ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.734.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 734/2013 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání podaném obviněným Bc. V. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 10 To 119/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. V. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 1 T 173/2012 , byl obviněný Bc. V. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
dne 16. 3. 2011 v 17.20 hod. řídil v ulici S. v Č. L. osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 407, když na křižovatce s ulicí B. N., do které odbočoval z vedlejší pozemní komunikace, nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě!" a nedal přednost po hlavní komunikaci z levé strany na pánském jízdním kole zn. ESKA jedoucímu cyklistovi K. Š., čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení §4 písmeno a), b) a ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy následně v prostoru křižovatky došlo ke střetu jízdního kola s přední částí vozidla zn. Peugeot, při kterém K. Š. upadl na vozovku a utrpěl zranění spočívající ve vymknutí pravého ramenního kloubu s odlomením zadního a dolního okraje kloubní jamky, jenž si vyžádalo ošetření v Nemocnici s poliklinikou v Č. L. s následnou domácí i ambulantní léčbou spojenou s omezením na obvyklém způsobu života spočívajícím nejprve ve fixaci pravé paže ortézou do 7. 4. 2011 a poté ve významném omezení hybnosti pravé paže včetně značné bolestivosti a pracovní neschopností nejméně do 5. 6. 2011, přičemž omezená hybnost pravé ruky přetrvává dosud a nelze vyloučit ani rozvoj trvalých následků.
Za to byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 10 To 119/2013 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí ve svém výroku postrádá základní náležitosti, zejména popis subjektivní stránky trestného činu. Odůvodnění subjektivní stránky stojí podle něj na pouhém konstatování, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že při pozornějším sledování provozu na hlavní silnici poškozeného vidět mohl a měl a byl povinen mu dát přednost v jízdě. Toto tvrzení ovšem podle obviněného neodpovídá skutkovým zjištěním, zejména znaleckým posudkům. Zopakoval, že provoz na křižovatce sledoval, protože tam jsou i přechody pro chodce. Poškozeného však neviděl a ani vidět nemohl, neboť splýval s okolím. Aby mohl obviněný za dané situace cyklistu vidět, musel by se dívat stále doleva, což je nepřípustné, protože musel sledovat dopravní situaci v celé křižovatce.
Zdůraznil, že v průběhu řízení nebyl proveden vyšetřovací pokus, který by mohl pomoci vyjádřit se k viditelnosti kola a k reakční době obviněného a cyklisty. Vyšetřovací pokus byl navrhován i znalci, ovšem soud jej odmítl provést s tím, že důkazní situace je zcela jasná, a navodit zcela shodné poměry viditelnosti je prakticky nemožné. Obviněný se domnívá, že nebyly provedeny všechny potřebné a dostupné důkazy a že nebylo přihlíženo k důkazům svědčícím v jeho prospěch. Vyzdvihl, že oba znalci v podstatě potvrzovali výpověď obviněného, shledali závažné nedostatky ve vybavení kola poškozeného a jejich vliv na způsobilost provozu kola na silnici. Dále dovolatel rozvíjí, jaké nedostatky ve vybavení mělo kolo poškozeného a chování poškozeného v průběhu dopravní nehody, k čemuž soudy podle dovolatele vůbec nepřihlédly. Skutková zjištění tedy považuje za nejasná a neúplná. Řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, tak trpí podstatnými vadami.
Dále namítl, že z dokazování nevyplynulo, že by došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Za takové porušení nelze podle něj považovat jakékoliv porušení dopravních předpisů, ale jen takové, které podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, resp. společenskou škodlivost jednání.
Dovolatel konstatoval, že vzhledem k okolnostem případu (nahradil škodu, popsal, jak došlo k dopravní nehodě) mohlo být orgány činnými v trestním řízení postupováno podle §307 tr. ř. a trestní stíhání bylo možno podmíněně zastavit.
Obviněný vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby z podnětu jeho dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení §256k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a věc aby uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí nebo aby alternativně obviněného obžaloby zprostil. Zároveň podle §265o odst. 1 tr. ř. učinil návrh, aby Nejvyšší soud odložil či přerušil výkon rozhodnutí napadeného usnesení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřila.
Zdůraznila, že dovolací námitky uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není možno převést zavinění na nehodě na poškozeného. V jízdě cyklisty nebylo shledáno žádné porušení pravidel silničního provozu, a pokud jde o vybavení jeho kola, žádný nedostatek, který by měl příčinnou souvislost se střetem automobilu obviněného, nebyl nalezen. Poškozený jel po rovné hlavní silnici, taška na řídítkách mu v takové jízdě nijak nebránila a za daných světelných podmínek chybějící odrazky na paprscích kol a patrně rozbitá zadní svítilna, neměly žádný význam pro možnost včas ho spatřit z ústí vedlejší silnice. Tvrzení obviněného, že poškozený měl zastavit, či jinak zabránit střetu, když viděl jeho automobil přijíždět, soudy obou stupňů správně hodnotily jako neudržitelné. Domnívá se, že jednání obviněného naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně dala výslovný souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejprve musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své dovolání argumentačně opřel o takové námitky, které byly obhajobou uplatněny již v řízení před soudem nalézacím a odvolacím. Na tyto námitky oba soudy v dostatečném rozsahu reagovaly, což plyne jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5-6), tak z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze (str. 3). Za takto vzniklé situace by postačovalo Nejvyššímu soudu odkázat na své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. BECK).
Ve shodě s názorem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí dospěl dovolací soud k poznatku, že i ve věci nyní posuzované je na místě rozhodnout o dovolání obviněného způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., byť řada jeho dovolacích námitek nenaplňuje deklarovaný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod.
Namítá-li obviněný, že poškozeného neviděl a vidět nemohl, protože splýval s okolím, pak uplatňuje skutkové tvrzení odlišné od skutkového zjištění soudů, které na podkladě provedeného dokazování učinily závěr zcela odlišný („ Dle závěrů znalců obžalovaný mohl vidět poškozeného a měl možnost odvrátit střet tím, že by zastavil před místem střetu, na hranici křižovatky.“ ). Pokud namítá nesprávnost právního posouzení skutku, činí tak převážně na základě vlastní interpretace provedených důkazů a vlastního hodnocení příčin dopravní nehody (tvrzení o spoluzavinění cyklisty vycházející z přesvědčení, že ten „měl možnost a mohl zareagovat na nastalou situaci“ ). V daném směru však soudy nižších stupňů správně poukázaly na to, že namítané nedostatky ve vybavení kola poškozeného neměly žádný kauzální vliv z hlediska příčin dopravní nehody a že v jízdě poškozeného nebyla shledána žádná pochybení z pohledu předpisů upravujících jízdu na vozovce a poškozený neměl důvod reagovat na pohyb vozidla obviněného způsobem, jehož se domáhá ( „Poškozený oprávněně mohl předpokládat, že obžalovaný dodrží dopravní předpisy a dá mu přednost a neměl tedy důvodu při jízdě po hlavní silnici zastavovat a dávat přednost .. z dané situace nevyplývala potřeba jiné reakce poškozeného ..“ – str. 5 rozsudku). Skutkové výhrady obviněného a tvrzení o nedostatečnosti provedeného dokazování nemohou jím uplatněný dovolací důvod naplnit. Jak již bylo uvedeno výše, námitky týkající se skutkových zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného je možno zmínit, že dovolateli nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že by ze znaleckých posudků mělo vyplynout, že bez provedení vyšetřovacího pokusu nelze pro rozhodování soudu nezbytné odborné závěry učinit a že by tudíž provedené dokazování bylo neúplné z hlediska požadavku na zjištění skutkového stavu v požadavcích §2 odst. 5 tr. ř.
Lze shrnout, že námitky obviněného vznesené vůči skutkovým zjištěním soudů a jimi provedenému rozsahu dokazování se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení a nejsou proto způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani žádný jiný dovolací důvod taxativně vymezený v ustanovení §265b tr. ř.). Stejné závěry je ovšem nutno učinit i k námitce obviněného, že se soudy nezaobíraly možností podmíněného zastavení jeho trestního stíhání.
Co se týče této námitky dovolatele, tj. že soudy mohly postupovat podle §307 a násl. tr. ř. a jeho trestní stíhání podmíněně zastavit, pak Nejvyšší soud na tomto místě připomíná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 532/2012), že podmíněné zastavení trestního stíhání je pouze alternativou k standardnímu řešení trestní věci a na jejíž uplatnění není nárok. Soud ani státní zástupce tedy nejsou povinni zvolit toto řešení a obviněný se nemůže (viz zákonná dikce „...soud a v přípravném řízení státní zástupce může ...“ ) domoci jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve sv. 7/2004, pod č. T 706, přiměřeně rovněž rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 15 Tz 43/2011, publikovaný pod č. 16/2012 Sb. rozh. tr.). Posouzení otázky naplnění podmínek a rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř. přísluší výhradně soudu prvního stupně. Dospěje-li tento k závěru, že podmínky pro použití tohoto ustanovení jako zvláštního způsobu skončení trestního stíhání obviněného nejsou naplněny, není soud odvolací oprávněn tento jeho závěr přezkoumávat. Trestní řád odvolacímu soudu s ohledem na fakultativní povahu tohoto odklonu od standardního řízení neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní stíhání, jestliže tak neučinil již soud prvního stupně. Rovněž pak není oprávněn zrušit napadený rozsudek pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně nevyužil možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání. Z logiky věci pak vyplývá, že mu nemůže náležet ani právo uložit soudu prvního stupně, aby o podmíněném zastavení trestního stíhání po vrácení věci nově rozhodl, a to ani tehdy ne, když sám shledá splnění všech předpokladů pro toto řešení trestní věci.
Zbývá dodat, že jedním ze základních předpokladů pro případnou aplikaci ustanovení §307 tr. ř. je to, že obviněný se k činu doznal [§307 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Jeho doznání se po obsahové stránce musí vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i na zavinění a protiprávnost. I když se nepožaduje, aby obviněný výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým činem (případně přímo příslušnou jeho právní kvalifikací), je nezbytnou podmínkou rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného doznání takových skutečností, které umožňují učinění závěru o tom, že se přečinu dopustil. Ve věcech, v nichž připadá v úvahu zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je možno za doznání považovat i výpověď, ve které obviněný neuvádí některé podstatné okolnosti významné pro posouzení trestnosti činu, neboť je právě kvůli své nepozornosti, v níž lze spatřovat nedbalost, nepostřehl, ale připouští, že tyto okolnosti nastaly, a nevznáší žádné výhrady vůči své trestní odpovědnosti (srov. R 57/2006). – viz Šámal a kol., Velké komentáře, Trestní řád II, C.H.BECK, 7. vydání 2013, s. 3481. V tomto nahlížení však výpověď obviněného (a rovněž námitky v jeho dovolání, které z verze v ní uplatněné vychází) požadavkům formulovaným ustanovením §307 odst. 1 písm. a) tr. ř. nevyhovuje. V posuzované věci proto pochybení, vytýkané obviněným soudu prvního stupně (mimo uplatněný dovolací důvod) stran jeho procesního postupu, resp. stran jeho způsobu rozhodnutí o podané obžalobě, spatřovat nelze.
Za námitky formálně vyhovující deklarovanému dovolacímu důvodu je možno považovat tvrzení obviněného, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to jednak proto, že nevyjadřuje popis subjektivní stránky, jednak proto, že ze strany dovolatele není dáno porušení důležité povinnosti.
Pokud jde o první námitku nelze ji s ohledem na skutkové vyjádření obsažené v tzv. skutkové větě výroku rozsudku „nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě!" a nedal přednost po hlavní komunikaci z levé strany na pánském jízdním kole zn. ESKA jedoucímu cyklistovi K. Š.“ a skutkové závěry, které jsou rozvedeny v jeho odůvodnění „mohl poškozeného vidět na dostatečnou vzdálenost“ (str. 6) , „mohl vidět poškozeného a měl možnost odvrátit střet tím, že by zastavil před místem středu, na hranici křižovatky“ (str. 5) pokládat za důvodnou, neboť s oporou o důkazy, z nichž nalézací soud vyšel, vyjádřil tímto způsobem dostatečně to, že v důsledku nedostatečné pozornosti a opatrnosti, k níž ho ostatně nabádala i příslušná dopravní značka, nezaregistroval včas po hlavní silnici přijíždějícího cyklistu, jemuž nedal přednost a tím zapříčinil dopravní nehodu, při níž došlo k poranění cyklisty v rozsahu vyjádřeném v napadeném rozsudku. Zpozoroval-li obviněný poškozeného až v okamžiku, kdy přes aktivní brzdění nedokázal střetu s ním zabránit, pak skutkový popis vyjadřuje to, co je obsahem zavinění v podobě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy že „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“.
Důvodnou neshledává dovolací soud ani druhou hmotně právní námitku obviněného, tj. že v jeho případě nešlo o porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona . Je třeba poznamenat, že i k tomu se vyjadřoval odvolací soud (str. 4), který uvedl, že „Obžalovaný nedáním přednosti v jízdě porušil jednu ze základních řidičských povinností. Právě porušením §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. dochází k nejzávažnějším nehodám s těžkými následky na zdraví a životech lidí. Z hlediska trestního zákona (pozn. Nejvyššího soudu nyní již trestní zákoník) jde proto téměř bez výjimky vždy o porušení důležité povinnosti, má-li tato okolnost význam pro právní posouzení skutku.“ I v tom lze dát odvolacímu soudu za pravdu. Sama skutečnost, že obviněný do křižovatky vjížděl menší rychlostí a že i v důsledku toho nebyly následky jeho činu fatální, případně velmi závažné, neodůvodňují přijetí závěru, že by porušení citovaného ustanovení zákona o silničním provozu nemělo být hodnoceno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona , tím spíše, že spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody nebylo soudy shledáno. Lze proto uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že kvalifikační znak upravený citovaným ustanovením byl ve věci posuzované v jednání obviněného naplněn. Dovoláním napadené rozhodnutí nevykazuje vadu, kterou mu obviněný vytýká. Právní posouzení skutku je zákonu odpovídající.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil