ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.678.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 678/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2006 dovolání, která podali obviněný I. I. M., a obviněný I. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 61 To 10/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 113/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. I. M. a I. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 113/2005, byli obvinění I. I. M. a I. H. uznáni vinnými, že
I. obvinění I. I. M. a I. H. společně:
dne 1. 7. 2005 v době mezi 02.30 hod. a 02.48 hod. v P., v provozovně Herna-bar P., obžalovaný M. přistoupil k barmanovi provozovny R. J., namířil na něj zbraň, kterou držel v pravé ruce, levou rukou ho uchopil za hlavu, strhl ho k zemi, obžalovaný H. poškozenému ležícímu na břiše na zemi spoutal ruce za zády lepící páskou, odcizil mu kasírtašku s finanční hotovostí, kterou měl poškozený zasunutou za pasem na zádech, mezitím obžalovaný M. uzamkl provozovnu, prohledal její prostory, u obslužného pultu v přední místnosti z příruční pokladny odcizil finanční hotovost, z regálu cigarety, které ukládal do igelitové tašky, přičemž na místě činu byli zadrženi přivolanou policejní hlídkou, neboť z důvodu monitoringu provozovny celé jednání sledoval manažer poškozené společnosti prostřednictvím počítače na internetu, přičemž uvedeného jednání se obžalovaný I. I. M. dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, odsouzen pro pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci a k trestu vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou, trest odnětí svobody vykonal dne 17. 10. 2004 a dne 16. 3. 2005 byl propuštěn z vyhošťovací vazby a I. H. poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 171/2002 ze dne 16. 4. 2003 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 9. 12. 2004 a stanovena mu zkušební doba v trvání dvou let,
II. obviněný I. I. M.:
1. nejméně dne 1. 7. 2005 v době od 02.30 hod. do 02.47 hod. v P., v herně P. při páchání trestného činu loupeže použil proti poškozenému R. J. samonabíjecí pistoli s jednočinným spoušťovým a bicím mechanismem SA-Single Action model Mod. 37, ráže 7,65 mm Browning, maďarské výroby pro vojenské účely se dvěma zásobníky a šestnácti náboji, přičemž neměl příslušná povolení k držení zbraně,
2. poté, co mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, mimo jiné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a poté, co byl dne 16. 3. 2005 propuštěn po odpykání výkonu trestu, rozhodnutí nerespektoval, nadále v České republice pobýval a dne 1. 7. 2005 byl zadržen v P., policejní hlídkou při páchání trestné činnosti.
Takto zjištěným jednáním podle soudu prvního stupně spáchali obviněný I. I. M. pod bodem I trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., pod bodem II/1 trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a pod bodem II/2 trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněný I. H. pod bodem I trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byli odsouzeni, a to obviněný I. I. M. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci spočívající v propadnutí samonabíjecí pistole model 37, ráže 7,65 mm Browning, maďarské výroby vydané dne 1. 7. 2005. Obviněný I. H. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl oběma obviněným uložen podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci - černé látkové tašky, dvou igelitových tašek, červeného páčidla s černou rukojetí, dvou párů látkových rukavic tmavě hnědé barvy, jednoho kusu pout stříbrné barvy a jednoho balení pepře černého mletého. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost T. G. s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 61 To 10/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných zrušen ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. obviněného I. I. M. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný I. H. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za užití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění I. I. M. a I. H. prostřednictvím svých obhájců dovoláním.
Obviněný I. I. M. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jejich kontextu namítl, že v případě trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod sp. zn. 28 T 11/1998 nebylo nadevší pochybnost zjištěno jeho státní občanství. Ačkoliv se o to orgány činné v trestním řízení pokusily, nebylo zjištěno, že by byl občanem Ukrajiny a jeho státní příslušnost k jinému státu se taktéž nikdy nezjistila. Za tohoto stavu mu byl Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka Liberec uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, ačkoliv takový druh trestu nelze podle §57 odst. 3 písm. a) tr. zák. uložit, pokud se nepodaří zjistit státní příslušnost pachatele. Na základě takto uloženého předchozího trestu byl obviněný dovoláním napadeným rozsudkem v bodě II/2 odsouzen za spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se však nemohl dopustit, jelikož nemohl mařit rozhodnutí, které mu bylo uloženo protiprávně. Obviněný dále uvedl, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. V podrobnostech poukázal na formální a materiální podmínky nezbytné pro možnost uložení trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi, přičemž zdůraznil, že užití §41 odst. 1 tr. zák. je možno pouze v případě mimořádných a náležitě zdůvodněných okolností; jakékoliv následné spáchání zvlášť závažného trestného činu však není důvodem k aplikaci citovaného ustanovení. Podle názoru obviněného lze i v takovém případě uložit trest v obecné sazbě uvedené u konkrétního trestného činu. V této souvislosti uvedl, že spácháním vytýkaného trestného činu nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, neboť i když byl odsouzen za spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., způsob provedení tohoto činu nebyl nijak brutální a nedošlo při něm k žádnému poranění osob ani způsobení škody na cizím majetku. Soudy obou stupňů se nezabývaly skutečností, za jakých okolností byl obviněným trestný čin spáchán. Z jeho výpovědi navíc vyplynulo, že v době páchání trestného činu užíval léky, které mohly mít podstatný vliv na ovládací a rozpoznávací schopnosti. Na základě této skutečnosti měl být proto přibrán soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, aby zkoumal jeho duševní vlastnosti, vyjádřil se ke skutečnosti možného snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností a k osobnosti obviněného. Podle názoru dovolatele se soudy přesvědčivě nevypořádaly s okolnostmi vyžadovanými ustanoveními §41 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. a napadená rozhodnutí tak vychází z nesprávného hmotně právního posouzení. Rovněž mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a předcházející řízení.
Obviněný I. H. uvedl jako důvod dovolání ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž namítl, že ze strany soudů došlo k nesprávnému posouzení jeho jednání podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V tomto směru obviněný odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky a uvedl, že institutu zvlášť nebezpečné recidivy lze užít pouze ve zcela výjimečných případech, kdy závěr nalézacího soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn. V další části svého podání obviněný v podrobnostech poukázal na kriteria pro posuzování formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, přičemž zdůraznil, že závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho charakterových a psychických vlastností, věku apod. Podle jeho názoru však z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že se nezabývaly jednotlivými aspekty materiální podmínky institutu zvlášť nebezpečné recidivy tak, jak to má na mysli ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že přestože byl v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže, kterého se dopustil pouze jedním útokem, způsob provedení nyní projednávaného trestného činu loupeže nebyl nijak brutální, agresivní či násilnický, při jeho spáchání nedošlo k fyzickému napadení poškozeného, poškozenému nebyla způsobena žádná újma na zdraví ani nevznikla škoda na cizím majetku. Stejně tak oba obvinění nekladli žádný odpor při zatýkání policií. Proto má za to, že v jeho případě nebyly naplněny jednotlivé aspekty materiální podmínky institutu zvlášť nebezpečné recidivy tak, jak má na mysli příslušné zákonné ustanovení. V této souvislosti obviněný konstatoval, že následné spáchání zvlášť závažného trestného činu není ještě důvodem k posuzování osoby pachatele takového trestného činu jakožto zvlášť nebezpečného recidivisty a při takto kvalifikovaném jednání nelze tomuto pachateli ukládat trest odnětí svobody v rámci výměry trestní sazby pro konkrétní trestný čin o třetinu zvýšené, neboť i v takových případech ke splnění účelu trestního zákona postačí uložit trest odnětí svobody v základní výměře trestní sazby konkrétního trestného činu. Proto uzavřel, že v jeho případě nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti spáchaného jednání pro společnost a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i předcházející řízení a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám obviněných směřujícím proti posouzení otázky zvlášť nebezpečné recidivy uvedla, že tvrzení dovolatelů, že by soudy aplikovaly ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. mechanicky, a to pouze na podkladě jejich dřívějšího odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, neodpovídá skutečnosti. Konstatovala, že soudy dovodily existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy zejména z okolnosti, že oba obvinění opakovali trestnou činnost krátce po propuštění z výkonu předcházejícího trestu odnětí svobody a obviněný I. H. ve lhůtě podmíněného propuštění, přičemž délka doby, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, je nepochybně významným, byť v zákoně výslovně neuvedeným hlediskem pro hodnocení existence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Státní zástupkyně upozornila, že se dovolatelé ve své argumentaci zaměřují na konstatování obsažené v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu; tuto polemiku však považuje za bezpředmětnou, neboť z tzv. skutkové věty nepochybně vyplývá, že se útoku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obviněný I. H. dopustil již sedm měsíců po propuštění z výkonu dřívějšího trestu a na počátku dvouleté zkušební doby a obviněný I. I. M. necelé čtyři měsíce poté, co nebyla jeho osobní svoboda omezena vydávací vazbou, přičemž tyto okolnosti nebezpečnost činu pro společnost nepochybně zvyšují. Dalším momentem zvyšujícím konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, na který soudy správně poukázaly, je stejnorodá recidiva, když i dřívější odsouzení obviněných se týkalo trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně rovněž konstatovala, že při zvažování existence podmínek zvlášť nebezpečné recidivy by ve prospěch obviněných nesvědčila ani další hlediska, a proto dovolací námitky zpochybňující existenci materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy shledala zjevně nedůvodnými. V návaznosti na to nemohou obstát ani související výtky směřující proti výroku o trestech, které nejsou v rámci trestní sazby zvýšené pro zvlášť nebezpečného recidivistu nepřiměřeně přísné. Státní zástupkyně uvedla, že pokud obviněný I. I. M. poukazuje na pochybení výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí, jde o argumentaci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela bezpředmětnou. Námitka jmenovaného obviněného, kterou zpochybňuje výrok o trestu vyhoštění uložený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/1998, by nebyla relevantní ani v případě, že by mu byl takový druh trestu napadeným rozsudkem uložen, protože podle §57 odst. 1 tr. zák. může soud trest vyhoštění uložit i pachateli, který není občanem České republiky, svou státní příslušnost tají a totožnost zastírá. Podle mínění státní zástupkyně obviněný žádnou argumentací dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepodpořil. Závěrem vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných I. I. M. a I. H. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného I. I. M., jimiž vytýká soudům, že se nezabývaly okolnostmi, za jakých byl předmětný trestný čin loupeže spáchán, přičemž v této souvislosti poukazuje, že v době spáchání trestného činu užíval léky, které mohly mít podstatný vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti a vytýká, že k určení této skutečnosti měl být přibrán znalec. Takto koncipovanými námitkami obviněný primárně zpochybňuje správnost konečných skutkových zjištění ve věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně spatřuje vady v právním posouzení skutku. Zmíněné výtky nelze podřadit nejen pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto námitky, bylo by nutno jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Oba obvinění rovněž spatřují naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávné právní kvalifikaci předmětného skutku - jejich jednání - jako zvlášť nebezpečných recidivistů podle §41 odst. 1 tr. zák., a to z důvodu absence materiální podmínky. Tato výhrada uplatněný dovolací důvod naplňuje, neboť se jedná o otázku právního posouzení. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Ve stručnosti lze připomenout, že podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. platí, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu - následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů konkrétně zjistily, že obviněný I. I. M. byl v minulosti uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž tento trest dne 17. 10. 2004 vykonal. Rovněž mu byl zmíněným rozhodnutím uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a dne 16. 3. 2005 byl z formálních důvodů propuštěn z vyhošťovací vazby. Dále soudy zjistily, že obviněný I. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 16 T 171/2002, odsouzen taktéž pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Z výkonu trestu odnětí svobody byl dne 9. 12. 2004 podmíněně propuštěn a byla stanovena zkušební doba dvou roků.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., neboť oba obvinění se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byli pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestáni.
V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy soudy obou stupňů vzaly v úvahu, že obvinění se opětovně dopustili zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., a to obviněný I. I. M. po čtyřech měsících pobytu na svobodě po propuštění z vyhošťovací vazby, jež byla důsledkem jeho odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a obviněný I. H. ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin po zhruba sedmi měsících na svobodě. Z uvedeného je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, soudy přihlédly u obou obviněných především k délce doby, která uplynula od jejich posledního odsouzení. Na tomto místě lze odkázat na konstatování odvolacího soudu na str. 10 odůvodnění napadeného rozsudku, že „doba, která uplynula od posledního odsouzení u obou obžalovaných je velmi krátká a podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, což je základní hledisko vymezené zákonem pro zkoumání materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.“ Z rozhodnutí soudů obou stupňů je však zřejmé, že se zabývaly i dalšími hledisky podstatně zvyšujícími stupeň nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost.
V naznačené souvislosti se Obvodní soud pro Prahu 7 zabýval ve vztahu k obviněnému I. I. M. jednak obsahem spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 28 T 11/98, a ve vztahu k obviněnému I. H. spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 171/2002, které jsou z hlediska projednávaného případu zásadní. V rámci posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti těchto dřívějších odsouzení každého z obviněných ve vztahu k nyní projednávanému případu prvostupňový soud uvedl, že obviněný I. I. M. se dopustil předchozího zvlášť závažného úmyslného trestného činu s dalšími spoluobviněnými celkem šesti násilnými útoky spáchanými zcela shodným způsobem v krátkém časovém období. Obviněný I. H. sice spáchal jedním skutkem trestný čin loupeže, avšak vůči více poškozeným osobám a obdobným způsobem provedení, přičemž v obou případech se jednalo o „plánované, připravené, organizované jednání s použitím funkční střelné zbraně“. (viz podrobnosti na str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V rámci posuzování odvolacích námitek se Městský soud v Praze ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti trestných činů jak předchozích, tak i trestného činu nyní souzeného, je u obou obviněných vysoký. K nyní souzenému trestnému činu loupeže odvolací soud zdůraznil: „V daném případě si oba obžalovaní vytipovali provozovnu herny v nočních hodinách v okamžiku, kdy tam jiní hosté nebyli přítomni. Dokonale připraveni a vybaveni postupně vstoupili do provozovny, kde si počínali naprosto profesionálně a oba zjevně podle předchozí dohody plnili jednotlivé kroky…“. Rovněž uvedl: „…podíl obou obžalovaných na loupeži je rovnocenný. Profesionalita v jejich jednání je evidentní, neboť vystihli správný okamžik v herně, tuto uzamkli, zatáhli záclonky, zajistili znehybnění jediného přítomného zaměstnance, provozovnu prohledávali a připravovali si věci k odcizení. Jednali v úmyslu dosáhnout maximálního majetkového zisku, neboť zaútočili na hernu vyšší kategorie, chtěli odnést zboží i hotovost a v tomto směru se také snažili získat informace od poškozeného.“ K předchozí trestné činnosti obviněných soud druhého stupně doplnil, že u obviněného I. I. M. byla mimořádně závažná, neboť „spočívala v šesti loupežích v období měsíců září a říjen roku 1997, páchaných se zbraní, s maskováním v restauracích a jedná se tedy v zásadě o totožný způsob loupežného přepadení… Předchozí odsouzení obžalovaného H. též vykazuje vysokou společenskou nebezpečnost jeho jednání, byť se jednalo o jedinou loupež. Ta však byla spáchána ve spolupachatelství s dalšími občany Ukrajiny v červnu 2002 přepadením penzionu, kde obžalovaný se svými společníky postupně napadli více hostů, užili velmi brutálního násilí (údery a kopy, sražení k zemi, svázání elektrickým kabelem, vyražení zubů, pohrůžka střelnou zbraní, pokus o bodnutí), a to vše v úmyslu postupně okrást bydlící v penzionu.“ Vedle okolností vypovídajících o stupni společenské nebezpečnosti předchozího odsouzení za zvlášť závažný úmyslný trestný čin odvolací soud přihlédl i k chování obviněných ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody i po jejich propuštění na svobodu. V této spojitosti k osobě obviněného I. I. M. uvedl: „…byl odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody sedmi roků, který musel odpykat celý, neboť jeho chování bylo negativní, výkon trestu svůj účel neplnil, a proto žádost o podmíněné propuštění mu v červenci 2003 byla soudem zamítnuta. Poté následovala vyhošťovací vazba, ze které musel být z formálních důvodů obžalovaný propuštěn v březnu 2005 a od té doby se obžalovaný pohyboval na území našeho státu bez legálního zdroje obživy, bez místa trvalého bydliště a navzdory tomu, že mu byl pravomocně uložen též trest vyhoštění.“ Pokud jde o obviněného I. H. soud druhého stupně v návaznosti na předchozí trestnou činnost k osobě jmenovaného konstatoval: „Vysoká společenská nebezpečnost takového jednání byla vyjádřena i přísným nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtyř roků, v jehož průběhu se však obžalovaný choval řádně, neboť dne 2. 12. 2004 byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Skutečnost, že nyní stíhané loupeže se obžalovaný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, však společenskou nebezpečnost jeho jednání výrazně zvyšuje. Navíc se obžalovaný H. na území České republiky zdržoval neoprávněně, protože i jemu byl vysloven trest vyhoštění na dobu neurčitou, nemá zde žádné pracovní ani sociální zázemí. Nadto byl odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný od ledna do února 2005, a to rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8. 4. 2005, sp. zn. 1 T 41/2005.“ (vše na str. 10 až 12 napadeného rozsudku). S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Městský soud v Praze uzavřel, že v posuzovaném případě se jedná o vysoký stupeň narušení obviněných a soustavné nerespektování jejich povinností, které jako občané cizího státu při pobytu v České republice mají, a proto i materiální předpoklady zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. jsou u obou obviněných naplněny.
Nejvyšší soud shledal výše rozvedené závěry soudů obou stupňů, že se obvinění I. I. M. a I. H. dopustili předmětného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák., správnými, a tudíž i tresty jim byly ukládány za podmínek ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Úvahy, na základě kterých soudy dospěly k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy u obou obviněných rovněž náležitě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto námitky dovolatelů, které v mimořádných opravných prostředcích uplatnili, nelze akceptovat.
Obviněný I. I. M. ve svém dovolání rovněž vznesl výtku, prostřednictvím které namítá nesprávnost výroku o vině pod bodem II/2 v rozsudku prvostupňového soudu, kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 28 T 11/98, mu byl uložen trest vyhoštění protiprávně, když nebyla zjištěna jeho státní příslušnost, a proto podle jeho mínění toto nezákonné rozhodnutí nemohl mařit.
Nejvyšší soud uvádí, že takto koncipovanou námitkou obviněný I. I. M. napadá rozhodnutí soudu v jiné trestní věci, které ale nelze v rámci tohoto dovolacího řízení přezkoumávat. Námitka, že uložení trestu vyhoštění bylo výše specifikovaným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec vyloučeno, je z pohledu uplatněného mimořádného opravného prostředku zcela bezpředmětná. Tuto výtku nelze podřadit pod žádný z taxativně zakotvených důvodů dovolání včetně obviněným zmiňovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V této části bylo tudíž dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných I. I. M. a I. H. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k