ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.871.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 871/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný L. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 3 To 136/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 216/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 6 T 216/2006, byl obviněný L. N. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž tento obviněný a obviněný M. G. (o jehož vině, trestu a povinnosti k náhradě škody bylo uvedeným rozsudkem rovněž rozhodnuto) „dne 5. 8. 2006 kolem 23:30 hod. v parčíku naproti poště, v úmyslu zmocnit se cizí věci, za vzájemné součinnosti, přistoupili k poškozenému J. M., kterého se nejprve obžalovaný L. N. dotázal, kolik je hodin, a když poškozený odpověděl, že hodinky nemá, tak se jej ptal na mobilní telefon, poté co poškozený odpověděl, že nemá mobilní telefon, obžalovaný M. G. na pokyn obžalovaného L. N. uchopil poškozeného za ruce, přitlačil ho k lavičce, na které seděl, takto jej držel, čemuž se poškozený bránil, přičemž obžalovaný L. N. poškozeného prohledal a z kapes kalhot a oděvu mu vytáhl mobilní telefon, klíče, umělohmotné pouzdro s osobními doklady, které prohledali, poté poškozenému hodili klíče do klína a pouzdro s doklady na zem a vyzvali ho, ať vypadne, přičemž mobilní telefon zn. Sony Ericson Z600 včetně SIM karty T-Mobile s kreditem si obžalovaný L. N. ponechal, čímž způsobili poškozenému J. M. škodu ve výši nejméně 700,- Kč“.
Za to byl obviněný L. N. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl s obviněným M. G. zavázán k povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozenému J. M. škodu ve výši 700,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. N., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 3 To 136/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. N. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné z důvodu absence jeho zákonného zahájení. V návaznosti na to uvedl, že usnesení policejního komisaře Policie ČR, Městského ředitelství Ostrava ze dne 6. 8. 2006, ČTS: MROV–234/8T0–8–2006, jímž mělo být zahájeno trestní stíhání, postrádá zákonem předepsané náležitosti, a tudíž není usnesením zákonným. S odkazem na ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. zdůraznil, že v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je zapotřebí zejména přesně označit skutečnosti, které prokazují důvodnost trestního stíhání. Zmíněnou podmínku podle jeho tvrzení předmětné usnesení nesplňuje, jelikož se v jeho odůvodnění odkazuje pouze na podání trestního oznámení poškozeným a - citováno - na „ … další materiály, z nichž je odůvodněn závěr, že v dané věci došlo ke spáchání trestného činu …“. K tomu obviněný dodal, že odkaz pouze na trestní oznámení poškozeného, ovšem bez další relevantní právní specifikace jiných, pro věc rozhodných skutečností, nevyhovuje dikci zákona, neboť je pouhým popisem použitého důkazního prostředku, v závěru navíc nekonkrétním, nikoli označením skutečností samotných. Na podporu svých tvrzení přitom poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 66/2000 a Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 13/2006.
V další části odůvodnění dovolání namítl, že v citovaném usnesení o zahájení trestního stíhání se policejní orgán nedostatečně vypořádal i s otázkou subjektivní stránky předmětné trestné činnosti, přičemž odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 582/99. V souvislosti s tím vyjádřil názor, že soud druhého stupně pochybil stejným způsobem jako policejní orgán, jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že subjektivní stránka je v daném policejním usnesení zřejmá z popisu jednání obviněného k poškozenému. Navíc použitým argumentem „zřejmá z popisu jednání“ odvolací soud nepřímo absenci vymezení subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání připustil. Výkladem a contrario lze totiž podle obviněného dospět k závěru, že z ničeho jiného, než z popisu jednání, není subjektivní stránka trestného činu zřejmá.
Na základě těchto skutečností obviněný dovodil, že usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné věci nelze považovat podle trestního řádu za zákonné, že toto usnesení nevyvolalo účinky předvídané ustanovením §160 odst. 1 tr. ř., a tudíž v předmětné věci doposud nedošlo k zahájení trestního stíhání. Při neexistenci zahájení trestního stíhání pak s ohledem na ustanovení §176 odst. 2 tr. ř. a §180 odst. 1 tr. ř. nebylo v dané věci možno provést trestní řízení před soudem a vydat soudní rozhodnutí. Postupem orgánů činných v trestním řízení tedy byla podle jeho přesvědčení porušena zásada zákonnosti obsažená v ustanovení §2 odst. 1 tr. ř.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 3 To 136/2007, v plném rozsahu zrušil.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že ačkoliv obviněný zákonným označením nespecifikoval dovolací důvod, jenž měl být ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) (druhé alternativy) tr. ř. naplněn, ze slovního popisu je zřejmé, že měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V návaznosti na to stručně zrekapituloval dovolací námitky, které pak označil za zjevně neopodstatněné. Konstatoval přitom, že s týmiž námitkami se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud druhého stupně. K tomu dodal (ve shodě s odvolacím soudem), že zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání všechny povinné náležitosti obsahuje, ať už jejich výslovným uvedením, či aspoň uvedením takových skutečností, z nichž je konkrétní závěr logicky zřejmý (úmyslná forma zavinění).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá.
Tato argumentace by podle slovního popisu mohla (jak již ve svém vyjádření uvedl státní zástupce) zdánlivě odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívajícímu v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod však lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti:
Základní náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání je popis skutku, neboť předmětem trestního stíhání je skutek. Podle §160 odst. 1 tr. ř. totiž výrok předmětného usnesení musí obsahovat popis skutku, z kterého je určitá osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V popisu skutku přitom musí být uvedeny skutkové okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu včetně subjektivní stránky, tedy zavinění. Pokud tyto podstatné náležitosti chybí, nelze zmíněné usnesení považovat za zákonné ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. Absence zákonného podkladu pro trestní stíhání pak má za následek porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99 i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96). Mezi základní zásady trestního řízení patří zásada stíhání ze zákonných důvodů uvedená v §2 odst. 1 tr. ř., podle níž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Podle usnesení Policie ČR, Městského ředitelství Ostrava ze dne 6. 8. 2006, ČTS: MROV–234/8T0–8–2006 bylo ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných M. G. a L. N. pro trestný čin loupeže ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §234 odst. 1 tr. zák., kterého se, podle tohoto usnesení, dopustili tím, že „dne 5.8. 2006 v době kolem 23.30 hod. v parčíku naproti pošty, přistoupili k poškozenému J. M., když obv. N. se zeptal poškozeného kolik je hodin, poté co mu poškozený odpověděl, že hodinky nemá, zeptal se jej, zda má mobilní telefon, poté co poškozený odpověděl, že mobilní telefon nemá, řekl obv. N. obv. G. chyť ho, načež obv. G. uchopil poškozeného, který seděl na lavičce, silně za ruce pod rameny a poškozeného zatlačil do lavičky, i když se poškozený z uchopení snažil vymanit, toto se mu nepodařilo a následně byl obv. N. prohledán, když z přední kapsy mu byl odcizen mobilní telefon zn. Sony Ericson Z 600, stříbrno modré barvy v hodnotě cca 3.500,- Kč, načež obv. N. poškozeného prohledal, když z kapsy kalhot poškozeného vytáhl svazek klíčů a ze zadní kapsy kalhot doklady poškozeného, a to OP a jízdenku MHD, klíče a doklady hodil následně poškozenému pod nohy, a následně poškozeného pustili, poškozený nebyl zraněn, poškozenému J. M., vznikla škoda odcizením mobilního telefonu ve výši cca 3.500,- Kč.“
V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že na podkladě doposud provedeného šetření orgánů Policie ČR SKPV Ostrava pod ČTS: MROV-234/8TO-8-2006, trestního oznámení J. M., jakož i dalších materiálů je dostatečně odůvodněn závěr, že v dané věci došlo ke spáchání trestného činu loupeže ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák. a tohoto trestného činu se dopustili obvinění.
Na základě těchto skutečností lze dovodit, že usnesení o zahájení trestního stíhání není v rozporu s výše citovaným ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. Pokud dovolatel namítá, že z usnesení o zahájení trestního stíhání nelze zjistit subjektivní stránku trestného činu, pak toto tvrzení neobstojí. Citované formulace popisu skutku dostatečně zřetelně a jednoznačně vyjadřují úmyslnou formu jednání obviněného, a to zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že v popisu skutku není třeba úmyslnou formu zavinění výslovně uvádět, postačí, je-li dostatečně jednoznačně (jak tomu bylo i v posuzované věci) jinými slovy vyjádřena. Dodat lze, že popis skutku vyjadřuje i další znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, a to objekt trestného činu - zájem chráněný trestním zákonem, objektivní stránku - jednání, následek (v konkrétních souvislostech účinek) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem (účinkem), zřejmý je rovněž subjekt.
Skutek je také v usnesení popsán zcela konkrétně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Usnesení pak obsahuje zákonné označení trestného činu, který byl v tomto skutku spatřován.
Lze připustit, že odůvodnění usnesení není zcela precizní, i přesto však z něj lze zjistit, na základě jakých skutečností – důvodů – policejní komisař trestní stíhání obviněného zahájil. V daných souvislostech je navíc nutno poukázat na skutečnost, že předmětné usnesení je třeba posuzovat v jediném celku s usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Ostrava ze dne 8.8. 2006 sp. zn. 4 ZT 423/2006, jímž byly zamítnuty stížnosti obou obviněných proti dotyčnému rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. V odůvodnění druhého z uvedených usnesení je přitom konkrétně uvedeno, že postup podle §160 odst. 1 tr. ř. byl odůvodněn trestním oznámením učiněným poškozeným J. M., včetně následného doplnění týkajícího se identifikace pachatelů, listinnými materiály, zejména protokolem o ohledání místa činu, protokoly o zadržení, úředními záznamy sepsanými zakročující policejní hlídkou ze dne 6.8. 2006 a provedeným šetřením Policie ČR SKPV Ostrava pod ČTS: MROV-234/8TO-8-2006, s tím, že provedeným prověřováním bylo zjištěno, že je důvodné podezření, že se obvinění dopustili jednání, které je popsáno v usnesení o zahájení trestního stíhání. Tyto skutečnosti pak umožňují konstatovat, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání v posuzované trestní věci se neminulo s požadavky ustanovení §160 odst. 1 tr. ř.
Podstatné ovšem je, že popis skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání (pouze výrok rozhodnutí nabývá právní moci a je vykonatelný) není neúplný, že v něm nechybí podstatná náležitost z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu ani z hlediska jeho individualizace a v tomto smyslu není předmětné usnesení v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání obviněného tedy mělo zákonný podklad. Nedošlo proto ani k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý