ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1166.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1166/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 dovolání, které podal obviněný J. P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 10 To 20/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 7/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 18 T 7/2006, byl obviněný J. P. B. uznán vinným, že
1/ v přesně nezjištěné době v měsíci únoru 2004 v R., v místě trvalého bydliště F. D., a N. D., těmto přislíbil zajištění dobře placené práce číšnice v České republice v jeho nočním klubu. C. v D. D., okr. Č. K., a poté, kdy obě v měsíci březnu 2004 na jeho náklady přicestovaly do citovaného nočního klubu, jim odebral cestovní pasy, aby nemohly klub opouštět a současně uzamykal vchod do objektu klubu a pod pohrůžkou násilí a fyzické újmy je nutil k provozování pohlavního styku s jinou osobou, přičemž z finančních částek, které tyto získaly od jiných osob za poskytování služeb směřujících k uspokojení jejich sexuálních potřeb, si ponechával jednu polovinu, čímž za dobu 5 měsíců získal v případě F. D. nejméně 4.400,- EURO a v případě N. D. nejméně 10.000,- EURO,
2 a) v přesně nezjištěné době počátkem roku 2004 v R. přítelkyně obžalovaného M. P. přislíbila I. M. Z. (nyní M.), zajištění dobře placené práce pomocnice v kuchyni v jeho nočním klubu H. C. v D. D., okr. Č. K., poté, co jmenovaná počátkem července 2004 přicestovala do citovaného nočního klubu, jí byl odebrán cestovní pas a obžalovaný ji nutil k provozování pohlavního styku s jinou osobou, přičemž z finančních částek, které tato získala od jiných osob za poskytování služeb směřujících k uspokojení jejich sexuálních potřeb, si ponechával jednu polovinu, čímž za dobu 3,5 měsíce získal nejméně 2.500,- EURO,
2 b) v době nejméně od měsíce ledna 2005 do 22. 2. 2005 v nočním klubu H. C. v D. D., okr. Č. K., zjednal k provozování pohlavního styku s jinou osobou D. C. C., a A. T. V., a z výdělků, které tyto získaly od jiných osob za poskytování služeb směřujících k uspokojení jejich sexuálních potřeb, si ponechával jednu polovinu, čímž v případě D. C. C. získal nejméně 800,- EURO a v případě A. T. V. nejméně 500,- EURO,
3/ koncem roku 2004 v R., v místě trvalého bydliště V. D., této přislíbil zajištění dobře placené práce číšnice v jeho nočním klubu H. C. v D. D., okr. Č. K., a poté, kdy jmenovaná na jeho náklady do citovaného nočního klubu přicestovala, jí odebral cestovní pas, aby nemohla klub opouštět a pod pohrůžkou násilí a fyzické likvidace její rodiny ji nutil k provozování pohlavního styku s jinou osobou, přičemž z finančních částek, které takto získala od jiných osob za poskytování služeb směřujících k uspokojení jejich sexuálních potřeb, si ponechal jednu polovinu, čímž za dobu necelých 2 měsíců získal nejméně 900,- EURO.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně ve výroku o vině kvalifikoval v bodě 1/ jako trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. účinného do 22. října 2004, v bodě 2 a), b) jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3/ jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §232a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou pachatele. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování nočních klubů na pět let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci osobního automobilu VW Passat GL 66KW U9.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. P. B. odvolání.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 10 To 20/2007, byl z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v napadeném rozsudku výrok, jímž byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému J. P. B. uložen trest propadnutí věci osobního automobilu VW Passat BL 66KW U9. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči citovanému rozhodnutí odvolacího soudu – výroku, kterým jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen – podal obviněný J. P. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný shledal v tom, že v dané trestní věci měl rozhodovat soud republiky R., neboť podle obžaloby mělo být jednání spácháno vůči občanům R., a to převážně na území r. státu. Uvedl, že jeho odsouzení za trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. není zákonné, neboť pro tento trestný čin nemohl být k trestnímu stíhání do České republiky z B. vydán. K jeho odsouzení došlo bez přihlédnutí k mezinárodnímu prvku obsaženému v jednání popsanému v obžalobě, kdy orgány činnými v trestním řízení nebylo najisto postaveno, zda proti němu neprobíhá v R. za totéž jednání další trestní řízení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný konstatoval, že jednání posuzované obžalobou jako trestné mělo být spácháno v R. Tato skutečnost zakládala jeho osobě právo na volbu obhájce, který by měl mimo znalostí českého právního řádu též znalosti z oblasti právního řádu R. Jeho právo na obhajobu bylo omezeno tím, že mu již v přípravném řízení nebylo umožněno zvolit si obhájce podle své vlastní úvahy a dále že v řízení před odvolacím soudem, kdy toto právo v rámci veřejného zasedání konaného dne 19. 4. 2007 uplatňoval, nebylo mu umožněno zvolit si jiného obhájce.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že právní kvalifikace jednání v obou napadených rozhodnutích neodpovídá skutkovému stavu, který v řízení z provedených důkazů vyplynul. Uvedl, že jeho trestná činnost byla prokazována výpověďmi poškozených, které byly pořízeny podle ustanovení §158a tr. ř., jež rozporoval a nesouhlasil s jejich obsahem a ani s tím, že by se mělo jednat o neodkladné a neopakovatelné úkony. Obviněný zpochybnil zjištění skutkového stavu, z něhož soudy vycházely, neboť důkazy, které byly úplně nebo v převážné míře obstarány institutem trestního práva procesního umožňujícího omezení práva na obhajobu, nemohou vést k řádnému zjištění skutkového stavu, ze kterého by soudy při rozhodování o vině a trestu mohly bez dalšího vycházet. Současně odkázal na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 499/04, ve kterém se Ústavní soud zabýval správností odsouzení obviněné osoby, k němuž došlo výlučně nebo v převážné míře na základě výpovědí tzv. utajených svědků. Z jeho obsahu vyplývá, že smyslem práva na veřejné projednávání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obviněnému v trestním procesu možnost ověřování důkazů směřujících proti němu, přičemž se jedná v prvé řadě o možnost prověření pravdivosti skutkových tvrzení. Institut výpovědi svědka, která byla pořízena ve formě neodkladného či neopakovatelného úkonu, omezuje podle obviněného možnost verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, omezuje jeho právo na obhajobu a je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že aby byl trestní proces v souladu s požadavky spravedlivosti podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, měly by být z procesního hlediska kompenzovány překážky, jež obhajobě v řízení nastávají. Zmíněné kompenzace musí být promítnuty i do roviny hodnocení důkazů, což by se mělo projevit tím, že předmětné výpovědi svědků by měly podporovat další důkazy. Tak tomu však v daném případě podle obviněného nebylo, neboť žádný z osobně slyšených svědků ve své výpovědi neuvedl, že by měl vlastní zkušenost s tím, že J. P. B. v podniku H. C. umožňoval nebo organizoval provozování prostituce prostřednictvím poškozených osob.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, č. j. 10 To 20/2007 – 882, jakož i výroky navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.
Dne 21. 11. 2007 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vlastnoruční podání obviněného J. P. B. ze dne 17. 11. 2007, z jehož obsahu vyplývá, že žádá o přezkoumání výměry uloženého trestu odnětí svobody u své osoby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Ohledně obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupce poukázal na jeho vymezení v zákoně s tím, že je fakticky naplněn v případě, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o němž měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Podobně by tomu bylo v případě, pokud by okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu, přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem ale není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu. Státní zástupce proto konstatoval, že námitky vznesené obviněným dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nenaplnily. Podle jeho názoru nelze přisvědčit ani tvrzení, že trestná činnost byla páchána převážně na území R. K odebrání cestovních pasů dívek došlo až po jejich příjezdu do České republiky a rovněž k provozování prostituce, z níž obviněný finančně profitoval, docházelo v nočním klubu H. C. v D. D. Je nadevší pochybnost, že obviněný nemůže být za totožné jednání trestně stíhán v R. Státní zástupce uvedl, že námitka obviněného ohledně vydání jeho osoby z B. by obecně spadala pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a nikoli podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně dodal, že v dovolání není nijak konkretizována, a proto se k ní nelze blíže vyjadřovat.
Rovněž výhrady, které obviněný učinil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nelze podle státního zástupce akceptovat. Zdůraznil, že v posuzované věci byl obviněný po celou dobu trestního řízení zastupován advokátem JUDr. V. H., který vypracoval i dovolání. Je tedy zřejmé, že nedošlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě.
Dále státní zástupce konstatoval, že není možno přisvědčit ani námitce obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl, že v rámci dovolacího řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možné nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení. S odkazem na zmíněný důvod dovolání lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd., povahu právně relevantních námitek nemají. Státní zástupce zdůraznil, že soudy obou stupňů se výtkou obviněného podrobně zabývaly a dovodily, že pokud poškozené dívky uvedly, že odcestují z České republiky a již nikdy se nehodlají vrátit, byly splněny zákonné podmínky pro učinění návrhu na postup podle §158a tr. ř. V souladu s tímto ustanovením byl jednotlivým úkonům přítomen soudce, který odpovídal za zákonnost provedení úkonu. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že v dovolání zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu neupravuje totožnou problematiku, neboť se zabývá otázkou utajených svědků a nemožností založit rozhodnutí o vině toliko na základě takto opatřených důkazů. Podtrhl, že v posuzované věci je zvolená právní kvalifikace přiléhavá a odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 21/2006. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce – ustanovení §265d odst. 2 věta první tr. ř., tak nelze přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněného J. P. B.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je věcně nepříslušným soudem soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (ustanovení §16 a §17 tr. ř.). Šlo by o případ, že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o němž měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Obdobně by tomu bylo v situaci, pokud by okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle §37a tr. zák., přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 tr. ř. Pokud by ale namísto věcně příslušného okresního soudu rozhodl krajský soud, dovolací důvod by nebyl dán. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod by naplněn nebyl.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. P. B. uplatnil v příslušné části dovolání námitky, které jím tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V daném případě totiž nejde o výhrady, jež by se týkaly porušení zákonných ustanovení upravujících věcnou příslušnost soudů nebo jejich obsazení, jak byla výše zmíněna.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze vést přezkumnou činnost.
Nad rámec podaného dovolání lze k výtce obviněného J. P. B., že v dané trestní věci měl rozhodovat soud R., neboť podle obžaloby mělo být jednání spácháno vůči občanům tohoto státu a převážně na jeho území, uvést, že neodpovídá v úplnosti skutečnosti. Poškozené ženy F. D., N. D., I. M. Z., D. C. C., A. T. V. a V. D. sice byly státní občanky R., ale trestná činnost vůči jejich osobám byla obviněným spáchána na území České republiky, jak je zjevné z popisu jednotlivých skutků popsaných v obžalobě i ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod body 1/ až 3/. K tvrzení obviněného, že pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. nemohl být k trestnímu stíhání do České republiky z B. vydán, je nutno poznamenat, že tato námitka nejen neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, ale s ohledem na její obecnost a nekonkrétnost nelze posoudit, zda by mohla případně naplnit některý jiný v zákoně uvedený dovolací důvod. Z obsahu trestního spisu rovněž nevyplývá nic, co by konkrétně svědčilo o tom, že by v R. bylo pro předmětné skutky vůči obviněnému vedeno trestní stíhání. Přitom ani tato výtka nebyla nijak blíže konkretizována, zejména nebylo tvrzeno, že došlo k pravomocnému odsouzení jeho osoby, což by naplnilo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 a §36a tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.
Z trestního spisu plyne, že u obviněného J. P. B. byly již v přípravném řízení dány důvody nutné obhajoby nejprve podle §36 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., neboť šlo o řízení proti uprchlému a o trestném činu, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Později byly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., neboť obviněný byl ve vazbě a konalo se řízení o trestném činu, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let. Současně je zřejmé, že již v přípravném řízení měl obviněný obhájce – advokáta Mgr. P. W. (viz plná moc na č. l. 39 spisu, jež byla udělena ještě před zahájením trestního stíhání dne 28. 2. 2005), který jeho obhajobu vykonával. Jelikož dne 31. 8. 2005 došlo k vypovězení plné moci ze strany jmenovaného advokáta (č. l. 41 spisu) a obviněný si obhájce nezvolil, byl mu soudcem Okresního soudu v Českých Budějovicích jako obhájce dne 12. 9. 2005 ustanoven Mgr. M. P. (č. l. 43 spisu). Na základě substituční plné moci z téhož dne (č. l. 44 spisu) obhajobu obviněného po celé další trestní stíhání jeho osoby vykonával JUDr. V. H., který následně podal i dovolání.
Z konstatovaných skutečností vyplývá, že v dané trestní věci nedošlo k situaci, že by obviněný J. P. B. neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jmenovaní obhájci obhajobu nejen vykonávali, ale není ani namítáno, že by některé úkony obhajoby nemohli v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení plnit. Podáním ze dne 10. 4. 2007, které bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno dne 13. 4. 2007, obviněný prostřednictvím obhájce požádal o odročení veřejného zasedání k projednání dovolání nařízeného na den 19. 4. 2007, a to z důvodu, než mu bude ustanoven obhájce se znalostí r. a mezinárodního práva, neboť se jedná o řízení s možnou ingerencí trestních orgánů R. (č. l. 870 spisu). Dále u veřejného zasedání konaného o odvolání dne 19. 4. 2007 předložil obhájce přípis obviněného ze dne 16. 4. 2007 (č. l. 872 spisu) s tím, že z něho vyrozuměl, že si chce zvolit obhájce. K tomu obviněný uvedl, že „má právo během řízení měnit obhájce a s novým obhájcem záležitosti znovu probírat“. O této žádosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením tak, že ji nevyhověl. Konstatoval: „…obžalovaný má kdykoliv možnost předložit plnou moc zvoleného obhájce. V činnosti dosavadního obhájce nebyly zjištěny takové závady, aby bylo nutno jej obhajoby zprostit a projednává se trestní věc, která měla být spáchána na území České republiky.“ (vše na č. l. 874 – 875 spisu). S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožnil.
Podle §37 odst. 2 tr. ř. platí, že obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Je zřejmé, že obviněný J. P. B. do dne konání veřejného zasedání o odvolání nevyužil možnosti místo obhájce, který mu byl ustanoven, zvolit si obhájce jiného. Rovněž postup odvolacího soudu ve věci odpovídá citovanému ustanovení zákona. Výhrady obviněného, které byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., proto Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný J. P. B. tvrdí, že právní kvalifikace jednání v obou napadených rozhodnutích neodpovídá skutkovému stavu, který v řízení vyplynul z provedených důkazů. Dále uvádí, že jeho trestná činnost byla prokazována výpověďmi poškozených osob pořízených podle §158a tr. ř., s jejichž obsahem a ani s tím, že by se mělo jednat o neodkladné a neopakovatelné úkony nesouhlasil. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný spatřuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětné skutky tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedeny v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tyto skutky (viz jejich doslovná citace konstatovaná výše), které shledal bezchybnými i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (následně i Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním uvedeným ve výroku o vině naplnil všechny zákonné znaky trestných činů obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. účinného do 22. října 2004 (v bodě 1), kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. [v bodě 2 a), b)] a obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. (v bodě 3).
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech na str. 13 až 16 rozsudku prvostupňového soudu). S těmito závěry se ztotožnil Vrchní soud v Praze na str. 3 a 4 napadeného usnesení.
Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že již Vrchní soud v Praze v usnesení uvedl: „Krajský soud odůvodnil z jakého důvodu bylo nutno u svědkyň, které popisovaly situaci v penzionu, postupovat podle §158a tr. ř.“ V návaznosti na to konstatoval: „…byly splněny veškeré náležitosti tohoto ustanovení a svědkyně uvedly, že trvale opouští území České republiky a že se zpět již nikdy nehodlají vrátit“. Současně se odvolací soud neztotožnil s námitkou obviněného, že převaha těchto svědkyň je taková, že mu neumožnila vést účinnou obranu proti těmto výpovědím, když jim nemohl klást konkrétní otázky. V této spojitosti zdůraznil: „…během přípravného řízení a zejména v řízení před soudem byla provedena celá řada dalších důkazů, a to zejména výpovědí svědků, na které krajský soud odkázal a které potvrdily, že v penzionu byla situace taková, kterou svědkyně vyslechnuté podle režimu §158a tr. ř. potvrdily. Není tedy pravda, že by krajský soud dospěl k závěru o vině obžalovaného jen na podkladě důkazů, které byly provedeny způsobem výše naznačeným“ (vše na str. 3 napadeného usnesení).
Dovolací soud dodává, že výslechy zmíněných svědkyň byly důvodně považovány za neodkladné úkony a nutno dodat, že šlo i o neopakovatelné úkony ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. (s poukazem na jejich odjezd a tvrzení, již se do České republiky nevrátit). Vzhledem k nebezpečí zmaření nesnesly tyto svědecké výslechy z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání a rovněž bylo zjevné, že je nebude možno před soudem provést. Tento právní názor odpovídá i konstantní judikatuře (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 50/1995). Byly splněny i podmínky ustanovení §158a tr. ř., neboť svědecké výslechy byly provedeny na návrh státního zástupce za účasti soudce Okresního soudu v Českém Krumlově. Nelze tudíž souhlasit s výtkou obviněného týkající se zákonnosti svědeckých výpovědí poškozených žen. Přitom skutková zjištění soudy považovaly za prokázaná i dalšími důkazy a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04, na které je v dovolání odkazováno, řešilo ne zcela totožnou problematiku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. P. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k