ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.547.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 547/2011-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání, které podal M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 0 Nt 1057/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 0 Nt 1057/2010, bylo M. Š. (dále též „dovolatel“) podle §100 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné opatření spočívající v zabezpečovací detenci při současném zrušení ochranného léčení psychiatrického ústavního, nařízeného usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 0 Nt 1050/2010.
O stížnostech, které proti tomuto usnesení podali M. Š. a jeho matka M. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tyto stížnosti zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal M. Š. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), j) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Uvedl, že v době rozhodování soudu o uložení ochranného opatření byl umístěn v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, kde vykonával ochranné léčení. Upozornil, že ve smyslu ustanovení trestního řádu o změně způsobu ochranného léčení (§351a odst. 1 tr. ř.), propuštění z ochranného léčení (§353 odst. 1, 2 tr. ř.), změně výkonu zabezpečovací detence (§355 tr. ř.) a trvání zabezpečovací detence (§357 odst. 1 tr. ř.) rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení či zabezpečovací detence vykonává. Podle jeho názoru tak byl příslušný Okresní soud v Havlíčkově Brodě, resp. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou tuto skutečnost obešel, když současně s uložením zabezpečovací detence zrušil nařízené ochranné léčení ústavní formou. Zhodnotil, že tento postup se vymyká procesním zvyklostem a ustanovením trestního řádu. Přísně formálně vzato měl totiž, minimálně o zrušení ochranného léčení, rozhodovat jiný okresní soud, než tomu tak skutečně bylo. Dodal, že takový postup zvolil okresní soud patrně proto, že pro změnu ochranného ústavního léčení ve smyslu §99 odst. 5 tr. zákoníku na zabezpečovací detenci nebyly dány podmínky, přičemž uzavřel, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Dále dovolatel prohlásil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tím, že bylo porušeno jeho právo být přítomen při jednání soudu, neboť veřejné zasedání proběhlo dne 8. 12. 2010 podle §202 odst. 2 tr. ř., za použití §238 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se účasti na jednání žádným relevantním způsobem nevzdal. Akcentoval, že v době konání veřejného zasedání byl ve výkonu ochranného léčení a že bylo opomenuto ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. (ve spojení s §238 tr. ř.), podle něhož hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li tento ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Podotkl, že je sice pravdou, že nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě, ovšem jeho pohyb na svobodě byl vzhledem k nařízené ústavní léčbě omezen stejně, jako v případě výkonu trestu odnětí svobody. Doplnil, že žádnou žádost ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. nepodával, a tudíž bylo porušeno jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uvedl, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence ve smyslu §100 odst. 1 tr. zákoníku nebyly beze zbytku splněny. Podotkl, že formální požadavek horní hranice trestní sazby nejméně deseti let je opticky splněn, když trestní stíhání proti němu bylo vedeno pro zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil však, že je nutno vzít v úvahu, že trestní stíhání bylo zastaveno, neboť nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, resp. že jednání po celou dobu popíral a ani důkazy shromážděné v průběhu vyšetřování jednoznačně neprokázaly spáchání těchto zločinů.
Dovolatel rovněž poznamenal, že zabezpečovací detence představuje až krajní řešení, kdy jiná opatření, včetně ochranného ústavního léčení, již nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinak, než výkonem zabezpečovací detence v ústavních podmínkách. Z tohoto důvodu musí soud zvažovat, zejména na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zda ochranné opatření, jež bude uloženo, splňuje požadavky jak z hlediska zdravotního u pachatele, tak i z hlediska veřejného zájmu na ochranu společnosti a přiměřenost tohoto opatření. Nařízení ústavní léčby i zabezpečovací detence je výrazným omezením či zbavením svobody jednotlivce. Musí být tedy spolehlivě prokázáno, že se jedná o osobu duševně nemocnou, včetně zjištění druhu a stupně duševní choroby a délky jejího trvání. Rovněž je třeba posoudit nebezpečnost osoby pro své okolí a veřejnost. Nestačí tedy, aby ke zbavení svobody došlo podle zákona, ale toto zbavení musí být za daných okolností nutné. V této souvislosti dovolatel připomněl, že v dané věci byl vypracován znalecký posudek znalkyní MUDr. Herrovou a byly vyžádány zprávy z psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod týkající se jeho léčby. Vyjádřil přesvědčení, že znalecký posudek je v rozporu se zprávami o průběhu léčení, podepsanými primářem psychiatrické léčebny MUDr. N., a zmínil, že jeho obhájce požadoval vypracování nového znaleckého posudku jiným znalcem, avšak soud toto považoval za nadbytečné. Podle něho byly tímto v řízení porušeny zásada rovnosti uvedená zejména v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Porušena byla i zásada rovnosti zbraní, když soud přijal jako důkaz znalecký posudek vypracovaný v průběhu trestního řízení a vypracování nového posudku tak, jak navrhovala obhajoba, odmítl. Dále dovolatel argumentoval, že po pravomocném skončení řízení nechala obhajoba vypracovat znalecký posudek znalcem MUDr. Zbytovským a jeho závěry opravňují ke kritickému postoji ke znaleckému posudku MUDr. Herrové. Podle názoru znalce by jeho pobyt na svobodě mohl být nebezpečný, pokud se nebude řádně, systematicky, dlouhodobě a adekvátně léčit, popř. lze očekávat, že uložené ochranné psychiatrické léčení ústavní formou povede k dostatečné ochraně společnosti za podmínky, že léčba bude probíhat dostatečně dlouho, bude užívána adekvátní indikovaná antipsychotická léčba a příbuzní budou spolupracovat s lékaři zdravotnického zařízení a budou respektovat a řídit se jejich pokyny. Dovolatel také uvedl, že ze zprávy primáře psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod MUDr. N. ze dne 7. 12. 2010 vyplývá, že při svém pobytu v léčebně neměl žádné konflikty a v průběhu léčby nebyl agresivní. O kladném působení léčby svědčí mj. i skutečnost, že mu byly vystavovány propustky na vycházky mimo léčebnu a dokonce dvakrát tzv. víkendová propustka. Stejným způsobem se choval i při svém údajném útěku z psychiatrické léčebny, kdy se nevrátil z vycházky a na naléhání své matky byl delší dobu vzdálen. V průběhu tohoto vzdálení se se nedopustil žádného trestného či jinak závadného jednání, které by mohlo vést k domněnce, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Dospěl tedy k závěru, že ústavní psychiatrická léčba měla kladné výsledky a není třeba její způsob měnit, resp. že uložení ochranné léčby ústavní formou plní v plné míře svoji funkci a je dostatečné k ochraně společnosti. Jinými slovy, pro uložení zabezpečovací detence nejsou podmínky.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí věci s tím, že jeho pobyt na svobodě není tak nebezpečný, aby bylo nutno ukládat zabezpečovací detenci, nebo aby v tomto smyslu sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky obsažené v dovolání ne zcela odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a pokud ano, nelze jim přisvědčit.
Uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud (s výslovně stanovenými výjimkami), nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Dovolatel však brojí proti místní příslušnosti soudu, kterou pod předmětný dovolací důvod podřadit nelze. Jeho námitka není důvodná ani z věcného hlediska. Při rozhodování v této věci nemohlo jít o přeměnu ústavního psychiatrického léčení v zabezpečovací detenci, neboť ústavní psychiatrické léčení bylo dovolateli uloženo v jiné trestní věci, nemluvě o tom, že svůj účel (alespoň v té podobě, jak bylo dosud realizováno) evidentně neplnilo. K rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence v této trestní věci byl nepochybně příslušný Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou a z povahy věci plyne, že bylo možno rozhodnout o jejím uložení pouze při zrušení ochranného léčení vykonávaného v jiné trestní věci (přičemž nemůže jít o ukončení ochranného léčení a propuštění pacienta z něho podle §353 tr. ř.). Námitka v tom smyslu, že dovolatel byl při rozhodování o zabezpečovací detenci zbaven svého zákonného soudce, je tudíž jednak lichá, jednak neodpovídá zvolenému důvodu dovolání.
K jednání nalézacího soudu o uložení zabezpečovací detence v nepřítomnosti dovolatele státní zástupce poznamenal, že oba soudy se touto okolností náležitě zabývaly a dospěly ke správnému a zákonnému závěru, že v daném případě přítomnost dovolatele u tohoto jednání nebyla nezbytná, a to především s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav. Pro ten byl již krátce po spáchání deliktu předán do psychiatrické léčebny k nedobrovolné hospitalizaci a v době jednání soudu nebyl kvůli svému zdravotnímu stavu schopen se platně tohoto jednání účastnit; také proto byl ve věci zastoupen obhájcem, který za něho reálně vykonával všechny v úvahu připadající úkony trestního řízení. Vzhledem k této zvláštní situaci není bez významu ani to, že veřejného zasedání se účastnila matka dovolatele i jeho další příbuzní. Státní zástupce ještě podotkl, že jednání soudu v nepřítomnosti dovolatele bylo jediným praktickým způsobem, jak vůbec návrh státního zástupce na uložení zabezpečovací detence projednat, resp. že nelze ani úspěšně tvrdit, že byl dovolatel postupem soudu zkrácen na svých právech, jestliže je vzhledem ke své trvalé psychické indispozici nemohl sám účinně realizovat. Proto ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze mít uplatněné námitky za důvodné.
Dále státní zástupce shledal, že podstatou dalších dovolacích výhrad je tvrzení, že k uložení zabezpečovací detence nebyly splněny zákonné podmínky [§265b odst. 1 písm. j) tr. ř.]. Podle jeho mínění naplnění litery zákona při rozhodování o tomto specifickém ochranném opatření bylo v popředí zájmu jak soudu, který o jeho uložení rozhodoval, tak i soudu druhého stupně při projednávání řádných opravných prostředků. Lze tedy odkázat na důvodné a správné argumenty obsažené v rozhodnutí těchto soudů. Kromě toho, dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě pouze zákonem vymezených zásadních vad určitých pravomocných rozhodnutí, a neznamená příležitost k opakovanému projednání stejných námitek, které již byly dovolatelem uplatněny v řádném opravném prostředku a náležitě přezkoumány v řízení před soudem druhého stupně. Dovolací řízení před Nejvyšším soudem není žádným třetím stupněm trestního řízení a pokud bylo přezkumné řízení ve druhém stupni provedeno náležitě a se zákonu odpovídajícími výsledky, jak se stalo i v tomto případě, nemá Nejvyšší soud důvod znovu věc přezkoumávat a jakkoli do rozhodnutí zasahovat.
V neposlední řadě státní zástupce upozornil, že předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve druhé alternativě je existence vady odpovídající některému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení před vydáním napadeného rozhodnutí, kteroužto vadu soud druhého stupně nenapravil. Žádnou takovou vadou však není řízení v této věci zatíženo, a proto nemůže být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání M. Š., jež jsou založena v předloženém trestním spise, směřující k doplnění odůvodnění jeho dovolání podaného prostřednictvím obhájce již nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V tomto ohledu je ale třeba konstatovat, že dovolací argumentace dovolatele dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je třeba poukázat na to, že věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel sice ve svém mimořádném opravném prostředku sice deklaroval, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, ovšem z konkrétní argumentace předmětného podání je zřejmé, že se tento de facto ohradil toliko proti místní příslušnosti soudu první instance. Takovou argumentaci ale pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (a ani jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. (řízení u odvolacího soudu), neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, resp. výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Přitom je třeba upozornit, že byl-li obviněný k veřejnému zasedání předvolán, je možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, jen pokud senát změní původní opatření předsedy senátu o předvolání obviněného k veřejnému zasedání a učiní závěr, že postačovalo ho pouze vyrozumět o konání veřejného zasedání, resp. že veřejné zasedání může být provedeno i v nepřítomnosti obviněného (§238, §205 odst. 2 tr. ř.).
Podle §238 se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.
Přiměřené užití ustanovení o hlavním líčení je podle citovaného zákonného ustanovení možné jen v otázce veřejnosti řízení, počátku a odročení veřejného zasedání, nikoli (ani analogicky) ohledně jiných otázek, které jsou výslovně a odchylně od hlavního líčení upraveny pro veřejné zasedání. Tak např. přítomnost osob u veřejného zasedání je řešena podle §234 tr. ř., popřípadě ve spojením s ustanovením §233 odst. 1 tr. ř. a s dalšími zvláštními ustanoveními (§263 odst. 2 až 4 tr. ř., §265r odst. 2 až 4 tr. ř., §274 tr. ř.), takže se zde neuplatní ustanovení §202 tr. ř. o přítomnosti osob u hlavního líčení (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, 1912 s., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 420/2004).
Z předloženého spisového materiálu se podává, že v posuzovaném případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně dovolatele k veřejnému zasedání nařízenému na den 8. 12. 2010 předvolala. V úvodu tohoto veřejného zasedání však senát nalézacího soudu podle §202 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř. rozhodl, že veřejné zasedání o návrhu státního zástupce na uložení zabezpečovací detence bude konáno v nepřítomnosti dovolatele, čímž změnil původní opatření předsedkyně senátu o předvolání dovolatele k veřejnému zasedání a dovodil, že veřejné zasedání může být provedeno i v jeho nepřítomnosti. Stalo se tak na základě zjištění, že dovolatel s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav (viz lékařská zpráva ze dne 18. 10. 2010 na č. l . 50 spisu) není schopen účasti u veřejného zasedání. Lze podotknout, že dovolatel byl v době konání předmětného veřejného zasedání hospitalizován v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod v rámci výkonu ochranného psychiatrického ústavního léčení. Soud první instance také poukázal na skutečnost, že dovolatel byl dne 6. 12. 2010 vyslechnut dožádaným soudem – Okresním soudem v Havlíčkově Brodě. Nejvyšší soud k tomu dodává, že při tomto výslechu, jemuž byl přítomen mj. i obhájce dovolatele Mgr. Jaromír Hladík, byly dovolateli předány návrh na uložení zabezpečovací detence a předvolání k veřejnému zasedání u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 8. 12. 2010. Přitom je možno konstatovat, že v rámci předmětného výslechu dovolatel nejprve uvedl, že k věci nebude vypovídat a předložil své vyjádření, v němž odmítá zrušení ochranného psychiatrického léčení a vyjadřuje nesouhlas s uložením zabezpečovací detence (předložil též čestné prohlášení svojí matky paní M. Š. stran okolností jeho útěku z Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod). Vzápětí uvedl, že podle sdělení lékařů se jeho zdravotní stav zlepšuje, že za ním stojí celá rodina, a že odmítá nařízení detenční léčby za současného zrušení ochranného ústavního léčení (k uvedenému viz dožádání o provedení výslechu svědka na č. l . 55 spisu a protokol o provedení důkazů dožádaným soudem na č. l . 65 spisu). Dále je potřeba zdůraznit, že dovolatel byl u veřejného zasedání konaného dne 8. 12. 2010 zastoupen jmenovaným obhájcem, který za něho reálně vykonával všechny v úvahu připadající úkony trestního řízení, jež dotyčný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl sám účinně realizovat (viz též zjištění vyplývající ze znaleckého posudku o duševním stavu dovolatele, že tento není schopen chápat smysl trestního řízení a plnohodnotně se jej účastnit). Dodat lze, že obhajoba soudu prvního stupně nesdělila, že trvá na účasti dovolatele při veřejném zasedání.
Nejvyšší soud konstatuje, že za popsaného stavu a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, soudu prvního stupně nelze oprávněně vytýkat, že veřejné zasedání o návrhu státního zástupce na uložení zabezpečovací detence konal bez účasti dovolatele. V tomto ohledu nelze ani úspěšně tvrdit, že byl dovolatel postupem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (resp. Krajského soudu v Hradci Králové) zkrácen na svých právech, jestliže je za popsaného stavu vykonával prostřednictvím obhájce. Podle názoru Nejvyššího soudu tak dané řízení nepozbylo rysy spravedlivého procesu.
Z těchto důvodů nelze dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, popř. že by byl obviněný zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle §98 odst. 1 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.
Podle §100 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Podle §47 odst. 2 tr. zákoníku soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§100), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jež dovolatel vztáhl k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Je totiž evidentní, že dovolatel soudům v tomto směru vytýká výhradně neúplné důkazní řízení (že považovaly za nadbytečné vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na jeho osobu), nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. Herrové a zpráv z psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod) a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že dříve mu uložené ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě mělo kladné výsledky a že jej nebylo třeba, a to i s ohledem na požadavek ochrany společnosti, nahrazovat zabezpečovací detencí). Teprve sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr v tom smyslu, že zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 1 tr. zákoníku nebyly v jeho případě splněny.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání v naznačeném rozsahu uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává, že závěry Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i Krajského soudu v Hradci Králové ohledně otázky, zda-li jsou v dané trestní věci naplněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence ve smyslu §100 odst. 1 tr. zákoníku, je možno označit za správné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání M. Š. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý
6 Tdo 547/2011-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání, které podal M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 0 Nt 1057/2010, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 0 Nt 1057/2010, bylo M. Š. (dále též „dovolatel“) podle §100 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné opatření spočívající v zabezpečovací detenci při současném zrušení ochranného léčení psychiatrického ústavního, nařízeného usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 0 Nt 1050/2010.
O stížnostech, které proti tomuto usnesení podali M. Š. a jeho matka M. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tyto stížnosti zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal M. Š. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), j) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Uvedl, že v době rozhodování soudu o uložení ochranného opatření byl umístěn v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, kde vykonával ochranné léčení. Upozornil, že ve smyslu ustanovení trestního řádu o změně způsobu ochranného léčení (§351a odst. 1 tr. ř.), propuštění z ochranného léčení (§353 odst. 1, 2 tr. ř.), změně výkonu zabezpečovací detence (§355 tr. ř.) a trvání zabezpečovací detence (§357 odst. 1 tr. ř.) rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení či zabezpečovací detence vykonává. Podle jeho názoru tak byl příslušný Okresní soud v Havlíčkově Brodě, resp. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou tuto skutečnost obešel, když současně s uložením zabezpečovací detence zrušil nařízené ochranné léčení ústavní formou. Zhodnotil, že tento postup se vymyká procesním zvyklostem a ustanovením trestního řádu. Přísně formálně vzato měl totiž, minimálně o zrušení ochranného léčení, rozhodovat jiný okresní soud, než tomu tak skutečně bylo. Dodal, že takový postup zvolil okresní soud patrně proto, že pro změnu ochranného ústavního léčení ve smyslu §99 odst. 5 tr. zákoníku na zabezpečovací detenci nebyly dány podmínky, přičemž uzavřel, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Dále dovolatel prohlásil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tím, že bylo porušeno jeho právo být přítomen při jednání soudu, neboť veřejné zasedání proběhlo dne 8. 12. 2010 podle §202 odst. 2 tr. ř., za použití §238 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se účasti na jednání žádným relevantním způsobem nevzdal. Akcentoval, že v době konání veřejného zasedání byl ve výkonu ochranného léčení a že bylo opomenuto ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. (ve spojení s §238 tr. ř.), podle něhož hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li tento ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Podotkl, že je sice pravdou, že nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě, ovšem jeho pohyb na svobodě byl vzhledem k nařízené ústavní léčbě omezen stejně, jako v případě výkonu trestu odnětí svobody. Doplnil, že žádnou žádost ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. nepodával, a tudíž bylo porušeno jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uvedl, že podmínky pro uložení zabezpečovací detence ve smyslu §100 odst. 1 tr. zákoníku nebyly beze zbytku splněny. Podotkl, že formální požadavek horní hranice trestní sazby nejméně deseti let je opticky splněn, když trestní stíhání proti němu bylo vedeno pro zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil však, že je nutno vzít v úvahu, že trestní stíhání bylo zastaveno, neboť nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, resp. že jednání po celou dobu popíral a ani důkazy shromážděné v průběhu vyšetřování jednoznačně neprokázaly spáchání těchto zločinů.
Dovolatel rovněž poznamenal, že zabezpečovací detence představuje až krajní řešení, kdy jiná opatření, včetně ochranného ústavního léčení, již nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinak, než výkonem zabezpečovací detence v ústavních podmínkách. Z tohoto důvodu musí soud zvažovat, zejména na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zda ochranné opatření, jež bude uloženo, splňuje požadavky jak z hlediska zdravotního u pachatele, tak i z hlediska veřejného zájmu na ochranu společnosti a přiměřenost tohoto opatření. Nařízení ústavní léčby i zabezpečovací detence je výrazným omezením či zbavením svobody jednotlivce. Musí být tedy spolehlivě prokázáno, že se jedná o osobu duševně nemocnou, včetně zjištění druhu a stupně duševní choroby a délky jejího trvání. Rovněž je třeba posoudit nebezpečnost osoby pro své okolí a veřejnost. Nestačí tedy, aby ke zbavení svobody došlo podle zákona, ale toto zbavení musí být za daných okolností nutné. V této souvislosti dovolatel připomněl, že v dané věci byl vypracován znalecký posudek znalkyní MUDr. Herrovou a byly vyžádány zprávy z psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod týkající se jeho léčby. Vyjádřil přesvědčení, že znalecký posudek je v rozporu se zprávami o průběhu léčení, podepsanými primářem psychiatrické léčebny MUDr. N., a zmínil, že jeho obhájce požadoval vypracování nového znaleckého posudku jiným znalcem, avšak soud toto považoval za nadbytečné. Podle něho byly tímto v řízení porušeny zásada rovnosti uvedená zejména v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Porušena byla i zásada rovnosti zbraní, když soud přijal jako důkaz znalecký posudek vypracovaný v průběhu trestního řízení a vypracování nového posudku tak, jak navrhovala obhajoba, odmítl. Dále dovolatel argumentoval, že po pravomocném skončení řízení nechala obhajoba vypracovat znalecký posudek znalcem MUDr. Zbytovským a jeho závěry opravňují ke kritickému postoji ke znaleckému posudku MUDr. Herrové. Podle názoru znalce by jeho pobyt na svobodě mohl být nebezpečný, pokud se nebude řádně, systematicky, dlouhodobě a adekvátně léčit, popř. lze očekávat, že uložené ochranné psychiatrické léčení ústavní formou povede k dostatečné ochraně společnosti za podmínky, že léčba bude probíhat dostatečně dlouho, bude užívána adekvátní indikovaná antipsychotická léčba a příbuzní budou spolupracovat s lékaři zdravotnického zařízení a budou respektovat a řídit se jejich pokyny. Dovolatel také uvedl, že ze zprávy primáře psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod MUDr. N. ze dne 7. 12. 2010 vyplývá, že při svém pobytu v léčebně neměl žádné konflikty a v průběhu léčby nebyl agresivní. O kladném působení léčby svědčí mj. i skutečnost, že mu byly vystavovány propustky na vycházky mimo léčebnu a dokonce dvakrát tzv. víkendová propustka. Stejným způsobem se choval i při svém údajném útěku z psychiatrické léčebny, kdy se nevrátil z vycházky a na naléhání své matky byl delší dobu vzdálen. V průběhu tohoto vzdálení se se nedopustil žádného trestného či jinak závadného jednání, které by mohlo vést k domněnce, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Dospěl tedy k závěru, že ústavní psychiatrická léčba měla kladné výsledky a není třeba její způsob měnit, resp. že uložení ochranné léčby ústavní formou plní v plné míře svoji funkci a je dostatečné k ochraně společnosti. Jinými slovy, pro uložení zabezpečovací detence nejsou podmínky.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí věci s tím, že jeho pobyt na svobodě není tak nebezpečný, aby bylo nutno ukládat zabezpečovací detenci, nebo aby v tomto smyslu sám rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky obsažené v dovolání ne zcela odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a pokud ano, nelze jim přisvědčit.
Uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud (s výslovně stanovenými výjimkami), nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Dovolatel však brojí proti místní příslušnosti soudu, kterou pod předmětný dovolací důvod podřadit nelze. Jeho námitka není důvodná ani z věcného hlediska. Při rozhodování v této věci nemohlo jít o přeměnu ústavního psychiatrického léčení v zabezpečovací detenci, neboť ústavní psychiatrické léčení bylo dovolateli uloženo v jiné trestní věci, nemluvě o tom, že svůj účel (alespoň v té podobě, jak bylo dosud realizováno) evidentně neplnilo. K rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence v této trestní věci byl nepochybně příslušný Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou a z povahy věci plyne, že bylo možno rozhodnout o jejím uložení pouze při zrušení ochranného léčení vykonávaného v jiné trestní věci (přičemž nemůže jít o ukončení ochranného léčení a propuštění pacienta z něho podle §353 tr. ř.). Námitka v tom smyslu, že dovolatel byl při rozhodování o zabezpečovací detenci zbaven svého zákonného soudce, je tudíž jednak lichá, jednak neodpovídá zvolenému důvodu dovolání.
K jednání nalézacího soudu o uložení zabezpečovací detence v nepřítomnosti dovolatele státní zástupce poznamenal, že oba soudy se touto okolností náležitě zabývaly a dospěly ke správnému a zákonnému závěru, že v daném případě přítomnost dovolatele u tohoto jednání nebyla nezbytná, a to především s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav. Pro ten byl již krátce po spáchání deliktu předán do psychiatrické léčebny k nedobrovolné hospitalizaci a v době jednání soudu nebyl kvůli svému zdravotnímu stavu schopen se platně tohoto jednání účastnit; také proto byl ve věci zastoupen obhájcem, který za něho reálně vykonával všechny v úvahu připadající úkony trestního řízení. Vzhledem k této zvláštní situaci není bez významu ani to, že veřejného zasedání se účastnila matka dovolatele i jeho další příbuzní. Státní zástupce ještě podotkl, že jednání soudu v nepřítomnosti dovolatele bylo jediným praktickým způsobem, jak vůbec návrh státního zástupce na uložení zabezpečovací detence projednat, resp. že nelze ani úspěšně tvrdit, že byl dovolatel postupem soudu zkrácen na svých právech, jestliže je vzhledem ke své trvalé psychické indispozici nemohl sám účinně realizovat. Proto ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze mít uplatněné námitky za důvodné.
Dále státní zástupce shledal, že podstatou dalších dovolacích výhrad je tvrzení, že k uložení zabezpečovací detence nebyly splněny zákonné podmínky [§265b odst. 1 písm. j) tr. ř.]. Podle jeho mínění naplnění litery zákona při rozhodování o tomto specifickém ochranném opatření bylo v popředí zájmu jak soudu, který o jeho uložení rozhodoval, tak i soudu druhého stupně při projednávání řádných opravných prostředků. Lze tedy odkázat na důvodné a správné argumenty obsažené v rozhodnutí těchto soudů. Kromě toho, dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě pouze zákonem vymezených zásadních vad určitých pravomocných rozhodnutí, a neznamená příležitost k opakovanému projednání stejných námitek, které již byly dovolatelem uplatněny v řádném opravném prostředku a náležitě přezkoumány v řízení před soudem druhého stupně. Dovolací řízení před Nejvyšším soudem není žádným třetím stupněm trestního řízení a pokud bylo přezkumné řízení ve druhém stupni provedeno náležitě a se zákonu odpovídajícími výsledky, jak se stalo i v tomto případě, nemá Nejvyšší soud důvod znovu věc přezkoumávat a jakkoli do rozhodnutí zasahovat.
V neposlední řadě státní zástupce upozornil, že předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve druhé alternativě je existence vady odpovídající některému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení před vydáním napadeného rozhodnutí, kteroužto vadu soud druhého stupně nenapravil. Žádnou takovou vadou však není řízení v této věci zatíženo, a proto nemůže být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 11 To 41/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání M. Š., jež jsou založena v předloženém trestním spise, směřující k doplnění odůvodnění jeho dovolání podaného prostřednictvím obhájce již nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci dovolatel uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V tomto ohledu je ale třeba konstatovat, že dovolací argumentace dovolatele dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněná (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Se zřetelem k okolnostem projednávaného případu je třeba poukázat na to, že věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel sice ve svém mimořádném opravném prostředku sice deklaroval, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, ovšem z konkrétní argumentace předmětného podání je zřejmé, že se tento de facto ohradil toliko proti místní příslušnosti soudu první instance. Takovou argumentaci ale pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (a ani jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. (řízení u odvolacího soudu), neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, resp. výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Přitom je třeba upozornit, že byl-li obviněný k veřejnému zasedání předvolán, je možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, jen pokud senát změní původní opatření předsedy senátu o předvolání obviněného k veřejnému zasedání a učiní závěr, že postačovalo ho pouze vyrozumět o konání veřejného zasedání, resp. že veřejné zasedání může být provedeno i v nepřítomnosti obviněného (§238, §205 odst. 2 tr. ř.).
Podle §238 se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.
Přiměřené užití ustanovení o hlavním líčení je podle citovaného zákonného ustanovení možné jen v otázce veřejnosti řízení, počátku a odročení veřejného zasedání, nikoli (ani analogicky) ohledně jiných otázek, které jsou výslovně a odchylně od hlavního líčení upraveny pro veřejné zasedání. Tak např. přítomnost osob u veřejného zasedání je řešena podle §234 tr. ř., popřípadě ve spojením s ustanovením §233 odst. 1 tr. ř. a s dalšími zvláštními ustanoveními (§263 odst. 2 až 4 tr. ř., §265r odst. 2 až 4 tr. ř., §274 tr. ř.), takže se zde neuplatní ustanovení §202 tr. ř. o přítomnosti osob u hlavního líčení (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, 1912 s., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 420/2004).
Z předloženého spisového materiálu se podává, že v posuzovaném případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně dovolatele k veřejnému zasedání nařízenému na den 8. 12. 2010 předvolala. V úvodu tohoto veřejného zasedání však senát nalézacího soudu podle §202 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř. rozhodl, že veřejné zasedání o návrhu státního zástupce na uložení zabezpečovací detence bude konáno v nepřítomnosti dovolatele, čímž změnil původní opatření předsedkyně senátu o předvolání dovolatele k veřejnému zasedání a dovodil, že veřejné zasedání může být provedeno i v jeho nepřítomnosti. Stalo se tak na základě zjištění, že dovolatel s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav (viz lékařská zpráva ze dne 18. 10. 2010 na č. l . 50 spisu) není schopen účasti u veřejného zasedání. Lze podotknout, že dovolatel byl v době konání předmětného veřejného zasedání hospitalizován v Psychiatrické léčebně Havlíčkův Brod v rámci výkonu ochranného psychiatrického ústavního léčení. Soud první instance také poukázal na skutečnost, že dovolatel byl dne 6. 12. 2010 vyslechnut dožádaným soudem – Okresním soudem v Havlíčkově Brodě. Nejvyšší soud k tomu dodává, že při tomto výslechu, jemuž byl přítomen mj. i obhájce dovolatele Mgr. Jaromír Hladík, byly dovolateli předány návrh na uložení zabezpečovací detence a předvolání k veřejnému zasedání u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 8. 12. 2010. Přitom je možno konstatovat, že v rámci předmětného výslechu dovolatel nejprve uvedl, že k věci nebude vypovídat a předložil své vyjádření, v němž odmítá zrušení ochranného psychiatrického léčení a vyjadřuje nesouhlas s uložením zabezpečovací detence (předložil též čestné prohlášení svojí matky paní M. Š. stran okolností jeho útěku z Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod). Vzápětí uvedl, že podle sdělení lékařů se jeho zdravotní stav zlepšuje, že za ním stojí celá rodina, a že odmítá nařízení detenční léčby za současného zrušení ochranného ústavního léčení (k uvedenému viz dožádání o provedení výslechu svědka na č. l . 55 spisu a protokol o provedení důkazů dožádaným soudem na č. l . 65 spisu). Dále je potřeba zdůraznit, že dovolatel byl u veřejného zasedání konaného dne 8. 12. 2010 zastoupen jmenovaným obhájcem, který za něho reálně vykonával všechny v úvahu připadající úkony trestního řízení, jež dotyčný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl sám účinně realizovat (viz též zjištění vyplývající ze znaleckého posudku o duševním stavu dovolatele, že tento není schopen chápat smysl trestního řízení a plnohodnotně se jej účastnit). Dodat lze, že obhajoba soudu prvního stupně nesdělila, že trvá na účasti dovolatele při veřejném zasedání.
Nejvyšší soud konstatuje, že za popsaného stavu a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, soudu prvního stupně nelze oprávněně vytýkat, že veřejné zasedání o návrhu státního zástupce na uložení zabezpečovací detence konal bez účasti dovolatele. V tomto ohledu nelze ani úspěšně tvrdit, že byl dovolatel postupem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (resp. Krajského soudu v Hradci Králové) zkrácen na svých právech, jestliže je za popsaného stavu vykonával prostřednictvím obhájce. Podle názoru Nejvyššího soudu tak dané řízení nepozbylo rysy spravedlivého procesu.
Z těchto důvodů nelze dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, popř. že by byl obviněný zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle §98 odst. 1 tr. zákoníku jsou ochrannými opatřeními ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova.
Podle §100 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Podle §47 odst. 2 tr. zákoníku soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§100), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jež dovolatel vztáhl k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Je totiž evidentní, že dovolatel soudům v tomto směru vytýká výhradně neúplné důkazní řízení (že považovaly za nadbytečné vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na jeho osobu), nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. Herrové a zpráv z psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod) a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že dříve mu uložené ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě mělo kladné výsledky a že jej nebylo třeba, a to i s ohledem na požadavek ochrany společnosti, nahrazovat zabezpečovací detencí). Teprve sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr v tom smyslu, že zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 1 tr. zákoníku nebyly v jeho případě splněny.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání v naznačeném rozsahu uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává, že závěry Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i Krajského soudu v Hradci Králové ohledně otázky, zda-li jsou v dané trestní věci naplněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence ve smyslu §100 odst. 1 tr. zákoníku, je možno označit za správné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání M. Š. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý