ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1060.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1060/2010 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 o dovolání, které podal obviněný A. N . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 31 To 402/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 4/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 31 To 402/2009, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, byl obviněný A. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 18. 6. 2006 v 17.10 hodin řídil po silnici u S., L. kraj, osobní automobil Opel Corsa, přičemž když v km 87,015 na křižovatce se silnicí odbočoval vlevo, tak nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu Suzuki řízenému M. K., a střetl se s ním a M. K. po střetu a po pádu s motocyklem na vozovku utrpěl nitrokloubní zlomeninu holenní kosti v oblasti kolenního kloubu vpravo s utržením zadního zkříženého vazu s kostním úlomkem, odřeninu pravého kolena a zhmoždění zad s pracovní neschopností nejméně do 22. 11. 2006, a jeho spolujezdkyně - tandemistka M. K., utrpěla zlomeninu příčného výběžku 4. bederního obratle vlevo s mírným posunem úlomků, pohmoždění a odření obou kolen a pohmoždění levého hlezna s pracovní neschopností do 18. 10. 2006, přičemž u obou poškozených trvají následky do současné doby“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené V. z. p. ČR, Územní pracoviště Č. L., škodu ve výši 17.192,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 31 To 402/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžké ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), neboť „ dne 18. 6. 2006 v 17,10 hod. řídil po silnici u S., L. kraj, osobní automobil Opel Corsa, přičemž, když v km 87,015 na křižovatce se silnicí odbočoval vlevo, tak v rozporu s ustanovením §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., v rozhodném znění, nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu Suzuki řízenému M. K., a střetl se s ním a M. K. po střetu a po pádu s motocyklem na vozovku utrpěl nitrokloubní zlomeninu holenní kosti v oblasti kolenního kloubu vpravo s utržením zadního zkříženého vazu a s kostním úlomkem, odřeninu pravého kolena a zhmoždění zad s pracovní neschopností nejméně do 22. 11. 2006, a jeho spolujezdkyně - tandemistka M.K., utrpěla zlomeninu příčného výběžku 4. bederního obratle vlevo s mírným posunem úlomků, pohmoždění a odření obou kolen a pohmoždění levého hlezna s pracovní neschopností do 18. 10. 2006, přičemž u obou poškozených přetrvávají následky do současné doby“. Za to ho podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti uhradit poškozené V. z. p., Územní pracoviště Č. L., škodu ve výši 17.192,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že v rozporu se zákonem bylo veřejné zasedání o odvolání konáno v jeho nepřítomnosti, čímž byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Upozornil, že svoji neúčast u původního veřejného zasedání dne 25. 1. 2010 písemně omluvil s tím, že z důvodu vzetí jeho obhájce do vazby je třeba, aby si za účelem umožnění řádné obhajoby zajistil obhájce jiného, přičemž v této žádosti o odročení uvedl svoji adresu, na kterou mu má být ze strany soudu doručováno (šlo o adresu jeho trvalého bydliště, kterou sděloval již při svém výslechu u hlavního líčení u Okresního soudu v České Lípě). Prohlásil, že předvolání k veřejnému zasedání o odvolání mu mělo být doručováno právě na tuto adresu trvalého bydliště a nikoliv na adresu, kterou měl soud chybně uvedenu na spise. V důsledku administrativní chyby se tak o konání odročeného veřejného zasedání nedozvěděl a soud nesprávně vycházel z náhradního doručení předvolání. Stejně chybně byl doručován i rozsudek soudu ve věci samé. Dodal, že v daném případě nelze aplikovat nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, na který se odvolací soud odvolává.
V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. soudům vytkl protiprávní odnětí věci původnímu soudci. Podle jeho slov k němu došlo z nezákonného důvodu, konkrétně z důvodu osobní účasti soudce u vyšetřovacího pokusu znalce na místě samém. Zdůraznil, že tato skutečnost nemůže nikdy vést k odnětí věci zákonnému soudci a je i porušením jeho ústavně zaručených procesních práv, když přítomnost soudce při vyšetřovacím pokusu ho nečiní ve věci podjatým a nemůže zavdat příčinu k odnětí věci.
Nesprávnost hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak shledal v tom, že soud nesprávně nepřipustil zákonný důkaz - znalecký posudek znalce Ing. Výmoly - a k tomuto vůbec nepřihlédl. Poznamenal též, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nesprávně zhodnotil provedené dokazování, resp. že rozsudek je velice stroze odůvodněn a není z něj možné zjistit, jakými úvahami byl soud při jeho vydávání veden. Podle jeho mínění soud zjevně v odůvodnění vytrhává některé skutečnosti z kontextu a vynechává zcela jednoznačné důkazy, které svědčí v jeho prospěch. Z odůvodnění rozsudku není vůbec patrné, proč nebyly provedeny obhajobou navržené důkazy, především důkaz novým znaleckým posudkem (jenž by objasnil a zhodnotil celý průběh nehody a všechny nevyjasněné skutečnosti), dále výslechem znalce Ing. Výmoly, jenž vyvrací závěry znalce Ing. Jiřího Haua, a vyšetřovacím pokusem na místě samém. Posudek znalce Ing. Jiřího Haua přitom označil za nepoužitelný důkaz. Vyslovil názor, že soudy obou stupňů se neočekávaně přiklonily k důkazům svědčícím v jeho neprospěch a zcela opominuly důkazy vylučující uznání viny. V řízení zůstaly nevyjasněné okolnosti a pochybnosti, které v žádném případě nedávají soudu možnost uznat na jeho vinu. Naopak při respektování zásady in dubio pro reo nelze dospět k jinému závěru, než ke zproštění viny. V této souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku Ing. znalce Výmoly. Také se ohradil proti zhodnocení výpovědi svědkyně P. jako věrohodné, když podle něho z její výpovědi nelze vycházet, neboť uvedla soubor nesmyslů a nelogičností. V neposlední řadě namítl, že nebyly přesně určeny místo střetu a místo dopadu poškozených motocyklistů, což je potřeba k přesnému posouzení nehodového děje zjistit.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek jako nezákonný zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. fakticky směřují proti zrušovacímu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 31 To 621/2008, resp. proti jeho výroku, kterým bylo podle §262 tr. ř. nařízeno, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Upozornil, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu lze namítat, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně s tím, že dovolatel má zřejmě na mysli tu část uvedeného dovolacího důvodu, která se týká nenáležitého obsazení soudu. O takovou vadu se bude podle státního zástupce jednat v případě, kdy nebyla dodržena ustanovení §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 o soudech a soudcích. K takovýmto vadám však nedošlo a dovolatel je ani nevytýká. Státní zástupce dospěl k závěru, že námitky směřující proti postupu podle §262 tr. ř. nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ani při jeho extenzívním výkladu podřadit a uplatněná dovolací námitka mu proto obsahově neodpovídá. Pro úplnost však dodal, že dovolatel postup odvolacího soudu interpretuje značně zkratkovitým a zkreslujícím způsobem. Důvodem postupu podle §262 tr. ř. totiž nebyla pouhá účast soudce u vyšetřovacího pokusu, ale nestandardní postup samosoudce, který se dne 6. 4. 2007 účastnil ohledání místa činu spojeného s provedením vyšetřovacího pokusu. Tyto úkony přitom byly prováděny nezákonným způsobem, když je fakticky v rozporu s trestním řádem prováděl sám znalec Ing. Aleš Vémola, PhD. Tento znalec se přitom ke dni 6. 4. 2007 „oficiální cestou“ ani nemohl dozvědět o tom, že byl jako znalec v předmětné trestní věci přibrán; usnesení o jeho přibrání (procesně vadné) sice bylo vyhotoveno dne 29. 3. 2007, doručeno mu však bylo až dne 18. 5. 2007. Zprošťující rozhodnutí přitom soud následně opřel právě o závěry znaleckého posudku Ing. Vémoly, PhD. Na podkladě tohoto značně nestandardního postupu vskutku lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce. Nadto státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 711/01, podle kterého je na účastníkovi řízení, aby námitku porušení ústavní zásady o zákonném soudci uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu staly známými skutečnosti, ze které její porušení dovozuje, nikoli až jako prostředek ke zvrácení již vydaného rozhodnutí. Dovolatel přitom námitku týkající se odnětí věci zákonnému soudci poprvé uplatnil až v podaném dovolání.
Dále státní zástupce poznamenal, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze vytýkat, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jediným ustanovením trestního řádu, které výslovně upravuje podmínky konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, je ustanovení §264 odst. 4 tr. ř., jež na předmětnou trestní věc evidentně nedoléhá. Pod uvedený dovolací důvod lze nicméně podřadit i námitky týkající se tvrzených vad při doručování, v jejichž důsledku se obviněný o konání veřejného zasedání nedozvěděl. Připomněl, že podle §63 odst. 2 tr. ř. se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Jako svoji adresu pro doručování obviněný uvedl adresu O., P.. Přitom ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nevyplývá, že by obviněný výslovně sdělil soudu, že tato adresa pro doručování již neplatí, když např. v protokolu o hlavním líčení dne 22. 6. 2010 není uvedeno, že by obviněný upozornil soud na změnu adresy pro doručování. Naopak na uvedenou adresu bylo obviněnému doručováno vyrozumění i v případě veřejných zasedání dne 2. 12. 2009 a 27. 1. 2010; z účasti na těchto veřejných zasedáních se obviněný opakovaně omluvil a zásilku tedy na uvedené adrese pro doručování nepochybně převzal. Podle státního zástupce tedy nedošlo ze strany odvolacího soudu k pochybení, pokud i vyrozumění o veřejném zasedání dne 24. 2. 2010 zaslal dovolateli na jím uvedenou adresu pro doručování. Dodal, že pokud je doručováno na adresu, kterou adresát uvedl pro účely doručování, uplatní se v případě uložení a nevyzvednutí zásilky do deseti dnů fikce doručení i tehdy, když se adresát na této adrese nezdržuje (§64 odst. 2 tr. ř. in fine). U vyrozumění o veřejném zasedání není uložení zásilky vyloučeno ustanovením §64 odst. 4 tr. ř. a ze skutečnosti, že dovolatel byl o veřejném zasedání pouze vyrozumíván, současně vyplývá, že odvolací soud nepovažoval jeho osobní účast u veřejného zasedání za nutnou. Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že veřejné zasedání dne 24. 2. 2010 bylo možno provést v nepřítomnosti obviněného a že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nejsou důvodné.
Posléze uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Dovolatel však brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, popř. proti úplnosti provedeného dokazování, a dokonce proti kvalitě odůvodnění soudního rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Dovolání neobsahuje ani jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků přečinu ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 31 To 402/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Je evidentní, že obviněný svoji dovolací argumentaci vztahuje ke druhé alternativě zmíněného důvodu dovolání, jež se týká náležitého obsazení soudu. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, 2015 s.).
Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že výhrady obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., de facto v celém svém rozsahu směřují proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 31 To 621/2008, kterým jmenovaný soud k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě podanému proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 1 T 4/2007, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil, podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž současně podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Se zřetelem ke skutečnostem shora stručně rozvedeným však je třeba uzavřít, že dovolací argumentace obviněného vytýkající soudu nižší instance postup podle §262 tr. ř., prezentující jeho přesvědčení o protiprávním odnětí věci původnímu soudci, důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) alinea druhá tr. ř. obsahově neodpovídá.
Nad tento rámec je na místě uvést, že ustanovení §262 tr. ř. zcela jednoznačně určuje, že odvolací soud může v případě, že věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jedná se o zákonnou úpravu, která tento postup přímo (výslovně) stanoví, tudíž pokud bylo zmíněné zákonné ustanovení soudem aplikováno, nelze tuto skutečnost - jako procesní postup - vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu. Obiter dictum pak Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované trestní věci k tvrzenému porušení práva obviněného na zákonného soudce nedošlo, s tím, že v podrobnostech lze odkázat na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 31 To 621/2008, v kontextu se závěry státního zástupce uvedenými v jeho vyjádření k dovolání obviněného.
Dále je nutno konstatovat, že dovolací argumentace obviněného vztažená k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla uplatněna z pohledu tohoto dovolacího důvodu relevantně.
Nejvyšší soud připomíná, že obviněný ve svém mimořádné opravném prostředku namítl, že v rozporu se zákonem bylo veřejné zasedání o podaném odvolání konáno dne 24. 2. 2010 v jeho nepřítomnosti, neboť mu (stručně řečeno) odvolací soud doručoval vyrozumění o veřejném zasedání na nesprávnou adresu a on se tak o něm vůbec nedozvěděl.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k níže uvedeným závěrům.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný nebyl v době odvolacího řízení ve vazbě ani ve výkonu trestu. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného zasedání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
V daném případě odvolací soud učinil závěr, že přítomnost obviněného při veřejném zasedání o odvolání není nutná, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku a řízení jemu předcházející lze v souladu s požadavky §254 tr. ř. přezkoumat, aniž by byla přítomnost obviněného nezbytná, a proto jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referáty a doručenky na č. l . 277 a č. l . 281 spisu a referát na č. l . 286 spisu).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že vyrozumění o konání veřejných zasedání o odvolání dne 2. 12. 2009 a 27. 1. 2010 obviněný převzal na adrese Oblouková 25, 101 00 Praha 10 (viz doručenky na č. l . 277 a č. l . 281 spisu). Dne 25. 1. 2010 byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci doručena žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 27. 1. 2010 z důvodu vzetí obhájce obviněného do vazby a potřeby obstarání si obhájce nového. Za vlastní text žádosti obviněný připojil svůj podpis, pod nímž uvedl své jméno, příjmení, rodné číslo a adresu Š. P. (viz podání na č. l . 284 spisu). Z referátu předsedkyně senátu na č. l . 286 spisu, jakož i z doručenky na č. l . 290 spisu vyplývá, že vyrozumění o neveřejném zasedání dne 24. 2. 2010 bylo obviněnému doručováno opět na adresu O. P. a že předmětná zásilka byla dne 29. 1. 2010 uložena a dne 9. 2. 2010 jako nevyzvednutá vrácena soudu. Z protokolu o veřejném zasedání dne 24. 2. 2010 (založen na č. l . 291 a 292 spisu) se pak podává, že obviněný se k tomuto veřejnému zasedání nedostavil, že soud dospěl k závěru, že vyrozumění o jeho konání bylo obviněnému doručeno uložením dne 9. 2. 2010, a tedy že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována pětidenní lhůta od doručení vyrozumění, resp. že následně bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a později byl vynesen i rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o podaném odvolání obviněného.
Podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl [§55 odst. 1 písm. c)].
V této souvislosti lze v obecné rovině přisvědčit státnímu zástupci, že pokud je vyrozumění o veřejném zasedání doručováno na adresu, kterou adresát uvedl pro účely doručování, uplatní se v případě uložení a nevyzvednutí zásilky do deseti dnů fikce doručení i tehdy, když se adresát na této adrese nezdržuje (§64 odst. 2 tr. ř. in fine).
Po prostudování předloženého trestního spisu ovšem Nejvyšší soud odlišně od odvolacího soudu (i státního zástupce) seznal, že adresu O. P. nebylo možno v rozhodné době považovat za adresu, kterou obviněný uvedl pro účely doručování jeho osobě.
Na tomto místě je nutno upozornit, že při svém výslechu v přípravném řízení dne 29. 9. 2006 obviněný jako své trvalé bydliště označil M., okr. D. a jako svou kontaktní adresu Ž., P., přičemž do protokolu o předmětném výslechu pod tento údaj o kontaktní adrese neznámá osoba blíže neuvedeného dne dopsala rukou text O., P. (viz protokol na č. l . 34 až č. l . 37 spisu). Podle záznamu o prostudování spisu ze dne 14. 12. 2006 byl obviněný t. č. bytem Ž., P. (viz záznam na č. l . 94 spisu) a tato adresa je uvedena, co by adresa pro doručování obviněnému, též v obžalobě (viz obžaloba na č. l . 98 až č. l . 100 spisu). Obžalobu a předvolání k prvnímu hlavnímu líčení nařízenému na den 30. 1. 2008 se však již obviněnému na tuto adresu nepodařilo doručit. Orgány činné v trestním řízení při pátrání po pobytu obviněného zjistily, že tento bydlí na adrese O., P. (viz záznam na č. l . 177 spisu). Zde je nutno, se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného, zdůraznit, že ačkoliv byla tato adresa dále soudem prezentována jako adresa pro doručování obviněnému (viz rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 1 T 4/2007, na č. l . 203 až č. l . 207 spisu a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, na č. l . 264 až č. l . 266 spisu) a na tuto adresu byly obviněnému v průběhu dalšího řízení (až do inkriminovaného vyrozumění o veřejném zasedání ze dne 24. 2. 2010) úspěšně doručovány písemnosti od soudu, ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný kdy sám výslovně vůči soudu prohlásil, že jeho adresa pro doručování je O. P.
S ohledem na skutečnosti shora popsané tak ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, pokud i vyrozumění o veřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2010 zaslal obviněnému toliko na adresu O. P. a nikoliv na adresu Š., P., kterou mu obviněný sdělil v žádosti o odročení veřejného zasedání. Především z kontextu zmíněné žádosti bylo totiž zjevné, že obviněný udal adresu Š., P. jako adresu pro účely doručování.
V důsledku tohoto vadného postupu odvolacího soudu obviněnému nebyly vytvořeny podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl v odvolacím řízení zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Obviněný nebyl vyrozuměn, a to ani fikcí, o konání předmětného veřejného zasedání, a tudíž nebyla splněna jedna ze základních zákonných podmínek pro provedení této formy soudního jednání. V rozporu se zákonem tak bylo konáno toto veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Za tohoto stavu nutno uzavřít, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Se zřetelem k tomuto závěru zakládajícímu důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud dále konstatuje, že by bylo předčasné a nedůvodné vyjadřovat se k poslednímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 31 To 402/2009, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý