ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1130.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1130/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 dovolání, která podali obviněný L. H., trvale bytem Ž., ul. P., a obviněný Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 7 To 97/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 131/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. H. a Z. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 90 T 131/2004, byli obvinění L. H. a Z. P. uznáni vinnými tím, že
dne 16. 6. 2004 v době kolem 21.00 hod. až 22.00 hod. v B. společně umístili zařízení připomínající nástražný výbušný systém s nápisem E. na plechovou skříň, sloužící k uskladnění novin, která je součástí novinového stánku na spojnici ulic B. a K. v prostoru u J. n.a druhé stejné zařízení připomínající nástražný výbušný systém s nápisem E. umístili zespodu dopisní schránky, umístěné na domě č. na D. n., přičemž následně poté, co byly výše uvedené předměty nalezeny P. T., a T. V., bylo na místo nálezů vysláno několik hlídek P., které uzavřely po dobu akce, která trvala dvě a půl hodiny, přilehlé ulice a prostranství a evakuovaly zde se nacházející osoby, byl povolán technik S. B. a následně pro závažnost situace pyrotechnik S. B. a pyrotechnici výjezdové skupiny P. O., psovod se služebním psem, vozidlo rychlé záchranné služby a zásahové vozidlo H.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §24 odst. 1 tr. zák. soud upustil od potrestání obou obviněných.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. M., bytem B., B. n., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 7 To 97/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali obvinění L. H. a Z. P. prostřednictvím společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obvinění předně poukázali na nesprávnost v hodnocení provedených důkazů. Podle jejich názoru soud prvního stupně nepřihlédl k motivu jejich jednání, okolnostem, které toto jednání provázely, jakož i k dalším kritériím zakotveným v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. V naznačeném směru zdůraznili, že motivem jejich činu nebylo pouze monitorovat reakci veřejnosti na uvedené předměty, jak prezentoval ve svém odůvodnění soud prvního stupně, ale svou činností vyjadřovali v předpokládané interakci svůj občanský postoj, reflektující aktuální téma nadužívání a zneužívání pojmů a symbolů, které společnost sužují, a to formou umělecké provokace. Tyto závěry lze doložit především listinnými důkazy, a to přípisem Mgr. R. F., vedoucího ateliéru multimédia a proděkana pro vzdělávací činnost F. v B., jakož i prohlášením PhDr. P. S., dr.h.c., děkana F. v B., jejichž hodnocením se však soud prvního stupně zcela vyhnul. Rovněž nevzal v úvahu, že jednání dovolatelů mělo svůj ideový počátek na akademické půdě; šlo o naplnění studijního projektu, který byl výrazem společenské angažovanosti, byť vyjádřené kontroverzně a nekonformně. Obvinění dále poukázali na pochybení soudu při vyhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., kdy podle jejich mínění rozhodnutí o vině představuje nevyváženou reakci ve jménu ochrany veřejného pořádku na úkor práva na individuální přístup. S tím souvisí i nesprávné posouzení subjektivní stránky jejich jednání, neboť nechtěli porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a ani s tím nebyli srozuměni. Z nezodpovědného provedení činu včetně nedomyšleného ohrožení právem chráněných zájmů, provázenému nezkušeností obviněných, nelze dovozovat posouzení jejich skutku v trestněprávní rovině.
V další části dovolání se oba obvinění na pozadí teoretických úvah v rovině „politicko-filozofické, sociálně-vědní, která je provázena rovinou právní“ obsáhleji zabývali zejména materiální podmínkou posuzovaného jednání. V tomto směru v podrobnostech zdůraznili, že svým činem zamýšleli podnítit reflexi společnosti nad ustaveným sociálním řádem se snahou vyprovokovat společenskou debatu (svoboda/bezpečnost), chtěli působit jako tvůrčí společenská síla zpochybňující stereotypy a společenská dogmata, nikoliv narušit veřejný pořádek. Jejich umělecký projev byl výrazem autentického postoje obou aktérů vůči společenským problémům, směřující k uvědomění občanů, že nadužívání a zneužívání symbolů evokujících hrozbu pro lidský život může vést k jejich otupělosti, popřípadě k vytváření napětí ve veřejnosti. Jejich jednání může být chápáno jako nepřípadné a kontroverzní právě vzhledem k tomu, že je neprovázelo preventivní opatření, kupř. ve formě oznámení policii, nikoliv však jako jednání trestné. Pravou podstatu jejich projevu je nutno chápat v kontextu společenského fenoménu, na který chtěli svým uměleckým projevem upozornit.
Závěrem dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 7 To 97/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 90 T 131/2004, a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil jejich osoby v plném rozsahu obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že nelze souhlasit s nekritickou bagatelizací jednání obviněných, neboť ke svému provokativnímu činu přistupovali s vědomím, že společnost na nález atrap bombových zařízení bude nějak reagovat, přičemž o způsobu této reakce musili mít vcelku dobrou představu z dění, které provází skutečné teroristické útoky. Skutečné následky činu jim však byly zcela lhostejné, protože nepodnikli ani minimální opatření k tomu, aby se škodlivým následkům jejich jednání zabránilo. Podle státního zástupce svědčí tato zjištění minimálně o úmyslu nepřímém, v němž se svého činu obvinění dopustili. Dále uvedl, že obvinění spáchali skutek nepříliš dlouho poté, co v listopadu 2003 došlo k bombovému útoku v I., který si vyžádal několik desítek obětí, a především krátce po bombových útocích ve vlakových soupravách ve Š. Za situace, kdy teroristické útoky mohou postihnout jakoukoli zemi a byly signalizovány i ve vztahu k naší republice, není možné přehlížet negativní následky jednání obviněných a nepřipisovat jejich konání přiměřenou míru společenské nebezpečnosti. Vedle narušování veřejného klidu občanské veřejnosti nelze pomíjet ani konkrétní škodlivé následky jednání dovolatelů ve formě vynucených zásahů speciálních bezpečnostních jednotek, které byly zcela zbytečné a vyžádaly si nemalé náklady. Státní zástupce se neztotožnil ani s názorem obviněných, že čin by se měl posuzovat jako jejich tolerovatelný nebo dokonce chvalitebný umělecký projev. Z uvedených důvodů vyjádřil přesvědčení, že námitkám dovolatelů o nedostatku společenské nebezpečnosti jejich činu a nenaplnění subjektivní stránky nelze přisvědčit, přičemž pokud lze v jejich chování nalézt polehčující okolnosti, byly vyjádřeny výrokem soudu o upuštění od potrestání. Zbývající argumentace, která se týká teoretických úvah o způsobu rozhodování justičních orgánů „v rovině politicko-filosofické a sociálně-vědní“ resp. představy dovolatelů, jak měly být hodnoceny jednotlivé důkazy, uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných L. H. a Z. P. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z tohoto důvodu nelze akceptovat výhrady obviněných, jimiž zpochybňují hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Je zřejmé, že tyto výtky dovolatelů jsou primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci. Vady skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V případě, že by obvinění podali mimořádný opravný prostředek pouze na podkladě zmíněných námitek, bylo by nezbytné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obvinění současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu namítli nesprávné posouzení subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, jakož i materiálního předpokladu trestnosti a vyjádřili přesvědčení, že v posuzovaném jednání nelze spatřovat trestný čin. Takto koncipované dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Uvážíme-li výše citovaná znění trestního zákona v kontextu s posuzovanou trestní věcí, je nutno konstatovat, že soudy obou stupňů učinily důvodný závěr, že jednání obviněných bylo v daném případě vedeno nepřímým úmyslem porušit, resp. ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem v ustanoveních §202 odst. 1 tr. zák. a §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dosahovalo předpokládané intenzity společenské nebezpečnosti ve smyslu trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že závěr o vině trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Městský soud v Brně opřel v podstatě o zjištění, že obvinění L. H. a Z. P. společně umístili v centru B. zařízení připomínající nástražný výbušný systém s nápisem E. na plechovou skříň novinového stánku, která sloužila k uskladnění novin, a na jiném místě v centru B. umístili zespodu dopisní schránky druhé stejné zařízení připomínající nástražný výbušný systém se shodným nápisem, přičemž poté, co tyto předměty nalezly třetí osoby, bylo na místo nálezu vysláno několik hlídek P., které uzavřely po dobu akce trvající dvě a půl hodiny přilehlé ulice a prostranství a evakuovaly zde se nacházející osoby, dále byli povoláni specialisté P., vozidlo rychlé záchranné služby a zásahové vozidlo hasičského záchranného sboru. Z tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval zákonné znaky předmětných trestných činů za naplněné tím, že obvinění se dopustili veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti a jinému způsobili vážnou újmu na právech tím, že uvedli někoho v omyl.
V odůvodnění rozsudku Městský soud v Brně k trestnému činu výtržnictví uvedl, že obvinění na uvedená místa umístili makety výbušných systémů, čímž se dopustili veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti. Tím, že tyto předměty umístili na veřejně přístupné místo narušili veřejný klid a pořádek a vzbudili v občanech obavy o bezpečnost zdraví a majetku. Dále soud prvého stupně konstatoval: „Oba obžalovaní si byli dobře vědomi, v jaké době žijeme a že hrozba bombových útoků je dnes bohužel téměř každodenní realitou nejen na Blízkém východě, ale i v Evropě a dokonce i v České republice. Nemusí se jednat nutně o útok provedený teroristickou organizací, nýbrž i o útoky osamělých šílenců nebo o vyřizování účtů podsvětí, popřípadě o další útoky spojené s tzv. běžnou trestnou činností, jako je např. vydírání. Za této situace je naprosto zřejmé, že umístění objektů, které svým vzhledem připomínají výbušninu, způsobí narušení veřejného pořádku a vyvolá v občanech strach o jejich zdraví a majetek, k čemuž i došlo.“ (str. 4 odůvodnění rozsudku). V této souvislosti prvostupňový soud uvedl, že předměty, které obvinění vyrobili, zapadají do představ běžných občanů o tom, jak bomba vypadá, a působily natolik reálně, že zmátly i odborníka na výbušniny. K trestnému činu poškozování cizích práv městský soud připomněl, že obvinění umístili předmětné objekty na veřejnosti přístupná místa a občané k nim zavolali policii a posléze museli k umístěným objektům zcela zbytečně vyjet policisté ČR, hasiči, záchranná služba a dokonce specializovaný pyrotechnik z O., čímž uvedli tyto složky v omyl a způsobili jim vážnou újmu na jejich právech. V této souvislosti zdůraznil: „…místo toho, aby se policisté, hasiči a záchranná služba věnovali své běžné práci, museli být zcela zbytečně v pohotovosti na místech činu. P. museli zcela zbytečně provést uzavření prostoru J. n. a D. n. a evakuaci osob, hasiči zcela zbytečně na místě hlídkovali pro případ výbuchu a pracovníci záchranné služby byli na místě v pohotovosti rovněž zcela zbytečně pro případ, že by došlo ke zranění osob.“ (str. 5 odůvodnění rozsudku).
Z hlediska formy zavinění soud prvního stupně spatřoval v činu obviněných úmysl nepřímý ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., neboť podle jeho názoru věděli, že svým jednáním mohou porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byli s tím srozuměni. V tomto ohledu uvedl: „Oba obžalovaní museli vzhledem ke svému věku a vzdělání vědět, že umístěním maket výbušných systémů na veřejnosti mohou narušit veřejný pořádek a museli vědět, že reakce občanů na nález těchto maket bude taková, jaká byla i s jejími důsledky v podobě uzavření náměstí a přivolání policie, hasičů, záchranné služby“. Prvostupňový soud dále poukázal na dobu, ve které žijeme a konstatoval: „…hrozby bombovými útoky i bombové útoky samotné jsou realitou dnešního života i v České republice a pravidelně o nich informují veškerá média, přičemž toto nebezpečí je v povědomí veřejnosti. Nakonec to ukázaly i reakce obou nálezců, kteří celou věc ohlásili na policii, neboť došli k závěru, že by se skutečně o bomby mohlo jednat.“ (vše na str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Pokud obvinění staví své dovolací argumenty na tvrzení, že v posuzovaném případě šlo o umělecký projev v rámci školního projektu, jehož cílem nebylo ohrozit veřejný pořádek a bezpečnost lidí, ale vyjádřit svůj občanský postoj a popřípadě vyprovokovat společenskou debatu a v návaznosti na to namítají, že jejich jednání postrádá úmysl způsobit trestněprávní následek, nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Podle názoru Nejvyššího soudu výše citované skutečnosti prokazují srozumění obviněných s reálností vzniku škodlivého následku v souvislosti s jejich jednáním v podobě ohrožení, resp. narušení veřejného klidu a pořádku ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. a způsobení vážné újmy na právech ve smyslu §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud připomíná, že podmínkou naplnění nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] musí být okolnost, aby byl pachatel s výsledkem svého jednání srozuměn. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle projevená navenek chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je pachatel srozuměn vždy s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jeho jednání, se kterým je srozuměn. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Ze skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích je zřejmé, že byť obvinění jednali v rámci studijního projektu (s tématem vizuální komunikace v městském prostředí) a jak uvedli v rámci obhajoby, jejich snahou bylo podnítit společenskou debatu, resp. vyjádřit svůj postoj, a jejich původním záměrem byla umělecká provokace, nikoliv narušení či ohrožení veřejného klidu a pořádku a poškození cizích práv, museli být s následkem svého jednání, spočívajícím v ohrožení nebo porušení zájmů chráněných trestním zákonem, konkrétně veřejného klidu a pořádku, dále v poškození jiných než majetkových práv jednotlivce, právnických osob či státu, srozuměni.
Je potřebné souhlasit s názorem městského soudu, že právě při zvážení společenského kontextu dnešní doby, kdy dochází po celém světě k teroristickým útokům, situovaným často právě do veřejnosti přístupných míst, kde se potenciálně nachází větší množství lidí, obvinění museli počítat s eventualitou, že předmětné objekty, jež vyrobili tak, aby výbušný systém co nejvíce připomínaly, opatřili nálepkou E., jež vyjadřuje, že se jedná, resp. může jednat o výbušninu, a umístili v centru města, budou vzhledem ke svému umístění nějakou třetí osobou nalezeny, jsou způsobilé vzhledem ke svému provedení vyvolat obavu před reálnou hrozbou výbuchu (a to právě při zvážení všeobecného povědomí veřejnosti o celosvětové hrozbě terorismu v podstatě kdekoliv na světě, Českou republiku nevyjímaje) a s tím související reakci v podobě přivolání příslušných státních orgánů za účelem odstranění této hrozby. Obvinění se mýlí, pokud mají za to, že svůj individuální postoj k současnému veřejnému dění mohou prezentovat protiprávním způsobem. Ani umělecký projev, byť je výrazem jedinečnosti a autentičnosti dotčeného umělce, nesmí být způsobilý vyvolat následek relevantní z pohledu trestního práva. Proto lze uzavřít, že posuzované jednání dovolatelů bylo zahrnuto zaviněním ve formě nepřímého úmyslu, neboť následek svého činu si museli představit alespoň jako možný.
S poukazem na charakter dovolacích námitek Nejvyšší soud rovněž posuzoval, zda v projednávaném případě mohl být dovolateli namítaný stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaných trestných činů natolik nízký, aby jej bylo možno hodnotit jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestné činy nešlo, i když by jinak vykazovaly jejich znaky.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě obviněných jejich jednání dosahovalo vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.) či nikoli, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996).
Jak již bylo výše zmíněno, soudy obou stupňů spatřovaly v jednání obviněných potřebný stupeň společenské nebezpečnosti právě s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl jejich jednáním dotčen, a okolnosti případu, za kterých čin spáchali (zejména reálné nebezpečí hrozby bombovými útoky). V této souvislosti nelze odhlédnout ani od faktu, že obvinění neučinili ani minimální opatření k tomu, aby konkrétním škodlivým následkům svého činu zabránili, a to nejenom tím, že o svém záměru neinformovali např. orgány policie, ale i tím, že po umístění předmětných objektů na veřejnosti přístupná místa se z místa činu vzdálili, aniž by jakkoliv zabránili skutečným škodlivým následkům v podobě zcela zbytečné činnosti příslušných složek policie, hasičů a záchranné služby. Následky činu jim tudíž byly lhostejné. Naproti tomu soudy vzaly v úvahu dosavadní bezúhonný, řádný život obou obviněných. V trestním řízení nebyl zpochybněn motiv, jenž oba obviněné vedl k jejich činu a na který poukazují i v dovolání. Ten sice sledoval jiné cíle, než způsobení následků relevantních z hlediska trestního práva, které však byly prakticky nezbytným průvodním jevem jejich zcela konkrétního jednání. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou závěr o absenci materiální stránky posuzovaných trestných činů odůvodňovaly, soudy obou stupňů neshledaly, a proto ani v tomto směru nelze dovolací námitky akceptovat.
Ve světle shora rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud byl skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně kvalifikován jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nelze právnímu posouzení vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný Městským soudem v Brně, s nímž se ve svém usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní kvalifikaci, přičemž správnému právnímu posouzení předmětného skutku také odpovídají ve výroku o vině aplikované právní věty.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných L. H. a Z. P. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k