ECLI:CZ:NSS:2007:7.AFS.154.2006
sp. zn. 7 Afs 154/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele
Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Masarykova 43, za účasti Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad
Labem, Velká Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2006, č. j. 15 Ca 94/2005 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“), kterým tento soud
zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
(dále též „správní orgán“) ze dne 24. 2. 2005, č. j. 15653/130/04, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně (dále též „správce daně“)
ze dne 14. 7. 2004, č. j. 87932/04/178912/5055, platebnímu výměru, kterým mu byl
podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), za použití ust. §111 bodu 1. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a ust. §46 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), stanoven nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za druhé
čtvrtletí roku 2000 ve výši 14 082 Kč.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku v jeho nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, ve vadách
řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, je v rozporu se spisem a že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit a dále že řízení před soudem trpí jinou vadou, která může mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá,
že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že správce daně a správní orgán postupovaly
správně, když neuznaly jeho nárok na odpočet daně s odůvodněním, že stěžovatel svůj nárok
neprokázal. Je naproti tomu přesvědčen, že nárok na odpočet daně prokázal daňovým
dokladem v souladu s ust. §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty a dále, že dalšími
okolnostmi a důkazními prostředky prokázal v rámci daňového řízení reálné naplnění
obchodního případu. Stěžovatel dále namítá, že správce daně neprokázal skutečnost
vyvracející věrohodnost jeho účetnictví a že při jednání před krajským soudem zpochybnil
správnost a věrohodnost údajů obsažených ve zprávě Ministerstva financí ze dne 30. 5. 2002
a zejména ve zprávě Celního ředitelství Praha ze dne 28. 8. 2002, kdy tyto dokumenty
jsou v rozporu s jinými dokumenty celních orgánů, které předložil. Stěžovatel zdůrazňuje,
že krajský soud nerespektoval jeho námitku, že neměl možnost se seznámit a vyjádřit
se k podkladům, na základě kterých byly výše uvedené dokumenty vyhotoveny, aby tak byly
odstraněny rozpory v dokumentech předložených stěžovatelem a správcem daně. Stěžovatel
se však domnívá, že by doklady jistě měly být uloženy u celních orgánů, které prováděly
kontrolu, a je jimi možno provést důkazy v rámci ověřování správnosti zmiňovaných zpráv
a protokolů celních orgánů. Navíc je stěžovatel toho názoru, že pro uplatnění nároku
na daňový odpočet není jistě třeba doložit, že zboží bylo dodáno do celního skladu uvedeného
v kupní smlouvě, neboť je podstatné, že není pochyb o tom, že v rámci jeho podnikání bylo
zboží vyvezeno a překročilo hranice. V doplnění kasační stížnosti ze dne 26. 2. 2007
stěžovatel uvedl, že rozhodnutí finančních orgánů jsou podle něho nicotná, neboť byla
vydána až po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně ve smyslu ust. §47 zákona
o správě daní a poplatků a krajský soud je proto měl zrušit. Proto stěžovatel navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 7. 8. 2006,
v němž uvedl, že krajský soud posoudil právní otázku důkazní povinnosti stěžovatele správně.
Podle jeho názoru nejsou opakované námitky stěžovatele spatřované v rozporu skutkové
podstaty s obsahem spisu důvodné. Správní orgán opakovaně zdůrazňuje, že ani samotné
zjištění, že příslušný účetní doklad formálně odpovídá zákonným požadavkům,
ještě neprokazuje uskutečnění příslušného zdanitelného plnění. Správní orgán s ohledem
na výsledek spolupráce s Finančním úřadem v Nymburce a dalšími finančními úřady uvádí,
že je zřejmé, že se jednalo o řetězec nákupů a prodejů, na které byly pouze fiktivně
vystavovány doklady. A má za prokázané, že v okamžiku jejich vystavení a dle uvedení data
uskutečnění zdanitelného plnění jednotliví dodavatelé nedisponovali předmětným zbožím
a všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že tento řetězový obchodní případ byl vytvořen
za účelem neoprávněného získání finančních prostředků ze státního rozpočtu. V daném
případě lze říci, že se jednalo o právní úkony plátců daně z přidané hodnoty, kteří formálně
právním stavem zastírali skutečný stav a obsah právního úkonu a tak neoprávněně uplatňovali
nárok na odpočet. V dané věci proto důkazy předložené stěžovatelem prokazovaly
pouze uzavření kupní smlouvy, jakož i vystavení příslušných daňových a účetních dokladů,
nikoliv však faktické poskytnutí zdanitelného plnění. Na základě výše zmíněných skutečností,
které vyplynuly ze spisového materiálu, který byl správnímu orgánu předložen v rámci
odvolacího řízení, bylo možné dojít k závěru, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno
a správce daně tak nepochybil, když mu neuznal nárok na odpočet daně z přijatého
zdanitelného plnění na základě daňového dokladu č. 2000/27 vystaveného dne 30. 6. 2000.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek,
kterým se kasační stížnost jako nedůvodná zamítá.
Podle ust. §41 s. ř. s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných
nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů lhůty pro zánik odpovědnosti,
popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona
neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, poplatků, odvodů, záloh
na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu
České republiky, státních fondů a rozpočtů územních samosprávných celků.
Podle ust. §109 odst. 4 citovaného zákona ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Podle ust. §120 citovaného zákona není-li v ustanoveních dílů 1 a 2 stanoveno jinak,
užijí se přiměřeně ustanovení části třetí hlavy I.
Podle ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků správce daně
prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
Podle ust. §31 odst. 9 citovaného zákona daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Podle ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty pokud tento zákon nestanoví
jinak, plátce má nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná
jiným plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání
kromě toho, že je prováděna podnikatelem.
Podle ust. §19 odst. 2 citovaného zákona plátce prokazuje nárok na odpočet daně
daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným
podle §11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem
předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. V případě, že doklad neobsahuje všechny
náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s posouzením právní otázky
týkající se neprokázání nároku na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění na základě
daňového dokladu č. 2000/27 vystaveného dne 30. 6. 2000 a tudíž neunesení důkazního
břemene. Proto Nejvyšší správní soud zhodnotil obsah spisu Krajského soudu v Ústí
nad Labem a napadený rozsudek přezkoumal z důvodů uplatněných v kasační stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že nárok na odpočet daně prokázal daňovým
dokladem v souladu s ust. §19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty a dále, že dalšími
okolnostmi a důkazními prostředky prokázal v rámci daňového řízení reálné naplnění
obchodního případu, že tedy skutečně bylo zboží zahraniční společnosti K. S. S. A. dodáno a
kupní cena mu byla zaplacena. Stěžovatel je přesvědčen, že správcem daně nebyla ve smyslu
ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků prokázána existence skutečností
vyvracejících věrohodnost jeho účetnictví ohledně deklarovaného prodeje zboží zahraničnímu
subjektu a proto důkazní břemeno nesprávně přešlo na stěžovatele jakožto daňový subjekt.
Stěžovatel se domnívá, že k tomu, aby důkazní břemeno přešlo na daňový subjekt, resp. aby
byla správcem daně prokázána skutečnost vyvracející věrohodnost účetnictví daňového
subjektu, je třeba, aby tato prokazovaná skutečnost měla určitou a dostatečnou intenzitu.
Taková skutečnost však nebyla podle jeho mínění správcem daně prokázána. A to ani
v případě, kdy mezinárodní výměnnou informací nebyly zjištěny žádné poznatky o provádění
obchodní činnosti výše uvedeného zahraničního subjektu ve Spojených státech ani na jiném
místě a že příslušné zboží nebylo zasláno na místo určení do celního skladu A. v Litvě a
vůbec nedošlo k jeho přepravě do Litvy. Stěžovatel uvádí, že možnost nabízet důkazy a
navrhovat jejich provedení daňovým subjektem ve smyslu ust. §31 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků může být za určitých okolností značně limitována, zejména z hlediska času,
neboť s daným časovým odstupem od zahájení řízení již nemůže reálně důkazy účinně použít,
a proto je třeba při tomto posuzování přihlížet k reálným možnostem daňových subjektů.
Stěžovatel poukazuje na okolnost, že při jednání před krajským soudem zpochybnil správnost
a věrohodnost údajů obsažených ve zprávě Ministerstva financí ze dne 30. 5. 2002 a zejména
ve zprávě Celního ředitelství Praha ze dne 28. 8. 2002, kdy tyto dokumenty jsou v rozporu
s jinými dokumenty celních orgánů, které předložil. Tento jeho názor je založen
na skutečnosti, že existují dvě zprávy celních orgánů s protichůdnými údaji, a to Protokol
Celního ředitelství Praha ze dne 17. 1. 2003, který předložil krajskému soudu stěžovatel
a který potvrzuje uskutečnění dvou vývozů do Litvy, a zpráva Celního ředitelství Praha
ze dne 28. 8. 2002 předložená správcem daně. Podle stěžovatele není správný údaj obsažený
ve zprávě Celního ředitelství Praha ze dne 28. 8. 2002, na kterou se napadený rozsudek
odvolává, že do Litvy byl pouze jeden vývoz, a to charitativního zboží. Dovezeny byly
grafické plottry a nikoli charitativní zboží. To, že byla jako země určení jen z nedopatření
označena Arménie, resp. uveden pouze nesprávně kód země celní deklarantkou,
a že se nejednalo o charitativní zboží, je patrné z rozhodnutí o celním deliktu Celního úřadu
v Děčíně ze dne 7. 2. 2003. Ostatně důvod, proč bylo deklarováno, že se jedná o charitativní
zboží, není stěžovateli znám. Názor stěžovatele má potvrzovat i protokol o provedení
následné kontroly Celního ředitelství Praha ze dne 17. 1. 2003, z něhož je zřejmé,
že se do Litvy uskutečnily dva vývozy. S ohledem na výše uvedené se stěžovatel domnívá,
že bylo doloženo, že zboží bylo dodáno do celního skladu v Litvě, tím byla splněna
jeho povinnost dodavatele, a proto mu také zahraniční partner zaplatil kupní cenu,
což by v případě neuskutečnění dodávky zboží neprovedl. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje,
že krajský soud nerespektoval jeho námitku, že neměl možnost se seznámit a vyjádřit
se k podkladům, na základě kterých byly výše uvedené dokumenty vyhotoveny, aby tak byly
odstraněny rozpory v dokumentech předložených stěžovatelem a správcem daně.
Za tohoto stavu nemůže být podle názoru stěžovatele krajským soudem poukazováno na to,
že měl možnost navrhnout výslech svědků (zástupců zahraničního subjektu a dopravců),
neboť je s ohledem na časovou dimenzi celého případu iluzorní navrhnout po šesti letech
řízení výslech svědků. Stěžovatel je však přesvědčen, že by doklady jistě měly být uloženy
u celních orgánů, které prováděly kontrolu, a je jimi možno provést důkazy v rámci ověřování
správnosti zmiňovaných zpráv a protokolů celních orgánů. Podle stěžovatele není třeba
pro uplatnění nároku na daňový odpočet doložit, že zboží bylo dodáno do celního skladu
uvedeného v kupní smlouvě, neboť je podstatné, že není pochyb o tom, že v rámci
jeho podnikání bylo zboží vyvezeno a překročilo hranice. V doplnění kasační stížnosti ze dne
26. 2. 2007 stěžovatel uvedl, že rozhodnutí finančních orgánů jsou podle něho nicotná,
neboť byla vydána až po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně ve smyslu
ust. §47 zákona o správě daní a poplatků. Sporné vyměření daně z přidané hodnoty bylo
provedeno za druhé čtvrtletí roku 2000. Úkonem směřujícím k vyměření daně a ve smyslu
ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků obnovujícím běh prekluzivní lhůty byla
výzva, zahajující vytýkací řízení podle ust. §43 téhož zákona ze dne 26. 7. 2000.
Řízení tedy bylo třeba pravomocně dokončit do konce roku 2003. Platební výměr na daň
z přidané hodnoty č. j. 87932/04/178912/5055 byl však vydán až dne 14. 7. 2004
a v odvolacím řízení o něm bylo pravomocně rozhodnuto až dne 24. 2. 2005. Skutečností je,
že o této daňové povinnosti bylo rozhodnuto již rozhodnutím správního orgánu ze dne
26. 11. 2002, č. j. 9290/130/02, a platebním výměrem správce daně ze dne 11. 3. 2002.
Avšak obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 3. 2004,
č. j. 15 Ca 4/2003 - 51. Tento rozsudek ukončil soudní řízení zahájené dne 26. 11. 2002,
tedy ještě před nabytím účinnosti s. ř. s. Protože tedy nebylo účinné ust. §41, věta druhá,
s. ř. s., nedošlo po dobu řízení před krajským soudem k pozastavení běhu lhůt v daňovém
řízení, a proto dnem 31. 12. 2003 vypršela prekluzivní lhůta pro vyměření daně. Z uvedených
důvodů navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu
řízení.
V této věci považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné nejprve uvést,
že k problematice důkazního břemene v daňovém řízení se již dříve vyslovil ve své judikatuře
(např. v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Afs 12/2003 - 277, publikovaném
pod č. 666/2005 Sb. NSS), z níž vyplývá, že základní podmínkou vzniku nároku na přiznání
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je, aby bylo prokázáno přijetí zdanitelného
plnění daňovým subjektem a toto musí být použito při podnikání či činnosti, která vykazuje
všechny znaky podnikání, kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Pro uznání nároku
na odpočet nejsou rozhodné formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného
daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být
uskutečněno jiným plátcem daně, a faktické použití právě tohoto zdanitelného plnění
k dosažení obratu za zdanitelná plnění daňového subjektu. Povinnost tvrzení i břemeno
důkazní ohledně existence a výše zdanitelného plnění i ohledně jeho účelu nese daňový
subjekt. Proto pokud tento subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, které jej stíhá,
znamená to, že se z jím tvrzených skutečností nevychází, přičemž tato okolnost umožňuje
správci daně uložit mu povinnost zaplatit daň ve vyšší částce, než by odpovídalo údajům
jím uvedeným v daňovém přiznání. Je tak zcela na daňovém subjektu, který se domáhá
svého nároku na odpočet daně ve smyslu ust. §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty
v jím prokázané výši, aby tento svůj nárok prokázal, aby tedy prokázal, že zdanitelné plnění,
které přijal nákupem elektrotechnického materiálu od společnosti S., s. r. o., použil
při podnikání formou následného prodeje tohoto zboží jím deklarované společnosti K. S. S.
A. Vzhledem k tomu, že okolnosti předvídané ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího
správního soudu nastaly i v tomto případě, neboť stěžovatel neprokázal realizaci předmětného
obchodu, zdůrazňuje Nejvyšší správní soud názor krajského soudu, že správce daně i správní
orgán postupovaly v souladu se zákonem, když za uvedené důkazní situace hodnotily důkazní
prostředky tak, že neprokazují tvrzení stěžovatele a ten tedy neunesl důkazní břemeno ve
smyslu ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, a neuznaly proto stěžovateli nárok
na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění na základě daňového dokladu č. 2000/27 ze
dne 30. 6. 2000. V daném případě potvrzují tento závěr skutečnosti zjištěné v předcházejících
řízeních, z nichž vyplývá, že stěžovatel dokládal uskutečnění prodeje předmětného zboží
zahraničnímu subjektu kupní smlouvou ze dne 14. 4. 2002, fakturou č. 2000003, dodacím
listem, příjmovým pokladním dokladem, vývozní jednotnou celní deklarací a doklady o
objednávce dopravy zboží do zahraničí, tedy doklady, které nejsou způsobilé prokázat
faktické poskytnutí deklarovaného zdanitelného plnění zahraničnímu subjektu. A protože zde
byla současně správcem daně na základě mezinárodní výměny informací prokázána existence
skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví daňového subjektu ohledně deklarovaného
prodeje zboží zahraničnímu subjektu, konstatuje Nejvyšší správní soud, že zde byly splněny
předpoklady, aby důkazní břemeno přešlo na daňový subjekt a bylo proto na něm, aby
prokázal, že skutečně elektrotechnický materiál společnosti K. S. S. A. dodal a byla mu
za to uhrazena kupní cena. Stěžovatel však pouze setrval na svém tvrzení o uskutečnění
vývozu zboží do zahraničí, aniž o jeho správnosti předložil jakýkoli důkaz či navrhl
jeho provedení. Proto není podle Nejvyššího správního soudu důvodná ani námitka týkající
se neprovedení důkazů navržených stěžovatelem, neboť tento žádné nepředložil ani nenavrhl.
S námitkou stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu a správce daně jsou nicotná,
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť ani případné uplynutí prekluzivní lhůty
ve smyslu ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nezpůsobuje nicotnost.
Tuto skutečnost potvrzuje i rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS, z něhož vyplývá,
že „nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí
ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní
nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele
veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění,
které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu,
co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání
rozhodnutí.“ V posuzované věci však tímto rozsudkem předvídané skutečnosti nenastaly.
Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že v daném případě k uplynutí lhůty pro vyměření daně
ve smyslu ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ani nedošlo. Z obsahu správního
spisu jednoznačně vyplývá, jak správně uvádí stěžovatel, že tříletá lhůta pro vyměření daně
počala ve smyslu ust. §47 odst. 2 citovaného zákona znovu běžet ode dne 31. 12. 2000,
a to na základě výzvy dle ust. §43 citovaného zákona ze dne 26. 7. 2000,
č. j. 76787/00/178911/0623. Avšak vlivem probíhajícího soudního řízení u krajského soudu
pod sp. zn. 15 Ca 4/2003 došlo na základě ust. §41, věty druhé, s. ř. s. ke stavění této lhůty.
Stěžovatel se v tomto směru mylně domnívá, že citované ustanovení nelze aplikovat
na soudní řízení, jež byla zahájena před účinností s. ř. s., avšak dokončena
až po jeho účinnosti, a v této souvislosti účelově poukazuje na nesprávně citovaný
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 3. 2006,
č. j. 59 Ca 25/2004 - 92, v němž tento soud konstatoval nepoužitelnost ust. §41 s. ř. s.
na soudní řízení, která byla zahájena a současně skončena před účinností s. ř. s. Vzhledem
ke skutečnosti, že soudní řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 15 Ca 4/2003 bylo
zahájeno na základě žaloby podané dne 10. 1. 2003 a tedy již za účinnosti nové právní úpravy
obsažené v s. ř. s., uplatní se na toto řízení plně ust. §41, věty druhé, s. ř. s. Z výše uvedeného
je proto patrno, že soudní řízení správní, které probíhalo po nabytí účinnosti s. ř. s.
a které bylo skončeno rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 3. 2004, č. j. 15 Ca 4/2003 - 51,
má účinek předvídaný ust. §41, věty druhé, s. ř. s., a proto se doba od 10. 1. 2003
do 30. 3. 2004 do lhůty podle ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nezapočítává.
Stanovená prekluzivní lhůta měla tedy nově skončit dne 20. 3. 2005. Z tohoto důvodu
byla v době, kdy správce daně učinil výzvu podle ust. §43 zákona o správě daní a poplatků
ze dne 5. 4. 2004, č. j. 53612/04/178930/6078, předmětná lhůta plně zachována. Vlivem
této výzvy pak začala podle ust. §47 odst. 2 citovaného zákona běžet ode dne 31. 12. 2004
nová tříletá lhůta pro vyměření daně. Ostatně tento závěr potvrzují i další stěžovatelem
nesprávně citovaná, resp. neúplně uváděná rozhodnutí správních soudů.
Námitkou stěžovatele týkající se možnosti provedení nových důkazů, jež mají být
uloženy u celních orgánů, které prováděly kontrolu, a dále námitkou, že při jednání
před krajským soudem zpochybnil správnost údajů obsažených ve zprávě Ministerstva financí
ze dne 30. 5. 2002 a zejména ve zprávě Celního ředitelství Praha ze dne 28. 8. 2002,
se Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jejich novost nezabýval.
Námitkou stěžovatele týkající se požadavku na přihlédnutí k rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 5 Afs 58/2006 - 41, a rozsudku ze dne 5. 2. 2007,
č. j. 5 Afs 101/2006 - 178, a dále rozsudkům Evropského soudního dvora ve spojených
věcech Axel Kittel proti Belgickému státu (C 439/04) a Belgický stát proti Recolta Recycling
SPRL (C 440/04), kterou stěžovatel vznesl v podání ze dne 26. 4. 2007, se Nejvyšší správní
soud nezabýval, neboť uvedená rozhodnutí na danou věc nedopadají. Rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 5 Afs 58/2006 - 41, týkající se nesplnění podmínek
pro přechod důkazního břemene ve smyslu ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků, není pro danou věc relevantní, protože v tomto případě se správní orgán
odpovídajícím způsobem vypořádal se všemi stěžovatelem předloženými důkazními
prostředky a byly proto výše uvedené podmínky splněny. Podobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 2. 2007, č. j. 5 Afs 101/2006 - 178, zabývající se problematikou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů a zásadou volného hodnocení důkazů,
nedopadá na danou věc, neboť tato otázka nebyla v předmětné věci řešena. Ostatně ani výše
zmíněné rozsudky Evropského soudního dvora, věnující se vztahu mezi ztrátou nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené osobou povinnou k dani a vědomostí této osoby
o podvodném charakteru tohoto plnění, s tímto případem nesouvisejí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné vady, ke kterým Nejvyšší správní soud
dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s §110
odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu
žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu