ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1045.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1045/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2013 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. Ž. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 9 To 26/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 71/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2013, č. j. 9 To 26/2013 - 219, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 T 71/2012 - 200.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 T 71/2012 - 200 , byl obviněný Ing. J. Ž. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem opilství podle §360 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
dne 29. 8. 2011 v době kolem 23,00 hod. v P. na Sídlišti S. , na chodbě v přízemí domu č. .., ve stavu několikaminutové poruchy vědomí kvůli patické opilosti po předcházejícím vědomém požití alkoholu v aktuální míře podnapilosti 0,64 až 1,57 promile alkoholu v krvi fyzicky napadl D. A. , brutálním způsobem tak, že ji chytil rukama za krk a několikrát ji udeřil hlavou o zeď, kopal ji nohama po celém těle a za soustavného fyzického napadání, jmenované přitom roztrhl tričko, osahával ji na prsou a snažil se poškozené svléci kalhoty, což se mu však pro její aktivní odpor nepodařilo; napadením jí pak způsobil kraniocerebrální trauma s traumatickou poruchou lícního nervu, pohmoždění hlavy a páteře, tříštivou zlomeninu nosních kůstek s výrazným omezením průchodnosti nosu, otřes mozku, mnohačetné oděrky po těle a kontuze ramene a paže, mnohačetné hematomy víček obou očí s následkem vzniku šedého zákalu, s trvajícím následkem ušní šelesti, poruchou spánku, občasnými závratěmi. D. A. musela být též hospitalizována do 1. 9. 2011 na traumatologickém oddělení Nemocnice Prostějov a byla v důsledku napadení výrazně omezena v obvyklém způsobu života nejméně po dobu prvních tří týdnů pro výrazné bolesti po celém těle a závratě a trpí stále přetrvávajícími občasnými závratěmi, poruchou spánku a psychickými potížemi, pro které se stále ambulantně léčí.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §360 odst. 1 tr. zákoníku za použití §185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil uhradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, a zdržel se požívání alkoholických nápojů. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ambulantní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému rovněž uloženo, aby poškozené D. A. zaplatil na náhradě škody částku 240.067,58 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 250.000,- Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Drahobejlova 1404, Praha, částku 6.213,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. A. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 9 To 26/2013 - 219 , jímž podle
§258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil celý výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozené D. A. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozené D. A. zaplatil na náhradě nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku po krátkém shrnutí dosavadního průběhu řízení (část I.) namítl (část II.), že soudem prvního stupně, ani následně soudem odvolacím nebyla jeho vina bezpečně prokázána, čímž došlo k porušení principu presumpce neviny a tím i zásady in dubio pro reo, neboť orgány činnými v trestním řízení nebyly vyvráceny všechny pochybnosti týkající se skutku, pro který je vedeno trestní řízení. Je přesvědčen, že jej nelze označit za pachatele ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu opilství podle ustanovení §360 tr. zákoníku. Tím podle jeho názoru byla rovněž porušena zásada materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř., když byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů.
Dovolatel uvádí, že se soudy obou stupňů dostatečným způsobem nevypořádaly s jinými, alternativními verzemi, jak k celé události mohlo dojít. Je přesvědčen, že existuje několik verzí, jak mohla celá událost proběhnout. Jedná se v prvé řadě o možnost, že poškozená sama upadla v důsledku podnapilého stavu na neosvětleném schodišti a poté, ve snaze vyhnout se ostudě, označila obviněného za útočníka. Další verzí je, že mohla být napadena svým bývalým přítelem J. C. Jako poslední pak přichází do úvahy napadení dvěma neznámými pachateli tak, jak sama poškozená uvedla v přípravném řízení. Protože rozpory jsou dle obviněného patrné i při zohlednění výpovědí nezávislých svědků, vytýká soudům nižších stupňů, že postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny.
Zároveň soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacímu vytýká, že nepřipustily doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, k prokázání schopnosti obviněného fyzicky napadnout jiného takovým způsobem, jaký byl uveden v obžalobě, neboť ve fyzických schopnostech obviněného, z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, není napadnout jinou osobu s takovou intenzitou, jak dovodily orgány činné v trestním řízení.
V části III. vytýká obviněný orgánům činným v trestním řízení, že pochybily, když nerespektovaly skutečnost, že u trestného činu opilství je nejprve třeba zjistit objektivně výši hladiny alkoholu v krvi a teprve poté je možno objasňovat okolnosti příčetnosti obviněného. Orgány činné v trestním řízení však nejprve nechaly vypracovat doc. MUDr. Bohdanem Buzkem, soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, znalecký posudek ze dne 25. 5. 2012, který byl zaměřen na zjištění relevantních okolností příčetnosti obviněného, aniž bylo zjištěno, zda obviněný požil nějaký alkohol. Teprve později, dne 9. 11. 2012, byl vypracován znalecký posudek Ing. Ivo Válkem, CSc., soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který byl zaměřen na zjištění hladiny alkoholu v krvi obviněného a na jeho účinky. Z toho obviněný dovozuje, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu opilství v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí publikovaným pod č. R 46/1994-II., kdy se nejprve zabývaly otázkami příčetnosti obviněného a teprve poté se zabývaly množstvím jím požitého alkoholu, což mělo dle dovolatele za následek vady v hodnocení důkazů a v důsledku toho vliv na posouzení celého skutku. Následně namítá, že orgány činnými v trestním řízení nebyla objektivně zjištěna míra hladiny alkoholu v jeho krvi.
V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, když podle J. C. měl obviněný v době mezi 18:30 – 23:00 vypít šest dvanáctistupňových piv a čtyři až šest odlévek čtyřicetiprocentního alkoholu, zatímco svědkyně D. A. tvrdí, že v tuto dobu měl vypít ještě jeden šálek kávy, přičemž během jeho návštěvy v jejich bytě nechodil na toaletu. Obviněný zdůrazňuje, že kofein obsažený v kávě patří mezi methylxantiny, které působí na zrychlení srdeční akce, dochází i k rozšíření cév, proto je větší průtok ledvinami, čímž dochází k vyšší diuréze (močení). Alkohol má pak účinky blokování antidiuretického hormonu. Tímto se oba mechanismy při současném pití kávy a alkoholických nápojů kombinují, kdy výsledkem jsou silné diuretické (močopudné) účinky. Zároveň je obviněný názoru, že tyto svědecké výpovědi je nezbytné vnímat ve zdravotní rovině jeho osoby, když je starším mužem ve věku 63 let, má potíže s prostatou a vypití takového množství tekutin by pro něho znamenalo potřebu několika návštěv toalety. Z těchto důvodů je tedy přesvědčen, že výpovědi svědků D. A. a J. C. jsou v tomto bodě účelové a lživé.
Dále obviněný trvá na tom, že v rozhodnou dobu vypil pouze jedno dvanáctistupňové pivo a dvě odlévky čtyřicetiprocentního alkoholu a s odkazem na znalecký posudek Ing. Iva Málka, CSc. by v kritickou dobu od 23:00 do 24:00 dne 29. 8. 2011 při vypití jednoho dvanáctistupňového piva a dvou odlévek čtyřicetiprocentního alkoholu v době od 18:30 – 23:00 hod. byla hladina alkoholu v jeho krvi nulová. Druhou alternativu znaleckého posudku, zakládající se na výpovědích svědků A. a C. na základě shora uvedených skutečností je podle jeho názoru třeba odmítnout. Obviněný uvádí, že znaleckým posudkem nelze zjistit hladinu alkoholu v krvi, neboť není známo množství jím požitého alkoholu a doba jeho požití. Protože pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl shledán vinným, je třeba objektivně zjistit výši hladiny alkoholu v krvi a jeho vliv na příčetnost pachatele, k čemuž však podle jeho názoru nedošlo, nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu opilství, pro který byl odsouzen.
V této části svého dovolání obviněný namítá, že k nesprávné aplikaci hmotného práva došlo proto, že nebylo prokázáno, že by se útoku na poškozenou dopustil. K naplnění skutkové podstaty trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku nemohlo dojít též proto, že nebylo prokázáno množství obviněným vypitého alkoholu, které by vedlo k jeho uvedení se do stavu nepříčetnosti. Podle dovolatele soud prvního stupně pochybil při objasňování nepříčetného stavu obviněného při spáchání skutku tím, že učinil své závěry na podkladě znaleckého posudku doc. MUDr. Buzka, který konstatoval, že obviněný se měl dopustit skutku ve stavu patologické opilosti, aniž by bylo při vypracování znaleckého posudku prokázáno, že obviněný byl pod vlivem návykové látky.
V části IV. připomíná obviněný alternativy, které mohou nastat v případě spáchání činu pachatelem v nepříčetnosti vyvolané aplikací návykové látky, a následně poukazuje na to, že u trestného činu opilství, za který byl obviněný odsouzen, se zavinění vztahuje pouze na uvedení se do stavu nepříčetnosti (koncepce tzv. Rauschdeliktu), nikoli na jednání spáchané v tomto stavu, tzv. kvazidelikt. Uvádí, že z ustanovení §360 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu opilství postačí i nedbalostní zavinění k uvedení se do nepříčetnosti ve formě nevědomé nedbalosti a dovozuje, že v případě, kdy pachatel trestného činu nemůže předvídat, že v důsledku požití návykové látky se uvede do stavu nepříčetnosti, ve kterém se dopustí činu jinak trestného, není naplněna subjektivní stránka ve vztahu k uvedení se do stavu nepříčetnosti ani ve formě nevědomé nedbalosti a pachatel není trestně odpovědný pro nepříčetnost podle §26 tr. zákoníku.
Obviněný zdůrazňuje, že nikdy dříve, než se stal skutek, pro který je vedeno trestní řízení, neměl jakékoli problémy s konzumací alkoholu, která by u něho vedla k uvedení se do stavu nepříčetnosti. Nikdy dříve po požití alkoholu nejevil známky agrese nebo násilností. Nikdy dříve na sobě nepozoroval po požití alkoholu tendence, jež by mohly vést k patické opilosti a nepříčetnosti. Nemohl tedy ani předvídat, že jsou u něj dány predispozice k možné patické opilosti, a to, že u něj může dojít k nepříčetnosti a agresi vůči někomu jinému.
Na základě uvedeného obviněný namítá, že jeho zavinění ve vztahu k uvedení se do stavu nepříčetnosti nebylo prokázáno ani ve formě nevědomé nedbalosti, neboť nevěděl, že požití alkoholu u něj může vést k uvedení se do stavu nepříčetnosti, a takovou okolnost, ani vzhledem ke svým osobním poměrům, vědět nemohl. Subjektivní stránka tak podle jeho názoru nemohla být naplněna ani ve formě nevědomé nedbalosti podle ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto všech shora uvedených důvodů je obviněný přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení měly celou věc posuzovat podle ustanovení §26 tr. zákoníku a vynést zprošťující rozsudek pro jeho nepříčetnost.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti (část V.) proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově a přikázal mu předmětnou věc k novému projednání a rozhodnutí.
Zároveň navrhl (část VI.), aby předseda senátu Nejvyššího soudu vydal usnesení, kterým se odkládá výkon pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu v Prostějově, až do doby, dokud Nejvyšší soud nerozhodne o podaném dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť lze očekávat, že napadená rozhodnutí budou zrušena, a obviněný je osobou zvláště těžce postiženou ve starobním důchodu, jehož jediným příjmem je právě starobní důchod a provedení výkonu rozhodnutí by pro něho mělo likvidační charakter.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po krátkém shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání poukázal v prvé řadě na to, že dovolání obviněného neobsahuje předepsanou náležitost dovolání, resp. podání obecně, a to datum. Pouze pro případ, že by obviněný tuto formální vadu podání odstranil včas a podání by tak splňovalo formální náležitosti dovolání, uvádí, že veškerá argumentace dovolatele je toliko opakováním, případně podrobnějším rozvedením obhajoby obviněného z řízení před nalézacím i před odvolacím soudem.
Státní zástupce je přesvědčen, že zejména nalézací soud se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku velice pečlivě vypořádal s jednotlivými skupinami proti sobě stojících důkazů, tyto hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a na jejich základě učinil skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval, přičemž zvolenou právní kvalifikaci pečlivě odůvodnil. Zabýval se podle něho všemi okolnostmi, na které obviněný ve svém dovolání poukazuje, mj. i klíčovou otázkou jeho zavinění vzhledem k uvedení se do stavu nepříčetnosti, kdy shledal zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti. Argumentačně se podle jeho názoru soud vyrovnal i s dalšími (pro obviněného příznivějšími) verzemi skutkového děje, který byl předmětem posouzení, přičemž odůvodnil i to, proč těmto alternativním verzím neuvěřil. Rovněž i Krajský soud v Brně jako soud odvolací zcela přisvědčil soudu prvého stupně, pokud jde o právní kvalifikaci stíhaného skutku, ve které neshledal žádných pochybení. Pokud odvolací soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek Okresního soudu v Prostějově, stalo se tak výlučně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, jejíž výši odvolací soud podstatně snížil. Pokud by se tak nestalo, rozsudek soudu prvního stupně by byl akceptován v plném rozsahu.
Státní zástupce s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zmiňuje, že dovolání je zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání pouze opakují argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které již dostatečně posoudil soud odvolací.
Vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že dovolání obviněného je namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť dovolací námitky jsou co do základu pouze opakováním argumentů, které obviněný již použil v předchozím řízení a s nimiž se nalézací i odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádaly.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž – s výhradou skutečnosti, zmíněné ve vyjádření k dovolání státním zástupcem - splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Byť dovolání obviněného vykazuje vadu spočívající v neuvedení data, k němuž došlo k jeho vyhotovení, dovozovat z tohoto faktu (nesplnění jedné z podmínek upravené ustanovením §58 odst. 4 tr. ř.) závěr o nutnosti rozhodnout o něm způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. (odmítnutí dovolání, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání) zjevně nelze. Brání tomu zákonná úprava obsažená v trestním řádu týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení při zjištění obsahových vad podání. V případě zjištění takové vady orgánem činným v trestním řízení totiž má nastat postup upravený ustanovením §59 odst. 4 ( věty třetí a čtvrtá) tr. ř., resp. v případě obsahových vad dovolání postup upravený v §265h odst. 1 tr. ř., přičemž negativní důsledky, které zákon upravuje (nepřihlížení k takovému podání, odmítnutí dovolání) pro podatele mohou nastat jen tehdy, pokud nereaguje na výzvy k odstranění vad podání. V předmětné věci bylo dovolání doručeno soudu prvního stupně prostřednictvím datové schránky dne 19. 7. 2013, a přestože se tak nestalo na samém konci lhůty k podání dovolání (opis rozsudku soudu druhého stupně byl obviněnému doručen dne 24. 5. 2013), postup podle §265h odst. 1 tr. ř. nebyl předsedou senátu soudu prvního stupně realizován. Za této situace (a ostatně i s ohledem na marginální význam zjištěné vady), když z podání, resp. též dokladu o jeho doručení soudu (č. l. 255), lze zjistit, že bylo realizováno obhájcem obviněného v zákonné lhůtě – nepřichází do úvahy rozhodnout o dovolání obviněného podle ustanovení §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Ryzím formalismem by rovněž bylo, aby tento nedostatek dovolání byl odstraňován v současné době, resp. po předložení věci dovolacímu soudu. Nejvyšší soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku obviněného i při existenci jeho zmíněné obsahové vady.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Přestože obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v rámci něho pak napadeným rozhodnutím vytýká nesprávnost právního posouzení skutku, podstatná část jeho námitek (části II. a III. jeho dovolání) se koncentruje na otázky skutkové, potažmo procesní. Právně relevantní argumentace je v dovolání obsažena až v části IV. Její obsah vedl dovolací soud k závěru, že nenastaly podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř. Z podnětu podaného dovolání proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Z důvodů níže uvedených (ad A) shledal dovolání obviněného důvodným. V důsledku toho pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 4 tr. ř. přezkoumal i další výroky na výrok o vině navazující, neboť je tak ve smyslu citovaného ustanovení povinen učinit, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno dovolání. Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Z již uvedeného je zřejmé, že uplatněný důvod dovolání nemohou naplnit ty námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z nich vyvozeným závěrům skutkovým, neboť tyto otázky (způsob provádění důkazů, jejich hodnocení, rozhodování o rozsahu nezbytného dokazování atd.) jsou upraveny právem procesním (příslušnými ustanoveními trestního řádu). Deklarovanému dovolacímu důvodu nevyhovuje ani námitka obviněného, že k vadné aplikaci hmotného práva a tím nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo proto, že nebylo prokázáno, že by se útoku vůči poškozené dopustil. Tato námitka směřuje k přijetí jiného skutkového závěru, než učinily soudy nižších stupňů / v případě její důvodnosti by zakládala důvod aplikace ustanovení §226 písm. a), event. písm. c) tr. ř./ a z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je tudíž nepřípadná /na rozdíl od námitky jinak formulované, která by směřovala k aplikaci §226 písm. b) tr. ř., neboť v tom případě by dovolací důvod byl (pokud ne důvodně, pak alespoň formálně) naplněn tvrzením, že skutek je nesprávně právně posouzen, tj. jako trestný čin, ač se o čin soudně trestný ve skutečnosti nejedná/.
Protože v částech II. a III. dovolání obviněným uplatněné námitky dovolacímu důvodu nevyhovují, není nezbytné, aby na ně dovolací soud, v souvislosti s hodnocením jím tvrzeného vadného právního posouzení skutku, reagoval. Lze však poznamenat, a to z hlediska trestně procesního, že pokud obviněný v rámci výtek vůči nepoužití zásady in dubio pro reo, resp. porušení zásady presumpce neviny, uplatňoval tvrzení, že jeho odsouzení je založeno výlučně na základě nepřímých důkazů (a domáhá se toho, že tyto musí tvořit ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu), pak si špatně vyložil pojem důkazu nepřímého, neboť za takový nelze v žádném případě označit svědeckou výpověď poškozené.
Procesní teorie dělí důkazy podle několika kriterií. Rozlišení důkazů na přímé a nepřímé nastává podle vztahu k dokazované skutečnost. Zatímco přímý důkaz umožňuje orgánu činnému v trestním řízení učinit si přímý poznatek o dokazované skutečnosti, za důkaz nepřímý (indicie) je považován takový důkaz, který dokazuje jinou skutečnost, než která je konkrétním předmětem dokazování, přičemž však jde o takovou skutečnost, z níž je možno prostřednictvím logických úvah a zkušeností usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, jež je dokazována (srov. např. Musil, Kratochvíl, Šámal a kolektiv, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, 2003, C. H. BECK, s. 394). Tvoří-li obsahové jádro výpovědi poškozené vylíčení jejího napadení pachatelem činu (hovoří-li tak o předmětu trestního řízení v posuzované věci), pak její výpověď nelze označit za důkaz nepřímý, jak učinil ve svém dovolání obviněný.
A/ k právnímu posouzení soudy zjištěného skutku
Za námitku, která obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu vyhovuje, je třeba pokládat výhradu, že při učiněném skutkovém zjištění, tj. že se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti v důsledku patické/patologické opilosti, je nesprávný závěr soudů o jeho zavinění (v rozsudku soudu prvního stupně uvedené vědomé nedbalosti k přivození si stavu nepříčetnosti), tj. existenci subjektivní stránky trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl shledán vinným.
Při posuzování této námitky vyšel dovolací soud z následujících zjištění učiněných z napadených rozhodnutí a označeného trestního spisu Okresního soudu v Prostějově:
Rozsudek soudu prvního stupně vycházející ze skutkového zjištění, že obviněný „ve stavu několikaminutové poruchy vědomí kvůli patické opilosti po předcházejícím vědomém požití alkoholu v aktuální míře podnapilosti 0,64 až 1,57 promile alkoholu v krvi fyzicky napadl D. A. “ způsobem a za okolností v něm uvedených, k zdůvodnění užité právní kvalifikace jednání obviněného (a tím odchýlení se od právního posouzení skutku obviněného podanou obžalobou) uvádí následující skutečnosti (str. 10-11):
„.. obžalovaný se dostal do stavu nepříčetnosti právě požitím alkoholu, tedy návykové látky, podle názoru soudu minimálně z vědomé nedbalosti, neboť .. musel na svém těle cítit narůstající ovlivnění alkoholem .. Podle názoru soudu .. se dopustil zločinu opilostí (míněno opilství) podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť požitím návykové látky se z nedbalosti uvedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil jinak trestného činu, v daném případě jednak trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku .. také .. jinak trestného činu znásilnění, ovšem pouze podle §185 odst. 1 tr. zákoníku .. Těchto dvou činů jinak trestných se .. dopustil právě ve vztahu (míněno stavu) nepříčetnosti, do kterého se z nedbalosti uvedl požitím návykové látky. Tímto svým jednáním tedy obžalovaný naplnil zločin opilství dle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Jde o zvláštní formu .. trestného činu, kdy pachatel se požitím návykové látky uvede vědomě a zaviněně do stavu nepříčetnosti a v něm se dopustí tzv. kvazideliku, tedy jinak dalších trestných činů. Soud tedy obžalovaného uznal vinným, že se do tohoto stavu dostal právě z vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obžalovaný sám uváděl, že věděl, že nemá požívat alkohol, že nebyl zvyklý požívat alkohol, přesto večer požíval velké množství alkoholu jak piva, tak 40 % destilátu, musel pozorovat na sobě účinky alkoholu a přesto dál v požívání alkoholu pokračoval. Pak je tedy zodpovědný za to, že se z nedbalosti uvedl do tohoto stavu nepříčetnosti, a je tedy vinen pouze zločinem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv za to, co v tomto stavu nepříčetnosti mohl provést. To také odpovídá znaleckým závěrům znalce Doc. MUDr. Buzka z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie.“.
Je-li citovaná pasáž rozsudku konfrontována s obsahem dovolání obviněného a současně i obsahem důkazů, z nichž soud prvního stupně svoje skutkové a právní závěry vyvodil, nelze než dospět k závěru, že tyto jsou nepřesvědčivé.
Na tomto místě (i v reakci na hodnocení věci státním zástupcem, který s odkazem na právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k námitkám, s nimiž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly – odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku) je nezbytné připomenout, že
· odvolací soud k právní kvalifikaci jednání obviněného ve svém rozsudku uvedl pouze:
„Soud I. stupně se také velice podrobně a přiléhavě zabýval právní kvalifikací a na rozdíl od podané obžaloby neshledal, že by se obžalovaný úmyslně dopustil žalovaných trestných činů ublížení na zdraví a znásilnění. Zejména s ohledem na závěry lékařských posudků, které zpracovávaly osobu obžalovaného zcela ve prospěch obžalovaného, dospěl k závěru, že jsou zde pochybnosti o příčetnosti obžalovaného a potom s velkou výhodou pro něho kvalifikoval jednání obžalovaného jako zločin opilství.“,
· obviněný v rámci svého odvolání zpracovaného tehdejším obhájcem (č. l. 207, 214) argumentaci v rozsahu srovnatelném s podaným dovoláním – zejména otázka zavinění trestného činu, jímž byl shledán vinným – neuplatnil,
a jak plyne z výše citované pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ten se v reakci na odvolání obviněného (napadajícího výrok o vině) k dovoláním vznesené námitce (absenci subjektivní stránky) vůbec nevyjádřil.
Dovolací soud shledává pochybení nalézací soudu, které má dopad v otázce správnosti právního posouzení skutku, v tom, jak přistoupil k dovození existence subjektivní stránky na straně obviněného v jím posuzované věci.
Při hodnocení otázky zavinění obviněného ve vztahu k přivození si stavu nepříčetnosti (v němž se dle nalézacího soudu jím popsaného jednání vůči poškozené – vlivem patické opilosti – dopustil), nedocenil soud prvního stupně to, že závěr o zavinění pachatele k přivození si stavu, v němž byly jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti (případně obě – jak činí odborný závěr posudek znalce doc. MUDr. Bogdana Buzka, CSc., z něhož soud vyšel) v důsledku aplikace návykové látky (v případě posuzovaném alkoholu) vymizelé, je v případech patické opilosti třeba budovat na poněkud jiných skutečnostech, než by tomu bylo v případě, že by si stav nepříčetnosti pachatel navodil opilostí prostou (např. v rámci jejího těžkého stupně v důsledku masívního požití této návykové látky). Je tomu tak proto, že z odborného hlediska je patická opilost považována za zvláštní případ intoxikace pachatele, tj. mrákotný stav, který nemusí souviset s chronickým alkoholismem či ani s množstvím požitého alkoholu.
Její podstatu vyjadřuje následující charakteristika:
„V zásadě nejvíce intenzivním stavem je tzv. patická (patologická) opilost (patická alkoholická reakce). V podstatě jde o mrákotný stav deliriózního nebo vigilambulantního (automatického průběhu) s halucinacemi a paranoidní interpretací. Je to jediná alkoholická psychóza, jež nemusí nutně souviset s chronickým alkoholismem dokonce ani s množstvím požitého alkoholu. Může k ní dojít i po malé dávce. Hypotetickým předpokladem je náhodné střetnutí aktuálního oslabení (hypoglykemie, rekonvalescence, velké nevyspání a snad i nepříznivé emoční zážitky) s možnou diskrétní predispozicí (hormonální dysfunkce, jaterní porucha, neurovegetativní labilita), která nedosahuje stupně organické poruchy nebo psychopatické odchylky, běžnější a komplikované opilosti. Připouští se i vliv současného požití alkoholu a psychofarmak. Někdy však příčinu nelze zjistit. Chování člověka při patické opilosti je jeho osobnosti cizí a nevyplývá z reálné situace, nýbrž z chorobně změněné psychiky. Je dezorientován a může se dopustit krajně nebezpečných činů. Na některé časové úseky má plnou amnézii, na jiné jen ostrůvkovité matné vzpomínky, které nejsou vzájemně spojeny. Patologická alkoholová intoxikace může trvat několik minut, ale též několik hodin, většinou končí terminálním spánkem, po němž je úplná nebo ostrůvkovitá amnézie.“ (viz. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová, Marie Vanduchová, Systém českého trestního práva, 1. vydání. Praha: 2009, s. 249, k obsahově stejné charakteristice viz též např. Miroslav Dufek, Soudní psychiatrie, Orbis Praha 1976, s. 167-168).
Cit. opus připomíná, že komentář k trestnímu zákonu z r. 1959 definoval patologickou opilost jako stav, „který vzniká patologickým stavem osoby, a to buď psychickým nebo somatickým, a to vypitím i malé dávky alkoholu. Projevuje se akutní krátkodobou psychickou poruchou“. (podrobněji viz Dagmar Císařová, Marie Vanduchová, Nepříčetný pachatel, Příručky Ministerstva spravedlnosti, svazek 55, Praha 1995, s. 35-37). Z hlediska trestní odpovědnost je dle trestní nauky ( op. cit. s. 36-37) „ při patologické opilosti významné, zda u pachatele šlo o
a) nahodilou, přechodnou, jednorázovou dispozici k patologickému opojení u jinak zdravého a normálního jedince, normálně citlivému i vůči alkoholu, tedy o dispozici, vyvolanou součtem náhodně se shluknuvších faktorů, vyvolávajících abnormální účinek alkoholu (hlad, únava, duševní rozladění), či o
b) dispozici relativně trvalou, podmíněnou vleklým, chorobným stavem buď centrální nervové soustavy (psychopat, neurotik, epileptik, organická porucha mozku, skleróza apod.), nebo somatických orgánů, majících vliv na vstřebatelnost alkoholu (choroba jater).“
V těchto souvislostech se zdůrazňuje, že při posuzování případů trestných činů spáchaných v nepříčetnosti pod vlivem alkoholu je třeba přesně zjistit a vyjádřit, o kterou z těchto eventualit, které přicházejí v úvahu, jde.
Náležité objasnění příčin vzniku patické opilosti, stejně jako přesvědčivé zdůvodnění závěru, že se o tento druh intoxikace u pachatele činu v době spáchání skutku, stran kterého je jeho trestní stíhání vedeno, jednalo (formou znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), je významné a stěžejní pro řešení otázky jeho trestní odpovědnosti.
Dopustil-li se pachatel svého jednání vlivem patické/patologické opilosti v nepříčetnosti, poté v závislosti na rozsahu a obsahu jeho zavinění lze jeho čin právně kvalifikovat (v případě, že před, resp. při požívání alkoholu mohl vznik tohoto stavu a jím vyvolanou nepříčetnost předpokládat a tedy ji i subjektivně zpracovat v té či oné formě zavinění) buď jako trestný čin, jehož znaky svým jednáním naplnil (actio libera in causa dolózní či culpózní, zahrnuje-li příslušná forma zavinění pachatele jednak přivedení se do stavu nepříčetnosti a zároveň následné zaviněné spáchání trestného činu v tomto stavu), či jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku (zahrne-li svým zaviněním pouze fakt přivedení se do stavu patologické opilosti a nepříčetnosti bez dalšího). V případě, kdy pachatel vznik patologické opilosti a nepříčetnosti nemohl pokrýt ani svou nevědomou nedbalostí, typicky jde-li o první projev tohoto typu opilosti, bude trestní odpovědnost vyloučena (přiměřeně R 49/1990) s poukazem na ustanovení §26 tr. zákoníku (srov. Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, 2. vydání, C. H. BECK 2012, s. 235-236).
Dovolací soud s odkazem na níže uvedené důkazy, z nichž vyšel při svém rozhodování soud nalézací, shledává napadané rozhodnutí soudu odvolacího (pokud ponechal výrok o vině obsažený v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn), potažmo rozhodnutí nalézacího soudu za vadné zejména v části, v níž soudy nižších stupňů dospěly k závěru o existenci subjektivní stránky trestného činu opilostí podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, pokud dovodily vědomou nedbalost obviněného k přivození si stavu nepříčetnosti. Na tomto místě je vhodné připomenout, jaké důkazy obstaral pro náležité objasnění věci soud prvního stupně a jak se s poznatky z nich zjištěnými vypořádal.
Ve věci posuzované byla otázka příčetnosti obviněného řešena způsobem, který uvedl ve svém mimořádném opravném prostředku tento dovolatel. K přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie došlo až v řízení soudním (opatřením ze dne 21. 3. 2012 – č. l. 77-78) a teprve po zpracování tohoto posudku (č. l. 82-93), resp. po výslechu jeho zpracovatele v hlavním líčení dne 18. 6. 2012 – č. l. 136-137) a provedení dalšího dokazování přistoupil soud prvního stupně (opatřením ze dne 5. 9. 2013 – č. l. 162-163) k přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Důkaz zpracovaným posudkem (č. l. 169-174) byl proveden při hlavním líčení konaném dne 17. 12. 2012 způsobem upraveným v §211 odst. 5 tr. ř. (č. l. 189 v.), o vině obviněného pak bylo rozhodnuto v hlavním líčení dne 18. 12. 2012, když procesní strany neuplatnily (č. l. 193) žádné další důkazní návrhy (o důkazních návrzích procesními stranami dříve vznesenými rozhodl soud v hlavním líčení dne 13. 8. 2012, č. l. 157). Z uvedeného plyne, že otázku příčetnosti obviněného řešil nalézací soud na podkladě znaleckého posudku doc. MUDr. Bogdana Buzka, CSc., který při formulaci svých odborných závěrů nedisponoval poznatky, které byly získány až následně zpracovaným posudkem Ing. Iva Války, CSc.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud vyšel při konstrukci svých skutkových a právních závěrů z obou zpracovaných posudků (str. 10 „dospěl soud ve shodě se znaleckými posudky Doc. Buzka a Ing. Války k tomu, že obžalovaný .. ve stavu několikaminutové poruchy vědomí kvůli patické opilosti po předcházejícím vědomém požití alkoholu v aktuální míře podnapilosti 0,64 až 1,57 promile alkoholu v krvi fyzicky napadl D. A. .“ ), aniž by (zejm. ve vztahu k prvně uvedenému posudku) zmínil podrobněji odborná zjištění znalce a zaujal hodnotící stanovisko k tomuto posudku (k uvedenému se však nalézací soud částečně vyjádřil při zdůvodnění neprovedení státním zástupcem navrhovaného důkazu na str. 9 odůvodnění). Lze nicméně dovodit, že závěr o přítomnosti patické opilosti v době napadení poškozené shledává soud u obviněného proto, že takový závěr podle znalce vyplývá z brutálního způsobu napadení poškozené realizovaného bez rozumné pohnutky (str. 8 rozsudku) a retrográdní amnézie (str. 9 rozsudku).
Ze znaleckého posudku prvně jmenovaného znalce a z jeho poměrně podrobného výslechu při hlavním líčení plyne, že původně – v písemně podaném znaleckém posudku – formulovaný odborný závěr, že u obviněného při požití většího množství v kombinaci s léky .. došlo ke vzniku patické, tedy patologické opilosti, tedy stavu, kdy obžalovaný agresivně a nekoordinovaně napadl paní A. a přivodil jí závažná poranění, kdy sexuální motivace jednání na první pohled není jasná“ znalec stvrdil při svém výslechu v hlavním líčení, kdy vznik patologické opilosti shledává znalec v důsledku požití většího množství alkoholu v kombinaci s kardiálními léky (č. l. 136). Agrese obviněného se znalci jevila jako nemotivovaná, sexuální motivace činu zjištěna nebyla, na vrcholu mrákotného stavu patické opilosti byla u obviněného přítomna porucha vědomí. Kombinace s léky (Euthyrox, Prestarium, Preductal, Bisoprolol) k vzniku patické opilosti přispěla, tyto stavy však vznikají i bez kombinací s těmito léky. Znalec zmínil rozdílnost údajů obviněného na straně jedné a poškozené a svědka C. na straně druhé stran množství požitého alkoholu a uzavřel, že ke vzniku patické opilosti „mohlo dojít tak jako tak“. Duševní poruchu znalec u obviněného nediagnostikoval, „startovací moment“, který by patologickou opilost spustil, nenašel. Nemůže říci, zda se patická opilost mohla u obviněného projevit v minulosti, nedá se to již zjistit. K otázce předvídatelnosti jejího vzniku odkázal znalec na názory soudní psychiatrie, která vychází z toho, že osoba, která se s tímto stavem již setkala, může její vznik předvídat a má si dávat pozor. K údaji v nálezové části posudku ( „Velmi vyhýbavě však obžalovaný hovoří o konzumaci alkoholu.“ ) znalec uvedl, že obviněný hovořil o jeho konzumaci v inkriminovaný den, ale ne celoživotně. Závěr o přítomnosti patické opilosti (č. l. 137v.) učinil znalec „z celého způsobu provedení, z takové bezcílnosti toho útoku, který jaksi nemá sexuální motivaci žádnou“ s tím, že kromě nedostatku motivace zmínil i kombinaci s léky, stav vyčerpání (odkaz na pět infarktů obviněného), teplo (teplé horké léto) a pozdní dobu. Právě nekoordinované, necílené jednání s chybějící motivací odlišuje podle znalce patickou opilost od opilosti prosté.
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie je vhodné připomenout, že u žádného z léků obviněným užívaného se dle jeho zpracovatele nepředpokládá ovlivnění chování, není popsána ani interakce, která by zesilovala ovlivnění alkoholem. Hodnocené léky se tak podle znalce nepodílely na chování obviněného (teoreticky by bylo lze připustit pouze částečné spolupodílení se léku Biosprol na vzniku amnézie). Aktuální hladina alkoholu v krvi obviněného (0,64 až 1,57 g/kg) je hodnocena rozpětím od podnapilosti přes lehký až po střední stupeň alkoholové opilosti na dolní hranici intervalu s tím, že posudek obsahuje popis projevů v chování jedince typických pro uvedené stupně opilosti.
Převzal-li nalézací soud odborná zjištění znalců jako správná, měl s přihlédnutím k jejich celkovému vyznění hodnotit i skutečnosti nezbytné pro správné posouzení otázky zavinění. Obsahuje-li i posudek znalce Ing. Války, CSc. údaj, že v případě patické opilosti jde o kvalitativní poruchu vědomí projevující se zcela neadekvátním chováním, naprosto odlišným od chování postiženého, když není pod vlivem alkoholu, pak měl soud prvního stupně při řešení závěru stran existence subjektivní stránky trestného činu, kterým shledal obviněného vinným, přistoupit způsobem, který je pro patickou opilost typický, a který je vyjádřen i v již výše citovaných názorech nauky. Aniž by učinil skutkové zjištění, že obviněný v minulosti patickou opilost prodělal, dovodil soud prvního stupně závěr o jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k přivození si stavu nepříčetnosti (tento stav je dovozen s ohledem na odborný závěr znalce Doc. Buzka o vymizení schopnosti rozpoznávací i ovládací), které zdůvodnil vědomým požíváním alkoholu obviněným a z něho pramenící možné vědomosti obviněného o jeho důsledcích na jeho jednání ( „neboť obžalovaný musel na svém těle cítit narůstající ovlivnění alkoholem“ ). Tato argumentace je nepřípadná, neboť odhlíží od specifik jak projevů, tak vzniku/příčin patologické opilosti. Jinými slovy řečeno, obviněného by při použití této argumentace bylo možno činit odpovědným za projevy odpovídající hodnotám aktuální hladiny krve v jeho těle při opilosti prosté (v důsledku odborných závěrů znalce toxikologa nelze dospět k závěru o vzniku opilosti kombinované), přičemž dovozovat závěr, že si měl být vědom toho, že intoxikace alkoholem v jeho krvi v hladině 0.64 až 1,57 g/kg přivodí (zejména v případě intoxikace na úrovni dolní hranice uvedeného rozpětí) stav vymizení schopnosti rozpoznávací i ovládací (a tím stav nepříčetnosti), je zjevně nedůvodné. V důsledku toho je závěr o prokázání vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl dovolatel shledán vinným, neudržitelný.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutek popsaný v napadených rozhodnutích (ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vycházel i soud druhého stupně), je nesprávně právně posouzen a že je v důsledku toho nezbytné za užití §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí zrušit (viz část C/).
B/ k výrokům na výrok o vině obsahově navazujícím
Výroky o trestu, ochranném opatření a náhradě škody jsou výroky, které mají svůj podklad ve (vadném) výroku o vině a jejich správnost je tak odvislá primárně od uvedeného výroku. Již v tomto okamžiku je však nezbytné, aby dovolací soud reagoval na výrok o uloženém ochranné léčení, neboť stran něho shledává Nejvyšší soud další nesprávnost, které se soud prvního stupně (a následně i soud odvolací, pokud tento výrok ponechal beze změn) dopustil.
Odborné zjištění znalce obsažené v jím zpracovaném posudku je takové, že pobyt obviněného na svobodě není z psychiatrického a sexuologického hlediska nebezpečný. Znalec nicméně navrhl, aby obviněnému bylo uloženo protialkoholní léčení ambulantní formou (č. l. 93), kdy u hlavního líčení na tomto setrval s tím, že stavy patické opilosti jsou sice vzácné, avšak uložení tohoto léčení pro jistotu (ze začátku na pár měsíců) navrhuje.
Uložení ochranného léčení upravuje ustanovení §99 tr. zákoníku. Fakultativní způsob uložení ochranného léčení upravuje jeho odstavec druhý, podle něhož:
(2) Soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže
a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo
b) pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatel zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
Soud prvního stupně obviněnému ochranné léčení uložil podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, přičemž jeho uložení zdůvodnil tím, že (str. 12 rozsudku) „Vzhledem k tomu, že obžalovaný se činu dopustil pod vlivem návykové látky po požití alkoholu, a tato skutečnost výrazně přispěla k uvedení se do stavu nepříčetnosti a spáchání jinak trestných činů ublížení na zdraví a znásilnění, a to velmi brutálním způsobem, bylo na místě též uložit ochranné léčení protialkoholní, přičemž znalec navrhl uložit toto léčení ve formě ambulatní. .. Pokud obžalovaný prezentuje svůj vztah k alkoholu takový, že alkohol nepije, pak by léčení nemuselo trvat příliš dlouhou dobu, pokud se ukáže, že obžalovaný zcela abstinuje.“
Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení nejsou, alespoň z hlediska odůvodnění tohoto výroku v rozsudku soudu prvního stupně naplněny.
Zneužíváním návykové látky se rozumí případy, kdy se pachatel oddává jejímu užívání dlouhodoběji nebo trvale. Uložení ochranného léčení proto nemůže odůvodnit ojedinělá opilost pachatele, příp. zjištění jeho sklonů např. k požívání alkoholických nápojů. Takové požívání musí mít povahu chorobného návyku (srov. R 50/1983 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k tomuto zákonnému znaku nalézací soud neuvedl v odůvodnění svého rozsudku žádné skutečnosti (a je nezbytné dodat, že tak neučinil ani přesto, že na straně druhé zmiňuje tvrzení obviněného, že alkohol nepije), kterými by doložil jeho naplnění, neboť nevyložil, jakými důkazy má tuto obhajobu obviněného za vyvrácenou. Přitom právě uvedený poznatek, tj. že přístup obviněného k požívání alkoholu je takový, že je nutno ho označit za zneužívání návykové látky, je základní podmínkou ( conditio sine qua non ) pro uložení ochranného léčení v posuzované věci. To v situaci, kdy s ohledem na vyjádření znalce, že pobyt obviněného na svobodě z medicínského hlediska není nebezpečný, nebyly správně shledány zákonné podmínky po uložení daného druhu ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nebyla-li dokazováním existence této zákonné podmínky ( zneužívání návykové látky obviněným) prokázána (a obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o opaku nesvědčí), je nutno mít učiněný výrok za vadný.
Ve vztahu k výroku o uložení ochranného léčení je proto třeba dospět k poznatku, že jím došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
C/ ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu a dalšímu řízení
Z důvodů výše popsaných Nejvyšší soud při aplikaci §265k odst. 1 tr. ř. vyhověl petitu obsaženému v dovolání obviněného a zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2013, č. j. 9 To 26/2013 - 219, tak i rozsudek soudu prvního stupně, tj. rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 T 71/2012 - 200. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud přistoupil k projednání dovolání obviněného nedlouho po předložení věci soudem prvního stupně (20. 9. 2013), nerozhodoval předseda senátu samostatným usnesením o odložení výkonu napadených rozhodnutí, neboť v daném směru – v případě takového návrhu dovolatele (na rozdíl od případu upraveného ustanovením §265h odst. 3 tr. ř.) – nebyl povinen takové rozhodnutí (ve lhůtě čtrnácti dnů, která se vztahuje k návrhu učiněnému předsedou senátu soudu prvního stupně) vydat.
Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem je věc znovu projednat a rozhodnout. Uvedenému soudu se připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Protože dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Nejvyšší soud přezkoumáním věci došel k poznatku, že pro rozhodnutí věci (v případě soudy nižších stupňů učiněného skutkového závěru o pachatelství obviněného) je stěžejním vyřešení otázky aktuálního psychického stavu obviněného v inkriminované době, neboť správné zjištění stran otázky jeho příčetnosti při činu je rozhodující jak pro řešení otázky viny, tak od ní se odvíjejících navazujících výroků.
Podle názoru Nejvyššího soudu posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož vyšel při svém rozhodnutí soud prvního stupně, neskýtá pro rozhodování věci dostatečnou oporu. Přestože v hlavním líčení vyvinuly soud i procesní strany aktivitu ve snaze objasnit veškeré skutečnosti odborného rázu nezbytné pro jejich rozhodnutí, jejím výsledkem není zjištění stavu věci, který by mohl dovolací soud aprobovat. Některé skutečnosti totiž nebyly znalcem objasněny do té míry, aby ohledně jeho odborných závěrů nevznikala důvodná pochybnost. Připomíná se, že závěr o přítomnosti patické opilosti buduje znalec na zhodnocení projevů obviněného (podle napadených rozhodnutí pachatele činu) v době před inkriminovaným činem a při vlastním napadení poškozené (iracionálnost, nekoordinovanost) a že její vznik spojuje s požitím většího množství alkoholu v kombinaci s léky (č. l. 136). Rozpor mezi tímto vyjádřením a zjištěním znalce toxikologa nelze dosti snadno překlenout poznatkem, že stavy patické opilosti vznikají i bez kombinace s léky. Lze sice připustit, že ne vždy se podaří zjistit příčinu vzniku patické opilosti (srov. M. Dufek, cit. opus s. 168 ), avšak nezjištění její příčiny ve věci posuzované, s ohledem na uvedený rozpor stran faktorů, které měly její vznik iniciovat, vedou dovolací soud k poznatku, že stav navozený zpracovaným posudkem – tvrzená existence poměrně řídce se vyskytujícího se stavu (patologické opilosti) – odůvodňuje závěr, že je namístě aplikace §110 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujícího zvláštního vědeckého posouzení může orgán činný v trestním řízení přibrat státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Posouzení stavu patologické opilosti (prokázání její existence či neexistence, jejího vlivu na jednání pachatele, příčin jejího vzniku, atd.) je třeba – již i s ohledem na poměrně omezený výskyt takového stavu – pokládat za skutečnost odůvodňující postup citovaným ustanovením upravený, když v případě posuzovaném se jeví nezbytným, aby za jeho užití došlo k přezkoumání posudků, které již byly soudem za účelem objasnění příčetnosti obviněného zpracovány. Byť měl soud, s ohledem na poznatky obsažené v posudku znalce toxikologa, přistoupit k opětovnému výslechu znalce doc. Buzka, jeho opětovný výslech nepovažuje Nejvyšší soud za způsobilý k odstranění pochybností o odborných závěrech vyjádřených v jeho posudku. Jeví se naopak nezbytným, aby otázka příčetnosti obviněného byla přezkoumána způsobem upraveným v ustanovení §110 odst. 1 tr. ř.
Nalézacímu soudu se proto ukládá obstarat takový posudek, který by správnost existujících znaleckých posudků přezkoumal a současně formulací vlastních odborných závěrů zaujal stanovisko k odborným závěrům a zjištěním v nich obsaženým. Stejně tak je nezbytné, aby se soud prvního stupně pokusil objasnit (např. vyžádáním zprávy z místa bydliště, příp. vyžádáním spisů o přestupcích /č. l. 60/), jaký byl vztah obviněného k alkoholickým nápojům v době předcházející spáchání inkriminovaného činu, neboť i tyto informace mohou přispět k náležitému posouzení věci a správnému rozhodnutí.
Bylo-li výše zmíněno, že pro další řízení se uplatňuje zákaz reformationis in peius upravený v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. neznamená to, že v případě dovození trestní odpovědnosti obviněného by posouzení jeho činu bylo vázáno výlučně na skutkovou podstatu upravenou ustanovením §360 odst.1 tr. zákoníku. Pokud by z doplněného dokazování vzešel poznatek, že se obviněný činu nedopustil ve stavu patické opilosti, resp. ve stavu, v němž byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti vlivem požitého alkoholu vymizelé (a v důsledku toho by nebylo možno učinit závěr, že se činu kladeného mu za vinu dopustil ve stavu nepříčetnosti v důsledku aplikace návykové látky), bylo by třeba dojít k závěru, že je trestně odpovědný za trestné činy, jejichž zákonné znaky byly jeho jednáním naplněny (dle dosavadního hodnocení soudu prvního stupně trestné činy ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud by výsledná právní kvalifikace byla vůči trestnému činu podle §360 odst. 1 tr. zákoníku příznivější (a tak tomu jak v případě soudem označených, tak obžalobou vymezených, trestných činů je), potom posouzení skutku obviněného podle těchto právních kvalifikací (avšak budou-li vztaženy ke skutkovým zjištěním / popisu skutku/, jimiž také nedojde ke zhoršení stavu oproti tomu, který byl vyjádřen v napadených rozhodnutích) není ustanovením §265s odst. 2 tr. ř. vyloučeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil