ECLI:CZ:NSS:2018:2.ADS.249.2018:41
sp. zn. 2 Ads 249/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: S. M., zastoupený
Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem nám. Míru 137/9, Šumperk, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, ve věci nejasného
podání, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 19. 6. 2018, č. j. 65 Na 2/2018 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi se sídlem
nám. Míru 137/9, Šumperk, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
4114 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobou ze dne 5. 2. 2018 se žalobce domáhal, aby soud „uložil žalované vést správní řízení
a vydat rozhodnutí dle jeho návrhu ze dne 21. 1. 2018 a ze dne 30. 1. 2018“. Žalobce také požádal,
aby soud „nařídil předběžným opatřením žalované provádět žalobci exekuční srážky z životního minima
a vrátit mu všechny sražené peníze“. Podáním ze dne 15. 5. 2018, které označil jako doplnění žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, žalobce (již prostřednictvím svého
advokáta) k výzvě krajského soudu ze dne 13. 4. 2018, č. j. 65 Na 2/2018 – 40, upřesnil svoji
žalobu tak, že nezákonnost v jednání žalované spatřuje v tom, že mu tato „sráží z jeho částečného
invalidního důchodu I. stupně peníze. (…) Žalovaná je nečinná ve věci souběhu mého částečného invalidního
důchodu a mého výdělku ze závislé činnosti, žalovaná toto má povinnost zkoumat přímo ze zákona a v případě
souběhu mi nemůže nic srážet z důchodu. K tomu dodávám, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 3. 1981,
která mi byla dána, je neplatná od samého počátku. (…) Nikdo mi nevyplatil mou mzdu od r. 1981 a tento stav
trvá doposud. Za perzekuci a postižení dle zákona č. 198/1993 Sb., ustanovení §8, žádám o odškodnění
nečinnosti, která trvá již 25let! Žalovaná má za to odpovědnost přímo ze zákona.“ V petitu přitom žalobce
výslovně uvedl: „Žádám, aby soud nařídil předběžné opatření, kterým uloží žalované povinnost vrátit
mi sražené peníze a zakázal žalované provádět srážky z mého částečného invalidního důchodu pro jejich
nezákonnost. Žádám, aby soud nařídil žalované vymáhat po obou mých zaměstnavatelích dlužnou mzdu
a tu zaslat k rukám žalobce do pěti dnů a současně aby uložil zaměstnavateli uhradit veškeré pojištění,
k němuž má povinnost vč. příslušenství. Žádám, aby soud uložil žalované povinnost uhradit žalobci odškodnění
podle ustanovení §8 zák. č. 198/1993 Sb., v platném znění.“
[2] Usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 65 Na 2/2018 - 62, pak Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci předmětnou žalobu odmítl.
[3] V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud nejprve obsáhle zrekapituloval argumentaci
žalobce uplatněnou v rámci řízení před krajským soudem. K požadavku žalobce, aby soud
uložil žalované povinnost vrátit mu sražené peníze a zakázal jí provádět srážky
z jeho částečného invalidního důchodu, krajský soud předně poukázal na §2 s. ř. s. a dále
na §299 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“).
[4] Krajský soud následně konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Ads 80/2006 - 49) je v případě, kdy žalobce
napadá provádění srážek z invalidního důchodu dle §299 o. s. ř., nutno žalobu odmítnout,
neboť otázka výkonu rozhodnutí formou srážek z důchodu nespadá do pravomoci soudů
rozhodujících ve správním soudnictví, nýbrž do pravomoci obecných soudů rozhodujících
dle o. s. ř. Protože žalobce v nyní projednávané věci napadl výkon srážek z invalidního důchodu,
přičemž k rozhodování o této otázce jsou povolány soudy v občanském správním řízení,
byla žaloba v této části krajským soudem odmítnuta ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s.
[5] Do pravomoci správních soudů rovněž nepatří ukládání povinnosti správním orgánům,
aby vymáhaly po zaměstnavatelích žalobce dlužnou mzdu. Vzhledem k tomu, že soudy
ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických
osob, což práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů nejsou, krajský soud žalobu
v této části odmítl také dle §46 odst. 2 s. ř. s.
[6] Pokud se jednalo o „odškodnění nečinnosti“, tedy požadavek žalobce, aby krajský soud
uložil žalované povinnost uhradit mu odškodnění podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 198/1993 Sb.“), krajský soud konstatoval, že v řízení na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 s. ř. s. se může žalobou domáhat, aby soud
uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení,
jen ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
[7] V posuzovaném případě však žalobce před krajským soudem netvrdil, že by nějaké
prostředky na ochranu proti nečinnosti u žalované uplatnil. V takovém případě nemůže krajský
soud nařídit vydání rozhodnutí, neboť není splněna podmínka řízení. V dané věci chybí
bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti. Dále krajský soud uvedl, že z podání žalobce ani z jeho
doplnění není zřejmé, zda je vůbec nějaké správní řízení o odškodnění jeho osoby
dle zákona č. 198/1993 Sb., v němž by žalovaná byla nečinná, vedeno. S ohledem na nesplnění
podmínky řízení, tj. nevyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti u správního orgánu,
tak krajský soud žalobu i v této části odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Krajský soud tudíž žalobu ve všech jejích dílčích částech odmítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto usnesení krajského soudu podal v zákonné
lhůtě kasační stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. a), b), c) d) a e) s. ř. s.
[10] V kasační stížnosti stěžovatel nejprve zcela obecným způsobem namítl porušení Ústavy,
konkrétně čl. 3, čl. 4 a čl. 10, jakož i Listiny základních práv a svobod, a to čl. 3 odst. 3,
čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2. Následně stěžovatel uvedl, že „argumentace krajského soudu, která vedla
k vydání napadeného usnesení, má za cíl nepostihnout materiální jádro žaloby a návrhu na vydání předběžného
opatření a nemůže obstát v rovině úvah o porušení práva na spravedlivý soudní proces. Rozhodnutí je podle žalobce
zmatečné, když krajský soud vůbec nerozhodoval o předmětném opatření, které žalobce v této věci navrhl vydat.
Krajský soud nepostihl podstatu správní žaloby, která prioritně byla zaměřena na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, s tím, že řízení, které této žalobě předcházelo, vykazovalo zásadní právní vady.“
Krajský soud pak měl podle stěžovatele v napadeném rozhodnutí nesprávně vycházet také
z toho, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky ochrany a že je u něj dán nedostatek
pravomoci ve správním soudnictví. Podle stěžovatele měl krajský soud ve věci nařídit jednání
a provést řádné dokazování, avšak tento postup nebyl dodržen, což činí jeho rozhodnutí
předčasným a nezákonným. Stěžovatel dále uvedl, že „jednoznačně v žalobě formuloval a konkretizoval
žalobní body, kterými se bránil proti nesprávnosti postupu žalované a nesprávnostem a nezákonnostem,
které vydání žalobou napadeného rozhodnutí předcházely. Procesní pochybení žalované a v řízení,
jež napadenému rozhodnutí žalované předcházelo, tak zůstala stranou a nebyl naplněn požadavek řádného
přístupu k soudní ochraně.“ Závěrem kasační stížnosti stěžovatel poukázal na to, že Krajský soud
v Ostravě – pobočka v Olomouci vede další řízení pod sp. zn. 72 Ad 30/2018, což podle
jeho názoru zákon zakazuje.
[11] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaná se ve svém vyjádření zcela ztotožnila s usnesením krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Úvodem samotného posouzení předmětné věci je však třeba zdůraznit, že podřadil-li
stěžovatel důvody kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s., není
tato kvalifikace správná, neboť směřuje-li kasační stížnost proti usnesení soudu o odmítnutí
žaloby, připadá v úvahu pouze důvod podle písm. e) citovaného ustanovení, tj. nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS, v němž bylo vysloveno: „Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod také spadá případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu,
a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ Důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy v sobě zahrnuje jak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu, tak i procesní pochybení soudu, která tomuto rozhodnutí předcházela. Nesprávná
kvalifikace stížnostních důvodů stěžovatelem však není na překážku projednání kasační stížnosti.
Stačí, aby stěžovatel důvody tvrdil (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS).
[15] K namítané nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud předně
uvádí, že pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení
z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je pak dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 - 51).
Již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 – 75 je vymezena též nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost, a to tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně považovat takové
rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán. Meritorní přezkum je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadené
usnesení nepochybně splňuje, neboť je z něj zřejmé, jakými úvahami byl v rámci posouzení
věci krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Nejvyšší správní soud
tak v přezkoumávaném usnesení neshledal jakýkoliv výše popsaný deficit, jenž by měl za následek
jeho nepřezkoumatelnost.
[16] Na tomto místě je pak vhodné poukázat na skutečnost, že v kasační stížnosti stěžovatel
na argumentaci krajského soudu nijak konkrétně nereagoval. Uplatnil pouze naprosto obecná
tvrzení o nesprávném postupu a hodnocení věci krajským soudem. Řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti tak do značné míry
předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i samotný obsah rozsudku soudu. Bylo proto
plně na odpovědnosti stěžovatele, aby v kasační stížnosti řádně specifikoval skutkové
a/nebo právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, a ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 – 42).
[17] Ničím nekonkretizované tvrzení stěžovatele, jež se týkalo porušení čl. 3, čl. 4 a čl. 10
Ústavy, jakož i čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
přitom není řádně uplatněnou stížní námitkou. Ta musí zahrnovat skutkové či právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Proto je třeba v kasační stížnosti
uvést, v čem podle názoru stěžovatele pochybil krajský soud v řízení o žalobě (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, nebo ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 7 Afs 94/2006 - 99). Nejvyšší správní soud se z tohoto důvodu zabýval toliko kasačními
námitkami v kasační stížnosti řádně vymezenými, a nikoliv prostým odkazem na porušení
vyjmenovaných článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod. K tomu je nutné upozornit
též na skutečnost, že Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty
za stěžovatele, neboť by takovým postupem přestal být nestranným rozhodčím sporu
a nepřípustně by přebíral roli advokáta.
[18] Pokud se dále jedná o tvrzení stěžovatele, že „krajský soud nepostihl podstatu správní žaloby,
která prioritně byla zaměřena na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu“, Nejvyšší správní
soud shledal v této části hodnocení krajského soudu zcela zákonným. Z podané žaloby
(resp. jejího doplnění) totiž vyplynul stěžejní požadavek stěžovatele, a sice aby soud „uložil
žalované povinnost vrátit mu sražené peníze a zakázal jí provádět srážky z jeho částečného invalidního důchodu“.
Z doplnění žaloby ze dne 15. 5. 2018, jakož i z příloh, které stěžovatel k tomuto podání
připojil, je zároveň zřejmé, že namítané srážky z důchodu jsou prováděny dle §299 o. s. ř.
V daném kontextu je tak naprosto přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Ads 80/2006 – 49, v němž bylo vysloveno, že „[z] obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí zejména proti srážkám z invalidního důchodu; tyto srážky z důchodu
jsou však prováděny v souladu s §299 o. s. ř. v důsledku soudem nařízené exekuce a nejsou předmětem tohoto
soudního přezkumu. Otázka výkonu rozhodnutí formou srážek z důchodu totiž nespadá do pravomoci soudů
rozhodujících ve správním soudnictví, nýbrž do pravomoci obecných soudů rozhodujících podle občanského
soudního řádu.“ Shodně poté Nejvyšší správní soud judikoval i v rozsudku ze dne 9. 3. 2017,
č. j. 7 Ads 39/2017 – 20.
[19] Krajský soud tudíž posoudil rozhodnou otázku správně, neboť ve smyslu shora
citované judikatury Nejvyššího správního soudu spadá přezkum výkonu rozhodnutí formou
srážek z důchodu (§299 o. s. ř.) do úseku civilního soudnictví. Vzhledem k tomuto závěru
tak soud postupoval v souladu se zákonem (§46 odst. 2 s. ř. s.), když v této části žalobu odmítl
z důvodu absence pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví (§2 s. ř. s.).
[20] Současně je třeba přisvědčit i právnímu názoru krajského soudu, že do pravomoci
správních soudů nepatří ani stěžovatelem požadované uložení povinnosti žalované
(tj. správnímu orgánu), aby vymáhala po dřívějších zaměstnavatelích stěžovatele dlužnou mzdu.
Poukazoval-li k tomu stěžovatel v žalobě na „nevyplacenou mzdu od r. 1983“ (resp. předtím
u od roku 1981 – viz bod I. doplnění žaloby, tj. přípisu z 15. 5. 2018, č. l. 43 zezadu ve spise
krajského soudu), jakož i na “neplatnou výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 5. 1983“ (resp. předtím
od roku 1981 – viz tamtéž), zjevně se domáhal ochrany ve sporu pracovněprávním, tedy ve věci,
o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, a nikoliv soud správní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 9/2009 - 86).
Soudy ve správním soudnictví jsou povolány k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických
i právnických osob, což však práva a povinnosti plynoucí z pracovněprávních vztahů nejsou.
Krajský soud proto žalobu i v této části správně odmítl (§46 odst. 2 s. ř. s).
[21] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval blíže neodůvodněným tvrzením stěžovatele,
že „krajský soud měl v napadeném rozhodnutí nesprávně vycházet z toho, že nevyčerpal všechny prostředky
ochrany“. V rovině obecnosti, v níž je předmětná námitka stěžovatele uplatněna, však tato nijak
nepolemizuje s tím, jak se s danou otázkou dříve vypořádal krajský soud. Smyslem soudního
přezkumu přitom není opakovat již jednou vyřčené, a proto je zcela namístě, aby zdejší soud
ve shodě s názorem krajského soudu v tomto kontextu odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí,
které poskytuje dostatečnou odpověď na posuzovanou kasační námitku (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, ze dne 2. 7. 2007,
č. j. 4 As 11/2006 - 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).
[22] Krajský soud v dané věci k námitce týkající se „nečinnosti“ poukázal na to, že stěžovatel
konkrétně žádal, aby soud uložil žalované povinnost uhradit mu odškodnění nečinnosti
dle zákona č. 198/1993 Sb. V řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu
§79 s. ř. s. se může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, jen ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti
nečinnosti správního orgánu. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel nijak netvrdil,
že by nějaké prostředky na ochranu proti nečinnosti u žalované uplatnil. Krajský soud tudíž
nemohl nařídit vydání rozhodnutí, neboť nebyla splněna podmínka řízení, tedy bezvýsledné
vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho
ochraně proti nečinnosti. Nadto krajský soud zcela případně doplnil, že z podání stěžovatele
nebylo vůbec zřejmé, zda je či bylo nějaké správní řízení u žalované (o odškodnění jeho osoby
dle zákona č. 198/1993 Sb.), v němž by došlo k nečinnosti, vedeno. Nutno podotknout,
že stěžovatel takové případné řízení nespecifikoval (datem, spisovou značkou či jinak) ani v rámci
předmětné kasační námitky, když nijak neupřesnil své tvrzení o tom, že „vyčerpal všechny prostředky
ochrany“. Existence takového řízení současně nevyplynula ani z vyjádření žalované v průběhu
soudního řízení. Za daného stavu tak Nejvyšší správní soud přisvědčil postupu krajského
soudu, který s ohledem na nesplnění podmínky řízení žalobu také v této části odmítl
[§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s].
[23] Právní názor krajského soudu je třeba upřesnit jen v tom, že nesplněnou podmínkou
řízení, která měla být důvodem odmítnutí této části návrhu, mělo být to, že stěžovatel
se podáním, které i přes dostatečně pečlivé úsilí soudu, včetně ustanovení
zástupce z řad advokátů, zůstalo nejasné a zmatené, domáhal vydání rozhodnutí, jež podle
platného práva nelze vydat a k jehož vydání nemá pravomoc žádný orgán. Stěžovatel
se tedy svým návrhem domáhal uložení povinnosti, kterou z povahy věci nebylo možno žádnému
správnímu orgánu uložit. Chybělo plausibilní tvrzení o takovém nezákonném jednání
orgánu veřejné správy, jehož následkem by mohlo být v případě, že by bylo tvrzení pravdivé,
vydání rozsudku ve věci nečinnostní žaloby ukládajícího tomuto orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Obdobný právní názor lze ve vztahu k zásahové
žalobě nalézt v bodech 59 až 66 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 21. 11. 2017,
č. j. 7 As 155/2015 - 160, č. 3687/2018 Sb. NSS, viz zejména první věta bodu 63: „Pokud je zjevné
a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným
okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v §84 s. ř. s., i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá,
musí být taková žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající
v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.“ Nejvyšší správní soud podotýká,
že si je vědom, že rozsudek rozšířeného senátu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18. Důvodem zrušení byla chybná interpretace žalobních lhůt
u nezákonných zásahů, avšak nikoli samotná metodologie postupu při posuzování přípustnosti
a důvodnosti zásahové žaloby – proti ní Ústavní soud ničeho nenamítal. Právní názory
rozšířeného senátu, zejména pokud se týkají počítání lhůt, je proto třeba vnímat ve světle
uvedeného nálezu a patřičným způsobem je korigovat.
[24] Krajský soud tedy měl o splnění podmínky řízení spočívající ve vyčerpání prostředků,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví ke stěžovatelově ochraně
proti nečinnosti správního orgánu (§79 odst. 1 s. ř. s.), uvažovat teprve tehdy, až by na jisto
postavil, že stěžovatelovo žalobní tvrzení je plausibilní ve výše uvedeném smyslu. Uvedená
drobná nepřesnost však nic nemění na zcela správném závěru krajského soudu, že žaloba měla
být i ve své „nečinnostní“ části odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[25] Nejvyššímu správnímu soudu pak není jasná zmínka stěžovatele o „napadeném rozhodnutí
žalované“, která se v podané kasační stížnosti (resp. jejím doplnění) několikrát objevila. V nyní
řešené věci se totiž vůbec nejednalo o soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu, když žádné
rozhodnutí žalované nebylo podanou žalobou napadeno. Samotný stěžovatel se přitom výslovně
domáhal „ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu“ (resp. i ochrany před nečinností), avšak
ani z textu žaloby nijak nevyplývá existence jakéhokoliv vedeného řízení či rozhodnutí žalované,
jež by mělo být předmětem přezkumu správním soudem. Jedná se tedy o zjevně zmatečné tvrzení
stěžovatele, k čemuž Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že ani on, ani krajský soud není
povinen extrahovat z podání stěžovatele množství nesystematicky a nelogicky uspořádaných
argumentů a blíže reagovat na sebemenší detail stěžovatelova podání. Správní soudy zároveň
nejsou povinny ani oprávněny domýšlet argumenty za stěžovatele, jak ostatně Nejvyšší správní
soud už dříve vyslovil. Ty jsou totiž povolány k zodpovězení zásadních sporných právních otázek
srozumitelně nastolených stěžovatelem v žalobě či v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 5. 2018, č. j. 8 As 138/2016 - 64).
[26] Stěžovatel konečně také namítl, že krajský soud nenařídil jednání, ačkoli stěžovatel
s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání nesouhlasí. Podle §49 odst. 1 s. ř. s. jednání nařídí
předseda senátu jen k projednání věci samé. O tuto situaci se však v daném případě nejednalo.
Krajským soudem totiž nebylo rozhodováno o věci samé, když ten správní žalobu odmítl,
a to v části podle §46 odst. 2 s. ř. s. pro nedostatek pravomoci ve správním soudnictví a v části
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Postup krajského
soudu tak byl zcela v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení správního,
neboť by bylo zcela nadbytečné, aby správní soud nařídil jednání za stavu, kdy je zřejmé,
že o věci samé nebude rozhodováno. Není proto vadou řízení, pokud krajský soud odmítl žalobu
bez nařízení jednání, zjistil-li již při předběžném projednání věci, že zde jsou naplněny podmínky
pro odmítnutí žaloby. Za postup contra legem (za vadu řízení) pak nelze považovat ani postup
krajského soudu, který nevyzval stěžovatele k vyslovení souhlasu s rozhodnutím o věci samé
bez jednání (§51 odst. 1 s. ř. s), měl-li opodstatněně za to, že ve věci nejsou dány podmínky
řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 7 Afs 50/2011 – 127,
ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 As 183/2017 – 28, a ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Afs 7/2018 - 39).
Proto ani tato kasační námitka nebyla shledána důvodnou.
[27] Pokud stěžovatel závěrem kasační stížnosti poukázal opět naprosto nekonkrétním
způsobem na to, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci vede další řízení
pod sp. zn. 72 Ad 30/2018, což podle jeho názoru zákon zakazuje, Nejvyšší správní soud
v odpovídající rovině obecnosti uvádí, že je-li stěžovatelem zmíněné řízení u krajského soudu
skutečně vedeno, bude plně na tomto soudu, aby ve věci postupoval v souladu se zákonem
a v případě shledání totožnosti věci rozhodl způsobem tomu odpovídajícím
[viz §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[30] Krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát; zástupce ustanovený
v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační
stížnosti (§35 odst. 9 věta poslední s. ř. s.). Ustanovenému advokátu náleží mimosmluvní
odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Zástupce provedl
v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu
ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, kterým bylo podání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží odměna
ve výši 3100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu a dále
300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Jelikož
je ustanovený zástupce registrovaným plátcem DPH, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku
714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
(řádná dovolená)
v zastoupení JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu