ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1137.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1137/2013 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2013 o dovolání podaném obviněným R. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013, č. j. 31 To 304/2012-151, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 80/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012, č. j. 32 T 80/2011-104 , byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
dne 7. 7. 2011 kolem 20. 00 hodin vytáhl z volně položené kabelky v pokoji v domě na Náměstí v obci K. , kde společně žil se svou dnes již bývalou přítelkyní I. S. , peněženku a z ní odcizil finanční hotovost ve výši 5.700,- Kč, neboť družka se s ním po rozchodu odmítla finančně vyrovnat za investice, které v domě její matky učinil.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené I. S. ve výši 5.700,- Kč.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který usnesením ze dne 13. 2. 2013, č. j. 31 To 304/2012 – 151, jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení, a rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť vůči dovolateli bylo vedeno trestní stíhání, ač bylo podle zákona nepřípustné.
Naplnění prvně uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nebylo přihlédnuto k rozporům v provedených důkazech, čímž došlo ke zkreslení skutkového děje, výraznému nesouladu mezi skutkovými a právními závěry v rozhodnutích obou soudů a tím i nesprávné aplikaci hmotného práva.
Obviněný namítá, že beze vší pochybnosti nebylo prokázáno, že přečin krádeže spáchal. Soudům vytýká, že o jeho vině rozhodl pouze na základě jediného usvědčujícího důkazu - výpovědi poškozené I. S. , a dovolává se ústavního nálezu sp. zn. III. ÚS 1629/09. Rovněž pak podle něho nebylo prokázáno, že odcizena byla hotovost ve výši 5.700,-Kč a zejména, že tato byla ve vlastnictví poškozené. Neřešena byla otázka, zda měl na předmětné prostředky nárok, neboť v takovém případě by jeho jednání nemohlo být trestné.
Obviněný odkazuje na údaje ve své výpovědi (částka 5.000,- Kč odpovídající zhodnocení bytu), na údaje svědků S. (částka 5.700,- Kč) a M. (částka 5.500,- Kč) a namítá, že se soud nezabýval otázkou, zda svědek M. poškozené prostředky ve výši 5.474,- Kč předal a zda byly v předmětnou dobu v její dispozici. Přesvědčivě nebylo zjištěno, odkud měl peníze odcizit. V těchto souvislostech uvádí, že nebyla hodnocena věrohodnost svědků, a nebylo vyhodnoceno, že výpověď M. je založena pouze na tom, co se zprostředkovaně dozvěděl od poškozené. Na těchto důkazech podle dovolatele nebylo možno bez důvodných pochybností dospět k závěru o jeho vině.
Přihlédnuto rovněž nebylo k tomu, s jakým úmyslem si předmětnou hotovost vzal, neboť ta podle jeho názoru představovala vyrovnání za prostředky, které do bytu poškozené vložil. Přitom se rovněž domníval, že peníze bere z prostředků, které poškozené sám poskytl. Jelikož trestný čin krádeže vyžaduje úmyslné zavinění, není možné, aby jeho jednání bylo posuzováno jako tento trestný čin.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podle obviněného spočívá v tom, že podle zásady subsidiarity trestní represe nebylo jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Vychází z toho, že pokud mezi ním a poškozenou existoval spor ohledně předmětné hotovosti, neměl být posuzován podle norem trestního práva. Jeho trestní stíhání mělo být zastaveno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a věc měla být řešena podle příslušných norem občanskoprávních.
Protože soudy prvního i druhého stupně se nesprávného právního posouzení dopustily tím, že hodnotily důkazy v řízení provedené v rozporu se zákonem, a protože trestní řízení proti dovolateli nemělo být vůbec vedeno, neboť v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe spor mezi ním a poškozenou měl být řešen podle občanskoprávních norem, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 31 To 304/2012 – 151 ze dne 13. 2. 2013 a taktéž rozsudek Okresního soudu v Liberci (správně v České Lípě) č. j. 32 T 80/2011-104, ze dne 23. 4. 2012, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu vyjádřila. Uvedla, že při odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ač bylo dle zákona nepřípustné, neboť podle zásady subsidiarity trestní represe nebylo jeho jednání natolik společensky škodlivé, aby v daném případě nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. K této námitce konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze zvolit v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že na tento zákonný dovolací důvod je možno odkazovat pouze tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Zmíněná dovolací argumentace obviněného se tak pohybuje mimo obsahové zaměření uvedeného důvodu dovolání.
Ke zbývající části předmětného dovolání, založené na námitce nesprávného právního posouzení skutku v duchu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že došlo k výraznému nesouladu mezi skutkovými a právními závěry v rozhodnutích obou soudů co do naplnění zákonného znaku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o věci cizí, jestliže nebyla postavena na jisto otázka původu odcizených peněz, státní zástupkyně podotýká, že pokud dovolatel v uvedeném směru soudům konkrétně vytýká, že se nezabývaly řešením jeho občanskoprávního nároku na předmětné finanční prostředky, pak má zjevně na mysli výhradu chybějícího posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., týkající se jeho hmotněprávního vztahu k finanční částce, kterou si měl přisvojit tím, že se jí měl zmocnit.
Na tomto základě dovozuje, že z uvedeného hlediska je přitom naplnění znaku věci cizí ze skutkové věty výroku o vině zřejmé, že dovolatel žil s poškozenou v domě její matky, kam vložil jisté finanční investice, přičemž po ukončení jejich druhovského soužití se neúspěšně domáhal jejich finančního vyrovnání, které následně řešil cestou přisouzeného jednání.
Následně zmínila, že pokud by dovolatel v době svého soužití s poškozenou vynaložil svoje finanční prostředky na zvelebení jejího bydlení, situovaného v domě její matky, bylo by možné mít důvodně za to, že této třetí osobě bez náležitého právního důvodu zhodnotil její nemovitost. Takovým způsobem by tedy založil svůj právní nárok toliko vůči ní, z titulu jejího bezdůvodného obohacení, s výlučnou povinností této obohacené mu ve smyslu §451 obč. zák. vydat jeho finanční ekvivalent. Důvod pro přijetí právního závěru, že se dovolatel z uvedeného právního titulu mohl domáhat úhrady vložených investic po osobě odlišné od poškozené, však nevyplývá z opatřených skutkových zjištění. Z nich není zřejmý majetkoprávní režim zhodnocené nemovitosti, kterou s poškozenou obýval, natož pak vyloučena eventualita, že uskutečněné investice ve prospěch poškozené a jejího syna činil v přesvědčení, že se případně týkají jejího spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Konečně také stěžejní otázka, o jaké konkrétní investice se mělo jednat a kdy k nim mělo dojít, zůstala v podrobnostech nezodpovězena. To za stavu, že podle osamocené výpovědi poškozené byly uskutečněny pouze z finančních prostředků jejích a jejího otce a tedy zcela s vyloučením dovolatelova finančního zapojení.
V posuzovaném směru podle jejího názoru nelze přehlédnout postoj soudů obou stupňů ke druhé tvrzené variantě dovolatelova finančního nároku vůči poškozené, kterou s poukazem na její výpověď zcela odmítly. Stalo se tak i přes poměrně jednoznačný skutkový stav věci o jeho společném hospodaření s poškozenou, které bylo ukončeno teprve až předmětného dne. Skutkový stav věci zůstal podle státní zástupkyně neúplný do té míry, že z něj vyplývají důvodné pochybnosti o tom, jakým způsobem byla po stránce finanční vedena ze stran bývalých partnerů nezpochybněná společná domácnost, pokud se obviněný a poškozená rozcházejí ve svých výpovědích o sdružení finančních prostředků pro tento účel. Jestliže soudy v uvedeném směru přisvědčily výpovědi poškozené o tom, že dovolatelovy finanční prostředky byly ve společně obývaných prostorách uloženy samostatně (truhlička na skříni) s tím, že si je může kdykoliv vzít, pak se již z jejího pohledu nezabývaly otázkou, jak bylo takové společné hospodaření praktikováno, zejména z hlediska skutečné výše nákladů společné domácnosti a tím i výlučné finanční způsobilosti poškozené k jejich pokrytí, včetně zohlednění inkasovaného plnění výživného na jejího syna, event. dalších jejích pravidelných majetkových nároků, tak, aby mohlo být potvrzeno či vyloučeno, zda peníze, které dovolatel v prostorách do té doby společně obývaných s poškozenou vzal, byly z jejího výlučného majetku nebo pocházely ze společných financí, které v důsledku ukončení vztahu z její strany již nemohly sloužit tomu účelu, pro který byly sdruženy, a to tím spíše, že ve vztahu mezi druhem a družkou nevzniká žádné majetkové společenství, které by bylo obdobou společného jmění manželů ve smyslu §143 a násl. obč. zák. a tím i překážkou pro posouzení způsobilosti jejich společných věcí stát se předmětem trestného činu krádeže (srov. Trestní zákoník II., Komentář, 1. vydání č. l. 1788 pod čarou).
Na tomto základě státní zástupkyně dovozuje, že pokud je majetek osoby, která v takovém společenském poměru žije, ve vztahu k jejímu partnerovi cizím majetkem, pak je zřejmé, že z hlediska naplnění znaku trestného činu krádeže o věci cizí chybí v posuzovaném případě onen výše akcentovaný skutkový podklad pro rozlišení, zda se předmětem přisouzeného skutku staly samostatné finance poškozené (které jsou doložitelné co do svého původu a tím i výše), a nebo zda se v uvedeném směru jednalo o nevyčerpaný majetkový příspěvek dovolatele do společného, nicméně předmětného dne ukončeného provozu jejich domácnosti, jak v rámci své obhajoby namítá. V posledně uvedeném směru pak postrádá i zjištění, na jaké časové období a v jakém rozsahu v inkriminovanou dobu dovolatel poškozené přispíval na vedení společné domácnosti a tím i jaká částka zůstala takovým účelem již nepokryta a tudíž se stala možným předmětem nakládání s jeho výlučným majetkem.
Státní zástupkyně uzavřela, že po nezbytné objektivizaci (zejména) právního režimu finanční částky z hlediska naplnění znaku přečinu krádeže o věci cizí, teprve bude namístě vyhodnocení otázky spojené s předepsanou formou dovolatelova zavinění. Za popsaného stavu věci tak lze výrok o jeho vině a tím i závěr, že trestní represe je v daném případě namístě, považovat za předčasný. Je totiž přesvědčena, že mezi opatřeným skutkovým stavem věci, vtěleným do přisouzené skutkové věty a způsobem jeho právního posouzení, plynoucím z navazující věty právní: „že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“, je co do skutkového pokrytí zákonného znaku věci cizí dán extrémní nesoulad.
Na základě těchto skutečností proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., §265l odst. 1 tr. ř. důvodným, a aby rozhodl tak, že se napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě zrušuje v celém rozsahu a věc se soudu prvého stupně přikazuje k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Uvedené závěry je třeba konstatovat i přes zjištění, že dovolání obviněného, zpracované jeho obhájcem, bylo ve svém vyhotovení nesprávně adresováno Okresnímu soudu v Liberci (tento soud je v dovolání opakovaně nesprávně označován za soud prvního stupně, který v posuzované věci vydal rozsudek) ke sp. zn. 31 To 304/2012 (spisová značka rozhodnutí soudu odvolacího), avšak podáno bylo dne 5. 8. 2013 (v zákonné lhůtě, neboť opis rozhodnutí soudu odvolacího byl obviněnému doručen dne 6. 6. 2013) u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, tj. u soudu druhého stupně, kde lze dovolání rovněž podat (§265e odst. 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestné stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak je tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, a přesto příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného a místo rozhodnutí o zastavení jeho trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Z výše uvedeného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je zřejmé, že tento dovolací důvod není v posuzované věci naplněn. Zásada subsidiarity trestního práva, jejíhož uplatnění se obviněný svým mimořádným opravným prostředkem dovolává, nemůže být (ani v případě, že by ji bylo třeba v konkrétní věci užít) hodnocena jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, neboť citovaná zásada není obsažena v katalogu důvodů vypočtených v ustanoveních §11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř., která jediná jsou z hlediska tohoto dovolacího důvodu právně relevantními.
Na straně druhé již na tomto místě je nezbytné uvést, že samotná skutečnost, že zásada subsidiarity trestní represe je dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku spojována s výše označeným důvodem dovolání, neznamená, že by její případný vliv na napadená rozhodnutí již neměl být zkoumán, neboť obviněný prvotně uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod spočívající v tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pod který je námitka spočívající v nerespektování zásady subsidiarity trestního práva plně podřaditelná. Její nesprávná aplikace v konkrétním případě má totiž za následek vadné hmotně právní posouzení skutku (činem soudně trestným je buď shledán skutek, ve vztahu k němuž dostačovalo ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, nebo je tomu naopak).
Přestože obviněný svou argumentaci, která má odůvodnit existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , založil z převážné části na námitkách skutkových a procesních (tvrzení zpochybňující skutkové závěry stran místa uložení a výše odňatých peněz, vlastní hodnotící závěry o věrohodnosti důkazů atd.), které z povahy věci nemohou odůvodnit naplnění dovolacího důvodu založeného na nesprávné aplikaci norem práva hmotného, některé jeho výhrady vůči závěrům soudů nižších stupňů – i s jistou mírou benevolence – lze za námitky hmotně právní povahy považovat.
Pozornosti si zaslouží především tři tvrzení obviněného, a to, že
a) provedené důkazy dostatečně neprokazují, že odcizená hotovost byla ve vlastnictví poškozené,
b) není dáno úmyslné zavinění dovolatele vyžadované ustanovením §205 tr. zákoníku,
c) podstatou věci je spor ohledně finančních prostředků, na které dovolateli vznikl nárok investicemi, a jehož řešení nespadá do oblasti trestního práva.
První námitka má dopad v oblasti naplnění objektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, neboť souvisí se skutkovým zjištěním podřaditelným pod zákonný znak zmocnění se (a přisvojení si) cizí věci. Byť obviněný existenci tohoto zákonného znaku, resp. příslušné skutkové zjištění na základě provedeného dokazování zpochybňuje (a k jeho hodnocení se přiklání svým vyjádřením i státní zástupkyně), nelze takto tvrzenému závěru s přihlédnutím k důkazům, z nichž nalézací soud vyšel, přisvědčit.
Dílčím nedostatkem odsuzujícího rozsudku ve smyslu prvně uplatněné námitky je to, že zejména při popisu skutku v jeho výrokové části danost tohoto znaku explicitně a transparentně nevyjadřuje. Ve vztahu k jednání obviněného je totiž v daném směru ve výrokové části rozsudku uvedeno pouze to, že (obviněný) „ .. vytáhl z volně položené kabelky .. peněženku a z ní odcizil finanční hotovost ve výši 5.700,- Kč“ , aniž by bylo specifikováno, peněz kterého subjektu (poškozeného) se tak zmocnil a komu tak ve smyslu věty právní způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Zcela nepochybnou odpověď na danou otázku neposkytuje nejprve (na str. 4) ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které obsahuje údaj, že bylo prokázáno, že obžalovaný se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu , neboť popis skutku v žalobním návrhu je identický s jeho popisem v rozsudku. Skutkový a právní závěr o tom, že se obviněný zmocnil cizí věci, lze nicméně dovodit z údaje, že (str. 4) obviněný je usvědčován výpovědí svědkyně S. , dle níž obviněný jí .. sebral peníze z peněženky, které jí dal svědek M. , přičemž šlo o peníze určené na výživné pro jejich společného syna a na splátku půjčky. Byť lze (ve vztahu k prostředkům předaným svědkyni jako výživné na jejího syna) námitku stran vlastnictví peněz poškozenou pokládat za částečně důvodnou (v této části obviněný svým jednáním zasáhl do majetkového práva nezletilého a nikoli jeho matky, k jejímž rukám bylo výživné pro syna hrazeno), není tím současně zpochybněna danost znaku cizí věci , neboť v tomto směru správně již nalézací soud (str. 5) poukázal na to, že obviněný „ ..si přisvojil finanční prostředky, které mu nepatřily, byly tak vůči němu věcí cizí ..“. Stejně věc vyhodnotil ve svém usnesení (str. 3) i soud odvolací. Z tohoto pohledu proto správnost právního posouzení skutku soudy obviněným relevantně zpochybněna není. Shledávala-li státní zástupkyně ohledně této otázky dovoláním napadená rozhodnutí nejasná a jejich skutková zjištění nedostatečná, pak je nezbytné uvést, že její hodnocení je patrně ovlivněno tím, že dostatečně neodhlíží od verze obviněného (dle soudů vyvrácené usvědčujícími důkazy vyjmenovanými na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) a vychází ze skutkových tvrzení, která v těchto důkazech nemají podklad (viz údaj svědkyně na č. l. 54 o prvním rozchodu s obviněným v měsíci březnu a ukončení vedení společně financované domácnosti od měsíce dubna, v němž se opět do bytu nastěhoval). Pochybnosti o tom, že odnímané peníze ve skutečnosti nejsou k osobě obviněného věcí cizí, by dle dovolacího soudu nastaly pouze tehdy, pokud by skutkový závěr soudů vyzněl tak, že se jich obviněný zmocnil v místnosti, kde byly dříve za účelem jejich společného využití ukládány (podle obviněného ve skříni v dětském pokoji). Soudy obou stupňů však na podkladě výpovědi poškozené učinily skutkové zjištění, že se obviněný zmocnil částky 5.700,- Kč (ne částky 5.000,- Kč, jak sám uvádí) a z peněženky, kterou poškozená měla uloženou v kabelce položené na žehlicím prkně ve svém pokoji (str. 4 rozsudku). Za této situace (aniž by došlo k přehodnocení věrohodnosti důkazů, z nichž nalézací soud vyšel) státní zástupkyní shledávaný rozpor mezi učiněným skutkovým zjištěním a právním posouzením shledat nelze. Pro skutkové zjištění soudů nižších stupňů platí jimi vyslovený závěr, že peníze, kterých se obviněný zmocnil a takto si je přisvojil, byly ve vztahu k němu objektivně věcí cizí.
Druhá námitka obviněného - o absenci jeho úmyslného zavinění – má převážně skutkový základ, neboť obviněný ji spojuje s odnětím částky 5.000,- Kč z prostor, kde se ukládaly tzv. společné prostředky. Proto i jeho tvrzení, že se domníval, že si bere peníze, které tam sám vložil, je nutno vztahovat ke skutkovému ději, který je jiný, než zjištěný soudy v napadených rozhodnutích. Ani tato námitka (jako námitka primárně skutková) proto nemůže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Třetí námitka, jak již uvedeno výše, tj. poukaz dovolatele na zásadu subsidiarity trestní represe a s ní spojené tvrzení, že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, je sice formálně subsumovatelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétní argumentace obviněného však nemůže vést k závěru, že by v důsledku jejího uplatnění mělo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ve spojitosti s touto zásadou totiž dovolatel namítá toliko to, že pokud mezi ním „a žalovanou existoval spor ohledně předmětné hotovosti, rozhodně neměl být posuzován dle norem trestního práva“ . Taková námitka, když skutek, jímž byl shledán vinným, nepochybně naplňuje zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nemůže vést k závěru, že v jejím důsledku (tvrzeného sporu, jež byl ostatně v podobě odporujících si tvrzení řešen soudy nižších stupňů v rámci jejich hodnocení provedených důkazů při konstrukci skutkových zjištění) posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Přitom právě takové zjištění je předpokladem úvahy o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Protože v uvedeném směru je námitka obviněného formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna zjevně neopodstatněně a jelikož důvodně nebyl uplatněn ani jím druhý označený důvod dovolání [podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], bylo jeho dovolání vyhodnoceno Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně neopodstatněné a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil