ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.867.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 867/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, které podal obviněný L. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 6 To 30/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 49 T 4/2007, byl obviněný L. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
dne 7. 9. 2006 jako žalobce, zastoupený advokátem Mgr. S., v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vůči žalované B. V., předložil Krajskému soudu v Ostravě k důkazu směnku vlastní, vystavenou v Ostravě dne 10. května 2002 na směnečnou částku 200.000,- Kč, splatnou dne 10. května 2006, výstavcem B. V. na řad obžalovaného L. G., ačkoli si byl vědom toho, že směnka je opatřena nepravým podpisem B. V. jako výstavcem směnky a tato směnku nepodepsala, a na podkladě takto padělané směnky vydal Krajský soud v Ostravě dne 10. 11. 2006 směnečný platební rozkaz sp. zn. 27 Sm 351/2006, kterým bylo uloženo B. V. jako žalované do tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatit obžalovanému L. G. jako žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím, proti směnečnému platebnímu rozkazu si však B. V. podala 13. 12. 2006 námitky, dne 12. 6. 2008 bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č. j. 27 Cm 132/2007-87, rozhodnuto, že se směnečný platební rozkaz téhož soudu, č. j. 27 Sm 351/2006-18, zrušuje a tento rozsudek byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2008, č. j. 7 Cmo 318/2008-110, potvrzen.
Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 6 To 30/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo zamítnuto jeho odvolání, které směřovalo do viny i výše trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě. V odvolacím řízení se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí, neboť nebylo prokázáno, a to ani znalcem z oboru kriminalistiky, odvětví expertizy ručního písma, že by to byl on, kdo směnku podepsal, tj. že se dopustil padělání tuzemského cenného papíru. Obviněný uvedl, že dovoláním napadá řízení před soudy obou stupňů, neboť bez toho, aby zjistily, zda byl tím, kdo směnku jménem B. V. podepsal, nebo kdo ji podepsal, prohlásily svá rozhodnutí za správná. Vyslovil názor, že byl odsouzen nespravedlivě. K tomu jej vedou okolnosti, které soudy jako nezpochybnitelné zjistily, a jež se sice netýkaly vystavení a podepsání směnky, ale k jejímu vystavení vedly a svědčí o tom, že poškozenou je jeho osoba.
Dále obviněný namítl, že k celému dvouinstančnímu řízení vedle důvodů, které již ve svém odvolání zmínil, má dvě zásadní připomínky:
- vzhledem k tomu, že soudy neprokázaly jeho vinu, že tím, kdo směnku podepsal byl on a nezjistily, kdo ji podepsal, měly postupovat ve smyslu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a řízení zastavit s osvobozujícím rozsudkem,
- pokud by však došly k závěru, že sám podpis nepadělal, nevěděl, kdo směnku podepsal a ani netušil, že podpis je padělaný, a přesto se cestou soudu pokusil směnku uplatnit, měl být potrestán podle ustanovení §141 tr. zák.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl, že měl být proveden forenzní posudek Kriminalistickým ústavem, a to při zvážení zadání rozšířeného o zjištění, zda směnku podepsala jeho osoba. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2009, č. j. 49 T 4/2007-456, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 6 To 30/2009, a věc vrátil k novému řízení o povolení obnovy“.
K dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž poukázal na dosavadní průběh trestního řízení a na výhrady uplatněné obviněným.
Státní zástupce připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Dále státní zástupce konstatoval, že trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák. se dopustí (mimo jiné) ten, kdo padělaný tuzemský cenný papír udá jako pravý. Zdůraznil, že vzhledem k této definici zjevně není rozhodné, že nebylo prokázáno, zda padělatelem směnky, jež byla užita v rámci posuzovaného jednání, byl obviněný. Obviněnému je totiž za vinu kladena skutečnost, že s předmětnou směnkou, kterou padělala jiná, nezjištěná osoba, za situace, kdy o padělání věděl, určitým způsobem disponoval (udal ji jako pravou). Nezjištění padělatele nemá na daný závěr podstatný vliv, a proto ani nebylo důvodu aplikovat zásadu in dubio pro reo.
K možnosti posouzení jednání obviněného jako trestného činu udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 tr. zák. (případně s odkazem na ustanovení §143 tr. zák.) státní zástupce poznamenal, že pod tuto skutkovou podstatu je podřaditelný útok pachatele, který padělané nebo pozměněné peníze (případně cenné papíry), jimiž mu bylo placeno jako pravými, udá jako pravé. Upozornil, že v předmětné věci se padělaná směnka nedostala do držení obviněného tak, že by mu jí bylo placeno, a tudíž užití ustanovení §141 tr. zák. nepřipadá v úvahu. Proto argumentaci popsanou v dovolání shledal jako zjevně neopodstatněnou, neboť soudy dříve činné ve věci zjištěný skutek právně posoudily odpovídajícím způsobem.
S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce ve vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska dovolacího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní dovolací námitky obviněného týkající se v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, když obviněný vytýká, že soudy nezjistily, kdo podepsal předmětnou směnku, přičemž v této souvislosti měl být vyžádán znalecký posudek Kriminalistického ústavu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal ohledně jednání obviněného, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů. Současně je možno připomenout, že prvostupňový soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval: „V rámci doplněného dokazování obžalovaný změnil svá tvrzení o okolnostech podpisu směnky a tvrdil, že svědkyní nebyla podepsána přímo před ním. Toto však bylo zcela vyloučeno jeho předchozími výpověďmi, kdy opakovaně před soudem uvedl, že svědkyně směnku podpisovala v jeho přítomnosti a totéž bylo uvedeno v jeho podání v rámci obchodního řízení (č. l. 155 spisu KS Ostrava 27 Sm 351/2006). Krajský soud proto shledal uplatněnou obhajobu obviněného za vyvrácenou. Rovněž poukázal na výpověď svědkyně B. V., která shodně jak v přípravném řízení, tak před soudem popírala, že by předmětnou směnku podepsala. Uváděla, že sice skutečně obviněnému podepsala nějakou listinu, ta se však týkala pouze toho, že jej z bytu nevystěhuje. Stejně se vyjadřovala i v materiálech, zaslaných v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Soud prvního stupně též zdůraznil: „Výpověď této svědkyně je také podporována i závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví expertiza ručního písma. Znalkyně M. jednoznačně vyloučila, že by podpis na předmětné směnce byl vlastním podpisem svědkyně V., uvedla, že se jedná o napodobený podpis, z něj však není možno určit, kdo je jeho faktickým zhotovitelem. O správnosti vyjádření znalkyně soud nemá pochyb, a proto návrhy na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví písmoznalectví posoudil jako nadbytečné (vše na str. 15 až 16 rozsudku prvostupňového soudu). Se skutkovými závěry se po provedeném odvolacím řízení v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci (srov. podrobnou argumentaci na str. 4 až 8 rozhodnutí).
Z dovolání obviněného rovněž vyplývá, že pokud soudy nerozhodly rozsudkem, kterým by byl obžaloby zproštěn, mělo být jeho jednání posouzeno podle §141 tr. zák., tj. nikoliv jako trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Z ustanovení §143 tr. zák. vyplývá, že ochrana podle §140 až 142 tr. zák. se poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům. Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Podle Nejvyššího soudu postupoval Krajský soud v Ostravě (následně v odvolacím řízení též Vrchní soud v Olomouci) v souladu s trestním zákonem, když skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. za použití §143 tr. zák. Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku je zjevné, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku tohoto trestného činu. V rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vůči žalované B. V. jako žalobce totiž předložil Krajskému soudu v Ostravě k důkazu směnku vlastní, vystavenou v Ostravě dne 10. 5. 2002 na směnečnou částku 200.000,- Kč, splatnou dne 10. 5. 2006, výstavcem B. V. opatřenou nepravým podpisem jmenované. V jednání obviněného je očividně naplněna i subjektivní stránka – úmyslné zavinění podle §4 písm. a) tr. zák., neboť jako žalobce předložil zmíněný cenný papír soudu, ačkoli „si byl vědom toho, že směnka je opatřena nepravým podpisem B. V. jako výstavcem směnky…“ (doslovně citováno z výroku rozsudku). Toto konstatování je opřeno o zcela konkrétní skutkové zjištění, jak vyplývá z provedených a zhodnocených důkazů (srov. argumentaci na str. 15 až 17 rozsudku). Ve spáchaném trestném činu je naplněn i zákonem vyžadovaný materiální znak (§3 odst. 1 tr. zák.). Jednání obviněného, jinak osoby, která před spácháním trestného činu vedla řádný život, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění porušil významný zájem chráněný trestním zákonem.
Jelikož se padělaná směnka nedostala do držení obviněného způsobem, že by mu bylo tímto cenným papírem placeno jako pravým, tak spáchané jednání nelze posoudit jako trestný čin udávání padělaných a pozměněných peněz podle §141 tr. zák. (za použití §143 tr. zák.), jak se toho v dovolání domáhá.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení učiněna, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Správné právní kvalifikaci předmětného skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě též aplikovaná právní věta.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k