ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1514.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1514/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 dovolání, která podali obviněný E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. L. obviněný V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., a obviněný L. B., rozený T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 11 To 63/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 12/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. S. a V. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, byli uznáni vinnými:
1/ obvinění U. E. O., E. S., V. H., L. B., O. P. a K. P., že
v Ú. n. L. a na jiných nezjištěných místech se U. E. O. a E. S. dohodli s V. H. na nelegálním dovozu omamné látky kokain do Č. r. z ostrova C. přes N. k. a následně pak U. E. O. spolu s E. S. prostřednictvím V. H. celou akci z Č. r. řídili a E. S. ji financoval, když na základě této dohody s E. S. a U. E. O., V. H. nejprve oslovil a najmul P. V., a K. P., a za jejich pomoci i O. P., a dohodl se i s . B., jehož činnost byla rovněž usměrňována E. S. a U. E. O., a následně naplánovali cestu na ostrov C., kterou organizačně zajistil zejména V. H., přičemž dne 23. 9. 2003 L. B., V. H., P. V., K. P., O. P. odcestovali osobním vozidlem Audi 6, registračního čísla z D. do A., odkud pokračovali letecky na ostrov C., a to tak, že dne 24. 9. 2003 odletěli V. H., P. V. a L. B. a dne 25. 9. 2003 O. P. a K. P., na ostrově C., N. k., na základě předchozí dohody s U. E. O., jím předal dosud neustanovený muž vystupující pod jménem B. kapsle s kokainem a poučil je, jak mají tyto kapsle polknout, a přepravit je tak v trávícím traktu přes hranice, přičemž tuto látku poskytl P. V., později prostřednictvím L. B. K. P., O. P. s tím, že tato látka byla určena také pro L. B., který spolkl asi 50 kapslí s kokainem, P. V. však poté odmítla distribuovat tuto drogu v trávicím traktu a po vyloučení z organismu ji muži vystupujícímu pod jménem B. vrátila, O. P. a K. P. provezli tuto látku ve svém trávicím traktu dne 3. 10. 2003 do A., v úmyslu společně s V. H. dovézt tyto kapsle s kokainem do Č. r. přes S. r. N., aby je tak předali E. S. a U. E. O., přičemž po dovozu drogy kokain do Č. r. byli dne 5. 10. 2003 v 19.05 hod. zadrženi policií na hraničním přechodu v H., po zadržení K. P. vydala 66 kapslí s kokainem a O. P. 2 kapsle s kokainem, kokain je uveden v Příloze č. 1 jako omamná látka zařazená do seznamu I. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách v smyslu zákona č. 167/1998 Sb.
2/ obvinění E. S. a V. H., že
E. S. při setkání s V. H. v Ú. n. L. vzbudil u V. H. rozhodnutí, aby pod hrozbou smrti zastřelením působil na P. V., která dne 19. 11. 2003 vypovídala před policejním orgánem jako svědek ve věci trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů v souvislosti s jejich cestou na ostrov C., N. k., za účelem distribuce kokainu do Č. r., v tom smyslu, aby změnila svoji původní výpověď a na základě toho V. H. dne 4. 1. 2004 kolem 12.30 hod. navštívil P. V. v místě jejího trvalého bydliště v D. – K., P., kde požádal K. B., který s ním přijel na uvedené místo, aby sdělil P. V., že s ní chce V. H. hovořit, po tomto sdělení P. V. odešla na místo, kde na ni V. H. čekal, zde ji V. H. žádal, aby změnila svoji svědeckou výpověď, kterou učinila v souvislosti s distribucí kokainu z ostrova C. do Č. r. s tím, že má za úkol ji zastřelit, pokud nebude ochotna výpověď změnit a v důsledku tohoto nátlaku P. V. přislíbila V. H., že o změně výpovědi bude uvažovat.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě ad 1/ u obviněných U. E. O., E. S., V. H. a L. B. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., u obviněných O. P. a K. P. jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Dále v bodě ad 2/ rozsudečného výroku kvalifikoval jednání jednak obviněného V. H. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a jednak obviněného E. S. jako návod k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Za to byli odsouzeni obviněný U. E. O. podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, obviněný E. S. podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, obviněný V. H. podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněný L. B. podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou a obvinění O. P. a K. P. podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění E. S., V. H., L. B. a O. P. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 11 To 63/2005, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Obvinění E. S., V. H. a L. B. podali proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný E. S. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V kontextu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v bodě 1/ napadeného rozsudku spočívá jeho stanovisko o nesprávném právním posouzení skutku ve skutečnostech, které se vztahují k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., avšak „vzhledem k praxi, že podání ústavní stížnosti musí předcházet dovolání, aplikuje tato porušení na ustanovení o nesprávném právním posouzení skutku“. V tomto směru obviněný v podrobnostech poukázal na neobvyklý postup orgánů činných v trestním řízení, pokud byl obviněný V. H. poté, co sdělil okolnosti vedoucí k trestnímu stíhání dovolatele, propuštěn z vazby a svědkyně P. V. nebyla vůbec stíhána, když navíc příslušník Národní protidrogové centrály pro jmenovanou sháněl v P. bydlení a zaměstnání. Podle jeho názoru tyto skutečnosti předznamenávaly postoj orgánů přípravného řízení a soudů obou stupňů k hodnocení provedených důkazů v jeho neprospěch, zejména změn ve výpovědi obviněného V. H. a odposlechů telefonních hovorů; s důkazy svědčícími ve prospěch dovolatele bylo naopak nakládáno jako s důkazy nevěrohodnými. Konstatoval, že snahou orgánů činných v přípravném řízení bylo do paměti svědků dostat spojení jména E. a příjmení S. V další části svého podání se obviněný pozastavil nad tím, že svědkyně P. V., ač byla od počátku členkou organizované skupiny, věděla, proč se na C. jede a zúčastnila se prvotních fází polykání kontejnerů s drogou, přičemž neučinila nic, aby odvrátila škodlivý následek, který realizovali ostatní, nebyla trestně stíhána. Navíc nebylo nikterak reagováno na rozpory v jejích výpovědích, přičemž v tomto ohledu dovolatel naznačil jinou možnou verzi děje, než kterou tato svědkyně popsala. K bodu 2/ rozsudečného výroku obviněný namítl, že soudy obou stupňů v popisu skutku uvedly, že u obviněného V. H. vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin, nikoliv, že ho navedl. Zdůraznil, že je možné vzbudit rozhodnutí i bez vůle jednajícího dosáhnout určitého následku, zatímco návod jednoznačně směřuje k vyvolání chtěného následku. V této souvislosti se obviněný v podrobnostech zabýval výpověďmi spoluobviněného V. H. i některých svědků. Dospěl k závěru, že za situace, kdy jmenovaný nikdy netvrdil, že by ho za poškozenou poslal E. S. a že by jí říkal, že má za úkol jí zastřelit, a ani svědek K. B. stojící velmi blízko nic takového neslyšel, nelze zjistit z čeho soudy obou stupňů dovodily, že se dopustil účastenství na předmětném trestném činu. Vzhledem k tomu, že soudy pomíjejí okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele a naopak akcentují náznaky svědčící proti němu, tak minimálně v tomto bodě spočívá jeho odsouzení na nesprávném právním posouzení skutku, stejně jako nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně včetně vadného řízení, které jim předcházelo a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. H. shledal důvody dovolání v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán - přísedící senátu, když tato námitka byla u hlavního líčení vznesena. Zdůraznil, že nelze přihlížet k vyjádření dotčeného. Existenci obavy, že by přísedící J. L. mohl být podjatý, obviněný postavil na tvrzení, že jmenovaný byl členem přestupkové komise, která spadala pod vedoucího odboru vnitřních věcí M. ú. v D., kterým byl otec dovolatele. Rovněž uvedl, že J. L. znal jeho osobu velmi dobře ze sportovního tenisového oddílu v D. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. s tím, že jednání mělo být posouzeno podle §187 odst. 1, 2 tr. zák. V naznačeném ohledu uvedl, že jednal pouze se spoluobviněným U. E. O., přičemž o možnosti převozu kokainu se dozvěděl až na ostrově C. Konstatoval, že jeho postavení ve věci se blíží pozici spoluobviněných O. P. a K. P. K závěru soudu, že šlo o spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, obviněný zdůraznil, že organizace se týkala pouze jednání mezi ním a U. E. O., a tudíž chyběla návaznost na další osobu, která by svým postavením naplnila uvažovanou právní kvalifikaci jednání, když k dosud neustanovenému cizinci vystupujícímu pod jménem B. neměl žádný vztah a na ostrově C. mohl být osloven kýmkoliv. Proto je přesvědčen, že organizovaná skupina působící ve více státech prokázána nebyla; v opačném případě by musela vykazovat takovou míru plánovitosti jednání a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, aby byla co největší možnost realizace trestné činnosti. Obviněný uzavřel, že hodnocení soudu o existenci právní kvalifikace jednání obviněných není podloženo důkazy a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný L. B. uvedl jako důvod dovolání ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého podání předně poukázal na několikeré změny výpovědi spoluobviněného V. H. v průběhu trestního řízení, přičemž vyjádřil názor, že s ohledem na provedený znalecký posudek z oboru psychologie, z něhož vyplývá, že jmenovaný má nadprůměrné sklony k záměrnému účelovému zkreslování informací ve svůj prospěch, lze těžko posoudit, ve kterých částech je jeho výpověď pravdivá. V případě svědkyně P. V. je podle dovolatele její výpověď ve vztahu k jeho osobě nevěrohodná. Zdůraznil, že se nelze ztotožnit s tím, že tato svědkyně sama dobrovolně upustila od dokonání trestného činu. Konstatoval, že od počátku věděla, že se má podílet na dovozu drog do Č. r., s cestou souhlasila, drogy napolykala a dostavila se na letiště, kde si teprve vše rozmyslela. Navíc byly prokázány její neobvyklé kontakty s policisty během přípravného řízení, které sice soudy neshledaly podstatnými, ale podle dovolatele mohly mít na celou věc dopad, a to i při zvážení skutečnosti, že svědkyně nebyla v dané věci obžalována. Obviněný uvedl, že z výpovědí spoluobviněných O. P. a K. P. nic zásadního ve vztahu k jeho osobě nevyplývá. Pokud ve svých výpovědích uvádějí, že tobolky s kokainem jim měl přinést právě L. B., tak tvrzení postrádá logiku, neboť jak dále uvedli, byli instruováni černochem B., který měl také kontrolovat, zda je správně polykají. Navíc obviněná K. P. hovořila anglicky a nebyl důvod, aby se s B. nedomluvila sama. Pokud jde o pořízené odposlechy telefonních hovorů, tak veškeré hovory týkající se dovolatele byly v průběhu hlavního líčení věrohodně vysvětleny. Z odposlechů naopak vyplývá, že spoluobviněný V. H. objednával hotel a letenky pouze pro 4 osoby a pro tyto také plánoval cestu na ostrov C. Tato skutečnost podporuje obhajobu dovolatele spočívající v tvrzení, že původně na ostrov vůbec letět nechtěl a rozhodl se k tomu bezprostředně před cestou do A. Pokud tedy danou cestu vůbec neplánoval, nemohl být účasten organizované skupiny ve smyslu trestního zákona působící ve více státech. Z odposlechů je zřejmé, že před uvedenou cestou obviněný nebyl v kontaktu se žádným ze spoluobviněných a na ničem se s nimi nedomlouval. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby jeho osobu ve smyslu §226 písm. c) tr. ř. zprostil v plném rozsahu obžaloby.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný E. S., konstatoval, že jeho námitky zpochybňující správnost způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně nejsou způsobilé tento dovolací důvod obsahově naplnit. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž vznesl obviněný V. H., uvedl, že v daném případě dovolatel svými výhradami sice řádně tento dovolací důvod uplatnil, avšak jeho námitky jsou zjevně neopodstatněné. V této souvislosti poukázal, že pokud by z postupu přísedícího J. L. v hlavním líčení vznikly pochybnosti o jeho nestrannosti, mohlo by to být eventuálně důvodem pro jeho vyloučení, avšak obviněný a ani jeho obhájce neuplatnili v průběhu jednání soudu prvního stupně jedinou námitku proti jeho činnosti. Státní zástupce dále odkázal na příslušné pasáže usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, z něhož je zřejmé, že přísedící J. L. zná obviněného pouze od vidění a že nebyl v žádném bližším kontaktu s obviněným V. H. a ani s jeho rodiči. Rovněž upozornil, že obviněný svou námitku podjatosti vznesl až v samém závěru hlavního líčení, i když ji mohl uplatnit již po zahájení a seznámení se s předsedou senátu a přísedícími, a tudíž je nutno ji považovat za účelovou, ve snaze oddálit rozhodnutí ve věci a zpochybnit průběh již dokončeného dokazování. Navíc podle státního zástupce musí mít poměr vyloučené osoby k věci či osobám zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o její schopnosti přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajících objektivně. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ve svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé, tak podle státního zástupce nelze pod něj subsumovat jednak tu část námitek, která se týká role obviněných V. H. a K. P. v celém případu a způsobu hodnocení jejich výpovědí, výpovědi svědka T. M. i obsahu záznamu telefonních odposlechů, a jednak veškeré výhrady obsažené v dovolání obviněného L. B. Jmenovaný předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje a soustřeďuje se na zpochybňování obsahu výpovědí spoluobviněných V. H., K. P. a O. P., které jsou podle tohoto dovolatele rozporuplné a nevěrohodné, a na prezentaci vlastního stanoviska k údajům vyplývajícím ze záznamů telefonních odposlechů. Státní zástupce uvedl, že obviněný L. B. nevytkl napadenému usnesení žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, a proto navrhl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítnout, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Odlišné stanovisko však zaujal k dovolání obviněného E. S. v té části, v níž zpochybnil právní kvalifikaci svého jednání v bodě 2/ rozsudečného výroku jako návodu k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Podle státního zástupce vyplývá ze skutkových zjištění popsaných v odůvodnění rozhodnutí, že obviněný V. H. měl přistoupit k vydíráni P. V. „za úkol“ (tj. nejednalo se o jeho vlastní rozhodnutí) a že tento obviněný poté, kdy mu jmenovaná sdělila, že bude o změně své výpovědi uvažovat, dodal, že bude obviněného E. S. informovat o jejich dohodě o změně výpovědi. Dále je z prokázaného nadřízeného postavení obviněného E. S. vůči obviněnému V. H. a z celkové jeho organizátorské role v celém případu zřejmé, že soudy obou stupňů oprávněně rozhodly o vině tohoto obviněného návodem k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného E. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Pokud obviněný V. H. zpochybnil správnost právního závěru soudů obou stupňů o tom, že posuzovaný trestný čin spáchal jako člen organizované skupiny a současně ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, lze tuto argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou. Ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině je zřejmé, že obviněný věděl, že se na realizaci posuzovaného trestného činu podílí společně s dalšími osobami. Každá z těchto osob i on plnili podle předem připraveného plánu určité úkoly, které ve svém souhrnu vedly k dokonání předmětného trestného činu. Realizace těchto úkolů byla koordinována obviněnými U. E. O. a E. S., přičemž tímto způsobem obviněný chtěl předmětný čin spáchat, tj. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. byla zahrnuta jeho zaviněním ve formě přímého úmyslu. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný V. H. věděl, že jde o organizovanou skupinu ve shora uvedeném smyslu, která působí nejméně ve dvou státech včetně Č. r., a tudíž byla dána i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání jmenovaného obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil obviněný V. H., je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Účelem citovaného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno připomenout, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud, vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 tr. ř. není založeno pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999).
Podle ustálené judikatury poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Z dikce zmíněného ustanovení trestního řádu vyplývá, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně.
Obviněný V. H. shledává důvody vyloučení přísedícího J. L. z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. v tom, že v době řízení před soudem prvního stupně mohl být podjatý, neboť působil v přestupkové komisi M. ú. v D., která byla součástí odboru vnitřních věcí zmíněného úřadu, jehož vedoucím byl otec obviněného. Dále uvádí, že jmenovaný znal velmi dobře jeho osobu ze sportovního oddílu.
Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že námitkou obviněného V. H. o podjatosti přísedícího J. L. se soudy obou stupňů zabývaly, a to v procesním stadiu před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, respektive předtím, než rozhodl o podaných odvoláních soud druhého stupně. V tomto směru ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný V. H. v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 1. 2005 uvedl: „Namítám podjatost soudu, a to konkrétně jednoho člena ze senátu, přísedícího J. L., který je mým dlouholetým známým, známe se z D. z místa bydliště, L. se zná dobře s mými rodiči, a proto se domnívám, že senát v tomto složení není schopen ve věci spravedlivě rozhodnout. Pokud jsem dotazován, proč s uvedenou námitkou jsem nepřišel již dříve v úvodu hlavního líčení, ale přicházím s ní až v závěru, uvádím, že se k tomu vyjadřovat nebudu.“ (č. l. 1069 spisu). O vznesené námitce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, výrokem podle §31 odst. 1 tr. ř. za použití §30 tr. ř. tak, že přísedící J. L. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci (č. l. 1071a spisu). V odůvodnění tohoto rozhodnutí prvostupňový soud konstatoval: „Přísedící J. L. podle svého vyjádření nemá žádný poměr k věci ani osobám, jež v této trestní věci vystupují jako obžalovaní, svědkové, obhájci a podobně. Obžalovaného H. zná pouze od vidění z D. a v žádném bližším kontaktu s ním, ani s jeho rodinou nikdy nebyl a není. Vzhledem k tomu, že obžalovaný H. uvedenou námitku vznesl až v samém závěru hlavního líčení, přičemž od jeho počátku věděl, že jedním z přísedících je J. L., považuje soud toto jeho jednání za účelové, vedené snahou oddálit rozhodnutí ve věci. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že obžalovaný se odmítl vyjádřit k tomu, proč zmíněnou námitku neuplatnil již v úvodu hlavního líčení. U výše jmenovaného nejsou rovněž dány důvody pro vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu ustanovení §30 odst. 2, 3 tr. ř., neboť nebyl činný v přípravném řízení v této trestní věci a nerozhodoval v ní ani u soudu vyššího stupně.“ Za této situace soud prvního stupně neshledal žádný z taxativně stanovených důvodů předpokládaných ustanovením §30 tr. ř.
Stížnosti, které obvinění V. H., E. S. a L. B. proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podali, byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 11 To 65/2005, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty (č. l. 1219 až 1224 spisu). V odůvodnění usnesení se vrchní soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a zejména akcentoval, že přísedící J. L. nemá k žádnému z obviněných jakýkoliv osobní vztah, přičemž „o úzce přátelském vztahu, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, nehovořil ani obžalovaný V. H.“. Uzavřel, že „vzhledem k tomu, že ve věci nebyly objektivně zjištěny takové skutečnosti, které by mohly vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudu a nelze důvodně ani předpokládat, že by už i s ohledem na vyjádření J. L. mohly být případně zjištěny výslechy, které navrhovala provést obhajoba, je napadené rozhodnutí v souladu se zákonem“. (vše na č. l. 1223 až 1224 spisu).
Po zvážení uvedených okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů při rozhodování o případném vyloučení přísedícího senátu, jenž spolurozhodoval u soudu prvního stupně, vycházely, plně opodstatňují z nich vyplývající závěry. Za situace, kdy nebylo zjištěno, že by přísedící J. L. měl k obviněnému, resp. k některému z obviněných či jejich obhájcům, nebo k projednávané věci nějaký bližší či vysloveně osobní vztah, nelze jeho podjatost dovozovat z obecných tvrzení předkládaných dovolatelem, které se navíc míjí se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu a z obsahu dotčených rozhodnutí. Za dané situace nelze než konstatovat, že přísedící J. L. nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, neboť nevznikly pochybnosti o jeho nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud v této části shledal dovolání obviněného V. H. jako zjevně neopodstatněné.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z tohoto zřetele nelze akceptovat výhrady obviněných, jimiž zpochybňují dodržení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tak je tomu v případě, pokud namítají chybné hodnocení výpovědí obviněných, svědků a obsahu záznamů telefonních odposlechů soudem. Je zřejmé, že všechny tyto výhrady, jež jsou v jednotlivých dovoláních podrobně rozvedeny, jsou primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci. Jak již bylo výše řečeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Uplatněný dovolací důvod nemohou naplnit ani tvrzení dovolatelů poukazující na postup orgánů činných v trestním řízení vůči některým spoluobviněným a svědkům.
Obviněný L. B. se v mimořádném opravném prostředku soustřeďuje, a to kromě výše konstatovaných výtek stran tvrzených skutkových vad napadeného rozhodnutí, na vlastní verzi průběhu skutkového děje, aniž by své námitky zaměřil na právní posouzení přisouzeného skutku či je spatřoval v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zřejmé, že jeho dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny nejen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i v celém ustanovení §265b tr. ř. Proto není možné se jimi v dovolacím řízení věcně zabývat.
Nejvyšší soud se dále zabýval těmi námitkami obviněných E. S. a V. H., které směřují do správnosti právního posouzení zjištěného skutku, a tudíž je lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný E. S. namítl, že popis skutku v bodě 2/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevystihuje zákonné znaky skutkové podstaty návodu k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., neboť konstatování „vzbudil u V. H. rozhodnutí“, nevyjadřuje jeho účastenství na předmětném trestném činu. S těmito výhradami však nelze souhlasit.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. platí, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce).
Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je návodcem ten, kdo v jiném úmyslně vyvolá rozhodnutí spáchat trestný čin; návod musí směřovat vůči individuálně určené osobě a k individuálně určenému trestnému činu, přičemž čin musí být konkretizován alespoň v hlavních rysech. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoliv např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či jinou formu.
Z tzv. právní věty ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu se ohledně obviněného E. S. podává, že navedl jiného ke spáchání trestného činu spočívajícího v tom, že jiný pohrůžkou násilí jiného nutil, aby něco konal a takový čin spáchal na svědkovi.
Podle názoru Nejvyššího soudu obsahuje skutková část výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zcela konkrétní skutková zjištění, která odpovídají zákonným znakům návodu k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný E. S. navedl obviněného V. H. k tomu, aby pod hrozbou zastřelení donutil svědkyni P. V. ke změně její svědecké výpovědi, kterou učinila v předmětné trestní věci v přípravném řízení, přičemž obviněný V. H. skutečně následně navštívil jmenovanou svědkyni a snažil se jí přimět pod hrozbou zastřelením ke změně výpovědi.
V tomto ohledu soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl: „Po uvážení toho, co H. V. v průběhu předmětného vydírání sdělil, zejména že má za úkol ji zastřelit, když nezmění výpověď, a když mu řekla, že o změně bude uvažovat, dodal, že následujícího dne bude informovat S. o jejich dohodě o změně její výpovědi, spolu s tím, že S. znal obsah výpovědi V., nebyl spokojen s jejím obsahem a vyjadřoval se v tom směru, že není problém nechat tuto svědkyni zmizet, jak vyplývá z výpovědí K. a K., dále po uvážení toho, že H. pro S. pracoval, plnil beze zbytku jeho příkazy, S. vůči němu vystupoval dominantně, jak vyplývá z pořízených odposlechů, dospěl soud k závěru, že jediným možným a logickým řešením uvedeného je, že k předmětnému vydírání H. přiměl S.“ (str. 26 rozsudku). S tímto názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem se Vrchní soud v Praze plně ztotožnil (viz str. 29 až 31 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z popsaných skutečností vyplývá, že v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním, kdy výpověď svědkyně P. V. byla významným usvědčujícím důkazem v projednávané trestní věci, obviněný E. S. navedl ke spáchání trestného činu vydírání obviněného V. H., který měl z jmenovaného evidentně respekt a byl ve vztahu k němu v podřízeném postavení. Navíc ze skutkových zjištění plyne, že sám obviněný V. H. neměl důvod jmenované svědkyni vyhrožovat, a to vzhledem k obsahu své výpovědi, kterou ostatní spoluobviněné usvědčoval.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný E. S., je nutno uvést, že patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. V případě obviněného však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných řádných opravných prostředcích všech obviněných (o odvoláních) rozhodl po provedeném přezkumu a podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný sice odkázal na znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jak již bylo výše rozvedeno, ani jeho relevantně uplatněné námitky není možné akceptovat. S poukazem na všechny tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného E. S. zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o obviněného V. H., byla dovolacím soudem zjištěna případnou dovolací námitka týkající se nesprávného právního posouzení zákonného znaku „organizovaná skupina působící ve více státech“, v důsledku čehož mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá takový čin ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Organizovanou skupinou se obecně rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a postačí, když je tímto způsobem proveden i jen jeden akt trestné činnosti. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině a postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Pokud pachatel spáchá trestný čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, musí vědět, že jde o organizovanou skupinu ve shora uvedeném smyslu, která působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně Č.r.
Ze skutkových zjištění, jak jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že v posuzovaném případě šlo o trestnou činnost spáchanou více osobami, jejichž vzájemný vztah s ohledem na určitou hierarchii jejich postavení a rozdělení jednotlivých úkolů v rámci činnosti skupiny včetně plánovitosti a koordinovanosti byl takový, jaký předpokládá zákonný pojem organizované skupiny ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. V této spojitosti v odůvodnění rozsudku prvostupňový soud mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný O. zajistil kontakt na ostrově C. za účelem převozu kokainu, naplánoval cestu na tento ostrov, kterou finančně zajišťoval obžalovaný S. Obžalovaní O. a S. řídili průběh celé akce. Dávali pokyny ohledně zabezpečení a realizace této cesty zejména obžalovanému H. Ten podle jejich pokynů zajistil (najal) jak osoby, které v trávícím traktu kokain převezli, tak zabezpečil letenky na C. a ubytování na tomto ostrově, organizoval přepravu tam i kontakt s černochem B., jež doručil drogu.“ Soud prvního stupně rovněž zdůraznil: „Všem obžalovaným, i P. a P., jak vyplývá z jejich výpovědí, bylo známo, že na činu se podílí více osob, které mají různé postavení a různé přesně rozdělené úlohy, přičemž čelní postavení měli obžalovaní O. a S., kteří dávali pokyny H., B. a v cizím státě nejméně B. Na nejnižším stupni uvedené skupiny se nacházeli najatí „polykači“ kokainu – P., P.“ (vše na str. 20 a 21 citovaného rozsudku). Pokud jde o obviněného V. H. je nepochybné, že se na celé akci významným způsobem podílel, a to nejenom společně s obviněnými, ale i dalšími nezjištěnými osobami. Věděl, že akce je naplánována a její realizace koordinována obviněnými E. S. a U. E. O., a rovněž si byl vědom, že se spolu s těmito osobami podílí na plnění jednotlivých úkolů směřujících ke zdárnému úspěchu celé trestné činnosti.
Z učiněných skutkových zjištění je rovněž zjevné, že všichni obvinění včetně obviněného V. H. byli obeznámeni s tím, že se jedná o přepravu drog z ostrova C. přes A. a N. do Č. r., a že do celé akce jsou zapojeni cizinci působící v jiných zemích („…nejméně černoch jménem B., který podle P., P. a V. se s H. nesetkal v souvislosti s projednávaným činem poprvé, podle nich se s H. znali.“ - viz str. 21 rozsudku prvostupňového soudu). Obviněnému bylo rovněž známo, že uvedené seskupení, do něhož se vědomě za účelem nelegálního dovozu kokainu všichni obvinění sdružili, působilo na území dvou států N. k. a Č. r., tj. ve více státech. S poukazem na tyto okolnosti, stejně jako při zvážení postavení obviněného V. H. v organizované skupině a obsahu i rozsahu jeho zapojení do trestné činnosti, lze souhlasit se závěrem soudů obou stupňů, že svým jednáním naplnil po formální i materiální stránce všechny znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Proto nebylo možno ani tyto námitky jmenovaného obviněného, jež relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání, jednak obviněného L. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., jednak obviněných E. S. a V. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k