ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1278.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1278/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2006 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 14 To 28/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 109/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 T 109/2004, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 19. 10. 2003 kolem 11.40 hodin na dvoukolejném úseku železniční trati, obžalovaný V. M. jako mistr stavby rekonstrukce trakčního vedení vydal zprostředkovaně příkaz k zahájení pracovního úkonu spočívajícího v přestřižení a demontáži řetězovky, aniž by pracoviště zajistil vypnutím elektrického proudu trakčního vedení nad první kolejí, kdy P. K. jako vedoucí pracovní skupiny na základě zprostředkovaného příkazu a při nezajištění odpojovaného úseku zkratovacími tyčemi vydal pokyn k provedení úkonu, přičemž pracovník P. H. provádějící odstřižení řetězovky pákovými kleštěmi v důsledku dotyku kovových kleští s trakčním vedením pod napětím 3000 voltů byl zasažen elektrickým proudem a utrpěl zástavu srdeční činnosti na 30 minut a závažné poškození mozku s předpokládaným dlouhodobým léčením a trvalými následky spočívajícími v tzv. psychoorganickém syndromu“. Za to byl obviněný V. M. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 14 To 28/2006, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. M. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. proto, že „dne 19. 10. 2003 kolem 11.40 hodin na dvoukolejném úseku železniční trati, v pozici mistra při rekonstrukci trakčního vedení dal v rozporu s ustanovením §135 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce a článku 67 – 77, 81 – 82, 86 – 88, 91 – 92 ČSN 34 3100 zprostředkovaně pokyn k zahájení pracovního úkonu spočívajícího v přestřižení a demontáži řetězovky, aniž by pracoviště zajistil vypnutím elektrického proudu trakčního vedení nad 1. kolejí, kdy P. K. jako vedoucí pracovní skupiny na základě zprostředkovaného pokynu a při nezajištění odpojovaného úseku zkratovacími tyčemi vydal pokyn k provedení úkonu, přičemž pracovník P. H. provádějící odstřižení řetězovky pákovými kleštěmi v důsledku dotyku kovových kleští s trakčním vedením pod napětím 3000 V byl zasažen elektrickým proudem a utrpěl zástavu srdeční činnosti na 30 minut a závažné poškození mozku s předpokládaným dlouhodobým léčením a trvalými následky spočívajícími v tzv. psychoorganickém syndromu“. Za to jej odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích podal obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku především namítl, že byla porušena jeho práva daná Ústavou, Listinou základních práv a svobod a trestním řádem, a to zejména právo na spravedlivý proces. Podle jeho přesvědčení bylo celé řízení vůči němu „vedeno v duchu, že byl orgány činnými v trestním řízení určen jako obětní beránek“.
V navazující části odůvodnění dovolání dovolatel zpochybnil věrohodnost některých důkazních prostředků. V této souvislosti poukázal na protokol o lékařském vyšetření poškozeného P. H., jehož kopii mu policie nejdříve nechtěla vydat a ve kterém jsou podle jeho slov nesrovnalosti v časové posloupnosti jednotlivých úkonů, což podrobně rozvedl. V obdobném duchu napadl také pořízenou fotodokumentaci. Dále namítl, že soudy nepřipustily jako důkaz obhajoby znalecký posudek ani výslech Ing. F. T., znalce z oboru elektrotechnika, který rozebírá jednotlivé otázky, zda a kým došlo k porušení drážních předpisů, jednotlivých článků norem vztahujících se na bezpečnost práce, zejména při napěťových výlukách. Tím byla podle jeho slov zkrácena práva na obhajobu. Podle dovolatele trpělo přípravné řízení dalšími vadami, jež soudy nenapravily. Zejména přitom zpochybnil závěry vyšetřovacího pokusu provedeného policisty dne 20. 10. 2003. V souvislosti s tím poznamenal, že z vyšetřovacího pokusu by vyplynulo, že v době, kdy mělo dojít k úrazu, skupina pracovníků, u níž se úraz stal, pracovala samostatně a nezávisle na něm a byla vedena panem K.
Dále dovolatel v obecné rovině uvedl, že obviněný má právo, si v kteroukoliv chvíli a v kterémkoliv stádiu trestního řízení zvolit obhájce, případně požádat soud, aby mu byl obhájce ustanoven. V návaznosti na to konkretizoval, že dne 24. 10. 2005 navštívil Advokátní kancelář Mgr. Ing. P. L. a jmenovaného advokáta zmocnil jako svého právního zástupce a současně požádal, aby jej (dovolatele) následující den (25. 10. 2005) jako obhájce zastupoval u hlavního líčení. Jelikož však tento obhájce měl již na inkriminovaný den nařízeno jiné jednání, zavolal dne 24. 10. 2005 na okresní soud, kde požádal o odročení hlavního líčení, a to i vzhledem k složitosti a závažnosti celého případu a proto, aby mohl prostudovat spis, a současně omluvil i dovolatele. Toto bylo soudu týž den doručeno a současně zasláno i doporučeně poštou.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel popsal (s odkazem na znalecký posudek znalce Ing. F. T.) skutkový děj, včetně odpovědnosti jednotlivých pracovníků, přičemž učinil závěr, že : „K úrazu pana H. došlo z důvodu dotyku prostřednictvím štípacích pákových kleští s napětím trakčního vedení, a to na základě příkazu pana P. K.“ V souvislosti s tím dovodil, že pracovníci pracovní čety, a to poškozený pan H., jeřábník pan S., pan E. a pan Š. včetně vedoucího práce pana K., strojvedoucího pana B. a vlakvedoucího pana E. zásadním způsobem porušili nařízení o bezpečnosti práce a zákoník práce. On sám (dovolatel) kritického dne v době od 11:45 hod. komunikoval pouze s pracovní četou, která pracovala na napěťově vyloučené liché kolejové železniční stanici. Jelikož mu nebylo odpovědným zástupcem objednatele výluky předáno zajištěné pracoviště první traťové koleje, tak je také nepředal ani vedoucímu práce pracovní čety pracovní čety jiné, a to P. K. Z toho vyvodil, že dnes již odsouzený P. K. provedl práce na první traťové koleji sám ze své iniciativy, případně z iniciativy jiných osob, nikoli však na jeho (dovolatelův) popud. Nesouhlas vyjádřil se závěrem odvolacího soudu, že v pozici mistra při rekonstrukci trakčního vedení měl dát v rozporu s ustanovením §135 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce a články 67 – 77, 81 – 82, 86 – 88, 91 – 92 ČSN 34 3100, zprostředkovaně pokyn k zahájení pracovního úkonu, přičemž zdůraznil, že tomu odporují i provedené důkazy. V návaznosti na citaci ustanovení §135 odst. 4 písm. c) d) zákoníku práce dodal, že se těmito ustanoveními vždy řídil a není si vědom toho, že by v rozhodnutích soudů obou stupňů byla tato porušení v jeho pracovní činnosti řádně zadokumentována. Opakoval pak, že nedal vedoucímu práce pracovní čety P. K. žádný příkaz k provedení práce na první traťové koleji, s tím, že „viníky lze hledat především v dnes již odsouzeném K. a dále strojvedoucím P. B. i pracovníku pracovní čety P. E.“ V poslední části odůvodnění dovolání ještě napadl odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ohledně míry zavinění. Toto odůvodnění označil za ryze obecné, neboť jsou zde sice citovány jednotlivé paragrafy zejména zákoníku práce, ale bez konkrétního vyjádření, v čem a jak se měl trestného činu dopustit.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 14 To 28/2006, i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 T 109/2004, současně zrušil další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V doplňku dovolání dovolatel znovu odmítl, že by jednal v rozporu s články 67 – 77, 81 – 82, 86 – 88, 91 – 92 ČSN 34 3100, přičemž rozvedl konkrétní skutečnosti, jimiž toto tvrzení odůvodnil. Uvedl, že část uvedených článků se jej netýká a že P. K. ani žádnému pracovníkovi jeho pracovní čety v kritickou dobu nedal žádný příkaz k provedení prací na první koleji. Nebylo mu předáno zajištěné pracoviště a P. K. nepředal zajištěné pracoviště. P. K. podle jeho slov nařídil svévolně své pracovní četě provést práce na předmětné koleji, která byla pod napětím. Dále odvolatel zdůraznil, že nevydal žádné povolení k zahájení prací na smluvený čas (pokud P. K. toto povolení měl, bylo podle názoru dovolatele nutné, aby je již dříve předložil soudu). Na ranní poradě pouze pracovníky a P. K. informoval, že pokud to z dopravních důvodů vyjde, pokusí se zajistit napěťovou výluku první koleje. Na této poradě ovšem nikomu neřekl, že trakční vedení zmíněné koleje bude vypnuto např. v 10. 30 hod. Trakční vedení této koleje může odpojit pouze pracovník ČD SDC SEE P. a tím dovolatel není a nebyl. Podle jeho přesvědčení všechny výše uvedené články ČSN 34 3100 porušil P. K. Dovolatel rovněž připomněl „Předpis ČD D7/2“ a přiložil nákresy představující popis činnosti v rámci pracoviště, jednotlivé pracovníky, kteří měli souvislost s vytýkaným jednáním, jejich povinnosti a prostor, v němž se sám (dovolatel) nacházel.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co krátce zrekapitulovala rozhodnutí odvolacího soudu a obsah dovolání, konstatovala, že obviněný ve svém dovolání v prvé řadě vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým dospěl nalézací soud po provedeném dokazování. Tím se ovšem ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod.
V další části vyjádření státní zástupkyně uvedla, že zjištění soudu prvního stupně považoval (až na nezbytnou konkretizaci příslušného ustanovení zákoníku práce a ČSN ve skutkové větě, článků v souvislosti s jejichž porušením došlo k závažnému následku) za úplná a správná též odvolací soud, neboť byla prokázána jak výpovědí svědků i spoluobviněného v pozici svědka, tak komplexem důkazů k posouzení všech namítaných pracovních vztahů, jakož i znaleckým posudkem. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je podle státní zástupkyně patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. V tomto smyslu odkázala na strany 7 – 8 odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud pečlivě hodnotil důvody, pro které nalézací soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem, který si opatřil obviněný. Dále odkázala na úvahy vyložené na straně 5 odůvodnění zmíněného rozhodnutí, kde se odvolací soud vypořádal se všemi okolnostmi rozhodnými pro posouzení námitky obviněného, že konáním hlavního líčení dne 25. 10. 2005 byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, jako nedůvodnými.
V návaznosti na výše uvedené státní zástupkyně konstatovala, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy obou stupňů po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi provedenými důkazy a takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný V. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům (zčásti též orgánům přípravného řízení) vytýká především vadné a neúplné dokazování (viz výhrady vůči protokolu o lékařském vyšetření poškozeného P. H., fotodokumentaci a vyšetřovacímu pokusu a námitku ohledně znaleckého posudku Ing. F. T.), nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž zejména prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového děje (de facto namítá, že se nedopustil skutku, jímž byl uznán vinným). Teprve sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se článků 67 – 77, 81 – 82, 86 – 88, 91 – 92 ČSN 34 3100 a upozorňujícím na „Předpis ČD D7/2“. I v těchto směrech dovolatel primárně akcentuje skutková východiska zcela odlišná od skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (vyjádřená ve výroku napadeného rozsudku a podrobněji vyložená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů – viz str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6, 7 rozsudku odvolacího soudu) a jež zpochybňuje (viz např. námitku, že závěru odvolacího soudu o tom, že jednal v rozporu s uvedenými články ČSN 34 3100 odporují provedené důkazy). Jádrem a podstatou jeho argumentace přitom je zejména tvrzení, že P. K. ani žádnému pracovníkovi jeho pracovní čety v kritickou dobu nedal žádný příkaz k provedení prací na první koleji. P. K. podle jeho slov nařídil svévolně (z vlastní iniciativy, případně z iniciativy jiných osob, nikoli však na popud dovolatele) své pracovní četě provést práce na předmětné koleji, která byla pod napětím. V souvislosti s tím spatřuje vinu též u strojvedoucího P. B. i pracovníka P. E.
Obiter dictum lze uvést, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost důkaznímu řízení (odvolací soud ve svém rozhodnutí také konkrétně vyložil, z jakých důvodů nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. F. T.) i hodnocení provedených důkazů. Jejich dostatečně odůvodněné právní závěry (o vině dovolatele trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák.) pak nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež na tomto základě učinily. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)].
Dovolatel de facto namítl, že postupem soudu prvního stupně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2005. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že dovolatel váže svou námitku výlučně na otázku svého zastoupení zvoleným obhájcem Mgr. Ing. P. L. s tím, že tento advokát dne 24. 10. 2005 (den před inkriminovaným hlavním líčením) Okresní soud v Ústí nad Orlicí požádal o odročení hlavního líčení z důvodů výše uvedených a omluvil sebe i dovolatele z účasti na tomto hlavním líčení.
Dále Nejvyšší soud považuje za nutné rozvést následující skutečnosti:
Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) patří k základním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného má být zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§33 odst. 1 tr. ř.), který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (§37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije.
Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce, byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědnosti) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Obdobný závěr je třeba vztáhnout i k samotnému obviněnému. Není tedy povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh ani představám a požadavkům obviněného.
Skutečnost, že si dovolatel zvolil obhájce den před konáním předmětného hlavního líčení a tento obhájce, který zmocnění přijal, požádal (z důvodu přípravy obhajoby – viz žádost č. l. 464) o odročení tohoto hlavního líčení, přičemž i dovolatele z účasti na tomto jednání omluvil, tudíž nezakládala nemožnost (překážku) provedení hlavního líčení v nepřítomnosti dovolatele.
Nad rámec uvedeného je na místě ještě dodat, že z ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně tudíž nemohl nijak porušit toto zákonné ustanovení jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti dovolatele, třebaže ten svou nepřítomnost předem (prostřednictvím svého obhájce) omluvil. Dovolání se tudíž opírá o okolnosti, které jsou z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného nerozhodné (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl, které konkrétní zákonné ustanovení považoval za porušené. Od věci pak není konstatovat, že dovolateli byla dána možnost zúčastnit se předmětného hlavního líčení, kterou o své vůli nevyužil.
Vzhledem k výše rozvedeným závěrům a skutečnostem lze současně uvést, že postupem soudu prvního stupně, pokud provedl hlavní líčení dne 25. 10. 2005 v nepřítomnosti dovolatele, nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
V daných souvislostech je třeba ještě zmínit, že s námitkou týkající se uplatnění práva na obhajobu prostřednictvím zvoleného obhájce, se řádně vypořádal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. V podstatě interpretoval výše uvedené závěry Ústavního soudu, včetně odkazu na konkrétní rozhodnutí, přičemž mj. také správně připomněl: „Vzhledem k tomu, že se nejedná o případ nutné obhajoby a obžalovaný o ustanovení obhájce soud nepožádal, bylo věcí obžalovaného zajistit si obhájce včas.“ Dále přiléhavě poukázal i na skutečnost, že obviněný se o zamítnutí svého návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. F. T. (což bylo podle odvolání i dovolání důvodem pověření obhájce Mgr. Ing. P. L.) dozvěděl již při hlavním líčení konaném dne 12. 7. 2005 a měl tudíž dostatek času (více než tři měsíce) zvolit si obhájce tak, aby ten měl patřičný časový prostor na potřebnou přípravu.
Nejvyšší soud tedy nemohl přiznat argumentaci týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý