ECLI:CZ:NSS:2015:6.AZS.10.2015:19
sp. zn. 6 Azs 10/2015 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: H. H., zastoupen
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Stodolní 7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, týkající se žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2012, č. j. OAM-77/ZA-06-ZA14-2009, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2014, č. j. 64 Az 11/2012 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Žalobce podal dne 11. 9. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Žalobce je státním příslušníkem Arménské republiky, zemi původu opustil dne 9. 9. 2007
s matkou svých dětí a s dětmi, od té doby pobýval na území České republiky. K důvodům
opuštění Arménské republiky žalobce uvedl, že v roce 2007 pomáhal v prezidentské kampani
kandidátovi strany HHŠ (Arménský národní kongres) Levonu Ter - Petrosjanovi. Žalobcova
pomoc spočívala v tom, že dostal 10.000 USD, za které měl nakupovat voliče. Žalobce nakoupil
za 3.000 USD palivové dřevo, které poté rozdával voličům. Jakmile se žalobce dozvěděl
o nezákonném charakteru své pomoci, chtěl této pomoci zanechat, to mu však nebylo
umožněno. Zbytek peněz následně použil pro vlastní potřebu a těmito penězi financoval také
svůj odjezd z Arménské republiky. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce se nyní v zemi původu
pravděpodobně obává trestního postihu svého jednání ze strany policie a výhružek ze strany
členů HHŠ (kterým v kampani pomáhal) i konkurenční strany, která je nyní ve vládě. Žalobci
bylo dle jeho tvrzení před odjezdem ze země původu vyhrožováno stoupenci strany HHŠ i jejich
politickými protivníky, a to i zbraní. Na státní orgány se žalobce s žádostí o pomoc neobrátil.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 11. 2012, č. j. OAM-77/ZA-06-ZA14-2009 rozhodl,
že se mezinárodní ochrana žadateli podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Žalobce napadl
citované rozhodnutí žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“).
V žalobě uvádí, že Arménskou republiku opustil z důvodu pronásledování ze strany oponentů
neúspěšného kandidáta na prezidenta a obává se výhružek přívrženců Arménského
celonárodního hnutí (HHŠ). Žalovaný nedostatečně vyhodnotil a odůvodnil závěr o nesplnění
podmínek mezinárodní ochrany. Žalobce dále zpochybňuje závěry zprávy o dodržování lidských
práv Arménie za rok 2009 – MZV USA a uvádí, že v Arménii se nelze domáhat svého práva
způsobem, který uvádí žalovaný. Žalovaný měl vzít rovněž v úvahu závěry zpráv norské
zpravodajské agentury Forum 18, jejíž zprávy používal v jiných řízeních. Žalobce shledává
nedostatečným také odůvodnění neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, jelikož
žalovaný nebral v úvahu pronásledování žalobce ze strany soukromých osob, kdy jejich činy jsou
státními orgány přímo či nepřímo tolerovány. Žalobce dále nesouhlasí s posouzením žádosti
ve smyslu doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Upozorňuje na to, že v případě návratu
by byla ohrožena jeho základní lidská práva zakotvená v řadě mezinárodních dokumentů,
a že nemá ve vlasti rodinné příslušníky. Žalovaný se také dostatečně nevypořádal s definicí
bezpečné země původu a pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu
[3] Krajský soud se obdobně jako žalovaný zabýval jednotlivými zákonnými důvody
mezinárodní ochrany a shledal, že napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu se zákonem,
a žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. K udělení azylu dle ust. §12
zákona o azylu, krajský soud uvedl, že nebylo prokázáno, že žalobce opustil Arménii z důvodu
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo ze strachu z pronásledování
z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání
politických názorů. Žalobce opustil vlast, jelikož mu vyhrožovali členové strany HHŠ Levona
Ter - Petrosjana. Pokud žalobce byl ohrožován ze strany soukromých osob, a výhružky členů
HHŠ v jeho případě nelze jinak pojímat, pak měl možnost se obrátit na policii, což neučinil.
Nelze zohlednit ani jeho obavu před policií z důvodu „kupování hlasů“, neboť azylové řízení
v žádném případě neslouží jako nástroj ochrany před trestní odpovědností v zemi původu.
[4] K humanitárnímu azylu dle §14 zákona o azylu uvedl krajský soud, že na udělení
mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok a správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Takový druh vad v řízení před žalovaným krajský soud neshledal.
Důvody udělení humanitárního azylu jsou velmi individuální, např. by se mohlo jednat
o závažnou nemoc, stáří a podobně. Takové důvody u žalobce shledány nebyly a konečně
ani on sám takové netvrdil.
[5] Konečně ani důvody doplňkové ochrany dle §14a krajský soud v případě žalobce
neshledal. Žalobce nenaplňuje podmínky pro jeho udělení, neboť nebylo zjištěno, že v jeho
případě jsou v případě návratu do země původu důvodné obavy z hrozícího nebezpečí vážné
újmy ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Z materiálů o situaci v Arménii, které jsou
součástí správního spisu, jednoznačně vyplývá, že ani neúspěšným žadatelům o mezinárodní
ochranu po návratu do vlasti nehrozí žádné nebezpečí ze strany státních orgánů. Stejně
tak takové osoby nejsou vystaveny znevýhodňování či diskriminaci a v zemi neprobíhá žádný
vnitřní ozbrojený konflikt, který by mohl žalobce ohrozit na životě či zdraví.
II. Kasační stížnost
[6] Žalobce (nyní stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nejprve krajskému soudu a žalovanému obecně vytýká
nedostatečně zjištěný skutkový stav a rozhodnutí žalovaného vytýká též nedostatky
v odůvodnění. Žalovaný dále nevyšel stěžovateli podle možnosti vstříc a nepřihlédl ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo. Krajský soud i žalovaný mají za to, že odpovědné arménské orgány
v současné době nepostihují osoby, které byly činné v prezidentské kampani v roce 2007.
Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a uvádí, že osoby, které kandidátovi hnutí HHŠ pomáhaly,
jsou pronásledovány a tvrdě trestány. Stěžovatel dále uvádí, že Arménskou republiku opustil
z důvodu pronásledování ze strany oponentů neúspěšného kandidáta HHŠ a výhružek ze strany
přívrženců Arménského celonárodního hnutí. Stěžovatel dále odmítá, že by bylo možné se v zemi
původu obracet na soudy či další instituce tak, jak dovozuje žalovaný.
[7] Stěžovatel uvádí, že žalovaný z oficiální zprávy MV ČR a USA neobjektivně aplikoval
pouze ty skutečnosti, které slouží v jeho neprospěch. Správní orgán měl vzít v úvahu také závěry
z jiných dostupných zdrojů, především od agentury FORUM 18, jejíž závěry použil v jiných
řízeních. Stěžovatel dále opakovaně namítá, že v Arménii jsou porušována lidská práva, obyvatelé
jsou pronásledováni státními orgány a on sám byl pronásledován z politických důvodů.
[8] Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s definicí pronásledování
dle §7 odst. 2 zákona o azylu a jeho rozhodnutí je tak v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
Jak stěžovatel dále uvádí, krajský soud za pronásledování považuje ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady zemí původu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu,
že v jeho případě se tak neděje.
[9] K podané kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který setrval na svém rozhodnutí,
jež považuje za zákonné a řádně odůvodněné, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého
rozhodnutí a odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle
§104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[11] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 Nejvyšší správní soud uvedl: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky
může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[12] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů ničeho neuvedl, ani zdejší soud pak žádný přesah ve smyslu uvedeném výše
v případě stěžovatele nezjistil. K pronásledování ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu
Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
11. 12. 2009 tvrdil, že zemi původu opustil z důvodů obav z politických oponentů kandidáta,
kterému pomáhal. Tito oponenti se totiž dostali do vlády. Dle protokolu ze dne 22. 11. 2011
od tohoto tvrzení upustil a uvedl, že měl problémy s lidmi ze strany HHŠ (Arménský národní
kongres), pro které pracoval, a to bylo důvodem opuštění Arménské republiky. Obdobné tvrzení
zopakoval žalobce během pohovoru dne 25. 9. 2012. Konečně ve správní žalobě a kasační
stížnosti žalobce svá tvrzení opět změnil a vyjádřil strach z politických oponentů, přičemž
však politické oponenty označil zkratkou HHŠ (zkratka Arménského národního kongresu,
viz výše) a názvem Arménské celonárodní hnutí (to je jiná strana, ve které se však angažoval
Levon Ter - Petrosjan, kterého stěžovatel v kampani podporoval). Nejvyššímu správnímu soudu
tak není zcela jasné, kterých subjektů se stěžovatel ve skutečnosti obává.
[13] Bez ohledu na výše uvedené nicméně nelze konstatovat, že by dle shromážděných
podkladů mohly problémy stěžovatele v Arménské republice v posuzovaném případě dosáhnout
intenzity pronásledování dle §12 písm. a) nebo b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud již
opakovaně judikoval, že institut azylu je postaven na potencialitě pronásledování. (viz rozsudek
NSS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83).
Ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu v sobě kombinuje subjektivní prvek (obavy) a objektivní
prvek (odůvodněnost obav). Při posuzování, zda jsou obavy žadatele o mezinárodní ochranu
odůvodněné, je třeba vycházet z toho, jestli je pronásledování přiměřeně pravděpodobné
(viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, či rozsudek ze dne 13. 8. 2010,
č. j. 4 Azs 11/2010 - 112).
[14] Stěžovatel v prvé řadě neprosazoval v pravém smyslu svá politická práva. Pro politickou
stranu HHŠ pouze za úplatu nakupoval hlasy voličů, v politické situaci své země se i dle svých
slov neorientuje. Z informací Ministerstva zahraničních věcí a zpráv ČTK navíc vyplývá závěr
protichůdný tvrzení stěžovatele, že osoby, které v prezidentské kampani v roce 2007 pomáhaly
opozičním kandidátům, byly po volbách v Arménské republice pro své politické postoje
perzekvovány. Takovou skutečnost nemohl zjistit ani stěžovatel, když zemi původu opustil
pět měsíců před konáním prezidentských voleb v únoru roku 2008 a od té doby se nepřetržitě
zdržuje na území České republiky. Strana HHŠ (Arménský národní kongres) je legitimní stranou
zastoupenou v arménském parlamentu. S ohledem na trestný charakter činnosti stěžovatele
je pochopitelné, že se neobracel o pomoc na policejní složky. To však neodůvodňuje závěr,
že se v Arménské republice nelze prostřednictvím státních orgánů, soudu či ombudsmana svých
práv domoci. Stěžovatel se domnívá, že posouzení krajského soudu a žalovaného je v tomto
ohledu nesprávné a nepodložené. Proti těmto zjištěním však mimo jejich negace nepředkládá
žádná konkrétní tvrzení, která by svědčila o opaku.
[15] Značně obecně formuluje stěžovatel také další stížní námitky. V postupu žalovaného
a krajského soudu shledává mnohá pochybení, nicméně konkrétně neuvádí, se kterými
skutečnostmi se neměl žalovaný vypořádat, čím nevycházel stěžovateli vstříc, v čem spočívají
nedostatky odůvodnění nebo s kterými námitkami se žalovaný opomněl zabývat. Nejvyšší správní
soud v posuzovaném případě žádné z namítaných vad neseznal. Tam, kde je stěžovatel
ve své argumentaci konkrétní, spočívá tato argumentace na prosté negaci závěrů žalovaného
a krajského soudu. Takto stěžovatel, v rozporu s informacemi, které shromáždil žalovaný,
„je přesvědčen, že v zemi původu jsou pronásledovány osoby, jež pomáhali neúspěšnému prezidentskému
kandidátovi z hnutí HHŠ“, „v Arménii se nelze domáhat práva způsobem, jak je popisuje správní orgán“
nebo „obyvatelé jsou pronásledováni státními orgány“.
[16] Zdejší soud si je vědom, že dle ustálené judikatury „…není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou
výpovědí…je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědi žadatele o azyl vyvracejí nebo zpochybňují.“ (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57 či rozsudek ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 5 Azs 14/2013 – 32). Je však zcela jistě namístě, aby svá tvrzení stěžovatel podložil
relevantními a věrohodnými důvody či argumentací, nikoli pouze svým přesvědčením o tom,
že správní orgán se mýlí. A to zejména za situace, kdy stěžovatel žádnému pronásledování
ze strany státních orgánu za svého pobytu v zemi původu nečelil, dle relevantních zpráv
shromážděných žalovaným k takovému pronásledování v Arménii nedochází a stěžovatel
nehledal pomoc u zodpovědných státních orgánů. Žalovaný pak dle názoru zdejšího soudu
v posuzovaném případě dostál své povinnosti shromáždit důkazy tak, aby nebylo o skutkovém
stavu pochyb.
[17] Pokud stěžovatel dále namítá, že žalovaný z oficiální zprávy MV ČR a USA neobjektivně
aplikoval pouze ty skutečnosti, které slouží v jeho neprospěch, pak ani zde neuvádí, ke kterým
skutečnostem správní orgán opomněl přihlédnout a které závěry uvedené zprávy svědčí v jeho
prospěch. Ani zdejší soud v uvedené zprávě žádné takové závěry nenalezl. Co se týče obecného
odkazu na zprávy agentury FORUM 18, ani na tomto místě stěžovatel neuvádí, která zpráva
uvedené agentury má obsahovat informace o politicky motivovaném pronásledování v Arménii
a co má být obsahem této zprávy.
[18] Závěrem stěžovatel napadenému rozsudku krajského soudu vyčítá nepřezkoumatelnost,
jelikož se nevypořádal s definicí pronásledování dle §7 odst. 2 zákona o azylu. Hned v dalším
odstavci však stěžovatel uvádí definici pronásledování provedenou krajským soudem – ohrožení
života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady zemí původu. Nelze hovořit
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, pokud navzdory mínění stěžovatele krajský soud dospěl
k závěru, že pronásledování v tomto smyslu nebyl stěžovatel v zemi původu vystaven.
[19] Nad rámec zdejší soud nemohl přehlédnout, že se stěžovatel prostřednictvím žádosti
o azyl snaží domoci oprávnění k pobytu, neboť, jak sám uvedl, po příjezdu do České republiky
mu bylo vízum opakovaně prodlužováno, a až poté, kdy se tak nestalo z důvodu podezření na
fiktivní manželství, žádost podal.
[20] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti
a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a odst. 1 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu