ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1421.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1421/2015-44
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2016 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 To 234/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 31/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 234/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným J. K., M. Ž., nezletilému „TULIPÁNU“ *), nezletilému „PETRKLÍČI“ *) a R. Ž., všichni bytem I., D . Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
- podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný J. K. povinen nahradit poškozeným M. Ž. , bytem I., D., nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč (jedno sto padesát tisíc korun českých), nezletilému „TULIPÁNU“ *), bytem I., D., nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč (dvě stě tisíc korun českých), nezletilému „PETRKLÍČI“ *), bytem I., D., nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč (dvě stě tisíc korun českých) a R. Ž., bytem I., D., nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč (jedno sto padesát tisíc korun českých).
- podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškození M. Ž. , nezletilý „TULIPÁN“ *), nezletilý „PETRKLÍČ“ *) a R. Ž., všichni bytem I., D., odkazují se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. se poškozená J. K., bytem I., D., odkazuje se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 1 T 31/2015, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že: „dne 29. 8. 2014 v době kolem 15:27 hodin, v prostoru tříramenné křižovatky D. – S. – V. B. (silnice č. ... a silnice č. ...) v km ..., v k. ú. S., řídil ve směru D. – S. nákladní motorové vozidlo tov. zn. Fiat Ducato, r. z. ..., když v důsledku nesprávného způsobu jízdy a nevěnování se plně situaci v silničním provozu, při odbočování vlevo na obec S., nedal přednost v jízdě v protisměru jedoucímu motocyklu tov. zn. Kawasaki EN500A, r. z. ..., který ve směru jízdy V. B. – D. řídil V. K., načež došlo v prostoru křižovatky ke střetu motocyklu Kawasaki s levou přední částí vozidla Fiat Ducato a k pádu řidiče motocyklu V. K., který v důsledku toho utrpěl polytrauma, tedy současně poškození několika pro život důležitých orgánů či orgánových komplexů, na jehož následky zemřel, na motocyklu Kawasaki majitele V. K. vznikla škoda ve výši asi 80 000 Kč, na vozidle Fiat Ducato majitele M. Z., vznikla škoda ve výši asi 20 000 Kč, tímto svým jednáním porušil zejména ustanovení §4 písm. a), písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.“
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 14 957 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené J. K., M. Ž., nezletilého „TULIPÁNA“ *), nezletilého „PETRKLÍČE“ *), a R. Ž. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškození J. K., M. Ž., nezletilý „TULIPÁN“ *), nezletilý „PETRKLÍČ“ *) a R. Ž., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 To 234/2015. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání jmenovaných poškozených napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným J. K. částku ve výši 474 000 Kč, M. Ž. částku ve výši 650 000 Kč, nezletilému „TULIPÁNU“ *) částku ve výši 400 000 Kč, nezletilému „PETRKLÍČI“ *) částku ve výši 400 000 Kč a R. Ž. částku ve výši 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené J. K., nezletilého „TULIPÁNA“ *) a nezletilého „PETRKLÍČE“ *) se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ohledně náhrady škody poškozeným, které bylo podle jeho názoru v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“ nebo „současný občanský zákoník“), a v rozsudku komentovanou Metodikou Nejvyššího soudu. Ztotožnil se v dané věci s názorem soudu prvého stupně. Poukazoval na to, na základě jakých důkazů a právních závěrů rozhodl odvolací soud o náhradě škody, který z předložených důkazů a dokumentace dovodil, že byla splněna zákonem požadovaná kriteria nemajetkové újmy ve smyslu §2959 o. z. Dovolatel vyzdvihl, že náhrada škody prováděná v občanskoprávním řízení sama o sobě vyžaduje velmi náročné a citlivé dokazování, které má být základem objektivního rozhodnutí. Nebylo možno rozhodnout pouze na základě dosavadních listinných důkazů a výpovědí některých poškozených. Řádné rozhodnutí o nároku na náhradu škody vyžadovalo obsáhlé dokazování, které však v předmětném trestním řízení provedeno nebylo. Odvolací soud dále své rozhodnutí opřel i o Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest, ztížení společenského uplatnění) podle §2958 o. z. (dále také jen „Metodika“), kterou občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo jako doporučení k aplikaci §2958 o. z. To samo o sobě vylučuje její použití k §2959 o. z. Daná metodika se nevztahuje na ustanovení §2959 o. z. Z toho plyne, že odvolací soud použil k výpočtům nemajetkové újmy nesprávně ustanovení §2958 o. z. V další argumentaci obviněný vyšel z námitek ČSOB Pojišťovny, a. s., které se v podstatě náhrada škody týká, s tím, že předmětné částky náhrady škody jsou excesivní a neodpovídají podstatě a smyslu ustanovení §2959 o. z. Zmínil přitom dřívější právní úpravu, tj. §444 odst. 3 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a její vztah k současné právní úpravě a vyjadřoval se k tomu, v jakých částkách by se měla náhrada škody v případě usmrcení pohybovat. Odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 24 C 39/2009, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2010, sp. zn. 24 C 95/2009. Poukazoval též na německou a rakouskou právní úpravu, přičemž zdůraznil, že sociální a ekonomická situace uvedených zemí je násobně vyšší, než v České republice a přesto se tamní soudy neuchylují k přiznávání excesivních výší náhrad nemajetkové újmy v případě usmrcení osoby blízké a přiznávají obvykle pozůstalým sekundárním obětem za usmrcení osoby jim blízké (v případech tzv. „běžné smrti“ bez mimořádných zesilujících faktorů či okolností případu) náhradu nemajetkové újmy ve výši cca okolo 10 000 – 15 000 EUR.
6. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 To 234/2015, a podle §265m odst. 2 tr. ř. rozhodl, že poškození J. K., M. Ž., nezletilý „TULIPÁN“ *), nezletilý „PETRKLÍČ“ *) a R. Ž. se odkazují podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Při veřejném zasedání obhájkyně obviněného přednesla dovolání ve shodě s jeho písemným vyhotovením a učinila s ním shodný závěrečný návrh. Na podporu podaného dovolání uvedla, že Nejvyšší soud dne 12. 4. 2016 vydal rozsudek sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, kterým se velmi detailně zabývá aplikací §2959 o. z. o náhradě nemajetkové újmy, kde plně podporuje tvrzení uvedená v dovolání.
8. K tomuto dovolání se vyjádřili (prostřednictvím společného zmocněnce) jmenovaní poškození, kteří uvedli, že obviněný neplní slib, tedy že neposkytuje finanční plnění. Argumentace pojistitele (ČSOB Pojišťovny, a. s.) se jim jevila v kontextu jeho podnikatelské činnosti jako úsměvná. Pojistitel totiž na svých webových stránkách přichází s nabídkou zvýšeného základního pojistného limitu pro každou jednotlivou škodu na zdraví či usmrcení (§3a odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) na částku 44 000 000 Kč, přičemž nabízí i zvýšení limitu na částku 200 000 000 Kč. Výše náhrady škody přiznané poškozeným se k této limitní hranici ani nepřibližuje a je tedy zřejmé, že samotný pojistitel vychází z toho, že škody na zdraví, resp. usmrcení, je třeba odškodňovat částkami diametrálně odlišnými. Dále uvedli, že soud nemohl postupovat podle jiného hmotněprávního ustanovení, než podle §2959 o. z. a hmotněprávní posouzení bylo tedy správné. Co se týče odkazu na uvedenou Metodiku, tak tento odkaz se týkal pouze obecných zásad odškodňování a nemohl založit nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel podle poškozených brojil pouze proti hodnocení důkazů soudem a dovolání tedy bylo zjevně nedůvodné. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
9. K podanému dovolání se vyjádřila rovněž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která souhlasila s názorem soudu prvého stupně, že nároky všech poškozených by si vyžádaly další rozsáhlé dokazování, a to v době, kdy bylo rozhodováno o vině a trestu obviněného, nebylo možné. Bylo by v rozporu se zásadami trestního řízení, aby bylo dokazováno něco, co již bezprostředně nesouviselo s výrokem o vině a trestu. Část požadovaného nároku byla pozůstalým uhrazena pojišťovnou, a tudíž bylo nutno zkoumat, zda již uhrazené částky byly odpovídající, či je nutné je změnit. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo v extrémním nesouladu s §2971 o. z., neboť poškození jsou druhotnou obětí, když současně bylo prokázáno, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem a tudíž jednal hrubě nedbale. Při usmrcení osoby blízké však bylo nutné použít i §13 o. z. Ke zjišťování tam uvedených kriterií by však bylo třeba doplnit dokazování o řadu údajů, které překračují rámec trestního řízení a ani odvolací soud takové dokazování neprovedl.
10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na místě bude podle jejího názoru odkázání poškozených podle §229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. Státní zástupkyně při veřejném zasedání odkázala v plném rozsahu na písemně podané vyjádření k dovolání obviněného a rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, kde bylo rozhodováno o podobné problematice. Napadené rozhodnutí je podle jejího názoru v extrémním rozporu s ustanovením §2951, §2970 – §2971 o. z. Dodala, že v trestním řízení se rozhoduje především o vině a trestu, a o náhradě škody je možné rozhodnout pouze tehdy, pokud to nepřesahuje rámec trestního řízení. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m odst. 1, 2 tr. ř. ve věci znovu rozhodl.
12. Poškození následně (prostřednictvím společného zmocněnce) podali doplnění vyjádření k dovolání, v němž se vyjádřili i k vyjádření státní zástupkyně. Uvedli, že dovolání obviněného je zcela nedůvodné a argumentace nepřípadná. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství jde nad rámec působnosti Nejvyššího státního zastupitelství v trestním řízení. Dovolací námitky jsou pouze nepřípustnými skutkovými námitkami. Dovolání směřuje výhradně ke změně skutkového stavu zjištěného soudem a změně zjištění významných pro rozhodnutí soudu o náhradě nemajetkové újmy. Odvolací soud se nárokům poškozených věnoval dostatečně, závěrům týkajícím se náhrady škody (nemajetkové újmy) věnoval takřka polovinu obsahu celého odůvodnění rozsudku. Nevycházel pouze z listinných důkazů, ale i z písemného vyjádření poškozeného, jakož i výpovědí poškozených v hlavním líčení. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a současně v rozsahu, který požaduje obviněný v dovolání, stejně jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření. Nároky poškozených posoudil podle §2910, §1951 odst. 2 a §2959 o. z. a nikoliv podle §2958 o. z., jak chybně uvádí dovolatel ve svém dovolání. Hmotněprávní posouzení učiněné odvolacím soudem bylo zcela správné. K odkazu na Metodiku uvedli, že tento odkaz se týkal pouze obecných zásad odškodňování a nemůže založit nesprávné právní posouzení věci, neboť Metodika není součástí právního řádu ČR. Přiznané odškodnění je zcela adekvátní rozsahu dovolatelem způsobeného následku, jakož i jednání dovolatele. Splnění soudem stanovené povinnosti nezasáhne do majetkové sféry dovolatele, když povinnost k úhradě převezme odpovědnostní pojišťovna, která ostatně již předmětné finanční částky složila jako jistotu v exekučním řízení. Soudem stanovená výše odškodnění je zcela v souladu s rozhodovací praxí obecných soudů (zde poškození odkázali na konkrétní rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Krajského soudu v Ostravě a Městského soudu v Brně). Návrh státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání s tím, že by odvolací soud následně odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, se jeví jako nepřípustné zatěžování poškozených i nepřípustné prodlužování trestního řízení.
13. Z těchto důvodů poškození navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl.
14. Zmocněnec poškozených při veřejném zasedání přednesl vyjádření poškozených k dovolání obviněného ve shodě s jeho písemným vyhotovením včetně jeho doplnění. Uvedl, že podle jeho názoru se výše přiznaných náhrad odvolacím soudem za nemajetkovou újmu poškozených nejeví jako nepřiměřená, naopak s ohledem na intenzitu vazeb mezi poškozenými je nízká. Odvolací soud se podle jeho názoru nedopustil žádného excesu v případě přiznání vyššího odškodnění a naopak své rozhodnutí opřel o řádně provedené dokazování a jeho výsledky. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto, neboť je neopodstatněné. Alternativně navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto jako nedůvodné.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 To 234/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
19. Z těchto skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
20. V posuzované věci obviněný uplatnil argumenty, které sice zčásti jdou mimo uplatněný dovolací důvod (námitky stran neúplnosti důkazního řízení a nedostatečnosti skutkových podkladů pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy), zčásti však jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné (námitky stran nesprávné aplikace ustanovení §2959 o. z., resp. §2958 o. z., včetně mimo jiné nedůvodného užití Metodiky, s důsledkem v podobě chybného rozhodnutí soudu druhého stupně o jeho povinnosti k náhradě škody, jak v podrobnostech uvedeno v rekapitulaci obsahu jeho podání výše).
21. Nejvyšší soud pak (když nezjistil podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů relevantně uplatněných v dovolání i příslušnou část předcházejícího řízení a dospěl k následujícím závěrům.
22. Nejprve v obecnosti připomíná, že podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §229 odst. 1 tr. ř. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.
23. Účelem trestního řízení je vyslovení viny či neviny a případné uložení trestu. K tomuto pak vede trestní soud řízení a to postupem podle §2 odst. 5 tr. ř., který stanoví rozsah dokazování. Pokud je v řízení trestním rozhodováno též o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo o vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, je tak činěno v řízení adhezním.
24. Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§43 odst. 3) a když o tomto nároku rozhoduje soud v trestním řízení. Adhezní řízení ovšem netvoří žádnou samostatnou, časově či jinak formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského nebo obchodního zákoníku nebo zákoníku práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního řádu. (In. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, 2830 – 2831 s.).
25. Soud nárok na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení přizná (zcela nebo částečně), jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení. Naopak pokud podle výsledků dokazování není podklad pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo (§229 odst. 1 tr. ř.), soud odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud odkáže poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem, jestliže v hlavním líčení, ať již z jakéhokoli důvodu, přizná uplatněný nárok jen zčásti (§229 odst. 2). (In. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, 2832 s.).
26. Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že v dané věci uplatnili poškození J. K., M. Ž., nezletilý „TULIPÁN“ *), nezletilý „PETRKLÍČ“ *) a R. Ž. své nároky na náhradu nemajetkové újmy řádně a včas.
27. Soud prvého stupně ve svém rozhodnutí deklaroval, že co se týče nároků poškozených, nezbylo, než je (podle §229 odst. 1 tr. ř.) odkázat na občanskoprávní řízení, neboť jejich nároky by si vyžádaly další rozsáhlé dokazování a to v době, kdy již bylo možno rozhodnout o vině a trestu. Bylo by v rozporu se zásadami trestního řízení (rychlost, hospodárnost, přednost rozhodnutí o vině a trestu před adhezním řízením), aby bylo dále dokazováno něco, co již bezprostředně nesouvisí s výrokem o vině a trestu.
28. Soud druhého stupně argumentoval tím, že podle jeho názoru byly v adhezním řízení splněny zákonné podmínky pro přiznání nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy, na což soud prvého stupně rezignoval. Poukázal na to, že poškození předložili matriční listiny, z nichž se podával jejich rodinný vztah k osobě zemřelého, z nichž vzal za prokázané manželství zemřelého včetně doby jeho trvání a rodinné vazby mezi zemřelým a poškozenými. Dále vyšel z písemných prohlášení poškozených o společném soužití se zemřelým, z lékařské zprávy o léčbě poškozeného R. Ž. a z jeho výpovědi. Provedenými důkazy měl za prokázané, že J. K. a zesnulý V. K. spolu žili jako manželé po dobu téměř 37 let (manželé od prosince 1977), přičemž z jejich vzájemného vztahu se narodila dcera M., která se provdala za R. Ž. R. a M. Ž. bydleli od roku 1997 společně s J. a V. K. v domě na adrese I., D. Manželům Ž. se poté narodili dva synové nezletilý „TULIPÁN“ *) a nezletilý „PETRKLÍČ“ *) vnuci zesnulého V. K.). K. a Ž. spolu vedli společnou domácnost, neboť spolu bydleli na shora uvedené adrese v jednom domě. Dále odvolací soud vyšel z písemných prohlášení M. Ž., R. Ž. a nezletilého „TULIPÁNA“ *), týkající se jejich společného soužití se zesnulým a lékařské zprávy MUDr. M. Š. vztahující se k následné léčbě R. Ž. v důsledku akutní stresové reakce související s úmrtím poškozeného. Z těchto důkazů a z výpovědi svědka R. Ž. před soudem prvého stupně odvolací soud zjistil úzké rodinné a citové vazby všech poškozených k osobě zesnulého V. K. Zesnulý, byť se nacházel ve starobním důchodu, byl stále pracovně činný jako automechanik a opravoval se svým zetěm R. Ž. auta. Byl rovněž sportovně aktivní, s rodinou vyjížděl na vyjížďky a věnoval se údržbě domu a okolí. Odvolací soud zdůraznil, že u všech poškozených se v případě jeho neočekávaného úmrtí jednalo o zcela zásadní dopad do jejich osobního, rodinného, ale i celkového života. Na základě daných zjištění s odkazem na Metodiku soud druhého stupně rozhodl, jak výše uvedeno.
29. V návaznosti na uvedené je nutno v první řadě uvést, že Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudu druhého stupně, že výsledky dosavadního dokazování skýtaly dostatečný základ pro věcné rozhodnutí o uplatněných nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Zásadně (s výjimkou zjištění o společné domácnosti všech poškozených, včetně zesnulého – k tomu viz ještě níže) se ztotožnil s jeho zjištěními, jež byla podkladem pro rozhodnutí o uvedených nárocích. Nelze přitom pochybovat, že poškození J. K., M. Ž., nezletilý „TULIPÁN“ *), nezletilý „PETRKLÍČ“ *) a R. Ž. jsou subjekty oprávněnými z hlediska ustanovení §2959 o. z.
30. Přes tyto skutečnosti adhezní výrok rozsudku soudu druhého stupně nemohl obstát. Bylo to podmíněno již faktem, že ukládal obviněnému povinnost nahradit zde uvedeným poškozeným škodu , ačkoli ve skutečnosti bylo rozhodováno výlučně o nároku těchto poškozených na náhradu nemajetkové újmy (tedy o jiném institutu občanského práva).
31. Zejména však uvedený výrok nemohl obstát z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §2959 o. z., pokud šlo o výši přiznané náhrady. Odvolací soud při určení výše reflexní (odvozené) újmy vycházel, jak již shora uvedeno, z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění) podle §2958 o. z., jež však na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a určení výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění, a nelze ji dále využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu §2959 o. z.
32. V daných souvislostech Nejvyšší soud konstatuje, že se problematikou výkladu ustanovení §2959 o. z. zabýval ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a zdůrazňuje, že neshledal důvodu zde rozvedená aplikační východiska a závěry negovat, měnit či modifikovat nebo se od nich jinak odchýlit. Proto je v následujícím textu s odkazem na uvedené rozhodnutí opětovně akcentuje.
33. Podle ustanovení §2959 o. z. odčiní škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti . Současný občanský zákoník dále nijak blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku této reflexní újmy, která byla v předchozí právní úpravě zakotvena v ustanovení §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004 (dále také jen „předchozí občanský zákoník.”), jenž stanovil jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké (v případě pozůstalého rodiče a dítěte částkou ve výši 240 000 Kč a u sourozence částkou ve výši 175 000 Kč). K jejímu přiznání postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez dalšího dokazování. Naznačené jednorázové odškodnění bylo ve „standardních” případech konečné, avšak z důvodu absence kritérií zohledňujících individuální okolnosti konkrétního případu pro paušálnost těchto částek jej nebylo možno považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nebylo vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění nepředstavovalo dostatečnou satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly za splnění jisté mimořádnosti případu i další relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 předchozího občanského zákoníku na ochranu osobnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009). Příkladmo se jednalo o značně výraznější zásah do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých případech běžných vztahů v rodině, tedy při zásahu do značně kvalitativně rozvinutějších a výrazně hlouběji vyvinutých rodinných vztahů nad obvyklou úroveň takových vztahů ve společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007) či mimořádnou závažnost vzniklé nemajetkové újmy nebo mimořádné okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Naopak nelze vyloučit ani existenci důvodů, pro které bude vhodné relutární satisfakci snížit, a to např. v podobě morálního zadostiučinění, které se poškozenému již dostalo (omluva toho, kdo zasáhl do práv na ochranu osobnosti fyzické osoby, jeho aktivně projevená snaha mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v podobě dobrovolného poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích či jiné formy zmírnění následků jakého zásahu, tedy kupříkladu účast s poškozeným, jemu poskytnutá součinnost, projevená lítost), konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, resp. satisfakčního účinku trestního řízení vedeného proti původci zásahu do osobnostních práv a rozhodnutí v něm vydaného. Je tak nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo, zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osobě a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1746/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). Jako k dalšímu z faktorů při vyčíslení reflexní újmy je třeba přihlížet i k postoji obviněného ke způsobené události, neodčinitelnosti vzniklé újmy, míře zavinění obviněného a jeho majetkovým poměrům a dopadu události do jeho duševní sféry, intenzitě vztahu pozůstalého se zemřelým, věku zemřelého a pozůstalého a otázce hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Zároveň je třeba při stanovení výše náhrady škody zohlednit i situaci, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti. Též je třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní „likvidační” následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).
34. Při vědomí, že právě citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se váže k právnímu stavu za účinnosti předchozího občanského zákoníku, nelze současně přehlédnout východiska, pro která zákonodárce ustanovení §2959 o. z. do nového kodexu zařadil. Důvodová zpráva k §2951-2971 o. z. konstatuje, že pokud jde „o nemajetkové újmy na zdraví nebo náhrady při usmrcení, opouští se pojetí §444 odst. 2 a 3 platného (dnes již předchozího) občanského zákoníku a vůbec myšlenka, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se tak zjednodušilo rozhodování soudů. Ostatně i jiné cizozemské úpravy dávají soudům volnou ruku, odmítajíce, aby jiná moc – zákonodárná či výkonná, nařizovaly soudům, jak mají každý jednotlivý případ rozhodnout. Dlužno konstatovat, že primárním zájmem zákonodárce bylo odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti současného občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomému nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti. Za takového stavu se v posuzovaném případě jeví z pohledu Nejvyššího soudu jako vhodné na tuto rozhodovací činnost navázat a připomenout základní východiska, na kterých se ustálila judikatura ve vztahu k dřívější právní úpravě. Nejedná se přitom o nekritické převzetí dosavadního rozhodování posuzované problematiky, současně ovšem nelze dospět k závěru, že dovolání se ratia normy §2959 o. z. by mělo ústit do závěru o nutnosti dramatické změny dosavadní rozhodovací praxe k této otázce a vůli k nastolení stavu přiznávání neúměrně vysokých náhrad na základě tvrzeného právního důvodu.
35. Od výše uvedeného směru se neodklání ani nejnovější nalézací činnost Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), který reagoval na stav po přijetí současného občanského zákoníku, jakož i upřesnil kritéria při rozhodování o peněžité náhradě nemajetkové újmy (relutární náhrada). Z hlediska základů pro postup při o dškodnění takové újmy, je třeba vycházet již ze samotných principů vyplývajících přímo z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jako další podpůrný pramen, a to v rovině interpretační, je nutno vzít v úvahu čl. 10:301. Principů evropského deliktního práva (PETL), jež obsahuje určení oprávněných osob a kritéria výše nemajetkové újmy. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Základním principem odškodnění nemajetkové újmy je pak posouzení všech okolností případu a přiznání co možná srovnatelných částek za objektivně podobné újmy . Hlavním smyslem takové náhrady je její satisfakční rovina, která narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). Ústavní soud dochází k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění . Korekci paušalizace pak představují další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující.
36. Za okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny považovány zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka existenční závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění.
37. Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) představují zejména a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.
38. Je jistě neoddiskutovatelné, že citové vazby mezi rodinnými příslušníky jsou naprosto unikátním druhem společenských pout, vyznačujících se dlouhodobým, silným a úzkým sepjetím jedinců. Za nejsilnější vazby pak lze označit ty, které se tvoří v přímé příbuzenské linii, či jsou utvářeny na základě dlouhodobého soužití ve společné domácnosti. Mezi tradičně nejužší spojení lze proto řadit vztahy mezi rodičem a dítětem, manželi, eventuálně též sourozenci. Narušení takových pout, pak - zejména dojde-li k němu na základě neočekávané, tragické události – vyvolává nejen zásah do integrity (typicky tělesné) samotného jedince, který byl přímo dotčen takovou událostí, ale pochopitelně také do integrity s ním spjatých blízkých osob. Takový zásah přitom mnohdy lze stavět na roveň fyzické újmě, a je proto na místě existence mechanismu umožňujícího její finanční kompenzaci. Na druhé straně však taková snaha o peněžitou kvantifikaci duševních útrap, při níž není možné vycházet z objektivně měřitelných výsledků, jak je tomu např. u ohodnocení rozsahu fyzického poranění, musí vycházet z velmi pečlivého uvážení všech okolností případu, při němž došlo ke vzniku škodné události, a která má dopad na sekundární oběti, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné činnosti a dalšího maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit adekvátní kompenzaci nemajetkové újmy v penězích. Přitom by mělo být pravidlem, aby soud při posuzování takového druhu újmy rozhodoval skutečně o celistvém nároku a nedocházelo, jak tomu může být u peněžité škody, toliko k jeho částečnému přiznávání za současného odkazování poškozených ve zbývající části na řízení ve věcech občanskoprávních. Nemajetková újma ve smyslu §2959 o. z. představuje ucelené duševní útrapy osoby, které jsou následkem škůdcova (pachatelova) jednání a které jsou rovněž prožívány komplexně. Volba takového postupu je přitom ve shodě s požadavkem opuštění paušalizace přiznávaných částek, které byly trestními soudy přiznávány automaticky, přičemž pro případné zohlednění mimořádných okolností případu, jež mohly vést k jejímu zvýšení, byli poškození odkazováni na občanskoprávní řízení.
39. Ze shora rozvedených kritérií, která jsou vystavěna na okolnostech konkrétního případu a korigována zásadou proporcionality, je pak nezbytné vycházet při posuzování otázky rovněž v rámci adhezního řízení, které s sebou nese řadu specifik, stejně jako je tomu při rozhodování o vině obviněného a navazujícího druhu a výměře sankce.
40. Ve zde posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že všechny výše uvedené premisy lze použít, když podstatné rysy skutkového stavu v obou případech byly obdobné. Nejvyšší soud v žádném směru nezpochybňuje nárok poškozených na přiznání náhrady nemajetkové újmy, jakož i případných dalších náhrad vyplývajících z újmy na přirozených právech člověka (srov. §2966 o. z.), nicméně konstatuje, že vzhledem k výše uvedenému nemohly výroky o náhradě škody (ve skutečnosti nemajetkové újmy) učiněné soudem druhého stupně ve vztahu k poškozeným obstát, ačkoli vnímá, že soud postupoval tímto způsobem, aby o nároku poškozených bylo rozhodnuto již v trestním řízení a dostalo se jim urychlené kompenzace za jejich újmy. Trestní řízení je sice primárně vždy zaměřeno k posouzení viny obviněného a k uložení odpovídající sankce, zároveň ale má trestní soud, je-li uplatněn ze strany poškozených nárok splňující kritéria uvedená v §43 odst. 3 tr. ř., povinnost o takovém nároku rozhodnout. Kvantifikace takového nároku musí vycházet z velmi pečlivého uvážení všech okolností případu, při němž došlo ke vzniku škodné události, vazeb mezi pozůstalými a obětí trestné činnosti a dalšího maximálně zjistitelného počtu specifik, jež umožní stanovit adekvátní kompenzaci nemajetkové újmy v penězích.
41. Při rozhodování o uplatněných nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy tedy bylo nutno hodnotit v mezích rozvedených teoretických východisek a závěrů následující skutečnosti, jež vyplynuly z důkazů, které byly provedeny v rámci daného trestního řízení.
42. Jednotliví poškození předložili soudu svá vyjádření, která dokládala jejich vztah k zesnulému. Dcera zesnulého M. Ž. vylíčila harmonický vztah s otcem již od dětství. Popsala, že se zesnulý staral o jejich dům a o všechno kolem domu a zahrady, každý rok jezdili na dovolenou. Zesnulý byl hlava rodiny a vždy si věděl se vším poradit. Když se seznámila se svých budoucím manželem, tak její zesnulý otec viděl dalšího muže do domu a začal R. Ž. učit, jak se opravují auta, protože byl „kluk ze sídliště“, který vyrůstal pouze s matkou. Když se jim narodili 2 synové, měl velkou radost, že má dva krásné vnuky. Zeť zesnulého R. Ž. napsal, že ho tchán zasvěcoval do tajů automobilů. Času, který spolu strávili v dílně, bylo nepočítaně. Často je musely ženy večer z dílny vyhánět. Pro něj to bylo něco nového a neznámého, protože vyrůstal na sídlišti v paneláku jen s matkou. Společně se pustili do oprav domu a možnost přiučit se byla k nezaplacení. Společné dovolené byly vždy plné pohody a smíchu. Zesnulý byl tím, za kým si R. Ž. vždy chodil pro radu. Starší vnuk nezletilý „TULIPÁN“ *) popsal, že vždy po škole chodíval za dědou. Pomáhal mu rozebírat věci, krmit králíky. Díval se s ním každé odpoledne na televizi a povídal si s ním. Zesnulý mu splnil jeho sen o návštěvě Bošovické zoologické zahrady s papoušky o prázdninách. Zeť R. Ž. své písemné vyjádření doplnil zprávou jeho lékařky MUDr. M. Š., že u ní byl léčen pro akutní stres způsobený úmrtím tchána včetně uvedení léčiv, která mu lékařka předepsala. V hlavním líčení poté své vyjádření rozšířil, když uvedl, že zesnulý byl v domě, kde žijí s manželkou, hlava rodiny, automechanik, dokázal si poradit se vším, když člověk potřeboval pomoci a poradit, mohl se na něj kdykoliv obrátit a pro R. Ž. je po jeho smrti trošku problém nyní tuto funkci zastupovat. Manželka zesnulého J. K. uvedla, že se seznámili se zesnulým na mysliveckém plese v lednu 1977 a v prosinci 1977 uzavřeli manželství. Měla po rodičích starší domek, který spolu zrenovovali. Zesnulý dokázal vše spravit, nic pro něj nebyl problém. Sousedi k nim chodili, když něco potřebovali a zesnulý všem pomohl. Chodili spolu na plesy, rádi tancovali a bavili se. Jezdili stanovat na Šumavu, do Jižních Čech, do Krkonoš, „na kapra“ do Třeboně. Jejich vnuky zesnulý miloval, „kluci“ s nimi trávili víc času než s rodiči. Když byli v důchodu, koupili si motorku a začali jezdit jako v mladých letech, navštívili známá místa, jezdili na motosrazy a získali nové kamarády.
43. Ze všech výše popisovaných okolností vyplývá existence kvalitních mezilidských vztahů mezi zesnulým a poškozenými. Ostatně, obviněný v tomto směru ani nevznesl konkrétní protiargumenty, jimž by tento záměr byl schopen zvrátit či alespoň zpochybnit. Není zde sice možné činit závěr o společné domácnosti, tak jak to učinil soud druhého stupně z informace o tom, že obě rodiny bydlely v jednom domě, nicméně není pochyb o společném soužití obou rodin, tj. rodiny K. a rodiny Ž. To lze dokumentovat např. vyjádřením staršího vnuka nezletilého „TULIPÁNA“ *), že chodil vždy po škole za dědou či vyjádřením zetě R. Ž., že trávil velké množství času s tchánem v dílně. Nelze pochybovat o důležitosti zesnulého pro poškozené, když z vyjádření R. Ž. vyplývá, že zesnulý byl zjevně autoritou pro obě rodiny (tuto roli převzal R. Ž. až po jeho smrti a činí mu jisté obtíže jí dostát). Dlužno dodat, že společná domácnost není zákonnou podmínkou či kriteriem přiznání náhrady nemajetkové újmy nebo její výše. Popisované skutečnosti zároveň svědčí o tom, že zeť sice nebyl se zesnulým v příbuzenství založeném pokrevní linií, nýbrž na základě manželského svazku s jeho dcerou, avšak přesto zde byl výrazný pozitivní vztah k zesnulému, takže jmenovaného lze považovat za osobu zesnulému blízkou a za osobu, která splňuje kriteria §2959 o. z., a tedy osobu, která je oprávněna nárokovat náhradu nemajetkové újmy (jeho vztah k zesnulému byl a je z popsaných důvodů srovnatelný se vztahy, které fungují obvykle mezi pokrevními příbuznými).
44. Dále bylo nutno zabývat se posouzením relevantních okolností na straně obviněného (škůdce, původce zásahu), tedy otázkou míry zavinění, jeho postoje k činu, dopadem události do sféry jeho a jeho rodiny a jeho majetkovými poměry. Obviněný čin spáchal z nedbalosti, avšak s plným zaviněním, neboť spoluúčast na zavinění nehody ze strany zesnulého nebyla zjištěna. K činu se doznal a vyslovil svou odpovědnost za úmrtí poškozeného V. K. Učinil písemné prohlášení, že si je vědom této skutečnosti, že v důsledku dané tragické události nezvratným způsobem zasáhl do života pozůstalých rodinných příslušníků zemřelého. Rozhodl se spolu se svou rodinou poskytnout poškozeným podle svých finančních možností peněžitou pomoc nad rámec jejich nároků na náhradu škody hrazené ČSOB pojišťovnou a.s. a zavázal se uhradit poškozeným určitou finanční částku. V hlavním líčení se poškozeným omluvil a spolupracoval s pojišťovnou. Co se týče osobních a majetkových poměrů obviněného, pak je zjištěno, že je povoláním truhlář, nezaměstnaný, evidován na úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, má 4 nezletilé děti. Jeho manželka je na mateřské dovolené, není držitelkou řidičského průkazu kvůli epilepsii. Pokud jde o dopad jeho činu na něj a jeho rodinné příslušníky, pak následek postihuje negativně především jeho manželku a jeho děti, neboť nesou finančně důsledky jednání obviněného a při absenci jejího řidičského oprávnění mají např. ztížené možnosti dopravy dětí k lékaři. U něj se dopad primárně projevuje v omezení možnosti získat práci, vzhledem k uloženému zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. V této souvislosti je třeba opětovně připomenout jeho odsouzení pro shora popsaný čin, jež je na místě hodnotit ve vztahu ke kriteriu satisfakce z hlediska poškozených.
45. Nejvyšší soud shrnuje, že obviněný, který byl výlučným viníkem (původcem) smrti poškozeného V. K., se ke svému činu a jeho tragickému následku postavil k věci výrazně sebekriticky, doznal se, opakovaně vyjádřil lítost a zavázal se, a to i za situace, kdy je zjevné, že náhradu škody i nemajetkové újmy bude realizovat ČSOB Pojišťovna, a. s. z titulu tzv. povinného ručení, přispět určitou částkou poškozeným a již uhradil poškozené J. K. částku 26.000,- Kč. Pokud poškození namítli, že obviněný již neuhradil další částky, pak tuto okolnost nelze přeceňovat. Je totiž nutno mít na zřeteli jeho složitou osobní, rodinnou a materiální situaci, která mu v současnosti zjevně neumožňuje danému slibu dostát. Ostatně, jak vyplynulo z výpovědi jeho manželky, odškodnění měl řešit půjčkou od rodičů.
46. Pokud jde o zavinění obviněného, pak ten se svým jednáním dopustil nedbalostního trestného činu, který spočíval v porušení důležité povinnosti uložené mu coby řidiči motorového vozidla zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Konstatovanou nedbalost při páchání trestného činu lze vnímat jako neutrální prvek, na rozdíl od situací, v nichž by pachatelovo jednání vykazovalo úmysl či v jeho rámci dokonce zvlášť zavrženíhodný úmysl. Takové úmyslné jednání by bezezbytku mohlo vést ke zvýšení přiznávaného nároku, stejně jako na druhé straně by v rovině občanskoprávního řízení způsobení smrti bez zavinění či při aplikaci objektivní odpovědnosti vedlo spíše k úvahám o odškodnění v menším rozsahu. Obviněný se dopustil porušení zejména ustanovení §4 písm. a), písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
47. Pokud se týká majetkových poměrů obviněného, coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy, je nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho quasimoderačním významu. Kritérium zkoumání majetkových poměrů obviněného (škůdce) nesmí představovat otázku, zda tento disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, jinými slovy zda je bohatý či chudý. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou tedy v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Majetkové poměry, stejně jako realizace práva na obhajobu, nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Musí proto představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy. Na druhou stranu nelze zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení.
48. Vedle zhodnocení určujících kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy považuje dovolací soud v rámci svého rozhodnutí za potřebné vyjádřit se k samotnému rozsahu takového nároku. Přijetí současného občanského zákoníku na jedné straně odstranilo absenci propracovanější úpravy pro odškodnění nemateriální újmy sekundárních obětí, kdy dřívější pravidla přiznávala pouze paušální částky bez zohlednění specifik jednotlivých případů, na druhé straně vyvolalo u širší veřejnosti ničím nepodložené představy o několikanásobném, potažmo dokonce nelimitovaném, navýšení dříve přiznávaných částek, jež byly tvořeny jednorázovými sumami 240 tis. Kč v případě pozůstalého rodiče a dítěte, resp. ve výši 175 tis. Kč u sourozenců. Je pravdou, že původní paušální limit lze za současného stavu vnímat jako nízký, a to minimálně u nejužších vazeb, jakými jsou rodiče a děti či manželé, a to současně s ohledem na specifika každého jednotlivého případu a jeho individuálního odrazu ve sféře poškozeného. Jak však již bylo uvedeno výše, primárním zájmem zákonodárce bylo sice odstranění paušálních zákonných náhrad, nikoli zpochybnění samotné rozhodovací činnosti soudů, která se k této problematice před nabytím účinnosti současného občanského zákoníku vyvinula, a tím vědomě nastolení stavu diskontinuity v rozhodovací činnosti. Není přitom od věci uvést, že zákonodárce dosud v jiných právních předpisech vymezení odškodnění pozůstalých konkrétními minimálními jednorázovými částkami, svojí výší se zásadně neodlišující od původní občanskoprávní úpravy, neopustil. Příkladmo lze uvést, že v ustanovení §271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění účinném od 1. 10. 2015, je jako jednorázové odškodnění pozůstalých stanovena částka nejméně 240 000 Kč pro každou zde konkrétně vymezenou osobu.
49. Pakliže některé úvahy, které vedou polemiku s částkami, které jsou v obdobných případech přiznávány jako nemajetková újma v cizozemských (zejména anglosaských) řízeních, poukazují na nepoměrně vyšší sumy poskytované poškozeným, je třeba konstatovat, že takový pohled nesmí zůstat plochý, ale je nezbytné, aby reflektoval veškeré prvky dané zahraniční úpravy. Na rozdíl od řízení ve státech, které do jedné částky, často skutečně dosahující řádově milionů, subsumují veškeré druhy škody a újmy, které poškozený je s to nárokovat, česká právní úprava důsledně rozlišuje nároky, které vyplývají z aktuální podoby občanského zákoníku (například vedle náhrady nemajetkové újmy jde o náhradu nákladů na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, ve smyslu ustanovení §2966 o. z. apod.)
50. Toliko pro srovnání lze dodat, že také jiné evropské právní úpravy se v obdobných případech převážně pohybují při stanovení výše nemajetkové újmy za usmrcení blízké osoby v rozmezí od 200 tis. Kč do 500 tis. Kč (20 tis. EUR - Belgie, Rakousko, Slovinsko, Švýcarsko). Některé státy (Finsko, Švédsko, Maďarsko) dokonce kompenzují nemajetkovou újmu v ještě nižším rozpětí od 100 tis. Kč do 200 tis. Kč, popřípadě u nich zákonná úprava takové nemajetkové újmy zcela absentuje, resp. náhradu nemajetkové újmy sekundárních obětí vůbec neumožňuje (Německo, Nizozemsko). Hlavní roli při stanovení konkrétní částky v uvedených mantinelech hrají jednak okolnosti případu a samozřejmě již konstatovaná blízkost osobního vztahu, kde nejvíce náleží pozůstalým rodičům, dětem a manželům, méně pak dalším příbuzným (sourozenci), přičemž jejich nárok může být podmíněn sdílením společné domácnosti.
51. Srovnání lze vést i směrem k dosavadním případům jiných forem nemajetkové újmy (typicky v intencích §2958 o. z.). V případě, že z takových titulů přiznané částky mnohdy přesahují úhrady přiznávané poškozeným podle §2959 o. z., pak na takový postup nelze pohlížet jako na rozpor mezi proporcionálním posuzováním újmy způsobené úmrtím blízké osoby a újmy, která vznikla poškozenému na jeho zdraví v podobě bolesti, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy. Je nezbytné si uvědomit, že úmrtím blízké osoby, jakkoliv se jedná o citelné útrapy, které sekundární oběť pociťuje, dochází k zásahu do její psychické sféry, zatímco v případech podléhajících úpravě §2958 o. z. přichází do úvahy širší paleta kompenzace nejen za zásah do psychické, ale též do dalších sfér života postiženého jedince.
52. Jak již bylo poukázáno výše, při úvahách o výši úhrady nemajetkové újmy je třeba důsledně vycházet z principu proporcionality tak, aby výsledná částka nemajetkové újmy v penězích nevyvolávala v rámci společnosti představu o disharmonii právního systému, ale naopak ospravedlňovala její legitimní očekávání, současně však při respektování předem jasných a pevných kritérií. Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 přichází s požadavkem, aby při rozhodování obecné soudy porovnávaly částky relutární náhrady s jinými případy, a to nejen v obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst nebo ochranu dobrého jména. Ztráta blízké osoby je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných), dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého. Takovou nemajetkovou újmu pociťují pozůstalí velmi úkorně, a o to více naléhavě se jeví potřeba, aby výše náhrady byla z pohledu žalobců spravedlivě stanovená.
53. Nejvyšší soud z hlediska konstatovaného zachování proporcionality dodává, že je nutné, aby shora uvedená komparace odrážela rovněž specifika, která mezi nemajetkovou újmou utrpěnou za úmrtí blízké osoby a naopak v důsledku porušení jiných osobnostních práv panují. V případě, že k odškodnění nemajetkové újmy podle §2959 o. z. dochází v důsledku projednané a meritorně rozhodnuté trestné činnosti, za niž byla pachateli uložena trestní sankce, je nezbytné i takovýto postup v podobě projednání věci orgány činnými v trestním řízení považovat za určitý satisfakční prvek z hlediska společenského vnímání. Ten naopak rozhodování o jiných osobnostních právech v rámci občanskoprávního řízení postrádá, resp. poskytuje v jiné podobě (např. zveřejnění omluvy nebo dání prostoru na vysvětlující reakci). Je-li tak prováděno srovnání odškodňovací praxe případů usmrcení osoby blízké (a to navíc v důsledku trestné činnosti), se situacemi žalob dotýkajících se typicky újmy způsobené např. bulvárním periodikem, je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, kdy škůdce-pachatel, je již za své jednání postižen trestní sankcí, tedy nejcitelnějším možným zásahem, který právo vůči jeho osobě přiznává. Naopak absence daného postihu v rámci občanskoprávního řízení musí vést k zohlednění této skutečnosti při konstrukci výše přiznávaného nároku, který pak představuje realizaci preventivně-sankčního principu odškodňování nemajetkové újmy tak, aby se škůdce do budoucna vyvaroval obdobného protiprávního jednání, a toto se mu v dalších případech nevyplácelo. Takovou komparací pak dochází k prolnutí uvedené preventivně-sankční funkce (I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012), s funkcí satisfakční, v jejímž rámci jde o zmírnění následků neoprávněného zásahu (I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015).
54. Dovolací soud proto na tomto místě uzavírá, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je třeba podřadit příslušná kritéria na straně poškozeného i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání do sféry obou takových subjektů. Duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcením blízké osoby je pro účely stanovení výše náhrady třeba posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvinout pouze od okolností, jež jsou v rámci adhezního řízení řádně doloženy a prokázány poškozeným (příp. obviněným). Pouze komplexní posouzení vzneseného nároku umožní rozhodnout bez nutnosti dalšího dokazování, které by svým rozsahem směřovalo nad zákonem stanovený účel trestního řízení. V opačném případě bude na místě poškozeného s takovým nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně je nezbytné postupovat na základě principu proporcionality, který zohlední i obdobné, v minulosti posuzované případy tak, aby soudní praxe mohla postupovat s co možná největší snahou o eliminaci nahodilého přiznávání rozdílných peněžitých částek, což by ve výsledku vedlo k právní nejistotě zúčastněných stran řízení. Ač nelze spravedlivě vyžadovat, aby pro takové případy byl opětovně zaveden jakýkoliv paušální limit, jako tomu bylo v minulosti, je třeba stále vnímat výši přiznané částky ve světle dosavadní judikatorní praxe a zachování její kontinuity, při zohlednění jiných kompenzačních nároků, které poskytují zvláštní hmotněprávní předpisy, jakož i při doplňujícím porovnání se stavem v obdobných cizozemských úpravách. Dovolacímu soudu se proto jeví jako ospravedlnitelné, aby se stanovení výše náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 tis. Kč až 500 tis. Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Nutno zdůraznit, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (např. v podobě rozdílné formy zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé osobě, apod.). V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb pak bude uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno. Lze přitom poukázat, že při shora uvedeném vnímání výše náhrady nemajetkové újmy za smrt osoby blízké, nestojí Nejvyšší soud osamoceně, ale jeho názor je sdílen též v odborné literatuře (srov. např. Žďárek, R., Těšinová, J., Škárová, M., Waltr, R., Púry, F. a kol., Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví, 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2015, str. 52).
55. V neposlední řadě je možno poukázat na to, že dovolacím soudem konstatované základní rozpětí plně odráží jeho dosavadní přístup v obdobných případech a vychází též z progrese, kterou přinesly změny v úpravě odškodňování nemajetkové újmy. Po přijetí současného občanského zákoníku to byla právě již uvedená Metodika, která vyplnila prostor, jenž vznikl v důsledku zrušení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (tzv. náhradová vyhláška). Ačkoliv, jak dovolací soud již zdůraznil, Metodikou aplikovaný mechanismus dopadá výhradně na případy stanovení výše náhrad bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §2958 OZ, a nikoli na odškodnění při usmrcení osoby blízké, nelze odhlédnout od určité paralely při snaze o maximální aktualizaci hodnot, které odráží současné celospolečenské očekávání. Při převzetí bodového systému ze zrušené vyhlášky, Metodika dospěla k potřebě zvýšení hodnoty jednoho bodu ze 120 Kč na 1 % hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl takový nárok. V roce 2014 tak došlo ke skokovému zvýšení jednoho bodu na částku 251,28 Kč. Daný nárůst přestavuje 2,1 násobek původního stavu. Jestliže současně při kompenzaci smrti blízké osoby dovolací soud akceptuje – pro typové případy – horní hranici 500 tis. Kč, jedná se, vzhledem k původnímu nastavení ve smyslu paušální částky reflexní újmy dle §444 odst. 3 předchozího občanského zákoníku ve výši 240 tis. Kč, o navýšení, které plně odráží novou koncepci a úpravu v obdobné sféře.
56. V rámci takto stanovených mantinelů Nejvyšší soud zkoumal míru naplnění shora prezentovaných kritérií, přičemž se zřetelem k výše popsaným konkrétním okolnostem dospěl k závěru, že spravedlivou a přiměřenou náhradu nemajetkové újmy představuje ve vztahu k pozůstalým manželce J. K. a dceři M. Ž. částka 500 000 Kč, ve vztahu k pozůstalým vnukům nezletilému „TULIPÁNU“ *) a nezletilému „PETRKLÍČI“ *) částka 300 000 Kč a ve vztahu k pozůstalému zeťovi R. Ž. částka 200 000 Kč. Při svém rozhodování ovšem musel zohlednit, že jmenovaní poškození již od ČSOB Pojišťovny, a. s., obdrželi z daného titulu plnění, a to J. K. ve výši 500 000 Kč, M. Ž. ve výši 350 000 Kč, nezletilý „TULIPÁN“ *) stejně jako nezletilý „PETRKLÍČ“ *) ve výši 100 000 Kč a R. Ž. ve výši 50 000 Kč. Poškozená J. K. nadto ještě obdržela plnění od obviněného ve výši 26 000 Kč.
57. Nejvyšší soud ještě zdůrazňuje, že při určení výše částek, jež jako náhrada nemajetkové újmy náležely jmenovaným poškozeným, provedl porovnání s věcí řešenou ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Z uvedené věci je nezbytné připomenout existenci významných, specifických okolností, které odůvodnily prolomení horní hranice uváděného základního rozpětí 240 000 až 500 000 Kč. V tam posuzované věci zemřela při dopravní nehodě matka sedmileté dívce, která byla přímo osobně přítomna u jejího úmrtí, což její prožitek ze ztráty podstatným způsobem zintenzivnilo a nelze pochybovat, že i do budoucna se bude duševní utrpení při vzpomínkách na tragickou událost obnovovat. Zároveň zesnulá matka poškozené dívky byla jejím jediným fakticky pečujícím a spolužijícím rodičem, neboť její biologický otec o ni nejevil zájem. Nejvyšší soud tyto skutečnosti v dané věci shledal do té míry významnými a specifickými, že v jejich důsledku překročil horní hranici uvedeného základního rozpětí a přiznal poškozené sedmileté dívce finanční částku zvýšenou za každou z uvedených dvou specifických okolností o 100 000 Kč, tj. celkem o 200 000 Kč. V nyní posuzované věci se Nejvyšší soud otázkou existence specifických okolností zabýval také, avšak za zjištěného skutkového stavu takové okolnosti neshledal.
58. Na základě důkladného zvážení veškerých podstatných okolností Nejvyšší soud zrušil z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 6 To 234/2015, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným J. K., M. Ž., nezletilému „TULIPÁNU“ *), nezletilému „PETRKLÍČI“ *), a R. Ž . Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným M. Ž. nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, nezletilému „TULIPÁNU“ *) nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, nezletilému „PETRKLÍČI“ *) nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč a R. Ž. nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené M. Ž., nezletilého „TULIPÁNA“ *), nezletilého „PETRKLÍČE“ *), a R. Ž. odkázal se zbytkem jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. pak poškozenou J. K. odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
________________________________
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.