ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1507.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1507/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 dovolání, které podal obviněný Mgr. T. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 12 To 28/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 118/98, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 1 T 118/98, byl obviněný Mgr. T. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost U., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči tomuto rozsudku podali odvolání obviněný, jeho manželka Mgr. A. P. a v neprospěch obviněného státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 12 To 28/2008, byl z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného uznal vinným, že
v období od konce května do konce srpna 1996 v L., okr. M., poté, co dne 28. 5. 1996 zneužil svého postavení ve společnosti a nechal podepsat statutárním orgánům společnosti CH. G., a. s., L., Ing. D. N. a Ing. V. B. ve více vyhotoveních kupní smlouvu uzavíranou s kupující Z. U., poslední stranu s ověřenými podpisy statutárních orgánů použil k vyhotovení pěti dalších kupních smluv na nemovitosti ve vlastnictví Ch., a. s., které nebyly schváleny orgány společnosti k prodeji a přičemž takto odprodal:
1) dne 4. 6. 1996 sám sobě pozemky o výměře 285 m2, o výměře 405 m2 a pozemkové parcely o výměře 5 917 m2 v Z. u L., v katastrálním území Z. u L. vedené na listu vlastnictví vedené u Katastrálního úřadu M. v hodnotě 2 000 000,- Kč, za částku 100 000,- Kč,
2) dne 20. 6. 1996 P. Š., nemovitosti se stavební parcelou o výměře 856 m2 v obci L., v katastrálním území H. L. uvedené na listu vlastnictví vedené u Katastrálního úřadu M. v hodnotě 3 000 000,- Kč, za částku 3 500 000,- Kč,
3) dne 1. 7. 1996 J. D., R. J., a D. M., pozemky parcelní číslo o výměře 41 556 m2 v obci L., okres M., v katastrálním území L. u L. uvedené na listu vlastnictví vedené u Katastrálního úřadu M. v hodnotě nejméně 370 000,- Kč, za částku 316 000,- Kč,
4) dne 28. 8. 1996 společnosti K., spol. s r. o., zastoupené M. M., pozemky, a to pozemkové parcely o výměře 4 092 m2, o výměře 4 387 m2, o výměře 14 167 m2, o výměře 10 981 m2, o výměře 3 988 m2 v obci L., v katastrálním území H. L. uvedené na listu vlastnictví vedené u Katastrálního úřadu M. v hodnotě 3 200 000,- Kč, za částku 714 560 Kč,
5) dne 28. 8. 1996 P. V., nemovitosti, a to dům se stavební parcelou o výměře 485 m2 a pozemkové parcely o výměře 2 340 m2 v obci M., v katastrálním území M. uvedené na listu vlastnictví vedené u Katastrálního úřadu M. v hodnotě 3 000 000,- Kč, za částku 1 829 679,- Kč,
přičemž obžalovaný svým protiprávním jednáním způsobil Ch., a. s., L., nyní U., a. s., celkovou škodu ve výši nejméně 11 570 000,- Kč.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 50 000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost U., a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl ve výroku o vině obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na dalších nesprávných hmotně právních posouzeních.
V podání obviněný uvedl, že si je vědom, že v řízení u dovolacího soudu a v dovolání mohou být napadána jen hmotně právní pochybení. Nemůže proto namítat své pochyby o tom, zda v jeho věci před krajským soudem rozhodoval zákonný soudce ani brojit proti neúměrné délce trestního řízení, když stíhaných skutků se měl dopustit v roce 1996. I spisová značka prvostupňového soudu (sp. zn. 1 T 118/98) nasvědčuje nezvyklým průtahům v této věci, na kterých se nijak nepodílel. Taktéž vyslovil domněnku, že odvolací soud pochybil i z hlediska hmotného práva.
Obviněný připomněl, že soud druhého stupně jej uznal vinným tím, že nechal podepsat ve více vyhotoveních určitou kupní smlouvu a použil ji k vyhotovení dalších smluv o převodu nemovitostí z majetku poškozené společnosti na třetí osoby, přičemž „svým protiprávním jednáním způsobil škodu ve výši 11 570 000,- Kč “. Vytkl, že úvaha soudů obou stupňů o tom, že škodou je hodnota pozemků (nemovitostí) převedených poškozeným na jiné osoby, a to bez ohledu na skutečnost, kolik poškozený na kupní ceně za ně obdržel, je nesprávná. Zmínil, že judikatura zastává názor, že škodou způsobenou trestným činem je zmenšení majetku poškozeného (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. rozh. tr.). Konstatoval, že i stávající praxe stojí na závěru, že rozhodující je to, o co se majetek poškozeného zmenšil, nikoli to, o co se pachatel obohatil, přičemž odkázal na příslušnou část publikace – Trestní zákon, Komentář, C. H. BECK, Praha 2003. Škodou není jen zmenšení majetku, ale případně i ušlý zisk (o ten však v souzené věci nešlo). Obviněný namítl, že majetek poškozeného se zmenšil jen o rozdíl cen, které byly poškozenému skutečně zaplaceny, a cen, které byly zjištěny jako obvyklé (tržní) ceny převáděných nemovitostí. Nezmenšil se však o souhrn cen těchto nemovitostí (jež byly podle výroku rozsudku převedeny bez souhlasu a vědomí jejich vlastníka, tj. poškozeného), ale o rozdíl souhrnu těchto cen a částek, které byly jako kupní cena vlastníku těchto nemovitostí skutečně zaplaceny, resp. jako kupní ceny dojednány. Škoda, která by takto byla souzeným skutkem způsobena, by nebyla ani poloviční, což by se muselo zásadně odrazit v postavení obviněného [§265i odst. 1 písm. f) tr. ř.], především v kvalifikaci souzeného jednání.
Dále obviněný odkázal na rozhodnutí publikované v dřívějším Bulletinu Nejvyššího soudu (č. 3/1978, poř. č. 27), podle něhož k dokonání trestného činu podvodu nestačí, aby se pachatel dopustil podvodného jednání, musí dojít i k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podle výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu však [v případě útoku pod bodem 2)] „takto odprodal“ dne 20. 6. 1998 P. Š. nemovitosti v hodnotě 3 000 000,- Kč za částku 3 500 000,- Kč. Proto nedošlo ani k obohacení obviněného ani osoby, která dotyčnou nemovitost koupila, protože tato nemovitost byla podvodně prodána za víc peněz, než byla její skutečná hodnota. Podle shora citovaného judikátu, v praxi stále použitelného, nenastalo obohacení žádné osoby, a proto nemůže jít o podvod. Obviněný připomněl, že byl sice uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 tr. zák., avšak při útoku uvedeném ve výroku odvolacího soudu pod bodem 2) nemohlo ani pojmově dojít k obohacení kohokoli na úkor poškozeného. Poškozený totiž obdržel vyšší cenu, nežli jakou hodnotu měla převáděná věc. Proto zmíněný útok nemohl být dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu. Tento jediný útok přitom představuje téměř třetinu škody, kterou měl způsobit.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č. j. 12 To 28/2008-3081.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce připomněl, že podstata uplatněných námitek, které se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá ve zpochybnění způsobu, jímž soudy přistoupily ke stanovení výše způsobené škody. Konstatoval, že výhrady obviněného nepostrádají opodstatnění. Při úvahách o výši škody se totiž soudy obou stupňů zabývaly pouze znalecky stanovenými cenami předmětných nemovitostí, aniž by braly zřetel na otázku, zda prodávající, který podvodným jednáním obviněného převedl na kupující nemovitosti ze svého majetku, za tyto nemovitosti obdržel nějakou (a jak vysokou) kupní cenu. To je však, jak důvodně namítl obviněný, pro stanovení výše škody způsobené trestným činem, zásadní otázka. Při stanovení výše škody se podle §89 odst. 12 tr. zák. vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Pokud má být škoda vyjádřením majetkové újmy na straně poškozeného, není možné odhlížet od kompenzace, kterou v daném případě mohl obdržet od kupujících v podobě úhrady kupní ceny. Z tohoto důvodu nelze podle státního zástupce akceptovat názor Vrchního soudu v Praze, že inkaso kupní ceny prodávajícím má význam toliko z hlediska náhrady způsobené škody a z hlediska trestnosti předmětného jednání je irelevantní. Úhradu kupní ceny by totiž [s výjimkou útoku pod bodem 1) výroku o vině] realizovaly osoby odlišné od obviněného, a navíc by tak činily podle uzavřené kupní smlouvy. Jestliže tyto kupní smlouvy byly uzavřeny kupujícími jednajícími v omylu a bez skutečné vůle prodávajícího, jedná se o kontrakty neplatné, z čehož plyne povinnost smluvních stran vrátit si to, co z takové smlouvy obdržely (jinak by se bezdůvodně obohatily). Státní zástupce poznamenal, že tento závěr má rovněž dopad na otázku náhrady škody, o níž by zřejmě trestní soud neměl v rámci adhezního řízení vůbec věcně rozhodovat a měl by odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Do doby vrácení navzájem poskytnutého plnění však majetek prodávajícího nebyl (v případě úhrady kupní ceny) zkrácen o celou hodnotu předmětných nemovitostí, nýbrž pouze o případný rozdíl mezi uhrazenou kupní cenou a hodnotou dotyčných nemovitostí zjištěnou znaleckým zkoumáním.
Dále státní zástupce uvedl, že pokud je za majetkovou škodu považován rozsah zmenšení majetku poškozeného trestným jednáním obviněného, nemůže být případná kompenzace výplatou kupní ceny pomíjena ani při stanovení výše škody způsobené trestným činem. Namítl, že soudy činné v této věci však otázku úhrady kupní ceny na základě kupních smluv popsaných ve výroku o vině prakticky nezkoumaly, tato okolnost nebyla náležitě objasněna, nefiguruje v popisu skutku a není zřetelně vyjádřena ani v důvodech rozhodnutí, a proto se popis skutku dostal do rozporu s jeho právním posouzením. Státní zástupce poznamenal, že v uvedeném směru mají význam jen částky kupní ceny reálně uhrazené kupujícími, nikoli formální výše kupní ceny zakotvená ve smlouvě, jak naznačuje obviněný. Dovolací námitky tudíž označil za důvodné.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, státní zástupce vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný vznáší v podrobnostech výhradu, že škodu nelze stanovit součtem hodnot převáděných nemovitostí, ale je třeba odečíst částky zaplacené na základě kupních smluv, které soudy označily za podvodně uzavřené. Zdůrazňuje, že správné posouzení této otázky má význam i pro právní posouzení předmětného skutku. Tato námitka uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zatížen tvrzenou právní vadou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Podle §89 odst. 12 věty první tr. zák. platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.
Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou (může být vyšší i nižší), přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Podle §133 odst. 2 obč. zák. platí, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Z ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vyplývá, že k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva.
Podle §2 odst. 3 věty první zák. č. 265/1992 Sb. platí, že právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze a podrobně rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, z jehož zjištění i odvolací soud vycházel, vyplývají okolnosti, které znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, naplňují. Obviněný nechal ve více vyhotoveních podepsat kupní smlouvu uzavíranou mezi společností Ch. G., a. s., a Z. U., přičemž poslední stranu s ověřenými podpisy statutárních orgánů jmenované společnosti použil k vyhotovení pěti dalších kupních smluv na nemovitosti ve vlastnictví Ch. G., a. s., které nebyly jejími statutárními orgány k prodeji schváleny. Tyto smlouvy byly předloženy Katastrálnímu úřadu v M., jehož pracovníci K. P. [u smluv pod body 1), 3) až 5) výroku] a Mgr. J. M. [u smlouvy pod bodem 2) výroku] povolovali vklad do katastru nemovitostí. Současně jako svědci shodně zdůraznili, že ničeho podezřelého si na smlouvách nevšimli (str. 19 a 24 rozsudku prvostupňového soudu). Jmenovaní pracovníci byli tudíž uvedeni v omyl (ohledně zákonnosti předmětných smluv) a v příčinné souvislosti s tímto omylem učinili majetkovou dispozici (povolení vkladu práva do katastru nemovitostí). Dále je zjevná i příčinná souvislost mezi učiněnou majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku ve výši nejméně 11 570 000,- Kč (Ch. G., a. s.) a obohacením obviněného nebo jiných osob na straně druhé. Z hlediska subjektivní stránky obviněný jednal „v přímém úmyslu (dolus directus) podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem“ (str. 35 rozsudku soudu prvního stupně). Lze oprávněně konstatovat, že na úmyslné zavinění v činu obviněného, byť se k trestné činnosti nedoznal, bylo v soudním řízení důvodně usuzováno z prokázaných zcela konkrétních skutečností objektivní povahy, které se týkaly jeho jednání. Nejvyšší soud toliko dodává, že ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. ohledně způsobení značné škody, i zavinění z nedbalosti.
S dovolací námitkou obviněného, jež se týká nesprávně stanovené výše škody, nelze souhlasit. Soudy obou stupňů totiž nepochybily, pokud považovaly celou stanovenou cenu předmětných nemovitostí za škodu, která byla trestným činem způsobena.
Již Krajský soud v Ústí nad Labem, z jehož skutkových zjištění, jak již bylo řečeno, vycházel v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze, se ohledně způsobené škody důvodně opřel o revizní znalecký posudek vypracovaný Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v B. a stvrzený u hlavního líčení výpovědí znalkyně Ing. arch. M. T., jenž reflektoval ceny nemovitostí obvyklé v daném místě v roce 1996. V tomto směru bylo postupováno v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.
Z rozhodnutí publikovaného pod č. 71/1971 Sb. rozh. tr., na něž obviněný v dovolání upozorňuje, vyplývá, že při stanovení výše škody způsobené trestným činem (podle §132 tr. zák.) je třeba vycházet ze skutečné škody, která představuje majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen, a ne z výšky obohacení pachatele, tedy z přírůstku na majetku pachatele získaného trestným činem. Byť se tento judikát týká trestného činu, který byl již v roce 1990 zrušen, lze jej i v současnosti přiměřeně použít.
Námitku obviněného, že chybně nedošlo k odečtení finančních částek, jež měly být podle jednotlivých smluv poškozené společnosti Ch. G., a. s., zaplaceny, není možno akceptovat. Jeho jednáním byla společnost Ch. G., a. s., poškozena, a to na podkladě podvodných kupních smluv, které vůbec neuzavřela. Přitom šlo výhradně o nemovitosti, tj. věci svým charakterem nezastupitelné, jež vlastník ani neměl v úmyslu pod body 1) a 4) rozsudečného výroku prodat (měly být vloženy do dceřiných společností – viz svědecké výpovědi Ing. D. N., Ing. V. B. a Ing. R. D. na str. 6, 7 a 11 rozsudku prvostupňového soudu). V daném případě byla za skutečnou škodu důvodně považována úhrnná hodnota všech pěti znalecky ohodnocených nemovitostí, neboť v této výši byl majetek poškozené společnosti zmenšen. To platí i pro dílčí skutek (útok) pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, byť hodnota nemovitosti byla nižší než finanční částka, která měla být kupujícím zaplacena. Nutno zdůraznit, že u všech pěti podvodných smluv přešlo, a to s ohledem na znění jejich textu, vlastnické právo k nemovitosti na kupujícího dříve (vkladem práva do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §133 odst. 2 obč. zák.), než byla (měla být) zaplacena kupní cena, čímž byl trestný čin dokonán. Současně je potřebné poznamenat, že před dokonáním trestného činu nebyly ve prospěch poškozené společnosti vynaloženy žádné finanční prostředky.
Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 11 Tz 276/2000, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc svěřena, ji, s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si takovou věc přisvojí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., neboť s ní tímto způsobem nakládá jako s věcí vlastní. Pokud je tímto jednáním pachatele způsobena škoda, pak při zjišťování její výše je třeba vycházet z hodnoty prodané věci (§89 odst. 12 tr. zák.), a to i tehdy, pokud pachatel výnos z prodeje převede na vlastníka věci. V takovém případě převod výnosu z neoprávněného prodeje je již jen náhradou škody způsobené trestným činem, která může být významná pouze z hlediska stanovení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost“ (viz rozhodnutí č. 21/2002-II. Sb. rozh. tr.). Byť se jednalo o jiný trestný čin, než je podvod podle §250 tr. zák., tak v judikované i nyní projednávané trestní věci je společným znakem skutečnost, že po dokonání trestného činu, může být plnění ve prospěch poškozeného považováno toliko za náhradu již vzniklé škody.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. bývá často páchán porušením smluvního ujednání, což odporuje i příslušným ustanovením např. občanského či obchodního zákoníku. Tato skutečnost samozřejmě nebrání trestnímu postihu jeho pachatele. V dané trestní věci byla výše škody, kterou svým jednáním obviněný způsobil, náležitě zjištěna, jak bylo shora popsáno. Proto již není nezbytně potřebné zjišťovat, zda kupující uvedení v podvodných smlouvách zaplatili poškozené společnosti CH. G., a. s., (nyní U., a. s.) nějaké finanční částky, případně v jaké výši. Tento závěr je důvodný i s ohledem na skutečnost, že poškozená společnost byla s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl obviněný důvodně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., čemuž odpovídá ve výroku o vině téhož rozhodnutí i aplikovaná právní věta. Současně připomíná, že jednání obviněného vykazovalo znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zmíněná mírnější právní kvalifikace byla použita v rámci kompenzace průtahů v trestním řízení, které obviněný nezavinil a jež byly též zohledněny v uloženém trestu.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní námitky, které obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k