ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.513.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 513/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2007 o dovolání, které podala obviněná L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 6 To 657/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 9/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 1 T 9/2006, byla obviněná L. Z. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 19. 8. 2005 v době kolem 18.20 hodin uvolnila z vodítka svého psa – pudla, který vběhl do vozovky, kde se střetl s projíždějícím motocyklem zn. Ducati 999H4, řízeným Ing. J. Š., tento utrpěl při střetu zlomeniny hrudních obratlů a poranění hrudní míchy s dobou léčení několik měsíců a trvalými následky (ochrnutí)“.
Za tento trestný čin byla odsouzena podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. J. Š., společnost B. – Š., s. r. o., a VZP ČR, odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná L. Z. a poškozený Ing. J. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 6 To 657/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala obviněná L. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že jak soud prvního stupně, tak především soud druhého stupně daný skutek nesprávně právně posoudily. V návaznosti na to uvedla, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož v daném případě jednala zaviněně ve formě nedbalostní, opřený o porušení Vyhlášky číslo 2 z roku 1991, kterou vydala obec L., není ničím podložen kromě toho, že bylo konstatováno, že nedbalostní zavinění ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. je v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Tento právní závěr není podle jejích slov správný nejméně ze dvou důvodů.
Prvním z nich je skutečnost, že zmíněná vyhláška se týká toliko udržování čistoty na uzemí dané samosprávné jednotky. V žádném jejím ustanovení není uvedeno, že psi nemohou volně pobíhat. Z hlediska jazykového výkladu je podle dovolatelky zřejmé, že restriktivní výklad této vyhlášky není správný a odporuje záměru, který měla na mysli, tedy čistotu území. Její ustanovení §1 odst. 2 písm. c) bylo přijato tak, že v první větě byla použita spojka souřadící, tedy existuje spojení toliko mezi volně pobíhajícími psy a jinými zvířaty a znečišťováním veřejného prostranství. Odkaz na porušení vyhlášky ze strany soudu je zástupný a nesouvisí s následkem. Za druhý důvod označila dovolatelka jednání samotného poškozeného. V této souvislosti připomněla závěry znaleckého posudku, podle nichž poškozený nedodržel maximální povolenou rychlost 50 km/h, přičemž pokud by tuto rychlost dodržel, dopravní nehodě by zabránil, jelikož by zastavil 4,6 m před místem střetu. Pokud by tak motocyklista primárně neporušil svou povinnost ve vztahu k maximálně možné a dovolené rychlosti jízdy, ke střetu se psem by nemuselo vůbec dojít.
Dále dovolatelka uvedla, že ustálená judikatura sice hovoří o tom, že spoluzavinění poškozeného nevede zásadně k exculpaci pachatele, avšak daný případ je atypický. Lze totiž jednoznačně dovodit, že pokud by nedošlo k porušení zákonné normy ze strany poškozeného, nedošlo by ke střetu se psem a následně tedy ani k tak závažnému následku, jakým je těžké poranění motocyklisty. V souvislosti s tím zdůraznila, že se protiprávního jednání nedopustila. Jednala zažitým způsobem, ostatně takto se chovali i další rodinní příslušníci, kteří psa venčili. Dodala, že v tomto konkrétním případě pes reagoval na situaci, která byla zcela mimořádná a kterou nebylo možno presumovat. Žádný z účastníků totiž nemohl předpokládat, že třetí osoba poruší své povinnosti a bude řídit motocykl rychlostí vyšší, než je v obci povoleno. Z uvedeného dovodila, že v daném případě „se nejedná o spoluzavinění poškozeného, neboť takové zavinění musí existovat a nastoupit společně se zaviněním pachatele. To se v daném případě nestalo. Prioritní bylo totiž porušení zákonných pravidel ze strany poškozeného. Důležité oproti jiným obdobným případům je to, že pokud by poškozený zákon neporušil, ke střetu se psem by vůbec nedošlo.“ Takovouto časovou osu si soud druhého stupně, avšak ani soud nalézací, nestanovil a pouze konstatoval, že zde existuje spoluzavinění poškozeného. Dovolatelka tak podle svých slov nejednala nedbalostně, protože nemohla vědět, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení způsobit, neboť nemohla předpokládat, že jiný subjekt poruší zákon.
S ohledem na shora rozvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2006, č. j. 6 To 657/2006-187, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2006, č. j. 1 T 9/2006-163, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu, o jehož rozhodnutí jde, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů a uplatněné dovolací námitky, se nejprve v obecné rovině vyjádřil k problematice příčinného vztahu, který spojuje jednání s následkem a jenž je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Uvedl přitom, že samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem zakládá trestní odpovědnost pachatele za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou je následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Jelikož každé jednání, bez něhož by následek nenastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku, je důležité, aby konkrétní jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
V této souvislosti státní zástupce označil za irelevantní námitky obviněné týkající se případné aplikace Vyhlášky Obce L. č. 2/1991 ze dne 28. 2. 1991, jelikož obviněné není kladeno za vinu porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. [poznamenal ovšem, že v §1 odst. 2 písm. c) uvedené vyhlášky je stanoveno, že se zakazuje nechat volně pobíhat psy a jiná domácí zvířata či jiné živočichy a nechat jimi znečišťovat veřejné prostranství v obci]. Podstatné z pohledu ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. je totiž to, že obviněná tím, že svého psa uvolnila z vodítka, nad ním ztratila kontrolu a také, jak se ukázalo, možnost jej ovládat, což bylo následně tou okolností, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo. Jedná se o obdobný případ, kdy majitel psa tohoto dostatečně nezabezpečí, popř. nad ním ztratí kontrolu a pes následně způsobí jiné osobě zranění tím, že ji pokouše. V obou těchto případech majitel psa jedná ve vědomé či nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §5 písm. a), b) tr. zák. V posuzovaném případě obviněná uvolnila svého psa na místě přilehlém k silnici pro motorová vozidla, přičemž mohla a měla předvídat, že pes může do vozovky vběhnout a může být účastníkem střetu s projíždějícím vozidlem a tím i dopravní nehody, při níž může dojít k ublížení na zdraví.
Státní zástupce pak uzavřel, že nedbalostní jednání obviněné je v posuzovaném případě okolností natolik významnou pro vznik škodlivého následku, že ani překročení maximální povolené rychlosti jízdy v obci ze strany poškozeného nemůže způsobit přerušení příčinného vztahu mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná L. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit námitky dovolatelky za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Namítla-li dovolatelka, že svým jednáním nemohla porušit vyhlášku Obce L. č. 2/1991 ze dne 28. 2. 1991, neboť tato upravuje pouze dodržování čistoty v dané obci, pak taková námitka nemohla mít vliv na správnost právních závěrů o její vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Je totiž třeba zdůraznit, že při posouzení jednání dovolatelky mělo podstatnou roli ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). To stanoví, že každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, a je tedy určeno (primárně) k ochraně zdraví a lidí. Je zde vyjádřena závazná právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Proto jeho nedodržení představuje protiprávní jednání (srov. přiměřeně Švestka, J. Jehlička, O. Škárová, M. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. 10 vydání. Praha: C.H.Beck 2006. 696 s.). K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud již v minulosti zdůraznil, že „majitel psa je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“ (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, publikované pod č. T 435/2002 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK).
Z hlediska subjektivní stránky je pak v souvislosti s tím v posuzovaném případě podstatné, že (jak výstižně poznamenal soud prvního stupně) dovolatelka „nedbala patřičné opatrnosti při venčení psa“, když „neměla svého psa zabezpečeného“. Odvolací soud přitom učinil logický závěr, že obviněná „nemohla spoléhat a nepředpokládat jeho (psovu) možnou instinktivní reakci a náhlý popud (kdy sama nepochybně důvodně předpokládala psův úlek ze silného hluku motocyklu); protože takovouto spontánní reakci svého psa měla a mohla předvídat“, kdy následně k otázce zavinění správně dovodil, že „jeho uvolněním z vodítka a pozbytím jeho ovládaní jednala v nevědomé nedbalosti (§5 písm. b/ tr. zák.), přičemž je nepochybné, že v příčinné souvislosti s tím došlo k dané dopravní nehodě“. Jak výstižně shrnul státní zástupce, obviněná uvolnila psa na místě přilehlém k silnici, přičemž mohla a měla předvídat, že pes může do vozovky vběhnout a může být účastníkem střetu s projíždějícím jednostopým či dvoustopým vozidlem a tím i dopravní nehody, při níž může dojít k ublížení na zdraví (těžké újmě na zdraví). Mohla a měla tedy vědět, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Je proto nutno uzavřít, že dovolatelka jednala zaviněně – ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák.
Pokud dovolatelka dále vznesla pochybnosti o naplnění objektivní stránky tvrzením, že zde není dán příčinný vztah mezi jejím jednáním a vzniklým následkem (účinkem), neboť zjednodušeně řečeno, poškozený sám svou rychlou jízdou (a tím protiprávním jednáním), zavinil střet se psem, je třeba zdůraznit následující:
Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001).
Jestliže jsou tyto obecné zásady aplikovány na konkrétní posuzovaný případ, je třeba potvrdit závěr soudu prvního i druhého stupně, že dovolatelka naplnila též znaky objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že dovolatelka „… uvolnila z vodítka svého psa – pudla, který vběhl do vozovky, kde se střetl s projíždějícím motocyklem … řízeným Ing. J. Š., … tento utrpěl při střetu zlomeniny hrudních obratlů a poranění hrudní míchy s dobou léčení několik měsíců a trvalými následky (ochrnutí)“, přičemž na místě je třeba dále uvést tu část odůvodnění rozsudku, kde soud zmínil fakt, že „samotný poškozený svým jednáním významně spoluzavinil vzniklou kolizi“.
V návaznosti na uvedené skutečnosti je třeba učinit závěr, že jednou ze základních příčin popsaného následku (účinku) bylo zaviněné (nedbalostní) protiprávní jednání dovolatelky. Jinak řečeno, bez jejího nezodpovědného počínání (ponechala v blízkosti dopravní komunikace volně se pohybovat psa a v konečném důsledku tak porušila ustanovení §415 obč. zák.) by nedošlo k dopravní nehodě a tím ani k následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví jmenovaného poškozeného. Naznačené jednání poškozeného spočívající v porušení předpisů silničního provozu (překročení stanovené rychlosti, jak to popisuje vypracovaný znalecký posudek z oboru dopravy – č. l. 8 a násl. trestního spisu) je jistě třeba považovat ve vztahu k následku (účinku) za nepochybně významné, ale rozhodně by (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů) příčinnou souvislost jednání obviněné a popsaného následku (účinku) nepřerušilo. Tato příčinná souvislost by byla přerušena pouze tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). S touto otázkou se ostatně ve svém odůvodnění rozhodnutí již vypořádal i odvolací soud, který konstatoval, že i když „řidič motocyklu podstatně překročil povolenou rychlost“, tak „ani tato skutečnost nemůže obžalovanou vyvinit, neboť bez jejího prokázaného jednání (tj. předčasného uvolnění psa z vodítka) by sama nepovolená rychlost motocyklu nehodu zajisté nepřivodila“. Nedbalostní jednání dovolatelky tedy bylo v posuzovaném případě okolností natolik významnou pro vznik škodlivého následku, že ani překročení maximální povolené rychlosti jízdy v obci ze strany poškozeného nezpůsobilo přerušení příčinného vztahu mezi jejím jednáním a vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatelky shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatelky nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím lze konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné L. Z. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý