ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1028.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1028/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2010 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch i v neprospěch obviněného F.H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 2 To 132/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 46 T 9/2008, byli obvinění F.H. a J. a V. (dříve Nejezchlebová) uznáni vinnými pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
obviněný F. H. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, za současného vyslovení dohledu; podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost se nejvíce (zřejmě správně mělo být nejméně) jedenkrát měsíčně dostavovat k úředníkovi Probační a mediační služby; podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců;
obviněná J. V. podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let.
Vůči tomuto rozsudku podal obviněný F. H. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 2 To 132/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v části týkající se obviněného F. H. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a jmenovaného obviněného uznal vinným, že
v přesně nezjištěné době od počátku ledna 2007 do 24. 2. 2007 navedl obviněnou J. N., nyní V., o níž věděl, že provozuje prostituci, aby pohlavní styk s jejím klientem W. N., občanem N., si bez jeho vědomí nahrála na skrytou kameru, za tím účelem jí opatřil nahrávací zařízení umístěné ve dvojitém dnu kabelky, přičemž obviněná J. N. dne 24. 2. 2007 v době od 10.00 do 12.00 hod. v pokoji hotelu R. v P., si pohlavní styk s tímto poškozeným bez jeho vědomí nahrála, a tuto nahrávku i s nahrávacím zařízením předala obžalovanému F. H., který zajistil její přenesení na CD nosič.
Takto popsaný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku (poznámka: byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to všem výrokům, podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též „dovolatelka“) ve prospěch i v neprospěch obviněného F. H. dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatelka připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Konstatovala, že v průběhu veřejného zasedání vrchní soud formálně doplnil dokazování přečtením protokolů o výpovědích obviněného F. H., které učinil v přípravném řízení a u hlavního líčení. Současně v podobnostech na str. 3 a 4 dovolání poukázala i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. V návaznosti na to zmínila, že popsaná skutková zjištění a závěry vrchního soudu se následně promítly i do právní kvalifikace jednání obviněného, jak je uvedena ve výroku rozsudku, kterou označila za chybnou.
Dále dovolatelka poznamenala, že s ohledem na rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se blíže nezabývá otázkou procesního postupu odvolacího soudu při vytváření vlastních skutkových zjištění. Pouze uvedla, že doplnění dokazování provedené vrchním soudem bylo ryze formální, neboť postupoval v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 věty druhé písm. a), b) tr. ř. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby odvolací soud, pokud hodnotí důkazy odchylně od soudu prvního stupně, činil tak pouze ve vztahu k důkazům před ním provedeným. Vrchní soud sice formálně provedl důkaz přečtením protokolu o výpovědi obviněného F.H., svoje odlišné skutkové závěry však opřel především o hodnocení výpovědi spoluobviněné J. V., kterou nevyslýchal a ani neprovedl důkaz přečtením protokolů o její výpovědi. Právní kvalifikace skutku se však jeví jako nesprávná a logicky rozporná i podle skutkových zjištění, která jsou vylíčena v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudního rozhodnutí.
Jak dovolatelka podotkla, vrchní soud v podstatě vyšel z konstrukce, podle které se obviněný dopustil beztrestné přípravy ke zločinu podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, touto přípravou však již spáchal návod k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Připomněla, že při aplikaci §2 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů, stejně jako při aplikaci §16 tr. zák., zásadně platí, že novou nebo dřívější právní úpravu je vždy třeba aplikovat jako celek. Pokud tedy odvolací soud při posuzování trestnosti přípravy trestného činu vycházel z úpravy trestního zákoníku, měl i při právní kvalifikaci činu, touto přípravou již spáchaného, vycházet z této normy a skutek kvalifikovat jako návod k přečinu poškození cizích práv podle §24 odst. 1 písm. b) k §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při aplikaci trestního zákona by úvahy o beztrestnosti přípravy nebyly namístě, neboť trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. byl zvlášť závažným úmyslným trestným činem a příprava k němu byla ve smyslu znění §7 odst. 1 tr. zák. trestná.
S odkazem na výše zmíněné skutečnosti dovolatelka namítla, že právní kvalifikace skutku zvolená vrchním soudem se však především dostala do rozporu se zásadou akcesority účastenství, jak je vyjádřena v návětí jednak §10 odst. 1 tr. zák., jednak §24 odst. 1 tr. zákoníku. Zásada akcesority účastenství znamená závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti pachatele. Platí, že účastenství je trestné, pokud se pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Čin, na němž se účastník podílí, musí naplňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Trestnost jednání obviněného je tudíž podmíněna trestností jednání spoluobviněné J. V. Pokud odvolací soud právně kvalifikoval skutek jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., tak de facto řekl, že se takového trestného činu (jeho pokusu) dopustil ten, kdo jím byl naveden, tj. jmenovaná spoluobviněná. Výrok o její vině pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. však zůstal rozsudkem vrchního soudu nedotčen; ustanovení §261 tr. ř. nebylo aplikováno. Nezměněna zůstala i kvalifikace podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. postihující skutečnost, že se spoluobviněná trestného činu dopustila nejméně se dvěma osobami, z nichž jednou měl být obviněný. Z vymezení skutku ve výroku rozsudku prvostupňového soudu, a to ve vztahu ke spoluobviněné J.V., přitom nevyplývá, že by se dopustila dalšího jednání nad rámec instrukcí obviněného F. H., když vlastní kontakt s poškozeným jí realizoval „nezjištěný spolupachatel“.
Podle dovolatelky vznikla v důsledku postupu vrchního soudu právní situace, kdy obviněný byl pravomocně uznán vinným účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Přímá pachatelka spoluobviněná J. V. však byla pravomocně uznána vinnou pokusem závažnějšího trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. Takovýto právní stav označila za neudržitelný. Odvolací soud v tzv. skutkové větě zúžil vymezení skutku ve vztahu k obviněnému F. H. tak, že pouze instruoval spoluobviněnou k pořízení nahrávky jejího pohlavního styku s poškozeným W. N., poskytl jí k pořízení nahrávky potřebné technické prostředky a zajistil její přenesení na CD nosič. Z rozvedení skutkových zjištění v odůvodnění soudního rozhodnutí však vyplývá, že obviněný od počátku jednal s úmyslem použít nahrávky k vydírání poškozeného („pořízenou nahrávku využijí tak, že ji prodají poškozenému za nejméně 3 miliony Kč“ – str. 4 rozsudku). Dále odvolací soud konstatoval, že obviněný umožnil získat kopii nahrávky svědku A. a současně citoval výpověď spoluobviněné, podle které jmenovaný vyjádřil úmysl vydírání uskutečnit i bez součinnosti s obviněným.
Jelikož i podle skutkových zjištění vrchního soudu obviněný F. H. především celou trestnou činnost inicioval, resp. zosnoval a do skutkového děje se také sám aktivně zapojil, lze jeho jednání posoudit jako článek řetězu činností vykonávaných v rámci dělby úkolů jednotlivými pachateli a směřujících ke způsobení trestněprávně relevantního následku – získání finanční částky od poškozeného W. N. pod pohrůžkou zveřejnění nahrávky zachycující jeho sexuální aktivity. Dovolatelka konstatovala, že takovému jednání obviněného, a to za situace, kdy poškozený i přes učiněné výhrůžky požadovanou částku nezaplatil, odpovídá právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, když trestní zákoník není v daném ohledu pro něho příznivější. Na tom nic nemění skutečnost, že na vlastním kontaktu s poškozeným se již nepodílel; závěrečné fáze jednání se ostatně neúčastnila ani spoluobviněná J. V., ohledně které zůstala právní kvalifikace nedotčena. Dovolatelka uvedla, že trestní zákon ani trestní zákoník neznají institut „zániku trestnosti spolupachatele“ v případě, že spolupachatel, který již vykonal všechny činnosti připadající na něho v rámci dělby úkolů mezi pachateli, upustí od další účasti na páchání trestného činu [trestní zákoník zavedl pouze institut zániku trestnosti účastenství, ovšem toliko za podmínek v §24 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku]. Namítla, že vrchní soud vymezil skutek v tzv. skutkové větě natolik zužujícím způsobem, že beze zbytku nevykazuje ani všechny znaky návodu k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Připomněla, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Dodala, že jednání hlavní pachatelky – spoluobviněné J. V. je ve skutkové větě popsáno tak, že jediná újma na straně poškozeného spočívala v tom, že o jeho sexuálních aktivitách dne 24. 2. 2007 byl bez jeho vědomí a souhlasu pořízen obrazový a zvukový záznam. Pořízení takovéhoto záznamu sice představuje určitý zásah do osobnostních práv poškozeného, v případě, že by se záznamem již nebylo dále nakládáno proti zájmům poškozeného, by však bylo možno stěží dovozovat vznik vážné újmy na jeho právech. Žádná další dispozice s nahrávkou – mimo jejího přenesení na CD nosič – není v tzv. skutkové větě popsána.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 2 To 132/2009, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rovněž vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Obviněný F.H. se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání nevyjádřil. Přípisem ze dne 26. 7. 2010, který prostřednictvím obhájkyně učinil, toliko prohlásil, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady nejvyšší státní zástupkyně, které spočívají v tvrzení, že Vrchní soud v Praze nedodržel procesní ustanovení §259 odst. 3 věty druhé písm. a), b) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, v uvedeném směru nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat.
V dovolání nejvyšší státní zástupkyně rovněž v podrobnostech vytýká, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen. Tato námitka uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustil ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. platilo, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce).
Ustanovení §4 písm. a) tr. zák. zakotvovalo, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009).
Lze poznamenat, že ustanovením §209 tr. zák. jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., i práva právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i státu. Právy se zde tudíž rozumějí nemajetková práva. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Předně je nutno připomenout, že Vrchní soud v Praze shledal správným závěr Městského soudu v Praze, že obviněný F. H., poté, co ho spoluobviněná J. V. informovala o poměrech W. N., obstaral iniciativně na své náklady skryté nahrávací zařízení zachycující obraz a zvuk, instalované do dámské kabelky, a toto zařízení předal spoluobviněné s tím, že při provozování prostituce bude s pomocí zařízení tajně nahrávat pohlavní styk a další sexuální praktiky s jmenovaným klientem bez jeho souhlasu, a poté nahrávku využijí tak, že ji „prodají“ W.N. za nejméně 3 miliony Kč. S tímto záměrem spoluobviněná souhlasila a následně realizovala nahrávku pohlavního styku s jmenovaným klientem, přičemž se zařízením ji předala obviněnému. Ten zajistil její uložení na stabilní nosič a zároveň umožnil kopii nahrávky získat svědku A. A. (vše na str. 3 a 4 rozsudku soudu druhého stupně).
Podle odvolacího soudu bylo soudem prvního stupně bez pochybností též zjištěno, že předmětná nahrávka byla použita k vydírání poškozeného W.N. V této souvislosti v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by se obžalovaný F. H. na tomto jednání podílel, naopak z výpovědi obžalované J. V. vyplývá, že jí sdělil, že nahrávku, kterou má k dispozici, zničí a nepoužije ji podle původního záměru.“ V rozhodnutí rovněž zdůraznil, že vzhledem k důkazní situaci se „musel odchýlit od hodnocení důkazů a závěrů soudu prvního stupně o tom, že obžalovaný F. H. se dopustil trestného činu vydírání vůči poškozenému W. N., neboť jde o závěr, který bez pochybností na základě existujících důkazů nelze učinit, a který by tudíž byl neodůvodněný“ . V této spojitosti vrchní soud uvedl, že nelze považovat za prokázané, že by se obviněný s výjimkou přípravné fáze na vydírání poškozeného podílel. Konstatoval, že jeho jednání, jak bylo prokázáno, nepřekročilo stadium přípravy trestného činu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je příprava trestná jen u zvlášť závažných trestných činů. Upozornil, že o takový případ se nejedná, neboť podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je přípravou trestného činu jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvláště závažného zločinu, tj. takového zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§14 odst. 3 tr. zákoníku). Dodal, že v daném případě by právní kvalifikace trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku nemohla zakládat trestní odpovědnost za přípravu k tomuto trestnému činu, neboť by přicházela v úvahu pouze právní kvalifikace podle §175 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, u které horní hranice trestní sazby nedosahuje deseti let, a tudíž by se nejednalo o závažný zločin, ke kterému je trestná i příprava (vše na str. 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu).
Jelikož Vrchní soud v Praze učinil odchylná konečná skutková zjištění ohledně jednání obviněného F. H., než byla popsána v rozhodnutí Městského soudu v Praze, která vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, tak s poukazem na to, co je k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedeno na str. 4 a 5 tohoto usnesení, Nejvyšší soud posuzoval správnost právního posouzení daného skutku. Současně je potřebné zmínit, že právní úvahy odvolacího soudu, jež byly výše připomenuty, byly zjevně vedeny zněním §2 odst. 1 tr. zákoníku, které stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (shodně též ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.). Pokud vrchní soud shledal pozdější zákon, tj. trestní zákoník – zákon č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 pro obviněného příznivějším (z hlediska posuzování přípravy k trestnému činu), měl i podle této právní normy následně posuzovat, zda jím zjištěný skutek nenaplňuje znaky jiného trestného jednání. Jinak řečeno trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemohl použít, neboť trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. byl zvlášť závažným úmyslným trestným činem a příprava k němu byla ve smyslu znění §7 odst. 1 tr. zák. trestná. V této spojitosti je nutno souhlasit s výtkou nejvyšší státní zástupkyně, jak byla v dovolání vyslovena.
Ze skutku, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), plyne, že obviněný F. H. navedl spoluobviněnou J. V. (tehdy se jmenovala N.), o níž věděl, že provozuje prostituci, aby pohlavní styk s klientem W.N., a to bez vědomí jmenovaného, nahrála skrytou kamerou. Pro tento účel jí opatřil záznamové zařízení umístěné v kabelce, přičemž spoluobviněná tímto zařízením pohlavní styk s poškozeným nahrála a nahrávku předala obviněnému, který zajistil její přenesení na CD nosič. Nutno uvést, že pořízení obrazového a zvukového záznamu tak hluboce intimní záležitosti, jako je pohlavní styk určité osoby, a to bez jejího vědomí, kdy navíc je nahrávka předána jiné osobě (obviněnému), jež zajistí její přenesení na stabilní záznamové medium a podle odůvodnění rozhodnutí dokonce pořízenou kopii záznamu předá další osobě (A. A.), lze již považovat za vážnou újmu na právech poškozené osoby (W. N.). Podle názoru Nejvyššího soudu vykazuje předmětný skutek všechny zákonné znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Zde je potřebné zdůraznit, že samotné jednání spoluobviněné J. V. ještě nenaplnilo znaky tohoto deliktu, byť její podíl na trestné činnosti byl podstatný, ale stalo se tak až zmíněným jednáním obviněného, které již evidentně nebylo účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu. Jeho jednání bylo minimálně článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu (činy spoluobviněné a obviněného vedené společným úmyslem) směřovaly k přímému vykonání daného trestného činu a jen ve svém celku tvořily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Protiprávní jednání obviněného bylo očividně cíleně chtěné, a proto byl v jeho činu naplněn obligatorní znak subjektivní stránky – zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák. S ohledem na nutnost trestnost jeho činu posuzovat podle příznivějšího zákona č. 40/2009 Sb. (viz argumentace výše), bylo by namístě jeho posouzení jako přečinu poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Vzhledem na to, co bylo uvedeno k právnímu posouzení předmětného skutku, jsou bezpředmětné dovolací námitky, které spočívají v tvrzení o absenci akcesority účastenství.
I když Vrchní soud v Praze neposoudil předmětný skutek správně, tak náprava výše popsaného nedostatku není nezbytně nutná. Je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného F. H. a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Toto tvrzení je namístě, neboť v daném případě je na přečin poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i na účastenství ve formě návodu k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. b) k §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, stanoven příslušným zákonem (§181 odst. 1 tr. zákoníku; §209 odst. 1 tr. zák.) shodný trest odnětí svobody. Rovněž judikaturou byla otázka spolupachatelství na trestném činu již vícekrát řešena a ani jinak v rozhodovací soudní praxi její řešení nečiní potíže.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k