ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.20.2008:83
sp. zn. 6 As 20/2008 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou,
advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
20. 12. 2006, sp. zn. 2006/888/jan/FTV, č. j. tic/2724/07, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2008, č. j. 7 Ca 132/2007 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznáv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně FTV Prima, spol. s r. o. (dále též „stěžovatelka“), podala kasační stížnost
proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým přezkoumával
rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“) o uložení
pokuty za správní delikt podle ust. §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání“) –
zařazení do vysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Pokuta ve výši 50 000 Kč byla uložena za vysílání pořadu Extra na programu
Prima televize obsahující reportáže o erotickém modelingu a o zápasech téměř neoblečených žen
v oleji dne 29. 5. 2006 od 19.15 hod.
Žalovaná Rada ve správním řízení posuzovala reportáže zařazené do vysílání dne
29. 5. 2006 od 19.18 hod. do 19.22 hod. a od 19.30 hod. do 19.34 hod. v rámci pořadu Extra.
V napadeném rozhodnutí Rady byl pořad popsán
takto:
„Erotický modeling: Reportáž o erotickém modelingu byla věnována případu čtyřicátnice
Ch. M., matky devíti dětí, která chce po vzoru dvou svých dospělých dcer nastoupit na dráhu
erotické fotomodelky. Hlavní hrdinka reportáže popisuje, jak se rozhodla stát se erotickou
modelkou a vysvětluje, že kvůli tomu půjde na plastickou operaci. V reportáži se několikrát
objevují záběry, na nichž jsou ženy s nahými ňadry, které mají erotický podtext. Ch. čtrnáctiletá
dcera T. se svěřuje, že se chce také věnovat práci fotomodelky, pravděpodobně fotomodelky
erotické, protože vyjadřuje obdiv ke svým sestrám, které takto již pracují.
Zápasy v oleji: Reportáž o zápasech téměř neoblečených žen v oleji byla věnována dvěma
mladým ženám, které si vedle běžného zaměstnání přivydělávají po večerech a nocích
předváděním zápasu v oleji a to pro pobavení hostů v baru či diskotéce. Na záběrech mají ženy
oblečeny pouze spodní kalhotky – tanga a zápasí většinou vleže a do sebe vzájemně zapleteny.
Produkce je stylizovaná, má zřetelný humorný podtext, ale nemá znaky uměleckého výkonu.“
Po analýze záznamu pořadu vydala žalovaná Rada dne 20. 12. 2006 (písemně vyhotoveno
19. 2. 2007) rozhodnutí o uložení pokuty. Jeho odůvodnění nejprve obsahuje popis
posuzovaného pořadu, konstatuje námitky stěžovatelky, k nimž se následně vyjadřuje. Erotická
tématika, tak jak byla prezentována, je shledána neakceptovatelnou pro předvedení dětem
a mladistvým v pondělí 29. 5. 2006 v 19.15 hod., kdy mohou vysílání sledovat. V této souvislosti
Rada uvedla, že předmětem správního řízení nebyla pouhá prezentace erotiky, jak namítala
stěžovatelka, ale celkové vyznění reportáže. Upozorňuje na rozdíl mezi prezentací erotiky
pro vzdělávací či umělecké účely a pro účely prvotního vzrušování či honby za senzací.
V posuzovaném pořadu je totiž erotický modeling a eroticky motivované zápasy dívek v oleji
představováno jako morálně nezávadné a normální podnikání. Též ukázka 14-ti leté dívky,
která obdivuje své sestry za jejich práci erotických modelek a její zájem stát se také modelkou,
je způsobilé svést podobně mladé diváky k nápodobě. Erotická exhibice dívek zápasících v oleji
je pak předváděna jako zcela normální součást života dívek s běžným zaměstnáním a jako dobře
placený způsob relaxace. Podle všeobecného názoru prezentované činnosti vybočují z mezí
morálky a normality a sledování příspěvku, jež je obsahuje, je pak zajisté schopno ohrozit zdravý
morální a psychický vývoj dětí a mládeže. Blízký časový sled obou reportáží pak toto riziko
ještě znásobil, neboť se jednalo o obdobné téma. K námitce stěžovatelky Rada srovnává vliv
posuzovaného pořadu se zprávami o terorismu či zločinu; takové zprávy podle Rady
ve zpravodajských relacích informují o důležitém celosvětovém dění a též se obvykle vyhýbají
skutečně drastickým záběrům. Námitku stěžovatelky, že Rada nestíhá obdobná provinění jiných
provozovatelů vysílání, Rada odmítla s tím, že je její povinností stíhat jakékoliv porušení zákona
o vysílání, jakmile jej shledá. Rada nevyhověla návrhu účastníka na vypracování znaleckého
posudku s odkazem na konstantní judikaturu správních soudů, podle níž je posudkem třeba
pouze pro posouzení hraničních případů, o který se však v dané věci nejedná.
Rada shledala porušení povinnosti stanovené v ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
ve způsobu zpracování erotické tématiky – záběry žen s odhalenými ňadry, úmysl 14-ti leté dívky
věnovat se též kariéře modelky, vyznění reportáže v duchu honby za senzací; záběry na téměř
neoblečená propletená těla žen zápasících v oleji, provozování erotické show jako dobře
honorovaný způsob relaxace – které mohlo ohrozit především mravní a psychický vývoj dětí
a mladistvých. Též Rada konstatovala, že stěžovatelka byla na porušení této povinnosti
již v minulosti upozorněna a sankcionována a odkázala na svá předchozí rozhodnutí.
Při stanovení výše pokuty žalovaná vycházela ze skutečnosti, že stěžovatelka provozuje
celoplošné televizní vysílání, ovšem krátká stopáž posuzovaného pořadu mohla snížit okruh dětí
a mladistvých, kteří jej sledovali. Taktéž bylo zohledněno, že pořad byl vysílán v hlavním
vysílacím čase a stěžovatelka měla možnost obsah pořadu přizpůsobit požadavkům zákona
o vysílání. Pokuta byla stanovena ve výši 50 000 Kč, při spodní hranici zákonné sazby.
Žalobu, kterou stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala ke správnímu soudu,
městský soud dne 11. 1. 2008 zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.
Stěžovatelka se kasační stížností z 11. 2. 2008 domáhá u Nejvyššího správního soudu
zrušení rozsudku městského soudu v plném rozsahu, jelikož jej považuje za nezákonný
a nepřezkoumatelný. V kasační stížnosti uvádí čtyři stížnostní body.
V prvém stěžovatelka vytýká rozsudku nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
otázky, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu. K tomuto závěru dospěla
zejména proto, že napadený rozsudek ani napadené správní rozhodnutí neobsahují popis skutku,
z něhož by bylo zřejmé, jak byly naplněny jednotlivé složky skutkové podstaty správního deliktu
(tj. popis skutku, jeho následku a příčinné souvislosti mezi skutkem a jeho následkem; tedy není
zřejmé, v čem vysílání posuzovaného pořadu mohlo ohrozit fyzický, psychický a mravní vývoj
dětí a mladistvých). V této souvislosti uvádí, že soud se zde vyrovnal s její žalobní námitkou
pouze částečně, neboť posuzoval pouze to, zda je v popisu skutek specifikován tak, aby nemohl
být zaměněn s jiným. Takový nedostatečný popis skutku nemůže být zákonným podkladem
rozhodnutí o uložení pokuty, neboť by to v budoucnu znamenalo značný zásah do stěžovatelčiny
právní jistoty (cituje k tomu rozsudek NSS ze 7.4. 2006, sp. zn. 6 As 19/2005). Též by tímto
postupem byla pokutě odňata její preventivní funkce, neboť by nevěděla, vysílání jakých dějů
se má napříště vyvarovat.
Jako druhou kasační námitku stěžovatelka uvádí nezákonnost a nepřezkoumatelnost
rozsudku spočívající v nesprávném vyhodnocení otázky rozsahu posuzování pořadu. Stěžovatelka
trvá na tom, že pořad měl být posuzován jako celek, což dokládá systematickým a jazykovým
výkladem povinností provozovatele vysílání zakotvených v ust. §32 odst. 1 zákona o vysílání.
Ke stejnému závěru lze pak podle jejího názoru dospět i čistě logickým výkladem ust. §32 odst. 1
písm. g) citovaného zákona, sankcionování jednotlivých, z kontextu pořadu vytržených záběrů
nebylo záměrem zákonodárce. Dále pak stěžovatelka ještě uvádí, že jde právě o aspekty pořadu,
které nejsou ve slovním popisu děje vůbec zohledněny – pojetí pořadu, typ a jeho povaha,
celkové vyznění, samotný název Extra atd. – které jsou i děti schopny správně vyhodnotit.
V takovém postupu stěžovatelka spatřuje porušení zásady materiální pravdy.
Za třetí stěžovatelka vytýká vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata nemá
oporu ve spisech, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu – žalovaná
při rozhodování vycházela jen z kusého slovního popisu výňatků posuzovaného pořadu.
Pro posouzení skutkového děje měla žalovaná podle stěžovatelky provést důkaz promítnutím
celého pořadu, neboť pro hodnocení televizního pořadu je třeba vnímat jak mluvené slovo
tak i obraz. V této souvislosti ještě stěžovatelka uvádí, že ust. §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, určuje rozsah dokazování, který žalovaná nenaplnila, neboť při posuzování vycházela
pouze z písemné zprávy. Jelikož se jednotliví členové Rady neseznámili s celým pořadem,
ale rozhodovali jen na základě podkladu zpracovaného Úřadem Rady, nemohli si učinit celkový
obraz o tom, zda popsané scény a situace nemohly být vytržené z kontextu, apod.
Za čtvrté stěžovatelka rozhodnutí Rady vytýká, že bylo učiněno za porušení ust. §59
odst. 1 zákona o vysílání, neboť stěžovatelka nebyla předem upozorněna na porušení zákonné
povinnosti a nebyla jí stanovena lhůta k nápravě. S touto žalobní námitkou se podle jejího názoru
soud vypořádal nedostatečně. Stěžovatelka zde odmítá argumentaci soudu, že k naplnění ust. §59
odst. 1 zákona o vysílání postačí, byla-li stěžovatelka upozorněna na porušení dané povinnosti
(zde stanovené ust. §32 odst. 1 písm. g/ zákona o vysílání) kdykoliv v minulosti. Takový princip
by vedl k právní nejistotě provozovatelů vysílání a k likvidaci určitých typů pořadů, mohl by vést
také k výraznému omezení svobody projevu. Tento svůj závěr dokládá i rozsudkem Městského
soudu v Praze z 2. 5. 2006, č. j. 8 Ca 2/2006 - 57.
Podle stěžovatelky se také soud nevypořádal s jejími žalobními tvrzeními, že upozornění
podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání musí být skutkově vymezeno tak, aby bylo zřejmé o jaké
porušení povinnosti se jedná, a že stěžovatelce nebyla poskytnuta lhůta k nápravě. Takovým
postupem byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech a na právu zjednat nápravu
a případně tak předejít uložení pokuty.
Žalovaná Rada se k podané kasační stížnosti vyjádřila 1. 4. 2008 a především odkázala
na své vyjádření k žalobě. Na svém závěru, že byla porušena povinnost obsažená v ust. §32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání trvá. Informace poskytované prostřednictvím televize jsou
dětskými diváky často přebírány a ukládány jako modely chování. Ohrožení chráněného zájmu
spatřuje v tom, že pořad mohl být dětskými diváky sledován a svou tématikou založil přesvědčení
o naprosté nevhodnosti jeho vysílání před 22. hodinou a že možnost ohrožení vývoje dětí
a mladistvých není vyloučena.
Žalovaná dále uvedla, že skutek je přesně vymezen názvem pořadu, časem a datem
jeho vysílání a programem, na němž byl vysílán, stejně tak správní rozhodnutí obsahuje
popis scén, jimiž se Rada blíže zabývala. V tomto ohledu považovala rozhodnutí za bezvadné.
Též má za to, že v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vysvětlila všechny úvahy vedoucí ji
ke stanovení pokuty. Považuje za v souladu s platnou právní úpravou své hodnocení možného
ohrožení dětí z pohledu rodičů a veřejnosti. K námitce o nutnosti posuzovat celý pořad uvádí,
že posuzovala pořad Extra a dospěla k závěru, že v jeho rámci se vyskytly scény, jež mohly
ohrozit právem chráněný zájem. Námitku stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz promítnutím
záznamu pořadu, odmítla žalovaná s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze
z 26. 4. 2007, č. j. 6 Ca 366/2006, z něhož plyne, že podstatné je, zda měla Rada při posuzování
pořadu k dispozici správní spis, který jí umožní zjistit obsah posuzovaného pořadu. Tak tomu
bylo i v posuzovaném případu. Proto Rada navrhla kasační stížnost zamítnout.
Stěžovatelka podala svou kasační stížnost včas (ust. §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a je osobou k jejímu podání oprávněnou, neboť byla
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (ust. §102 s. ř. s.). Stěžovatelka je též
zastoupena advokátem a splňuje tak podmínku ust. §105 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení“), v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost“) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“). Jedná se tedy o důvody přípustné
podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumal též, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přičemž takové vady neshledal, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
K prvé skupině námitek (týkajících se nezákonnosti rozsudku městského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda byla naplněna skutková podstata
správního deliktu a k absenci popisu toho, jak byl naplněn konkrétně ohrožovací následek
posuzovaného deliktu a příčinná souvislost mezi skutkem a možným ohrožením) uplatněných též
v žalobě městský soud uvedl, že popis skutku považuje za provedený dostatečně tak, aby nemohl
být skutek zaměněn s jiným, jsou uvedeny podstatné skutečnosti ve slovním vyjádření pořadu.
Přepis pořadu soud považuje za nikoliv mechanický přepis zvukového záznamu, neboť obsahuje
též hodnocení ostatních prvků odvysílaného pořadu. Soud tak dospěl k jednoznačnému závěru,
že pořad byl hodnocen celý. Stěžovatelka tudíž není pro budoucnost vystavena žádné právní
nejistotě v otázce přijatelnosti jednotlivých vyjádření. Stejně tak byl shledán dostatečným popis
skutku i v oznámení o zahájení řízení, jelikož podle něj byla stěžovatelka schopna ztotožnit
pořad, jež byl důvodem pro zahájení řízení, a měla možnost se k němu vyjádřit.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by popis skutku v rozhodnutí
žalované byl nedostatečný. Ve správním rozhodnutí je nejprve ve výrokové části identifikován
vysílaný pořad svým názvem, datem a časem vysílání a je zde v koncentrované formě uvedeno,
jaké závadné prvky pořad obsahoval. V odůvodnění rozhodnutí je pak uveden přepis obsahu
pořadu, z něhož je zřejmé, jaké scény žalovaná hodnotila. V následujících částech odůvodnění
je uvedeno, které jevy v pořadu jsou shledány závadnými a konečně pak úvaha žalované, po níž
dospěla k závěru, že jimi mohlo dojít k ohrožení zejména psychického nebo mravního vývoje dětí
a mladistvých. Nejvyšší správní soud se tedy v tomto bodě ztotožnil s názorem městského soudu
a námitku stěžovatelky shledává nedůvodnou.
Druhou kasační námitkou brojí stěžovatelka proti názoru městského soudu na rozsah
posuzování pořadu a tvrdí, že pořad měl být žalovanou posuzován jako celek a jen vysíláním
celého pořadu mohla být naplněna skutková podstata správního deliktu. K obdobně
formulovanému žalobnímu bodu městský soud uvedl, že zákon o vysílání nezakotvuje povinnost
posuzovat celý pořad. Městský soud je toho názoru, že stěžovatelka je povinna dodržovat
zákonné povinnosti v celém vysílání a při porušení těchto povinností je podstatné, zda se tak
stalo, nikoliv zda byl pořad posuzován jako celek nebo jen jeho část. Nejvyšší správní soud
považuje nejprve za nutné připomenout jisté specifikum pořadu Extra - ten je totiž složen z více
reportáží, které spolu obsahově vůbec nemusejí souviset a jsou odděleny vstupy moderátora
„ze studia“. Tuto skutečnost měl Nejvyšší správní soud na paměti, když přezkoumával rozsudek
městského soudu z pohledu druhé kasační námitky. Zdejší soud souhlasí se stěžovatelkou,
že pro účely naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. §60 odst. 3 písm. d) zákona
o vysílání je třeba posuzovat celý pořad. Nicméně je třeba též souhlasit s městským soudem
v tom ohledu, že, je-li v jedné z reportáží (tedy v části pořadu) porušena zákonná povinnost
způsobem naplňujícím skutkovou podstatu správního deliktu, nejsou zbylé části pořadu sto
deliktní odpovědnost stěžovatelky zhojit. Uvedené platí právě v případech, kdy jednotlivé části
pořadu nejsou v žádné obsahové souvislosti, ani neobsahují prvky, které by mohly zabránit
porušení právem chráněného zájmu, např. komentář vhodnou formou vysvětlující dětem
a mladistvým nevhodnost předvedených scén způsobem, který vylučuje možnost ohrožení
jejich fyzického, psychického nebo mravního vývoje. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná
tedy posoudila dvě zcela samostatné části pořadu, v nichž došlo k naplnění skutkové podstaty
správního deliktu. Není tedy pochyb, že žalovaná posuzovala v daném případě celý pořad
(o tom ostatně svědčí i text jejího rozhodnutí, kde výslovně uvádí, že „se nerozhodla zahájit správní
řízení kvůli pouhé prezentaci erotiky, nýbrž kvůli celkovému vyznění reportáže ...“ – srov. napadené
rozhodnutí str. 3). Nejvyšší správní soud tedy shledal, že odůvodnění rozhodnutí žalované Rady
i městského soudu není v této části v rozporu se smyslem zákona o vysílání.
K tomu stěžovatelka ještě poněkud nejasně uvádí, že v posouzení naplnění skutkové
podstaty nebyly zohledněny určité aspekty pořadu, které ze slovního popisu děje nejsou patrné.
Tuto námitku Nejvyšší správní soud hodnotil v rámci posouzení následující námitky,
neboť se vztahuje právě k ní.
Jako třetí kasační námitku stěžovatelka uvádí vadu řízení spočívající v tom, že nebyl
proveden důkaz promítnutím záznamu posuzovaného pořadu a skutková podstata tedy nemá
oporu ve spisech. K obdobně formulované žalobní námitce městský soud nejprve seznal,
že pořad byl žalovanou posuzován celý, nikoliv jen jeho část. Taktéž městský soud
v ustanoveních zákona o vysílání a správním řádu neshledal oporu pro závěr, že by Rada měla
předepsaný postup pro provádění důkazu. Vypracování zprávy o pořadu považuje soud
za dostatečné.
Nejvyšší správní soud také namítanou vadu neshledal. Ze správního spisu je totiž zřejmé,
že součástí podkladů pro rozhodnutí žalované byl i zvukově-obrazový záznam předmětného
pořadu Extra, který ostatně tvoří přílohu správního spisu (na disku CD). Rozhodnutí žalované
je postaveno na zjištěních, které mohla žalovaná získat pouze detailním studiem předloženého
zvukově-obrazového záznamu. Z toho dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá,
že rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních majících původ ve zvukově-obrazovém
záznamu předmětného pořadu, který je jeho formou existence sui generis. Podstatnou
pro posouzení dané otázky je proto skutečnost, zda žalovaná při svém zasedání, kdy bylo
rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis, jenž by jí umožnil zjistit obsah
předmětného pořadu, resp. zda měla možnost porovnat a zhodnotit, zda předmětný pořad
obsahuje prvky, které mohly ohrozit psychický či mravní vývoj dětí a mladistvých.
Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-obrazového záznamu
pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační složka, a zda
se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu odvysílaného
stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo prostřednictvím
analýzy pořadu provedené Úřadem žalované. Z tohoto důvodu pak Nejvyšší správní soud odmítl
i námitku stěžovatelky o porušení ust. §50 odst. 3 správního řádu, neboť Úřad žalované
je vytvořen, aby pro žalovanou zajišťoval úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým
zabezpečením její činnosti a je jejím orgánem (ust. §11 odst. 2 zákona o vysílání). Není tedy dost
dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad jako její „servisní zabezpečení“.
Rada v rozhodnutí přesně uvedla, že posuzovala celé vyznění pořadu a z jakého hlediska
hodnotila možné ohrožení mravního a psychického vývoje dětí; neomezila se tedy
jen na hodnocení výroků zaznamenaných v přepise anebo na záběry v analýze zapsané.
Stěžovatelka by mohla s takovou námitkou (vadnost skutkových zjištění a z nich vyplývající
skutkový závěr) uspět pouze za situace, kdy by bylo lze shledat, že žalovaná Rada vzala
při svém rozhodování v úvahu skutečnosti, které nevyšly v řízení najevo, anebo pokud
by pominula rozhodné skutečnosti, které byly prokázány anebo vyšly najevo. O takovou situaci
se však zjevně nejedná: Rada podle zákona o vysílání monitoruje vysílání televize, což činí
za pomoci techniky, kterou k tomu zvolí. Zvukově obrazový záznam pořadu na určitém nosiči
představuje dokument vzešlý z činnosti Rady (zde nutno opětovně podotknout, že je lhostejno,
zda z činnosti Úřadu či činnosti Rady samotné); právně významnou skutečností zde je obsah
vysílaného pořadu (to plyne ze skutkové podstaty deliktu podle §60 odst. 3 písm. d/ zákona
o vysílání). Již k zahájení řízení o udělení pokuty je třeba seznámit se s obsahem vymezeného
pořadu. Takový úkon nelze provést jinak než zhlédnutím (a slyšením) zvukově obrazového
záznamu. Analýza záznamu prováděná Úřadem, která je obsahem správního spisu, pak má
obecné náležitosti protokolu (§18 správního řádu) svědčícího o tom, co bylo viděno a slyšeno.
Stěžovatelka nemůže pochybovat o tom, že Rada (Úřad) pořad viděla a slyšela, (neboť o tom
svědčí analýza a odůvodnění rozhodnutí), nýbrž může zpochybnit správnost a úplnost
zachycených dějů a jejich hodnocení. Pokud se dovolává, že popis obsahu není úplný, pak musí
současně sdělit v čem a jaké má tento nedostatek důsledky, stejně pak, pokud jde o případná
zkreslení apod. Jestliže Rada v odůvodnění rozhodnutí hodnotí celkové vyznění pořadu, pak
stěžovatelka nemůže uspět s námitkou, že hodnotila pouze vytržené výroky či výjevy
(natož že pořad vůbec neviděla). Řízení před Radou jako specifickým orgánem nadaným
pravomocí monitorovat televizní vysílání a vyvozovat z tohoto monitoringu důsledky v oblasti
správních deliktů nese specifické znaky, které neodpovídají jiným typům řízení o správních
deliktech; jde o to, že Rada sama svou činností ještě ve stadiích před zahájením správního řízení
udělení pokuty již zjišťuje obsah vysílaných pořadů. Jde o obdobu situace správního orgánu,
jenž je nadán pravomocí kontrolovat plnění určitých povinností a současně rozhodováním
o sankcích za jejich porušení; takový orgán vyhotoví protokol o kontrole, při níž zjistí porušení
zákona, a ten (protokol o kontrole) se pak stane podkladem pro rozhodnutí v sankčním řízení.
V řízení o uložení pokuty v takovém případě nikdo nebude zpochybňovat, že takový správní
orgán znal obsah kontrolního protokolu, jenž je součástí správního spisu (přičemž Nejvyšší
správní soud ve své úřední činnosti neviděl případ, že by se potenciální delikvent domáhal
provedení důkazu přečtením protokolu (listiny) ze strany správního orgánu a vyhotovení
protokolu o tomtéž). Ze strany Nejvyššího správního soudu jde ve vztahu k utváření skutkového
podkladu pro rozhodnutí o setrvalý a dlouhodobě zastávaný názor vyjadřovaný kupř. v řadě
rozhodnutí 4. senátu (za všechny srov. např. sp. zn. 4 As 38/2007), jež nebyla zpochybněna ani
při přezkumu těchto rozhodnutí ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení
sp. zn. IV ÚS 2449/08, sp. zn. IV. ÚS 1979/08, sp. zn. III. ÚS 2122/08). Šestému senátu
je známo, že dílčím způsobem z této konstantní judikatury zcela ojediněle vybočil 2. senát
zdejšího soudu (sp. zn. 2 As 59/2008) – změnu judikatury by však relevantně byl oprávněn
přinést pouze rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, jemuž taková otázka však předložena
nebyla.
Čtvrtou kasační námitkou stěžovatelka napadala postup žalované, který způsobil
nezákonnost jejího rozhodnutí, neboť stěžovatelku neupozornila před udělením pokuty
na porušení zákona v souladu s ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. Městský soud
v přezkoumávaném rozsudku argumentaci k tomuto žalobnímu bodu stěžovatelky odmítl s tím,
že upozorňovací povinnost, která je specifickým institutem mediálního práva a ve správním
trestání nemá obdoby, se vztahuje pouze na porušení zákona nikoliv na každý skutek,
v posuzovaném případě tedy byla povinnost Radou splněna.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že smyslem ustanovení §59 zákona o vysílání je
nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom.
Obecně vzato se tímto institutem realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce
dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele vysílání. Zákon nijak blíže
nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění
konkretizováno. Podle Nejvyššího správního soudu v takovém případě je třeba vnímat
„upozornění“ v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje
povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Takové informace se stěžovatelce dostalo
ze strany žalované, a to především v souvislosti s vysíláním reality show VyVolení,
což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Nelze proto dovozovat,
že by takové upozornění musela žalovaná činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla
porušena tatáž zákonná povinnost u téhož provozovatele. Pokud by upozornění mělo být validní
pouze pro určitý skutek, pak by provozovatel byl nepostižitelný, pokud by pořad nereprízoval.
Posouzení této otázky městským soudem tak bylo dostatečné a námitka důvodná není.
Městský soud vycházel ze setrvale zastávaného názoru Nejvyššího správního soudu,
který zdejší soud zaujal například v rozsudcích z 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90, z 15. 5. 2008,
č. j. 6 As 70/2007 - 104, a z 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120. Namítá-li stěžovatelka
nepřezkoumatelnost z toho důvodu, že soudem formulovaný názor není „jasnou normou“
pro příští situace, nelze jí přisvědčit. Z předchozí judikatury je zřejmé, že povinnost upozornění
podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání se váže spíše k porušení zákonné povinnosti
než ke konkrétnímu skutku. Je věcí soudního přezkumu určit, zda případně správní orgán
(žalovaná) nevybočil z mezí povinnosti předchozího upozornění, tj. zda není vazba
mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem příliš „tenká“ či zda vůbec nechybí.
Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by bylo lze formulovat konkrétní časovou (či dokonce
i materiální) hranici, za níž již souvislost mezi upozorněním a skutkem neexistuje. Ostatně
tato úloha by případně náležela spíše zákonodárci než soudu.
V této souvislosti dále stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se nevypořádal
s její námitkou, že jí nebyla žalovanou poskytnuta lhůta k nápravě, jak požaduje zákon. Ve světle
právě uvedeného je tato námitka zjevně nedůvodná, neboť povinnost poskytnutí lhůty k nápravě
je v ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání spojena právě s upozorněním na porušení povinnosti.
Právě řečené lze tedy obdobně aplikovat i na povinnost poskytnout lhůtu k nápravě.
Stěžovatelka také upozorňuje, že se městský soud s její žalobní námitkou nevypořádal
zcela, neboť se nezabýval jejím tvrzením, že v upozornění má být skutkově vymezeno porušení
povinností. Tato námitka stěžovatelky je zcela nedůvodná, neboť jednoznačná odpověď na ni
(resp. její bezpředmětnost) plyne z odůvodnění rozsudku. Městský soud dospěl k závěru,
že upozornění se nevztahuje ke konkrétnímu skutku ale k porušení konkrétní zákonné
povinnosti, je tedy nemožné, aby zároveň bylo porušení skutkově vymezeno. Odmítnutí žalobní
námitky tedy bylo obsaženo již v předchozích úvahách městského soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost
důvodnou a zamítl ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalované, neboť měla ve věci plný úspěch.
Jelikož však žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady,
jež by jí vznikly a jež by překročily náklady její běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil,
rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu