ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1154.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1154/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2009 dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 To 164/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 7/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 12 T 7/2008, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 11. 3. 2007 v době kolem 05.00 hod. v obci R., v nonstop baru K. na ulici D., v provozní době úderem pěstí do tváře fyzicky napadl poškozeného T. M., a poté jej udeřil půllitrovou sklenicí do hlavy, čímž poškozenému T. M. způsobil řeznou ránu 10 cm dlouhou v temenní krajině s poraněním tepny, dvě řezné rány délky 1 cm rovněž na temeni, řeznou ránu o délce 12 cm jdoucí z levé tváře přes chrupavku ušního boltce k sosnovitému výběžku spánkové kosti vlevo a řeznou ránu délky 5 cm na levém předloktí, v důsledku čehož byl poškozený T. M. omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p., IČ:, sídlem P., škodu ve výši 6.659,- Kč.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný na str. 2 a 3 rozsudku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození P. I., bytem M., okr. B. a V. z. p., IČ:, sídlem P., D., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 To 164/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Současně připomněl dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů.
V podání obviněný uvedl, že porušení norem hmotného práva namítá ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž soud jeho jednání z pohledu trestněprávního kvalifikoval. Pokud se týká trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. vyslovil názor, že odvolací soud pochybil v řešení otázky existence okolností vylučujících trestnost jeho jednání, konkrétně ohledně naplnění podmínek nutné obrany z jeho strany, a to při bránění a vyhýbání se bezprostředně probíhajícímu útoku poškozeného. Podotkl, že z důkazu provedeného videozáznamem, který byl pořízen bezpečnostní kamerou umístěnou v prostorách baru, je zřejmé, že to byl on, kdo první fyzicky atakoval poškozeného, když k tomu byl vyprovokován verbálními ataky z jeho strany; nicméně při tomto útoku nebylo poškozenému způsobeno žádné zranění. Dodal, že poškozený také ihned na tento útok odpověděl fyzickým napadením jeho osoby a toto jednání záhy překročilo rámec pouhé obrany proti útoku. Z videozáznamu je zřejmé, že to byl poškozený, kdo jej přitiskl na zeď, škrtil jej a vláčel po prostorách baru. Z téhož důkazu je patrno, že to byl dovolatel, kdo se jako první dostal do prostoru za barový pult (poté, co se vymanil ze sevření poškozeného), v tomto prostoru byl nejprve po dobu řádově vteřin či několika málo desítek vteřin sám (nikoli proto, že by tam poškozeného odtáhl). Teprve poté do tohoto prostoru za ním zamířil poškozený a zaútočil na něj s láhví od Coca Coly v ruce. Obviněný zdůraznil, že v rámci své obrany proti tomuto, jeho osobou již nijak nevyprovokovanému útoku, došlo ke zranění poškozeného. Konstatoval, že jednání bylo reakcí na útok T. M. a mělo za cíl bránit se právě probíhajícímu útoku na svou osobu a zdraví. Uvedl, že v situaci, kdy na něj poškozený útočil se zbraní v ruce (láhví od Coca Coly) a kdy tento útok následoval v podstatě bezprostředně po jeho předešlém útoku, bylo jednání dovolatele zcela zjevně přiměřené způsobu útoku. V návaznosti na to dovodil, že v daném případě okolnosti naplňující podmínky nutné obrany vylučují jeho trestní odpovědnost za jednání vedoucí k poškození zdraví u poškozeného. Pokud odvolací soud dospěl k jinému závěru, tak věc nesprávně právně posoudil.
Dále obviněný namítl, že se nesprávného hmotně právního posouzení věci odvolací soud dopustil i ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že již v rámci svého odvolání (bez ohledu na okolnosti vylučující trestnost jeho činu) namítl s odkazem na relevantní judikaturu nedostatek materiální stránky tohoto trestného činu ve vztahu ke skutku, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Upozorňoval, že již okresní soud se v tomto ohledu dopustil nesprávného právního posouzení věci. Těmito námitkami se však odvolací soud vůbec nezabýval a správnost právních závěrů prvoinstančního soudu nepřezkoumával. Nezabýval se ani existencí a mírou naplnění podmínek materiální stránky trestného činu výtržnictví. Obviněný konstatoval, že rozhodnutí prvostupňového soudu trpí vadou, která spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Pokud se touto vadou (výslovně v odvolání vytýkanou) odvolací soud nezabýval, založil tím dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Rozhodnutí je nesprávné i v tom, že soud druhého stupně shledal existenci okolností podmiňujících naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 9 To 164/2009, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný sice formálně svými námitkami obsáhl důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho argumentům nelze přisvědčit. Zdůraznila, že soudy obou stupňů učinily ve svých rozhodnutích věcně správný a pregnantní výklad k námitce jednání v nutné obraně. Na základě provedených důkazů dospěly ke zjištění, že to byl výhradně obviněný, kdo reagoval nečekaným útokem a hrubým násilím vůči poškozenému, a to nikoli v rámci obrany během trvajícího útoku, jak to předpokládá ustanovení §13 tr. zák. Prvostupňový soud, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, hodnotil intenzitu útoku jednání obviněného, které nebylo jednáním v nutné obraně, nýbrž šlo o nepokryté napadení poškozeného obviněným, a to přesně, jak má na mysli ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. (v prvním z alternativních znaků).
Dále státní zástupkyně připomněla, že obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Konkrétně, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku – odvolání proti rozsudku, ač byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí okresního soudu trpí právními vadami, které odvolací soud nenapravil. Jelikož však státní zástupkyně neshledala tuto námitku důvodnou, lze i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. označit za uplatněný zjevně nedůvodně. Současně podtrhla, že rozhodnutí krajského soudu netrpí žádnou vadou, jež by bylo nutno odstranit cestou dovolání.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně ve vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný konstatuje, že se nemohl dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť jednal za splnění podmínek nutné obrany. Tuto hmotně právní námitku však spojuje s jiným skutkovým stavem, než byl v soudním řízení zjištěn. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný sice uvádí, že poškozeného jako první fyzicky atakoval, současně ale tvrdí, že po tomto jeho útoku jej T. M. přitiskl na zeď, škrtil a vláčel po prostorách baru. Rovněž měl poškozený na jeho osobu zaútočit s láhví od Coca Coly v ruce. S poukazem na tyto skutečnosti, které však soudy nezjistily, obviněný tvrdí, že se tomuto napadení ze strany poškozeného bránil v rámci nutné obrany (§13 tr. zák.), což vylučuje jeho trestní odpovědnost za jednání vedoucí k poškození zdraví u T. M.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že již Okresní soud Brno – venkov dospěl po provedení a zhodnocení důkazů u hlavního líčení k závěru, že obhajoba obviněného podporovaná výpovědí svědka M. L., byla jednoznačně vyvrácena výpověďmi poškozeného T. M. a svědků J. H., M. F., P. H. a D. J., s nimiž koresponduje i záznam z kamerového systému (srov. argumentaci na str. 6 a 7 rozsudku). V této souvislosti Krajský soud v Brně v dovoláním napadeném usnesení uvedl, že z videozáznamu, který je v podstatných okolnostech zcela v souladu s výpověďmi svědků, vyplývá, že to byl právě obviněný, který jako první napadl poškozeného. Rovněž konstatoval: „…z tohoto videozáznamu není zcela zřejmé, zda to bylo tzv. žduchnutím, jak tvrdí obžalovaný, či to byl úder pěstí, jak tvrdí poškozený. Pokud soud prvního stupně uvěřil verzi poškozeného, když v jeho dalších tvrzeních neshledal pochyby a naopak neuvěřil tvrzením obžalovaného, ve kterých, jak bude dále rozvedeno, shledal nepravdivá tvrzení, pak tomuto hodnocení důkazů rozhodně nelze nic vytknout. Dále je z videozáznamu patrno, že to byl opět obžalovaný, kdo poškozeného přitiskl ke zdi, a taktéž je z videozáznamu jednoznačně patrno, že poté, co odtáhl poškozeného za barový pult, kam již vidět nebylo, po několika desítkách vteřin odtud obžalovaný odchází, a když se objevuje poškozený, již krvácí z hlavy v důsledku zranění, která jsou ve výroku rozsudku popsána. Tím celý skutkový děj skončil, a pokud obžalovaný argumentuje, že potom byl bit, o tom též pochyby nejsou. Avšak je třeba zdůraznit, že tato část jednání již není součástí skutku a zejména na tomto zbití se poškozený již nepodílel“ (str. 2 usnesení soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedená zejména v jeho odůvodnění, rozhodně neumožňují učinit závěr, že obviněný jednal v nutné obraně, tj. že ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. odvracel, a to činem jinak trestným, přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. To je zjevné jednak z toho, že první fyzicky napadl poškozeného a jednak z následného průběhu celé události. Zjištěným jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť jinému (poškozenému T. M.) úmyslně ublížil na zdraví.
V mimořádném opravném prostředku obviněný vyslovil i nesouhlas s právním posouzením skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť podle jeho mínění není naplněna materiální stránka tohoto trestného činu. Tato výhrada obsahově uplatněnému důvodu dovolání odpovídá. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou právní vadou.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem aj.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem veřejnosti přístupným je místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Podle názoru Nejvyššího soudu soud prvního stupně nepochybil, když jednání obviněného posoudil jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Ze skutkového zjištění je zjevné, že v nočních hodinách v nonstop baru K. v R., za přítomnosti několika osob, udeřil poškozeného do hlavy, a to nejen pěstí, ale též půllitrovou sklenicí. Tímto jednáním se dopustil veřejně – ve smyslu ustanovení §89 odst. 4 písm. b) tr. zák. a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Obviněný jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], tj. chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je klidné občanské soužití (str. 8 rozsudku prvostupňového soudu).
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Jednání obviněného je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušilo zájem chráněný trestním zákonem, kterým jsou zásady občanského soužití. V této souvislosti nelze pominout, že fyzické napadení poškozeného T. M. bylo naprosto neadekvátní situaci, která mu předcházela. Jednání obviněného sice trvalo krátce, ale šlo evidentně i o brutální úder půllitrovou sklenicí do hlavy poškozeného, kterému bylo způsobeno zranění. S ohledem na zjištěný charakter fyzického napadení, místo, kde k události došlo a počet přítomných osob, byl již hrubě narušen veřejný klid a pořádek. Skutečnosti, které by společenskou nebezpečnost činu obviněného, u něhož nelze s ohledem na předchozí odsouzení za úmyslnou trestnou činnost konstatovat vedení řádného života, snižovaly do té míry, aby nešlo o trestný čin, soudy obou stupňů oprávněně neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Výše popsané skutečnosti očividně svědčí o naplnění v dovolání zpochybňované materiální stránky v jednání obviněného, tj. u trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. vyššího stupně společenské nebezpečnosti, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným. Se správným právním posouzením předmětného skutku se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně. Námitky, které byly v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k