ECLI:CZ:NSS:2007:6.AZS.47.2007
sp. zn. 6 Azs 47/2006 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily
Valentové a Mgr. et Bc. et Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: A. R. (dříve L.),
zastoupen JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 168/LE - PA03 - PA03 - 2006 ze dne 15. 3. 2006, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 93/2006 - 29
ze dne 23. 10. 2006,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž byla zamítnuta jeho žádost o azyl podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť tvrdí, že krajský soud v napadeném
rozsudku nesprávně posoudil právní otázku azylové relevance stěžovatelem uváděných
důvodů z hlediska ustanovení §12 zákona o azylu (v této souvislosti namítá nesprávnost úvah
soudu o tom, že stěžovatelovy potíže s náboženským uskupením „pjatiděsjatniků“ nejsou
přičitatelné státu; stěžovatel poukazuje na to, že policejní orgány na Ukrajině jsou
zkorumpované, a proto nemá smysl se na ně ani v případě útoků ze strany organizované sekty
obracet), a rovněž vytýká, že krajský soud nevzal v potaz stěžovatelovu námitku, že správní
orgán v řízení nezohlednil a nezjistil veškeré informace, které by mohly mít v případě
stěžovatele význam z hlediska udělení azylové ochrany. Co do namítaných důvodů je tedy
kasační stížnost přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu
je nezákonný pro nesprávné posouzení výše nastíněné otázky výkladu ustanovení §12 zákon
o azylu. K této argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout,
že otázkou azylové relevance udávaného pronásledování soukromými osobami se zabýval
obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů,
s níž se ztotožňuje. Za všechny je třeba zejména jmenovat rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48 (www.nssoud.cz), které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Pokud jde konkrétně
o konflikty s náboženskými uskupeními, Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne
2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, konstatoval, že útoky ze strany přívrženců nějakého
náboženství by bylo lze považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu,
pokud by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou
orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou
vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. Podobně je možné odkázat
i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, s nímž
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, který konstatoval, že je známým jevem v každé zemi,
že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny
nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti
terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání,
k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného
majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské
vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících (dnes §2 odst. 5 zákona o azylu), ani v případě masového
výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané,
podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze
mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková
opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Co se týče efektivity zásahu státní moci proti ústrkům ze strany soukromých osob,
Nejvyšší správní soud odkazuje na své závěry učiněné např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48, z něhož vyplývá, že tvrzení o zkorumpovanosti a neschopnosti
policie ochránit žadatele o azyl před soukromými osobami páchajícími bezpráví nemůže
jako azylový důvod obstát, pokud se žadatel o azyl ani nepokusil na tyto orgány se svými
potížemi obrátit.
Vedle kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stěžovatel
argumentuje i důvodem ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (viz výše). K těmto námitkám
Nejvyšší správní soud pouze odkazuje na své závěry, které již ve věci dokazování
před správním orgánem v řízení o udělení azyl mnohokrát zopakoval, že správní orgán
v řízení o udělení azylu není povinen sám, aniž účastník řízení něco tvrdí, vyhledávat
v jeho případě možné znaky pronásledování z azylově relevantních důvodů (za všechny
je možné odkázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima
facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu