ECLI:CZ:NSS:2014:6.AFS.144.2014:42
sp. zn. 6 Afs 144/2014 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobkyně: Thomayerova nemocnice, se sídlem Vídeňská 800, 140 00 Praha 4, zastoupené
Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem Komenského 87/3, 460 01 Liberec,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno,
týkající se žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu
ze dne 15. prosince 2009, č. j. 15792/09-1300-106516 a ze dne 18. prosince 2009,
č. j. 15538/09-1300-106516, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. 8 Af 14/2010 - 100,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupkyně žalobkyně Ing. Jitky Routkové, daňové poradkyně, se sídlem
Komenského 87/3, 460 01 Liberec.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně se dne 4. října 2006 stala právním nástupcem zaniklé společnosti FTN
SERVIS, s. r. o. V té době u této společnosti probíhala daňová kontrola. Finanční úřad
pro Prahu 4 (dále jen „finanční úřad“) v daňové kontrole poté pokračoval se žalobkyní.
Na základě výsledků kontroly vydal správce daně dva dodatečné platební výměry, jimiž doměřil
daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za prosinec 2004 a za únor 2005. K odvolání žalobkyně
změnil žalovaný v odvolacím řízení oba dodatečné platební výměry finančního úřadu svým
rozhodnutím označeným v návětí tak, že doměřenou daň významně snížil (z částky 141 605 Kč
na částku 1 465 Kč u DPH za prosinec 2004 a z částky 1 653 771 Kč na částku 58 329 Kč u DPH
za únor 2005). I proti takto snížené dani však žalobkyně brojila správní žalobou, s níž uspěla
u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který jí vyhověl rozsudkem označeným
v návětí, kterým obě odvolací rozhodnutí zrušil. Důvodem byl vadný procesní postup finančního
úřadu a žalovaného v daňovém řízení. Konkrétně městský soud žalovanému vyt kl, že navzdory
výslovné žádosti žalobkyně neprovedl v rámci odvolacího řízení ústní jednání, ačkoliv významně
doplňoval dokazování, a dále že finanční úřad v rámci řízení na prvním stupni neumožnil
žalobkyni nahlížet do spisu.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[2] Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný (dále
též „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní v prvé řadě namítal, že neporušil zákon tím, že neprovedl
ústní jednání v odvolacím řízení. Městský soud se podle žalovaného odvolal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 79/2009, pominul však přitom, že se jednalo
o skutkově odlišnou věc. Šlo totiž o daňové penále, jehož výši správce daně daňovým subjektům
pouze sděluje, proto je nemohou daňové subjekty před prvoinstančním správcem daně ústně
projednat. Zde je tedy žádoucí, aby za určitých podmínek a na žádost účastníka řízení daňové
orgány nařídily ústní jednání s daňovými subjekty. Tento postup však podle žalovaného nelze
automaticky aplikovat na nyní posuzovaný případ, kdy u žalobkyně proběhla daňová kontrola
a v jejím rámci byla (dokonce dvakrát) projednána zpráva o daňové kontrole, přičemž toto ústní
projednání akceptoval jako dostatečné navzdory námitkám žalobkyně i městský soud. Stěžovatel
poukázal v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/05, podle kterého
je třeba každý případ hodnotit s ohledem na jeho specifičnost. Dále stěžovatel upozornil
na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 114/2006, 1 Afs 1/2011 a 5 Afs 14/2013,
podle nichž není povinností správce daně v daňovém řízení nařizovat ústní jednání před vydáním
rozhodnutí vždy. Konečně stěžovatel zpochybnil výchozí předpoklad argumentace městského
soudu, že „odvolací orgán v odvolacím řízení doplňoval poměrně podstatně dokazov ání“. Stěžovatel uvedl,
že v rámci odvolacího řízení adresoval žalobkyni pouze jedinou výzvu, a to k prokázání tvrzení
uvedených v odvolání, že se v případě všech dokladů ve výzvě označených nejednalo
o dobropisy, ale odpočty záloh. Stěžovatel dále uvedl: „Skutečnost, že odpověď daňového subjektu
na výzvu správce daně měla podstatný dopad na výši doměrku, neznamená, že by odvolací orgán podstatným
způsobem doplňoval dokazování. Ve vztahu ke konkrétním položkám, které jsou předmětem sporu (dobropisy
71623 a 88206), nebyly doloženy žádné relevantní důkazní prostředky, které by prokazovaly tvrzení účastníka
řízení. A ve vztahu k uvedeným dobropisům (dobropisy 71623 a 88206), nedošlo k doplnění dokazování
de facto vůbec.“
[3] Ani v otázce nahlížení do spisu stěžovatel s hodnocením městského soudu nesouhlasil.
Při první návštěvě stěžovatelky (pátek 9. ledna 2009) byla podle něj potíž v tom, že se zástupkyně
žalobkyně dostavila na finanční úřad mimo úřední hodiny bez předchozí domluvy. Pověřená
pracovnice nebyla přítomna (z důvodu plnění jiných pracovních povinností) a za správce daně
nemohl jednat jiný pracovník, neboť nebyl seznámen s příslušným spisovým materiálem
a nemohl jej připravit k nahlížení v rozsahu ustanovení §23 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (řízení probíhalo před nabytím účinnosti nyní platného daňového řádu).
Skutečnost, že nahlížení do spisového materiálu lze uskutečnit pouze v úřední hodiny správce
daně, vyplývá podle stěžovatele z ustanovení §34a odst. 1 písm. a) zákona o správě daní
a poplatků. Správce daně sice v souladu se základními zásadami správy daní umožňuje nahlížet
do spisového materiálu i mimo úřední hodiny, avšak výhradně po předchozí vzájemné domluvě.
Za vzájemnou domluvu nelze považovat e -mailové oznámení žalobkyně, že přijde nahlížet
daného dne do spisu, odeslané dne 6. ledna 2009, když navíc – jak uvádí stěžovatel – „správce daně
si nemůže elektronické podání přečíst již v den odeslání, ale až po jeho zaevidování do systému, což bylo v daném
případě až dne 8. ledna 2009“. Konečně stěžovatel upozornil, že odvolání zástupkyně žalobkyně
proti omezení práva odvolatele nahlížet do spisu ze dne 11. ledna 2009 zamítlo jako nedůvodné
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, na což zástupkyně stěžovatelky reagovala další
návštěvou finančního úřadu v úřední den (pondělí) dne 26. ledna 2009. V uvedený den podle
stěžovatele žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně plně realizovala své právo nahlížet
do spisu, neboť se v celém rozsahu seznámila se spisovým materiálem vztahujícím se k daňové
kontrole u společnosti FTN SERVIS s.r.o. a sama o své vůli se následně odmítla seznámit
s vyměřovací částí spisu. Průběh jednání je podle stěžovatele zachycen v protokolu o ústním
jednání č. j. 19717/09/0049132105959 ze dne 26. ledna 2009
takto:„Přítomné pracovnice vyzvaly
zástupkyni, aby je následovala do kanceláře vyměřovacího oddělení, kde je zbytek celého spisového materiálu, který
zástupkyně nyní požaduje předložit k nahlédnutí.“ Zástupkyně uvedla: „Pokud pracovníci správce daně určili
jako místo nahlížení do spisu tuto kancelář, tak není důvodná změna kanceláře při nahlížení do spisu.“
V návaznosti na popsané jednání zástupkyně žalobkyně poukázal stěžovatel na §2 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, z něhož podle něj vyplývá, že se d aňové subjekty nemohou dovolávat
svých práv, aniž by umožnily správci daně jejich provedení a realizaci.
[4] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve upozornila, že daňovou kontrolu
nelze ztotožňovat s vyměřovacím řízením – jedná se o preventivní nástroj s odlišným smyslem
a účelem, který se uplatňuje nezávisle na samotném daňovém řízení (k tomu citovala obdobně
vyznívající judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu). Proto nelze podle
žalobkyně přistoupit na náhled žalovaného, že provést ústní jednání nebylo v odvolacím řízení
třeba, neboť ústní jednání již proběhlo v rámci daňové kontroly. Nato žalobkyně podrobně
rekapitulovala průběh obou ústních projednání zprávy z daňové kontroly s tím, že kvůli
nekvalifikovanému přístupu zaměstnanců finančního úřadu fakticky k projednání zprávy z jejího
pohledu nedošlo, neboť tito zaměstnanci nebyli schopni verbalizovat pochybnosti na straně
správce daně ani odpovědět na otázky zástupkyně žalobkyně týkající se toho, kdy a jakým
úkonem byla kontrola zahájena, zda bylo ve věci zahájeno daňové řízení apod. Žalobkyně taktéž
obsáhle argumentovala (obdobně jako v žalobě) k otázce zákonnosti následného zaslání zprávy
o kontrole poštou.
[5] Pokud jde o nahlížení do spisu, žalobkyně k prvnímu termín u nahlížení (9. ledna 2009)
poznamenala, že veškeré překážky, na něž stěžovatel poukazuje, vyplývají pouze z organizace
práce na straně finančního úřadu. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by bylo možno
se seznamovat se spisem jen v úřední hodiny, nadto finanční úřad ani žádné úřední hodiny
na úřední desce nezveřejnil. Žalobkyni nelze připisovat k tíži, pokud se správní orgán po 3 dny
není schopen seznámit s obsahem elektronické pošty, jejímž prostřednictvím oznamovala,
že přijde nahlížet do spisu. Taktéž zpochy bnila tvrzení stěžovatele, že by bylo možno nahlížet
do spisu pouze u konkrétní pracovnice – v této souvislosti se pozastavila nad tím, že by snad bylo
nutno spisový materiál „připravit k nahlížení“, když by mělo jít o soubor neměnných písemností,
jejichž seznam je součástí spisu. Ke druhému termínu nahlížení (26. ledna 2009) žalobkyně
zejména upozornila, že i v tomto případě zaslala finančnímu úřadu nejprve (dne 15. ledna 2009)
žádost o umožnění nahlížet do spisu, přičemž v žádosti pečlivě specifikovala veškeré písemnosti,
do kterých hodlá nahlížet. Dále upřesnila, že když požádala o nahlédnutí do neveřejné části spisu,
bylo jí řečeno, že ostatní spisový materiál je na vyměřovacím oddělení, kde je možno
do něj nahlédnout, ovšem opět jen po předchozí domluvě termínu. Žalobkyně trvala
na okamžitém předložení vyměřovacího spisu v téže kanceláři, v souladu se zásadou součinnosti
a hospodárnosti. Jak žalobkyně shrnula “odmítla pouze obcházet jednotlivá oddělení správce daně,
aby se na každém oddělení seznámila s určitými listinami svého daňového spisu“.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud mohl dát stěžovateli za pravdu pouze v prvním bodě kasační
stížnosti. Zde skutečně městský soud pojal právo žalobkyně na to, aby věc byla projednána v její
přítomnosti, příliš široce a daleko nad rámec dosavadní judikatury zdejšího soudu i Ústavního
soudu v daňových věcech. Je pravda, že Ústavní soud v mi nulosti opakovaně judikoval,
že i v daňovém řízení se uplatní analogicky čl. 38 odst. 2 Listiny, z něhož vyplývá právo daňového
subjektu, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti. Skutkově se však jednalo o případy,
kdy správce daně znemožnil daňovému subjektu účastnit se osobně dokazování, konkrétně
výslechu svědka, a tudíž neměl možnost klást svědkovi otázky a bezprostředně se vyjá dřit k jeho
odpovědím. Ústavní soud shledal takové postupy ústavně nekonformními zejména pro porušení
principu „rovnosti zbraní“ v daňovém řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 159/99 ze dne 13. 8. 2001
(N 117/23 SbNU 151), nález sp. zn. I. ÚS 591/2000 ze dne 11. 9. 2001 (N 133/23 SbNU 265),
nález sp. zn. I. ÚS 54/01 ze dne 15. 1. 2002 (N 6/25 SbNU 43), nález sp. zn. II. ÚS 173/01
ze dne 7. 1. 2004 (N 2/32 SbNU 9), nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46
SbNU 237)]. Tento princip se podle Ústavního soudu uplatní dokonce i v odvolacím daňovém
řízení, pokud se v něm provádí dokazování výslechem svědka [nález sp. zn. II. ÚS 232/02 ze dne
29. 10. 2002 (N 134/28 SbNU 143) ]. Odlišně však Ústavní soud nahlíží na situaci,
kdy neprovedení ústního jednání nemá ten důsledek, že by st ěžovateli zabránilo účastnit
se provádění důkazů. V usnesení sp. zn. I. ÚS 107/05 ze dne 19. 3. 2008 , kterým odmítl ústavní
stížnost navrhovatele jako zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud konstatoval: „Daňový subjekt,
resp. jeho zástupce, byl se zprávou i všemi podklady seznámen a z protokolu je zřejmé, že výsledek kontroly
i kontrolní závěr byly podrobně projednány. Výsledek daňové kontroly a na něj navazující dodatečný platební
výměr nestojí na jiných důkazech, než které předložil daňový subjekt, a správce d aně při rozhodnutí nevycházel
z jiných důkazů, než které zpřístupnil daňovému subjektu.“
[8] Z obdobných pozic vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní
soud v obecné rovině razí zásadu, že „dokazování není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět
utajeným kabinetním způsobem. [...] Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek, lze dokazování
připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového důkazu vyhotoven protokol dle
§18 správního řádu. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však zůstává i nadále zachováno,
a to v návaznosti na §51 odst. 2 správního řádu. “ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 7 As 57/2010-82, publ. pod č. 2633/2012 Sb. NSS).
V daňových věcech ovšem Nejvyšší správní soud většinou neshledává námitky nedostatku
ústního jednání důvodnými, jelikož z výše citované judikatury Ústavního soudu „nelze [...] dovodit
povinnost správce daně, resp. správního orgánu, nařídit v daňovém řízení ústní jednání před vydáním rozhodnutí“
(srov. rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 7 Afs 114/2006 - 78). Aby byla námitka nedostatku
ústního jednání v daňovém řízení úspěšná, musí být opřena o omezení účasti stěžovatele
při zjišťování skutkového stavu. O porušení procesních práv tak nelze hovořit v případech, kdy
„z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by žalobci bylo v průběhu odvolacího řízení jakkoli bráněno
v uplatňování jeho práv a v mo žnosti aktivně se tak odvolacího řízení účastnit“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2013, č. j. 5 Afs 14/2013 - 70). Podobnou myšlenku vyjadřuje
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, č . j. 1 Afs 1/2011 - 82: „V posuzovaném
případě stěžovatelka v odvolání vznášela toliko námitky právního charakteru a nenavrhovala provedení nových
důkazů. Žalovaný při posuzování podaného odvolání vycházel pouze z údajů obsažených ve správním spisu, proto
nebylo účelné v dané věci ústní jednání nařizovat.“ Není-li tedy v daňové věci prováděno dokazování
jinak, než prostřednictvím listin, lze zpravidla uzavřít, že „pokud je daňovému subjektu umožněno
seznámit se s obsahem správního spisu a rozhoduje-li správce daně pouze na základě li stin v něm zařazených,
lze takový postup považovat za naplnění předmětného atributu práva na spravedlivý proces“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83, publ. pod č. 1440/2008
Sb. NSS).
[9] Do nastíněného kontextu je pak třeba zasadit rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 11. 2009, č. j. 9 Afs 79/2009 - 93, na který se v napadeném rozsudku odvolává
městský soud. Mohlo by se zdát, že citovaný rozsudek zdejšího soudu požadavek na provedení
ústního jednání v daňových řízeních rozšiřuje i mimo rámec provádění dokazování, jelikož
poměrně ploše uvádí: „Přestože daňové řízení, stejně jako správní řízení, je primárně ovládáno zásadou
písemnosti, je za určitých podmínek nutno přistoupit k ústnímu jednání. K tomu dochází za situace, kdy se to jeví
z povahy věci potřebné, např. vyplývají -li z obsahu správního spisu nejasnosti. To platí i v případě, požádá-li
o to účastník řízení.“ Tuto obecnou tezi je však třeba vnímat ve sv ětle výše citované judikatury
a zejména s přihlédnutím ke konkrétnímu řešenému případu, na jehož základě byl citovaný
rozsudek vydán. Nejvyšší správní soud totiž tehdy v prvé řadě shledal důvodnou námitku
stěžovatele stran nedostatečného zjištění skutkového stavu. Konkrétně dospěl k závěru, že „nelze
vyloučit porušení povinnosti správcem daně, přičemž, aby byla tato skutečnost postavena najisto nebo vyvrácena,
je nutno v dalším řízení prokázat, jak bylo s daným přeplatkem naloženo.“ V daném případě tak byla
námitka neprovedení ústního jednání úzce svázána s námitkou nedostatečného zjištění
skutkového stavu, a právě neprovedení všech potřebných důkazů, k nimž by se stěžovatel mohl
na ústním jednání vyjádřit, představovalo ony „nejasnosti v yplývající z obsahu spisu“.
Ani z tohoto rozsudku tak nelze dovozovat závěr, že by měl správce daně povinnost nařídit ústní
jednání v daňovém řízení pokaždé, když to daňový subjekt požaduje.
[10] V nyní posuzovaném případě se jednalo o požadavek žalobkyně na provedení ústního
jednání v řízení o jejím odvolání. Z rozsudku městského soudu i ze správního spisu však vyplývá,
že v odvolacím řízení neopatřoval stěžovatel žádné důkazy (tím méně, že by snad prováděl
výslechy svědků). Jedinými důkazy, z nichž stěžovatel vycházel nad rámec důkazů
shromážděných při daňové kontrole a v řízení před finančním úřadem, byly listiny předložené
samotnou žalobkyní na výzvu odvolacího orgánu. Jejich zhodnocení provedl stěžovatel
v odvolacím rozhodnutí. Žalobkyně tak nemohla být nikterak zkr ácena na svém právu vyjádřit
se k prováděným důkazům, a tudíž ani na právu, aby její věc (v tomto případě odvolání) byla
projednávána v její přítomnosti. Jen na okraj podotýká Nejvyšší správní soud, že otázku ústního
projednání zprávy o daňové kontrole již dostatečně podrobně zhodnotil městský soud a Nejvyšší
správní soud se s jeho závěry ztotožňuje.
[11] Přes výše uvedené výhrady však Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zrušení
napadeného rozsudku, neboť druhý (a stejně závažný) důvod, který vedl městský soud ke zrušení
napadeného rozhodnutí stěžovatele, totiž fakt, že finanční úřad znemožnil žalobkyni,
aby se v úplnosti seznámila se spisem, v kasačním přezkumu obstál. Řízení před finančním
úřadem podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedenou vadou skutečně trpí a tato vada
mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Stěžovatel jako odvolací orgán ji v odvolacím
řízení mohl jistě napravit (a to i v rámci případného ústního jednání, pokud by nad rámec svých
tehdejších zákonných povinností vyhověl žádosti žalobkyně o ústní jednání), avšak místo toho
uvedenou vadu ponechal bez odpovídajícího procesního řešení.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že nezpochybňuje povinnost spolupráce daňových
subjektů se správcem daně, jež byla zakotvena v §2 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků,
za jehož účinnosti probíhalo předmětné daňové řízení. V souvislosti s nahlížením do spisu
ostatně Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že „předchozí domluvou ohledně termínu
jednání by jistě byl ušetřen čas zástupkyni stěžovatelky i pracovnicím správce daně, které by se na nahlížení
do spisu mohly náležitě připravit (např. shromáždit veškeré požadované spisy do jedné kanceláře, nedomlouvat
si jiná jednání na tento den), čímž by nepochybně došlo k efektivnějšímu využití času všech zúčastněných subjektů“
(srov. výše citovaný rozsudek č. j. 1 Afs 1/2011 - 82). Zásadu součinnosti však nelze vykládat
tak široce, že by snad daňové subjekty byly povinny bezvýhradně podřizovat uplatňování svých
procesních práv podmínkám stanoveným správcem daně.
[13] V daném případě je zřejmé, že překážky, které podle stěžovatele zabránily vyhovět
požadavku zástupkyně žalobkyně na nahlížení do spisu, ležely na straně správce daně, byly čistě
organizačního charakteru a nebyly ani zdaleka nepřekonatelné. V prvém případě (pátek
9. ledna 2009) se zástupkyně žalobkyně dostavila na finanční úřad sice mimo úřední hodiny,
avšak tři dny poté, co e-mailem avizovala finančnímu úřadu, že tak hodlá v uvedený den učinit
a svého práva nahlížet do spisu tak využít. Nejvyšší správní soud má za to, že tím bylo povinnosti
spolupráce učiněno zadost a rozhodně nelze rozšiřovat její dosah do té míry, že by snad
žalobkyně byla v takovém případě odkázána vyčkat na „posvěcení“ své návštěvy ze strany
finančního úřadu. Bylo-li snad opravdu potřeba spis jakkoliv připravovat k nahlížení, mohla
tak pověřená pracovnice učinit ve dnech předcházejících návštěvě zástupkyně žalobky ně. Osobní
přítomnost pověřené pracovnice u nahlížení jistě nezbytná nebyla a mohla ji v samotný den, kdy
mělo nahlížení proběhnout, zastoupit jiná pracovnice. Pokud by snad překážkou pro popsaný
postup měla být nedostatečná operativnost elektronické podatelny finančního úřadu při evidování
došlých podání, pak takovou okolnost nelze přičítat k tíži žalobkyni. Odlišně by snad bylo možno
posuzovat jen situaci, pokud by oznámení žalobkyně učinila s nedostatečným předstihem v řádu
hodin, v tomto případě však mezi předchozím oznámením a návštěvou finančního úřadu uběhly
dva celé pracovní dny.
[14] Nejvyšší správní soud musí vzhledem okolnostem aprobovat závěry městského soudu
i v tom směru, že plnohodnotné seznámení se spisem neumožnil finanční úřad zástupkyni
žalobkyně ani při její druhé návštěvě (pondělí 26. ledna 2009). Zde se již zástupkyně dostavila
v úřední den (navíc opět po předchozím včasném avizu) a požadovala, aby jí pracovnice
finančního úřadu umožnily nahlížet do celého spisu zároveň, resp. aby mohla prostudovat spis
z daňové kontroly a na něj navazující spis z vyměřovacího řízení v téže kanceláři. Finanční úřad
místo toho trval na odděleném studiu obou spisů na různých odděleních. Přitom je nepochybné,
že důkazy v obou spisech shromážděné se vztahovaly k téže věci, takže správce daně s nimi
v následně vydaném rozhodnutí pracoval jako se souborem a vzájemně je kombinoval.
Odporovalo by principu rovnosti zbraní v daňovém řízení, pokud stejnou možnost, tedy
prostudovat celý soubor shromážděných důkazů jako celek a porovnávat jednotlivé důkazy mezi
sebou, neměl mít i daňový subjekt. Tento závěr by nepochybně bylo možno dovodit výkladem
s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je zakotveno právo vyjádřit se ke všem navrhovaným
důkazům. Svědčí však pro něj i sa motný zákonný text, neboť zákon o správě daní a poplatků
v §23 odst. 1 uvádí: „Daňový subjekt je oprávněn nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností,
s výjimkou částí spisu uvedených v odstavci 2“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem).
Finanční úřad tím, že umožnil zástupkyni žalobkyně nahlížet do spisu pouze „po částech“
(resp. trval na časově a prostorově odděleném nahlížení do úzce věcně souvisejících spisů),
porušil práva daňového subjektu zakotvená v §23 zákona o správě dan í a poplatků.
[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že Městský soud v Praze dospěl ve svém rozsudku
ke správnému právnímu závěru, že řízení před finančním úřadem trpělo závažnou vadou,
neboť finanční úřad neumožnil žalobkyni nahlédnout do spisů, a ve svém důsledku tak žalobkyni
znemožnil vyjádřit se ke všem shromážděným důkazům tak, jak je pak sám hodnotil, totiž
jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Zásadní pro posouzení věci je fakt, že toto pochybení
neuznal, a tudíž nenapravil, ani stěžovatel (žalovaný) v odvolacím řízení. Z toho důvodu
vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného proti rozsudku městského soudu
v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji. Závěry městského
soudu korigoval Nejvyšší správní soud pouze potud, že v odvolacím řízení nebyl žalovaný
povinen vyhovět žádosti žalobkyně o ústní jednání, jelikož neprováděl žádné dokazování,
u něhož by byla nutná osobní přítomnost žalobkyně či její zástupkyně.
[16] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že žalobkyně vznášela ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti výhrady k zastoupení žalovaného. Ty však byly zjevně nedůvodné,
neboť ve spise ke kasační stížnosti je založeno jak příslušné pověře ní k jednání za žalovaného,
tak i doklad o dosaženém právnickém vzdělání pověřené osoby.
IV. Náklady řízení
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věc i plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobkyně měla ve věci plný úspěch,
a proto jí Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
[18] Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce (daňové poradkyně) uplatnila
požadavek na uhrazení dvou úkonů právní služby, aniž by uvedla, o jaké úkony se má jednat.
O převzetí a přípravě zastoupení nelze podle Nejvyššího správního soudu v daném případě
uvažovat, neboť uvedená daňová poradkyně zastupovala žalobkyni již v řízení před městským
soudem. Za úkon právní služby tak lze považovat jedině vyjádření žalobkyně ke kasační
stížnosti. Podání vyjádření představuje úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, aplikované na daňovou poradkyni
obdobně (§3 odst. 4 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových
poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů, §35 odst. 2 s. ř. s.) . Odměna za jeden
úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, 3 100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč
na úhradu hotových výdajů, celkem tedy 3 400 Kč. Protože zmocněná daňová poradkyně
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku 714 Kč odpovídající dani,
kterou je daňová poradkyně povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci se tedy
přiznává náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně, hotových výdajích a dani z přidané
hodnoty daňové poradkyně v celkové výši 4 114 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla
stěžovateli stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu