ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.22.2010:86
sp. zn. 6 Ads 22/2010 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém
ústavu, se sídlem Bouzov 8, Bouzov, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem
Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7 Ca 25/2009 - 44,
takto:
I. V řízení se pokračuj e.
II. Kasační stížnost se zamít á.
III. Žalované se nepřizná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, č. j. 7 Ca 25/2009 - 44, kterým bylo rozhodnuto, že se zamítá
žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Ze soudního spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou podanou u Městského soudu v Praze
domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy České advokátní komory ze dne 19. 1. 2009,
č. j. 95/09, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2776/08, kterým byla
žalobkyni určena podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů, k poskytování právní služby advokátka JUDr. Petra Jakešová.
Žalobkyně podala současně se žalobou žádost o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce z řad advokátů. Tuto žádost městský soud zamítl především s odkazem
na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 4 As 18/2008 - 32, a v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007,
č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, uveřejněné pod č. 1482/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Žalobkyně uvedla, že je občanským sdružením založeným za účelem ochrany práv
a zájmů členů zejména v oblasti pracovněprávní, mzdové, bezpečnosti, sociální
apod. Tuto aktivitu může žalobkyně realizovat mj. i účastí v řízeních, v nichž jsou projednávány
a řešeny spory tohoto typu. Městský soud uvedl, že jestliže žalobkyně hodlá být coby sdružení
(nehledě na konkrétní cíl sdružení) aktivně činným, pak je objektivně ospravedlnitelné po něm
požadovat, aby si materiální prostředky pro prosazování svého cíle, a to alespoň v základní
a pro samotnou činnost nezbytné míře, zajistila sama. Tuto odpovědnost za tvorbu základních
prostředků pro činnost nelze a priori přenášet na stát; žádost o osvobození od soudních poplatků
nemůže být tedy důvodná výlučně proto, že žalobkyně jako speciálně zaměřené sdružení vyvíjející
činnost k dosažení svého cíle nemá pro takovou činnost žádné materiální prostředky. Rezignuje-li
žalobkyně na jejich zajištění alespoň v základní a pro samotnou činnost v nezbytné míře,
pak zřejmě vychází z předpokladu, že to bude výlučně stát, který za všech okolností ponese
veškeré náklady žalobce. Takový předpoklad však nemůže být legitimní; k takové legitimitě
neposkytuje oporu ani §36 odst. 3 s. ř. s. Potvrzení takového předpokladu, který se z pohledu
jiných osob dovolávajících se soudní ochrany jeví být nerovným a pro žalobkyni nepřiměřeně
komfortním, by mohlo být toliko výsledkem mechanické aplikace pravidla o nedostatku
finančních prostředků coby podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Městský
soud má za to, že je důvod ponechat na žalobkyni, aby si základní materiální zajištění
pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím přepokládaného cíle předpokládat, opatřila
primárně sama. Absolutní nedostatek finančních prostředků žalobkyně tedy nemůže být v tomto
konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však nelze vnímat jako ztěžování
dosahování či uplatňování uvedeného cíle prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu.
Podle názoru městského soudu si žalobkyně může snadno opatřit částku 2000 Kč, potřebnou
k zaplacení soudního poplatku, např. zvýšením členských příspěvků. Zákonný požadavek
na zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován za porušení práva na přístup
k soudu či práva na spravedlivý proces. Pokud žalobkyně hodlá svá práva vymáhat soudní cestou,
a to v takovém rozsahu jak žalobkyně činí (více než 40 sporů jen u městského soudu na úseku
správního soudnictví), je třeba po ní spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedla s vědomím
existence nákladů řízení. Nemajetnost ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. lze pojímat jako „okamžitou“,
nikoli „plánovanou, předpokládanou, výchozí“. Městský soud proto návrh žalobkyně
na osvobození od soudního poplatku zamítl, a tím nemohly být ani splněny předpoklady
pro ustanovení zástupce soudem podle §35 odst. 8 s. ř. s.
Kasační stížnost stěžovatelka opřela o §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., tedy
o tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, o tvrzenou zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom,
že rozhodoval vyloučený soudce, a o tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že městský soud zcela účelově manipuluje s fakty,
kdy cituje pouze ta rozhodnutí, která se mu „hodí“ a vědomě pomíjí jiná - opačná, a zejména
zcela záměrně pomíjí skutečnost, že otázka rozhodování od soudních poplatků „neziskových“
právnických osob je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka dále namítá porušení svých ústavních práv, zejména práva na přístup k soudu
ve smyslu §36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod. Jde podle stěžovatelky o realizaci základního práva, které není třeba explicitně
deklarovat ve Stanovách stěžovatelky. Aby stěžovatelka mohla naplnit své „poslání“, jak je soud
cituje ze stanov, musí se především vůbec k soudu „dostat“ a domoci se ochrany, jestliže
ze strany těch, kteří mají vůči žalobkyni zákonné povinnosti, jsou žalobkyni její práva upírána.
Odůvodnění:
rozhodnutí městského soudu považuje za absurdní, neboť po žádné osobě nelze
spravedlivě požadovat, aby své základní právo podle §36 odst. 1 Listiny realizovala za cenu
zadlužování. Podle mínění stěžovatelky je jí rozhodnutím soudu působena újma na jejích právech
z důvodu uplatňování základních práv, kdy je soudem kladen k tíži stěžovatelky počet jejích
soudních sporů na úseku správního soudnictví, což je nepřípustné. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů spatřuje v té části odůvodnění, že žalobkyně uplatňuje
v řízeních před soudy práva, která údajně nesouvisí s její úlohou odborové organizace a ochranou
práv jejích členů. Stěžovatelka se nesoudí proto, že by jí to působilo potěchu, ale z důvodu
dlouhodobého porušování zákonů ze strany orgánů veřejné moci a subjektů spadajících
pod režim zákona č. 106/1999 Sb. Dále uvádí, že soud porušil princip předvídatelnosti,
když popřel svoji předchozí rozhodovací praxi, kdy od roku 2005 stěžovatelce osvobození
od soudních poplatků přiznával, a to na základě stejných skutečností a podkladů. Skutečným
důvodem zamítavého rozhodnutí soudu je podle názoru stěžovatelky negativní poměr senátu
7 Ca k žalobkyni a osobě za ni jednající, kdy se jmenovaná domáhá náhrady škody za nesprávný
úřední postup a nezákonná rozhodnutí tohoto senátu. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud k návrhu žalobkyně usnesením ze dne 15. 4. 2010,
č. j. 6 Ads 22/2010 – 80, přerušil řízení o kasační stížnosti do rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu (dále jen „rozšířený senát“) o otázce předložené mu usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 70/2008 - 63. O této otázce rozhodl
rozšířený senát usnesením ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, a proto se v řízení o této
kasační stížnosti pokračuje.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Otázka osvobození od soudního poplatku v případě žalob právnických osob -
občanských sdružení byla posouzena rozšířeným senátem. I když se ve věci projednávané
rozšířeným senátem jednalo o poněkud jiný typ občanského sdružení (Ateliér pro životní
prostředí, o. s.), rozšířený senát ve svém rozhodnutí mj. uvedl: Argument, že dotační mechanismy
používané k financování takových právnických osob zpravidla neumožňují, aby z prostředků takto poskytovaných
byly hrazeny soudní či správní poplatky, rovněž není relevantní. Je zásadně věcí dotyčné právnické osoby,
z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá-li k tomu dlouhodobě pouze takových dotačních mechanismů,
které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních poplatků), je nutno opět
považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li na to, že takové náklady bude
krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena.
Rozšířený senát tedy dal za pravdu právním závěrům napadeného usnesení městského
soudu, a to především v závěru o snaze o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.,
žádala-li stěžovatelka osvobození od soudních poplatků. Rozšířený senát rovněž akceptoval
právní závěr, že je věcí právnické osoby (stěžovatelky), z jakých prostředků financuje svoji
činnost. V projednávané věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tím, že cestou je zvýšení
členských příspěvků členů stěžovatelky. Námitky stěžovatelky v kasační stížnosti proti tomuto
postupu je třeba hodnotit jako spekulaci.
K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený senát Městského soudu v Praze, Nejvyšší
správní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatelka nikterak nespecifikuje, toliko se domnívá,
že za situace, kdy se stěžovatelka domáhá náhrady škody za nesprávný úřední postup
a nezákonná rozhodnutí tohoto senátu, lze dovodit negativní poměr senátu městského soudu
7 Ca k žalobkyni a osobě za ni jednající. Nejvyšší správní soud nezjistil, že by před tímto soudem
probíhalo řízení o uplatněné námitce podjatosti soudců senátu 7 Ca, kteří projednávají
a rozhodují věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 25/2009.
Námitka, že soud porušil princip předvídatelnosti, když popřel svoji předchozí
rozhodovací praxi, kdy od roku 2005 stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznával,
a to na základě stejných skutečností a podkladů, je nedůvodná. V řízeních před městským
soudem byla z obdobných důvodů jako v této souzené věci zamítnuta žádost žalobkyně
o osvobození od soudních poplatků a podaným kasačním stížnostem Nejvyšší správní soud
ve více případech nevyhověl. Zamítnutím žádosti žalobkyně nemohlo dojít k porušení principu
legitimního očekávání, neboť žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že soud jejímu návrhu
vyhoví.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalované nevznikly náklady převyšující její běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu