ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.107.2006
sp. zn. 7 Afs 107/2006 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní
věci stěžovatelky K. Č. r. v.o.s., zastoupené JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, za účasti Celního ředitelství v Ústí nad Labem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Elišky Krásnohorské 2378/24, v řízení o kasační stížnosti proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 15 Ca 193/2005 – 52,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2006,
č. j. 15 Ca 193/2005 – 52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 3. 2006,
č. j. 15 Ca 193/2005 - 52 odmítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Ústí
nad Labem (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 19. 7. 2005, č. j. 5104/05-2001-21, kterým
bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Most, pobočka Teplice
ze dne 6. 4. 2005, č. j. 1001-02/05 2062-15, jímž bylo rozhodnuto o zajištění věcí
v něm uvedených podle §15 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále také „zákon o správě daní a poplatků“), u nichž jejich nezajištění mohlo mít za následek
nemožnost dostatečného průkazu skutečností potřebných v daňovém řízení. Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že správce daně nemohl o zajištění věcí
rozhodnout podle ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., ve znění účinném
od 1. 1. 2004 (dále jen „zákon o spotřebních daních) a při absenci tohoto institutu
v předchozím zákoně o spotřebních daních (zákon č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) o nich musel rozhodnout podle ustanovení §15 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků. Toto rozhodnutí o zajištění věcí je však úkonem předběžné povahy, jenž trvá
do doby jejich vrácení nebo rozhodnutí o jejich propadnutí, a proto je vyloučeno ze soudního
přezkoumávání podle ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí předběžné povahy podléhá
soudnímu přezkumu pouze tehdy, umožňuje-li to zvláštní zákon, jako např. u rozhodnutí
vydávaných podle ustanovení §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Jelikož tuto výjimku
z kompetenční výluky §15 odst. 7 zákon o správě daní a poplatku nestanoví, krajský soud
žalobu odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. e) s. ř. s.
V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě stěžovatelka
namítala jeho nezákonnost. Uvedla, že rozhodnutí o zajištění předmětných výrobků vydaly
orgány celní správy ve vztahu k více jejím provozovnám. Z důvodu právní opatrnosti však
kromě kasačních stížností podala také ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. V několika
případech ale Ústavní soud tyto stížnosti odmítl s odůvodněním, že nevyčerpala všechny
procesní prostředky, které zákon určil k ochraně práva. Stěžovatelka proto, s ohledem
na nálezy Ústavního soudu, dovozuje, že žaloba proti rozhodnutím celních orgánů o zajištění
věcí je přípustná. Ostatně i rozhodovací praxe krajského soudu, resp. stejného senátu,
je nejednotná, neboť ten v několika případech jejím žalobám v obdobných věcech vyhověl
a rozhodnutí orgánů celní správy zrušil jako nicotná. Nesouhlasí proto s názorem krajského
soudu, že není podstatné, pokud v daném případě rozhodoval nepříslušný správce daně,
jak tvrdila již ve správní žalobě. Tato vada má totiž za následek nulitu správního aktu.
Usnesení krajského soudu je proto v rozporu s principy právního státu a s jejím právem
na spravedlivý proces. Proto navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v případě odmítnutí žaloby krajským
soudem mohou stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti směřovat pouze k nezákonnosti
usnesení o odmítnutí návrhu (§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.). Je tomu tak proto, že odmítl-li
krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší
správní soud jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek.
Věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže.
Zásadní otázkou v této věci je, zda jsou rozhodnutí celních orgánů o zajištění věcí
ze soudního přezkumu vyloučena či nikoliv.
Podle ustanovení §1 odst. 3 zákona o spotřebních daních vykonávají správu
spotřebních daní celní úřady příslušné podle sídla nebo místa pobytu plátce daně. Správu daní,
u nichž ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nezaniklo právo daň vyměřit nebo vymáhat
nebo nezanikl nárok na vrácení daně, vykonávají dosavadní správci daně podle dosavadních
právních předpisů, tedy podle zákona č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší
správní soud nepovažuje za správný závěr krajského soudu, že na předmětné rozhodnutí
o zajištění věcí dopadá ustanovení §140 zákona o spotřebních daních, neboť stěžovatelkou
předložené účetní doklady k zajištěnému zboží byly vydány v roce 2003, a proto byl na místě
postup při zajišťování věcí podle předchozí právní úpravy a dosavadními správci daně.
Účelem zajištění věci je jen zajistit věci, u kterých je potřeba prověřit, zda daňová
povinnost byla splněna a zabránit tak případnému jednání, které by toto zjištění znemožnilo.
Z toho plyne, že kontrolní orgán nemůže, a nelze to po něm ani požadovat, zjistit skutečnosti
rozhodné pro posouzení, zda byly daňové povinnosti řádně splněny. Je proto možné, a nikoli
nepravděpodobné, že dojde k zajištění věcí, u kterých daňová povinnost splněna byla nebo
k jejíž správě nejsou celní úřady příslušné. Zajištění vybraných výrobků trvá do doby,
než je pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně do doby,
kdy se prokáže, že u nich nedošlo k porušení zákona o spotřebních daních. Rozhodnutí
o zajištění věcí tak v žádném případě nepředjímá meritorní vyřešení sporu a pokud
se následně zjistí, že u předmětného zboží byla daňová povinnost splněna, případně,
že pro správu daně u konkrétního zboží není celní úřad příslušný, musí tento úřad na tyto
skutečnosti odpovídajícím způsobem reagovat. Rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků,
pokud se prokáže, že s nimi nebylo nakládáno způsoby uvedenými v ustanovení §42 odst. 1
a 2 zákona o spotřebních daních, musí být zrušeno písemným rozhodnutím a toto rozhodnutí
doručeno kontrolované osobě. Pokud rozhodnutí o zajištění bylo zrušeno, musí
být kontrolované osobě zajištěné vybrané výrobky bez zbytečných průtahů vráceny
v neporušeném stavu a o vrácení se sepíše protokol (§42 odst. 10 zákona o spotřebních
daních). Při zjištění své nepříslušnosti je pak celní úřad povinen věc postoupit příslušnému
správci daně a o postoupení informovat daňový subjekt. Z výše uvedených důvodů byl tedy
celní úřad příslušný předmětné výrobky zajistit.
Celní ředitelství v napadeném rozhodnutí uvedlo, že celní úřad v řízení použil institutu
místního šetření podle ustanovení §15 zákona o správě daní a poplatků a nikoliv postup podle
ustanovení §41 a §42 zákona o spotřebních daních. Stejně tak i v rozhodnutí o zajištění věcí
je uvedeno, že je vydáno pouze podle ustanovení §15 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků. Ze správního spisu však vyplývá nade vší pochybnost, že místní šetření bylo
provedeno za účelem kontroly splnění daňové povinnosti u spotřební daně, a tedy povinností
vyplývajících ze zákona o spotřebních daních.
Podle ustanovení §138 zákona o spotřebních daních se v řízení ve věcech upravených
tímto zákonem postupuje podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní,
pokud tento zákon nestanoví jinak. Pro zajištění výrobků, u kterých celní úřad zjistí nesplnění
daňových povinností podle zákona o spotřebních daních, tento předpis obsahuje speciální
úpravu v ustanovení §42, a proto je aplikace ustanovení §15 zákona o správě daní a poplatků
vyloučena. Celní úřad byl proto v daném řízení povinen postupovat podle §42 zákona
o spotřebních daních a ve skutečnosti tak i postupoval, i když je v rozhodnutí o zajištění věci
uvedeno, že byl použit institut místního šetření podle ustanovení §15 odst. 7 zákona o správě
daní a poplatků. Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je tudíž rozhodné, zda je soudem
přezkoumatelné rozhodnutí podle ustanovení §42 zákona o spotřebních daních. K této otázce
již Nejvyšší správní soud v minulosti zaujal stanovisko, když opakovaně judikoval,
že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle ustanovení
§42 zákona o spotřebních daních není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví (např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2006, č. j. 2 Afs 198/2005 - 88 a ze dne
1. 11. 2006, č. j. 1 Afs 80/2006 - 87).
Nejvyšší správní soud i v této věci dospěl k závěru, že ačkoli se rozhodnutí podle
ustanovení §42 odst. 2 zákona o spotřebních daních nepochybně řadí mezi rozhodnutí
předběžné povahy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 2 Afs 183/2005 - 64), která jsou obecně z přezkumu ve správním soudnictví vyloučena
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, zveřejněný pod č. 153 ve
svazku č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), zákonodárce přesto tento
typ rozhodnutí výslovně podrobil soudnímu přezkumu, stanovil-li oprávnění kontrolované
osoby dát „podnět k soudnímu přezkoumání“ (§42 odst. 6 zákona o spotřebních daních).
Není tedy správný názor krajského soudu vyslovený v napadeném usnesení, že žaloba
stěžovatelky je žalobou proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem soudního přezkumu,
a to s odkazem na ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. Ostatně i podle ustálené judikatury,
v případě pochybností, zda ten či onen typ rozhodnutí lze podrobit soudnímu přezkumu,
je zapotřebí jakékoli výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch
soudního přezkumu. Jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89,
nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 393/2000). Třeba dodat i to, že
Ústavní soud již k výlukám ze soudního přezkumu vztahujícím se ještě k části páté o. s. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2002 uvedl, že z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
nutno dovodit, že žádné ustanovení vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí nelze
vykládat extenzivně a že zde je naopak na místě maximální zdrženlivost, tedy
v pochybnostech postup ve prospěch zachování práva na přístup k soudu.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zrušil napadené usnesení krajského
soudu a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu