ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1217.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1217/2013-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2013 o dovolání podaném obviněným R. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 11 To 380/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 267/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 6. 2012, č. j. 1 T 267/2010 - 3047 byl obviněný R. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) k zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný společně s J. D. a L. H. zavázán společně a nerozdílně nahradit poškozené T. V. škodu ve výši 6.476,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo současně rozhodnuto i o vině spoluobviněných J. D., L. H. a J. L.
O odvolání obviněného a uvedených spoluobviněných proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 11 To 380/2012 – 3149, tak, že mimo jiné podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o náhradě škody poškozené T. V. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění J. D., L. H. a R. K. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit této poškozené částku 3.138,- Kč.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle něj napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v rozhodnutí některý výrok chybí, resp. je neúplný.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že prvně uplatněný dovolací důvod vztahuje obviněný toliko k části III. výroku o vině, neboť namítá, že svým jednáním nenaplnil veškeré obligatorní znaky skutkové podstaty pomoci k zločinu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Soudy prvního a druhého stupně podle něj nesprávně zjistily a po právní stránce posoudily jeho reálnou roli (dovolává se výpovědí spoluobviněných, podle nichž od samého počátku nevěděl, že by měla být jakákoli vozidla odcizena), neboť se přímo nepodílel na jejich odcizení, tzv. nehlídal okolí páchání trestné činnosti, o které se mohl dozvědět teprve tehdy, kdy spoluobviněný D. s odcizeným vozidlem přijel. Nebylo rovněž prokázáno, že by jakékoli odcizené vozidlo řídil, nebo že by měl z jakéhokoli skutku majetkový či jiný prospěch. Soudy užitá právní kvalifikace je podle obviněného nepřiléhavá a neodpovídající objektivní a subjektivní stránce jeho jednání, které by mohlo být posouzeno nejvýše jako neoprávněné užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
Skutkový závěr soudu prvního stupně je podle obviněného nesprávný a nemající oporu v provedeném dokazování (odkazuje na výpověď spoluobviněného D.), odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zmatečné (poukazuje na záměnu jeho výpovědi s obhajobou spoluobviněného D.). Žádný důkazní prostředek nenasvědčuje tomu, že by po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu pomoci k zločinu krádeže podle §205 tr. zákoníku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že ve výrokové části napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze zcela chybí výrok, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s jeho odvoláním proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ.
Na základě shora uvedených skutečností proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, č. j. 11 To 380/2012-3149, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu vyjádřila. Uvedla, že námitky stran právní kvalifikace jednání vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dále rozvedla, že se v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (NS 16/2002-396, NS 17/2002-T 419, NS 20/2003-T 475 atd.).
Dále zmínila, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný není určen k všeobecnému přezkumu trestních věcí, není třetím stupněm trestního řízení, ani nějakou příležitostí pro obviněného dosáhnout opakovaného přezkoumání svých námitek, které již řádně přezkoumal soud druhého stupně na základě řádného opravného prostředku. Pokud bylo provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, není Nejvyšší soud povinen znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Dovolací soud je povolán pouze ke zjištění, zda ve věci není dána dovolatelem specifikovaná vada odpovídající některému z důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení §265b tr. ř. Takový důvod zjištěn nebyl. Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v rozhodnutí soudu druhého stupně chybí výrok, jakým způsobem bylo rozhodnuto o odvolání obviněného, uvedla, že soud se řádným opravným prostředkem obviněného zabýval, proto bylo rozhodnuto o zrušení části rozhodnutí týkajícího se tohoto obviněného ve výroku o náhradě škody. Z toho je zřejmé, že soud o odvolání obviněného rozhodl, což je patrno i z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V případě první varianty jde o to, že některý výrok jako celek není v určitém rozhodnutí obsažen, přestože ho soud podle zákona měl pojmout do výrokové části. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně tak může být např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž uvedený soud rozhodoval v rozhodnutí napadeném dovoláním. Neúplným je naopak výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost upravenou zákonem (v případě výroku o vině např. chybějící tzv. právní věta, v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nerozhodnutí o způsobu výkonu takového testu, apod.).
S přihlédnutím k obsahovému vymezení obviněným uplatněných dovolacích důvodů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti jeho dovolání.
Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , pak je v prvé řadě nezbytné poukázat na skutečnost, že dovolatel v rozsáhlé části svého mimořádného opravného prostředku polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a předkládá vlastní alternativy skutkového stavu (nevědomost o skutkových okolnostech vztahujících se k jednání spoluobviněných), nemající oporu v provedeném dokazování. Skrze ně pak uplatňuje své výhrady k právnímu posouzení skutku, aniž by bral v úvahu to, že skutková zjištění soudů vyznívají odlišně. Lze to dokladovat již poukazem na tzv. skutkovou větu výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, z níž vyplývá, že obviněný byl uznán vinným tím, že:
1)
v přesně nezjištěné době od 23,00 hod. dne 18. 5. 2010 do 7,45 hod. dne 19. 5. 2010 přivezl obžalovaný R. K. s úmyslem pomoci zmocnit se cizí věci obžalovaného J. D. do obce D., okres Č. L., osobním automobilem Renault Laguna registrační značky ........ obžalovaného L. H., obžalovaný R. K. zastavil a čekal opodál až obžalovaný J. D. šroubovákem rozlomil dveře u osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia šedá metalíza registrační značky ......... v hodnotě 250.000,- Kč, přičemž odcizené vozidlo následně do S. B. řídil obžalovaný J. D. Z tohoto vozidla odcizil obžalovaný J. D. veterinární (doplň. pomůcky a přístroje) v hodnotě 315.600,- Kč a tímto činem tak způsobil škodu odcizením osobního vozidla a odcizením tam uložených věcí v celkové výše 565.600,- Kč poškozenému J. H.,
2)
v přesně nezjištěné době od 18,30 hod. dne 2. 6. 2010 do 15,15 hod. dne 3. 6. 2010 přijeli obžalovaní L. H. a R. K. s úmyslem pomoci zmocnit se cizí věci obžalovanému J. D. motorovým vozidlem obžalovaného L. H. Renault Laguna registrační značky ..... do obce Č. L., okres Č. L., v ulici N. J., před dům č. p. ...., zatímco obžalovaný H. a K. čekali ve vozidle opodál, obžalovaný J. D. pomocí šroubováku vnikl do osobního motorového vozidla tovární značky VW Golf černé barvy registrační značky ...... v hodnotě 98.000,- Kč, obžalovaný J. D. jej nastartoval, obžalovaný L. H. s ním odjel a uschoval na neznámém místě, obžalovaný R. K. řídil na cestě zpět do S. B. motorové vozidlo obžalovaného L. H. Renault Laguna, obžalovaný L. H. vozidlo VW Golf, obžalovaný J. D. vozidlo Škoda Superb. Svým jednáním tak způsobil obžalovaný J. D. škodu ve výši 98.000,- Kč poškozené T. V.,
3)
v přesně nezjištěné době od 22,00 hod. dne 2. 6. 2010 do 5,30 hod. dne 3. 6. 2010 obžalovaný L. H. a obžalovaný R. K. přijeli s úmyslem pomoci zmocnit se cizí věci obžalovanému J. D. do Č. L., okres Č. L., v ulici N. V. před dům č. p. ......, osobním automobilem obžalovaného L. H. Renault Laguna registrační značky ...., zatímco čekali opodál, obžalovaný J. D. za pomoci šroubováku vnikl do osobního automobilu tovární značky Škoda Superb černé barvy registrační značky ..... v hodnotě 172.800,- Kč, pomocí krabičky jej nastartoval a odjel s ním k benzínové čerpací stanici U č. k., kde na něj čekal obžalovaný R. K., přičemž uvedené auto zanechali v D., čímž způsobil obžalovaný J. D. škodu ve výši 172.800,- Kč poškozenému T. K., přičemž vozidlo VW Golf řídil na cestě z Č. L. obžalovaný L. H., vozidlo Renault Laguna řídil obžalovaný R. K. a vozidlo Škoda Super řídil řídil J. D.
Citací výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dovolací soud dokladuje, že soudy nižších stupňů (s ohledem na způsob rozhodnutí o řádném opravném prostředku odvolatele i soud odvolací) dospěly ke skutkovým zjištěním o vědomosti obviněného o skutkových okolnostech probíhajících dějů (povaze jednání spoluobviněných), tj. ke skutkovým zjištěním, která dovolatel popírá a zpochybňuje.
Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán (nutno podotknout, že mají oporu v provedených důkazech, jak plyne i z rozhodnutí soudu odvolacího) a toliko ve vztahu k nim může hodnotit (a dovolatel namítat) nesprávné právní posouzení ( soudy zjištěného ) skutku. Nic takového však obviněný nečiní, neboť uplatňuje svoji skutkovou verzi odlišnou, případně namítá i skutečnosti, které napadená rozhodnutí vůbec nezjišťují (viz jeho tvrzení, že není prokázáno, že by řídil odcizená motorová vozidla). Protože se obviněný ve své argumentaci rozchází s požadavky, které z obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plynou, tj. i po věcné stránce příslušnou argumentací deklarovaný důvod naplnit [žádnou konkrétní hmotně právní námitku, proč by výše popsané skutky neměly být ve své celistvosti posouzeny jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nevznáší], nelze jeho dovolání v této části pokládat za důvodné.
Nadto je možno pro úplnost uvést, že nepřesnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vytýkaném směru si byl vědom soud odvolací, který s oporou o obsah spisu přiléhavým způsobem upozornil na to, že existenci závěru o úmyslné formě zavinění dovolatele je nezbytné spatřovat v jeho výpovědi ze stadia přípravného řízení, kterou (č. l. 98-100) učinil za přítomnosti obhájkyně, po poradě s ní, a v níž vědomost o podstatě jednání svého i spoluobviněných nijak nezpochybnil (což plyne i z jeho odpovědí na dotazy obhájkyně). Změnil-li se pak postoj obviněného, bylo oprávněním soudu prvního stupně vyhodnotit věrohodnost údajů, které poskytl, a vyvodit z nich příslušné skutkové závěry. Ty, i s ohledem na opakovanost jednání obviněných (odcizení celkem tří vozidel), nelze pokládat za nedůvodné.
V konkrétnosti lze odkázat na to, co ve vztahu k právnímu posouzení činu obviněného uvedl soud odvolací (str. 7 jeho rozsudku): „Odvolání obžalovaného K. je rovněž založeno na tom, že nevěděl, že jednotlivá vozidla, na jejichž krádežích se účastnil, budou J. D. ukradena. Tato obhajoba však neodpovídá tomu, co o věci uváděl obžalovaný R. K. v přípravném řízení, v němž se k trestným jednáním doznával a dokonce usvědčoval ostatní spoluobžalované (věděl totiž například, jak obžalovaný D. krade auta – k tomu řekl, že do nich vnikl pomocí šroubováku a startoval je notebookem a věděl také, že věci odcizené z automobilů jsou pak rozprodávány různým zájemcům, protože se ho D. ptal, zda nezná nějaké osoby, které by věci koupily). Soud prvního stupně právem neuvěřil následné změně jeho postoje, tu vyhodnotil jako jeho snahu o snížení podílu osobní odpovědnosti za spáchanou trestnou činnost a v souladu se stavem věci jej uznal vinným pomocí ke zločinu krádeže, kterého se dopustil J. D. Jeho jednání spočívalo v tom, že z místa činu vždy odjel s motorovým vozidlem, kterým obžalovaní přijeli, aby tak umožnil .. odvézt ukradené automobily z místa činu do bezpečí. Jestliže se pak odvolatel domnívá, že by jeho trestná činnost mohla být posouzena mírněji, jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, nelze mu přisvědčit, neboť k tomu, aby mohla být věc tímto způsobem kvalifikována, by bylo třeba, aby automobily, které obžalovaní užívali bez souhlasu jejich vlastníků, byly odstaveny na takových místech, aby se bez větších problémů mohly dostat zpět do dispozice jejich majitelům ..“.
Nejvyšší soud uzavírá, že argumentace obviněného v jeho dovolání je ve své podstatě pouhou opakovanou polemikou se závěry soudů nižších stupňů a opakováním odvolacích námitek, které již uplatnil v řízení před soudem druhého stupně, s nimiž se uvedený soud náležitě a v plném rozsahu vypořádal. V tomto kontextu tak Nejvyšší soud nemá napadenému rozhodnutí co vytknout.
Protože námitkami tvořícími obsahové jádro dovolání se v dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím trestnímu řádu zabýval již soud odvolací, odkazuje v tomto Nejvyšší soud na rozhodnutí vydané pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Nutno však zdůraznit, že tento postup přichází v úvahu jen za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání. Tak by tomu bylo [§265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], pokud by obviněný ve svém dovolání uplatnil jen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ani formálně obsahově nenaplnil.
Formálně relevantním způsobem obviněným uplatněná dovolací námitka stran chybějícího, resp. neúplného výroku ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně (důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ), je zjevně neopodstatněná. Obviněnému lze přisvědčit jen v tom, že v celé výrokové části rozsudku odvolacího soudu není jeho opravný prostředek výslovně zmíněn (např. že ke zrušení té konkrétní části napadeného rozsudku došlo z podnětu jeho odvolání), avšak tato skutečnost současně neznamená, že by v rozsudku nějaký výrok absentoval, nebo byl neúplný. Z podaného odvolání obviněného je zřejmé, že (a konstatuje to i odvolací soud na str. 4 rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně napadl ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a že již tímto vymezením tedy založil přezkumnou povinnost odvolacího soudu ve vztahu ke všem výrokům učiněným soudem prvního stupně k jeho osobě. Byl-li obviněný společně se spoluobviněnými J. D. a L. H. rozsudkem nalézacího soudu zavázán k náhradě škody ve výši 6.476,- Kč a zrušil-li odvolací soud tento výrok z důvodu, který uvedl na str. 10 rozsudku, a rozhodl-li pak nově o stejné povinnosti obviněného a spoluobviněných toliko v rozsahu částky 3.623,- Kč, provedl uvedenou změnu nutně i na podkladě odvolání obviněného K., byť toto explicitně ve svém rozhodnutí neuvedl. Došlo-li k částečnému vyhovění odvolání obviněného, nemohl odvolací soud (i když ponechal beze změn výrok o vině i trestu) rozhodnout tak, že se jeho odvolání zamítá. Proto je nezbytné konstatovat, že žádný výrok v rozsudku odvolacího soudu – zejména z pohledu uplatněné dovolací námitky – neabsentuje (není výrokem chybějícím) či není neúplným.
Protože námitka obviněného formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byla uplatněna zjevně neopodstatněně a jelikož důvodně nebyl uplatněn ani jím druhý označený důvod dovolání [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], bylo jeho dovolání vyhodnoceno Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně neopodstatněné a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil