ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.189.2016:24
sp. zn. 6 As 189/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: L. K., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem
Na Zlatnici 2/301, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká
Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j.
4389/DS/2014, JID: 138281/2014/KUUK/Bre ze dne 2. října 2014, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 75 A 23/2014 - 74
ze dne 4. července 2016,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Městský úřad Louny (dále též „městský úřad“) shledal žalobce vinným
z dopravního přestupku. Stalo se tak rozhodnutím ze dne 30. května 2014,
sp. zn. MULN/13051/1398/2013/OS-PD/DR, č. j. MULNCJ 42032/2014,
podle něhož se žalobce dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši
2.500 Kč. Předmětného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 13. listopadu 2013
ve 13:10 hodin na silnici č. I/7, obchvat obce Sulec, řídil motorové vozidlo tov. zn. Mazda CX-5,
r.z. X, na úseku, kde je dopravní značkou snížena maximální rychlost na 60 km/h, rychlostí 97
km/h (po započtení tolerance ± 3 km/h, 94 km/h), čímž překročil povolenou rychlost o 34
km/h. Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí bránil odvoláním, které ovšem nikterak
neodůvodnil; jeho odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v návětí.
[2] Žalobce podal proti odvolacímu rozhodnutí žalobu, v níž uvedl, že rozhodnutí městského
úřadu je nepřezkoumatelné. Dle jeho názoru není místo, kde mělo k přestupku dojít, ve výroku
dostatečně specifikováno, když z něj nelze ani dovodit, zda k přestupku došlo ve směru jízdy
z obce Louny do obce Slaný či ve směru opačném. Dále není ani možné určit,
jaké je v předmětném úseku komunikace dopravní značení, resp. jaká je v úseku nejvyšší
povolená rychlost a kde probíhalo měření. Prvoinstanční orgán ani nikterak neprokázal,
že by v daném případě byla na komunikaci osazena dopravní značka B20a omezující nejvyšší
povolenou rychlost na 60 km/h. Protiprávní jednání proto nebylo dle názoru žalobce v důsledku
absence místa skutku dostatečně prokázáno. V této souvislosti žalobce odkázal na judikaturu
soudů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2010,
č. j. 4 As 28/2010 - 56, či ze dne 15. ledna 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73 (veškerá zde citovaná
soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“) zamítl žalobu rozsudkem
označeným v návětí.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
kasační stížnost. V ní v zásadě zopakoval své žalobní námitky shrnuté výše s tím, že krajský soud
se s nimi přesvědčivě nevypořádal. Krajský soud označil výrok rozhodnutí za dostatečně určitý,
jelikož kromě údaje „na silnici č. I/7, obchvat obce Sulec“ v něm bylo též uvedeno „v úseku,
kde je dopravním značením povolená nejvyšší rychlost jízdy 60 km/h“. Podle stěžovatele nelze
zaměňovat specifikaci místa samotného a tvrzení stran existence dopravního značení. Místo
protiprávního jednání musí být specifikováno tak, aby bylo možné existenci dopravního značení
přezkoumat (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 2015,
č. j. 2 As 111/2015 - 42 a ze dne 29. února 2016, č. j. 2 As 261/2015 - 41). V daném případě
jde o úsek pozemní komunikace, kde je povoleno v různých částech jet rychlostí 60,
ale také 80 nebo 90 km/h, přičemž stěžovatel existenci dopravního značení omezujícího rychlost
na 60 km/h v místě měření popíral. Pokud nelze z výroku rozhodnutí identifikovat místo
spáchání přestupku, je toto rozhodnutí nesrozumitelné a nezpůsobilé soudního přezkumu,
neboť není zřejmé, zda a jak by měl soud doplňovat dokazování. Krajský soud přesto vedl
dokazování k úpravě nejvyšší povolené rychlosti v daném úseku, a to písemnými dotazy
na žalovaného, na Policii ČR a na Ředitelství silnic a dálnic. Dotazy soudu se ovšem týkaly směru
jízdy z Loun do Prahy, přičemž z výroku rozhodnutí taková specifikace místa spáchání přestupku
nevyplývá. Krajský soud v tomto směru neprovedl ani žádný důkaz, odkázal pouze úřední
záznam policie, o němž však sám prohlásil, že není přípustným důkazním prostředkem,
tudíž se jeho rozhodnutí jeví jako zmatečné. Navíc z úředního záznamu lze zjistit pouze umístění
radaru, které je však zcela irelevantní, neboť k posouzení trestnosti jednání žalobce je podstatné,
kde se v momentě měření nacházelo jeho vozidlo, nikoli radar (radar může měřit až na vzdálenost
400 m, úsek s rychlostí omezenou na 60 km/hod je dlouhý jen několik set metrů).
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti omezil jen na stručný návrh, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl. Jelikož vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové
skutečnosti ani argumenty, nezasílal je Nejvyšší správní soud na vědomí stěžovateli k případné
replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[7] Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů platí,
že „výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku
s označením místa a času jeho spáchání.“
[8] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že výrok správního rozhodnutí
je klíčovou částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2009,
č. j. 1 As 67/2009 - 64). Je to právě výroková část rozhodnutí, v níž jsou konstituována
nebo deklarována práva a povinnosti účastníků řízení. Ve správních rozhodnutích vydaných
v oblasti správního trestání musí být výrok formulován tak, aby z něho bylo zcela jednoznačně
zřejmé, jakého správního deliktu (z hlediska skutku i jeho právní kvalifikace) se účastník řízení
dopustil a jaká mu byla uložena sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. února 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55). V popisu skutku správní orgán vymezí ta jednání
či skutkové okolnosti, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu
uvedeným v zákoně. Popis skutku musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně
významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu,
který je předmětem řízení, tj. za nějž byla v dané věci uložena pokuta (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. ledna 2013, č. j. 5 As 138/2012 - 23).
[9] Náležitostmi výroku rozhodnutí v oblasti správního trestání se zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 2 As 34/2006 - 73 ze dne 15. ledna 2008.
Konstatoval, že vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí vždy
spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním
jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech,
je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit
jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší
ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci
této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší. Smyslem a účelem požadavků na výrok
rozhodnutí v oblasti správního trestání se Nejvyšší správní soud podrobněji zabýval v rozsudku
ze dne 10. prosince 2014 č. j. 9 As 80/2014-37, kde uvedl: „Smyslem přesného vymezení skutku
ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí,
jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen.
To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti
je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek,
pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva
na obhajobu.“
[10] Jak dále vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne
11. března 2006, č. j. 4 As 270/2015 - 42 a ze dne 16. července 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52),
není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno na „metr přesně“, ale s ohledem
na kontext dané věci postačí i obecnější vymezení místa, kde došlo ke spáchání přestupku.
V rozsudku ze dne 28. května 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39 k tomu Nejvyšší správní soud uvedl:
„V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku
rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně
tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“
[11] Z tohoto pohledu posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost a musel shodně
s krajským soudem konstatovat, že popis skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit, ve výroku
napadeného správního rozhodnutí považuje za dostačující z hlediska výše vymezených cílů.
[12] Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že stěžovatel se měl skutku dopustit na obchvatu obce
Sulec, tedy na silnici ve volné krajině, kde je nouze o orientační body, které by bezprostředně
souvisely s danou pozemní komunikací. Nelze zde např. vymezit předmětný úsek pozemní
komunikace „od křižovatky ke křižovatce“, jak bývá zvykem v případě, že správní orgány řeší
překročení nejvyšší povolené rychlosti ve větší obci. Je tedy zcela přirozené, že policie,
která provádí měření vozidel projíždějících úsekem, kde je rychlost dopravním značením snížena
na určitou hodnotu, využije ke specifikaci místa měření právě ono dopravní značení, nacházející
se na začátku a konci měřeného úseku. Správní orgán pak takovouto specifikaci místa převezme
ve správním řízení, přičemž Nejvyšší správní soud v takovém postupu neshledává nic závadného.
Rozhodně nelze trvat na přesném určení místa, kde se vozidlo v okamžiku měření nacházelo,
neboť vozidlo za dobu měření zpravidla urazí určitou vzdálenost. To, že bývají v současné době
k dispozici GPS souřadnice bodu, kde bylo umístěno měřící zařízení, neznamená,
že by byl správní orgán povinen je přebírat do svého rozhodnutí. Slovní specifikace skutku
musí být nadále možná. Opačný názor dovedený ad absurdum by znamenal, že veškerá správní
rozhodnutí o přestupku spočívajícím v překročení nejvyšší povolené rychlosti vydaná předtím,
než začala být družicová data běžně dostupná, trpěla vadou spočívající v nedostatečné specifikaci
místa spáchání deliktu. Nadto, jak poukazuje i stěžovatel, umístění měřícího zařízení se nemusí
vždy krýt s místem, kde byla měřena vozidla. Ze všech těchto důvodů se jeví Nejvyššímu
správnímu soudu přiměřené okolnostem daného případu, že správní orgán vymezil místo
spáchání přestupku na základě podkladů zaslaných policií jako úsek pozemní komunikace,
kde se měření rychlosti provádělo, tj. mezi značkami označujícími začátek a konec
nejvyšší povolené rychlosti 60 km/hod. Podpůrně lze poukázat na výše citovaný rozsudek
č. j. 9 As 291/2014 - 39, kde Nejvyššímu správnímu soudu postačovalo vymezení místa spáchání
přestupku „na silnici č. I/15 v obci Chrámce“ (přičemž jde o skutkově podobný případ,
jelikož tabule označující začátek a konec obce zároveň vymezují úsek, kde je snížena rychlost
na 50 km/hod).
[13] Pokud jde o údaj o směru jízdy stěžovatelova vozidla, jeho uvedení ve výroku rozhodnutí
by nepochybně bylo vhodné. S ohledem na skutkové okolnosti to však Nejvyšší správní soud
neshledává nezbytným. Skutek je totiž charakterizován celým komplexem použitých údajů,
jehož součástí je též doba spáchání přestupku, která ve výroku napadeného správního rozhodnutí
uvedena je. Kombinace údaje o místě (úsek pozemní komunikace, kde se měření provádělo)
a času spáchání přestupku poskytuje v daném případě dostatečnou záruku, že nebude
(a to ani v budoucnu) zaměněn s jiným stěžovatelovým jednáním. Nelze přitom přehlížet,
že v průběhu samotného správního řízení nebyl stěžovatel nijak zkrácen na právu na obhajobu,
neboť směr jízdy jeho vozidla byl zřejmý z podkladů rozhodnutí shromážděných správními
orgány, konkrétně z úředního záznamu policie (když nadto policisté stěžovatele po měření
i zastavili a řešili s ním možnost uložení pokuty v blokovém řízení). Podklady rozhodnutí
tedy nabízely stěžovateli zcela jednoznačnou identifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu,
a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou procesní obranu. Přesto stěžovatel ani v žalobě
nenamítal nic víc, než že v daném místě není umístěno dopravní značení omezující rychlost na 60
km/hod. To však krajský soud dokazováním vyvrátil.
[14] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že neobstojí poukaz stěžovatele na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 261/2015 - 41, který na projednávanou věc nedopadá.
Je tomu tak proto, že v této věci nešlo o překročení nejvyšší dovolené rychlosti na konkrétním
místě území obce, kdy by přesné určení místa spáchání přestupku bylo určující pro závěr
o spáchání přestupku. Nelze přijmout ani poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. září 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42. V tomto rozsudku se neřešila specifikace
místa protiprávního jednání rychle jedoucího vozidla, nýbrž vozidla parkujícího. Jednalo se tedy
o skutkově zcela odlišnou situaci.
[15] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že skutek, kterého se stěžovatel dopustil, je ve výroku
napadeného správního rozhodnutí specifikován natolik určitě, že vylučuje záměnu s jiným
jednáním stěžovatele. Výrok rozhodnutí poskytuje tudíž dostatečný podklad pro posouzení,
zda nebyla dána překážka litispendence či překážka věci rozhodnuté a zda v budoucnu nehrozí
dvojí postih stěžovatele pro týž skutek. Místo, kde se měl stěžovatel dopustit překročení nejvyšší
povolené rychlosti, bylo s dostatečnou určitostí specifikováno již od počátku řízení (v úředním
záznamu policie, později v odůvodnění obou správních rozhodnutí), a umožňovalo tak určit
rozsah dokazování (později doplněný na základě žalobních námitek stěžovatele krajským
soudem), tudíž nelze ani shledat, že by nebylo zajištěno právo stěžovatele na obhajobu.
Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby shledal, že správní
orgány nespecifikovaly ve výroku svého rozhodnutí místo spáchání přestupku dostatečně určitě,
obsah žaloby by ani tak neposkytoval krajskému osudu oporu pro zrušení napadeného správního
rozhodnutí. Stěžovatel nijak nespecifikoval, jaký měla mít uvedená vada vliv na zákonnost
vydaného rozhodnutí ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. např. s jakým jiným jeho jednáním
by mohl být přestupek, za který byl potrestán, zaměněn.
[16] Ačkoliv tedy jistě bylo možno teoreticky specifikovat místo spáchání přestupku i přesněji
(zejména pokud jde o směr jízdy stěžovatelova vozu), krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše
popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl
ji.
IV. Náklady řízení
[17] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný měl ve věci
úspěch, podle obsahu spisu mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu