ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.63.2013:42
sp. zn. 6 As 63/2013 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem Dominikánská 16, Plzeň, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2011, č. j. DSH/1207/11, ve spojení s rozhodnutím
žalovaného ze dne 18. 5. 2011, č. j. DSH/6144/11, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2013, č. j. 17 A 38/2011 - 51,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2013, č. j. 17 A 38/2011 - 51,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2013, č. j. 17 A 38/2011 - 51 (dále jen „krajský soud“ a „napadený
rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2011,
č. j. DSH/1207/11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jimž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany ze dne 17. 1. 2011, č. j. 2/OD-PŘEST/904/10-3.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným z přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e)
bodu 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), ve spojení s §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se měl dopustit tím, že „dne 1. 12. 2010 kolem 09,30 hod
na pozemní komunikaci č. I./20 u odpočívadla u obce Nevřeň, ve směru na Úněšov řídil jízdní soupravu
složenou z vozidla Mitsubishi Pajero registrační značky 1P2 2889 a nákladního přívěsu MAro registrační
značky 3P5 4227, přestože není držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění, neboť je držitelem
pouze řidičských oprávnění skupiny A, B a k řízení této jízdní soupravy je zákonem požadováno řidičské
oprávnění pro skupinu B+E.“ Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 25 000 Kč,
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců
a stanovena povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč. Žalovaný rozhodnutím
ze dne 18. 5. 2011, č. j. DSH/6144/11, zamítl i odvolání stěžovatele proti rozhodnutí,
kterým správní orgán prvního stupně opravil zřejmou nesprávnost ve výroku svého rozhodnutí
ze dne 17. 1. 2011, č. j. 2/OD-PŘEST/904/10-3.
[2] Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, v níž namítl, že jeho ve výroku
popsané jednání nebylo přestupkem, neboť jím chtěl odvrátit nebezpečí přímo hrozící zájmu
chráněnému zákonem. V souvislosti s tím také vytkl správním orgánům, že nezjistily skutkový
stav potřebný k rozhodnutí, zda stěžovatelovo jednání nebylo učiněno v krajní nouzi
či zda stěžovatelovo jednání naplňovalo kromě formálních znaků přestupku i jeho znak
materiální. Dle stěžovatele totiž materiální znak přestupku naplněn nebyl, neboť jeho jednáním
nedošlo k porušení či ohrožení zájmu společnosti.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se se žalovaným v tom, že jednání stěžovatele nešlo
kvalifikovat jako jednání v krajní nouzi, neboť odvracelo toliko nebezpečí hypotetické,
které vůbec nemuselo nastat, a nebyla splněna podmínka subsidiarity, neboť jízdní soupravu,
resp. přívěs, mohla odvézt jiná osoba disponující předepsaným řidičským oprávněním.
Za tohoto stavu správní orgány nepochybily, když nezjišťovaly, jaké byly aktuální klimatické
podmínky či situace na vozovce, a zda by přívěs ponechaný na místě představoval hrozící
nebezpečí pro ostatní řidiče, protože taková zjištění nebyla způsobilá ovlivnit závěr, že stěžovatel
nejednal v krajní nouzi. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že žalovaný při posouzení naplnění
materiálního znaku přestupku vzal v potaz všechny stěžovatelem namítané okolnosti případu
a věcně správně je vypořádal.
II. Kasační stížnost
[4] Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Předně namítl, že krajský soud zatížil řízení vadou, neboť rozhodl bez nařízení jednání. Dále
se stěžovatel na rozdíl od krajského soudu domníval, že vzhledem ke klimatickým podmínkám
a podmínkám na vozovce svým jednáním odvracel nebezpečí, spočívající v zanechání prázdného
přívěsu na vozovce, přímo hrozící (nikoli pouze hypotetické) a jednal tak v krajní nouzi.
Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že v nyní posuzovaném případě nebyly naplněny
podmínky subsidiarity a proporcionality krajní nouze, neboť přímo hrozící nebezpečí nebylo
možno odvrátit jinak a stěžovatel byl odborně způsobilý řídit jízdní soupravu (čímž zároveň
nemohlo dojít k porušení či ohrožení zájmu společnosti a naplnění materiálního znaku
přestupku). K tomu dodal, že správní orgány i soud bez jakéhokoli podkladu ve spisové
dokumentaci dovodily, že přívěs mohla odvézt jiná osoba, aniž by bylo zjištěno,
zda tomu tak bylo, či nikoli.
[5] Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě a plně se ztotožnil
se závěry napadeného rozsudku.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[7] V první řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou zmatečností napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]., kterou stěžovatel spatřoval v chybějících podmínkách
řízení. Krajský soud dle stěžovatele rozhodl bez nařízení jednání, aniž byla splněna podmínka
předchozího souhlasu stěžovatele.
[8] K této námitce je třeba nejprve uvést, že ji nelze podřadit pod zmatečnost řízení
před soudem tak, jak ji vymezuje ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Mezi podmínky řízení
typicky spadá aktivní legitimace žalobce, pravomoc a příslušnost soudu, včasnost návrhu,
neexistence překážek věci zahájené či rozhodnuté apod. Splnění podmínek řízení je soud povinen
zkoumat již na samotném počátku řízení, jejich nedostatek stanoveným postupem odstranit
a v případě jejich neodstranitelného nedostatku nemůže soud věcně rozhodnout. Otázka
rozhodování s nařízením jednání či naopak bez něj se již netýká podmínek řízení,
nýbrž samotného průběhu řízení. Případné pochybení soudu v tomto směru lze proto považovat
za vadu řízení, nikoliv za chybějící podmínku řízení. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud
zaměřil na důvodnost této námitky z hlediska tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
spočívající v jiné vadě řízení, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[9] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na význam zásady ústnosti a veřejnosti
soudního jednání zakotvené v ústavním pořádku (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.) je jedním z nejdůležitějších pravidel
soudního řízení ústnost jednání. Možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, takříkajíc
„od stolu“, tyto zásady prolamuje, a proto je třeba podmínky pro její využití vykládat přísně
a restriktivně (z řady v tomto směru shodných nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne
20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 97/94 anebo nález ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 138/07, všechny
zde citované nálezy Ústavního soudu jsou dostupné z http://nalus.usoud.cz).
[10] Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Souhlas účastníků řízení se rovněž
předpokládá, pokud do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu nevyjádří svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci.
[11] Z vyjádření stěžovatele založeného ve spisu krajského soudu na č. l. 40,
na které tento soud v odůvodnění napadeného rozsudku také výslovně odkazuje, je však patrno,
že stěžovatel vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání pouze v případě,
jestliže má soud z jeho podání za prokázané, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Při uplatnění
restriktivního přístupu k možnosti soudu projednat věc bez nařízení jednání je tedy nutné
z této formulace vyvozovat, že pokud soud neměl za prokázané, že napadené rozhodnutí je
nezákonné, stěžovatel nedal svůj souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Je
proto třeba vycházet z toho, že stěžovatel měl ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla
projednána veřejně a v jeho přítomnosti. Pokud svou vůli nevyužít tohoto práva projevil
podmíněně, krajský soud byl povinen ji respektovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 53/2008 - 48, všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz). V nyní posuzovaném případě tedy krajský soud pochybil a zatížil
tak svoje řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Konstatování krajského soudu na straně 4 napadeného rozsudku, že bylo rozhodnuto bez jednání
na základě „výslovného souhlasu žalobce“ nemá oporu ve spisu. Přehlédnutím projevené vůle
stěžovatele za situace, kdy zákon ukládá soudu ji respektovat, došlo k porušení ústavně zaručené
zásady ústnosti jednání před soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2008, č. j. 2 Aps 4/2008 – 138). Ani tehdy, pokud by krajský soud měl za to, že stěžovatel
své vyjádření neformuloval jednoznačně a nebylo z něj zřejmé, jakým způsobem by je měl vyložit,
nebylo namístě rozhodnout bez jednání. V takovém případě mohl soud stěžovatele vyzvat
k upřesnění jeho vyjádření a při přetrvávajících pochybnostech měl ústní jednání nařídit.
Ke stejnému závěru by vedlo i zohlednění pravidla uvedeného v §41a odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, aplikovaného na základě §64 s. ř. s.,
podle něhož se k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, nepřihlíží. V uvedeném
kontextu by pochopitelně na sdělení žalobce muselo být nahlíženo jako na vyjádření nesouhlasu
s rozhodnutím bez jednání.
[12] K samotným právním otázkám, které se staly předmětem sporu v řízení před krajským
soudem, Nejvyšší správní soud jen stručně poznamenává následující. Předesílá však, že relevance
dále vyslovených závěrů je svázána se skutkovými podklady v podobě, jak byly dosud
shromážděny. Pokud z provedeného ústního jednání před krajským soudem vyplynou
nějaké další relevantní skutečnosti, musí být pochopitelně promítnuty i do nového právního
posouzení.
[13] K námitce týkající se krajní nouze Nejvyšší správní soud uvádí, že předpokladem
pro posouzení určitého jednání jako jednání v krajní nouzi je zapotřebí splnění několika
kumulativních podmínek. Pokud byť jen jedna z podmínek naplněna není, o jednání v krajní
nouzi se jednat nebude. Jednou z takových podmínek je subsidiarita krajní nouze, tedy to,
že případné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem nebylo možno v dané situaci
odvrátit jinak. Lze tedy přisvědčit krajskému soudu v tom, že pokud by v nyní posuzovaném
případě bylo prokázáno, že přívěs z vozovky mohla odvézt jiná osoba, např. řidič, jenž původně
řídil porouchané vozidlo, nebylo třeba zjišťovat aktuální situaci na vozovce, resp. aktuální
klimatické podmínky. Krajský soud rovněž nepochybil, když za okolnosti snižující nebezpečnost
stěžovatelova jednání nepovažoval v konkrétní situaci to, že stěžovatel je dobrým řidičem
a hmotnost přívěsu byla nižší, než takového, který byl oprávněn dle svého řidičského oprávnění
řídit, a přiléhavě vyložil i pojem materiální stránky přestupku. V obecných rysech je možno
tyto úvahy krajského soudu označit za správné, nicméně v novém rozhodnutí bude třeba
zohlednit i okolnosti, jež případně vyplynou z ústního jednání.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[14] Shora uvedeným pochybením krajského soudu byl naplněn kasační důvod zakotvený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k němuž by Nejvyšší správní soud přihlížel i bez řádně vznesené
námitky, tj. z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první
před středníkem s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tedy v dalším řízení nařídí
ústní jednání ve věci a umožní stěžovateli osobně se vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům,
případně dle své úvahy provede důkazy další, budou-li navrženy. Následně znovu posoudí
důvodnost podané žaloby v mezích žalobních bodů a vypořádá se s vyjádřeními účastníků
o skutkových a právních otázkách, učiněnými při ústním jednání.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu