ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.17.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 17/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2006 dovolání, které podal obviněný P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 2/2000, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, a to v celém rozsahu. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za to byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Proti konstatovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný P. L. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného P. L. uznal vinným, že
v době od 30. 3. 1993 do 22. 1. 1996 v O. a R., okres D., jednak jako podnikatel - fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem P. L. – V., jednak jako společník a jednatel společnosti V. I., spol. s r. o., při dovozu koberců neuváděl v podkladech, rozhodných pro vyměření celních poplatků, skutečné údaje o celní hodnotě dováženého zboží, když v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 písm. e) celního zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k ceně za ně placené nepřipočetl náklady jeho dopravy na místo, kde vstupovalo do tuzemska, předstíraje, že tyto jsou hrazeny zahraničním dodavatelem a zapříčinil tak ke škodě státu na celních poplatcích únik v úhrnné výši 887.451,- Kč, z toho na cle únik ve výši 185.340,- Kč a na dani z přidané hodnoty pak únik ve výši 702.111,- Kč.
Popsaný skutek byl vrchním soudem právně posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Konstatovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. L. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný připomněl, že v odvolání vznesl námitky týkající se dvou okruhů problémů. Jednak šlo o změnu situace na úseku celních předpisů v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a jednak o skutečnost, že pro jednání, které bylo předmětem obžaloby, byl postižen příslušnými správními orgány pro spáchání celního deliktu, a proto bylo třeba aplikovat zásadu „ne bis in idem“.
Obviněný uvedl, že odvolací soud připustil, že jako fyzická či právnická osoba byl odvolatel v rámci řízení o celním deliktu skutečně postižen. Podle soudu však správní rozhodnutí z větší části postihovalo jednání, které svým rozsahem i způsobeným následkem bylo podstatně závažnější, než toliko nezahrnutí nákladů na dopravu zboží v jeho zahraničním úseku do celní hodnoty tohoto zboží. S poukazem na tuto skutečnost učinil závěr, že předmětnou námitku ohledně nerespektování zásady „ne bis in idem“ nelze akceptovat.
S tímto názorem obviněný vyjádřil nesouhlas, neboť podle jeho mínění soud vychází z nesprávného právního posouzení. V této spojitosti konstatoval, že i odvolací soud připustil postih, který se týkal jednání, jež bylo předmětem obžaloby. Připomněl, že již v odvolání poukazoval na stanovisko Generální prokuratury ČR č. j. IV Spr. 322/93 k souběhu spáchání trestného činu a celního deliktu. Podle tohoto stanoviska byla-li pro celní delikt postižena fyzická osoba jako podnikatel a bude-li pro tento skutek zakládající tento delikt současně stíhána pro trestný čin, může dvojímu postižení zabránit ustanovení §172 odst. 2 písm. b) tr. ř., pokud sankce za celní delikt dostatečně postihly podnikatele i jako fyzickou osobu a způsobily mu dostatečnou újmu. Za zásadní a průlomové dovolatel považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 To 738/2003, neboť překonává dosavadní soudní praxi, podle které trestnímu stíhání pro týž skutek nebrání ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. okolnost, že obviněný byl pro přestupek postižen. Zdůraznil, že podle tohoto rozhodnutí popsaná situace nekoresponduje s nynějším zněním §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy postaveny na roveň ústavních předpisů a ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy přímo aplikovatelné obecnými soudy. S poukazem na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ratifikovanou i Českou republikou je podle konstatovaného rozhodnutí třeba vztáhnout zásadu „ne bis in idem“ i na činy spadající pod přestupky, a to ve všech v úvahu připadajících kombinacích.
Dále obviněný rozvedl své výhrady k rozhodnutí vrchního soudu ohledně odvolací námitky týkající se změny situace na úseku celních poplatků v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, v rámci které i soud prezentoval názor, že v současné době by nemohl žádným způsobem clo zkrátit, což potvrdil i důkaz - vyjádření Generálního ředitelství cel ČR. V rámci polemiky s touto částí rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že „nesprávným právním hodnocením dospívá k závěru, že toto se týká pouze stavu, kdy bych zboží dovezl až po 1. 5. 2004, k této situaci však nedošlo a je třeba vycházet ze stavu věci, který je zřejmý i z vyjádření znalkyně, podle které z přechodných ustanovení celního zákona by se i nyní na zboží dovezené do 30. 4. 2004 vztahovaly do té doby platné předpisy. Podobný závěr zaujal odvolací soud i pokud jde o DPH. Přestože z vyjádření znalkyně je zcela zřejmé, že v daném případě bych nyní já plátcem daně nebyl, neboť povinnost odvést daň dopadá na dopravce, soud vychází z toho, že v případě DPH týkající se dopravy zboží dováženého na území ČR, by byly užity i dnes předpisy platné před 30. 4. 2004. Vrchní soud dále uvádí, že DPH se sice za splnění konkrétních zákonných podmínek plátci daně vrací, ale plátce má za povinnost daň přiznat a odvést a že tuto povinnost jsem já řádně nesplnil. K tomu bych chtěl poznamenat, že DPH jsem skutečně doplatil a byla mi vrácena. V kontextu výše uvedeného se měly soudy obou stupňů zabývat otázkou společenské nebezpečnosti a následků neodvedení DPH - tuto námitku jsem opakovaně u soudů obou stupňů vznesl.“ Podle obviněného je nesporné, že vstupem České republiky do Evropské unie došlo i k podstatné změně sociálně politických poměrů, když v důsledku toho došlo k zásadním legislativním změnám. Stanovisko odvolacího soudu, že clo i DPH by nemohl zkrátit, pokud by šlo o stav, kdy zboží by bylo dovezeno po 1. 5. 2004 (k čemuž nedošlo), a proto je nutno aplikovat tehdejší právní úpravu, považuje za chybné, neboť je v rozporu s ustanovením §65 tr. zák., jež pojednává o zániku trestnosti činu. Podle čl. 4 závazného předpisu Evropského společenství, celního kodexu Společenství, celní kontrole nepodléhá zboží zcela vyrobené nebo získané na celním území společenství, a tudíž nepodléhá celnímu dohledu ani clu. V těchto okolnostech obviněný shledal důvody pro které mělo být v odvolacím řízení postupováno podle §226 písm. e) tr. ř., což navrhoval u veřejného zasedání i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolání obviněného je opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem, ale podle jiného než uplatněného zákonného ustanovení [§265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], přičemž ani tyto námitky neshledává opodstatněnými. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za úplná a správná též odvolací soud, neboť byla prokázána jak výpověďmi svědků, tak komplexem listinných důkazů, zejména závěry znaleckého posudku a výpovědí znalkyně před soudem k posouzení dopadu namítané změny, spočívající v zákazu dovozních a vývozních cel v celní unii. Na str. 6 a 7 rozsudku jsou odůvodněny závěry soudu, že i po 30. 4. 2004 jsou za obchody uskutečněné do tohoto data vyměřována cla a dávky podle do té doby platných celních předpisů, a tudíž i v takto zjištěném jednání obviněného je nutno spatřovat vědomé způsobení škody zkrácením daně a cla. V této souvislosti je nutno odmítnout i argumentaci dovolatele, že zjištěné jednání nemá potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Podle státní zástupkyně se odvolací soud rovněž náležitě vypořádal na str. 7 a 8 rozsudku s námitkami obviněného, že trestní stíhání je podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné. Připomněla, že v přestupkovém řízení bylo postiženo jednání obviněného, jímž způsobil mnohamilionové úniky na cle a DPH, odlišně, zejména tím, že zboží k výměře cla zařadil nesprávně do sazebníku. V úvahu lze vzít možnost ustanovení §94 zákona o přestupcích, podle kterého správní orgán své pravomocné rozhodnutí o přestupku zruší, zjistí-li, že osoba, která byla uznána vinnou z přestupku, byla za týž skutek soudem pravomocně odsouzena nebo obžaloby zproštěna. V rámci trestního řízení odvolací soud zohlednil a ve výroku o trestu započetl skutečnost předchozího postihu za přestupek. Státní zástupkyně současně zdůraznila, že pokud obviněný měl za to, že trestní stíhání bylo nepřípustné, mohl se nápravy tohoto stavu domáhat jen s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na popsanou situaci nedopadá. Podle jejího názoru je z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a tím, jak se s nimi odvolací soud vypořádal, patrné, že napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami ohledně právního posouzení skutku, přičemž i námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem, ale podle jiného než uplatněného zákonného ustanovení, jsou neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Z výše konstatovaných dovolacích námitek obviněného mimo jiné vyplývá tvrzení, že trestní stíhání jeho osoby bylo ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné a mělo být zastaveno, případně že mělo být postupováno podle §226 písm. e) tr. ř. Oproti názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jak byl vysloven v písemném vyjádření k dovolání, Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §59 odst. 1 tr. ř., tj. podle obsahu učiněného podání. Byť v mimořádném opravném prostředku obviněný výslovně uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je s ohledem na obsah dovolání zjevné, že měl na mysli i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
V ustanoveních §11 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, kdy je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Nepřípustnost trestního stíhání vyplývá též ze zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin.
Okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v ústavních předpisech, v ustanoveních trestního řádu a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
V tomto směru je základní vnitrostátní normou předně článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jenž stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky stejný je i obsah ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., který tuto zásadu rozvíjí, a z něhož vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obdobně je nepřípustnost trestního stíhání vymezena i v ustanoveních §11 odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“ V této souvislosti je potřebné odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k aplikaci tohoto ustanovení Úmluvy, kterou se podrobněji zabýval i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, tj. rozhodnutí, které je zmiňováno v dovolání.
Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, je nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin - trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek - přestupek a trestný čin - přestupek které řeší ustanovení §76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Současně Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí zdůraznil, že ohledně vztahu přestupek - trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví se otvírá prostor k vnitrostátnímu přímému použití článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek.
Podle ustálené rozhodovací soudní praxe je skutkem určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení, zda jde o týž skutek je zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem čin. Po hmotně právní stránce představuje jeden skutek i souhrn dílčích útoků tvořících pokračující jednání, avšak po procesní stránce je každý takový dílčí útok samostatným skutkem (§12 odst. 11, 12 tr. ř.).
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben, jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv z nich vyplývající závěry právní.
Námitku týkající se nerespektování zásady ne bis in idem v trestním řízení obviněný P. L. uplatnil již v odvolacím řízení. V této souvislosti Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval: „..obžalovaný, ať už jako fyzická či právnická osoba, byl skutečně v rámci řízení o celním deliktu rozhodnutím příslušných celních orgánů postižen, a to rozhodnutím Celního úřadu v O. ze dne 8. 8. 1997 a ze dne 22. 1. 1998, mimo jiné zčásti i pro jednání, o kterém je nyní rozhodováno soudem. Je však třeba také uvést, že uvedená rozhodnutí z větší části postihovala obžalovaného pro jednání, které svým rozsahem i způsobeným následkem bylo podstatně závažnější, než toliko nezahrnutí nákladů na dopravu zboží v jeho zahraničním úseku do celní hodnoty tohoto zboží. V obou případech šlo především o nesprávné sazební zařazení zboží k výměře celní sazby a tímto jednáním došlo k úniku na cle a dani z přidané hodnoty ve výši několika milionů Kč. Za dané situace má tedy odvolací soud za to, že uvedenou námitku obžalovaného nelze akceptovat a otázku dřívějšího postihu obžalovaného lze hodnotit v rámci úvah o jeho trestním postihu, což také odvolací soud učinil.“ (vše na č. l. 7 a 8 napadeného rozsudku).
S tímto právním názorem není možno zcela souhlasit.
Z trestního spisu vyplývá, že rozhodnutím Celního úřadu v O. ze dne 8. 8. 1997, sp. zn. TR 61/145/97/Po, byl obviněný, a to jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského listu pod obchodním jménem P. L., uznán odpovědným ze spáchání celního deliktu ve smyslu ustanovení §298 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., tj. celního zákona v tehdy platném znění, (dále jen „cel. zák.“), jehož se dopustil způsobem uvedeným v §293 písm. d) cel. zák. Za toto jednání mu byla celním úřadem uložena ve smyslu ustanovení §299 odst. 1 písm. a) cel. zák. sankce pokuty ve výši 1.000.000,- Kč, kterou byl povinen uhradit do třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „Celní úřad O. propustil v období let 1993-1995 účastníkovi řízení na jednotné celní deklarace (dále jen „JCD“), jejichž seznam je uveden v příloze č. 1, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, zboží (koberce) do režimu volného oběhu v tuzemsku v celkové hodnotě 103.415.309,- Kč. …následnou kontrolou bylo zjištěno, že deklarant uváděl v odstavci 33 - zbožový kód JCD uvedených v příloze č. 2 nesprávné sazební zařazení zboží, a to sazební zařazení se sazbou cla 8%. Správné sazební zařazení mělo být se sazbou cla 15%. Tímto jednáním došlo k úniku na cle a DPH ve výši 8.899.557,- Kč. Následnou kontrolou bylo zjištěno, že deklarant u JCD uvedených v příloze č. 3 tohoto rozhodnutí, nezahrnul do celní hodnoty zboží náklady na dopravu zboží v zahraničí.“ V odůvodnění zmíněného rozhodnutí se též konstatuje: „Celní hodnota je dle ustanovení §66 odst. 1 cel. zák. základem vyměření cla a DPH. Dle ustanovení §66 odst. 2 cel. zák. je celní hodnotou dováženého zboží jeho převodní hodnota, což je cena skutečně placená, upravená dle ustanovení §75 cel. zák. Cena skutečně placená je definovaná v ustanovení §67 odst. 1 cel. zák. jako celková platba uskutečněná mezi prodávajícím a kupujícím ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží a zahrnuje veškeré platby, pokud jsou uhrazeny kupujícím a nejsou zahrnuty v ceně skutečně placené. Dle ustanovení §75 odst. 1 písm. e) cel. zák. se při určení celní hodnoty podle §66 téhož zákona připočtou k ceně skutečně placené náklady dopravy a náklady na pojištění dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska. Jednáním deklaranta došlo k nesprávnému uvedení sazebního zařazení zboží a nesprávnému uvedení celní hodnoty zboží, přičemž došlo tímto jednáním k úniku na cle a DPH v celkové výši 9.303.268,- Kč.“ (vše na č. l. 100 - 101 tr. spisu).
Dále Celní úřad v O. dne 22. 1. 1998, sp. zn. TR 61/228/97/Po, projednal deliktní jednání obchodní společnosti V. I., s. r. o., a rozhodl, že se účastník řízení dopustil celního deliktu podle ustanovení §298 odst. 1 cel. zák., a to způsobem uvedeným v ustanovení §293 písm. d) cel. zák. Za toto jednání byla účastníkovi řízení podle §299 odst. 1 písm. a) cel. zák. uložena sankce pokuty ve výši 50.000,- Kč, kterou byl povinen uhradit do třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí se mimo jiné konstatuje: „Celní úřad O. propustil účastníkovi řízení v letech 1995-1996 do režimu volného oběhu v tuzemsku zboží (koberce) v celkové hodnotě 35.372.365,- Kč“. Rovněž se uvádí v čem měl celní delikt spočívat, jaká ustanovení celního zákona byla při posuzování použita a že deliktním jednáním došlo k úniku na cle a DPH v celkové výši 2.152.114,- Kč (vše na č. l. 108-109 tr. spisu). V této spojitosti lze připomenout, že v období let 1995-1996 byl ve zmíněné obchodní společnosti V. I., s. r. o., obviněný P. L. jako jednatel jejím statutárním orgánem, s oprávněním jednat jejím jménem samostatně (viz výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Ostravě na č. l. 130 tr. spisu).
Z písemného vyjádření Celního úřadu v O. ze dne 25. 3. 1998 vyplývá, že vzniklé nedoplatky celního dluhu a uložené pokuty byly zaplaceny (č. l. 99 tr. spisu).
Porovnáním popisu skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, s popisem skutku, za který byl obviněný P. L. jako fyzická osoba v řízení o celním deliktu postižen, je zjevné, že v rámci těchto řízení, byla celním úřadem posuzována a vzata v úvahu i skutečnost, že při dovozu koberců v období let 1993-1995 nezahrnul u celních prohlášení (uvedených v příloze rozhodnutí), a to v rozporu s celními předpisy, do celní hodnoty zboží náklady na jeho dopravu v zahraničí. Jednání popsané v obou skutcích proto vykazuje podstatnou shodu. V těchto skutcích je dán stejný následek spočívající v porušení zájmu státu na správném vyměření daně a cla.
Podle názoru Nejvyššího soudu byla konstatovaná skutečnost, že obviněný P. L. byl jako fyzická osoba za část jednání rozhodnutím celního orgánu postižen, překážkou, aby pro tuto část jednání - dílčí útoky předmětného skutku - byl postižen i v trestním řízení. Ohledně těchto dílčích útoků (po jejich příslušné specifikaci) přicházelo v úvahu zastavení trestního stíhání [postup podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě].
Naproti tomu zmíněné postižení společnosti V. I., s. r. o., tj. právnické osoby, byť obviněný byl v letech 1995-1996 jejím statutárním orgánem - jednatelem, nebylo překážkou pro trestní stíhání jeho osoby (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 51/1998). Určitý dopad uložené sankce (pokuty) na obviněného, a to jako společníka potrestané právnické osoby, mohl být zohledněn pouze při úvaze o trestním postihu.
V dovolání obviněný také poukazuje na okolnosti, že vstupem České republiky do Evropské unie došlo k podstatné změně sociálně politických poměrů a zásadním legislativním změnám, z čehož v podrobnostech dovozuje, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §65 tr. zák. a zaujal chybné stanovisko, že na jeho jednání je nutno aplikovat právní úpravu přede dnem 1. 5. 2004. Správně měl být podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby, tj. z důvodu, že trestnost činu zanikla.
Podle §65 odst. 1 tr. zák. platí, že trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.
Ve stručnosti lze připomenout, že důvodem zániku trestnosti jsou okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění, neboť v důsledku uvedených okolností čin, který v době spáchání vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný (srov. znění §3 odst. 2 tr. zák.) a u mladistvých pachatelů a pachatelů trestných činů podle §294 tr. zák. vyšší než malý, již tento zákonem vyžadovaný stupeň postrádá. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. lze přitom použít pouze ve vztahu k tzv. konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák., nikoliv ve vztahu k tzv. typové nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. Došlo-li však ke změně právních předpisů, v důsledku kterých čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu, nelze aplikovat ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 41/1998).
Vstupem do Evropské unie se Česká republika stala součástí celní unie Evropských společenství a v oblasti cla jsou na jejím území přímo aplikovatelné právní předpisy Evropských společenství. Právní úprava obsažená ve vnitrostátním právním řádu České republiky byla s účinností od 1. 5. 2004 výrazně redukována, přičemž celní zákon (zák. č. 13/1993 Sb.) sice zůstal v platnosti, ale upravuje pouze některé právní vztahy v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, a byl v uvedeném období rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zák. č. 187/2004 Sb.). V obecné rovině lze poznamenat, že pokud jde o obchod uvnitř území Společenství mezi členskými státy, tento nepodléhá celnímu dohledu, nefigurují v něm funkčně celní orgány, mezi členskými státy nejsou celní hranice. Celní kodex Společenství, který je bezprostředně aplikovatelný na území České republiky, obsahuje veškerá základní ustanovení upravující celní problematiku a celní řízení v Evropské unii; jeho ustanovení se však nevztahují ani na daně, ani na správní řízení; z tohoto důvodu neřeší porušení celních předpisů, neboť tato spadají pod národní kompetenci jednotlivých členských států Evropské unie.
Podle čl. II bodu 2 přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 187/2004 Sb., platí, že jiná řízení než uvedená v bodu 1, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyla dokončena do dne nabytí jeho účinnosti, se dokončí podle tohoto zákona a dalších právních předpisů platných a účinných v den nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních právních předpisů.
Z citované zákonné úpravy mimo jiné plyne, že trestnost celních deliktů spáchaných před účinností zmíněné novely celního zákona, tj. přede dnem 1. 5. 2004, nezanikla, celní delikty jsou nadále postižitelné, pokud ovšem řízení o nich bylo zahájeno před nabytím účinnosti zmíněného zákona. Jestliže zákon umožňuje za uvedených podmínek postih celních deliktů, tak lze postihovat trestněprávně i jednání spáchaná před vstupem České republiky do Evropské unie, kdy v důsledku porušení ustanovení tehdy platného a účinného celního zákona byl spáchán trestný čin, tj. protiprávní jednání pro společnost nebezpečnější než je celní delikt. Proto lze vycházet z těch ustanovení celního zákona, která byla účinná v době spáchání skutku obviněným a jejich porušení zakládalo celní delikt. Vstupem České republiky do Evropské unie nedošlo k legislativním změnám v trestním zákoně, které by se dotýkaly trestné činnosti, pro kterou byl obviněný trestně stíhán, obžalován a odsouzen. Ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. zůstalo nezměněno, přičemž není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona. Daní se nadále rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Povinnost platit clo existuje v případech stanovených Celním kodexem Společenství. Za podmínek daných trestním zákonem (§148 tr. zák.) je porušení těchto povinností, jakož i povinnosti platit jinou podobnou povinnou platbu (např. pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní pojištění) nadále trestné.
V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a v období následujícím nepochybně došlo k změnám, které se týkaly řady oblastí života společnosti. V těchto změnách včetně těch, které byly způsobeny změnou legislativy, však nelze spatřovat takové okolnosti, jež by při komplexním hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného P. L. pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., odůvodňovaly závěr, že pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost, tj. že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř., jak je tvrzeno v dovolání. S poukazem na shora zmíněnou argumentaci nelze akceptovat ani námitku obviněného, že odvolací soud chybně aplikoval dřívější právní úpravu (celní zákon ve znění účinném přede dnem 1. 5. 2004).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný P. L. podal dovolání důvodně, neboť z popsaných důvodů - nedodržení zásady ne bis in idem nelze napadené rozhodnutí považovat ve výroku o vině za správné, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je vadný i výrok o trestu, jenž na výrok o vině obsahově navazuje. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 To 25/2005, a to v celém rozsahu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zmíněný postup je důvodný, neboť s ohledem na charakter nedostatku není nutno věc vracet až do stadia řízení před soud prvního stupně.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného P. L. dostala do procesního stadia, kdy existuje nepravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000, proti kterému obviněný podal odvolání. Úkolem Vrchního soudu v Olomouci bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat a učinit o odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor vyslovený v tomto usnesení. V novém rozhodnutí by se měl odvolací soud vypořádat i s tím, že rozhodnutím Celního úřadu v O. ze dne 11. 8. 1997, sp. zn. TR 61/153/97/Po, byl P. L., podnikající pod týž obchodním jménem, uznán odpovědným ze spáchání celního deliktu ve smyslu ustanovení §298 odst. 1 cel. zák., jehož se dopustil způsobem uvedeným v §293 písm. d) cel. zák., přičemž mu byla uložena sankce pokuty 10.000,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že šlo o tři případy v roce 1994, kdy Celní úřad v R. propustil účastníkovi řízení do režimu volného oběhu v tuzemsku zboží (koberce) v celkové hodnotě 903.628,- Kč. Následnou kontrolou bylo zjištěno, že účastník řízení nezapočetl do celní hodnoty náklady na dopravu v zahraničí ve výši 74.000,- Kč, čímž došlo k úniku na cle a DPH v celkové výši 23.116,- Kč (č. l. 76-77 spisu). Nejvyšší soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda bude považovat za potřebné doplnit dokazování (návrhy mohou uplatnit i strany trestního řízení) eventuálně v jakém rozsahu.
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vadu napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k