ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.646.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 646/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2014 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2013, č. j. 6 To 333/2013-391, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 147/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 7. 2013, č. j. 3 T 147/2012-328 , byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od 31. 10. 2010 do 13. 4. 2011 v B. , okres B. , z objektu na Š. ul. ... z majetku poškozených J. P. , L. S. a I. S. , kterou měl na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené s majiteli dne 31. 10. 2010 v nájmu P. R. , po předchozí ústní dohodě s J. P. demontoval a prodal kompletní strojní zařízení z majetku poškozených a to univerzální hrotový soustruh SU 50-2000 v ceně 19.665,- Kč, univerzální hrotový soustruh SUI 40-1000 v ceně 36.288,- Kč, soustruh 16K20 v ceně 27.360,- Kč, frézku FA4U v ceně 34.136,- Kč, rámovou pilu na kov KFD 250 v ceně 4.275,- Kč, svislou obrážečku M 320 v ceně 40.180,- Kč, pásovou pilu na kov OPTI S 275G v ceně 11.876,- Kč, sloupovou vrtačku v ceně 4.446,- Kč, utržené peníze za prodané stroje si ponechal, čímž těmto poškozeným způsobil škodu ve výši 178.226,- Kč a prodal i univerzální hrotový soustruh SU 50-1000 v ceně 60.353,- Kč, přestože věděl, že je majetkem leasingové společnosti UNILEASING, a. s. a utržené peníze za prodaný soustruh si ponechal a způsobil tak celkovou škodu ve výši 238.579,- Kč.
Obviněný byl za tento trestný čin podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným J. P. , L. S. a I. S. škodu ve výši 178.226,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svých nároků odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost UNILEASING, a. s. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a poškození P. , S. a S. , rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2013, č. j. 6 To 333/2013 - 391, jímž všechna odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Vezdenka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené usnesení ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je přesvědčen, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze kvalifikovat jako přečin zpronevěry §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného přečinu. Soudy provedené důkazy hodnotily nekomplexně a v extrémním rozporu s jejich obsahem. Deformaci při hodnocení důkazů spatřuje zejména stran výpovědí J. P. mladšího a staršího, které zčásti byly hodnoceny jako věrohodné, zčásti jako nevěrohodné. Poukazuje i na svou výpověď a výpověď svědkyně J. D. a namítá, že z provedených důkazů nelze dovodit, že finanční prostředky získané z prodeje obráběcích strojů P. , kteří ho pověřili sehnáním kupce těchto strojů, nepředal a ponechal si je. Soud měl ctít zásadu presumpce neviny. Skutkovou podstatu přečinu zpronevěry pokládá za nenaplněnou rovněž ve vztahu k hrotovému soustruhu, který nemohl zpronevěřit, neboť byl ve vlastnictví společnosti UNILEASING, a. s., a nebyl mu svěřen. Popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje stran jeho časového vymezení provedeným důkazům. V této souvislosti vznáší otázku, jaký trest [ „(souhrnný ?)“ ] mu měl být ukládán. V dalším má za to, že náhrada škody byla přiznána osobám, kterým nepřísluší. Zdůrazňuje, že (s výjimkou hrotového soustruhu) nabývací doklady zněly na jméno J. P. , náhrada škody však byla přiznána i L. a I. S.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozsudek Okresního soudu Bruntálu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem v zájmu urychlení dalšího postupu v řízení o dovolání nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání věcně vyjádřit. Vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže o trestný čin nejde nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek v tzv. skutkové větě výroku o vině popsán. Z řečeného plyne, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení učiněno. Takto zjištěným skutkovým stavem je v zásadě (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vázán. Právně relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu proto nemohou být ty námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění a v rámci nichž obviněný vyjadřuje nesouhlas s hodnotícím postupem soudu (tj. pokud poukazuje na údajnou deformaci v oblasti hodnocení důkazů - výpovědí svědků P. , způsob hodnocení jeho výpovědi a výpovědi svědkyně D. , apod.). Závěry obsažené ve výroku o vině jsou totiž výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu. V jeho průběhu nejprve musí soudy (zejména soud nalézací) provést zákonným způsobem důkazy a tyto pak hodnotit na základě svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Výsledkem tohoto postupu má být zjištění skutkového stavu v rozsahu požadavku upraveného ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší (opět s výjimkou očividného nesouladu obsahu provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů skutkových a právních) zasahovat do soudy zjištěného skutkového stavu, ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či důvodnost hodnocení jednotlivých důkazů, neodporuje-li takové hodnocení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výhrady dovolatele této povahy proto nemají charakter právně relevantních námitek, resp. námitek způsobilých naplnit jím deklarovaný dovolací důvod, resp. jakýkoli jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Právě řečené platí obecně, tj. s výjimkou uplatňující se v případě, kdy napadené rozhodnutí je skutečně zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu. Na tu poukazuje dovolatel v rámci odůvodnění svého mimořádného prostředku (str. 2), když má za to, že při hodnocení důkazů došlo k intenzivnímu zásahu do mantinelů přípustného hodnocení důkazů a namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ( „soud I. stupně, stejně jako následně odvolací soud hodnotily provedené důkazy nekomplexně a v extrémním rozporu s jejich obsahem, v důsledku čehož dospěl k nesprávným skutkovým a následně pak i právním závěrům“ ).
Jak již bylo shora opakovaně zdůrazněno, Nejvyšší soud zásadně do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nezasahuje. Učinit tak může ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Teprve tehdy je možné a zároveň i nutné dát v dovolacím řízení průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces.
Existenci takového extrémního rozporu však není možné, jak to činí dovolatel, založit jen na ze zcela formálního poukazu, resp. i na takové argumentaci, která se nevymyká z rámce běžných odvolacích námitek. Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl obviněný žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je totiž dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, jsou-li pro skutková zjištění rozhodné důkazy zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv. extrémní nesoulad je zákaz svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí způsobem odlišným. Nelze-li extrémní rozpor ve významu jeho výkladu Ústavním soudem (očividný nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů) v posuzované věci shledat – a tak tomu je proto, že svévoli v hodnotícím postupu soudů nižších stupňů shledat nelze – pak o skutkové a procesní námitky opřené dovolání obviněného není možno pokládat ani za formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod.
Právě uvedené platí v plném rozsahu rovněž o námitce dovolatele, že soudy nebyla respektována zásada presumpce neviny. Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného (zásada in dubio pro reo ), jejíhož uplatnění se obviněný domáhá, mající svůj zákonný podklad v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z řečeného plyne, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoli k právnímu posouzení, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel porušení zásady in dubio pro reo vyvozuje ze shora uvedených skutečností, majících charakter námitek povahy skutkové, když tvrdí, že nebylo bezpečně a bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že získané finanční prostředky za prodej obráběcích strojů si ponechal a svědkům P. nepředal. Takovýto poukaz je ve zcela zřejmém rozporu s rozsudkem soudu prvního stupně, který stran této námitky uvedl, že (str. 9 odůvodnění) „obžalovaný byl ústně pověřen J. P. k demontáži a prodeji kompletního strojního zařízení z majetku poškozených J. P. , L. S. a I. S. s tím, že bylo prokázáno, že současně prodal i další soustruh … k čemuž pověřen nebyl. I když obžalovaný tvrdí, že jednotlivé částky za prodeje věcí … postupně předával P. , v této části je jeho výpověď a obhajoba nevěrohodná a nepravdivá, když svědci … po zákonném poučení … popřeli, že by jakékoli částky od obžalovaného či někoho jiného za prodej strojů inkasovali … Bylo objektivizováno, že to byl obžalovaný, který si přisvojil cizí věc, v tomto případě výtěžek, který byl získán za svěřené věci … přičemž získanou finanční hotovost poškozeným nepředal a použil ji nezjištěným způsobem.“ Na základě provedeného dokazování a z něho vyvozených skutkových a právních závěrů nic nenasvědčuje tomu, že v řešené věci se soud prvního stupně dopustil zásadních procesních, případně (s níže uvedenou výjimkou) hmotně právních pochybení.
Totožnou námitkou se zabýval rovněž soud odvolací, neboť byla ze strany dovolatele vznesena rovněž v řízení o řádném opravném prostředku. Krajský soud pro účely svého rozhodnutí doplnil důkazní řízení přečtením zpráv, týkající se osob svědků P. , L. a I. S. , z nichž dovodil, že o věrohodnosti těchto svědků nevznikají žádné pochybnosti.
Námitka dovolatele, kterou brojí proti výroku o náhradě škody, když tvrdí, že předmětná strojní zařízení byla ve vlastnictví J. P. , náhrada škody z titulu vlastnictví však byla přiznána rovněž poškozeným L. a I. S. , je obdobně skutkového rázu. Jak plyne z tzv. skutkové věty, obviněným prodaný majetek byl, jak ostatně zdůraznil soud odvolací (str. 5 odůvodnění), v podílovém spoluvlastnictví poškozených J. P. , L. S. a I. S. Zůstává tedy podstatným, že předmětná strojní zařízení byla ve vztahu k obviněnému věcmi cizími (to z hlediska právního posouzení jeho činu) a že jako věci cizí byly v podílovém spoluvlastnictví poškozených J. P. a L. a I. S. , kterým takto jednáním obviněného vznikla škoda (zde i z hlediska adhézního výroku).
Jedinou deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídající námitkou, a nutno poznamenat, že nikoli nepřípadnou, je výhrada obviněného, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry ve vztahu k soustruhu SU 50-1000, jehož vlastníkem byla v rozhodné době leasingová společnost UNILEASING, a. s.
V dané souvislosti lze poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů při právním posouzení jednání obviněného nevzaly dostatečně na zřetel skutková zjištění, které, stran tohoto stroje (jeho vlastnictví) a oprávněnosti obviněného (ale rovněž leasingových nájemců) s ním nakládat, učinily. Již v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, v jisté kontrapozici s vylíčením jednání obviněného při nakládání s dalšími stroji ( „po předchozí ústní dohodě“ ) nalézací soud ohledně soustruhu SU 50-1000 uvedl, že obviněný „prodal i univerzální hrotový soustruh SU 50-1000 v ceně 60.353,- Kč, přestože věděl, že je majetkem leasingové společnosti UNILEASING, a. s., a utržené peníze za prodaný soustruh si ponechal“. V návaznosti na řešení rozporů mezi jednotlivými důkazy, z nichž při svém rozhodování vyšel, okresní soud na str. 9 svého rozsudku skutkově uzavřel, že „musela být upravena skutková věta… že obžalovaný byl ústně pověřen J. P. k demontáži a prodeji kompletního strojního zařízení z majetku poškozených J. P. , L. S. a I. S. s tím, že bylo prokázáno, že současně prodal i další soustruh, který byl majetkem leasingové společnosti Unileasing, a. s., k čemuž pověřen nebyl“.
Důvodná je proto námitka dovolatele, že ve vztahu k tomuto stroji není možné vyvození jeho trestní odpovědnosti pro přečin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť nelze učinit závěr, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Z důkazů, jimiž bylo provedeno dokazování (zejm. kupní smlouva č. l. 220, smlouva o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci č. l. 222), vyplynulo, že J. P. byl nájemcem (dle zmíněné kupní smlouvy též „vedlejším účastníkem“ ) uvedeného stroje. Soud učinil skutkový závěr, že k jeho zcizení (prodeji) nebyl obviněný tímto nájemcem pověřen. Za tohoto stavu je pak právní závěr obou soudů nižších stupňů, že i v této části je odůvodněno posouzení jednání obviněného jako přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, zjevně nesprávný.
Skutková zjištění vyjádřená ohledně jednání obviněného s tímto strojem totiž odůvodňují právní posouzení, které bylo obsaženo v usnesení o zahájení jeho trestného stíhání a následně i v podané obžalobě, tj. v podobě právní kvalifikace podle §205 tr. zákoníku. Z popisu skutku totiž plyne, že se obviněný zmocnil stroje ve vlastnictví společnosti UNILEASING, a. s., který posléze prodal, čímž této společnosti způsobil škodu ve výši 60.353,- Kč. Při takto vymezených skutkových zjištěních měly proto soudy tuto část jednání, kterou vzaly za prokázanou, kvalifikovat podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil takovým činem větší škodu.
Byť v této části je třeba pokládat dovolání obviněného za důvodné, neshledal Nejvyšší soud podmínky k tomu, aby ve věci rozhodl způsobem navrženým dovolatelem. Je totiž třeba uvážit, že při správném posouzení jednání obviněného by bylo nezbytné rozhodnout tak, že by obviněný byl uznán vinným jednak přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (v jeho skutkovém vymezení obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně se závěrem, že tímto činem způsobil škodu ve výši 178.226,- Kč) a jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (v jeho výše uvedeném vymezení se závěrem, že způsobil škodu ve výši 60.353,- Kč). Takové rozhodnutí však učinit nelze, neboť jak řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně (pomine-li se odvolání poškozených, kteří nemohou napadnout toliko výrok adhezní), tak mimořádný opravný prostředek proti usnesení soudu druhého stupně podal toliko obviněný (a nikoli v jeho neprospěch státní zástupce). Uvedená skutečnost znamená, že z hlediska výroků o vině a trestu nemohlo (a nadále nemůže) dojít ke změně projevující se zhoršením postavení obviněného, a to v důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4, §265s odst. 2 tr. ř.). Za tohoto stavu - když vyjádření souběžné právní kvalifikace a ukládání úhrnného trestu by nutně porušení uvedeného zákazu založilo - není namístě vyhovění petitu obviněného, neboť soudy nižších stupňů by při učiněných skutkových závěrech nemohly jiné, tj. zákonu odpovídající rozhodnutí, vydat.
Dovolací soud při vědomí těchto skutečností dospěl k závěru, že je namístě o dovolání obviněného rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Splnění těchto zákonných podmínek dovolací soud shledává v tom, že projednání dovolání, resp. i následné řízení, k němuž by došlo po případném zrušení napadených rozhodnutí, by nemohlo (z důvodů výše vyložených) postavení obviněného ovlivnit (zvláště pak zásadně ), a v tom, že řešená problematika po právní stránce není zásadního významu, neboť rozlišení trestných činů krádeže a zpronevěry běžně nečiní soudům problémy. Zbývá dodat, že ani z hlediska obhajovacích práv obviněného nedochází uvedeným procesním postupem k jejich porušení, neboť ve vztahu k právní kvalifikaci svého jednání podle §205 tr. zákoníku měl obviněný možnost svoji obhajobu uplatnit.
Protože se obviněný v podstatné části své argumentace obsažené v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a obsahově dovolacímu důvodu vyhovující námitka byla posouzena způsobem výše prezentovaným, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil