ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.31.2016:40
sp. zn. 6 Azs 31/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: V.
D. P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-184/LE-VL18-VL08-PS-2015 ze dne
2. prosince 2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
č. j. 19 A 63/2015 - 45 ze dne 26. ledna 2016,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 19 A 63/2015 - 45 ze dne 26. ledna 2016
a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-184/LE-VL18-VL08-PS-2015 ze dne
2. prosince 2015 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Křížákovi, MBA , LL.M., advokátu, se sídlem
Purkyňova 6, Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 16 456 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce byl dne 20. listopadu 2015 zadržen, neboť k výzvě Policie ČR k prokázání
totožnosti nepředložil žádný doklad totožnosti. V rámci dalšího šetření byl žalobce identifikován
a bylo zjištěno, že pobývá na území České republiky bez platného cestovního dokladu, víza
a v rozporu s dříve vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění. Krajské ředitelství Policie
hl. m. Prahy proto přistoupilo k zajištění žalobce na 90 dnů podle §124 odst. 1 písm. b) a c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění do 17. prosince 2015. Následně dne 27. listopadu 2015 žalobce projevil úmysl požádat
o mezinárodní ochranu. Dne 30. listopadu 2015 žalovaný zahájil s žalobcem řízení o mezinárodní
ochraně.
[2] Žalovaný poté v záhlaví uvedeným rozhodnutím žalobce tzv. „přezajistil“ podle §46a
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění do 17. prosince 2015, maximálně na dobu
110 dnů, neboť shledal, že byly naplněny důvody podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu,
tedy, že bylo důvodné se domnívat, že by žalobce mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost
státu nebo veřejný pořádek. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce v minulosti opakovaně
nerespektoval povinnost vycestovat z území uloženou rozhodnutím o správním vyhoštění
a nadále pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a platného víza či pobytového oprávnění.
Vedení řízení o mezinárodní ochraně s žalobcem bez omezení jeho osobní svobody
by proto podle žalovaného mohlo ohrozit veřejný pořádek.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil správní žalobou podanou ke Krajskému
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který však shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.
Krajský soud potvrdil názor žalovaného o tom, že v žalobcově případě byly dány důvody
představující nebezpečí pro veřejný pořádek, jelikož žalobce ignoroval dvě uložená správní
vyhoštění. Tím projevil lhostejnost k českému právnímu řádu. Krajský soud svou argumentaci
podpořil poukazem na skutečnost, že nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění naplňuje
skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§337 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský
soud uzavřel, že porušování právního řádu, které má trestněprávní dimenzi, zcela nepochybně
představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. K dalším žalobním námitkám krajský soud uvedl,
že rozhodnutí žalovaného shledává přezkoumatelným v pasáži týkající se práva na respektování
rodinného a soukromého života, jakož i v části odůvodňující délku zajištění.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobce (nyní stěžovatel) brojil včas
podanou kasační stížností z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel předně uvedl, že nelegální pobyt na území ČR doprovázený případným
nerespektováním správního vyhoštění nemůže sám o sobě představovat vážné nebezpečí
pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Na podporu svého názoru
stěžovatel rozsáhle citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2016
č. j. 5 Azs 2/2016 - 33. S odkazem na jmenovaný rozsudek také označil poukaz krajského soudu
na trestněprávní aspekty jeho jednání za porušení principu presumpce neviny (čl. 40 Listiny
základních práv a svobod) a ustanovení §52 s. ř. s.
[6] Stěžovatel dále setrval na své námitce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného v otázce zásahu do soukromého života stěžovatele. Tvrzení žalovaného i krajského
soudu o tom, že daná námitka stěžovatele byla účelová, je neakceptovatelné. Stěžovatel
totiž mohl mít celou řadu důvodů, proč se v dřívějších řízeních o své družce nezmínil – strohost
a rychlost správních řízení či snaha vyjít vstříc správním orgánům. Z pouhého dřívějšího mlčení
stěžovatele o jeho družce proto nelze vyvodit účelovost jeho pozdějších tvrzení.
Za nepřezkoumatelné stěžovatel označil také zdůvodnění délky povinnosti setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců (110 dnů), které údajně sestává pouze z nelogického a neúplného součtu
lhůt.
[7] Na základě všech výše uvedených důvodů stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu
navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
napadeného rozsudku krajského soudu a považuje jej za správný a zcela přezkoumatelný.
Žalovaný proto Nejvyššímu správnímu soud navrhl, aby kasační stížnost zamítl. Jelikož vyjádření
žalovaného neobsahovalo žádné nové informace ani argumenty, z nichž by Nejvyšší správní soud
vycházel, nezasílal je stěžovateli k replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná
ani z jiných důvodů plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[11] Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci bylo, zda stěžovatelovo zajištění podle §46a
odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o azylu, ve znění do 17. prosince 2015, bylo zákonné, resp.
zda ve stěžovatelově případě bylo důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí
pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek.
[12] Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu v rozhodném znění platí, že ministerstvo
rozhodne o povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je
nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými
dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena nebo osoba, která byla mučena,
znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí,
setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně
však po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[13] Žalovaný zdůvodnil nebezpečí, které měl stěžovatel představovat pro veřejný pořádek,
tím, že na území ČR pobýval nelegálně a že nerespektoval předchozí rozhodnutí o uložení
správního vyhoštění. Krajský soud tuto úvahu aproboval, jeho závěry však neobstojí ve světle
právních názorů vyslovených v dřívějších rozhodnutích jiných senátů Nejvyššího správního
soudu.
[14] Nejvyšší správní soud, naposled v rozsudku 5. senátu ze dne 10. března 2016
č. j. 5 Azs 2/2016-30, na jehož odůvodnění v podrobnostech lze odkázat, uvedl, že samotná
skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu nerespektoval pravomocné a vykonatelné
rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačuje k závěru o tom, že tento žadatel představuje
nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Již v rozsudku
ze dne 17. září 2013 č. j. 5 Azs 13/2013-30, č. 2950/2014 Sb. NSS, totiž Nejvyšší správní soud
z judikatury rozšířeného senátu tohoto soudu a z rozhodovací činnosti Soudního dvora EU
dovodil, že otázku, zda je důvodné se domnívat, že by zajištěný cizinec, který učinil prohlášení
o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, mohl
představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, je při rozhodování správního orgánu o povinnosti
tohoto cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců [§46a odst. 1
písm. c) a odst. 2 zákona o azylu] nutno posuzovat stejně jako obdobný důvod pro vyhoštění
cizince [§119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců]. Nejvyšší správní soud
přitom dovodil, že s ohledem na požadavky plynoucí z unijního práva a z čl. 5 odst. 1 písm. f)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba pojem „nebezpečí pro veřejný
pořádek“ podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu vykládat tak, že zahrnuje toliko jednání,
které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého
ze základních zájmů společnosti.
[15] V souladu s tím Nejvyšší správní soud v řadě rozhodnutí (např. v rozsudcích ze dne
16. prosince 2013 č. j. 5 Azs 17/2013-22, ze dne 5. února 2014 č. j. 1 Azs 21/2013-50 či ze dne
16. dubna 2015 č. j. 7 Azs 71/2015-31) konstatoval, že samotný nelegální pobyt cizince,
byť ve spojení s nerespektováním rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačuje pro závěr,
že cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Konkrétně ve zmíněném rozsudku
ze dne 5. února 2014 č. j. 1 Azs 21/2013-50 Nejvyšší správní soud uvedl, že „samotná skutečnost
nelegálního pobytu a nepodrobení se rozhodnutí o správním vyhoštění, resp. v obecné rovině nedodržování předpisů
upravujících pobyt cizinců na území České republiky, v souladu s výše citovanou judikaturou nemůže představovat
skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.“ Také v nyní
projednávané věci přitom žalovaný i krajský soud za důvod nebezpečí, které žalobce může
představovat pro veřejný pořádek, uvedl nerespektování správního vyhoštění.
[16] V nyní posuzované věci proto musel i 6. senát Nejvyššího správního soudu následovat
právní názory vyslovené v dřívějších rozhodnutích tohoto soudu, a dospět k závěru, že rozsudek
krajského soudu ani rozhodnutí žalovaného ve světle citované judikatury neobstojí. Z důvodu,
že jde o věc vztahující se k nyní již „historické“ právní úpravě před 17. prosincem 2015, jak bude
dále vyloženo, přitom ani neshledal důvod, aby se od dříve vyslovených právních názorů odchýlil
prostřednictvím předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
[17] Pro opačný závěr nesvědčí ani jiná dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 1 Azs 193/2015-29,
z něhož vycházel krajský soud, skutečně byla v případě daného stěžovatele potvrzena existence
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. V onom případě však zdrojem nebezpečí
nebylo pouze nerespektování správního vyhoštění, ale i vyhoštění soudního, které bylo cizinci
uloženo v rámci trestního řízení jako trest. Odsouzení cizince pro trestnou činnost hrálo klíčovou
roli v naplnění obav také v dalších případech, kdy Nejvyšší správní soud uznal důvodnost
zajištění podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu (srov. např. rozsudek ze dne 12. února 2016
č. j. 5 Azs 16/2016-32 či ze dne 20. května 2015 č. j. 10 Azs 85/2015-29). V obecné rovině
tak lze souhlasit s krajským soudem, že z judikatury správních soudů plyne, že nebezpečí
pro veřejný pořádek je dáno, pokud intenzita porušování právního řádu cizincem má
trestněprávní dimenzi (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2014
č. j. 7 Azs 193/2014-44 a judikaturu tam citovanou).
[18] Co se týče nyní projednávané věci, ze správního spisu však nevyplývá, že by stěžovatel byl
odsouzen v trestním řízení. V rozhodnutí Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy ze dne
21. listopadu 2015 č. j. KRPA-466953-17/ČJ-2015-000022 je naopak uvedeno, že policejní orgán
během trestního řízení shledal, že stěžovatel nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 trestního zákoníku,
a proto jej podle §159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), v rozhodném znění, odevzdal příslušnému orgánu k řešení v režimu zákona
o pobytu cizinců. V nyní projednávané věci tedy trestněprávní rozměr kauzy absentoval.
Jmenovaný rozsudek č. j. 1 Azs 193/2015-29, o který krajský soud opřel svou argumentaci,
proto na nyní projednávaný případ nedopadá. K argumentaci krajského soudu, že nerespektování
uloženého správního vyhoštění naplňuje skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 trestního zákoníku, lze odkázat na výše jmenovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 2/2016-30. Pátý senát v této věci naznal,
že závěr krajského soudu, že stěžovatel nerespektováním rozhodnutí o správním vyhoštění
naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §337 trestního zákoníku, byl v rozporu
s principem presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
jakož i s §52 odst. 2 s. ř. s., podle kterého si soud ve správním soudnictví nemůže bez dalšího
sám učinit úsudek o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
[19] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud zatížil svůj rozsudek vadou
nesprávného právního posouzení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neboť nesprávně podřadil
stěžovatelovu situaci pod §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu a dále v rámci své argumentace
nerespektoval princip presumpce neviny.
[20] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud poukazuje na nedávný legislativní
vývoj dotčené právní úpravy v souvislosti s novelou zákona o azylu provedenou zákonem
č. 314/2015 Sb. Napříště podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu ve znění účinném
od 18. prosince 2015 platí: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní
opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání
nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve.“ S účinností od 18. prosince 2015 tak zákon o azylu obsahuje vhodnější důvod
pro zajišťování cizinců žádajících o mezinárodní ochranu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, což do budoucna umožňuje vyhnout se praxi nadužívání zajištění z důvodu nebezpečí
pro veřejný pořádek (blíže viz jmenovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Azs 2/2016-30). Zákon navíc v souladu s čl. 8 odst. 2 nové přijímací směrnice
č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, nově
ukládá ministerstvu povinnost před přistoupením k vydání rozhodnutí o zajištění posoudit
mírnější alternativy (zvláštní opatření) ve smyslu §47 zákona o azylu ve znění
od 18. prosince 2015 (povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat
se v pobytovém středisku určeném ministerstvem nebo se osobně hlásit ministerstvu v době
ministerstvem stanovené). Posouzení možnosti uložení zvláštních opatření ovšem v daném
případě provedeno nebylo a vzhledem k opožděné transpozici nové přijímací směrnice
(transpozice měla proběhnout do 20. července 2015) ani v době vydání žalobou napadeného
rozhodnutí provedeno být nemohlo. Důsledky takové situace pro zajištění žadatele
o mezinárodní ochranu se však Nejvyšší správní soud v daném případě nezabýval,
neboť stěžovatel takovou námitku v žalobě ani v kasační stížnosti neuplatnil; navíc
by takové hodnocení bylo nadbytečné za situace, kdy rozhodnutí o zajištění v tomto případě
nemůže obstát z důvodů vyložených výše.
[21] S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud zjistil pochybení krajského soudu v samotném
hodnocení podmínek pro uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a
odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o azylu, v tehdejším znění, nepovažuje již za nutné se dále
vypořádávat s námitkami ohledně doby, na kterou byl stěžovatel žalobou napadeným
rozhodnutím zajištěn, a ohledně otázky, zda a nakolik měla být v případě uložení povinnosti
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců zvažována otázka zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele. K posledně zmíněné otázce tak Nejvyšší správní soud pouze stručně
a nad rámec odkazuje na svůj rozsudek ze dne 21. května 2014 č. j. 6 Azs 33/2014-45. Nejvyšší
správní soud v tomto rozhodnutí s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva,
konkrétním okolnostem případu a povaze institutu zajištění dle §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu konstatoval, že v „projednávaném případě byl stěžovatel omezen na svobodě na maximální délku
120 dní, což jistě nelze považovat za dobu, která by mohla ohrozit udržení rodinného života stěžovatele“
(bod 28). Stejný závěr lze vyslovit i v této věci, neboť zjištění bylo stanoveno na 110 dnů
a individuální okolnosti případu nevykazovaly tak závažná specifika, která by odůvodňovala
odchylné posouzení.
[22] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 větou první s. ř. s. rozsudek krajského soudu v plném rozsahu zrušil. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl
jinou možnost než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Náklady řízení
[23] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího
správního soudu však nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení
před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; i vzhledem k zákonnému
osvobození stěžovatele od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce soudem
tak stěžovateli žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším
správním soudem nelze přiznat.
[24] Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně práv stěžovatele, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce stěžovatele (ustanoven byl již pro řízení o žalobě usnesením krajského
soudu ze dne 22. prosince 2015 č. j. 19 A 36/2015-13), Mgr. Petr Křížák, LL.M., MBA, advokát,
provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní služby, a to písemné podání
soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, kterým bylo podání kasační stížnosti, a další poradu s klientem přesahující
jednu hodinu ze dne 12. února 2016 podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Za jeden
úkon právní služby náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu, a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13
odst. 3 advokátního tarifu; za dva úkony právní služby tedy ustanovenému zástupci náleží
6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8228 Kč. Co se týče odměny
a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení o žalobě, krajský soud
ve svém rozsudku uvedl, že o nich rozhodne samostatným usnesením. S ohledem na to,
že ve spisu se takové usnesení nenachází a že Nejvyšší správní soud ověřil, že vydáno nebylo,
rozhodl Nejvyšší správní soud také o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce
za řízení o žalobě před krajským soudem. Ustanovený zástupce v řízení před krajským soudem
učinil dva úkony právní služby, a to převzetí zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu a písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.
Také za řízení před krajským soudem ustanovenému zástupci náleží částka 8228 Kč za dva úkony
právní služby, paušální náhrady §13 odst. 3 advokátního tarifu a částka odpovídající DPH ve výši
21 %. V celkovém součtu tak bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu částka 16 456 Kč do jednoho měsíce ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu