ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.169.2006:104
sp. zn. 7 Afs 169/2006 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele
společnosti K. b., a. s., zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Praze 5, Elišky Peškové 15, za účasti Celního ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1,
Washingtonova 11, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 6. 2006, č. j. 8 Ca 170/2005 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „správní orgán“) ze dne 25. 2. 2005,
č. j. 13480/04-21-45, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (dále též „ručitel“) proti
rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/400045/2004, jímž bylo
rozhodnuto o povinnosti ručitele k plnění pohledávky za dlužníka společnost T., s. s r. o.,
se sídlem v P. 3, K. 6033 (dále též „dlužník“), neboť se pro případ nesplnění povinnosti
dlužníkem zavázal v záruční listině svým písemným prohlášením ve smyslu ust. §260 odst. 1
zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění platném pro projednávanou věc, přijatým
rozhodnutím Celního úřadu Beroun ze dne 10. 4. 1996, č. j. PR-243/96-044, splnit zaručenou
výši pohledávky společně a nerozdílně s dlužníkem, který jemu vyměřený celní dluh
neuhradil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost napadeného
rozhodnutí městského soudu. Uvedl, že dne 29. 3. 1996 vystavil záruční listinu (systém
globální záruky) ve prospěch Celního úřadu Beroun, kterou se za dlužníka zavázl zaplatit
celní dluh až do konečné částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta
až po nejvyšší částku 300 000 Kč, přesto mu bylo uloženo zaplatit celkem padesáti pěti
rozhodnutími Celního úřadu Beroun částku v celkové výši 12 499 645 Kč. Ručitelský závazek
byl dle názoru stěžovatele zaplacením částky 300 000 Kč zcela vyčerpán a zanikl splněním,
s čímž však nesouhlasí správní orgán, který dovozuje, že stěžovatel byl povinen ručit
jednotlivě za každý celní dluh. Stěžovatel má za to, že v případě globálního zajištění celního
dluhu jde o institut veřejného práva, proto musí být najisto postavena zaručená výše celního
dluhu, když se jeho vůle vztahovala pouze na zajištění 300 000 Kč. Výklad provedený
městským soudem je nutno odmítnout pro jeho neurčitost, který vede k jeho neplatnosti.
Stěžovatel zastává názor, že globální zajištění se vztahuje na více možných dluhů celního
dlužníka, avšak s tím, že tento souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, za kterou
se ručení poskytuje a která je uvedena v záruční listině. Stěžovatel dále připomenul,
že v případě nejasností musí být veřejnoprávní norma vykládána ve prospěch subjektu práva
soukromého. Výklad provedený městským soudem je nepřípustně rozšiřující. Stěžovatel
rovněž uvedl, že je mu známa určitá nejednotnost a rozkolísanost v rozhodování předmětné
právní otázky různými soudy v České republice a dává proto předsedovi senátu v úvahu
postup dle ust. §17 s. ř. s. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s právními závěry vyjádřenými
v rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 47/2006 a 7 Afs 42/2006, neboť
názory v nich uvedené jsou právně velmi sporné, věcně zcela nesprávné, nespravedlivé,
nepřesvědčivé a argumentačně nedostatečně podložené. Upozornil na možnost použití
ust. §18 s. ř. s. z praktických důvodů. Stěžovatel upozornil na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 6 As 30/2005 - 44, na rozhodnutí Městského soudu
v Praze sp. zn. 38 Ca 87/99 a na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 31 Ca 165/99, které svědčí pro závěry stěžovatele, a také na nález
Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 208/05, deklarující povinnost v případě
možnosti několika výkladů právního předpisu upřednostnit výklad ústavně konformní. Dále
podotkl, že výklad usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, které
je v rozhodnutí městského soudu citováno, není konformní se závěry, ke kterým Ústavní soud
ve svém rozhodnutí došel. Závěry tohoto rozhodnutí rovněž nesprávně interpretuje i
„senát 7 Afs“. Proto má stěžovatel za to, že závěry obsažené v citovaném rozhodnutí
Ústavního soudu nikterak nepodporují právní názor celních orgánů a soudu prvního stupně.
Stěžovatel se domnívá, že závěr městského soudu vychází zcela jednostranně z pozic fiskální
politiky státu ve vztahu k osobám soukromého práva a naprosto ignoruje základní zásady
spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty, který by pro stěžovatele
znamenal naprosto nekontrolovatelný a neomezený potenciální závazek k plnění za dlužníka.
Stěžovatel dále poukázal na reakci Č. n. b. na vyhlášku č. 135/1998 Sb., která zakázala
peněžním ústavům globální celní záruky podle této vyhlášky poskytovat, a to právě s ohledem
na skutečnost, že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze
předem určit. Stěžovatel rovněž z opatrnosti namítl, že by taková záruka byla ex lege
(ust. §12 odst. 2 zákona o bankách) absolutně neplatná. Rovněž uvedl, že pro výklad jeho
vůle je nutno zohlednit ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku či §266 odst. 1, 3 a 4
obchodního zákoníku a dále všechny předpisy práva veřejného zavazující banky k určitým
specifickým činnostem. Vzhledem k okolnosti, že text záruční listiny formuloval jednoznačně
stát, resp. Ministerstvo financí, musela by nejednoznačnost termínů či výrazů v listině
uvedených být vykládána k tíži celních orgánů. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele
o rozpornosti názorů Nejvyššího správního soudu není potvrzeno žádným důkazem. Uvádí,
že pro posouzení dané materie je klíčovou skutečnost, že se výkladem ust. §256 celního
zákona zabýval Ústavní soud, ze kterého vyplývá, že ručitel ručí za každý dluh samostatně
a pokaždé do výše uvedené v záruční listině. Správní orgán uvedl, že stěžovatel musel
být v době poskytnutí globální záruky s výkladem celních orgánů srozuměn, neboť jinak
by s ohledem na denní objem dovozů celního dlužníka byla výše zajištění celního dluhu
naprosto nedostačující. Doplnění textu „každý jednotlivý celní dluh“ do textu přílohy č. 35
k vyhlášce č. 135/1998 Sb. neznamenalo žádnou zásadní změnu oproti textu přílohy č. 25
k vyhlášce č. 92/1993 Sb. Dle názoru správního orgánu je závazek ručitele vždy určitý,
protože se vztahuje ke konkrétnímu celnímu dluhu spojenému s individuálně určitou operací
nebo operacemi, když stěžovatel je bez pochyby profesionální institucí zabývající
se poskytováním záruk, a proto je na něm, aby zhodnotil riziko ručení a dle tohoto upravil
svůj smluvní vztah s dlužníkem. Názor stěžovatele nemůže obstát, neboť celní orgány
by nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující zárukou
či nikoli. V daném případě je nutno odlišit akceptaci ručitele pro ručení v systému globální
záruky, které má formu písemného povolení, a přijetí zajištění při konkrétním propouštění
zboží do navrhovaného režimu, kdy je posuzován jednotlivý případ a kdy jsou kontrolovány
podmínky vztahující se ke konkrétnímu celnímu režimu včetně podmínky zajištění celního
dluhu. Správní orgán odkázal na rozsudky č. 55631/00 a 55728/00 Evropského soudu
pro lidská práva ve Štrasburku, ze kterých vyplývá, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny nelze zpochybňovat dovoláním se na nejednoznačnost předpisu. Možnost
dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje jeho nepředvídatelnost, a to zejména
v takových případech, kdy se předpis dotýká profesionální činnosti toho, kdo jej hodlá
aplikovat (jako je tomu v případě stěžovatele). Správní orgán proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §254 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), celní orgány mohou povolit, aby zajištění
celního dluhu provedla jiná osoba než ta, od níž se zajištění celního dluhu požaduje.
Podle ust. §256 cit. zákona na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění
celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací.
Podle ust. §260 odst. 1 celního zákona ručitel se v záruční listině písemným
prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Pro posouzení sporné věci je klíčovou otázka výkladu pojmu globální zajištění celního
dluhu dle ust. §256 celního zákona. Vzhledem k okolnosti, že jeho interpretací se zabývalo
v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, i plénum Ústavního soudu, považuje
Nejvyšší správní soud pro spornou věc za klíčové ocitovat závěry, ke kterým v tomto
rozhodnutí Ústavní soud dospěl. Ústavní soud konstatoval, že „výklad zákona, podle kterého
postupují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém
dovozu, má oporu jak v samotném zákonu, jehož postulátem je mj. zabránit celním únikům,
i ve slovním textu zákona (singulár "celní dluh", nikoli plurál "celní dluhy" nebo souhrn blíže
nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Celní zákon
je normou veřejného práva. Protože globální záruka se vztahuje na každý jednotlivý dovoz
s příslušnými operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto
jednotlivém dovozu (tvořeného jednou nebo více operacemi). V případě, kdy celní orgán
stanovil (odhadem) nejvýše možný celní dluh nižší, než je jeho konečné vyúčtování,
je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního
dluhu ručitel neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný
rozdíl převádět jako eventuální části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová
samostatná záruka na nový jednotlivý dovoz.“
Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele spatřuje ve výše uvedeném výkladu
zákona zcela jednoznačné stanovisko Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že závěr,
ke kterému dospěly při svém rozhodování jak městský soud, tak i správní orgány je ústavně
konformní a zcela v souladu s celním zákonem. Dále je zřejmé, že pro výklad předmětných
ustanovení celního zákona nepostačuje pouhý gramatický výklad, nýbrž je nutno akcentovat
i smysl zákona. Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu je rovněž nutno dovodit,
že se nejedná o jednostranný výklad zvýhodňující zájmy fiskální politiky, nýbrž o výklad,
který je v souladu s Ústavou České republiky.
Ze zákonného textu ust. §256 celního zákona je tak nutno dovodit, že globálním
zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou po dobu
trvání globálního zajištění, což vyplývá i ze samotného pojmu globální záruky, který svým
jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy určitého
dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů, pak by globálního
zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno v daném případě chápat nikoli
ve vztahu k výši ručení, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru je nutno dojít též vyložením smyslu a účelu globálního zajištění
celního dluhu, když pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu je nutno vycházet
ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje celní dluh jako
povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní
clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem předpokládanými způsoby
a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa. Celní řízení je podle
ust. §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní prohlášení
na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu. Z ust. §238 celního
zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká vždy při každém jednotlivém dovozu,
a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše uvedeného je zřejmé, že celní dluh
pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu dohledu vzniká vždy v případě
každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve odnětím zboží celnímu dohledu
je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve, než byl celní dohled proveden,
nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního zákona naopak nelze nikterak
dovodit vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně tak ze zákonných dikcí
ust. §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravujících ručení v celním řízení, je zřejmé,
že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení poskytuje, se vždy zajišťuje
konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla ve výše citovaných
ustanoveních. Taktéž ze samotného textu záruční listiny (jejíž vzor je přílohou č. 25 vyhl.
Ministerstva financí č. 92/1993 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona,
ve znění platném do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu
záruku až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh
s úroky až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem,“ vyplývá, že ručitel
se zavazuje „společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li
tedy záruční listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní
operaci), tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční
listině, resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět
tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě
jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se pak jedná o situaci, kdy totéž
zboží je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z textu záruční listiny není možno dovodit projev
vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu trvání zajištění pouze
do sjednané částky 300 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním zákoně, stejně
tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti nucen
poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona neumožňuje a ani z ní nelze
dovozovat sčítání celních dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší
případy, kdy součet celních dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť
vzhledem k povaze tohoto zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu.
Takovýto výklad by byl v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu.
Z úpravy ručení formou globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že tato forma
ručení se vztahuje vždy k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek
zákonem stanovených a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel
zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak stěžovatel ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 300 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 300 000 Kč za všechny vzniklé celní dluhy.
Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na některých platbách by tak, při opačném chápání
smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky postrádaly smyslu, resp.
žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však uskutečnily.
Na základě výše uvedeného nelze dospět k jinému závěru, než že globálním zajištěním
celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy celního
dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena, a to až do výše
částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská
práva, který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že národní soudy se věnovaly
výkladu práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily
ve svých rozhodnutích, když soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry
vnitrostátních soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci,
přitom taková interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná
se zásadou legality.
Řešení předmětné otázky jednoznačně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu reprezentované například rozhodnutím ze dne 23. 9. 2005,
č. j. 5 Afs 206/2004 - 82, publikovaným na internetových stránkách soudu, ve kterém
Nejvyšší správní soud konstatoval že „v případě globálního zajištění celního dluhu podle
ust. §256 celního zákona, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika
operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše částky uvedené
v záruce“. Ze starší judikatury je možno odkázat např. na rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, č. j. 22 Ca 218/1999 - 40, či na rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 6. 1. 1999, č. j. 10 Ca 351/1998 - 28, když je nutno zdůraznit,
že Nejvyššímu správnímu soudu je znám rozpor v judikatuře krajských soudů, který byl však
výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu odstraněn. Rovněž je nutno
zdůraznit, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 6 As 30/2005 - 44, na který odkazuje ve své kasační stížnosti stěžovatel, řeší skutkově
jinou situaci, a to návrh na omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene
k pozemkům pro zřizování a provozování telekomunikační sítě.
Námitku stěžovatele spočívající v neplatnosti záruční listiny z důvodu nepřípustnosti
banky zaručovat se za závazky, jejichž výši nelze předem určit, posoudil Nejvyšší správní
soud takto. Stěžovatel dovozuje důvod neplatnosti poskytnuté záruční listiny z ust. §12
odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém
je stanoveno, že banka nesmí uzavírat smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek
pro banku, zejména takové, které zavazují banku k hospodářsky neodůvodněnému plnění
nebo plnění zjevně neodpovídajícímu poskytované protihodnotě. Smlouvy uzavřené v rozporu
s tímto ustanovením jsou neplatné. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že toto ustanovení
bylo do zákonného textu včleněno až zákonem č. 165/1998 Sb, kterým se mění zákon
č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností
od 1. 9. 1998. Vzhledem k okolnosti, že předmětná záruční listina, která zavázala stěžovatele
k úhradě dluhu za dlužníka, je ze dne 10. 4. 1996, je zřejmé, že tato byla učiněna ještě před
účinností novely zakotvující citované ustanovení. S ohledem na obecná vykládací pravidla
jako je např. zásada lex retro non agit, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná
listina není stižena neplatností, neboť v době počátků její účinnosti neexistoval právní
předpis, který by její neplatnost prohlašoval tak, jak tvrdí stěžovatel. Proto je i tato stížní
námitka nedůvodná.
K námitkám týkajícím se výkladu projevu vůle stěžovatele či správních orgánů
Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nepřihlédl. Z výše uvedených
důvodů Nejvyšší správní soud nereflektoval ani návrh stěžovatele na aplikaci ust. §17 a §18
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu