ECLI:CZ:NSS:2012:6.ADS.88.2012:44
sp. zn. 6 Ads 88/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: Mgr. E.
L., zastoupena JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 20. 12. 2010, č. j. 48091/010-6313-30.11.10-2696/285/RO/KR,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka
Olomouc, ze dne 18. 4. 2012, č. j. 72 Ad 17/2011 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba a o náhradě nákladů řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou napadeným rozhodnutím žalované bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Přerov
ze dne 11. 11. 2010, č. j. 48010/110-6311-20.10.10-19572/RO/BB a toto rozhodnutí potvrzeno.
Podle tohoto rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení nemá stěžovatelka nárok
na peněžitou pomoc v mateřství od 7. 8. 2010 z pojištění osob samostatně výdělečně činných,
neboť v tomto pojištění nesplnila podmínku podle §32 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb.,
o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) a nárok na peněžitou
pomoc v mateřství vzniknul stěžovatelce z ochranné lhůty z pojištění ze zaměstnání, zaniklého
dne 30. 6. 2010.
[2] V žalobou napadeném rozhodnutí o odvolání žalovaná dospěla k závěru,
že i když stěžovatelka uplatnila dne 23. 8. 2010 na Okresní správě sociálního zabezpečení Přerov
nárok na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění osob samostatně výdělečně činných,
tedy z pojištění, v němž nesplnila podmínku účasti na pojištění vyplývající z ust. §32 odst. 2
zákona o nemocenském pojištění, nelze v případě stěžovatelky aplikovat ust. §32 odst. 5 zákona
o nemocenském pojištění. Podle názoru žalované totiž toto ustanovení nelze aplikovat
v případech, kdy je podmínka účasti na pojištění prvotně splněna. Ustanovení §32 odst. 5 zákona
o nemocenském pojištění dopadá na ty, kdo podmínku v současném pojištění nesplní, ale spolu
s předchozími pojištěními ano; uvedené ustanovení neumožňuje zvolit si dávku podle vůle
pojištěnce na základě kombinovaného započítávání různých dob z jednotlivých pojištění.
V konkrétním případě stěžovatelka uplatnila nárok z pojištění, ve kterém podmínku účasti
nesplňuje, ale v jiném pojištění podmínku podle odst. 2 citovaného ustanovení splňuje.
[3] Podle názoru krajského soudu nebyl v projednávané věci sporný skutkový stav ale výklad
ust. §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka nesplnila
tzv. obecnou čekací dobu stanovenou ust. §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění
na 270 dnů v posledních dvou letech. Podle ust. §32 odst. 2 platí, že je-li uplatňován nárok z více
pojištění, musí být tato čekací doba splněna v každém z těchto pojištění. Ačkoliv stěžovatelka
tvrdila, že se nedomáhala nároku na peněžitou pomoc v mateřství z více pojištění, fakticky
tak činila a žalovaná správně činila posouzení z obou pojištění stěžovatelky. Věta druhá ust. §32
odst. 2 zákona o nemocenském pojištění však umožňuje žalované sečíst jednotlivé doby z více
pojištění pouze za podmínky, že čekací doba bude splněna v obou pojištěních, což v souzené věci
v případě pojištění z titulu OSVČ splněno nebylo.
[4] Námitka stěžovatelky, že by se měla v obecné podmínce účasti 270 dnů na pojištění sčítat
jak pojištění z titulu OSVČ, tak pojištění z titulu zaměstnání, nemá oporu v zákoně. Pokud jde
o stěžovatelkou tvrzené poskytnutí vadné informace v tomto směru Okresní správou sociálního
zabezpečení Přerov a call centrem žalované, dospěl krajský soud k závěru, že taková informace
by nebyla právně závazná a nebyla by proto způsobilá vytvořit legitimní očekávání stěžovatelky,
neboť závazný výklad mohou správní orgány poskytovat pouze prostřednictvím svých
rozhodnutí. Jiné poskytování závazného výkladu, jak je tomu např. v daňovém řádu (zákon
č. 280/2009 Sb.) v ustanoveních o závazném posouzení, není žádným zákonem upraveno.
Podle názoru krajského soudu není, vzhledem k zásadě legality i jednoznačnému znění
ustanovení §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění, možný výklad zákona,
kterého se domáhá stěžovatelka. Krajský soud též odkázal na nález Ústavního soudu, ze dne
12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000, podle kterého není v možno používat rozšiřující výklad
v oblasti právních předpisů sociálního zabezpečení. Krajský soud dále zdůraznil, že v právu
existuje fikce rozumného člověka, u něhož se předpokládá náležitá obezřetnost. Průměrný
rozumný běžný člověk neuposlechne jakýkoliv příkaz či radu, aniž by si ověřil v náležitém
rozsahu správnost takové informace. Zde krajský soud odkázal rovněž na ust. §4 odst. 1
ještě neúčinného ale již platného nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.),
podle něhož se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost
užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně
očekávat. Krajský soud rovněž obsáhle odůvodnil, že v případě stěžovatelky by se vzniku
pojištění z titulu OSVČ dotýkal též zákaz zneužití práva.
II. Kasační stížnost
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností ze dne
13. 6. 2012. Stěžovatelka uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů podle ust. §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka má
přitom za to, že při rozhodování o jejím nároku na peněžitou pomoc v mateřství došlo
k porušení zákona o nemocenském pojištění správním orgánem. Postupem správního orgánu byl
také podle mínění stěžovatelky porušen princip ochrany legitimního očekávání, jak je dovozen
judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka má dále za to, že krajský soud nevycházel při právní
kvalifikaci věci ze zjištěného skutkového stavu věci, tedy takového skutkového stavu, který má
oporu ve spise, a rovněž se nevypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka
se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu je z těchto důvodů nepřezkoumatelné.
[6] Ke skutkovému stavu věci stěžovatelka uvádí, že v době od 1. 10. 2008 do 30. 6. 2010
byla zaměstnána v pracovním poměru na dobu určitou jako učitelka Soukromé střední školy
živnostenské Přerov. V této době byla nemocensky pojištěna jako zaměstnankyně. Přitom si však
byla vědoma, že pracovní smlouva je uzavřena na dobu určitou, a byla též informována, že lze
očekávat její prodloužení opět na dobu určitou. Jako matka samoživitelka si nemohla dovolit
vypadnout ze systému nemocenského pojištění, proto se snažila podle toho uspořádat svůj život.
Obnovila proto svoji činnost OSVČ s tím, že touto činností naváže na svůj zaniklý pracovní
poměr. Ohledně budoucích důsledků, které tento krok měl mít na její nemocenské pojištění,
se stěžovatelka informovala osobně v lednu 2010 na Okresní správě sociálního zabezpečení
Přerov a též telefonicky na call centru žalované ve dnech 22. 4. a 14. 6. 2010. Na obou místech
byla ujištěna, že je rozumné, aby hradila co nejvyšší zálohy na nemocenské pojištění. Stěžovatelka
proto postupně zvyšovala svoje zálohy tak, že posledních několik měsíců (v době, kdy věděla,
že je těhotná) hradila maximální částku 1 500 Kč měsíčně. Dne 23. 8. 2010 požádala stěžovatelka
o peněžitou pomoc v mateřství ode dne 7. 8. 2010. Dále stěžovatelka zrekapitulovala
průběh správního řízení a řízení před soudem a uvedla, že v mezidobí se též obrátila
na Veřejného ochránce práv, který provedl ve věci šetření ukončené závěrečnou
zprávou sp. zn. 5642/2010/VOP/ZO, ve které ochránce shledal pochybení a obrátil se
proto na žalovanou, aby zvážila možnost uspokojení účastníka po podání žaloby změnou
nebo zrušením napadeného rozhodnutí. K tomu však žalovaná nepřistoupila a ochránce věc
uzavřel, neboť se stěžovatelka domáhala svého práva před soudem. Ochránce však přitom
informoval o svých zjištěních krajský soud zasláním závěrečné zprávy.
[7] Stěžovatelka označuje za meritum projednávané věci dvě základní otázky. Za prvé, zda lze
v projednávané věci postupem podle ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění dopočíst
při uplatnění pojištění z činnosti OSVČ potřebný počet dní z předchozího pojištění. Druhou
otázkou pak je, zda zákon o nemocenském pojištění skutečně obsahuje preferenci uplatnění
nároku z pojištění, v němž jsou podmínky splněny, a zda je uplatnění nároku z tohoto pojištění
obligatorní, tedy zda automaticky vylučuje, aby pojištěnka nárok uplatnila z pojištění,
kde podmínky splněny sice nejsou ale při započtení dnů účasti na jiném pojištění, by dosáhla
na vyšší vyměřovací základ, a tím i vyšší dávku peněžité pomoci v mateřství.
[8] Podle názoru stěžovatelky krajský soud těmto otázkám nevěnoval pozornost a náležitě se
s nimi nevypořádal přesto, že na těchto výkladových otázkách byla postavena žaloba a za jádro
problému je označil i Veřejný ochránce práv. Krajský soud svou argumentaci založil výhradně
na výkladu ust. §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění. Podle názoru stěžovatelky
toto ustanovení sice v projednávané věci je relevantní, avšak pouze jako stanovení obecných
podmínek pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství, které jsou specifikovány
v následujících ustanoveních, včetně ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění.
Stěžovatelka se domnívá, že §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění je třeba aplikovat
jako lex specialis. Toto obecné pravidlo se podle ní odráží i v systematice zákona o nemocenském
pojištění, neboť jeho jednotlivá ustanovení jsou řazena od obecného ke zvláštnímu.
[9] Stěžovatelka přitom ve shodě se závěry Veřejného ochránce práv namítá,
že v projednávané věci lze započítat chybějící čekací dobu z jiného pojištění za použití ust. §32
odst. 5 zákona o nemocenském pojištění. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jí není možno upřít
uplatnění nároku na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění OSVČ, které jako jediné pojištění
trvalo v době podání žádosti o peněžitou pomoc v mateřství. Stěžovatelka odkazuje
také na odbornou literaturu, podle níž obecná čekací doba nemusí být splněna v jednom
pojištění, nýbrž doby jednotlivých pojištěných činností, ve kterých nebyla splněna podmínka
čekací doby, lze ve stanoveném rozsahu započítat tak, aby podmínka čekací doby splněna byla.
[10] Podle názoru stěžovatelky ochranná lhůta podle ust. §15 odst. 2 zákona o nemocenském
pojištění zanikla vznikem nového pojištění; trvala by pouze, pokud by nárok z pojištění OSVČ
nevznikl a tato doba v délce 180 kalendářních dnů neprošla. Podle názoru stěžovatelky jde
o zákonný ochranný prostředek ultima ratio, tedy o poslední záchranné opatření zákona
ve prospěch pojištěnců a zachování jejich nároku. Aplikace tohoto ustanovení v případě
stěžovatelky není namístě proto, že pojištění ze zaměstnání již bylo ke dni případného vzniku
nároku dnem 7. 8. 2010 již 38 dnů ukončené, zatímco pojištění OSVČ bylo „aktivní“.
Podle názoru stěžovatelky priorita nároku ze zaměstnaneckého poměru za pomoci ochranné
lhůty není nikde stanovena, a nelze je proto ani výkladem v neprospěch pojištěnce dovodit.
[11] Stěžovatelka se domnívá, že zásadě legality by pak odpovídalo, kdyby krajský soud
věnoval náležitou pozornost ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění a výkladu
jeho vztahu k ust. §15 odst. 2 téhož zákona. Výklad krajského soudu k poradenství
poskytovanému okresními správami sociálního zabezpečení pak stěžovatelka považuje za jdoucí
proti textu zákona. Stěžovatelka napadá argumentaci soudu obecným ustanovením místo
speciálním ust. §84 odst. 2 písm. o) zákona o nemocenském pojištění. Dále stěžovatelka
nesouhlasí s argumentací krajského soudu fikcí rozumného člověka obsaženou v novém
občanském zákoníku, neboť v projednávané věci jde o aplikaci veřejnoprávního předpisu,
který není možné analogicky dotvářet aplikací principů soukromého práva. Výklad provedený
krajským soudem navíc popírá význam samotné podstaty institutu, jako způsobu, jak se mohou
adresáti veřejnoprávních norem informovat od orgánů, které tyto normy každodenně aplikují.
[12] Stěžovatelka nepovažuje za dostatečné důvody, proč se krajský soud nepokusil
o provedení důkazu hovory s call centrem žalované. Stěžovatelka se totiž domnívá, že ačkoliv
při poskytování odborných informací o pojištění ve smyslu §84 odst. 2 písm. o) zákona
o nemocenském pojištění okresní správy sociálního zabezpečení ani žalovaná nevydávají
„závazná stanoviska“, jsou informace poskytnuté těmito orgány pro příjemce důležitým
podkladem. Navíc ze závěrečné zprávy Veřejného ochránce práv vyplývá, že tatáž informace,
jakou obdržela stěžovatelka, byla dne 26. 10. 2011 (tedy po více než roce) poskytnuta i pracovnici
ochránce. Žalovaná tedy v návaznosti na spor se stěžovatelkou poskytované informace nijak
nekorigovala a tímto jednáním mohla uvést v omyl řadu dalších pojištěnců. Stěžovatelka
se z tohoto důvodu domnívá, že se jedná o porušení principu legitimních očekávání. Stěžovatelka
v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 167/05,
ze kterého vyplývá, že princip ochrany legitimních očekávání je pevně svázán s principy právního
státu a vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatelka odkazuje na nález
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp zn. I. ÚS 505/05, ze kterého vyplývá,
že pokud zákonodárce mlčí k určité otázce nebo nelze-li k jejímu řešení dospět jednoznačně
výkladem, nelze tuto situaci přičítat k tíži adresáta právní normy.
[13] Stěžovatelka dále nesouhlasí s argumentací soudu směřující k institutu zneužití práva.
Podle stěžovatelky tato úvaha soudu vyplývá z ne zcela zřejmého skutkového podkladu. Dále
se opět jedná o institut civilněprávní. Podle názoru stěžovatelky by se mělo s institutem zneužití
práva ve veřejném právu operovat za mnohem přísnějších podmínek než v právu soukromém,
kde je tento korektiv možno odvodit od explicitně formulované kategorie dobrých mravů.
I kdyby mohla být připuštěna využitelnost kategorie zneužití práva v podmínkách projednávané
věci, chybí na straně stěžovatelky materiální předpoklady takového jednání. Stěžovatelka
se opakovaně snažila opatřit si informace jak se v dané situaci zachovat, což pro ni v konečném
důsledku znamenalo vyšší finanční výdaje. Stěžovatelka namítá, že snaha předejít nepříznivé
životní situaci je zde přičítána k tíži stěžovatelce a je zaměňována za snahu zneužít práva.
[14] Stěžovatelka též považuje za závažné procesní pochybení, že v průběhu řízení
před krajským soudem nebyla seznámena s důkazem vyjádřením Oddělení interní kontroly
a stížností České správy sociálního zabezpečení, které si soud vyžádal dne 24. 11. 2011,
a nemohla na ně proto nijak reagovat.
[15] Nesprávné právní posouzení věci pak podle názoru stěžovatelky vyplývá především
z mylného východiska krajského soudu, že stěžovatelka uplatňovala nárok na peněžitou pomoc
v mateřství z více pojištění. Tato hypotéza se nezakládá na pravdě, neboť ke dni uplatnění nároku
trvalo pouze pojištění OSVČ. Podle názoru stěžovatelky nelze mechanismus započtení potřebné
doby účasti na pojištění upravený ust. §32 odst. 5 ztotožňovat s uplatněním nároku na dávku
z vícero pojištění (které je řešeno ust. §32 odst. 2 věta druhá a třetí, jak fakticky dovozuje krajský
soud. Ust. §32 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění na situaci stěžovatelky vůbec nedopadá.
Stěžovatelka neuplatňovala nárok z více pojištění, ale pouze jednoho pojištění, přičemž vycházela
z racionální úvahy a informací, kterých se jí dostalo od správních orgánů.
[16] V projednávané věci lze mít podle mínění stěžovatelky za to, že krajský soud aplikoval
na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu, což mělo za následek nesprávné právní
posouzení věci, a nadto krajský soud vycházel zároveň ze skutkového stavu, který neměl oporu
ve spise a ignoroval zásadní žalobní námitky stěžovatelky, což jeho rozhodnutí činí zároveň
nepřezkoumatelným.
[17] Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[18] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 19. 7. 2012,
ve kterém pouze uvedla, že neshledává důvody pro zrušení žalobou napadeného správního
rozhodnutí a že se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu uvedenými v kasační stížností
napadeném rozsudku a názor stěžovatelky vyjádřený v kasační stížnosti nesdílí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka je též zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s).
[20] Nejvyšší správní soud nejprve poukazuje na svou předcházející judikaturu týkající se
výkladu ust. §35 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění, a to konkrétně na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2012, č. j. 4 Ads 65/2011 – 111. Z tohoto rozsudku
se podává, že „norma §32 odst. 5 věty první zákona o nemocenském pojištění upravuje situaci, kdy je
uplatňován nárok na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění, v němž není splněna podmínka 270 dnů účasti
na pojištění podle odst. 2. V takovém případě se pro splnění podmínky 270 dnů účasti na pojištění započtou doby
účasti z předchozích pojištění v období dvou let před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství. Pokud bylo
takovýchto předchozích, již ukončených pojištění více, lze překrývající se doby účasti na nich započítat jen jednou.
Z jazykového znění této normy, jakož i systematiky právního předpisu nelze dospět k jinému závěru, než že §32
odst. 5 věta první pokrývá případy, kdy pojištěnec nesplňuje podmínku 270 dnů účasti v posledních dvou letech
v žádném pojištění, a na peněžitou pomoc v mateřství by tedy jinak vůbec nedosáhl. Zákon v takovém případě
umožňuje za účelem získání nároku na peněžitou pomoc v mateřství započíst doby z předchozích pojištění,
tedy z takových pojištění, která byla přede dnem nástupu na peněžitou pomoc v mateřství ukončena.“
[21] V projednávané věci stěžovatelka byla nejprve účastna na nemocenském pojištění
jako zaměstnanec a v tomto pojištění splnila podmínky pro vznik nároku na peněžitou pomoc
v mateřství stanovené ust. §32 zákona o nemocenském pojištění. Naproti tomu v pojištění
OSVČ stěžovatelka nesplňovala tzv. obecnou čekací dobu, tedy podmínku účasti na pojištění
po dobu 270 kalendářních dnů v posledních dvou letech, stanovenou ust. §32 odst. 2 zákona
o nemocenském pojištění. I když v době podání žádosti o peněžitou pomoc v mateřství
již pracovní poměr stěžovatelky netrval, trvala stále ochranná lhůta podle §15 odst. 2 zákona
o nemocenském pojištění a stěžovatelce tak vznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství
z tohoto pojištění.
[22] Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak nebyly dány podmínky pro aplikaci §32
odst. 5 zákona o nemocenském pojištění, neboť v případě stěžovatelky nedošlo k tomu,
že by nesplňovala podmínky pro vznik nároku v žádném pojištění, pročež by na peněžitou
pomoc v mateřství jinak než aplikací ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění vůbec
nedosáhla.
[23] Soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatelky ohledně zániku ochranné doby
z pojištění ze zaměstnání. Podle ust. §15 odst. 5 písm. a) zákona o nemocenském pojištění
ochranná lhůta zaniká vznikem nového pojištění, avšak současně „vznikem pojištění osob samostatně
výdělečně činných ochranná lhůta ze zaměstnání nezaniká, pokud nárok na nemocenské a peněžitou pomoc
v mateřství nevznikne z pojištění osob samostatně výdělečně činných a ochranná lhůta již neprošla dříve, s tím,
že ustanovení odstavce 2 věty třetí zde neplatí“. Stěžovatelka v době podání žádosti o peněžitou pomoc
v mateřství nesplňovala v pojištění OSVČ tzv. obecnou čekací dobu, jak již bylo ozřejměno výše.
O tom není mezi účastníky řízení sporu. Je tedy třeba vycházet z toho, že stěžovatelce nevznikl
nárok na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění OSVČ. Stěžovatelka požádala o peněžitou
pomoc v mateřství ode dne 7. 8. 2010, přitom její pracovní poměr skončil dne 30. 6. 2010 a délka
ochranné lhůty činila u stěžovatelky podle ust. §15 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění
180 kalendářních dnů. Ochranná lhůta ze zaměstnání tedy v době podání žádosti o peněžitou
pomoc v mateřství ještě neprošla. Nebyly tak splněny podmínky pro zánik ochranné lhůty
ze zaměstnání stěžovatelky.
[24] Přiznání peněžité pomoci v mateřství žalovanou z ochranné lhůty nemocenského
pojištění stěžovatelky jako zaměstnankyně podle názoru Nejvyššího správního soudu odpovídá
logice právní úpravy. Zákon o nemocenském pojištění takovou aplikaci předpokládá, neboť jinak
by ztrácelo shora citované ust. §15 odst. 5 písm. a) zákona o nemocenském pojištění smysl.
Pokud by totiž při vzniku účasti pojištěnce na pojištění jako OSVČ neměl nárok na peněžitou
pomoc v mateřství vznikat ve stanovených případech z ochranné doby z předchozího
zaměstnání, ztrácela by smysl zákonná konstrukce omezení zániku ochranné lhůty ze zaměstnání
v případech vzniku účasti na pojištění jako OSVČ. Z této konstrukce je zjevné, že zákon
v případech, kdy byla ukončena účast pojištěnce na pojištění jakožto zaměstnance, a nově vznikla
účast pojištěnce na pojištění jako OSVČ vytváří konstrukci, že pokud podmínky pro vznik
nároku na peněžitou pomoc v mateřství nejsou z nově vzniklé účasti pojištěnce jako OSVČ
splněny, vzniká nárok na peněžitou pomoc v mateřství z ochranné doby z předchozího
zaměstnání. Teprve v případě, že by ani z této ochranné doby nebyly splněny podmínky
pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství (např. proto že by tato doba již prošla), bylo
by namístě aplikovat ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění a doby z předchozích
pojištění k době pojištění OSVČ započíst.
[25] Rozšiřující interpretaci ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění,
kterou předestírá stěžovatelka, není možné přijmout. Zde Nejvyšší správní soud upozorňuje
na názor zastávaný též Ústavním soudem, že v oblasti předpisů sociálního zabezpečení je třeba
dospět k jednoznačnému výkladu rozsahu nároku či povinnosti a není možné použít rozšiřující
výklad právních předpisů. „Nárok na dávku … je možné přiznat jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem
stanovené podmínky. Rozšiřující výklad zákonných podmínek vzniku nároku by byl v rozporu se zájmy ostatních
pojištěnců.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 376/2000).
[26] Pokud stěžovatelka vytýká argumentaci krajského soudu, že se nevěnoval posouzení
aplikace ust. §32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění v případě stěžovatelky, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že tato situace byla způsobena rozdílným právním posouzením věci
krajským soudem a nespatřuje v ní vadu rozsudku napadeného kasační stížností. Je třeba
také zdůraznit, že (jak bylo podrobně vysvětleno výše Nejvyšším správním soudem),
toto ustanovení na situaci stěžovatelky nedopadá, a proto by ani jiné právní posouzení
projednávané věci krajským soudem či zrušení rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním
soudem a zavázání krajského soudu závazným právním názorem nemohlo vést k úspěchu
stěžovatelky v žalobním řízení. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na svou předcházející
judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 - 66,
ze kterého se podává: „Rozsudek, jímž krajský soud žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, nemusí být
Nejvyšším správním soudem ke kasační stížnosti žalobce zrušen, byť je založen zcela nebo zčásti na nesprávných
důvodech, pokud je tento rozsudek přezkoumatelný, řízení před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou,
jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a současně může Nejvyšší správní soud postavit
na jisto, že výrok rozsudku krajského soudu je v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci,
jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením
před správními orgány.“
[27] Pokud jde o námitky stěžovatelky stran ochrany jejích legitimních očekávání odkazuje
nejprve Nejvyšší správní soud na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. I ÚS 420/09 je legitimní očekávání stěžovatele nutno chápat
jako očekávání určitého postupu orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu.
"V nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02 každému navrhovateli vzniká
v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem
a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného
rozhodnutí...Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány
promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných
rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní
rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu. Dále
z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 vyplývá, že z judikatury Ústavního
soudu stran legitimního očekávání, která je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá
pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován právním aktem
nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy.
[28] Z uvedené judikatury vyplývá, že legitimní očekávání mohou být založena zejména
určitým obsahem právního řádu, nikoliv pouze subjektivní úvahou stěžovatelky či právně
nezávazným poskytnutím informací správním orgánem. Podle názoru Nejvyššího správního
soudu nelze v projednávané věci dovodit, že by tvrzená legitimní očekávání stěžovatelky mohla
vyplývat z obsahu právní řádu, konkrétně zákona o nemocenském pojištění. Jako jediný podklad
pro vznik legitimního očekávání stěžovatelka uvádí konzultaci na call centru žalované
a konzultaci na okresní správě sociálního zabezpečení. Přitom je však třeba vycházet z tohoto,
že se jednalo o právně nezávazné poučení, které bylo nesprávné. Tento jev je samozřejmě vysoce
nežádoucí a je na žalované, aby v co nejvyšší míře předcházela tomu, aby k podobným situacím
docházelo. Na druhou stranu toto nesprávné poučení nemá vliv na výše provedený jednoznačný
výklad zákona.
[29] Stěžovatelka námítala, že nebyla seznámena během řízení před krajským soudem
s vyjádřením Oddělení interní kontroly a stížností České správy sociálního zabezpečení
vyžádaným dne 24. 11. 2011 a nemohla proto na ně reagovat. Předně je třeba konstatovat,
že toto vyjádření žalovaná podala na výzvu soudu, aby sdělila, zda hodlá stěžovatelku uspokojit
na základě doporučení v závěrečné zprávě Veřejného ochránce práv, která byla soudu ochráncem
doručena. Obsah tohoto vyjádření pak v podstatě odpovídá obsáhlým citacím z vyjádření
žalované v šetření před Veřejným ochráncem práv, uvedeným v závěrečné zprávě Veřejného
ochránce práv o výsledku šetření, kterou měla stěžovatelka již k dispozici. Krajský soud navíc
ani svou argumentaci v odůvodnění rozhodnutí o toto vyjádření Oddělení kontroly a stížností
neopírá. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy je třeba vycházet z toho,
že i pokud by se krajský soud dopustil vady řízení tím, že s tímto vyjádřením žalované neseznámil
stěžovatelku, nejednalo by se o takovou vadu řízení před krajským soudem, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (srov. ust. §103 odst. 1 písm. d/ in fine).
[30] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[31] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované nenáleží právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (srov. ust. §60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu