ECLI:CZ:NSS:2015:7.ADS.268.2015:30
sp. zn. 7 Ads 268/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Z. T.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2015, č. j. 31 Ad 20/2014 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný, Ministerstvo práce a sociálních věcí, domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2015, č. j. 31 Ad 20/2014 – 45, a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2014, č. j. 2014/49749-421/1, a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Hradci Králové (dále také „úřad práce“) ze dne
18. 6. 2014, č. j. TUB-2600/2014-V, o vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání
pro neplnění podmínek stanovených v individuálním akčním plánu bez vážného důvodu.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobkyně se pravidelně dostavovala
na úřad práce v předem stanovených termínech na schůzky, při nichž dokládala v souladu
s individuálním akčním plánem i vyžadované aktivity , a to na předepsaných formulářích úřadu
práce, které jí při schůzkách byly vydávány. Podmínky dané individuálním akčním plánem tedy
průběžně plnila a splnila je i při schůzce dne 20. 5. 2014, i když se zpožděním. Z její strany
se nejednalo o úmyslné nesplnění povinnosti, ale o následek nevědomosti a víry ve správný
úřední postup úřadu práce. Stát, který uchazeči poskytuje podporu, ať již finanční či ve formě
hledání vhodného zaměstnání, na něm vyžaduje, aby ke vzájemné spolupráci přistupoval
korektně a disciplinovaně a aby poskytoval přiměřenou součinnost při hledání vhodného
zaměstnání. Na druhé straně se i od správ ního úřadu očekává, že bude k jednotlivým uchazečům
o zaměstnání přistupovat s pochopením v jejich nelehké životní situaci a institut vyřazení
z evidence tak použije až v případě, kdy bude nade vší pochybnost zřejmé, že uchazeč
bez vážného důvodu nesplnil podmínky dané ust. §30 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Tak tomu však v projednávané
věci nebylo. Žalobkyně totiž při sjednané schůzce dne 19. 3. 2014 předložila vedle požadovaných
aktivit i lékařskou zprávu praktického lékaře. Nelze tedy souhlasit, že potvrzení předložila až dne
20. 5. 2014. Daný dokument byl pouze založen do spisu, aniž by na něj bylo ze strany správního
orgánu jakkoliv reagováno, ačkoliv se od něj očekává, že se bude zabývat všemi relevantními
okolnostmi, které by pro posouzení dané věci mohly být rozhodné. Jestliže tedy pracovnice úřadu
práce zdravotní posudek převzala a založila do spisu a následně žalobkyni nevydala formulář
pro požadované aktivity, nelze samozřejmě z takového postupu dovodit, že by žalobkyně byla
zbavena jakýchkoliv povinností plynoucích z individuálního akčního plánu, nicméně lze připustit,
že jako účastník správního řízení mohla očekávat ve smyslu základních zásad správního řízení
reakci na svoje jednání a té se jí nedostalo. Vzniklou situaci si tedy vyložila sama. Žalobkyně nese
odpovědnost za svoje jednání a v případě, že předloženou listinu podepsala, dala tím najevo
souhlas s jejím obsahem. Její následné chování však pramenilo z nevědomosti, kterou dílem
zapříčinil i správní orgán. Z chování žalobkyně nelze usuzovat na ignoranci správního orgánu,
ani na úmysl maření jeho práce. V daném případě proto nastaly objektivní důvody, s kterými
se žalobkyně s ohledem na její momentální psychické rozpo ložení vypořádala dle osobních
možností. V jejím jednání nelze spatřovat neplnění podmínek uložených jí individuálním akčním
plánem. Rozhodnutí žalovaného je příliš restriktivní a formalistické. Správní orgány mají
postupovat dle zásad vyslovených v ust. §2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Postup správních orgánů nelze ani označit
za souladný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 29. 9. 2004,
sp. zn. III. ÚS 188/04). Žalovaný nehodnotil případ s přihlédnutím ke všem konkrétním
okolnostem a nezohlednil jejich vzájemnou vazbu. Tento po stup tak nekorespondoval
ani se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 20/2008 - 58.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že žalobkyni se dostalo řádného poučení o právech a povinnostech
uchazeče o zaměstnání a byla seznámena s podmínkami individuálního akčního plánu. Žádná
z jí uváděných námitek nemohla mít vliv na posouzení věci tak , jak učinil krajský soud.
Její domněnka, že vzhledem ke zdravotnímu omezení jí končí povinnosti stanovené
v individuálním akčním plánu, je jen jejím subjektivním pocitem, který nemá oporu v žádném
pokynu úřadu práce. Není-li povinnost zrušena či změněna, může být nesplněna pouze tehdy,
jsou-li pro její nesplnění prokázány vážné důvody. Lékařské potvrzení vymezující výběr
zaměstnání mimo taková, která mají v náplni práce těžší fyzickou práci nebo dlouhodobé stání
či naopak sezení, neznamená, že by žalobkyně nemohla přijmout (a tedy hledat) žádné
zaměstnání. Je logické, že úřad práce vzal zdravotní omezení na vědomí, ale nezměnil
jí povinnost při každém jednání na úřadě práce dokládat aktivitu při hledání zaměstnání. To také
výslovně zapsal do záznamu o jednání – „doložila aktivity, doloží další“ – a současně stanovil
termín na den 20. 5. 2014. Tento záznam žalobkyně potvrdila podpisem. Nelze dovodit
nepovědomost žalobkyně o povinnosti doložit další aktivity. Úřad práce se nedopustil
nesprávného nebo zavádějícího postupu. Nezavdal žalobkyni příčinu se domnívat, že již nemusí
plnit povinnost, naopak jí ji jednoznačně připomněl. Nelze soudit, že úřad práce nereagoval
na předložení zdravotního omezení, a lze tudíž připustit, že si žalo bkyně vyložila situaci sama.
Ze záznamu je nesporné, že vzal zdravotní potvrzení na vědomí, založil je do spisu a připomněl
předložení další aktivity. Záznam ze dne 19. 3. 2014 svou jasností a srozumitelností vylučuje,
aby si žalobkyně mohla vykládat situaci jinak, než že má dne 20. 5. 2014 doložit další aktivitu.
Tato povinnost byla stanovena bez dalších podmínek či formálních pravidel.
Žalobkyně jednání se zaměstnavateli mohla dokládat jakýmkoliv prokazatelným
způsobem. Formulář mohl sloužit jen jako zjednodušení, úřad práce nemusel žalobkyni vydat
nějakou listinu. Nemohl mít za to, že z důvodu nevyžádání formuláře se žalobkyně domnívá,
že již podmínky nemusí plnit. Zaměstnanci úřadu práce ned isponují schopností domýšlet
si domněnky uchazečů o zaměstnání. Pokud měla žalobkyně pochybnosti, měla je rozptýlit
dotazem na úřad práce. Není zřejmé, z čeho měla pramenit nevědomost žalobkyně, ani z čeho
soud dovozuje zapříčinění této nevědomosti úřadem práce. Námitka žalobkyně, že si zapomněla
vzít brýle, a proto text v záznamu nemohla přečíst, se jeví jako účelová. Žalobkyně u úřadu práce
neuplatnila žádné zdravotní omezení týkající se problémů se zrakem. Dále zjevně žalobkyni její
zrak umožnil zápis přečíst co do data příštího termínu, neb se na něj dostavila. Lze tak stěží
bez důkazu připustit, že žalobkyni její zrak neumožňoval přečíst záznam v celém rozsahu. Navíc
jestliže špatně viděla a nevzala si brýle, jde tato situace jen k její tíži. Tvrzení, že na nutnost použít
brýle upozornila, není doloženo. I kdyby si žalobkyně myslela, že podepisuje jen stanovení
dalšího termínu, nemohla by se své povinnosti stanovené v individuálním akčním plánu zprostit.
Tato povinnost jí byla připomínána stále stejným způsobem.
Doložení listiny se třemi razítky až po jednání ve stanov eném termínu nelze považovat
za plnění podmínek stanovených v individuálním akčním plánu. Žalobkyně se dostavila na úřad
práce a neprokázala splnění aktivity. Ze záznamu městské policie je zřejmé, že se hlídce podařilo
žalobkyni uklidnit tím, že jí řekli, ať si na úřad práce s dokumentem dojde odpoledne. O žádnou
náhradní možnost se ovšem nejednalo. Doložení razítek po jednání, byť téhož dne, nemůže
zhojit jednání žalobkyně, když se navíc nedá spravedlivě odpolední (po úředních hodinách)
předložení listiny s razítky považovat za skutečné plnění podmínek. Účelem dokládání aktivit
je prokázání faktické snahy získat si neje n prostřednictvím úřadu práce zaměstnání, nikoliv
doložit razítka od jakýchkoli zaměstnavatelů. Ze zápisu na listu s aktivitami vyplývá, že žalobkyně
účelnou snahu nevyvíjela, neb se poptávala na zaměstnání u zcela náhodných zaměstnavatelů
v těsné blízkosti úřadu práce a až předmětného dne 20. 5. 2014. Měla na vyhledávání zaměstnání
celé období mezi stanovenými termíny, a mělo se tedy jednat o smysluplnou činnost za účelem
jejího znovu uplatnění na trhu práce. Soud by neměl připustit, aby za plnění podmínek bylo
považováno plnění opožděné, resp. okamžitou situací vynucené a zcela formální. Smyslem
individuálního akčního plánu je pomoci uchazečům o zaměstnán í usilovat o znovu uplatnění
na trhu práce, přičemž se vyžaduje i z jejich strany plnění povinností a spolupráce. Je tedy
spravedlivé, že úřad práce neuznal dodatečné předložení aktivit v takovém stavu, jak učinila
žalobkyně. Ze žaloby vyplývá, že žalobkyně uznává, že povinnost nesplnila, čímž je tato
skutečnost činěna nespornou.
Ze spisu nevyplývá, že by žalobkyně kdy dokládala či namítala psychické potíže. Úřad
práce tudíž neměl důvod se žalobkyní jednat jinak. Pokud ne ní konkrétní rodinná, osobní
či sociální skutečnost prokázána jako přímá příčina nesplnění, nelze k této přihlížet jako
k omluvě. Bez důkazu nelze akceptovat, že by úsudek žalobkyně byl úmrtím manžela ovlivněn
natolik, aby si neuvědomovala své povinnosti či neporozuměla jednání na úřadě práce. Zákon
nerozlišuje, zda jednání uchazeče bylo úmyslné či nikoliv. Je -li prokázáno neplnění podmínek
stanovených v individuálním akčním plánu bez vážného důvodu, nemají správní orgány možnost
odstupňovat zákonný důsledek podle toho, zda bylo neplnění úmyslné či nikoliv. Pokud
by zákonodárce chtěl rozlišit důsledky úmyslného, nedbalostního či nevědomého n eplnění
povinností, bylo by to v zákoně zakotveno výslovně či pomocí institutu z mírnění dopadu tvrdosti
zákona. V daném případě se soudem uváděná judikatura neuplatní, neboť nedošlo
k nesprávnému úřednímu postupu. Nedošlo k porušení ust. §4 odst. 1 správního řádu. Byly
splněny zákonné podmínky pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a zjištěný skutkový
stav nevzbuzuje pochybnosti, a je proto základem pro rozhodnutí, které je v souladu s veřejným
zájmem a odpovídá okolnostem případu. V žalobou napadeném rozhodnutí je správně popsáno,
že žalobkyně doložila potvrzení lékařky dne 19. 3. 2014. Vyřízení invalidity nebo uznání
zdravotního znevýhodnění jsou v dispozici uchazeče o zaměstnání a úřad práce mu je nemůže
ukládat jako povinnost. Aby byla žalobkyně zproštěna své povinnosti, muselo by lékařské
potvrzení obsahovat omezení plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání. Lékařské potvrzení
ani neprokazovalo, že by žalobkyně mohla vykonávat zaměstnání jen v částečném pracovním
úvazku. Jestliže tedy úřad práce na lékařské potvrzení nereagoval tak, že by individuální akční
plán měnil nebo zrušil, nelze to považovat za pochybení. Povinnost zúčastnit se rekvalifikace
nelze zahrnout do podmínek individuálního akčního plánu. Úřad práce se nicméně několikrát
možností rekvalifikace zabýval. Má-li fyzická osoba vůli řešit svou nezaměstnanost s pomocí
vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, k čemuž patří i čerpání výhod, musí akceptovat nutnost
plnění povinností. Lze po ní i rozumně požadovat předcházení možnému nesplnění povinnosti
(žalobkyně si mohla svůj dojem ověřit na úřadu práce).
Stěžovatel s ohledem na všechny tyto důvody navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru , že kasační stížnost není opodstatněná.
V prvé řadě však shledal Nejvyšší správní soud důvodnou námitku, že krajský soud
nesprávně vytknul stěžovateli, že potvrzení lékařky bylo doloženo již dne 19. 3. 2014, nikoliv
až 20. 5. 2014. V žalobou napadeném rozhodnutí je totiž skutečně uvedena správná informace
o předložení potvrzení dne 19. 3. 2014. Uvedená výtka však nebyla důvodem pro zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí. Tato dílčí nepřesnost tedy nezpůsobuje nezákonnost napadeného
rozsudku.
Stěžovatelka však převážně brojí proti závěru krajského soudu, že u žalobkyně byly dány
vážné důvody, které ji zabránily v řádném splnění povinnosti dokládat aktivity dle individuálního
akčního plánu.
Tyto námitky nejsou důvodné.
Podle ust. §30 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání krajská
pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání r ozhodnutím vyřadí, jestliže
bez vážného důvodu neposkytne součinnost při vypracování individuálního akčního plánu, jeho
aktualizaci nebo vyhodnocování anebo neplní podmínky v něm stanovené (§33 odst. 2).
Podle ust. §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti se pro účely tohoto zákona rozumí
vážnými důvody důvody spočívající v 1. nezbytné osobní péči o dítě ve věku do 4 let, 2. nezbytné
osobní péči o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu
závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká
závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije
a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyž adují, jde-li o osobu,
která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou, 3. docházce dítěte
do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte, 4. místě výkonu nebo povaze
zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera, 5. okamžitém zrušení pracovního
poměru zaměstnancem podle §56 zákoníku práce, 6. zdravotních důvodech, které podle
lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s Úřadem
práce - krajskou pobočkou Úřadu práce a pobočkou Úřadu práce pro hlavní město Prahu
při zprostředkování zaměstnání, nebo 7. jiných vážných osobních důvodech, například etických,
mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele.
Předně je nutno poznamenat, že výčet vážných důvo dů v ust. §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti je demonstrativní, neboť zákon pod bodem 7. do této kategorie zařazuje širokou
škálu případů označenou jako jiné vážné osobní důvody (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008 - 58, nebo ze dne 30. 3. 2009,
č. j. 4 Ads 161/2008 - 101; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Dle obsahu správního spisu a v souladu se shodnými tvrzeními účastníků zjistil Nejvyšší
správní soud následující rozhodné skutečnosti. Žalobkyně byla ode dne 29. 2. 2012 zařazena
do evidence uchazečů o zaměstnání. Dne 21. 11. 2012 byl pro žalobkyni vypracován individuální
akční plán, v němž žalobkyně stvrdila svým podpisem, že bude sledovat aktuální nabídky úřadu
práce na nástěnkách, vývěskách a na internetu, bude se pravid elně dostavovat na úřad práce
v předem stanovených termínech návštěv a bude dokládat každou návštěvu nejméně dvěma
až třemi aktivitami individuálního akčního plánu. Žalobkyně se pravidelně na úřadu práce
účastnila jednání ve stanovených termínech, při nichž dokládala své aktivity dle individuálního
akčního plánu, a průběh jednání byl písemně zachycován v záznamech. V záznamu ze dne
19. 3. 2014, který žalobkyně podepsala, bylo mimo jiné uvedeno: „ Doložila aktivity, doloží další.“
a následně „Doložila zdr. omezení.“ Žalobkyně toho dne při schůzce na úřadu práce doložila
lékařské potvrzení MUDr. I. K. v následujícím znění: „Vzhledem ke zdravotnímu stavu neschopna těžší
fyzické práce a práce s dlouhodobým stáním či sezením“. Dne 20. 5. 2014 se žalobkyně dostavila na
následující schůzku na úřad práce, přičemž aktivity nedoložila, což zdůvodnila svou domněnkou,
že tak již nemusí činit s ohledem na předložení lékařského potvrzení. Poté, co byla pracovnicí
úřadu práce informována o porušení individuálního akčního plánu s možným následkem
v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, žalobkyně reagovala emotivně (h lasitě
křičela a slovně napadala pracovnici úřadu práce). Po té opustila úřad práce, když se přivolané
hlídce městské policie podařilo žalobkyni uklidnit s tím, že si na úřad práce ještě dojde
s potřebným dokumentem. Po úředních hodinách se téhož dne žalobkyně dostavila na úřad
práce, kde na chodbě předala pracovnici potvrzení od tří zaměstnavatelů, kde se téhož dne
poptávala po zaměstnání.
Nedoložení aktivit na sjednané schůzce dne 20. 5. 2014 žalobkyně vysvětlovala jiným
vážným osobním důvodem spočívajícím v její domněnce (vyvolané řadou skutečností),
že již aktivity s ohledem na dodané lékařské potvrzení dokládat nemusí. Za skutečnosti, které v ní
vyvolaly tuto domněnku, označila svůj nepříznivý zdravotní stav (uváděný v lékařském
potvrzení), nepříznivý psychický stav (po úmrtí manžela), tě žkou životní situaci (zejména
s ohledem na nepříznivý zdravotní a psychický stav a dlouhodobou nezaměstnanost), absenci
brýlí při podpisu záznamu dne 19. 3. 2014 (myslela si, že podepisuje pouze datum příští schůzky),
nereagování na předložené lékařské potvrzení ze strany úřadu práce a neobdržení formuláře
pro potvrzení (od oslovených zaměstnavatelů) od pracovnice úřadu práce.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že tyto skutečnosti
ve svém souhrnu představují jiný vážný osobní důvod ve smyslu u st. §5 písm. c) bod 7 zákona
o zaměstnanosti. Ačkoliv lze souhlasit, že přesvědčení žalobkyně, že nemusí aktivity dále
dokládat, bylo mylné, bylo vyvoláno z větší části omluvitelnými důvody na její straně, z menší
části pak jednáním úřadu práce, které nebylo v zcela v souladu se základními zásadami činnosti
správních orgánů.
Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje, že s vedením v evidenci uchazečů nejsou
spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání povinni plnit
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ads 33/2011 – 90,
ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 182/2011 – 93, a ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ads 173/2008 – 144).
Je třeba respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální záležitostí,
ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit
mu opětovně se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Snaha o získání zprostředkovaného
zaměstnání tak vyjadřuje smysl a účel zákona o zaměstnanosti, neboť může vést k tomu,
že uchazeč získá zaměstnání, a tím naplní účel, pro který je v evidenci úřadu veden. Jinými slovy,
potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem prác e, ochotu k této
spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 5 Ads 42/2014 - 19).
Na druhou stranu musí úřad práce vždy dbát svého poslání, kterým je zprostředkování
zaměstnání. K tomuto účelu má veškerá činnost úřadu vést. Správní orgán by proto měl
pro zajištění této své primární funkce před vydáním rozhodnutí o vyřazení zjišťovat veškeré
relevantní okolnosti, které by svědčily pro případné vážné důvody na s traně uchazeče,
neboť účelem činnost úřadu práce je zprostředkovat uchazečům zaměstnání a nikoli je vyřazovat.
Tento postup je krajním opatřením a nikoli běžným nástrojem řešení agendy úřadu práce. Nečin í-
li tak, dopouští se porušení zásady vyslovené v ust. §2 odst. 3 správního řádu, podle
kterého „[s]právní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost
správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv
jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu “ (shodně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 - 101).
Jak také vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04,
„[s]právní orgán je ze zákona pov inen chránit práva a zájmy občanů (§3 odst. 1 správního řádu) a také jim
poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§3 odst. 2 správního
řádu). […] Pokud správní orgány ve správním řízení pouze důsledně vyžadují plnění povinností ze strany občanů
a nedbají přitom o ochranu jejich zájmů, je výrazem tohoto postupu přepjatý formalismus, jehož důsledkem
je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dochází k porušení čl. 36 Listiny .“
Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 23. 7. 2008,
č. j. 4 Ads 20/2008 – 58, ve kterém uvedl: „Vždy je tedy potřeba hodnotit a řádně se zabýva t všemi
okolnostmi toho kterého případu. Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za vhodné připomenout,
že správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob (účastníků řízení) co možná
největší pochopení a postupovat ve vz tahu k nim vstřícně a objektivně. Ostatně také správní řád ve větě první §4
odst. 1 stanoví, že veřejná správa je službou veřejnosti. Ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti to platí
dvojnásob - správní orgány by se zde měly snažit nezaměstnanému co nejv íce pomoci v jeho situaci na trhu práce.
Institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade vší
pochybnost splněny podmínky, jež zákon o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanov í.
Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání totiž představuje velký zásah do sociální sféry takto vyřazeného
uchazeče (úřad práce totiž vyřazenému uchazeči již nadále neposkytuje péči podle zákona o zaměstnanosti -
nezprostředkovává pomoc při hledání zaměstnání, vyřazený uchazeč se nemůže účastnit rekvalifikace organizované
úřadem práce, nemůže mu být vyplácena podpora v nezaměstnanosti ani případná podpora v rekvalifikaci) .“
Na vstřícnost, pochopení, poskytování pomoci žalobkyni a šetření jejích práv je nutno
v nyní projednávané věci klást ještě větší důraz s ohledem na ust. §33 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti. Podle tohoto ustanovení „[p]ři zprostředkování zaměstnání se věnuje zvýšená péče
uchazečům o zaměstnání, kteří ji pro svůj zdravotní stav, věk, pé či o dítě nebo z jiných vážných důvodů
potřebují.“ Žalobkyni je nutno věnovat zvýšenou péči z důvodu jejího zdravotního stavu
(pod který lze vedle doložených pracovních omezení podřadit také tvrzený nepříznivý psychický
stav), věku (nad 50 let) a dále z ji ných vážných důvodů, konkrétně z důvodu její delší dobu
trvající nezaměstnanosti.
Nelze přisvědčit stěžovateli, že žalobkyní uváděné jiné vážné důvody nebyly úřadu práce
známy. Předně je totiž rozhodující, zda byly úřadu práce známy v době rozhodování o vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání, nikoliv v době, kdy mělo dojít k nesplnění povinnosti
dle individuálního akčního plánu. Při rozhodování o vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů
o zaměstnání přitom žalobkyně již všechny uvedené skutečnosti úřad u práce sdělila. V případě,
že měl tyto skutečnosti za neprokázané, měl v souladu se základními zásadami činnosti správních
orgánů učinit potřebné úkony k řádnému zjištění skutkového stavu a případně vyzvat žalobkyni
k doložení tvrzených skutečností.
Kromě toho je nutno podotknout, že nepříznivý zdravotní stav byl úřadu práce doložen
již 19. 3. 2014. Stěžovateli lze přisvědčit, že doložení uvedeného lékařského potvrzení,
automaticky nemuselo znamenat nutnost měnit podmínky individuálního akčního plánu.
Na druhou stranu měl v této souvislosti žalobkyni věnovat v souladu s ust. §33 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti zvýšenou péči a v souladu se svým posláním také žalobkyni sdělit, co z nové
informace o zdravotním stavu pro žalobkyni v souvislosti s možným zprostředkováním
zaměstnání a plněním individuálního akčního plánu plyne. Jestliže vzal tuto informaci toliko
na vědomí, jednal nikoliv s cílem naplnit poslání úřadu práce (pomoci uchazečům o zaměstnání
směřující ke zprostředkování zaměstnání), nýbrž pouze s cílem učinit formální úkony v rámci
evidence uchazeče o zaměstnání.
Podobně nelze se stěžovatelem souhlasit, že neměl jinou možnost než se striktně držet
zákona a žalobkyni vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání. Není pravdou, že by bylo
lhostejné, zda uchazeč o zaměstnání neplní povinnosti dle individuálního akčního plánu úmyslně,
z nedbalosti, či v důsledku omylu. Naopak ust. §30 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti
výslovně podmiňuje vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání neexistencí vážných dův odů
pro nesplnění povinnosti. Právě v rámci posuzování existence vážných důvodů je nutno
přihlédnout k tomu, zda bylo nesplnění povinnosti například důsledkem lhostejnosti či naopak
omluvitelného omylu. Také s ohledem na dalekosáhlé důsledky vyřazení z evidence o zaměstnání
(v nyní projednávané věci např. v podobě ztráty nároku na dávky pomoci v hmotné nouzi), musí
úřad práce hledat proporcionalitu mezi těmito důsledky a zá važností porušení povinnosti
ze strany uchazeče o zaměstnání (respektive důvody, pro kt eré povinnost porušil). Posuzování
této proporcionality se musí promítnout do interpretace pojmu „vážný důvod“ a následně také
do aplikace zákonných ustanovení na konkrétní případ.
Při hodnocení, zda uchazečem tvrzené důvody jsou vážnými důvody ve smyslu ust. §5
písm. c) zákona o zaměstnanosti, je nutno posuzovat veškeré okolnosti případu, tj. také obecně
přístup uchazeče k plnění povinností dle zákona o zaměstnanosti (resp. dle individuálního
akčního plánu). V této souvislosti nelze přehlédnout, že do 2 0. 5. 2014 žalobkyně své povinnosti
řádně plnila (v tomto směru jí úřad práce nikdy ničeho nevytknul), přičemž i přes její krajně
nevhodné chování na úřadu práce dne 20. 5. 2014 byla z jejího následného jednání patrná snaha
vyhovět všem požadavkům úřadu práce. I kdyby se toho dne jednalo toliko o formální „shánění
razítek“, přinejmenším je z této snahy žalobkyně patrné, že nedoložení aktivit na sjednané
schůzce nebylo důsledkem její lhostejnosti, nýbrž skutečně omylu.
Nejvyšší správní soud nepopírá, že se uvedeného omylu žalobkyně dopustila z větší části
vlastní vinou, když se nepokusila informovat o tom, co pro ni nově předložené lékařské
potvrzení znamená a zda tedy musí nadále dokládat aktivity. Na druhou stranu k tomuto omylu
přispěl také úřad práce, který nectil základní zásady správního řízení a nepřistupoval k žalobkyni
se zvýšenou péčí v souladu s ust. §33 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
Co se týče nepředložení dalšího formuláře pro získávání potvrzení od možných
zaměstnavatelů na schůzce dne 19. 3. 2014, stěžovatel se opě t striktně drží zákonné dikce
a poukazuje na skutečnost, že žádná taková povinnost úřadu práce neplyne. Opomíjí však,
že změna dosud vstřícného přístupu (poskytování formuláře) mohla objektivně u žalobkyně
přispět k mylné představě o dalším trvání její povinnosti.
Ze všech uvedených skutečností má Nejvyšší správní soud zato, že správní orgány zvolily
restriktivní a formalistický výklad zákonných ustanovení, jehož ap likací se dostaly do rozporu
se základními zásadami správního řízení. Nejvyšší správní soud na rozdíl od správních orgánů
dospěl k závěru, že v případě žalobkyně byly dány jiné vážné důvody pro nesplnění povinnosti
dle individuálního akčního plánu v době sjednané schůzky na úřadu práce dne 20. 5. 2014.
S ohledem na tento závěr by bylo nadbytečné zabývat se podrobně otázkou, zda za řádné
splnění povinnosti dle individuálního akčního plánu lze považovat dodatečné potvrzení od tří
potenciálních zaměstnavatelů dne 20. 5. 2014 po úředních hodinách úřadu práce. Co se však t ýče
doby předání potvrzení, má Nejvyšší správní soud za to, že žalobkyně nedoručila úřadu práce
potvrzení opožděně. Z obsahu správního spisu nutně nevyplývá, že by musel být tento úkon
učiněn osobně v úředních hodinách. Byl-li tedy úřadem práce předmětný dokument prokazatelně
převzat dne 20. 5. 2014, stalo se tak ve sjednaném termínu. Co se pak týče účelovosti
předmětných potvrzení (tedy toho, že se nedokládají skutečné vykonání aktivity za účelem získání
zaměstnání), má Nejvyšší správní soud za to, že závě r správních orgánů byl přinejmenším
předčasný, neboť nebyl podložen dostatečnými skutkovými zjištěními. Skutečnost, že se jednalo
o zaměstnavatele v blízkém okruhu úřadu práce, ještě neprokazuje, že si u nich stěžovatelka
toliko vyžádala „razítko“, aniž by se u nich skutečně vážně zajímala o zaměstnání. Úřad práce
se ani nepokusil tuto skutečnost ověřit u těchto zaměstnavatelů . Navíc je nutno podotknout,
že potvrzení od dvou z těchto tří zaměstnavatelů stěžovatelka úřadu práce již dříve opakovaně
doložila, aniž by jí bylo v tomto směru cokoliv vytknuto.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat,
že i v situacích, kdy se uchazeč o zaměstnání chová neslušně, musí k němu pracovníci úřadu
práce při plnění svého poslání přistupovat s pochopením a vstřícností. Na druhou stranu
je potřeba zdůraznit, že povinnost vstřícného jednání správních orgánů zároveň neznamená,
že by případné excesivní chování uchazeče o zaměstnání například v podobě agresivního
slovního napadání pracovníka úřadu práce nemohlo mít pro něj žádné negativní důsledky.
Za splnění zákonných podmínek může být takové jednání kvalifikováno například i jako
přestupek podle ust. §47 či 49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů. Jakkoliv by se tedy nevhodné jednání uchazeče o zaměstnání nemělo promítnout
do samotného rozhodnutí o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, rozhodně
to neznamená, že by muselo být ve všech ohledech bezmezně tolerováno.
S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšné žalobkyni pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu