ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.89.2020:22
sp. zn. 6 Azs 89/2020 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci
žalobce: N. V. Q., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 7. dubna 2020 č. j. 52 A 30/2020 - 13,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. dubna 2020
č. j. 52 A 30/2020 - 13 se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 21. června 2019 na zastupitelském úřadu v Hanoji žádost
o zaměstnaneckou kartu. Žalovaný tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 2. září 2019,
které však zrušila Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím, které nabylo
právní moci dne 20. prosince 2019.
[2] Dne 24. února 2020 požádal žalobce žalovaného o sdělení, jaké kroky a úkony v jeho věci
činí, a zároveň požádal Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o uplatnění opatření
proti nečinnosti.
[3] Žalobou na ochranu proti nečinnosti podanou dne 26. března 2020 se žalobce domáhal,
aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat do třiceti dnů od právní moci rozsudku
rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Poukazoval na to, že žalovaný
byl ode dne 20. prosince 2019 v této věci zcela nečinný a že Komise pro rozhodování ve věcech
pobytu cizinců nerozhodla o žádosti žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti.
[4] Krajský soud v průběhu řízení obdržel od žalovaného usnesení ze dne 26. března 2020
č. j. OAM-39657-23/ZM-2019, kterým bylo s odkazem na §64 odst. 1 písm. e) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s čl. I bodem 4 usnesení vlády č. 198 vyhlášeného
pod č. 71/2020 Sb. přerušeno správní řízení o žádosti žalobce do doby ukončení vyhlášeného
nouzového stavu, případně do konce platnosti krizového opatření uvedeného v čl. I bodě 4
citovaného usnesení vlády, který s účinností od 14. března 2020 nařizuje přerušit všechna řízení
o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných na zastupitelských úřadech.
[5] Usnesením označeným v návětí krajský soud žalobu odmítl. Konstatoval, že je třeba
přihlédnout k aktuální situaci, především k vyhlášení nouzového stavu na území České republiky
z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2,
v jehož důsledku vláda usnesením vyhlášením pod č. 71/2020 Sb. nařídila s účinností
od 14. března 2020 přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů
podaných na zastupitelských úřadech. Krajský soud konstatoval, že zaměstnanecká karta je
oprávněním k pobytu nad 90 dnů, uvedené krizové opatření se tudíž týká i řízení o žádosti
žalobce. Dále krajský soud poukázal na to, že toto řízení bylo přerušeno. Dospěl k závěru,
že usnesení vlády o přerušení řízení o žádostech o povolení k pobytu je přiměřenou reakcí
na aktuální situaci způsobenou celosvětově rozšířenou pandemií koronaviru. Usnesení
žalovaného o přerušení řízení tudíž krajský soud považuje za věcně důvodné, po rozumu zákona
a nikoli účelové. Jelikož je správní řízení přerušeno, lhůty týkající se provádění úkonů v řízení
neběží a žalovaný nemůže konat (vydat rozhodnutí). Krajský soud dále poznamenal,
že žalovanému nemůže uložit povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od právní moci
rozsudku, eventuálně v jiné přiměřené lhůtě, neboť není zřejmé, jak dlouho potrvá překážka
bránící pokračování v řízení. Krajský soud shrnul, že již ze samotných tvrzení žalobce, ve spojení
s platnou a účinnou právní úpravou, je evidentní, že žalovaný nemůže vydat rozhodnutí a soud
nemůže žalobě vyhovět, respektive že se žalobce domáhá uložení povinnosti, které zjevně není
za daného skutkového a právního stavu možné. Uzavřel tedy, že „v žalobě absentuje takové tvrzení
o nečinnosti žalovaného, které je v případě jeho prokázání způsobilé založit úspěšnost žaloby“, tedy „plausibilní
tvrzení o takovém nezákonném jednání žalovaného, jehož následkem by mohlo být (za daného právního stavu)
v případě, že by bylo tvrzení pravdivé, vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vydat rozhodnutí
ve věci ve lhůtě uvedené v petitu žaloby“, a s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. ledna 2019 č. j. 7 As 155/2015 - 160, č. 3687/2018 Sb. NSS, žalobu
odmítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost.
Namítal, že jeho žaloba proti nečinnosti žalovaného obsahovala všechny zákonné náležitosti.
Ani soud nerozporoval, že žalovaný byl ke dni podání žaloby nečinný. Lhůta pro vydání
rozhodnutí žalovanému uplynula ještě před vyhlášením nouzového stavu, před vydáním usnesení
vlády č. 91/2020 Sb. i před vydáním usnesení o přerušení řízení. Nečinnost žalovaného nemá
s těmito akty žádnou souvislost. Aktuální situace krajskému soudu nebrání v rozhodnutí,
jímž by žalovanému nařídil rozhodnout o žádosti žalobce do třiceti dnů od ukončení nouzového
stavu či zrušení krizových opatření uvedených v bodě I.4 usnesení vlády č. 71/2020 Sb.
Stěžovatel dále zdůraznil, že proti usnesení o přerušení řízení podal odvolání, o kterém doposud
nebylo rozhodnuto.
[7] Stěžovatel považuje usnesení vlády č. 71/2020 Sb. za nezákonné. Není mu zřejmé,
jaký konkrétní cíl mělo krizové opatření v bodu I.4 tohoto usnesení sledovat, protože vláda
ani v tomto usnesení ani v usnesení o vyhlášení nouzového stavu nevymezila dotčená práva
a povinnosti, jak jí ukládá čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České
republiky. Obsah tohoto krizového opatření neodpovídá §6 odst. 1 písm. b) zákona
č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), na jehož základě
bylo přijato. Přerušení správních řízení nijak nepřispívá k řešení výskytu koronaviru
a k odstranění jeho následků a nesleduje žádný cíl uvedený v citovaném ustanovení krizového
zákona. Část odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský soud uvedl, že omezení provozu
správních orgánů, včetně zastupitelských úřadů bylo s ohledem na aktuální situaci nezbytné,
považuje stěžovatel za nepřezkoumatelnou.
[8] Rovněž usnesení o přerušení správního řízení je dle názoru stěžovatele nezákonné.
Kromě toho, že bylo přijato na základě nezákonného usnesení vlády, v něm žalovaný cituje §6
odst. 2 písm. b) krizového zákona, zatímco krizové opatření vlády bylo přijato na základě §6
odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Ani procesní rozhodnutí o přerušení řízení není provedením
organizačního či technického opatření určeného k řešení výskytu koronaviru na území České
republiky.
[9] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud rozhodoval na základě sdělení žalovaného
o přerušení řízení, aniž je předtím poskytl žalobci k vyjádření, čímž porušil zásadu
kontradiktornosti řízení. Krajský soud navíc nesprávně zjistil skutkový stav. Usnesení o přerušení
řízení totiž nenabylo právní moci, neboť stěžovatel proti němu podal odvolání.
[10] Zástupce stěžovatele na závěr navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby se jako obiter
dictum vyjádřil k námitkám uvedeným v bodech [7] a [8], a to bez ohledu na to, jak o kasační
stížnosti rozhodne. S ohledem na usnesení vlády č. 71/2020 totiž pravděpodobně nejsou konány
žádné úkony ve stovkách řízení, a proto je možné očekávat větší množství obdobných žalob.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve věci stěžovatele nebyl nečinný.
Zdůraznil nutnost přihlédnout k vyhlášení nouzového stavu a s ním souvisejícím krizovým
opatřením, v jejichž rámci vláda nařídila přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu
nad 90 dnů. Žalovaný tedy neměl jinou možnost než řízení o žádosti stěžovatele přerušit.
Žalovaný činil kroky k tomu, aby ve věci rozhodl, ovšem stěží mohl přepokládat, že bude muset
řízení přerušit na dobu trvání nouzového stavu. Řízení je přerušeno v souladu se zákonem
a v případě skončení nouzového stavu či zrušení příslušného krizového opatření bude žalovaný
pokračovat v řízení o žádosti stěžovatele. Žalovaný též zdůraznil, že krizové opatření vlády bylo
přijato na základě zákona a je pro své adresáty právně závazné. Žalovaný se ptá, proč stěžovatel
podal žalobu na ochranu proti nečinnosti až dne 26. března 2020, když tvrdí, že žalovaný byl
nečinný již od 20. prosince 2019. Krajský soud se ve svém rozhodnutí zabýval důvody žaloby
a učinil shodný závěr jako žalovaný, totiž že usnesení o přerušení řízení bylo primárně vydáno
v návaznosti na předmětné usnesení vlády, přičemž je soud shledal věcně důvodné
a nikoli účelové.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[13] Krajský soud odmítl žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který takový postup umožňuje v případě, že soud o této věci
již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
Nedostatek podmínek řízení krajský soud spatřoval v tom, že žalobce v žalobě nevymezil žádné
plausibilní tvrzení o nečinnosti žalovaného.
[14] Podle §79 odst. 1 věty první s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. O této žalobě rozhoduje soud
na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší,
než kterou určuje zvláštní zákon. Soud zamítne žalobu, není-li důvodná. (§81 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud přitom konstantně judikuje, že „ustanovení §79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce
uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu
vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva
na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou
věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je
tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním
pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost,
o něž se v řízení jedná. […] posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu §79 s. ř. s., je otázkou
důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“ (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 2010 č. j. 7 Ans 5/2008 - 164,
č. 2181/2011 Sb. NSS).
[15] Aby dosáhl věcného posouzení žaloby, musí tedy žalobce v žalobě tvrdit, že správní
orgán, který má vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, je nečinný a že žalobce
bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu příslušný právní předpis k ochraně proti nečinnosti
stanoví. Tyto náležitosti žaloba v projednávané věci splňovala. Žalobce vymezil předmět řízení,
v němž je dle jeho názoru žalovaný nečinný, přičemž není třeba zdůrazňovat, že rozhodnutí
o žádosti o zaměstnaneckou kartu je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. (tedy
rozhodnutím, které lze následně napadnou žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2008 č. j. 1 Ans 5/2008 - 104). To, že žalobce
považuje žalovaného v tomto řízení za nečinného, je zřejmé z toho, že podal žalobu na ochranu
proti nečinnosti, zároveň to žalobce v žalobě uvedl („správní orgán I. stupně byl ode dne
20. prosince 2019 zcela nečinný“). Žalobce v žalobě konečně uvedl i to, že bezvýsledně vyčerpal
prostředky na ochranu proti nečinnosti podle správního řádu, neboť Komise pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců o jeho podnětu podle §80 odst. 3 věty druhé správního řádu dosud
nerozhodla. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jaké další tvrzení by měl žalobce v žalobě
na ochranu proti nečinnosti uvést, aby tato žaloba obsahovala „plausibilní tvrzení o takovém
nezákonném jednání žalovaného, jehož následkem by mohlo být (za daného právního stavu) v případě, že by bylo
tvrzení pravdivé, vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci ve lhůtě uvedené
v petitu žaloby“, jak požadoval krajský soud.
[16] Krajský soud vyšel z usnesení ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 7 As 155/2015 - 160,
č. 3687/2018 Sb. NSS, v němž rozšířený senát ve vztahu k žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem konstatoval, že „pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem
ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem ‚zásahem‘ ve smyslu legislativní zkratky v §84 s. ř. s.,
i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu. […]
Je však třeba zdůraznit, že odmítnout žalobu z uvedeného důvodu lze jen tehdy, je-li nemožnost, aby v žalobě
tvrzené jednání bylo nezákonným zásahem, zjevná a nepochybná.“ Jako typický případ pro takový postup
označil rozšířený senát žalobu označující za nezákonný zásah to, že „příliš často prší“. Citované
usnesení sice zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 15. května 2018 sp. zn. II. ÚS 635/2018,
N 94/89 SbNU 387, avšak jako protiústavní shledal výklad lhůt pro uplatnění zásahové
žaloby v případě trvajících zásahů, nikoli citovaný závěr. Lze z něj tudíž nadále vycházet,
jak ostatně Nejvyšší správní soud učinil například v rozsudku ze dne 28. listopadu 2018
č. j. 2 Ads 249/2018 - 41, v němž připustil odmítnutí z důvodu chybějícího plausibilního tvrzení
o nezákonném jednání veřejné správy i ve vztahu k nečinnostní žalobě.
[17] Je zřejmé, že krajský soud vztáhl závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
na situaci, na niž v žádném případě nedopadají. Nelze srovnávat žaloby, v nichž si účastníci řízení
stěžují například na nepříznivé povětrnostní podmínky, s podáním stěžovatele, který řádně
vymezil všechny okolnosti, které jsou potřebné k tomu, aby bylo možné o žalobě na ochranu
proti nečinnosti věcně rozhodnout. Ostatně krajský soud to, zda je žalovaný nečinný, fakticky
posuzoval, neboť se zabýval tím, zda bylo řízení o stěžovatelově žádosti přerušeno v souladu
se zákonem. V tomto směru je napadené usnesení vnitřně rozporné.
[18] Důvodná je i námitka stěžovatele, že mu krajský soud nedal možnost vyjádřit se
k usnesení o přerušení správního řízení. Z výše rekapitulovaného sledu událostí vyplývá,
že toto usnesení bylo vydáno ve stejný den, jako stěžovatel podal žalobu (26. března 2020).
Stěžovatel tuto skutečnost v žalobě nemohl předpokládat, a nemohl se k ní tudíž ani vyjádřit.
Otázka, zda bylo správní řízení přerušeno důvodně v souladu se zákonem, je přitom velmi
důležitá pro posouzení, zda je správní orgán nečinný (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2014 č. j. 7 Ans 10/2012 - 46, č. 3013/2014).
[19] Podle §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Podle §74 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
(který se per analogiam uplatní i v řízení o nečinnostní žalobě – srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. května 2011 č. j. 8 Ans 4/2011 - 169 či ze dne 16. července 2008
č. j. 1 Ans 6/2008 - 58), předseda senátu doručí žalobci vyjádření žalovaného. Citovaná
ustanovení jsou projevem zásady kontradiktornosti řízení, která vyžaduje, aby každá ze stran měla
„možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje za nutné, aby její požadavky uspěly,
ale také možnost seznámit se všemi důkazy a vznést k nim připomínky za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu.
Z principu kontradiktornosti vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem
diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi“ (nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2017
sp. zn. IV. ÚS 216/16, N 24/84 SbNU 293). V rozsudku ze dne 6. prosince 2007
sp. zn. 2 Afs 91/2007 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „účastníci mohou legitimně očekávat,
že budou dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření, musí být seznámeni s každým
důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu a musí mít možnost se k nim vyjádřit.
Soud je tedy podle tohoto závěru povinen doručit účastníku vyjádření jiného účastníka, a to zejména pokud
z něj bude při rozhodování vycházet. V situaci, kdy bylo ve věci samé rozhodnuto bez nařízení jednání, je nutno
tento závěr aplikovat ještě důsledněji. Účastníci se totiž nemohou o skutečnostech, z nichž bude soud vycházet,
a podáních druhého účastníka dozvědět při nařízeném jednání. Je tak nutné, aby jim veškeré relevantní podklady
a vyjádření byly doručeny. Ostatně i žalobce vyjádření podal, jak je z něj zřejmé, dvojmo a počítal tedy zjevně
s tím, že bude stěžovateli soudem doručeno.“ Citovaný závěr se bezesporu uplatní i v situaci, kdy soud
odmítne projednatelnou žalobu z procesních důvodů jenom na základě informace
o nepravomocném přerušení řízení, kterou mu poskytne žalovaný a na niž žalobce neměl
možnost před rozhodnutím soudu jakkoli reagovat.
[20] Z toho vyplývá, že krajský soud v projednávané věci zatížil řízení závažnou vadou,
která způsobila nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť upřel stěžovateli právo vyjádřit se
k důležitému aspektu rozhodování o žalobě, tedy k otázce přerušení správního řízení, v němž měl
být žalovaný dle žalobního tvrzení nečinný. Z kasační stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel
považuje přerušení řízení za nezákonné a svůj názor má podepřený řadou argumentů.
Krajský soud však odmítl žalobu dříve, než měl stěžovatel možnost tyto námitky uplatnit,
a proto se s nimi krajský soud ani nevypořádal.
[21] Stěžovateli je třeba přisvědčit i v tom, že krajský soud se nijak nezabýval tím, zda je
vyhlášení nouzového stavu a na něj navazující opatření v příčinné souvislosti s nečinností
žalovaného (zde má Nejvyšší správní soud poukazuje především na tvrzení stěžovatele,
že žalovaný byl nečinný již před vyhlášením nouzového stavu). V tomto směru je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal důvod, aby se „v první linii“ vyjadřoval k otázce
zákonnosti přerušení správních řízení s ohledem na usnesení vlády vyhlášené pod č. 71/2020 Sb.,
respektive zákonnosti samotného usnesení vlády. Takový postup by nebyl v souladu s kasačním
principem, který ovládá řízení před Nejvyšším správním soudem. K argumentaci stěžovatele,
resp. žalovaného se – poté, co mu umožní ji uplatnit – musí nejprve vyjádřit krajský soud,
jehož závěry pak na základě případné další kasační stížnosti bude moci přezkoumat Nejvyšší
správní soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Shrnuto a podtrženo, postup krajského soudu, který žalobu se všemi zákonnými
náležitostmi i s plausibilním tvrzením o nečinnosti žalovaného odmítl z důvodu,
že podle něj neobsahuje plausibilní tvrzení žádné, představuje učebnicový příklad odmítnutí
spravedlnosti, které je principiálně zakázáno v dobách běžných, tím spíše za situace zvýšeného
rizika pro zachování práv a svobod v mimořádných stavech (zákaz denegationis iustitiae). Krajský
soud tak porušil stěžovatelovo ústavně garantované základní právo na soudní ochranu v čl. 36
Listiny základních práv a svobod, ve spojení s institucionálním ustanovením čl. 90 Ústavy České
republiky. Nadto krajský soud fakticky důvodnost žaloby, ovšem procesně nezpůsobilou formou,
posoudil, včetně skutečností, k nimž nedal žalobci možnost se vyjádřit.
[24] Nejvyšší právní soud proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.), v němž bude krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu