ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.872.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 872/2012-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 o dovolání, které podal obviněný P. K . proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 157/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2011, č. j. 1 T 157/2011-560 , byl obviněný P. K. uznán vinným pod bodem 1 přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen “tr. zákoník“), pod bodem 2 zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 3 přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 4 přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za ně byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán uhradit poškozené K. F. G. škodu ve výši 4 800,- Kč s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že
1/ v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 svou přítelkyni K. F. G., nar. 28. 7. 1978, žijící s ním a sdílející společnou domácnost v místě jeho přechodného bydliště na adrese B. – L., okres O., a jinde, opakovaně slovně a fyzicky napadal se stupňující se četností až do každodenního napadání tak, že ji častoval a urážel vulgárními výrazy včetně výhrůžek zabitím a bil ji dlaněmi a pěstmi do oblasti obličeje, ramen, zad, ledvin, chytal za vlasy a snažil se ji strhnout k zemi, chytal ji rukama pod krkem a škrtil, vyhrožoval fyzickou likvidací její osoby, kdy v ruce držel nůž, bránil jí volnému pohybu po domě, zakazoval jí odvést jejího syna B. F. do mateřské školky a násilím ji donutil nastoupit do osobního vozidla, kdy všechna napadení a schválnosti pociťovala poškozená jako psychické útrapy, přičemž konkrétně:
- v přesně nezjištěném dni měsíce června 2010 v místě přechodného bydliště na adrese B. – L. po předchozím velmi vulgárním urážení K. F. G., ji udeřil opakovaně pěstí do obličeje tak, že v důsledku úderů upadla hlavou na lednici a posléze na zem, kdy po celou dobu držela svoji dceru K. K., v náruči, a ta se při jejím pádu na zem udeřila svojí hlavou do její hlavy,
- v přesně nezjištěném dni měsíce července 2010 v místě přechodného bydliště na adrese B. – L., zakázal K. .F. G. odejít z domu, kdy ji nejprve vulgárně urážel a následně fyzicky napadl tak, že ji udeřil dlaní do obličeje, chytil zezadu za vlasy a snažil se ji strhnout k zemi, kdy v dalším jeho jednání mu zabránila jeho matka M. K.,
- v přesně nezjištěném dni měsíce listopadu 2010 v místě přechodného bydliště na adrese B. – L. po předchozím vulgárním urážení K. F. G., kdy tato po těchto urážkách chtěla odejít z domu, ji chytil za vlasy a zabránil jejímu odchodu, přitom ji opakovaně udeřil pěstí do zadní části zad se slovy „zabiji tě“, následně vytáhl pouta, kterými poškozenou připoutal k topení se slovy „nechám tě tak dlouho, než se umoudříš“ a připoutanou ji nechal do doby, než jejich dcera K. K. začala brečet,
- dne 14. 12. 2010 v O. před obchodním domem H. po předchozím vulgárním urážení K. F. G., a se slovy „zabiji tě, bude to tvůj konec“, ji oběma rukama násilím donutil nasednout do osobního vozidla, kdy sám nasedl na místo řidiče a jel směrem k nákupnímu centru O. v O., přičemž cestou poškozené říkal „teď je ten konec, zabiju tě“, kdy poškozená v obavě o svůj život vyskočila z jedoucího vozidla,
- dne 31. 12. 2010 v místě přechodného bydliště na adrese B. – L., po předchozím slovním dotazu, zda si K. F. G. s ním půjde lehnout do postele, ji po její záporné odpovědi vulgárně urážel a následně ji oběma rukama zatlačil do koupelny, kde ji jednou rukou škrtil, a svého jednání zanechal až po sdělení poškozené, že od něj definitivně odchází,
2/ dne 20. 2. 2011 kolem 20.30 hod. v obci M. H., okr. P., vnikl po předchozím vytlačení neuzamčených tzv. „francouzských“ dveří ze zahrady do domu č. p. ..., a zde bez souhlasu poškozené K. F. G. setrval, byť byl poškozenou slovně vykazován, kdy poté, co se poškozená pokoušela volat na tísňovou linku Policie ČR mobilním telefonem Nokia, černé barvy, tel. č. ..., na tuto začal křičet vulgární výrazy a uchopil ji jednou rukou za zápěstí, kdy druhou rukou se jí snažil mobilní telefon vytrhnout vší silou, přičemž po vzájemném přetahování, kdy s poškozenou cloumal, jí mobilní telefon vytrhl, následně ji uchopil za vlasy, udeřil ji do obličeje a odhodil na dětskou postýlku, přičemž poté, kdy se poškozené podařilo utéct na ulici, z domu odešel a její mobilní telefon si ponechal; svým jednáním poškozené způsobil poranění v oblasti hrudníku a pravé tváře, pro která vyhledala lékařské ošetření, a odcizením mobilního telefonu Nokia dle odborného vyjádření škodu ve výši 3.000,- Kč,
3/ dne 3. 3. 2011 v době od 08.25 do 09.25 hod. v obci M. H., okr. P., vnikl dosud přesně nezjištěným způsobem do řádně zajištěného domu č. p. ..., kde neoprávněně setrval, přičemž byl vyrušen uživatelkou domu poškozenou K. F. G., kdy z rodinného domu následně utekl,
4/ dne 11. 3. 2011 v době od 08.00 hod. do 08.30 hod. v obci M. H., okr. P., na ulici před rodinným domem č. p. ..., svou bývalou družku K. F. G. nejprve častoval vulgárními výrazy, kdy poškozená se před ním celá třásla a nebyla schopna mu odporovat a mluvit, kdy pokračoval v nadávkách a náhle vytrhl z dětského kočárku jejich společnou dceru K., kdy s ní začal odcházet, poté se vrátil, začal poškozenou opětovně častovat vulgárními výrazy a vyhrožovat zabitím a likvidací, že to nějak zařídí, kdy poškozená měla hrozný strach o sebe i o dceru K., že vůči nim použije střelnou zbraň, neboť z minulosti tuto u něj poškozená viděla, kdy ji následně začal bít pěstí do tváře a pak strhl za vlasy k zemi, kdy při tomto ji neustále vyhrožoval zabitím; následně odešel s dcerou K. směrem k mateřské školce, poté ji však vrátil po zavolání Policie ČR zpět a z místa utekl.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jednak obviněný, jednak státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 4 To 21/2012 , obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , a to z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g), písm. l ) tr. ř. Důvody dovolání jsou podle něj dány v řízení předcházejícím napadenému usnesení, neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, resp. nesprávném hmotněprávním posouzení a dále trpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními .
V odůvodnění svého dovolání obviněný namítá, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces a předpisy je zajišťující. Soudům vytýká nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí v důsledku nerespektování §125 tr. řádu. Své námitky zaměřuje zejména vůči skutku, jenž byl právně posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy uvádí, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (konkrétně, že nebyl proveden důkaz záznamy mobilních operátorů o uskutečněných hovorech a poloze mobilního telefonu), aniž bylo jejich neprovedení odůvodněno, přičemž postupem soudu byly některé z těchto důkazů zmařeny. Namítá, že ve věci nebyl připojen opatrovnický spis ohledně společné dcery obviněného a poškozené a další občanskoprávní spisy, v nichž poškozená líčí stejné události rozdílně.
Porušení §125 tr. řádu shledává v tom, že odůvodnění rozhodnutí podle jeho mínění neodpovídá zvýšeným požadavkům na odůvodnění rozsudku v situaci, kdy zde stojí tvrzení proti tvrzení. Opětovně poukazuje na opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch a připomíná, že neprovedení důkazu nesmí být projevem libovůle. Obdobné vady vytýká rovněž rozhodnutí soudu odvolacího, který se podle jeho názoru dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami.
V případě skutku pod bodem 1 kvalifikovaném jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku setrvává na stanovisku, že se žádného týrání poškozené nedopustil. Poukazuje v této souvislosti na konkrétní obsah jednotlivých svědeckých výpovědí a namítá neudržitelnost závěru, že výpověď poškozené podporují výpovědi svědků J. F., P. F., E. G. a M. G. Namítá, že vyjma svědkyně V. nikdo jiný nezaznamenal žádné zranění poškozené, které by šlo jen stěží skrývat. Zpochybňuje důkazní hodnotu trestního oznámení poškozené ze dne 14. 12. 2010 a namítá, že k události tam tvrzené vůbec nedošlo. Dále zpochybňuje skutkové závěry ohledně jeho údajného užívání drog.
Ohledně skutku pod bodem 2 tvrdí, že se uvedeného jednání nedopustil. Namítá, že se soudy nijak nevypořádaly se svědeckými výpověďmi svědkyně S. a jejího druha R., které potvrzují, že měl být v době údajné loupeže na jiném místě. Poukazuje na skutečnost, že z údajně uloupeného mobilního telefonu byla odeslána SMS zpráva na telefonní číslo jistého Ch., který však k věci vyslechnut nebyl. Zpochybňuje rovněž dílčí skutkové závěry soudů ohledně údajného monitorování poškozené obviněným. Dovozuje, že na základě takto neúplného dokazování mu nemohl být uvedený trestný čin prokázán. Dále namítá, že z popisu skutku nevyplývají znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zejména úmysl tento zločin spáchat. V tomto kontextu opětovně zpochybňuje výpověď poškozené.
Ke skutku uvedenému pod bodem 3 právně kvalifikovanému jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku opětovně zdůrazňuje údajnou neurčitost výpovědi poškozené. Odůvodnění rozsudku ve vztahu k tomuto skutku považuje za nedostatečné. Zpochybňuje rovněž skutkové závěry ohledně sledování poškozené, když namítá, že v hlavním líčení nebylo žádné „sledovací zařízení“ předloženo, ani k tomu nebyly provedeny jakékoliv důkazy.
Ke skutku uvedenému pod bodem 4 právně kvalifikovanému jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný namítá, že nebyl k důkazu proveden zvukový záznam zachycující průběh jeho sporu s poškozenou ze dne 11. 3. 2011. Zpochybnil závěr soudu, že jím pořízený záznam byl nezřetelný, každopádně ani tato skutečnost mu podle jeho názoru nemůže být přičítána k tíži. Poukazuje na to, že poškozená mu dělala dlouhodobě naschvály, ponižovala jej, takže snaha přiblížit se jeho dceři byla vedena čirým zoufalstvím. Jím k důkazu navrhované soudní spisy v civilních a opatrovnických věcech, jimiž ale nebyl proveden důkaz, by podle jeho mínění mohly prokázat, že poškozená líčí totožné události rozdílně, včetně jejího vztahu k panu Ch.
Na základě takto prezentovaných námitek má za to, že soudy rozhodly zcela v rozporu s provedenými důkazy, které vyhodnotily v rozporu se zásadami trestního řízení, s dalšími se vůbec nevypořádaly. Jejich rozhodnutí proto považuje za nespravedlivé a uložený trest za nepřiměřeně přísný.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265 k odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí, jež na zrušená rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o jeho povinnosti nahradit státu náklady řízení, pokud již o nich bylo rozhodnuto.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření podle §265h odst. 2 tr. řádu především uvedl, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na tento dovolací důvod se tak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou proto takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje nebo která více odpovídá představám dovolatele.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu Z obsahu podaného dovolání nejvyšší státní zástupce dovozuje, že obviněný zřejmě hodlal uplatnit druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. že odvolací soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Takto vymezeným důvodům dovolání odpovídá podle názoru nejvyššího státního zástupce pouze část námitek obviněného. V tom rozsahu, v jakém dovolání obviněného se zvolenými dovolacími důvody koresponduje, však státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Deklarovaným dovolacím důvodům podle nejvyššího státního zástupce v prvé řadě neodpovídají námitky, které pouze polemizují s hodnocením jednotlivých důkazů soudy obou stupňů. Obviněný odlišně vyhodnocuje obsah svědeckých výpovědí, a dochází tak k jiným skutkovým závěrům, takové alternativní skutkové závěry však podle mínění nejvyššího státního zástupce nemohou být podkladem pro přezkum napadaných rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. Dovolací soud je podle něj zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinil zejména soud nalézací, který má nejlepší předpoklady ke zjištění skutkového stavu, přičemž tento skutkový stav je oprávněn korigovat toliko soud odvolací. Dovolací řízení je pak v mezích taxativně stanovených dovolacích důvodů určeno jen k nápravě nejzávažnějších vad, a to jak v oblasti hmotněprávního posouzení, tak v oblasti zákonem výslovně předvídaných vad procesních. Námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jež je primárně procesního charakteru, však pod žádný ze zákonem předpokládaných důvodů dovolání podřadit nelze. Nejvyšší státní zástupce má za to, že v mezích obviněným deklarovaných dovolacích důvodů nebyly prakticky uplatněny žádné konkrétní námitky hmotněprávního charakteru. Jedinou námitkou hmotněprávního charakteru je, že popis skutku uvedený pod bodem 2 výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci jakožto zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k právní kvalifikaci dalších skutků dovolatel konkrétní výhrady neuplatnil, když v tomto ohledu výrok zpochybňuje další části výroku o vině toliko na bázi tvrzeného vadného zjištění skutkového stavu.
S tvrzením nedostatečně zjištěného skutkového stavu však nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů se podle jeho názoru obhajobou obviněného pečlivě zabývaly. V tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu, který podrobně vyhodnotil obsah výpovědi poškozené a konkrétně poukázal na skutečnosti, které její verzi odpovídají. Má za to, že v podstatných rysech je výpověď poškozené podporována rovněž výpověďmi dalších osob, a to včetně těch, u kterých nelze mít za to, že by jakýmkoliv způsobem poškozené stranily. To, že soud prvého stupně vyhodnotil provedené důkazy jiným způsobem, než to obviněnému vyhovuje, nelze podle něj považovat za pochybení. Soudy naopak podle mínění nejvyššího státního zástupce důkazní situaci pečlivě vážily. Přihlížely přitom i k tomu, že obdobná trestná činnost se typicky vyznačuje tím, že si obvykle konkurují dvě rovnocenné skutkové verze obviněného a poškozeného. K uvedené trestné činnosti dochází nejčastěji v rodinném prostředí, trestná činnost zpravidla není výrazněji prezentována navenek a má vysokou míru latence. Přestože výpověď poškozeného bývá zcela stěžejním a neopominutelným důkazem, je nezbytné ji hodnotit v návaznosti na další ve věci provedené důkazy. Těmto požadavkům na hodnocení důkazů však podle názoru nejvyššího státního zástupce soudy obou stupňů ve věci dostály. Nelze tu tedy hovořit o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, popřípadě mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění.
Pokud jde o relevantně uplatněnou námitku proti naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, podle názoru nejvyššího státního zástupce z popisu skutku je jednoznačně patrné, že obsahuje všechny znaky aplikovaných skutkových podstat, a to zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku i přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný se vůči poškozené dopustil násilného jednání, uchopil jí rukama za zápěstí, cloumal s ní ve snaze jí mobilní telefon vytrhnout, čemuž se poškozená bránila. Došlo k vzájemnému přetahování. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže přitom není podstatné, že pohnutkou obviněného nebylo si uvedený telefon přisvojit, ale toliko se jej zmocnit, byť toto zmocnění mělo směřovat pouze k eliminaci případného volání Policii ČR či ke zjištění telefonických kontaktů poškozené. Skutečnost, že k tvrzenému násilí vůči poškozené skutečně došlo, pak jednoznačně vyplývá z objektivních důkazů obsažených ve spisovém materiálu, kterými se soud prvého stupně podrobně zabýval a popsal je na str. 10-11 svého rozsudku. Stejně tak je z popisu skutku patrné, že obviněný neoprávněně vnikl do příbytku poškozené, a to tím způsobem, že s použitím síly překonal uzavřené, byť neuzamčené francouzské dveře. Při činu tedy překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad pak nemůže založit ani namítaná skutečnost, že z uvedeného odcizeného mobilního telefonu byla následně odeslána SMS zpráva osobě jistého „Ch.“. Jde přitom o námitku, kterou obviněný vznášel již v rámci své obhajoby před soudem prvého stupně a tento se s ní logicky a přesvědčivě vypořádal (viz str. 11 rozsudku).
Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy, přestože některé obhajobou navrhované důkazy provedeny nebyly. Neprovedení těchto důkazů však nalézací soud konkrétně odůvodnil (k tomu viz. str. 12-13 rozsudku). Okresní soud uvedl, že tyto důkazy neprovedl buď pro jejich nadbytečnost, když ostatní ve věci provedené důkazy považoval za dostatečné, popřípadě pro jejich faktickou nedosažitelnost (navrhovaná expertíza mobilního telefonu). Podle nejvyššího státního zástupce ostatně ani z podaného dovolání nelze jednoznačně dovodit, jaké skutečnosti významné pro objasnění věci, které by neplynuly již z důkazů provedených, by měly být takto zjištěny. Za opomenutý důkaz, který by zasahoval do práva obviněného na obhajobu v intenzitě narušující principy spravedlivého procesu, nelze totiž podle názoru nejvyššího státního zástupce automaticky považovat jakýkoliv navržený a neprovedený důkaz, ale pouze ten, který by mohl mít význam pro objasnění podstatných okolností. K opomenutí takového důkazu však dle názoru státního zástupce ve věci nedošlo.
Dovolání obviněného proto v tom rozsahu, v jakém odpovídá zvoleným dovolacím důvodům, považuje za zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že opodstatněnými nebyly shledány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba tento závěr vztáhnout i k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm . l) tr. řádu.
Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného K. je přípustné (§265a tr. řádu) , bylo podáno oprávněnou osobou (§265d tr. řádu) , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě (§265e tr. řádu) .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným v jeho dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Přitom dospěl k následujícím závěrům:
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto v zásadě neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolání bylo zákonodárcem koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani ke kompletnímu přezkumu jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Shora uvedená kritéria pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak splňovala jediná námitka obviněného a sice ta, kterou zpochybňoval správnost právního posouzení skutku pod bodem 2 jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že údajně nenaplnil znaky objektivní a především pak subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty.
Podle závěru nižších soudů se obviněný K. dopustil zločinu činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku tím, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Tomu odpovídá ta část skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě pod bodem 2 výroku, podle níž obviněný dne 20. 2. 2011 kolem 20.30 hod. v obci M. H., okr. P., vnikl po předchozím vytlačení neuzamčených tzv. „francouzských“ dveří ze zahrady do domu č. p. ..., a zde bez souhlasu poškozené K. F. G., setrval, byť byl poškozenou slovně vykazován, kdy poté, co se poškozená pokoušela volat na tísňovou linku Policie ČR mobilním telefonem Nokia černé barvy, tel. č...., na tuto začal křičet vulgární výrazy a uchopil ji jednou rukou za zápěstí, kdy druhou rukou se jí snažil mobilní telefon vytrhnout vší silou, přičemž po vzájemném přetahování, kdy s poškozenou cloumal, jí mobilní telefon vytrhl, následně ji uchopil za vlasy, udeřil ji do obličeje a odhodil na dětskou postýlku, přičemž poté, kdy se poškozené podařilo utéct na ulici, z domu odešel a její mobilní telefon si ponechal ; svým jednáním poškozené způsobil poranění v oblasti hrudníku a pravé tváře, pro která vyhledala lékařské ošetření, a odcizením mobilního telefonu Nokia dle odborného vyjádření škodu ve výši 3.000,- Kč.
Z tohoto popisu skutku zřetelně vyplývá, že námitky dovolatele založené na tvrzení údajné absence znaků objektivní či subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jsou liché. Pokud jde o objektivní stránku („proti jinému užil násilí“), podle zjištění okresního soudu obviněný se nejdříve snažil poškozené její mobilní telefon z ruky vytrhnout vší silou, přetahoval se s ní o něj, cloumal s ní, až jí telefon z ruky vytrhl. Tím tedy uvedené znaky skutkové podstaty jednoznačně naplnil. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že nešlo o neočekávané vytrhnutí telefonu z ruky, které by v souladu s konstantní judikaturou bylo možno považovat za trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, nýbrž o překonávání odporu poškozené zahrnující přetahování o telefon a cloumání (srov. č. 14/1972 Sb. rozh. trest). Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty („v úmyslu zmocnit se cizí věci“) , i ta byla nesporně naplněna. I když primárně směřoval úmysl obviněného k tomu, aby zabránil poškozené v telefonátu na policii, případně ke zjištění údajů z jejího telefonu svědčících o jejích kontaktech, násilí vůči ní užil každopádně v úmyslu, aby se telefonu zmocnil, tj. zjednal si možnost s ním nakládat s vyloučením toho, kdo jej měl dosud ve své moci. Jde tedy v souladu s respektovanou judikaturou o převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na osobu pachatele. Není přitom rozhodné, zda si chtěl pachatel takovou věc přivlastnit, nebo ji jen přechodně užívat, odevzdat ji jiné osobě nebo ji zničit (k tomu viz č. 1/1980 a č. 51/1976-III Sb. rozh. trest.). Uvedené námitky dovolatele tedy sice naplnily deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněné.
Další (a to zjevně převažující) námitky obviněného směřovaly proti skutkovým zjištěním okresního soudu a proti postupu, kterým k nim dospěl. Jak již bylo řečeno shora, takovými námitkami deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu naplnit nelze. V souladu s judikaturou Ústavního soudu by byl Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění nižších soudů jen výjimečně, a to za předpokladu tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nižších soudů, popřípadě mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění. Muselo být jít o situaci, kdy by hodnocení důkazů a z něj vyvozené skutkové závěry vykazovaly zjevnou hodnotící libovůli soudů. Takovou situaci však Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal.
Jak již na to výstižně upozornil ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupce, všechny čtyři skutky, pro které byl obviněný P. K. stíhán, vyplývaly z konfliktů mezi ním a jeho manželkou K. F. G., přičemž u nich nebyly přítomny další osoby, které by byly jejich přímými svědky. Prakticky ve všech případech proto stálo tvrzení obviněného proti tvrzení jmenované. Okresní soud si byl zjevně této složité důkazní situace vědom a věnoval hodnocení důkazů vztahujících se ke každému ze skutků náležitou pozornost (viz str. 9-13 odůvodnění rozsudku). Pokud okresní soud výpověď poškozené F. G., kterou osobně podrobně vyslechl, takže mohl hodnotit nejen obsah její výpovědi, ale i způsob její prezentace, vyhodnotil jako věrohodnou, přičemž vzal v potaz to, že její výpověď byla potvrzována i dalšími, byť nepřímými důkazy, jeví se takový závěr i Nejvyššímu soudu jako logický a dostatečně podložený. Jak správně upozornil nejvyšší státní zástupce, to, že poškozená násilné jednání obviněného i před nejbližšími příbuznými po relativně dlouhou dobu tajila, je v obdobných případech obvyklé, neboť napadané ženy mají zábrany se svěřit s tím, že jsou podrobeny násilí a ponižování ze strany osoby, k níž mají citové pouto. Také odvolací soud, před nímž uplatnil obviněný prakticky totožné skutkové námitky jako v dovolání, se jim důkladně věnoval a na str. 3-4 svého usnesení uvedl přesvědčivě argumenty svědčící pro věrohodnost výpovědi poškozené a tím i pro závěr o vině obviněného K. skutky pod body 1 – 4.
Pokud pak obviněný namítal, že dokazování v jeho trestní věci zůstalo neúplné, když některé z důkazů zůstaly opomenuty, i zde Nejvyšší soud pochybení v činnosti nižších soudů neshledal. I judikatura Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu (srov. např. I. ÚS 32/95) uvádí, že soudy nemusí nutně vyhovět všem návrhům stran na provedení dalších důkazů za situace, kdy důkazy již provedené poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a je zřejmé, že další důkazy nemohou závěry soudu zvrátit. Tak tomu bylo s důkazními návrhy obviněného (jednalo se vesměs o další důkazy ve snaze zpochybnit věrohodnost výpovědi poškozené K. F. G.), které byly jak okresním tak krajským soudem zamítnuty s řádným zdůvodněním jejich nadbytečnosti (viz zejména str. 12-13 rozsudku okresního soudu, resp. str. 2 usnesení krajského soudu). Nešlo tedy o případ, kdy by soudy o návrzích obviněného na doplnění dokazování buď vůbec nerozhodly, resp. takový návrh zamítly, aniž by jej dostatečně odůvodnily (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1330/11).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu Tento důvod dovolání má dvě alternativy. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek bez věcného přezkumu. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Z kontextu podaného dovolání lze dovodit, že to spatřovalo naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného K. podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neopodstatněné, odvíjelo se od toho logicky i jeho negativní stanovisko k naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr