ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.41.2020:47
sp. zn. 6 Azs 41/2020 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: A. R., zast. JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, se sídlem Opočínek
57, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPE-3887-29/ČJ-
2020-170022-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2020, č. j. 52 A 11/2020 – 89
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
24. 2. 2020, č. j. č. j. 52 A 11/2020 – 89, se ve výroku I. a II. ruší.
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPE-3887-29/ČJ-2020-170022-SV, se r uší .
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. se u rču je částkou 8.228 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPE-3887-29/ČJ-
2020-170022-SV; tímto rozhodnutím žalovaná žalobce zajistila za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124 odst. 6 větou druhou zákona č. 326/1999 Sb.
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“); současně s odkazem na §124 odst. 3 v návaznosti na §125 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců stanovila dobu zajištění na 90 dnů od omezení osobní svobody žalobce,
ke kterému došlo dne 13. 1. 2020 v 14.30 hod.
[2] Ze správního spisu plyne, že dne 13. 1. 2020 provedla policejní hlídka pobytovou
kontrolu na autobusové zastávce v Ústí nad Orlicí, kde zastihla mj. žalobce, který u sebe neměl
žádný cestovní doklad a ke své osobě uvedl údaje: A. R., rok narození X, státní příslušnost
Afghánistán. Při provádění úkonů směřujících ke zjištění totožnosti žalobce u něj policie nalezla
účtenku prokazující nákup v Srbsku, cca 490 srbských dinárů, desetieurovou bankovku a SIM
kartu. Prověrkou v dostupných evidencích nebylo zjištěno, že by žalobce disponoval oprávněním
k pobytu na území České republiky. Policie pojala podezření, že žalobce neoprávněně vstoupil a
pobývá na území České republiky, proto ho zajistila a eskortovala na pracoviště žalované
k provedení dalších úkonů.
[3] Vzhledem k uváděnému věku byl žalobci dne 14. 1. 2020 ustanoven opatrovník (Městský
úřad Ústí nad Orlicí jako orgán sociálně právní ochrany dítěte). Současně žalovaná zahájila úkony
ke zjištění věku žalobce, neboť o uváděném věku měla pochybnosti, které plynuly ze stavby těla,
z rysů obličeje (včetně počínajícího rašení vousů) a hrubosti hlasu; vše odpovídající spíš
dospělému člověku. Žalobci byl proveden rentgen zápěstí a poté se žalovaná obrátila
na radiodiagnostické centrum, společnost DC Flipper, s. r. o., se sídlem v Brně a požádala
o stanovení přibližného věku žalobce.
[4] Dne 14. 1. 2020 rovněž zahájila žalovaná s žalobcem řízení o správním vyhoštění dle
§119 odst. 1 písm. c) bod 3 a 4 zákona o pobytu cizinců. Během výslechu žalobce uvedl,
že je státní příslušník Afghánistánu, narodil se v roce X, přesné datum narození nezná. Svou
domovinu opustil zhruba před rokem z důvodu špatné bezpečnostní a ekonomické situace. Cílem
jeho cesty bylo požádat o azyl v Německu, aby tam mohl studovat a pracovat. Protože rodina
neměla finanční prostředky, aby vycestovala celá, byl vyslán on. Rodina mu již v Afghánistánu
zajistila převaděče, další převaděče pak kontaktoval telefonicky na základě zkušeností lidí, kteří
takhle vycestovali dříve. Z Afghánistánu odjel do Pákistánu, Iránu, Turecka, Řecka, Severní
Makedonie a Srbska. Přes jednotlivé státy cestoval autem; v blízkosti státních hranic cestoval
pěšky, pěšky překračoval i státní hranice. V Srbsku se přihlásil v zařízení pro cizince
a zaregistroval. Protože se chtěl dostat do Německa, po 14 dnech si sehnal převaděče, který mu
zajistil cestu, ale v Maďarsku byl na hranicích zadržen policií a vrácen zpět do Srbska.
V Maďarsku mu také policisté rozbili mobilní telefon, ve kterém měl kontakty na převaděče. Cca
po 8 dnech se znovu zkusil dostat do Německa, nasedl na nákladní vlak, se kterým jel asi tři dny
společně se čtyřmi dalšími mladíky. Po třech dnech měli za to, že už jsou v Německu, bylo jim
zima a měli hlad, proto vystoupili z vlaku. Poté, co zjistili, že jsou v České republice, pokusili
se koupit si jízdenku do Německa, to se jim nepovedlo, tak zavolali policii.
[5] K dotazům žalované žalobce dále uvedl, že nemá dost peněz na složení finanční záruky,
nemá zajištěno ubytování ani nezná nikoho, kdo by mu ubytování zajistil nebo bezplatně poskytl.
Pokud by byl propuštěn, chtěl by pokračovat do Německa. V České republice ani v jiném
členském státě Evropské unie nemá žádné dlouhodobě nebo trvale žijící rodinné příslušníky nebo
příbuzné. V zemi původu má oba rodiče, tři bratry a sestru. K dotazu žalované také uvedl, že mu
není znám žádný diskriminační, náboženský, politický nebo jiný závažný důvod, který by mu
bránil v návratu do vlasti.
[6] Žalovaná poté dne 14. 1. 2020 vydala rozhodnutí č. j. KRPE-3887-29/ČJ-2020-170022-
SV o zajištění žalobce na 90 dnů za účelem správního vyhoštění s odůvodněním, že u žalobce
jsou dány pochybnosti o jeho nezletilosti a současně je zde dáno nebezpečí, že by žalobce mohl
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním zajištění. Do doby vyloučení pochybností
o jeho věku bude na žalobce pohlíženo jako na zranitelnou osobu, a proto bude umístěn
v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, které je adekvátně vybaveno a přizpůsobeno
pro ubytování zajištěných rodin s dětmi, žen a nezletilých cizinců bez doprovodu.
[7] Dne 28. 1. 2020 obdržela žalovaná zprávu z diagnostiky kostního věku ze dne 23. 1. 2020,
která udávala minimální odhadovaný věk žalobce na 25 let. Po tomto lékařském stanovení věku
odmítlo Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, na základě výsledků vyšetření
provést další psychologické posouzení věku, o které žalovaná žádala dne 15. 1. 2020. Žalovaná
následně přemístila žalobce do ZZC Balková a posléze do ZZC Vyšní Lhoty.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[8] Žalobce, zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, se proti rozhodnutí žalované
o zajištění bránil žalobou u krajského soudu. V žalobě, podané až po lékařském posouzení věku
a jeho určení na 25 let, žalobce zpochybnil právě otázku existence důvodných pochybností o jeho
věku i způsobu jeho zjišťování. Zdůraznil, že imigrační detence dětí je krajním řešením
pro dosažení daného cíle a musí trvat co nejkratší dobu. Proto považoval stanovenou dobu
zajištění (v maximální možné lhůtě 90 dnů) za nepřiměřenou. Zpochybnil také podmínky zajištění
v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Dále napadl nezohlednění alternativ k zajištění
a nedostatečné posouzení toho, zda je s ohledem na individuální příběh žalobce a situaci v zemi
původu správní vyhoštění potenciálně možné.
[9] Krajský soud shora citovaným rozsudkem ve výroku I. žalobu zamítl jako nedůvodnou
dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“); výrokem II.
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. určil výši
odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému tlumočníkovi.
[10] Soud shledal, že žalovaná v rozhodnutí uvedla, z čeho pramení její pochybnosti o věku
žalobce („zdánlivé stáří účastníka řízení odpovídá věku osoby zletilé (18+), čemuž nasvědčují např. hrubost
hlasu, rysy tváře včetně toho, že účastník řízení sám bez problémů cestoval cca 6.000 km“). Ve spojení
se zkušenostmi policejního orgánu a pouze obecným tvrzením žalobce, že vzezření člověka samo
o sobě nepředstavuje objektivní kritérium pro posouzení věku, lze mít za to, že důvodné
pochybnosti o věku byly dány. Současně krajský soud uvedl, že právě existence důvodných
pochybností o zletilosti žalobce je klíčová pro vydání rozhodnutí o zajištění; zpochybnění
následných úkonů směřujících ke zjištění věku a závěrů ohledně určení věku žalobce nemá
význam a není důvodem pro prolomení ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., dle kterého při přezkumu
rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. Přesto se krajský soud námitkami zpochybňujícími způsob určení věku
zabýval.
[11] Krajský soud zdůraznil, že určení tzv. kostního věku je metodou uznávanou v České
republice i v zahraničí a odkázal na odborné podklady, podle kterých je určení tzv. kostního
věku v současnosti nejpřesnější metodou stanovení biologického věku dítěte. Krajský soud
poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jež má uznávat lékařské vyšetření jako
důkazní prostředek pro určení věku (rozsudky ze dne 26. 9. 2019, č. j. 7 Azs 87/2019 – 22,
a ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 Azs 38/2017 – 28). Připustil, že biologický věk před dosažením
dospělosti má hodnotu kalendářního věku ± 2 roky, nicméně podotkl, že cílem postupu nebylo
určit přesný věk žalobce, ale vyloučit (nebo potvrdit), že se jedná o nezletilce. Dle zprávy
společnosti DC Flipper, s.r.o., ze dne 23. 1. 2020, je žalobce dospělou osobou s předpokládaným
věkem 25 let, tudíž i po odečtení odchylky lze nezletilost jednoznačně vyloučit. Tento závěr byl
učiněn na základě odborné analýzy objektivních podkladů (RTG snímků) a nemůže být
dle názoru krajského soudu zpochybněn ani případným výsledkem socio-psychologického
pohovoru. K námitce uplatněné během jednání, dle níž v závěrečné zprávě o určení
předpokládaného věku žalobce chybí uvedení použité metody, krajský soud uvedl, že měla být
uplatněna již v žalobě (daná zpráva byla již tehdy součástí spisu), a proto k ní vzhledem
ke koncentrační zásadě krajský soud nemohl přihlédnout. Nad rámec však krajský soud
konstatoval, že použitá metoda (GP; Greulich, Pyle) byla sdělena pověřeným pracovníkem
společnosti zástupci žalobce jiným způsobem a současně tento nedostatek ani nemůže
zpochybnit výsledek zkoušky.
[12] Při hodnocení žalobcovy námitky proti jeho umístění do ZZC Bělá-Jezová se krajský
soud ztotožnil s hodnocením žalované, že ZZC Bělá-Jezová je určené mj. právě pro nezletilé
cizince bez doprovodu a je tomu také uzpůsobeno, vč. široké nabídky bezplatných služeb,
vybavení, hřišť, volnočasových aktivit či minimalizované viditelnosti bezpečnostních prvků
(plot v barvě okolí schovaný za stromy) ke snížení psychického dopadu na zranitelné skupiny
osob (rodiny s dětmi, nezletilí).
[13] K námitce povinnosti žalované zohlednit alternativy k zajištění krajský soud konstatoval,
že žalobce nemohl být umístěn do některého z přijímacích či pobytových středisek, neboť nebyl
v dané době žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, ani do Zařízení pro děti – cizince v Praze,
neboť o tom, zda je skutečně dítětem, panovaly od počátku důvodné pochybnosti. Nehledě
na to, že dané zařízení by mohl žalobce kdykoliv svévolně opustit a účel zajištění by byl zmařen.
Nejednalo se tedy o žádnou skutečnou alternativu zajištění, kterou měla žalovaná zvažovat.
Pokud jde o další alternativy zajištění, žalovaná je neopomněla. Nicméně s ohledem na rodinnou
a ekonomickou situaci žalobce dospěla k závěru, že podmínky pro tyto alternativy není žalobce
schopen ani ochoten splnit. To krajský soud akceptoval a poukázal zejména na předchozí jednání
žalobce a z toho pramenící obavu, že bude mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Za takové situace nebyla dána alternativa zajištění žalobce, nehledě na to, že není zřejmé,
jak by v podstatě nemajetný žalobce bez dokladů mohl složit peněžní prostředky na finanční
záruku či jak by si mohl zajistit ubytování, které dosud zajištěno neměl.
[14] K žalobcově námitce nepřípustnosti zajištění pro nemožnost vyhoštění do Afghánistánu
vzhledem k tamní bezpečnostní situaci krajský soud konstatoval, že žalobce neuvedl žádné
konkrétní překážky, které by mu z tohoto důvodu bránily v návratu do Afghánistánu. Krajský
soud k této otázce dále upozornil, že finální posouzení, zda má být cizinec vyhoštěn, není účelem
řízení o zajištění, tím je pouze vytvoření podmínek pro to, aby v případě rozhodnutí o správním
vyhoštění bylo vyhoštění realizovatelné a účel řízení o správním vyhoštění nebyl předem zmařen
např. útěkem či skrýváním žalobce.
[15] Závěrem se krajský soud zabýval dobou zajištění, k níž poznamenal, že se vždy může
jednat pouze o odhad, délku zajištění proto nelze stanovit s přesností na dny či týdny. Současně
nelze přehlížet, že nikoliv nepodstatné množství úkonů nečiní přímo žalovaná či její složky,
ale subjekty, na jejichž činnost nemá vliv. V daném případě žalovaná uvedla, které konkrétní
úkony budou následovat – zjištění věku, dokončení řízení o správním vyhoštění, komunikace
s afghánskými úřady z důvodu zajištění náhradního cestovního dokladu, obstarání podkladů
pro předání a transfer žalobce. Odhadla též, po jakou dobu bude realizace těchto úkonů probíhat,
přičemž vycházela ze svých zkušeností a stanovila zajištění žalobce na dobu 90 dnů, kterou
krajský soud nepovažoval za rozpornou se zákonem ani nepřiměřenou okolnostem případu.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[16] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
především popírá existenci důvodné pochybnosti o jeho věku. Důvodná pochybnost podle jeho
názoru nemůže být založena pouze na fyzickém vzhledu stěžovatele a prosté skutečnosti,
že dokázal cestovat takovou dálku, zvláště když věk 16 let byl stěžovatelem uváděn opakovaně
bez změn a bez přítomnosti jakýchkoliv rozporů.
[17] Dále namítá, že byl nesprávně identifikován jako zletilý. Žalovaná dle stěžovatele
nezajistila dostatek podkladů pro to, aby mohl být učiněn závěr o jeho zletilosti bez důvodných
pochybností, když se nekriticky opřela jen o závěrečnou zprávu z radiodiagnostického vyšetření
jakožto jediného důkazu o věku stěžovatele; tyto pochybnosti nebyly rozptýleny ani během
soudního přezkumu. I pokud by stěžovatel připustil důvodné pochybnosti policie o jeho věku,
nesouhlasí s metodou použitou k jejich odstranění. Z mezinárodního i unijního práva plyne
povinnost používat co nejméně invazivní metody, předně nelékařské (psychologický posudek),
a teprve následně lékařské, v rámci nichž dále přednostně metody bez použití radiace. Použitá
metoda hodnocení kostního věku Greulich-Pyle (GP) navíc není nejaktuálnější a nejpřesnější;
za takovou metodu je považována metoda Tanner, Healy, Goldstein, Cameron (TW3).
Dle názoru stěžovatele použitá metoda neposkytuje spolehlivý výsledek; žalovaná současně
rezignovala na multidisplinární přístup a nedostála tak povinnosti zjistit skutkový stav
bez důvodných pochybností. Krajský soud se pak nesprávně ztotožnil s jejím názorem, jenž nemá
oporu ve správním spise.
[18] Stěžovatel rovněž namítá, že jako nezletilá osoba bez doprovodu (i navzdory
pochybnostem stran věku) neměl být zajištěn a umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-
Jezová, přestože uznal, že v rámci jednotlivých zařízení pro zajištění cizinců by právě uvedené
zařízení mělo být nejlépe vybaveno pro pobyt nezletilých a rodin s dětmi. Stále se jedná o zařízení
vězeňského typu s přítomností bezpečnostních prvků. Proto měl být do doby, než se odstraní
pochybnosti o věku, umístěn do Zařízení pro děti – cizince v Praze, kde nedochází ke zbavení
osobní svobody. Současně poznamenal, že v návaznosti na výsledky zjištění svého věku byl
přemístěn nejprve do Zařízení pro zajištění cizinců Balková a později do Zařízení pro zajištění
cizinců Vyšní Lhoty, což jsou – stejně jako Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová – zařízení
vězeňského typu určená navíc pro zajištění dospělých osob.
[19] Z hlediska možných alternativ k zajištění stěžovatel uvedl, že žalovaná, potažmo krajský
soud, tyto alternativy neposoudily správně; své zkoumání velmi formalisticky zúžily
na skutečnost, že stěžovatel nedisponoval dostatečnými finančními prostředky a že nemá
zajištěno ubytování. Nicméně nezohlednily možnost uplatnění zvláštního opatření podle §123b
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, jež v dané době umožňovalo umístit stěžovatele
do Zařízení pro děti – cizince v Praze, které je přímo určené pro nezletilé cizince bez doprovodu.
[20] V další části kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho zajištění postrádalo svůj účel,
protože správní vyhoštění nebylo realizovatelné kvůli bezpečnostní situaci v zemi původu. Tomu
ovšem krajský soud ani žalovaná nevěnovaly dostatečnou pozornost.
[21] Vedle samotného zajištění stěžovatel zpochybnil též dobu zajištění, která nebyla
stanovena jen do doby zjištění věku a v praxi vlastně znemožnila pravidelný soudní přezkum
zákonnosti zbavení jeho osobní svobody. Stěžovatel odkázal na nedávný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019 – 81, který se zabýval obdobným
případem a dospěl k závěru, že doba zajištění musí být stanovena na dobu nezbytnou ke zjištění
skutečného věku. Jelikož žalovaná stanovila dobu zajištění na 90 dní s přihlédnutím
k předpokládané době potřebné k realizaci správního vyhoštění, neposkytla tak v praxi stěžovateli
možnost bránit se proti výsledkům zkoumání jeho věku a postupovala v rozporu se zákonem,
jak jej interpretoval Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku. A pokud jde o žádost
o propuštění podle §129a zákona o pobytu cizinců, kterou v napadeném rozsudku zmínil krajský
soud, lze pochybovat, že jde o efektivní opravný prostředek. Tuto žádost je možné podat
až po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění nebo po uplynutí 30 dní
od právní moci posledního rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince,
takže v daném případě podání žádosti o propuštění nepřicházelo vůbec v potaz.
[22] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na své vyjádření k žalobě a rozsudek
krajského soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a po ustanovení zástupce je stěžovatel i řádně zastoupen. Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[24] Na úvod Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudky ze dne 25. 6. 2020, č. j.
5 Azs 107/2020 – 46, ze dne 8. 7. 2020, č. j. 7 Azs 100/2020 - 43, ze dne 31. 7. 2020, č. j.
5 Azs 106/2020 – 42 a ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Azs 105/2020 – 41, v nichž se zdejší soud
zabýval rozhodnutím o zajištění dalších z pětice současně zajištěných afghánských státních
příslušníků za do značné míry srovnatelných skutkových okolností. Ze závěrů těchto rozsudků
bude Nejvyšší správní soud vycházet i v nyní posuzované věci, ovšem se zohledněním
skutkových odlišností nynějšího případu.
[25] Také v této věci je jádrem sporu zákonnost zajištění stěžovatele za účelem jeho správního
vyhoštění v situaci, kdy stěžovatel tvrdil, že je mu 16 let. Označoval se tedy za nezletilého cizince
bez doprovodu, kterým se ve smyslu §180c zákona o pobytu cizinců rozumí každý cizinec
ve věku 15 až 18 let, jenž přicestuje bez doprovodu zletilé osoby, která by za něj právně
odpovídala. Zajištění cizince bez doprovodu, který z povahy věci patří mezi zranitelné osoby,
zákon nezakazuje, nicméně významně omezuje důvody, pro které je policie oprávněna takového
cizince zajistit – viz §124 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, který zní
takto:„Policie je oprávněna
zajistit nezletilého cizince bez doprovodu, pouze je-li důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu
nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a je-li to v jeho zájmu v souladu s Úmluvou o právech dítěte.
V případě důvodné pochybnosti, že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, je policie oprávněna cizince zajistit
z důvodů uvedených v odstavci 1 do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk. Policie zahájí úkony ke zjištění věku
nezletilého cizince bez doprovodu bezodkladně po jeho zajištění. Odmítne-li nezletilý cizinec bez doprovodu
provedení úkonů ke zjištění věku, hledí se na něj jako na zletilého cizince. Pokud výsledky zjišťování věku nejsou
průkazné, hledí se na cizince jako na nezletilého cizince bez doprovodu.“ (pozn. podtržení doplněno
Nejvyšším správním soudem).
[26] Výklad tohoto ustanovení navíc musí být souladný s čl. 17 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech
při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová
směrnice“), podle něhož nezletilé osoby bez doprovodu jsou zadržovány pouze v případě,
že neexistuje jiná možnost, a na co nejkratší přiměřenou dobu (odst. 1); zajištěné nezletilé osoby
mají možnost provozovat volnočasové aktivity, včetně her a odpočinkových činností
přiměřených jejich věku, a mají, v závislosti na délce pobytu, přístup ke vzdělávání (odst. 3);
nezletilé osoby bez doprovodu jsou v rámci možností ubytovány v zařízeních, kde mají
k dispozici personál a vybavení zohledňující potřeby osob v jejich věku; v souvislosti
se zajištěním nezletilých osob, které mají být vyhoštěny, je v první řadě zvažován nejvlastnější
zájem dítěte (odst. 5).
IV. a) Důvodné pochybnosti o věku zajištěného, důvod a doba zajištění
[27] Nejvyšší správní soud se úvodem zabýval důvodností zajištění stěžovatele. Ten namítal,
že zjištěný skutkový stav nemohl vést ke vzniku důvodné pochybnosti o jím uváděném věku
na straně žalované. Nejvyšší správní soud naopak přisvědčuje žalované, že k závěrům
o pravděpodobné zletilosti stěžovatele dospěla na základě objektivních fyzických znaků
stěžovatele (hrubost hlasu, rysy tváře) a skutečností vyplývajících ze spisu, mj. že stěžovatel
cestoval z Afghánistánu do České republiky a absolvoval tak za spolupráce s převaděči velmi
náročnou cestu o délce přibližně 6000 km. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že svůj věk
uváděl konstantně stejný, avšak na rozdíl od stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud výše
uvedené skutečnosti za dostatečné ke vzniku pochybností o uváděném věku. Na základě těchto
důvodných pochybností byla žalovaná oprávněna stěžovatele zajistit z důvodu dle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jestliže současně stěžovatel u výslechu uvedl, že pokud by byl
propuštěn, chtěl by pokračovat do Německa, bylo dáno i nebezpečí, že stěžovatel bude mařit
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Rovněž v tomto ohledu napadený rozsudek,
resp. rozhodnutí žalované obstojí.
[28] Shodně jako ve věcech sp. zn.5 Azs 107/2020, sp. zn.7 Azs 100/2020,
sp. zn.5 Azs 106/2020 a sp. zn.5 Azs 105/2020 však napadený rozsudek neobstojí, pokud jde o
dobu zajištění. Jak plyne např. ze zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46: „Jak již bylo uvedeno, je zde dána zákonná limitace doby zajištění
nezletilého cizince bez doprovodu, o jehož věku má policie důvodné pochybnosti, a to právě na dobu zjišťování jeho
skutečného věku. Zákon zjevně předpokládá postup policie směřující ke zjištění skutečného věku cizince, avšak
nic bližšího k tomu nestanoví s výjimkou, že se tak děje bezodkladně po zajištění cizince – viz §124 odst. 6 věta
třetí zákona o pobytu cizinců.“
[29] Tuto zákonem stanovenou limitaci žalovaná nezohlednila, když stanovila dobu zajištění
na maximální přípustnou délku zajištění nezletilých, tj. 90 dnů. Ačkoli úkony ke zjištění věku
nezletilého zahájila žalovaná bezodkladně, tj. v souladu se zněním §124 odst. 6 věta třetí zákona
o pobytu cizinců, a výslednou lékařskou zprávu společnosti DC Flipper ze dne 23. 1. 2020
obdržela dne 28. 1. 2020, tj. pouhých 14 dní po zajištění stěžovatele, dobu zajištění stanovila
na 90 dnů s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy a realizace správního vyhoštění.
Již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46
k tomu říká: „Podle §124 odst. 3 věty druhé má policie povinnost při stanovení doby trvání zajištění zohlednit
případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. K této obecné povinnosti pak přistupuje
jasné pravidlo §124 odst. 6 věty druhé a třetí, dle něhož je policie oprávněna v případě důvodné pochybnosti,
že jde o nezletilého cizince bez doprovodu, zajistit takového cizince do doby, než je zjištěn jeho skutečný věk,
přičemž úkony v tomto ohledu je nutno zahájit „bezodkladně po jeho zajištění“. Žalovaná požádala příslušné
zdravotnické zařízení o co nejrychlejší určení věku, což ovšem vzápětí v podstatě popřela tím, že stanovila dobu
zajištění na 90 dnů. Takovou praxi je potřeba odmítnout, podobně jako to učinil nedávno Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 3. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019 - 81 (ve znění opravného usnesení ze dne
16. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019 - 91) (pozn.: zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem).
[30] Žalovanou deklarovaný účel zajištění (obavy z maření správního zajištění) je v případě
nejasného věku cizince v rozporu se zákonem a mohl by být důvodem teprve případného
prodloužení zajištění, resp. nového zajištění stěžovatele po zjištění jeho dospělého věku.
Výslednou lékařskou zprávou byl stěžovateli zjištěn věk minimálně 25 let a na jejím základě byl
přemístěn nejprve do ZZC Balková, poté do ZZC Vyšní Lhoty; se zprávou stěžovatel nebyl
obeznámen. K vydání nového rozhodnutí o zajištění (již jako zletilého) však nedošlo. I k tomu
se Nejvyšší správní soud vyjádřil ve výše citované věci: „žalovaná žádné nové rozhodnutí o zajištění
stěžovatele nevydala, i když prvotní rozhodnutí o jeho zajištění na výsledcích lékařského vyšetření vůbec vystaveno
nebylo. Takový postup podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze akceptovat a nic na tom nemění ani to,
že §124 odst. 6 věta druhá zákona o pobytu cizinců není samostatným zajišťovacím důvodem. Celé ustanovení
§124 odst. 6 je totiž třeba vnímat jako důležité omezení oprávnění policie zajistit nezletilého cizince
bez doprovodu. Pakliže ho policie nezajistí podle věty první tohoto ustanovení, nelze toto omezení v aplikační
praxi obcházet tak, jak to učinila žalovaná. Vedle samotného důvodu zajištění totiž: (i) prokázání důvodných
pochybností, že jde o nezletilého, a (ii) omezení zajištění do doby, než bude zjištěn jeho skutečný věk, představují
základní předpoklady zákonnosti zajištění stěžovatele“. Právě druhý předpoklad nebyl v případě
stěžovatele naplněn. Námitka směřující proti stanovené době zajištění je tedy důvodná a krajský
soud pochybil, pokud nezrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s §124 odst. 6 větou druhou
zákona o pobytu cizinců.
IV. b) Možnost soudního přezkumu výsledků posouzení věku a účinná soudní ochrana
[31] V kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasil s použitou metodou zjišťování věku a měl za to,
že v jeho případě měla být přinejmenším současně použita i metoda zjišťování věku
prostřednictvím psychologického pohovoru. V této souvislosti si stěžoval zejména na nemožnost
bránit se výsledku zjišťování věku soudně.
[32] K volbě metody lze zopakovat, co konstatoval zdejší soud ve výše zmíněných rozsudcích,
ze kterých vychází, citovat lze znovu např. rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46:
„Zákon o pobytu cizinců žádný postup při určování věku nestanoví. Obecně platí, že není důvod vyloučit výsledek
lékařského vyšetření jako důkazní prostředek při určení věku cizince; navíc ho výslovně předpokládá související
právní úprava pro případy zjišťování věku žadatele o mezinárodní ochranu – viz §89 odst. 3 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Konkrétní metody, které
ke zjištění věku vedou, zde stanoveny nejsou. Jde o odbornou (nikoli právní) otázku, na kterou v tuto chvíli
rozhodně nelze poskytnout tak jednoznačnou odpověď, jak to učinil krajský soud. Jeho úvahy je nezbytné
korigovat, neboť nejsou založeny na dostatečně podložených závěrech o podstatě metod TW3 a GP, jejich limitech
a z toho plynoucí vypovídací hodnotě výsledků těchto metod.
Lze přitom poukázat na jiný případ tří nezletilých cizinců bez doprovodu původem z Afghánistánu, jejichž
zajištěním za účelem předání podle §129 zákona o pobytu cizinců se zabýval shora zmíněný rozsudek zdejšího
soudu pod č. j. 2 Azs 198/2019 - 81, z něhož vyplývá, že v praxi byly zjištěny významné rozdíly mezi výsledky
uvedených metod. Závěry o zletilosti těchto cizinců se Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, stejně
jako v nyní souzené věci, podrobněji nezabýval. Věcného přezkumu se dotčení cizinci domohli v rámci soudního
řízení o žalobách proti rozhodnutím Ministerstva vnitra o jejich zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu; k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2019, č. j. 17 A 121/2019 - 74,
z jehož odůvodnění je zřejmé, že vyhodnocení rentgenových snímků provedlo specializované pracoviště Fakultní
nemocnice v Motole, na které poukazuje rovněž stěžovatel, přičemž z lékařských zpráv vyplynulo, že v závislosti
na použité metodě byl cizincům zjištěn věk cca 18 až 19 let (metoda GP), resp. 16,5 let (metoda TW3). Už tato
pluralita výsledů vyšetření věku ukazuje důležitost užitých metod, jejichž podstatu krajský soud vůbec neřešil.
Pro stručnost je v tomto ohledu možné odkázat např. na obecně dostupnou praktickou příručku k posuzování
věku, kterou vypracoval Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO – European Asylum Support
Office, druhé vydání, 2018), v níž je – s poukazem na odbornou literaturu – vysvětleno, že je vyhodnocován tvar,
velikost kostních částí a stupeň osifikace epifýzy právě pomocí rentgenu ruky, který je porovnán:
a) podle radiologického atlasu, který obsahuje standardní snímky příslušného věku a pohlaví k určení
vývojového stadia; referenční publikací se stal atlas Greulicha a Pyleho (GP) – tato metoda je výsledkem
studie z roku 1935.
b) podle jednotlivých kostí, kde je stupeň zralosti určován u jednotlivých kostí a kombinuje se pro účely
výpočtu celkového stadia zralosti, což se opírá o přístup Tannera-Whitehouse (TW), který je aktuálnější
a dostupný ve třech vydáních.
Nejvyšší správní soud nepopírá, že i metoda GP může být použita při odhadu kostního věku, avšak má
pochyby, že je metodou nejpřesnější, resp. přesnější než metoda TW3, která odděleně hodnotí jednotlivé kosti.
Ostatně to, že celosvětově užívanou metodou první volby je metoda TW3 potvrzuje i odborné stanovisko
doc. RNDr. H. K., CSc., které krajský soud provedl k důkazu během jednání.
Současně lze komparativně lze poukázat např. na judikaturu švýcarského Federálního správního soudu,
která vychází z toho, že výsledek vyšetření zápěstní kosti má omezenou autoritativní hodnotu – zvláště
po dosažení věku 16 let je důkazní hodnota vyšetření nižší a nelze z ní jednoznačně usuzovat na skutečný věk.
Výpověď dotčeného cizince tak zjištěný výsledek vyšetření věku nemůže zpochybnit, ledaže by byl vyšší o 3 a více
let oproti cizincem udávanému věku. Jako jediný důkaz je tak výsledek vyšetření kostního věku uznáván
v případě, že by odchylka oproti udávanému věku byla vyšší než 3 roky; srov. rozsudky ze dne 10. 3. 2016,
sp. zn.D-5785/2015, a ze dne 4. 3. 2019, sp. zn.E-7333/2018. Navíc si je třeba uvědomit, že obě uvedené
metody jsou založeny na srovnávacím materiálu, u něhož je nezbytné zohlednit i jiný socioekonomický
a geografický původ posuzovaných osob; srov. instruktivní rozsudek ze dne ze dne 8. 8. 2018, sp. zn.E-
891/2017, na který velmi případně odkázal již Krajský soud v Plzni v citovaném rozsudku č. j.
17 A 121/2019 – 74, a který se vyjadřuje k relevanci jednotlivých metod, neboť v tomto ohledu bylo vedeno
řádné znalecké dokazování. V daném případě tomu tak nebylo a podle názoru Nejvyššího správního soudu
by bylo namístě, aby si policie, příp. Ministerstvo vnitra v rámci metodické činnosti opatřilo odborně podložený
závěr o podstatě metod TW3 a GP, vč. toho, do jaké míry je možné jejich výsledky považovat za validní
a za jakých okolností je nutné je doplnit.
K tomu je vhodné připomenout, že vedle obou uvedených lékařských metod vycházejících z rentgenového
snímku karpálních kostí (ruky/zápěstí) je možné užít i jiné lékařské či nelékařské metody, jak uvedl stěžovatel
v kasační stížnosti a jak je zřejmé též z příručky EASO k posuzování věku. Rozbor těchto metod by však
výrazně přesahoval rámec nutného odůvodnění v této věci. Nejvyšší správní soud proto k otázce posuzování věku
obecně uzavírá, že se musí jednat o rychlý postup, který může zahrnovat též lékařské vyšetření, u něhož ovšem
nelze – v závislosti na užité metodě – vyloučit určitou míru chybovosti či odchylky; podle okolností tedy může být
vhodná i jeho kombinace s psychosociálním hodnocením dotčeného cizince na základě jeho pohovoru se sociálním
pracovníkem či psychologem.“
[33] V případě stěžovatele byl rozdíl mezi jím uváděným věkem a věkem zjištěným
specializovaným zařízením podstatně vyšší než zmíněné tři roky. Stěžovatel uváděl věk 16 let,
ze závěrů lékařské zprávy o jeho věku vyplývá minimální pravděpodobný věk 25 let; rozdíl tak
činí celých 9 let, což lze považovat za významné. V daném případě by tedy vyhotovenou
lékařskou zprávu bylo možné dle uvedených závěrů uznat jako jediný důkaz. Krajský soud dospěl
ke správnému závěru, že v případě stěžovatele by důkaz o zletilosti stěžovatele lékařskou zprávou
mohl být považován za dostatečný a žalovaná tak nebyla povinna výsledek ověřovat dalšími
metodami. Vzhledem k povaze soudního přezkumu dle §75 s. ř. s. však tyto úvahy krajského
soudu byly nadbytečné, neboť v době rozhodování žalované jí nebyly výsledky zjišťování věku
stěžovatele známy. Přesto a právě proto Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že by bylo namístě,
aby si policie, příp. Ministerstvo vnitra v rámci metodické činnosti opatřilo odborně podložený
závěr o podstatě metod TW3 a GP, vč. toho, do jaké míry je možné jejich výsledky považovat
za validní a za jakých okolností je nutné je doplnit.
[34] Shodně s výše zmíněnými rozsudky však musí Nejvyšší správní soud i v tomto případě
zareagovat na tvrzení krajského soudu, že závěry ohledně zjištění věku mohl stěžovatel
napadnout v rámci žádosti o propuštění podle §129a zákona o pobytu cizinců.
[35] K uvedené otázce lze zcela odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46: „Podle §129a zákona o pobytu cizinců platí, že o žádosti
o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců rozhoduje policie. Proti jejímu rozhodnutí, které musí vydat
„bez zbytečného odkladu“, je možné podat žalobu ve správním soudnictví. Jinými slovy, změna okolností,
která v této věci nastala poté, co žalovaná obdržela lékařskou zprávu DC-Flipper s.r.o. ohledně předpokládaného
věku stěžovatele, mohla být předmětem následného, opakovaného přezkumu, v němž však stěžovatele výrazně
limitoval tzv. časový test, podle něhož zajištěný cizinec může žádat o propuštění ze zajištění, avšak „nejdříve
po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince
nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve
po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince,
rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení“ [§129a odst. 3
zákona o pobytu cizinců].
K takto nastaveným parametrům následného přezkumu zákonnosti trvání zajištění se Nejvyšší správní
soud kriticky vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, č. 3982/2020 Sb. NSS,
v němž velmi přiléhavě konstatoval, že „je vskutku neakceptovatelné, že zajištěný cizinec je postaven
před „Sophiinu volbu“, zda má ve třicetidenní lhůtě podat správní žalobu proti rozhodnutí o zajištění s vědomím,
že s ohledem na §75 s. ř. s. nemůže uplatňovat nové skutečnosti, anebo počkat na uplynutí třicetidenní lhůty
a podat si žádost o propuštění ze zajištění, v níž již nové skutečnosti uplatnit může, současně však přijde o přístup
k soudu za účelem přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Nadto k tomu přistupuje nemožnost podat
žádost o propuštění ze zajištění po dobu soudního řízení a ještě po dobu 30 dnů po právní moci rozhodnutí soudu
o žalobě, což značně prodlužuje délku doby, v níž je nemožné žádat o propuštění ze zajištění a uplatnit nové
skutečnosti, a činí ji do jisté míry nepředvídatelnou a závislou na vnějších okolnostech (včetně toho, například,
jak rychle soud písemně vyhotoví svůj rozsudek a doručí jej účastníkům)“.
[36] Nejvyšší správní soud tak, stejně jako v rozsudku ze dne 25. 6. 2020,
č. j. 5 Azs 107/2020 – 46, dospěl k závěru, že nesprávný postup žalované „ve výsledku vedl
k omezení účinného soudního přezkumu; poté, co stěžovatel žalobou napadl zákonnost prvotního rozhodnutí
o zajištění, totiž žalovaná žádné nové rozhodnutí o jeho zajištění nevydala a stěžovatel v reálném čase nemohl
podat ani žádost o propuštění podle §129a zákona o pobytu cizinců, v níž by napadl zákonnost trvání zajištění
a uplatnil nové skutečnosti vztahující se zejména k výsledkům zjištění jeho kostního věku. Při respektování
časových parametrů mohl stěžovatel žádost o propuštění podat nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci
napadeného rozsudku“. Krajský soud v nyní posuzované věci sice rozsudek vyhlásil při jednání dne
24. 2. 2020, avšak písemně ho vyhotovil a doručil účastníkům až téměř o měsíc později, dne
20. 3. 2020, kdy nabyly právní moci výroky I. a II. Proto i ve vztahu k námitce stěžovatele týkající
se stanovení doby zajištění, vč. omezení účinného soudního přezkumu, je proto kasační stížnost
důvodná.
IV. c) Absence účelu zajištění – předběžné posouzení, zda je správní vyhoštění uskutečnitelné
[37] Při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění musí policie náležitě
zvážit, zda vůbec k vyhoštění cizince bude moci dojít, tj. zda je toto vyhoštění alespoň
potenciálně možné. V opačném případě by totiž zajištění cizince zcela postrádalo svůj smysl
a účel; v podrobnostech srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, dle něhož má „správní orgán […]
povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání
tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění
cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince
alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní
svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).
[38] V žalobě stěžovatel s odkazem na obecnou situaci v Afghánistánu tvrdil, že jeho
vyhoštění do země původu není možné, protože Afghánistán není bezpečnou zemí. Ani
při výslechu v řízení o zajištění neuvedl žádné konkrétní překážky, které by mu z tohoto důvodu
bránily v návratu do Afghánistánu; naopak přímo uvedl, že mu není znám žádný diskriminační,
náboženský, politický nebo jiný závažný důvod, který by mu bránil v návratu do vlasti. Důvodem
vycestování bylo dostat se do cílové země, tj. do Německa, nikoliv to, že by se obával návratu
do země původu z bezpečnostních důvodů. Přímo uvedl: „Nechci být vyhoštěn, chtěl bych do Německa
a pracovat tam a zajistit tak lepší život nejen mě, ale i celé své rodině.“ Jakkoliv tedy bylo vyjádření
žalovaného k této otázce v napadeném rozhodnutí velmi strohé, neshledává Nejvyšší správní
soud pochybení krajského soudu v tom, jak na tuto žalobní námitku odpověděl.
IV. d) Alternativy zajištění stěžovatele
[39] Nejvyšší správní soud se zabýval dále námitkou možných alternativ zajištění stěžovatele.
Ačkoliv zákon umožňuje zajištění cizince za účelem správního vyhoštění jen tehdy,
když nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (§124 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců), správní orgán není povinen vždy nejdříve přistoupit k uložení zvláštního
opatření a teprve v případě neúspěchu cizince zajistit, neboť by tak často došlo ke zmaření
výkonu správního vyhoštění (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j.
7 As 76/2011 – 50). Mírnější opatření je tedy možné účinně uložit pouze v situaci, kdy cizinec
může dostát požadavkům těchto opatření a současně není důvod se obávat, že by nezajištěný
cizinec mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. V případě stěžovatele je třeba zdůraznit,
že neměl vzhledem ke své nemajetnosti a absenci jakýchkoliv sociálních vazeb v ČR žádné
předpoklady k naplnění požadavků zvláštních opatření a především popřel jejich účinnost
opakovaným výrokem o tom, že jeho cílem je Německo. Žalovaná tyto okolnosti zvážila a krajský
soud tyto úvahy potvrdil. Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se závěrem krajského soudu
na stěžovatelovu námitku, že měl být vzhledem ke své nezletilosti umístěn do Zařízení pro děti –
cizince v Praze. Vzhledem k pochybnostem o jeho věku a k jeho úmyslu dostat se na území
Spolkové republiky Německo bylo zřejmé, že by takové náhradní opatření nepostačovalo.
[40] Námitky umístění stěžovatele do konkrétních zařízení pro zajištění cizinců jsou v řízení
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění nepřípustné, neboť umístění cizince do konkrétního zařízení
není předmětem tohoto rozhodnutí, ani nepřísluší žalované (např. rozsudek NSS ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 - 46). Proti samotnému umístění do určitého zařízení nelze brojit
ani zásahovou žalobou (rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2020, č. j. 9 Azs 63/2020 - 96).
V. Závěr a náklady řízení
[41] Z důvodů uvedených výše shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený
výrok I. rozsudku krajského soudu i na něm závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení o žalobě.
[42] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil
(výrok II.).
[43] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 - 34,
č. 2757/2013 Sb. NSS, totiž platí, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno
na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být
pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen,
neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé
(§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení,
znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která
byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí“.
[44] Jelikož i v této věci Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí o zajištění za účelem
správního vyhoštění, které je prvním úkonem v řízení, neexistuje dále řízení, v němž by mělo
a mohlo být pokračováno. Proto nebylo možné věc žalované vrátit k dalšímu řízení.
[45] V případě, že Nejvyšší správní soud současně se zrušením rozsudku krajského soudu
zruší i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu (viz §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení tvoří
v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem
vycházejícím z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl na základě rozsudku
Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný. Z obsahu soudních spisů je však patrno,
že stěžovateli žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto výrokem III. rozhodl tak,
že mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[46] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 5 Azs 105/2020 – 15. Podle §35 odst. 10
ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho
práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený advokát JUDr. Maroš Matiaško,
LL.M., učinil dva úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu
(příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační stížnosti). Za každý tento úkon náleží
jmenovanému mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5. advokátního tarifu], a dále částka 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů [§13
odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů
dle §35 odst. 10 s. ř. s. navýšena o částku odpovídající DPH 21 %. Výrokem IV. tedy Nejvyšší
správní soud rozhodl, že mu bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena částka celkem
8.228 Kč, a to do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu