ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.122.2015:28
sp. zn. 6 As 122/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: JUDr. J. M.,
zastoupen JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2012, č. j. 78/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 5 Ad 9/2012 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soudu“) ze dne 22. 4. 2015,
č. j. 5 Ad 9/2012 - 59, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 2. 2012, č. j. 78/2012, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 29. 3. 2011,
č. j. OSZ-55609-17/D-Kn-11, o zvýšení výsluhového příspěvku, a jímž bylo toto rozhodnutí
potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobci podle §159 zákona
č. 361/2003 Sb. zvýšen výsluhový příspěvek o 1.95 % s tím, že zvýšení výsluhového příspěvku
činí polovinu zvýšení procentní výměry důchodů, která byla stanovena nařízením vlády
č. 281/2010 Sb., o zvýšení důchodů v r. 2011.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce nejprve uvedl, že mu byl ode dne
1. 10. 1996 rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra přiznán výsluhový
příspěvek ve výši 7 442 Kč měsíčně, který považuje za dávku důchodového pojištění,
jež nesmí být snížena, změněna, pozastavena, odejmuta nebo konfiskována. Dále formuloval
tři žalobní námitky. V první z nich namítal, že jestliže o dávkách důchodového pojištění rozhodl
orgán sociálního zabezpečení jako orgán příslušný a určený, nesmí o nich rozhodovat služební
funkcionář ve věcech služebního poměru a v řízení dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebn ím
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o služebním poměru“). Ve druhé z nich namítal, že orgán sociálního zabezpečení nesmí
provádět zdanění výsluhového příspěvku, a v jaké výši byla dávka přiznána, v takové výši
musí být vyplacena na účet oprávněného. Ve třetí žalobní námitce potom namítal, že odbor
sociálního zabezpečení (resp. služební funkcionář), byl zřízen z libovůle Ministerstva vnitra,
jeho zřízení je nezákonné, tento odbor proto není příslušný rozhodovat o dávkách důchodového
pojištění, a nesmí tedy rozhodovat o souběhu starobního důchodu a výsluhového příspěvku.
Poukázal přitom na rozpor s předpisy o sociálním zabezpečení České republiky a s nařízením
Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004 ze d ne 29. 4. 2004, o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení.
Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl. S příslušnou argumentací v prvé
řadě dovodil a uvedl, že i když zákonodárce v §159 zákona o služebním poměru navázal
valorizaci výsluhového příspěvku na zvýšení procentní výměry důchodů, výsluhový příspěvek
není dávkou důchodového pojištění. Výsluhový příspěvek a důchodové dávky se odlišují jak svou
povahou, tak svým účelem, a nelze je proto ztotožňovat. Žalobní námitky neshledal důvodné.
K první žalobní námitce městský soud uvedl, že poněvadž žalovaný nerozhodoval o důchodové
dávce, nevystupoval ani v postavení orgánu sociálního zabezpečení a na jeho postup se nepoužijí
právní předpisy o sociálním zabezpečení. Žalovaný rozhodoval o výsluhovém příspěvku žalobce
v řízení ve věcech služebního poměru. K tomu soud odkázal na §2 odst. 5 písm. b) zákona
o služebním poměru, podle něhož může rozhodováním o výsluhovém příspěvku ministr vnitra
na žádost ředitele bezpečnostního sboru pověřit vedoucího organizační části ministerstva. Pokud
šlo o námitku ke zdanění výsluhového příspěvku, k tomu městský soud uvedl, že žalovaný
postupoval v souladu se zákonem, když výsluhový příspěvek žalobce počínaje dnem 1. 1. 2011
začal danit, a to s ohledem na novelu zákona o daních z příjmů provedenou zákonem
č. 346/2010 Sb. Tou bylo zrušeno osvobození výsluhového příspěvku příslušníků
bezpečnostních sborů od daně z příjmů a s účinností od 1. 1. 2011 a výsluhový příspěvek byl
podroben zvláštní sazbě daně z příjmů, jež činí 15 %. Konečně k námitce nezákonného zřízení
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra městský soud zdůraznil, že je třeba rozlišovat
Ministerstvo vnitra, resp. jeho příslušné útvary, v případech, kdy rozhoduje o důchodových
dávkách jako orgán sociálního zabezpečení a v případě, kdy rozhoduje ve věcech služebního
poměru. Podle městského soudu proto nelze hovořit o porušování předpisů o sociálním
zabezpečení České republiky ani předpisů Evropské unie, jelikož tyto se na daný případ
neaplikují. K tomu městský soud doplnil, že nařízení č. 883/2004 na daný případ nedopadá
vzhledem k nenaplnění jeho věcné působnosti, neboť výsluhový příspěvek nelze podřadit pod
žádný z předmětů úpravy vyjmenovaných v čl. 3 nařízení.
V podané kasační stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že výsluhový příspěvek
není důchodovou dávkou. Namítá, že odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra v případě
výluhových příspěvku rozhoduje v řízení podle zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Argumentuje odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014,
č. j. 9 As 40/2014 - 28, z něhož podle stěžovatele vyplývá, že odbor sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra, stejně jako Vojenský úřad sociálního zabezp ečení Ministerstva obrany,
nyní odbor sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, postupoval v řízení, které vedlo k vydání
prvostupňového rozhodnutí, podle §86 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
v návaznosti na §159 zákona č. 361/2003 Sb. Z tohoto usnesení podle stěžovatele také vyplývá,
že předmětem uvedeného řízení je otázka výše výsluhového příspěvku, nikoliv otázka
jeho zdanění. K tomu stěžovatel dodává, že orgán sociálního zabezpečení má zvýšit
dávku - i výsluhový příspěvek o 100 % a nemá provést srážku daně. Stěžovatel navrhuje,
aby soud posoudil řízení odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra při „zvyšování“
výsluhového příspěvku, když i zákon č. 155/1995 Sb. v §67 žádnou změnu, snížení nepřipouští.
Snížení stěžovatel považuje za nerovnost v zacházení v případě řízení o této dávce,
protože výsluhový příspěvek považuje za právo podle čl. 30 Listiny, která zaručuje rovnost
zacházení s těmito právy. Stejně tak podle stěžovatele zaručuje rovnost zacházení
i přímo použitelné nařízení EP č. 883/2004, k čemuž stěžovatel dodává „protože jsou ustanovení
o zvyšování výsluhového příspěvku v rozporu s tímto nařízením EP, nesmí se použít“.
Z výše uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že soud rozhodoval v rozporu s právními předpisy
o sociálním zabezpečení, resp. důchodovém pojištění. Stěžovatel dále dovozuje, že v dané věci
není příslušný rozhodovat služební funkcionář instituce zaměstnavatele, ale příslušný orgán
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Navrhuje a žádá, aby soud v této právní věci
posoudil historii rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, s odkazem
na přílohu ke kasační stížnosti, a to proto, že se k tomuto Nejvyšší správní soud nevyjádřil
v rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele ze dne 25. 6. 2012. Stěžovatel poukazuje na to,
že v rozhodnutí ze dne 1. 11. 1993 rozhodoval orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
podle předpisů o sociálním zabezpečení, dnes rozhoduje služební funkcionář - ředitel odboru
sociálního zabezpečení, v režimu věcí služebního poměru. Stěžovatel také namítá, že ředitel
odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra je zaměstn anec tohoto odboru
a nemůže být služebním funkcionářem. Dále stěžovatel uvádí, že v oznámeních odboru
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 1994 a ze dne 20. 6. 1995 je zvýšení
výsluhového příspěvku i o pevnou částku (nyní základní výměru), avšak v oznámení o zvýšení
dávky ze dne 22. 3. 1996 odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra se již neuvádí zvýšení
výsluhového příspěvku o základní výměru, ale zvyšuje se jen jeho procentní výměra.
Tento postup považuje stěžovatel za nezákonný. Dále stěžovatel navrhuje a žádá, aby soud
posoudil rovnost v zacházení o stejné dávce důchodového pojištění příslušníků ozbrojených
sil odborem sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a odborem sociálního zabezpečení
Ministerstva obrany. Každý odbor postupoval v řízení rozdílně. V případě stěžovatele odbor
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra porušil jeho právo na přiměřené opravné prostředky,
když se mohl proti rozhodnutí daného odboru odvolat do 15ti dnů k jeho řediteli - služebnímu
funkcionáři. Odbor sociálního zabezpečení Ministerstva obrany postupuje podle §86 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., kdy oprávněný může proti rozhodnutí p odat námitky podle §88
tohoto zákona. Z tohoto stěžovatel dovozuje nerovnost v zacházení, poukazuje dále na §112
odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., a postup odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra
považuje za odporující §202 zákona č. 361/2003 Sb. Stejně tak považuje §2 odst. 5
písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. za odporující nařízení EP č. 883/2004, a také právním
předpisům o sociálním zabezpečení, resp. důchodovém pojištění v České republice.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítá, že s ohledem na povahu výsluhového příspěvku
jako dávky důchodové, resp. předdůchodové, měl v jeho právní věci u Městského soudu v Praze
rozhodovat specializovaný samosoudce a před soudem za žalovaného neměla jednat
zaměstnankyně odboru právního Ministerstva vnitra, ale zaměstnanec jeho odboru sociálního
zabezpečení. Proto je stěžovatel toho názoru, že se v posuzované věci jedná o zmatečná řízení,
nepřezkoumatelné rozhodnutí, vydaná rozhodnutí jsou nezákonná, nicotná, provázená
porušením právní povinnosti soudců a přísedících. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje aby
Nejvyšší správní soud rozsudkem zrušil „napadená rozhodnutí“ a věc vrátil soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž po stručné rekapitulaci nosných
právních závěrů z napadeného rozsudku městského soudu shrnul, že tento rozsudek,
který vychází z citované judikatury a odkazuje na zákonná ustanovení právního řádu, považuje
za správný, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž shledal, že je podána osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Napadeným rozhodnutím je rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2012, č. j. 78/2012,
jímž zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení
Ministerstva vnitra o zvýšení výsluhového příspěvku.
Předmětem sporu je otázka, jakou povahu má výsluhový příspěvek. Stěžovatel tvrdí,
že jde o dávku důchodového pojištění, a k tomu směřuje veškeré své dílčí námitky.
To, že tomu tak není, však již bylo stěžovateli vyvráceno a vysvětleno rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 6 Ads 92/2012 - 35.
Stěžovatel přesto s tam vyslovenými právními závěry ohledně povahy výsluhového
příspěvku nesouhlasí, a opakovaně prezentuje svůj názor, který neodpovídá ani právní úpravě,
ani ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud neshledal důvod
ani nyní se v posuzované věci od ustálené judikatury odchýlit. Městský soud podle názoru
Nejvyššího správního soudu rozhodl naprosto správně a zákonně.
Nejvyšší správní soud současně připomíná, že podání kasační stížnosti je mj. vázáno
na podmínky její přípustnosti, přičemž kasační stížnost je přípustná, resp. kasační námitky
lze věcně projednat, jen tehdy, pokud se váží k důvodům a skutečnostem, které byly
uplatněny v bezprostředně předcházejícím řízení před soudem (tj. v řízení o žalobě),
a které nebyly podle názoru stěžovatele v napadeném rozhodnutí posouzeny v souladu
se zákonem (§104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s.).
Namítá-li stěžovatel, že výsluhový příspěvek je důchodovou dávkou, je třeba v prvé řadě
výslovně uvést, že ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012,
č. j. 6 Ads 92/2012 - 35, bylo v souvislosti s povinností tohoto stěžovatele zaplatit soudní
poplatek v řízení o jeho žalobě v nyní posuzované věci zdůrazněno a také vyloženo,
že není důvodný a správný jeho argument, že se ve věci vý sluhového příspěvku jedná
o rozhodnutí o dávce důchodového zabezpečení.
K tomu Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku argumentačně poukázal
na svoji předchozí judikaturu, a podtrhl, že v rozsudku ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 6 Ads 157/2009 - 90, zdůraznil, že starobní důchod a výsluhový příspěvek jsou zcela
odlišnými dávkami, které plní odlišné funkce. Zatímco výsluhový příspěvek slouží k zachování
životní úrovně příslušníků ozbrojených složek při jejich dalším zaměstnání v civilním životě,
starobní důchod má nahradit ztrátu nebo omezení pracovního příjmu, které nastaly v důsledku
věku jako sociální události, a je tedy realizací práva na přiměřené hmotné zabezpečení
podle čl. 30 Listiny (v tomto ohledu odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 6 As 55/2006 - 96). Dále uvedl, že také v rozsudku
č. j. 3 Ads 121/2009 - 116 ze dne 29. 4. 2010 Nejvyšší správní soud konstatoval, že se „výsluhový
příspěvek (resp. podle staré právní úpravy zákona č. 186/1992 Sb. i příspěvek za služ bu) vždy podřazoval
pod věci služebního poměru. (…) Jedná se o zvláštní dávku poskytovanou jako určitou kompenzaci náročnosti
výkonu služby po uplynutí stanoveného počtu let ve služebním poměru. Proto je také tato dávka upravena
přímo zákonem o služebním poměru, nikoliv zákonem o důchodovém pojištění. Svou povahou se jedná o výsluhový
nárok závislý pouze na odsloužených letech bývalého příslušníka u ozbrojených sborů, nikoliv o dávku určenou
k finančnímu pokrytí některé ze sociálních situací (rizik), k němuž jsou určeny dávky důchodového pojištění
(stáří, invalidita, ztráta živitele apod.).(…) Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že se jedná o důchodovou
dávku.“
Za tohoto stavu, kdy následné jednotlivé dílčí podnámitky stěžovatele jsou navázány
na uvedenou základní námitku o povaze vý sluhového příspěvku, která byla shledána Nejvyšším
správním soudem jako zcela nedůvodná, lze již na tomt o místě předmětné podnámitky prakticky
souhrnně taktéž označit za liché.
Stěžovatel v uváděných souvislostech takto v prvé řadě poukazuje mj. na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014, č. j. 9 As 40/2014 - 28, z něhož podle stěžovatele
vyplývá, že odbor sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, stejně jako Vojenský úřad
sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, nyní odbor sociálního zabezpečení Ministerstva
obrany, postupoval v řízení, které vedlo k vydání prvostupňového rozhodnutí, podle §86 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení v návaznosti na §159 zákona č. 361/2003 Sb.
K tomu je nutno uvést, že stěžovatel si citovaný text nesprávně vyložil a i jej mírně upravil.
V textu citovaného usnesení se nehovoří o §159 záko na č. 361/2003 Sb., nýbrž o §142 odst. 4
zákona o vojácích z povolání, které má naprosto rozdílný text. Krom toho se stěžovatel omezil
na citaci textu z bodu 10 předmětného usnesení a zcela abstrahoval od obsahově neoddělitelného
navazujícho textu v bodu 11, čímž zásadně pozměnil vyznění celého dotčeného právního názoru
soudu.
K námitce, že by při zvýšení vý sluhového příspěvku neměl daný orgán současně srážet
daň z příjmu, a že takové rozhodnutí je nezákonné, resp. nicotné, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že touto otázkou se ve spojení s výsluhovým příspěvkem vojáků z povolání
zabýval jeho rozšířený senát, a ten mj. ve svém u snesení ze dne 14. 4. 2015, č . j. 9 As 40/2014 – 39,
dospěl k závěru, že „Rozhodnutí o zvýšení výsluhového příspěvku či o úpravě výše výsluhového příspěvku
podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jehož součástí je pro dobu po 31. 12. 2010 i výrok o výši
vyplácené dávky [po srážce daně provedené podle §36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů], není nicotným právním aktem.“ Tento právní názor je, v otázce srážky daně, nesporně
obdobně aplikovatelný i na rozhodnutí o zvýšení výsluhového příspěvku podle §159 zákona
o služebním poměru, tj. i na rozhodnutí v nyní projednávané věci.
K tvrzení o příp. nezákonnosti takového rozhodnutí (vedle vyloučené nicotnosti)
lze opět poukázat na další ustálenou judikaturu, která daný postup vyhodnocuje jako zákonný.
Tak lze upozornit například na rozsudek ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Afs 307/2014 – 37,
podle kterého „co do svého účelu představuje čl. 11 odst. 5 Listiny ústavně aprobované omezení vlastnického
práva, které může být legitimně omezeno za účelem stanovení, vyměření a výběru daně (srov. nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05, N 113/37 SbNU 463). Skutečnos t, že zákonodárce podrobil příjmy
z výsluhových náležitostí srážkové dani, odpovídá jeho široké pravomoci. Zákonodárce má velkou diskreci v tom,
jaký způsob zdanění zvolí, aby shromáždil finanční prostředky pro zabezpečování svých funkcí a politik,
nicméně nesmí zasáhnout do vlastnických práv tak, aby se majetkové poměry dotčeného subjektu zásadně změnily
tak, že by došlo ke zmaření samé podstaty majetku, tj. ke zničení majet kové základny poplatníka
(nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002, č. 405/2002 Sb.).“ V rozsudku ze dne 29. 8. 2013,
č. j. 4 Ads 65/2013 – 23, Nejvyšší správní soud také zdůraznil politický charakter otázky zdanění
určitých příjmů. Uvedl, že není úkolem soudní moci, aby svým úsudkem o vhodnosti veřejných
politik nahrazovala úsudek demokraticky zvoleného zákonodárce (srov. též nález Ústavního
soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 , N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.).
K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud též v rozsudcích ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 40/2014 – 50, či ze dne 23. 10. 2014, č. j. 4 As 157/2014 – 34, na které nyní
v podrobnostech odkazuje, neboť neshledal důvod se ani od nich v projednávané věci odchýlit.
Shora uvedená judikatura opakovaně prošla i testem ústavnosti – v této souvislosti lze poukázat
například na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 4069/14, nebo ze dne
18. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3436/13.
Za daného stavu věci nepřichází jako důvodná v úvahu ani námitka, že naše dotčená
právní úprava a postup podle ní v předmětných otázkách byl v rozporu s nařízením
EP č. 883/2004, což bylo stěžovateli již dostatečně vyloženo v napadeném rozsudku.
S tímto závěrem městského soudu se Nejvyšší správní soud také plně ztotožňuje, a nepovažuje
za nutné jej opakovat, či k němu cokoliv dále dodávat, a proto na předmětný text také toliko
odkazuje. To potom znamená, že nemůže být akceptována ani námitka tvrzeného rozporu
§2 odst. 5 písm. b) zákona o služebním poměru s předmětným nařízením, včetně rozporování
toho, která úřední osoba měla za žalovaného jednat před soudem.
Navrhuje-li stěžovatel, aby soud v této právní věci posoudil historii rozhodnutí orgánu
sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra, s odkazem na přílohu ke kasační stížnosti, a to proto,
že se k tomuto Nejvyšší správní soud nevyjádřil v kasační stížnosti stěžovatele ze dne 25. 6. 2012,
k tomu Nejvyšší správní soud jen stručně poznamenává, že vzhledem ke shora připomenutým
podmínkám přípustnosti kasační stížnosti nyní toto posouzení nepřichází v úvahu. Nehledě
k tomu, že i kdyby k tomuto posouzení Nejvyšší správní soud přistoupil, mohl by ji vyhodnotit
jen ve smyslu právních názorů či závěrů ze shora citované judikatury. Stejně tak je jako
nepřípustnou nutno vyhodnotit námitku, resp. návrh, aby soud posoudil rovnost v zacházení
o stejné dávce důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil odborem sociálního
zabezpečení Ministerstva vnitra a odborem sociálního zabe zpečení Ministerstva obrany.
To proto, že tuto námitku resp. návrh stěžovatel nikterak n euplatnil v předchozím řízení
u městského soudu.
Stěžovatel také namítá, že v dané věci měl u Městského soudu v Praze rozhodovat
specializovaný samosoudce, a to opět proto, že u výsluhového příspěvku jde svou povahou o věc
důchodovou. Jestliže Nejvyšší správní soud vyložil, a také doložil ustálenou judikaturou,
že se u výsluhového příspěvku o důchodovou dávku nejedná, nelze akceptovat jako důvodnou
ani tuto jmenovitou kasační námitku. Nehledě k tomu, že podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003 - 32, platí, že pokud namísto samosoudce rozhodoval senát,
byť to zákon také považuje za nesprávné obsazení soudu, nespojuje s ním takovou vadu, která by sama o sobě
byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně. Případem, kdy místo specializovaného samosoudce
ve věci rozhodoval senát, není žalobce krácen nikterak na svých subjektivních právech veře jnoprávního charakteru.
O nedostatek podmínky řízení, pro který by byl Nejvyšší správní soud nucen zruš it rozsudek krajského soudu
pro zmatečnost se v takovém případě nejedná.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému zamítl Nejvyšší správní soud k asační stížnost
jako nedůvodnou.
Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti ús pěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu