ECLI:CZ:NS:2023:5.TZ.10.2023.1
sp. zn. 5 Tz 10/2023- 261
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 29. 3. 2023 v senátě složeném z předsedy JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Bohuslava Horkého, stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti B. F., IČO: XY, se sídlem XY, proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 49/2019, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 49/2019,
byl porušen zákon
v neprospěch obviněné právnické osoby – obchodní společnosti B. F. v ustanoveních §20 odst. 1 a §1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a §73 odst. 3 tr. zákoníku.
Trestní příkaz Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 49/2019, se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený trestní příkaz, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 49/2019 nejprve rozhodl samosoudce trestním příkazem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 1 T 49/2019, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2020. Tímto trestním příkazem byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost B. F., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen obviněná), uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (aniž by bylo výslovně označeno příslušné alinea) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzena podle §254 odst. 1 tr. zákoníku za použití §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen v zkratce „t. o. p. o.“), s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. „k trestu zákazu činnosti v trvání 5 (pěti) let“. Proti tomuto pravomocnému trestnímu příkazu posléze podala dne 20. 8. 2020 ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona, neboť trestním příkazem byl v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních §20 odst. 1 a §1 odst. 2 t. o. p. o. a §73 odst. 3 tr. zákoníku, když nebyl nijak specifikován trest zákazu činnosti. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020, následovně. Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanoveních §20 odst. 1 a §1 odst. 2 t. o. p. o. a §73 odst. 3 tr. zákoníku v neprospěch obviněné, a z tohoto důvodu napadený trestní příkaz a na něj obsahově navazující rozhodnutí zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K tomu vyslovil závazný právní názor ohledně obsahových náležitostí a specifikace výroku o trestu zákazu činnosti, jakož i o potřebnosti jeho úzkého vztahu k trestné činnosti, pro niž je ukládán, resp. i smyslu a podstatě tohoto druhu trestu i ve vztahu k jiným druhům trestu, zároveň upozornil Okresní soud v Hradci Králové na princip zákazu reformationis in peius .
2. Po vrácení věci Okresnímu soudu v Hradci Králové rozhodl samosoudce opět trestním příkazem ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. 1 T 49/2019, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2021. Tímto trestním příkazem byla obviněná znovu uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by (i přes předchozí upozornění Nejvyšším soudem) bylo výslovně označeno příslušné alinea, tj. jeden ze tří nečíslovaných odstavců, který byl Okresním soudem v Hradci Králové užit (podle právní věty bylo užito alinea 1). Za to byla obviněná znovu odsouzena podle §254 odst. 1 a §73 odst. 3 tr. zákoníku za použití §15 odst. 1 písm. e) a §20 odst. 1 t. o. p. o. „k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oborech – výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona v trvání 5 (pěti) let“.
II. Stížnost pro porušení zákona
3. Proti uvedenému trestnímu příkazu ze dne 30. 10. 2020 podal dne 3. 2. 2023 ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona. Podle ministra spravedlnosti byl napadeným trestním příkazem opět v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních §20 odst. 1 a §1 odst. 2 t. o. p. o. a §73 odst. 3 tr. zákoníku.
4. Ministr spravedlnosti předně konstatoval dosavadní průběh řízení a předestřel znění jednotlivých ustanovení, která měla nalézt v této věci uplatnění. Pak konkrétně namítl, že napadeným trestním příkazem byl uložen obviněné trest zákazu činnosti v trvání pěti let, byť byl nově tento druh trestu specifikován, byl vymezen příliš široce způsobem, který ostatně předtím Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku v téže věci výslovně označil za nesprávný a nezákonný. Zvolené vymezení trestu zákazu činnosti je příliš široké, znamená vlastně výkon prakticky jakékoliv podnikatelské činnosti, rovná se pak trestu zrušení právnické osoby. Neodpovídá ani povaze a závažnosti trestného činu, který byl obviněné kladen za vinu, je ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu §266 odst. 2 tr. ř., je též pochybné, že by měl takový trest úzkou a bezprostřední souvislost se spáchanou trestnou činností ve smyslu §20 odst. 1 t. o. p. o. Výslovně pak ministr spravedlnosti poukázal na závazný právní názor v odstavci 15. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020, který samosoudce novým rozhodnutím nerespektoval. Proto učinil návrh, aby Nejvyšší soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
III. Posouzení důvodnosti stížnosti pro porušení zákona
5. Stížnost pro porušení zákona shledal Nejvyšší soud podle §266 odst. 2 tr. ř. přípustnou, a z jejího podnětu pak Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení trestnímu příkazu předcházející. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je zcela důvodná a že zákon byl porušen v neprospěch obviněné, přičemž samosoudce Okresního soudu v Hradci Králové nerespektoval závazný právní názor vyřčený v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tz 31/2020, dokonce použil vymezení trestu zákazu činnosti, které v odůvodnění tohoto rozsudku bylo výslovně označeno jako příliš široké, a proto i nesprávné – viz konkrétně v bodě 11. jeho odůvodnění.
6. Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než zopakovat své právní názory a závěry z předchozího rozsudku, jež nebyly ani napodruhé beze zbytku respektovány, a proto je třeba i druhý ve věci vydaný trestný příkaz s příliš široce formulovaným trestem zákazu činnosti zrušit.
7. Opět je tak možno připomenout, že trestní odpovědnost právnických osob a trestní sankce za trestné činy, jakož i zvláštnosti trestního řízení proti nim, jsou upraveny v již zmíněném zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jenž je speciálním právním předpisem ve vztahu k trestnímu zákoníku a k trestnímu řádu, které se jako obecné právní předpisy použijí, nestanoví-li uvedený zákon jinak (viz §1 odst. 2 t. o. p. o.). Podle §20 odst. 1 t. o. p. o. může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Tento trest ve výměře do pěti let lze uložit i trestním příkazem - §37a písm. c) t. o. p. o. Podle §73 odst. 3 tr. zákoníku, který se užije i pro právnickou osobu ohledně rozsahu a okruhu činností, jež mohou být právnické osobě zakázány, trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
8. Obecným účelem trestu zákazu činnosti, který je totožný jak v řízení proti fyzickým osobám, tak proti právnickým osobám, je zabránit pachateli trestného činu v páchání další trestné činnosti, které se dopustil v souvislosti s výkonem určitého zaměstnání, povolání, funkce nebo činnosti, k níž je třeba zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (viz k tomu rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). V případě přiměřeného použití §73 odst. 3 tr. zákoníku i na právnické osoby půjde o takový typ činností, které právnická osoba vykonává na základě nějakého zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Smyslem tohoto druhu trestu je dočasně vyřadit právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je třeba zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy, aby právnická osoba nemohla vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J., GŘIVNA, T., PÚRY, F., ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 450 a násl.).
9. Z uvedeného je též zřejmé, že trest zákazu činnosti nikdy nelze uložit bez jeho náležité specifikace, které činnosti se vlastně týká, podobně jako jiný zákazový trest omezující osobní svobodu v podobě zákazu pobytu nelze vyslovit bez náležité specifikace, na kterou oblast se má vztahovat (viz §75 odst. 6 tr. zákoníku). Právní úprava trestu zákazu činnosti se ve vztahu k právnickým osobám odlišuje vlastně jen ve výši horní hranice tohoto trestu, která činí 20 let (§20 odst. 1 t. o. p. o.), v případě některých právnických osob jsou pak stanovena další omezení (viz §20 odst. 2 t. o. p. o.), která ale v daném případě nehrála roli. Přesto, jak bylo upozorňováno i v odborné literatuře [viz ŘÍHA, J.: Pět let uplatňování trestní odpovědnosti právnických osob českou justicí. In: KALVODOVÁ, Věra, Marek FRYŠTÁK a Jan PROVAZNÍK (eds.). Trestní právo /stále/ v pohybu: pocta Vladimíru Kratochvílovi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2018 s. 396-398], i v odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, se při ukládání trestu zákazu činnosti chybuje v určení druhu a rozsahu zakázané činnosti. Již v předchozím rozsudku Nejvyšší soud upozornil, že za takové pochybení lze považovat i využití velmi obecně specifikovaného trestu zákazu činnosti, jako je zákaz činnosti „spočívající v zákazu výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1-3 živnostenského zákona“, jak byl zákaz činnosti (s drobnou formulační odchylkou) vymezen i v napadeném trestním příkazu. Podobně nesprávné, příliš široké a omezující, nesouvisející bezprostředně s trestnou činností, jsou i další formulace, jako např. zákaz činnosti „spočívající v zákazu provozování výdělečné činnosti“, zákaz činnosti „spočívající v zákazu vstupu do jakýchkoli obchodně právních vztahů, jejichž předmětem je jakákoli obchodní činnost“ apod.
10. Je třeba respektovat i uznávanou judikaturu vztahující se k tomuto druhu trestu, jak byla vyslovována ohledně fyzických osob, je-li to přiměřeně použitelné i vůči právnickým osobám. Předně platí, že mezi výkonem činnosti, jež je zakazována pachateli trestného činu, a mezi spáchaným trestným činem musí být souvislost, jak vyplývá i ze samotného znění §20 odst. 1 t. o. p. o., jakož i §73 odst. 1 tr. zákoníku. Tato souvislost přitom podle judikatury musí být bezprostřední, úzká, přímá (viz např. rozhodnutí č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969, č. 10/1973, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), neboť pachateli je zakazována činnost, kterou v době spáchání činu sám vykonával, bez výkonu takové činnosti by ani vůbec nedošlo ke spáchání trestných činů, kterými byl uznán vinným (viz např. rozhodnutí č. 9/1964, 25/1965, 41/1965 Sb. rozh. tr.). Postačí, pokud výkon takové činnosti dal pachateli příležitost ke spáchání trestného činu anebo mu alespoň spáchání činu usnadnil (rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Zároveň smyslem a účelem tohoto trestu je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost, která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu anebo mu jeho spáchání usnadňuje (rozhodnutí č. 42/1967, č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Podle rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr. nelze zakázat pachateli výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se pachatel dopustil, mohl být ohrožen. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, jakož i podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, nelze obviněnému obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost, neboť by takový trest byl ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, byl by příliš široký a obecně vymezený, a proto lze zakázat jen takovou živnost, při níž se dopouštěl trestné činnosti. Trest podle uvedených rozhodnutí nesmí bezdůvodně omezovat obviněného v jeho dalším, především pracovním uplatnění, resp. v případě právnické osoby v její další existenci. K fyzickým osobám by bylo možno odkázat i na řadu dalších rozhodnutí k šíři tohoto druhu trestu (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1174/2016).
11. Ohledně ukládání trestu zákazu činnosti právnickým osobám lze odkázat též (a především) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019, které bylo uveřejněno pod č. 40/2020 Sb. rozh. tr. s následujícími právními větami. Trestem zákazu činnosti podle §20 odst. 1 t. o. p. o. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na §1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Trestně odpovědné právnické osobě je možné uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek §20 odst. 1 t. o. p. o. za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle §7 t. o. p. o., a to i jako trest samostatný (§15 odst. 3 t. o. p. o.). Neuplatní se zde omezení podle §73 odst. 2 tr. zákoníku.
12. V posuzované věci Nejvyšší soud původně shledal, že Okresní soud v Hradci Králové pochybil, když obviněné uložil trest zákazu činnosti v trvání 5 let, aniž by jakkoliv specifikoval druh a rozsah zakázané činnosti (viz k tomu též shora uvedené rozhodnutí č. 40/2020 Sb. rozh. tr.). Ovšem k nápravě správného konkrétního zaměření tohoto trestu nedošlo ani po zrušení prvního trestního příkazu, pokud byl v druhém trestním příkazu trest zákazu činnosti vymezen tak, že se zakazuje „podnikání v oborech - výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Lze tak konstatovat, že trest zákazu činnosti nebyl ukládán podle výše zmíněných požadavků vyplývajících jak ze zákona, tak ze soudní praxe pro uložení takového druhu trestu, že má být zaměřen jen úzce na tu činnosti, při níž specificky došlo (docházelo) k trestné činnosti, že musí mít na tuto trestnou činnost úzkou vazbu, nesmí být vymezen příliš široce, aby neznemožňoval právnické osobě téměř jakoukoliv činnost. Je přitom zřejmé, že samosoudce ve svém novém rozhodnutí formuloval zákaz tak, aby se vztahoval na veškerý předmět činnosti, který měla obviněná zapsaný v obchodním rejstříku. K tomu je ale možno poukázat též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3549/2020, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, je neurčité (a proto ty právnické osoby, které měly takto vymezen předmět podnikání, by jej měly co nejdříve upřesnit); jen pro úplnost lze dodat, že ústavní stížnost proti tomuto posledně uvedenému rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 1651/21, odmítnuta.
13. Lze souhlasit i s argumentací ministra spravedlnosti v jeho stížnosti pro porušení zákona, že trest zákazu činnosti takto široce vymezený nemá vazbu na spáchaný trestný čin, znamená, že právnické osobě se zakazuje veškerá činnost, pro kterou byla založena, čímž by další existence právnické osoby postrádala smysl. Tím se do značné míry stále nahrazuje trest zrušení právnické osoby, jak na to bylo v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci též poukazováno, ač pro takový trest nebyly splněny podmínky.
14. Je také třeba znovu upozornit, který trestný čin Okresní soud v Hradci Králové v jednání kladeném obviněné za vinu spatřoval a za nějž jí chtěl ukládat trest. Obviněná byla stíhána a uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (alinea 1) tr. zákoníku, který (zjednodušeně uvedeno) spočíval v nevedení účetnictví, což vedlo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Obviněné tak byla kladena za vinu omisivní forma jednání, tj. opomenutí zákonné povinnosti konat (v souladu s právními předpisy vést účetnictví), neboli neprovedení zákonem požadovaného konání. Takové konání je tedy po právnické osobě samotným právním řádem požadováno a nesplnění takové povinnosti je sankcionováno jako trestný čin. V tomto směru je vlastně zcela irrelevantní, v jakém oboru právnická osoba podnikala, protože vést účetnictví má a musí při jakémkoliv podnikání v jakémkoliv oboru (s jakýmkoliv předmětem). Jediným logickým vysvětlením (při neznalosti úvah samosoudce vzhledem k absenci odůvodnění) soudem uloženého trestu zákazu činnosti, který má mít spojitost s trestnou činností, tak musí být to, že soud zakazoval zcela záměrně obviněné právnické osobě veškerou činnost, kterou by mohla provádět, tedy veškeré podnikání, aby se při něm napříště nemohla uvedeného trestného činu (založeného na nevedení účetnictví) dopustit, tedy jinými slovy popřel smysl existence takové právnické osoby. To je ale skutečně obcházení zákona, jenž úzce vymezil podmínky pro uložení trestu zrušení právnické osoby. Lze tak dospět k závěru, že ani nově vymezený trest zákazu činnosti vztahující se k celému široce vymezenému předmětu podnikání obviněné právnické osoby nedává v případě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku smysl. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí upozorňoval, že v případě zmíněného přečinu bude obtížně představitelné stanovit konkrétně vymezený rozsah trestu zákazu činnosti, který by měl úzkou, bezprostřední souvislost s páchanou trestnou činností daného typu, jak bylo naznačeno shora uvedenými citacemi z judikatury, a který by zároveň splňoval i ostatní parametry zákonných ustanovení o trestu zákazu činnosti (viz též §73 odst. 1 tr. zákoníku), tj. vztahoval by se na činnost, kterou právnická osoba vykonává na základě nějakého zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Na dříve vyslovených závěrech nemá Nejvyšší soud důvod (a ani možnost) cokoliv měnit.
IV. Závěrečné shrnutí
15. Lze shrnout, že zmíněné zásady pro ukládání trestu zákazu činnosti Okresní soud v Hradci Králové nerespektoval, a to ani po upozornění Nejvyšším soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí. Okresní soud v Hradci Králové ve svém druhém trestním příkazu totiž uložil obviněné trest zákazu činnosti, který sice nově konkretizoval, nicméně vymezil jej tak široce, že právnické osobě zakázal veškerou jí dosud provozovanou činnost, ale vedle toho i další případnou činnost jinou, která by spočívala ve výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Zakázal tak obviněné i jiné další činnosti, než které právnická osoba dosud vykonávala, jež tak nemají vlastně žádnou souvislost se spáchanou trestnou činností, za kterou byla obviněná postihována. Zároveň takto široce vymezeným trestem zákazu činnosti popřel smysl další existence právnické osoby, která byla založena za účelem podnikání, které ale vzhledem k široce vymezenému trestu zákazu činnosti nemůže vykonávat, a to při vědomí, že nejsou splněny hmotněprávní podmínky uložení trestu zrušení právnické osoby, který ostatně ani nelze uložit trestním příkazem (viz §37a t. o. p. o. a contrario). Lze tak shrnout, že Okresního soud v Hradci Králové i napodruhé (a v rozporu s dříve vysloveným závazným právním názorem Nejvyššího soudu) uložil trest zákazu činnosti v rozporu se zákonem a na něj navazujícím výkladem v ustálené judikatuře. Proto Nejvyšší soud v souladu s návrhem ministra spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanoveních §20 odst. 1 a §1 odst. 2 t. o. p. o. a §73 odst. 3 tr. zákoníku v neprospěch obviněné.
16. Protože bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněné, zároveň Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený trestní příkaz včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením trestního příkazu pozbyla svého podkladu. I v tomto případě bylo třeba zrušit celý trestní příkaz, který tvoří zásadně nedělitelný celek, nelze tak ponechat v platnosti a nezrušit jeho výrok o vině a současně zrušit výrok o trestu, o kterém by mělo probíhat další trestní řízení (výjimkou z tohoto principu je ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku). To vyplývá z koncepce trestního příkazu jako jednoho celku, proti němuž je možno brojit odporem, jehož řádným a včasným podáním se celý trestní příkaz ze zákona ruší, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu byl odpor podán a proti kterému výroku trestního příkazu směřuje (viz k tomu ustanovení §314g tr. ř.). Podání odporu přitom oprávněné osoby zvažují ve vztahu k trestnímu příkazu jako celku, nikoli ve vztahu k jeho jednotlivým částem.
17. Zrušením celého trestního příkazu se trestní řízení vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, a to do té jeho fáze, která bezprostředně předcházela vydání trestního příkazu, tj. po podání návrhu na potrestání státním zástupcem. Nejvyšší soud tak podle §270 odst. 1 tr. ř. zároveň přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Okresní soud v dalším řízení navazujícím na tento rozsudek Nejvyššího soudu zváží svůj další procesní postup, především zváží, zda je možno opětovně rozhodnout trestním příkazem na základě dosavadního spisového materiálu, případně po jeho doplnění, či zda je třeba nařídit hlavní líčení nebo učinit ve věci jiné rozhodnutí. Přitom je v dalším postupu podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozsudku. Zároveň je třeba upozornit, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch obviněné právnické osoby, a proto podle §273 tr. ř. nemůže v navazujícím řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné právnické osoby (zásada zákazu reformationis in peius ), tedy zejména ji nelze uznat vinnou těžším trestným činem a uložit jí přísnější trest, než jí byl uložen zrušeným trestním příkazem. Tato pravidla a omezení platí i pro případné další soudy rozhodující v dané věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu