ECLI:CZ:NS:2001:5.TZ.239.2001.1
sp. zn. 5 Tz 239/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. října 2001 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného neznámé totožnosti, odsouzeného pod jménem A. V. M., proti pravomocnému usnesení samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. Nt 3102/2000, a rozhodl takto:
Podle §27a odst. 1, 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc postupuje k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti České republiky podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného neznámé totožnosti, odsouzeného pod jménem A. V. M., proti usnesení samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. Nt 3102/2000, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2001.
Tímto usnesením byla podle §284 odst. 1 tr. ř., za splnění podmínek uvedených v §278 odst. 1 tr. ř., povolena obnova řízení v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 119/99 a byl zrušen pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 8 T 119/99, jímž byl obviněný A. V. M. odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu 5 let. Současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §284 odst. 2 tr. ř. byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Dále podle §287 tr. ř. per analogiam za použití §68 tr. ř. z důvodu §67 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. byl obviněný neznámé totožnosti, doposud vedený jako A. V. M., vzat do vazby s tím, že vazba počíná dnem a hodinou právní moci tohoto rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl, že odsouzený A. V. M. v době, kdy se nacházel ve vyhošťovací vazbě uvedl, že se jmenuje R. M. G. Tuto totožnost se nepodařilo prokázat. Vyhoštění nebylo uskutečněno proto, že se nepotvrdilo, že by existovala osoba jménem A. M. M. U veřejného zasedání obviněný uvedl, že se nejmenuje G. a že své pravé jméno neuvede, protože má strach o své zdraví a život a nechce se vrátit do své vlasti. Následně uváděl, že není z Ukrajiny ani z Ruska, ale malé země, která nemá konzulát na území České republiky. Poté zase uváděl, že je skutečně R. M. G. a je ruské státní příslušnosti.
Ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona odůvodnil v podstatě tím, že fyzická identita obviněného byla zachována, o čemž svědčí jak výsledky daktyloskopické expertizy, tak i podpisy obviněného ve vyšetřovacím spise. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 8 T 119/99, byl proto zcela v souladu se zákonem a nebylo namístě ho zrušit a věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 1971, sp. zn. 7 Tz 40/2001.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. 3. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tz 40/2001 tak, že podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítl stížnost pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného I. V. S. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 1 T 108/2000. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že trestní řízení bylo vedeno proti I. S., který po celé řízení úmyslně vystupoval pod jménem I. V. S., kterého se nepodařilo dostupnými informačními prostředky ztotožnit. Z pohledu zákonnosti a správnosti trestního řízení je podle názoru Nejvyššího soudu České republiky pro posouzení věci podstatné, zda byla či nebyla zachována fyzická identita konkrétní osoby, o jehož právech a povinnostech bylo ve skutečnosti v trestním řízení jednáno, event. zda procesní práva tohoto obviněného nebyla v průběhu řízení porušena. Žádné z procesních ustanovení včetně ustanovení §120 odst. 2 tr. ř. nebylo porušeno samotnou okolností, že obviněný I. S. vystupoval s přejatou identitou, a že se po celé řízení vydával za I. V. S. Stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta proto, že nebylo shledáno v přezkoumávané věci jakékoliv porušení zákona a Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu.
Rozhodnutí se zabývalo vlivem záměny identity obžalovaného v rozsudku ve vztahu k právní moci rozsudku. Senát 7 Tz přitom vyslovil názor, že „spočívá-li záměna v tom, že obviněný se vydává za jinou osobu, ale rozhodnutí je vyhlášeno a doručeno obviněnému ve smyslu jeho fyzické identity s tím, o kom bylo rozhodnuto, nabývá rozhodnutí právní moci a okolnost, že obviněný vystupoval pod cizím jménem, není relevantní a nemá pro otázku právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí význam.“
Senát 5 Tz dospěl při rozhodování věci sp. zn. 5 Tz 239/2001 k odlišnému právnímu názoru od právního názoru vyjádřeném v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 40/2001. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §120 odst. 2 tr. ř. obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.
Pokud je označení obviněného v rozsudku nesprávné, jde o podstatnou vadu rozsudku, kterou je možno odstranit a napravit jen postupem podle trestního řádu (obnova řízení, stížnost pro porušení zákona). Součástí skutkových zjištění je, že bylo prokázáno, že obžalovaný spáchal určitý trestný čin či trestné činy. Z §120 odst. 3 tr. ř. pak vyplývá vázanost osoby obviněného na skutek, jehož se výrok o vině či zprošťující výrok rozsudku týká. Přesné označení obviněného je součástí výroku o vině, ochranném opatření i výroku o náhradě škody.
Správné označení obviněného je dále důležité z hlediska zásady „ne bis in idem“ (§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.).
V případě odsouzení obviněného, který uvedl osobní data jiné osoby, nelze vyloučit případný negativní dopad, pokud jde o přitěžující okolnost podle §34 písm. j) tr. zák. („byl již pro trestný čin odsouzen“).
Nelze pominout ani to, že každé odsouzení je evidováno v Rejstříku trestů. Jiná osoba, ať existující nebo smyšlená by potom měla záznam v Rejstříku trestů, ačkoliv by šlo třeba o osobu trestně bezúhonnou. Záznam v Rejstříku trestů by vedl k tomu, že by byla vyloučena z možnosti získat např. cestovní pas nebo zbrojní průkaz, neboť v těchto případech je vyhovění žádosti podle zákona podmíněno mimo jiné tím, že žadatel nemá záznam v Rejstříku trestů.
Výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. je odvislý od výroku o vině (arg. „odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu“). Pravomocný výrok o náhradě škody může být podkladem výkonu rozhodnutí v občanském soudním řízení podle §251 a násl. o. s. ř. Pokud by byl výkon rozhodnutí veden proti jiné osobě a nikoliv proti tomu, kdo škodu skutečně způsobil a byl odsouzen k její náhradě, avšak v trestním řízení došlo k záměně identity obviněného, vznikla by obtížně řešitelná situace v případě, že by se tato jiná osoba, proti níž by výkon rozhodnutí byl veden, bránila tomuto výkonu rozhodnutí návrhem na jeho zastavení podle §268 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů senát 5 Tz při svém rozhodování dospěl na rozdíl od názoru v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 40/2001, k názoru, že záměna identity obžalovaného v pravomocném rozsudku je z hlediska §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §120 odst. 2 tr. ř. právně relevantní. Za tohoto předpokladu by Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl ke správnému závěru, když považoval otázku skutečné totožnosti obviněného za podmínku obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř. a obnovu řízení z výše uvedeného důvodu povolil.
Senát 5 Tz proto postoupil věc vedenou u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tz 239/2001 k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia podle §27a odst. 1, 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, když jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 24. října 2001
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek