ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.521.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 521/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 dovolání, které podal obviněný P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 3 To 141/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 143/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2007, sp. zn. 90 T 143/2006, byl obviněný P. H. uznán vinným, že
dne 8. 9. 2006 kolem 15.45 hod. v B., v prostoru za vstupními dveřmi domu pod pohrůžkou násilí přinutil poškozeného mladistvého T. H. a mladistvého J. V., aby se se zvednutýma rukama postavili ke zdi, zde udeřil poškozeného T. H. otevřenou dlaní do obličeje a poškozeného J. V. pěstí do břicha, poté přinutil oba poškozené přesunout se do dvorního traktu a do výtahu v domě, se kterým vyjel mezi 2. a 3. patro, kde jej zastavil, ještě ve dvorním traktu udeřil otevřenou dlaní poškozeného J. V. do obličeje, ve výtahu potom oběma vyhrožoval zavřeným zavíracím nožem zelené barvy s maskáčovým vzorem s délkou ostří 9 cm a opětovně oba udeřil otevřenou dlaní do obličeje, při tomto odcizil poškozenému T. H. z peněženky finanční hotovost ve výši 360,- Kč, MP3 přehrávač, sluchátka značky JVC a poškodil látkovou peněženku, poškozenému J. V. odcizil z peněženky finanční hotovost 1.500,- Kč a 5 Eur, mobilní telefon značky Siemens C 55 a poškodil látkovou peněženku, následně přikázal poškozeným stáhnout kalhoty a vyzout boty, opětovně je prohledal, poté z místa uprchl pryč,
uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1999, sp. zn. 8 T 53/99, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, který vykonal dne 21. 2. 2003.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 3 To 141/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. H. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř.
V podání obviněný připomněl dosavadní průběh trestního řízení ve věci. Dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledal v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Uvedl, že předsedou senátu, který rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, byl soudce Krajského soudu v Brně Mgr. Z. L. Ten před několika lety podepsal proti obhájci obviněného JUDr. O. Š. stížnost sepsanou s několika dalšími osobami a zaslanou České advokátní komoře, a to neprocesním způsobem, aniž bylo vydáno usnesení, proti němuž by mohl obhájce podat opravný prostředek. Ve stížnosti mu bylo vytýkáno jeho chování při jednání se soudkyní Městského soudu v Brně, kde v té době jmenovaný soudce nebyl zaměstnán. Česká advokátní komora na jeho jednání neshledala pochybení. Obhájce žádal, aby byl Mgr. Z. L. vyloučen z rozhodování o odvolání obviněného. Poukazoval na své antikomunistické postoje, kterými je znám a na snahu o odstranění osob minulého režimu ze státní služby. Argumentoval i tím, že v minulosti byl pronásledován komunisty, v emigraci sloužil v ozbrojených silách s cílem boje proti komunistům. V té době pracoval Mgr. Z. L. jako soudce u vojenského soudu. Bylo by v zájmu spravedlnosti, aby ve věci, v níž JUDr. O. Š. vystupuje jako obhájce, rozhodoval někdo jiný, kdo není žádným způsobem s minulým režimem svázán. Jmenovaný soudce rozhodl, že vyloučen není, ani z politických důvodů, ani z důvodů podpisu stížnosti proti obhájci ve věci, která se netýkala soudu, kde v té době pracoval. Proti tomuto rozhodnutí podal obhájce stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, jež byla zamítnuta. Obviněný vyslovil názor, že v rámci zachování objektivity měl být Mgr. Z. L. z projednávání věci vyloučen. Dospěl tudíž k závěru, že rozhodoval vyloučený orgán, respektive orgán, který vyloučen být měl.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek měl být posouzen jako jednání pod vlivem narkotik, když obě složky – rozpoznávací a ovládací – byly vymizelé. Z důvodu nepříčetnosti mělo být aplikováno ustanovení §12 tr. zák. Podle přesvědčení obviněného se jedná nikoliv o trestný čin, ale o jednání, kterého si nebyl vědom, a proto měl být podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Skutečnost, že byl nepříčetný, dosvědčil ve svém posudku i soudní znalec MUDr. W., který se léčbou drogové závislosti zabývá již několik let. Jeho posudek předložený obhajobou však byl prvostupňovým soudem odmítnut, neboť jmenovaný v minulosti snad jednou obviněného vyšetřil a znalce vyslechl pouze jako svědka, Podle obviněného nemá tento postup oporu v zákoně; lékař, který několikráte vyšetřil určitého pacienta, může ohledně jeho osoby vypracovat znalecký posudek. Dodal, že se tak běžně, i přes výhrady některých soudů a soudců, děje. Po odmítnutí znaleckého posudku MUDr. W., ačkoliv splňoval veškeré náležitosti ve smyslu §110a tr. ř. in fine, byla přibrána MUDr. H., která však nemá specializaci na léčbu drogové závislosti, přičemž vše tvrzené předchozím znalcem vyvrátila. Poté byl obhajobou přibrán doc. MUDr. B., primář nemocnice ve S., jenž závěry MUDr. W. potvrdil, ačkoliv nikdy předtím obviněného neléčil. Přesto byl soudem přibrán ústav, jehož lékařka se dostavila do vazby, a když obviněný trval na přítomnosti svého obhájce, lékařka toto odmítla a odešla. Poté, aniž by byl obviněný vyšetřen, byl vypracován znalecký posudek, který opětovně vyvrátil závěry MUDr. W. i doc. MUDr. B. Obviněný vyslovil přesvědčení, že právo přibrat znalce, je právem obhajoby, a pokud je toto porušováno, je řízení vedeno snahou odsoudit jej a nikoliv nestranně spor rozhodnout.
Podle obviněného je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Krajskému soudu v Brně vytkl, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, pokud poškodil práva obhajoby, nepřipustil řádně přibraného znalce a jeho závěry bagatelizoval. Tento postup odvolací soud nejen nenapravil, ale snížil závěry dalšího znalce, jimž však nebylo možno, stejně jako závěrům znalce MUDr. W., cokoliv vytknout.
Obviněný zdůraznil, že je osobou silně závislou na drogách, pod jejichž vlivem byl i v době, kdy měl spáchat loupež, o čemž hovoří i poškození. Podotkl, že z drogové závislosti se léčil, dožadoval se léků a nebyl důvod ho v řízení znevýhodnit tak, aby mohl být odsouzen na osm let do zvýšené ostrahy. V současné době je umístěn v protidrogovém centru Vězeňské služby, kde se léčí. Přes potvrzení drogové závislosti a nepříčetnosti dvěma fundovanými znalci, však nebyla ze strany soudů obou stupňů snaha toto vidět a uznat, ale pouze jej rutinně odsoudit.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil do stadia odvolacího řízení a současně uložil vyslechnout jako znalce MUDr. W. Poté, aby odvolací soud zvážil, zda-li se nejedná alespoň o částečné snížení příčetnosti, zda je nutné ukládat vysoký trest a zda by nebylo vhodné obviněnému uložit ochranné léčení ve formě ústavní nebo ambulantní. Současně navrhl, aby věc byla v odvolacím řízení posuzována v jiném senátě, především aby byl z rozhodování alespoň vyloučen Mgr. Z. L. z důvodu negativního postoje k jeho obhájci. Obviněný opětovně zopakoval výše uplatněné výhrady, jak byly ve věci soudy posuzovány znalecké posudky. Zdůraznil, že je nezbytně nutné věc vrátit Krajskému soudu v Brně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, a to v jiném senátě, podle pokynů dovolacího soudu. Další řízení by mělo být vedeno tak, aby bylo možné podle §226 tr. ř. jeho osobu zprostit obžaloby nebo alespoň výrazně snížit výši uloženého trestu. Obviněný poukázal na to, že je nemocný člověk, který si spíše zasluhuje pomoc, nikoliv uložení vysokého trestu ve zvýšené ostraze. Rovněž by bylo namístě uložení ochranného léčení.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V podání shrnula dosavadní průběh řízení. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Uvedla, že s totožnou argumentací obviněného, jak byla následně uplatněna v dovolání, se zabýval druhoinstanční soud, který především řešil otázku podjatosti soudce Mgr. Z. L., přičemž dospěl k závěru, že jmenovaný předseda senátu není ve věci podjatý. Z dostupných spisových materiálů nebylo zjištěno, že by tento soudce byl vyloučený z vykonávání úkonu v tomto trestním řízení.
Pokud jde o námitku obviněného stran jeho příčetnosti v době spáchání trestného činu, tak státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že ohledně této otázky byl odvolacím soudem přibrán znalecký ústav, a to Psychiatrická léčebna B., k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z tohoto důkazu vyplynulo, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného nebyly ovlivněny takovou měrou, aby měly vliv na jeho jednání; mohly být ovlivněny jen nepodstatně. V návaznosti na uvedené skutečnosti má státní zástupkyně za to, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, a to i ohledně jeho příčetnosti v době spáchání trestného činu.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného P. H. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Účelem citovaného ustanovení zákona je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2, 3 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Obdobné námitky podjatosti, které byly vzneseny v dovolání, obhájce obviněného uplatnil již v rámci předchozího soudního řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 3 To 141/2007, bylo podle §30 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Z. L. a soudkyně Mgr. M. J. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci proti obviněnému P. H., která je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 To 141/2007 (č. l. 205 až 207 spisu). V odůvodnění rozhodnutí se ohledně předsedy senátu Mgr. Z. L. konstatuje: „…nemá žádný vtah k projednávané věci ani k osobě obžalovaného P. H., či snad k jeho příbuzným a ani k osobě obhájce JUDr. Š. Trestní věc byla Mgr. L. přidělena podle rozvrhu práce, ze kterého také vyplývá složení senátu. K obhájci JUDr. Š. nemá žádný osobní vztah a zná ho pouze ze služební činnosti. Ostatně JUDr. Š. ani neuvádí, že by Mgr. L. byl ve věci podjatý z důvodu blízkých vztahů k osobám zúčastněným ve věci. Pokud se týká stížnosti, kterou Mgr. J. podala na Advokátní komoru, sám JUDr. Š. uvádí, že to bylo před několika lety, že se záležitost týkala nějakého pana M. s tím, že šlo o nedorozumění s Mgr. J., která mu nechtěla umožnit nahlédnutí do spisu. K tomu je třeba uvést, že Mgr. L. v každém případě byl přítomen jednání, tehdy advokátního koncipienta Mgr. Š. s Mgr. J., která mu vcelku marně vysvětlovala, z jakého důvodu mu nemůže umožnit nahlédnutí do spisu, a proto logicky podepsal písemnost zpracovanou Mgr. J.“ V usnesení krajského soudu se rovněž uvádí: „Pokud se týká okolnosti, že JUDr. Š. je bývalý disident a byl perzekuovaný za minulého režimu a Mgr. L. byl za minulého režimu soudce, je k tomu možno sdělit pouze to, že Mgr. L. neudržuje s JUDr. Š. žádný bližší nebo snad přátelský vztah, a proto mu ani není známa minulost jmenovaného ani jeho rodiny, v minulosti se nesetkali a Mgr. L. se na perzekuci JUDr. Š. nijak nepodílel.“ Současně se zdůrazňuje: „…Mgr. L. se necítí být ve věci podjatý při provádění úkonů v předmětném trestním řízení a námitky uplatněné obhájcem nelze považovat za takové skutečnosti, které by znamenaly, že Mgr. L. má takový poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, případně k jeho obhájci, který by mu bránil ve věci nestranně rozhodovat“ (vše na str. 2 rozhodnutí).
Proti citovanému usnesení podal obhájce JUDr. O. Š. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 6 To 48/2007, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta (č. l. 244 až 249 spisu). V odůvodnění rozhodnutí soud druhého stupně poukázal na vyjádření předsedy senátu Mgr. Z. L. v napadeném usnesení, že se necítí subjektivně vyloučen z projednávané trestní věci, ať pro poměr k věci jako takové, či k osobám, jichž se řízení dotýká, konkrétně v daném případě k obhájci obviněného P. H., JUDr. O. Š. Konstatoval, že ze spisu nevyplývají žádné důkazy či indicie, které by mohly tento závěr zvrátit. Současně uvedl: „…sama skutečnost, že v minulosti byla na JUDr. Š., tehdy advokátního koncipienta, podána z důvodu jeho nevhodného chování vůči Mgr. J., tehdy soudkyni Městského soudu v Brně, stížnost k České advokátní komoře, která byla podepsána jak Mgr. J., tak Mgr. L., rozhodně nemůže zapříčinit případné vyloučení obou jmenovaných soudců z projednávání úkonu v trestní věci obžalovaného H., jehož zastupuje JUDr. Š.“ V této spojitosti vrchní soud zdůraznil: „Je zcela zjevné, že podání oné stížnosti je právem orgánu činného v trestním řízení, za něhož je v daném případě nutno považovat i soudce příslušného soudu. Ani fakt, že zmíněná stížnost byla příslušnými orgány České advokátní komory vyhodnocena jako nedůvodná, na právu tuto stížnost podat ničeho nemění. Stejně tak fakt jejího podání s ohledem na vyjádření Mgr. J. a Mgr. L. nemůže ničeho měnit na tom, že žádný z jmenovaných soudců nemá negativního vztahu vůči JUDr. Š., pro který by případně nebyl schopen ve věci nestranně rozhodovat.“ Stížnostní soud též mimo jiné uvedl: „Pokud jde o tu pasáž opravného prostředku, v níž stěžovatel neschopnost Mgr. L. rozhodovat objektivně ve věcech, kde on vykonává úkony obhajoby, dovozuje z rozdílných politických postojů jeho samotného a Mgr. L., potom je v této souvislosti nutno konstatovat, že trestní řád neumožňuje případné vyloučení soudce či jiného orgánu činného v trestním řízení z úkonů v trestním řízení z důvodu rozdílných politických postojů s ostatními osobami zainteresovanými v trestním řízení“ (vše na str. 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně).
Po zvážení uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů při rozhodování o případném vyloučení předsedy senátu Krajského soudu v Brně Mgr. Z. L. vycházely, plně opodstatňují z nich vyplývající závěry. Za situace, kdy nebylo zjištěno, že by jmenovaný měl k obviněnému P. H., jeho obhájci JUDr. O. Š. nebo k projednávané trestní věci nějaký bližší či výslovně osobní vztah, nelze ohledně jeho osoby dovozovat v dovolání namítanou podjatost. Ze skutečnosti, že Mgr. Z. L. v minulosti podepsal stížnost na nynějšího obhájce obviněného JUDr. O. Š., není možno usuzovat na negativní vztah k jeho osobě. Důvodem vyloučení soudce z trestního řízení ve věci nemohou být ani případné rozdílné politické názory a vykonávání určitého zaměstnání, povolání či funkce v minulosti. Lze oprávněně konstatovat, že předseda senátu Mgr. Z. L. nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o jeho nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. Proto v této části Nejvyšší soud shledal mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. H. v dovolání uplatňuje výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Namítá, že jeho jednání bylo jednáním spáchaným pod vlivem narkotik, neboť jeho složky rozpoznávací a ovládací byly vymizelé. V této souvislosti vytýká, jak byly v soudním řízení posuzovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které postupně vypracovali MUDr. I. W., MUDr. M. H., doc. MUDr. Z. B. a ústav – Psychiatrická léčebna B. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně vycházel ze znaleckého posudku ústavu – Psychiatrické léčebny B., ačkoliv trpěl v dovolání uvedenými nedostatky a za správné považuje znalecké posudky, které byly vypracovány MUDr. I. W. a doc. MUDr. Z. B. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze skutkového děje obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že z důvodu jeho nepříčetnosti mělo být aplikováno ustanovení §12 tr. zák. a měl být podle §226 písm. d) tr. ř. obžaloby zproštěn. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho námitky směřují výhradě vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Brně (následně i Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Z příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Krajský soud v Brně v usnesení rovněž uvedl, proč nevyhověl návrhu obhajoby na výslech MUDr. I. W., a to jako znalce. Současně odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval: „…obhajoba ani nenamítá, že by se obžalovaný uvedeného jednání nedopustil. Celé řízení a dokazování v rámci přípravného řízení i před soudem prvního stupně v podstatě spočívalo v tom, že bylo zjišťováno, zda obžalovaný byl v době svého jednání plně trestně odpovědný, příp. zda po požití velkého množství benzodiazepinů došlo u něho k naprostému vymizení jak složky rozpoznávací, tak složky ovládací.“ Dále krajský soud připomněl, že u veřejného zasedání doplnil dokazování jednak výslechem znalců doc. MUDr. B. a následně i MUDr. H., přičemž oba znalci setrvali na svých závěrech. Rovněž zdůraznil: „Vzhledem k diametrálně odlišným závěrům obou znalců MUDr. H. a doc. MUDr. B., kteří v rámci výslechu u veřejného zasedání na svých závěrech setrvali, odvolací soud opatřením přibral znalecký ústav Psychiatrickou léčebnu B. v P. k podání posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalecký ústav ve svém posudku odpověděl na položené otázky s tím, že u obžalovaného byla zjištěna porucha osobnosti s převahou disociálních rysů, rysy historionství, nezdrženlivosti a agresivity. Tato porucha není forenzně významná. Dále u obžalovaného byl zjištěn sklon k užívání návykových látek, nebyla však prokázána závislost na některé z nich. Rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalovaného nebyly ovlivněny takovou měrou, aby měly vliv na jeho jednání, mohly být ovlivněny jen nepodstatně. Ovlivnění alkoholem nebylo prokázáno, tedy u obžalovaného se nejednalo o patickou opilost. Pobyt obžalovaného na svobodě není nebezpečný, nevyžaduje ochranné léčení ani ústavní ani ambulantní. Obžalovaný je schopen chápat smysl trestního řízení. …nebylo prokázáno a z charakteru trestného činu nevyplývá, že by obžalovaný byl intoxikován návykovými látkami a na trestný čin měl amnesii. U obžalovaného nic nenasvědčuje tomu, že má snížený intelekt.“ Soud druhého stupně následně podtrhl: „Bez ohledu na to, z jakého důvodu obžalovaný odmítal vyšetření a za jakých podmínek by mohlo být provedeno, případně i za přítomnosti obhájce, je podstatné, že znalecký ústav dospěl k závěru, že lze odpovědět na kladené otázky již na základě dat uvedených ve spise, neboť spisový materiál je dostatečně informativní a jeho součástí jsou dva podrobně zpracované znalecké posudky, při nichž se obžalovaný podrobil přímému vyšetření lékařem psychiatrem. Vzhledem k závěrům posudku ústavu, zejména v tom směru, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalovaného nebyly ovlivněny takovou měrou, aby měly vliv na jeho chování a mohly být ovlivněny jen velmi nepodstatně, nemohl odvolací soud postupovat jinak, než se ztotožnit se závěrem o vině soudu prvního stupně s tím, že obžalovaný je plně trestně odpovědný“ (vše na str. 2 až 4 usnesení odvolacího soudu).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolání obviněného P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou výše shledaných důvodů pro odmítnutí dovolání je zásadnější. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k