozsah dokazování a hodnocení důkazů, což jsou však námitky, jež v dovolacím řízení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně uplatnit. Vedle naznačené argumentace obviněný již v podstatě jen obecně zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., zejména pokud jde o subjektivní a objektivní stránku. Obvinění jako členové představenstva měli ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku (podle znění v době spáchání skutku) uloženou povinnost vykonávat svoji působnost s náležitou péčí. Takový požadavek vede mimo jiné k tomu, aby každý z členů představenstva zajistil, aby činnosti, které jsou vykonávány či zajišťovány představenstvem, byly prováděny s dobrou péčí, tedy ku prospěchu společnosti tak, aby nebyly poškozovány zájmy společnosti a jejích akcionářů, ale naopak, aby pro ni byly přínosné. V případě např. nákupu akcií tak lze dovodit, že je povinností ve věci jednajících členů představenstva zajistit, aby nebyly nakupovány akcie bez smysluplného důvodu za desetinásobek jejich běžné tržní ceny (kterou je možné bez větších obtíží zjistit, zejména potom v případě, kdy má být vydáno z majetku společnosti více než 5 milionů Kč). Soudy dříve činné ve věci v této souvislosti rovněž komplexně zohlednily veškeré jednání obviněných směřující, jak již bylo zmíněno, k vyvedení majetku ze společnosti Z. s., a. s., a tedy jejich přímý záměr, z čehož lze dovodit závěr o spáchání (vzhledem k okolnostem) pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný Ing. J. L. právní posouzení druhého ze skutků již nijak nenapadl, zato shledával nesprávným výrok o trestu, který především považoval s ohledem na své poměry za nepřiměřený. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je ovšem možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. K naznačené argumentaci obviněného tak nelze nijak přihlédnout. Obě dovolání s ohledem na výše uvedené považuje tedy státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně neopodstatněná a z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Současně také vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí ve věci, dává souhlas k rozhodnutí v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. Oba obvinění shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, zejména pokud měli za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soudy nalézací ani odvolací neprovedly všechny oběma dovolateli navrhované důkazy a pokud provedly důkazy další, pak je hodnotily v neprospěch obou obviněných. K tomu považuje za potřebné Nejvyšší soud dodat, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, poněvadž je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázána, popř. ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 atd.). Jestliže oba soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily, z kterých důkazů vycházely a jak tyto důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily, přičemž o jejich závěrech nevznikají ani podle názoru Nejvyššího soudu důvodné pochybnosti, bylo by nadbytečné, aby s přihlédnutím k shora uvedené judikatuře Ústavního soudu prováděly další již nad rámec potřebného dokazování obhajobou navržené důkazy, které za tohoto stavu věci by nemohly již cokoli na závěrech obou soudů změnit. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném pro středku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah a zejména náležité odůvodnění obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Obdobně je tomu v té části dovolání obviněného Ing. J. L., ve které dovolatel namítá údajnou nezákonnost a nedostatečnost znaleckého posudku. V této části jde o dovolání, jež je podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., neboť jím dovolatel napadá soudem učiněná skutková zjištění. Jak již bylo uvedeno je Nejvyšší soud skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, v zásadě vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V návaznosti na to nelze tento důvod použít ani u námitek procesního charakteru. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však oba obvinění R. L. a Ing. J. L. shodně vznesli námitku nedostatku subjektivní stránky vztahující se k jejich jednání ve vztahu k trestnému činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, získá-li takovým činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Z hlediska zavinění se jedná o trestný čin úmyslný, neboť podle §4 písm. a) a b) tr. zák. pachatel musel chtít způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo musel vědět, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, být s tím srozuměn. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je pak takové pro společnost nebezpečné jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Soud prvního stupně k rozhodným okolnostem týkajícím se subjektivní stránky se vyjádřil zejména na straně 40 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvedl, že z listinných důkazů ve spojení s údaji svědků a stejně tak i s částečným doznáním obviněného Ing. J. L. bylo prokázáno, že časově první smlouvy, které byly uzavřeny, byly smlouvy kupní, které však vykazovaly právní vady (otázka zastupování a podepisovávání za obchodní společnost). Poté co byli obvinění na tuto skutečnost upozorněni v rámci jednotlivých řízení u katastrálního úřadu, na tuto skutečnost reagovali jednak vytvořením další série smluv s již formálně řádným vyplněním, případně takto pozměnili originály původních smluv a s ohledem na skutečnost, že nastalá situace hrozila nevložením do katastru příslušných změn, tak vytvořili další sérii smluv tentokrát smluv nájemních tak, aby se vyhnuli tomuto řízení. Tento postup je zcela jednoznačný z výše podrobně popsaných listinných důkazů a fakticky jej také ve své první výpovědi doznal i obviněný Ing. J. L. Opačný postup, tedy ten, který by měla prokazovat data jednotlivých smluv je zcela nelogický a fakticky nedává smysl. S ohledem na vědomí podhodnocení jednotlivých cen pak vznikaly dodatky vztahující se jak k DPH tak k případným investicím, kdy z textu prvotních smluv je zjevné, že tyto s žádným dodatkem nepočítaly a tento byl i v logickém rozporu se smluvními ujednáními (viz v podstatě zákaz investic). Je zjevné, že ke vzniku první skupiny kupních smluv s ohledem na předávací protokoly k motorovým vozidlům a návrhy na vklad nemovitostí muselo dojít v prvé polovině měsíce října 1995 (před ověřením u notáře tedy nejpozději dne 11. 10. 1995), k jejich pozměnění pak až v souvislosti s postupem Katastrálního úřadu v Jihlavě, tedy ke konci měsíce října 1995 (viz případná ověření v ověřovací knize notáře). Až na tyto pak navazovaly smlouvy nájemní. Komplexem těchto smluv tak mělo dojít k vyvedení prakticky veškerého movitého a nemovitého majetku společnosti Z. s. do společností ovládaných obviněnými a stejně tak v důsledku oznámení o faktickém ukončení činnosti ve společnosti Z. s. a s tím související nabídce pak i k přechodu pracovníků, kteří by ve většině případů zůstali na stejné pracovní pozici, fyzicky na stejném místě, se stejnou technikou případně zásobami jen s tím, že by byli zaměstnanci jiné společnosti. Ona účelová snaha dosáhnout tohoto stavu, tedy fakticky možnosti ovládat zejména nemovitý majetek je pak zřejmá z dat podání posledních návrhů na katastrální úřad v souvislosti s odvoláním obviněných L. z jejich postavení ve společnosti Z. s. (31. 10. 1995 či dokonce 1. 11. 1995). V dané době měl obviněný R. L. mimo svého postavení místopředsedy představenstva ve společnosti Z. s. i postavení v dalších společnostech a to mimo jiné předsedy představenstva společnosti H. H., člena představenstva společnosti I. s. a místopředsedy představenstva společnosti Č. J.. Obviněný Ing. J. L. mimo svého postavení předsedy představenstva společnosti Z. s. (i v případě neplatnosti volby minimálně člena představenstva jak je uváděn na jednotlivých smlouvách), dále pak i postavení člena představenstva společnosti H. H., člena představenstva společnosti I. s. a člena dozorčí rady společnosti Č. J. Tedy byli ve speciálním postavení ve vztahu ke všem subjektům, mezi kterými byly následně uzavírány smlouvy. Dále na straně 54 odůvodnění nalézací soud podotkl, že k obhajobě obviněných ohledně důvodů majetkových převodů a tvorby cen je nutno uvést, že přestože jimi popisovaný způsob výpočtu, či spíše určení cen, je možný, byl pro zjednodušení užíván zejména v rámci privatizačních procesů, ovšem v daném případě se o privatizaci nejednalo, byť obžalovaní tak, jako by byli v postavení státu, tedy výlučného vlastníka a nikoli členů statutárního orgánu, téměř postupovali. V daném případě se jednalo o zcizování majetku, když nebylo postupováno v souladu se zákonem a vnitřními předpisy daného svébytného ekonomického subjektu, který měl reálné vlastníky a nejednalo se tak o majetek, který stát fakticky „rozdával“ právě při hledání reálných vlastníků. Obvinění samostatně nebyli oprávněni k uzavírání příslušných smluv, když tyto nebyly schváleny představenstvem či valnou hromadou a tyto smlouvy byly navíc pro společnost Z. s. nevýhodné až likvidační. Obvinění nepochybně v tomto případě museli vědět, že svým jednáním mohou způsobit porušení zákona a k tomuto zjevně směřovali, jak vyplývá z provedeného dokazování, zejména jejich konkrétního jednání vůči společnosti Z. s. popsaného ve skutkových zjištěních (okolnosti uzavírání fiktivních antidatovaných smluv, smluv bez řádného oprávnění, nesvolání schůze představenstva apod., ale i následným jednáním, vedeným snahou přivlastněné věci využívat). Soud proto hodnotil jejich úmysl jako úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Odvolací soud se naplněním subjektivní stránky zabýval zejména na straně 40 odůvodnění svého rozhodnutí a v návaznosti na závěry soudu nalézacího k námitkám obhajoby uvedl, že oba obvinění shodně namítli nenaplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. S tímto názorem se nelze ztotožnit, neboť nalézací soud v rámci pasáže, týkající se právního hodnocení jednání obou obžalovaných se zabýval i subjektivní stránkou žalovaného trestného činu a správně dospěl k závěru, že obvinění v případě obou trestných činů jednali ve formě úmyslu přímého, což vyplývá z provedených důkazů a vlastního popisu jednání obou obviněných. Proto nalézací soud nepochybil, pokud tak vedle objektivní stránky daného trestného činu odpovídajícím způsobem dovodil i jeho subjektivní stránku. Nejvyšší soud se ohledně naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. plně ztotožnil se závěry obou soudů, neboť je zcela zřejmé, že obvinění svým jednáním vedeným přímým úmyslem podle §4 písm. a) tr. zák. směřovali k vyvedení prakticky veškerého movitého a nemovitého majetku společnosti Z. s. do společností ovládaných obviněnými, což bylo dovršeno oznámením o faktickém ukončení činnosti ve společnosti Z. s., s čímž pak souvisela i nabídka k přechodu pracovníků této společnosti do společností ovládaných obviněnými, kteří by ve většině případů zůstali na stejné pracovní pozici, fyzicky na stejném místě, se stejnou technikou případně zásobami jen s tím, že by byli zaměstnanci jiné společnosti. Další námitkou dovolatelé zpochybnili závěr soudu, že by jejich jednání bylo na úkor společnosti Z. s., a. s., přičemž v podrobnostech namítli, že ze skutku není patrno, v čem spočívá objektivní stránka, konkrétně nevýhodnost a úkor. Vyvedení pracovních sil nemůže onu nevýhodnost popisovat, stejně jako zbavení se majetku a tím způsobem faktické možnosti dalšího podnikání v dřívějším rozsahu. Podle dovolatelů ukončování pracovních poměrů, uzavření nájemních smluv či převod movitého a nemovitého majetku ještě nemůže znamenat, že by společnosti Z. s. tyto úkony způsobily ztráty a tato společnost by byla znevýhodněna ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. nevýhodnost by bylo možno spatřovat maximálně v tom, pokud by docházelo pouze k odlivu majetku při zachování stavu zaměstnanců a důsledkem těchto transakcí by bylo snižování obratu společnosti a zachování stávajících závazků. Soud prvního stupně se k předmětnému zákonnému znaku vyjadřoval zejména na str. 60 a 61 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že trestné jednání obviněných spočívalo v tom, že na jedné straně (společnost Z. s.) v pozici členů statutárního orgánu (představenstva) a na straně druhé ve společnostech následně nesoucím označení I. pak v postavení podrobně popsaném výše, tedy jako osoby podílející se na podnikání více subjektů s podobným předmětem činnosti, tedy v postavení speciálního subjektu, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému (společnostem, ve kterých měli rozhodující postavení) výhodu či prospěch uzavřeli a dali popud k uzavření souboru smluv na úkor jedné z nich a zároveň se podíleli spolu s dalšími osobami na jejich uzavření. Zde nelze přehlédnout, že takovéto jednání je i v rozporu ze zásadou zákazu konkurence, vyjádřenou v článku 20 odst. 2 stanov společnosti Z. s. Přitom nevýhodný byl celkový soubor smluv (jeho nevýhodnost představuje úkor ve smyslu odst. 2 ustanovení §128 tr. zák.), přímý prospěch (ve smyslu odst. 3 citovaného zákonného ustanovení) pak plynul ze získání majetku pro společnosti s označením I. formou neoprávněného užívání předmětu smluv. V příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněných vznikla na jedné straně újma, tedy úkor společnosti Z. s., přičemž je třeba zdůraznit, že pro právní kvalifikaci není nutná kvantifikace tohoto škodlivého následku, kdy se ovšem jedná o škodu v řádu milionů Kč, kdy jeho rozsah byl později minimalizován následujícími kroky nového představenstva společnosti Z. s., tedy nezávisle na vůli obviněných, a zároveň došlo k obohacení se společností, které ovládali obvinění. Toto obohacení, tak jak bylo popsáno výše, spočívalo jak v přímém fyzickém převodu věcí movitých, tak využívání nemovitostí a zařízeních areálů, a to po určitou dobu, kdy v tomto rozsahu byl daný prospěch zjevně získán a dále tento prospěch směřoval k oné dlouhodobosti užívání a fakticky k trvalému převodu věcí. Lze tedy říci, že rozsah prospěchu skutečně získaného je limitován obrannými kroky nového představenstva společnosti Z. s., které dosáhlo odstranění onoho škodlivého následku, kdy ovšem tento byl původně ze strany obviněných koncipován jako trvalý (viz charakter prvních kupních smluv) a následně minimálně jako dlouhodobý, jak vyplývalo ze smluv nájemních. Tento dlouhodobý prospěch by pak byl vyčíslen v rozsahu zmiňovaném v závěrech znaleckého posudku a představoval by částky až v řádu stovek milionů Kč. Zde si je soud vědom, že tato výše je jistou formou znaleckého odhadu, částkou hypotetickou vycházející z možných předpokladů, kdy nelze vyloučit, že by následek mohl být i nižší případně vyšší a to v závislosti na okolnostech zcela nezávislých na vůli obviněných (širší ekonomické souvislosti). V souladu s ustanovením §89 odst. 11 tr. zák. se v obou případech (pro právní kvalifikaci otázka prospěchu, pro společenskou nebezpečnost otázka poškození – úkoru) formálně jedná o tzv. škodu velkého rozsahu, neboť nepochybně překročila částku 5.000.000,- Kč, která je dolní hranicí pro užití předmětného kvalifikačního znaku. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se od 1. 1. 2002 za škodu velkého rozsahu považuje škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč, obdobné částky se užijí i pro určení výše prospěchu. S ohledem na skutečnost, že nedošlo k předpokládanému následku, a tedy k dokonání trestného činu, zůstalo jejich jednání ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud pak dále v podrobnostech k dané námitce totožného obsahu jako posléze v dovolání na straně 35 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se v tomto směru zcela ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, který konkrétně a jednoznačně uvedl, z jakých skutečností v rámci zpracovávaného ústavního posudku společnosti E., s. r. o., při svém rozhodování vycházel, což vyplývá z příslušných pasáží napadeného rozsudku, přičemž námitky obviněných odmítl soud druhého stupně jako jejich nedůvodnou snahu o zpochybňování závěrů uvedeného znaleckého posudku. Oba obvinění vznesli stejně jako následně ve svých dovoláních shodné námitky k postupu nalézacího soudu, a to k použitému zaokrouhlování, jakož i k tomu, že vycházel z jistých hypotetických závěrů, byť opřených o znalecké posudky, jednak ohledně stanovení obecných cen, jakož i při stanovení úkoru a prospěchu z pohledu skutkové podstaty trestného činu zneu žívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák. V souvislosti se závěry nalézacího soudu, že s ohledem na dlouhodobost smluv nelze předem stoprocentně očekávat, jaký bude ekonomický vývoj a z tohoto pohledu se jedná o jistou hypotézu, znalecký odhad, odvolací soud vyhodnotil námitky obou obviněných v tomto směru jako relevantní a pokusil se způsobem výše popsaným v jednáních pod bodem I/A 1) – 4) napadeného rozsudku upravit výši prospěchu, aby zde nepřetrvávaly namítané důvodné pochybnosti v hypotetičnosti dovozených částek, představujících na jedné straně prospěch pro společnosti ovládané oběma obviněnými a na druhé úkor pro společnost Z. s.. Dále se odvolací soud výslovně nemohl ztotožnit s námitkami obviněných, že by skutkový a právní závěr o existenci úkoru byl založen na nezákonným způsobem získaných důkazech – znaleckých posudcích. K tomu zejména uvedl, že má za to, že jak znalecký posudek Ing. M. S., tak i znalecký posudek zpracovaný ústavem E., s. r. o., jsou důkazy procesně způsobilými a plně využitelnými, a proto nalézací soud nepochybil, pokud z těchto čerpal konkrétní skutečnosti, které pak hodnotil spolu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jak již bylo výše uvedeno, nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitým způsobem odůvodnil, proč je možno z uvedených důkazů vycházet a ani odvolací soud neshledal žádných podstatných skutečností, které by atakovaly jejich věrohodnost a relevanci jejich závěrů a námitky obou obviněných byly v tomto směru naprosto irelevantní. Ve vztahu k námitkám obou obviněných, kterými se pokusili zpochybnit zákonnost v řízení vypracovaných znaleckých posudků a závěry z nich plynoucí, odvolací soud taktéž odkázal ve velké míře již na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a konstatoval, že obviněný R. L. předně uvedl, že důvod přibrání znaleckého ústavu E., s. r. o., a znalce Ing. M. S. byl sdělen až v písemném odůvodnění rozsudku. Tento závěr však sám atakuje v odvolání tím, že uvádí, že nalézací soud přibral za účelem zodpovězení odborných otázek znalecký ústav E., s. r. o., proti čemuž podal námitky zaměřené vůči zpracovateli posudku a osobě jeho jednatele Ing. M. a dále proti odbornému zaměření a charakteru položených otázek. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný R. L. se o důvodu přibrání citovaných znalců nedozvěděl až z napadeného rozsudku, ale v době předcházející, kdy mu byla umožněna i náležitá procesní reakce. Pokud zmínil námitky, stejně jako ve svém opravném prostředku obviněný Ing. J. L., vůči posudku znaleckého ústavu E., s. r. o., pak je třeba uvést, že nalézací soud v hlavním líčení dne 13. 4. 2006 na tyto reagoval, nevyhověl jim a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Problematikou námitek obviněných vůči uvedeným znalcům se nalézací soud zabýval dostatečným způsobem na str. 44 napadeného rozsudku. Obviněný R. L. dále vyslovil nesouhlas s nahlížením na oba zmiňované posudky, tj. posudek znaleckého ústavu E., s. r. o., a znalce Ing. M. S., jako na nové posudky. Má za to, že pro takovýto postup nejsou splněny podmínky v rámci trestního řízení. Namítl, že znalci se nevypořádali se závěry již vypracovaných znaleckých posudků a v té souvislosti pak namítl procesní vadu v nesprávném zadání úkolu znalcům. V reakci na tuto námitku odvolací soud poukázal na str. 40 až 41 napadeného rozsudku, kde se nalézací soud zabývá problematikou dokazování formou znaleckých posudků, přičemž je zde uvedena jejich geneze a co je důležité, nalézací soud zde v podstatě odpovídá na otázku, proč bylo nutno s ohledem na vývoj procesní situace ve věci vypracovat nové znalecké posudky, a to jednak znaleckým ústavem E., s. r. o., a dále pak znalcem Ing. M. S., kdy jeho posudek sloužil jako podkladový posudek s ohledem na ocenění nemovitostí. Nalézací soud tu rovněž vysvětlil, proč se nejednalo o revizní znalecké posudky a dále zde popsal své další procesní kroky v dané věci. Odvolací soud se plně ztotožnil s jeho argumentací a následnými závěry a v jeho postupu neshledal žádné procesní pochybení. Nejvyšší soud ani v tomto směru nemá, co by v tomto směru napadeným rozhodnutím vytknul a taktéž se závěry nalézacího i odvolacího soudu musí souhlasit i co se týká naplnění zákonného znaku „na úkor“. Naplnění tohoto znaku na straně společnosti Z. s., a. s., je ze skutkových zjištění zřejmé. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyvedení majetku a zaměstnanců ze společnosti a tím omezení nebo dokonce ukončení možnosti podnikání konkrétního podnikatelského subjektu nepochybně může být úkorem ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Nelze totiž přehlédnout, že nevýhodnost uzavřené smlouvy, resp. souboru smluv může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla takovými smlouvami zbavena majetku sloužícího k reálně fungujícímu podnikání a svých zaměstnanců, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné. Nevýhodnost se může projevit též v nižší smluvní ceně, než za jakou mohl být určitý majetek jedné z organizací ve skutečnosti prodán, případně v tom, že byl prodán nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti kupní ceny, nebo byl pronajat na dlouhou dobu s neodpovídající výší nájemného, byli převedeni zaměstnanci společnosti do jiných společností apod., takže organizace, na jejíž úkor byly smlouvy uzavřeny, nemohla plnit a uhrazovat své závazky (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000). Pokud obvinění napadali zjištění výše škody, je třeba zmínit, že znak škody skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. neobsahuje, když o škodě nebylo rozhodováno ani v adhezním řízení. Výše prospěchu, který již takovým znakem je, potom byla dostatečně v rámci popisu skutkových okolností vyjádřena, byť v určité výši nikoli zcela přesným číselným údajem, ale pouze obecnější formulací. Nicméně je třeba v tomto ohledu vzít v úvahu, že v případě dovolatelů se u nich jedná v obou případech o jednání ve stadiu pokusu a tudíž je již z povahy věci při takové právní kvalifikaci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zcela zřejmé, že nemohlo ke vzniku a vyčíslení zcela přesného prospěchu dojít, neboť k dokonání jednání nedošlo a prospěch byl vyčíslován s určitým předpokladem vývoje obchodní situace na trhu výrobků a služeb, který však byl v dostatečném rozsahu podložen odbornými závěry shora uvedených znaleckých posudků. Jinak ani v případě pokusu trestného činu, kdy k dokonání a vzniku prospěchu ze shora uvedených důvodů nedošlo, postupovat nelze, neboť v takovém případě je vždy vyčíslován prospěch, ke kterému jednání obviněných směřovalo, přičemž je třeba zdůraznit, že s přihlédnutím k povaze trestné činnosti obou obviněných jsou závěry uvedených znaleckých posudků, o kterých ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti, zcela dostatečné. Výše materiálního prospěchu, ke kterému odvolací soud dospěl zákonu odpovídajícím způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1266/2006, nebo ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007), nepochybně přesahuje 180 milionů Kč [srov. zejména bod I/A 1) až 4) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu]. V té souvislosti je třeba ještě dodat, že pokud je v bodech 5) a 6) napadeného rozsudku uvedena formulace výše prospěchu „přibližně 1 milion Kč“, není tato formulace zcela správná, neboť prospěch (stejně jako škodu) je třeba vyčíslovat přesnými částkami, a pokud to není možné, alespoň v nejmenší prokázané výši. Měla by tedy i v těchto případech správně formulace znít „nejméně 1 milion Kč“. Na druhé straně je však třeba přihlédnout k tomu, že toto formální pochybení nemá s přihlédnutím k celkové výši získaného prospěchu v částce přesahující nepochybně 180 milionů Kč na právní kvalifikaci podstatný vliv, neboť spodní hranice prospěchu velkého rozsahu u trestného činu podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. činí 5 milionů Kč, přičemž je třeba opětovně zdůraznit, že se jednalo o pokus podle §8 odst. 1 tr. zák. tohoto trestného činu, tedy prospěch, ke kterému jednání obviněných pouze směřovalo. S ohledem na to lze tedy přisvědčit soudům obou stupňů v tom, že jednání obviněných naplnilo i znak prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §128 odst. 4 tr. zák., a to s přihlédnutím k shora uvedeným okolnostem trestného činu a zejména uvedené nepochybně zjištěné výši obviněnými zamýšleného prospěchu i po materiální stránce ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů je nutno i tuto námitku dovolatelů shledat zjevně neopodstatněnou. V další části svého mimořádného opravného prostředku oba obvinění napadli i výrok o vině pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zejména obviněný R. L. namítl ve vztahu ke skutku pod bodem I./B rozsudku odvolacího soudu, že z příslušné skutkové věty nelze dovodit formu zavinění, ani jeho vědomost o cenách akcií. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a takovým činem způsobí značnou škodu. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že také touto námitkou se již zabývaly soudy obou stupňů v předcházející fázi trestního řízení. Takto soud první instance na straně 66 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se jedná o spolupachatelství tak, jak bylo popsáno výše. Oběma obviněným bylo prokázáno, že se na trestné činnosti podíleli společně, jak vyplývá zejména z listinných důkazů tak, jak bylo popsáno v rámci skutkových zjištění. V příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněných vznikla škoda převyšující částku 5.000.000,- Kč. Za škodu v daném případě soud považoval v souladu se závěry znaleckého posudku celkovou částku uvedenou ve smlouvě sníženou o faktickou hodnotu akcií v době koupě, když se jednalo o úhradu za akcie, které pro tuto společnost nepředstavovaly žádný přínos. Společnost se nezabývala obchodem s akciemi (nikoli jako obchodní činností, ale myšleno jako obchodování na vlastní účet), když se jednalo o společnost ve své podstatě výrobní, která tedy neměla příslušný potenciál k obchodování s akciemi. V dané době na tom nebyla finančně nejlépe, jak vyplývá z jednotlivých listinných důkazů vztahujících se k ekonomice společnosti, a rozhodně ani realizací komplexu smluv, které byly obviněnými uzavřeny si nemohla zajistit dostatečné finanční prostředky pro řádnou úhradu. Je tedy zjevné, že přestože se nejednalo o akcie bezcenné, když jejich hodnota se podle znaleckých posudků pohybovala v rozsahu desetiny kupní ceny (navíc tato naprosto nezávisle na jednání obviněných se v čase měnila), nemohly tyto akcie být vnímány jako přínos pro společnost, když tato by zaplatila hotovostí, tedy majetkem pro ni potřebným, za získání akcií, tedy majetku v dané chvíli nepotřebného, kdy případné zpeněžení lze vnímat pouze jako jistou formu náhrady škody. Peněžní hodnota akcií tak, jak je ve spise vyjádřena v žádném případě nevyjadřuje jejich užitnou hodnotu pro společnost Z. s., která byla v daném okamžiku nulová a to i přes následný prodej za cca 1 milion Kč. Uvedená škoda je následkem trestného jednání obviněných. V souladu s ustanovením §89 odst. 14 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997 (viz právní kvalifikace), se jedná sice o tzv. škodu velkého rozsahu, neboť dosáhla minimálně částky 1.000.000,- Kč, která je dolní hranicí pro užití předmětného kvalifikačního znaku, ale s ohledem na skutkovou podstatu trestného činu je zásadní, že dosahuje hodnoty škody značné, kterou v dané době představovala částka minimálně 200.000,- Kč, tedy částka dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, což představovalo částku 2.000,- Kč. Obvinění svým jednáním porušili zejména zájem společnosti na ochraně majetkových práv, tedy majetku a majetkových hodnot a stejně tak i specifického stavu důvěry, které jsou objektem trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, tedy zájmem chráněným příslušným ustanovením trestního zákona. Zde si nepochybně oba obvinění byli vědomi, že popsaným způsobem zavazují účelově společnost za situace, kdy tato neměla a nemohla mít prostředky k řádné úhradě a fakticky ji tak vystavovali i hrozbě dalších sankcí. Soud druhého stupně pak již jen ve stručnosti na straně 39 až 40 odůvodnění rozsudku odkázal na odůvodnění nalézacího soudu, se kterým se i v této části ztotožnil, a uvedl, že v zásadě správně se vypořádal se znaky skutkových podstat uvedených trestných činů a rozsudek z tohoto pohledu byl shledán plně přezkoumatelným. Nejvyšší soud i v tomto případě se může se závěry obou soudů plně ztotožnit a jen pro úplnost podotýká, že z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že oba obvinění uzavřeli za společnost Z. s., a. s., smlouvy o nákupu akcií, kterými tato společnost nakoupila akcie zejména společností Ch., O. a Ř. za celkovou kupní cenu 5.585.700,- Kč, když cena sjednaná za jednu akcii byla cca desetinásobná oproti průměrné ceně dosahované v obchodech s týmiž akciemi v rámci R. S. ve stejné době. Ke konečné úhradě kupní ceny ze strany společnosti Z. s., a. s., přitom nedošlo. Obvinění jako členové představenstva měli ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku (podle znění v době spáchání skutku) uloženou povinnost vykonávat svoji působnost s náležitou péčí. Takový požadavek vede mimo jiné k tomu, aby každý z členů představenstva zajistil, aby činnosti, které jsou vykonávány či zajišťovány představenstvem, byly prováděny s potřebnou péčí, tedy ku prospěchu společnosti tak, aby nebyly poškozovány zájmy společnosti a jejích akcionářů, ale naopak, aby pro ni byly přínosné. V případě např. nákupu akcií tak lze dovodit, že je povinností ve věci jednajících členů představenstva zajistit, aby nebyly nakupovány akcie bez smysluplného důvodu za desetinásobek jejich běžné tržní ceny (kterou je možné bez větších obtíží zjistit, zejména potom v případě, kdy má být vydáno z majetku společnosti více než 5 milionů Kč). Soudy dříve činné ve věci v této souvislosti rovněž komplexně zohlednily veškeré jednání obviněných směřující, jak již bylo zmíněno, také u tohoto trestného činu (šlo o komplex jednání související s bodem I/A) k vyvedení majetku ze společnosti Z. s., a. s., a tedy jejich přímý záměr, z čehož lze dovodit závěr o spáchání (vzhledem k okolnostem) pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. [přesně §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.] ve znění účinném do 31. 12. 1997, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Tyto závěry, které jsou rozhodné pro posouzení subjektivní stránky trestného činu byly v dostatečné míře vyjádřeny i ve skutkové větě výroku o vině, pokud jde o skutkový popis zejména rozdílu cen akcií ve smlouvě a v R. S., ve spojení se zákonem uloženou povinností členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanoveních §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, z če hož dostatečně vyplývá úmyslné porušení povinnosti řádně opatrovat a spravovat cizí majetek. Skutkové závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující právní závěry odvolacího soudu, tak jsou proto v případě obviněných R. L. a Ing. J. L. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, v němž byli uznáni vinnými shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99. Nejvyšší soud s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění, která posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné R. L. a Ing. J. L. uznal vinnými pod body I/A 1) – 8) pokusem trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem ad I/B) pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a uložil jim shora uvedené přiměřené tresty, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud se náležitě ve svém rozsudku vypořádal i s odůvodněním uložených trestů oběma obviněným, a to včetně délky proběhlého řízení a průtahů v něm vzniklých, což dostatečně kompenzoval v uložených trestech a náležitě to zejména s poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu odůvodnil (srov. str. 41 až 50 rozsudku odvolacího soudu). Jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno shora, námitky uplatněné oběma obviněnými v dovolacím řízení, jsou prakticky totožné s těmi, které byly vzneseny již v předcházejících fázích trestního řízení před soudem nalézacím a před soudem odvolacím a oba soudy se s nimi, jak již bylo uvedeno, také řádně vypořádaly. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných R. L. a Ing. J. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. října 2009 Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.