ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1417.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1417/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné L. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 11 To 238/2017, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 189/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 11 To 238/2017, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 3 T 189/2016, byla L. V. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byla odsouzena podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 50 hodin.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Příbrami podali obviněná a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami (v neprospěch obviněné do výroku o trestu) odvolání, o kterých Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 11 To 238/2017-327, rozhodl tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné zrušil a znovu rozhodl tak, že trestní věc obviněné podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Městskému úřadu v Příbrami, neboť nejde o trestný čin a zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3) Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. 11 To 238/2017-327, v neprospěch obviněné dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., s argumentací, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul průběh trestního řízení a konstatoval, že se se závěry odvolacího soudu nemůže v plném rozsahu ztotožnit. Na podporu svého stanoviska uvedl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí především argumentoval tím, že nebyl splněn předpoklad způsobilosti sdělovaných údajů ohrozit vážnost poškozeného značnou měrou u spoluobčanů včetně spoluzaměstnanců. Ohrožení vážnosti poškozeného spatřuje v tom, že anonymní dopis byl adresován ústřednímu řediteli ČSSZ a nepravdivá tvrzení se vztahovala k práci poškozeného, dále že na základě podnětu anonymního oznámení bylo provedeno interní kontrolní šetření, což vedlo i ke zveřejnění vysloveného podezření z protiprávního chování poškozeného. Na podporu svého tvrzení ohledně nesprávného závěru odvolacího soudu poukázal dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1340/2011. Rovněž zdůraznil úzkou časovou souvislost mezi jednáním obviněné a připravovaným výběrovým řízením, kterého se jak poškozený, tak obviněná měli zúčastnit. Podle názoru dovolatele chtěla obviněná úmyslně svým jednáním negativně ovlivnit náhled na poškozeného nejen v rámci útvaru, kde pracoval, ale i u nadřízeného či ústředního orgánu. Trestní odpovědnost obviněné pak nevylučuje ani krátká doba od doručení anonymního podání do jeho prošetření. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 748/2012. Nesouhlasí ani s právními závěry odvolacího soudu v části, ve které se zmíněný soud ztotožnil s právní argumentací obviněné, týkající se širší míry možné veřejné kritiky pracovníků orgánu veřejné správy, neboť obsahem anonymního oznámení nebyla kritika v podobě hodnocení osoby poškozeného, ale nepravdivá tvrzení o jednání poškozeného (např. stran okolností ukončení pracovního poměru svědkyně B.). Dále připomenul zákonné znaky trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že nelze akceptovat závěr odvolacího soudu ohledně nutného většího okruhu osob, jimž má být nepravdivý údaj sdělen ani požadavek, aby se nejednalo o sdělení údaje osobám s povinností mlčenlivosti. V dané souvislosti upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1147/2015 a 3 Tdo 489/2017. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i případná rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
4) Obviněná ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce poukázala na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky, kterými je zpochybňována správnost a úplnost skutkových zjištění. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. poukazuje na to, že státní zástupce řádně nezdůvodnil, proč je nutno skutek posuzovat jako trestný čin, když z podrobného odůvodnění soudu druhého stupně ze strany 6-7 vyplývají jednoznačné závěry odvolacího soudu, že žalovaný skutek mohl být maximálně posouzen jako přestupek. Je rovněž přesvědčena, že státní zástupce opomenul při své argumentaci existenci principu ultima ratio. V další části svého dovolání poukazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovozuje, které části anonymního dopisu nemusely být nepravdivé. Rovněž podle jejího názoru odvolací soud správně aplikoval na předmětnou trestní věc rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 936/2016. Mimo jiné poukazuje na „čirou spekulaci ze strany státního zástupce, že obviněná měla tímto dopisem znevýhodnit poškozeného coby konkurenta ve výběrovém řízení“. Dále poukazuje na to, že informace v dopise obsažené se na ČSSZ rozšířily pouze s vědomím a přáním přímo poškozeného. Pokud je státním zástupcem zmiňováno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, tento odkaz považuje za nepřiléhavý, neboť v uvedené věci „šlo o zásadní pomluvu konkrétního příslušníka. Dále poukazuje na zákonné znaky trestného činu pomluvy – subjektivní stránku a uvádí, že cílem autora anonymního dopisu nebylo poškodit vážnost poškozeného u jeho spoluobčanů či v rámci jeho pracoviště. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nutno uvést, že trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážou újmu.
10) Soud druhého stupně se v plném rozsahu ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přičemž odmítl výhrady obviněné uplatněné, ke zjišťování skutkového stavu věci a poukázal na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze vytknout žádnou nelogičnost či nesprávnost. V souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 936/2016 (které bylo navrženo k publikaci, jak uvedl soud druhého stupně) argumentoval Krajský soud v Praze dále tím, že „okresní soud sice správně vycházel ze zjištění, že v dopise sdělované údaje byly nepravdivé, což je ovšem pouze jedno z hledisek požadovaných pro naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, avšak současně se nezabýval dalším požadovaným hlediskem, tedy komu byl takový údaj sdělen, když i tato skutečnost spoluurčuje míru pravděpodobnosti toho, že se nepravdivý údaj rozšíří, vejde ve známost v nějakém okruhu ostatních občanů a tím reálně ohrozí vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů“. V souvislosti s výše uvedeným odkázal odvolací soud na tu skutečnost, že předmětné údaje byly sděleny ústřednímu řediteli ČSSZ, tedy osobě, která si sdělené údaje měla prověřit prostřednictvím svých zaměstnanců, kteří stejně jako ústřední ředitel ČSSZ byli vázání povinností mlčenlivosti. Uvedená skutečnost vedla tedy Krajský soud v Praze k závěru, že „pokud obviněná takovému subjektu sdělila předmětné údaje, nelze uzavřít, že by tím značnou měrou ohrozila vážnost poškozeného u spoluobčanů včetně spoluzaměstnanců, zejména když s obsahem předmětného dopisu bylo seznámeno pouze šest spolupracovníků, kteří byli vázání povinností mlčenlivosti a pokud by některá z uvedených osob tuto povinnost porušila, nelze toto klást obviněné k tíži“. Vzhledem k výše uvedenému soud druhého stupně postupoval podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř. věc (zažalovaný skutek) obviněné postoupil Městskému úřadu v Příbrami k projednání jako přestupek.
11) Jak vyplývá z výše uvedeného, soud druhého stupně vybudoval svůj závěr o důvodnosti postupu podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř. na tom, že nepravdivé údaje byly sdělovány pouze ústřednímu řediteli ČSSZ, který, stejně jako další osoby, byl vázán mlčenlivostí, tudíž informace, které se mu dostaly, nemohly reálně ohrozit vážnost pomlouvané osoby. Přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 936/2016.
12) Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 936/2016 (toto nebylo schváleno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak k uvedenému považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že ve zmíněném rozhodnutí byla řešena povaha údajů z pohledu, zda jde o sdělování skutkových nepravdivých údajů či jde o údaje, které mají hodnotící povahu a rovněž je nutno poukázat na rozdílný okruh osob v předmětné trestní věci a věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 936/2016. V předmětné trestní věci nebylo ani ze strany soudu druhého stupně pochybností o tom, že obviněná sdělovala nepravdivé (skutkové) údaje, nešlo o hodnotící úvahy atd., jak nepřímo vyplývá z vyjádření obviněné k dovolání. Nejvyšší soud musí rovněž uvést, že bez povšimnutí soudu druhého stupně zůstalo již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, které se velmi podrobně zabývalo otázkou, kdy pachatel při podání vysvětlení k dopravnímu přestupku v písemném vyjádření, uvedl nepravdivé údaje k chování jednoho z policistů (měl z něj být cítit alkohol a bezdůvodně pachatele na místě zdržoval), přičemž uvedené rozhodnutí rovněž reagovalo na problematiku „neveřejného projednání“, a v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval „ na tomto závěru nic nemění, že se tak stalo formou vyjádření v přestupkovém řízení, které je neveřejné, když obviněný právě s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom, že takto označené jednání poškozeného bude přešetřováno přinejmenším jeho nadřízenými, což může ohrozit profesní pověst poškozeného jak u nadřízených, tak i u jeho kolegů (kteří v takovém případě právě za účelem prošetření celé věci budou příslušnými orgány vyslýcháni za účelem zjištění okolností projednávání přestupku s obviněným) a že povinností nadřízených v případě, že tvrzení obviněného nebudou spolehlivě vyvrácena, bude dokonce i podat na poškozeného trestní oznámení“. V předmětné trestní věci, pokud je poukazováno soudem druhého stupně či obviněnou na povinnost mlčenlivosti např. ústředního ředitele ČSSZ, není již bráno v úvahu či zdůvodněno, jakým způsobem měly být informace uvedené v anonymním dopise ověřeny a co bránilo např. svědkyni B. po seznámení s okolnostmi provedeného šetření a důvodech jeho konání, se o získané údaje k prováděnému šetření dále podělit. Vedle skutečností plynoucích nejen z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, ale i dalších níže zmíněných, které nebyly soudem druhého stupně brány v úvahu při jeho rozhodování, musí Nejvyšší soud poukázat na další významnou skutečnost, která vyplývá ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (skutkové zjištění soud druhého stupně považoval za správné), a která má také podstatný význam při posuzování jednání obviněné je zjištění, že „anonymní dopis byl adresován V. K.,Česká správa sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08 Praha 5, kam byl doručen dne 12. 11. 2015, kdy v tomto dopise adresovaném přímo ústřednímu řediteli V. K., a odborové organizaci uvedla….“. Jak vyplynulo z rozsudku soudu prvního stupně, sám výše uvedený svědek (K.) hovořil o agresivitě uvedeného anonymu i o tlaku odborové organizace, aby poškozený nebyl opětovně jmenován do funkce ředitele (viz str. 12 rozsudku) . Z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, že by shora uvedené skutečnosti, které soud prvního rozhodnutí zmínil ve svém rozsudku, bral v úvahu při vytváření svého závěru, že by jednání obviněné mohlo být posouzeno jako přestupek. Uvedená skutečnost je pak v příkrém rozporu s tvrzením obviněné, že je „čirou spekulací ze strany státního zástupce, že obviněná měla tímto dopisem znevýhodnit poškozeného coby konkurenta ve výběrovém řízení“.
13) Jestliže se soud druhého stupně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nebylo možno v rámci hodnocení přehlédnout [mimo již skutečností zmíněných v bodě 11)] další skutečnosti, a to např. formu jakou obviněná zvolila ke sdělení nepravdivých informací [šlo o anonymně zaslaný dopis se smyšlenými tvrzeními, zásadně zpochybňující řídící a osobnostní kompetence ředitele OSSZ při výkonu jeho práce], dobu, kterou zvolila [šlo o nepravdivé údaje krátce před výběrovým řízením], přičemž si obviněná musela být vědoma, že z podmětu anonymního oznámení musí být vedeno kontrolní šetření, což nutně muselo vést i ke zveřejnění vysloveného podezření z protiprávního chování poškozeného nejen v okruhu pracovníků, kteří kontrolu prováděli, ale také mezi pracovníky OSSZ v Příbrami.
14) Vzhledem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud shora uvedl, nemohlo obstát rozhodnutí soudu druhého stupně, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 11 To 238/2017, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu