ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.194.2014:58
sp. zn. 7 Afs 194/2014 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: CZT, a. s,
se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupený JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem
se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 – Karlín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 8. 2014,
č. j. 52 Af 43/2013 – 152,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
ze dne 19. 8. 2014, č. j. 52 Af 43/2013 – 152 byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále
jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 8. 2013,
č. j. 19937/13/5000-14504.711439, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 21. 3. 2013, č. j. 409466/13/2801-
24803-605583, kterým bylo stěžovateli sděleno, že rozhodnutí o posečkání ze dne 10. 8. 2012,
č. j. 319132/12/248912605583 z důvodu nedodržení podmínek stanovených uvedeným
rozhodnutím pozbývá dnem 27. 2. 2013 účinnosti. V odůvodnění rozsudku krajský soud předně
uvedl, že námitka zániku daňové povinnosti daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), s jejíž
úhradou bylo posečkáno, je leitmotivem žaloby. Žalobní námitky jsou v podstatě založeny
na tezi, že odvolací finanční ředitelství mělo v řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, jako
předběžnou otázku zkoumat zákonnost pravomocných dodatečných platebních výměrů, jimiž
byla stěžovateli doměřena DPH. Stěžovatel však přehlíží, že nalézací řízení ve věci DPH, s jejíž
úhradou bylo posečkáno, bylo pravomocně ukončeno a rozhodnutí z tohoto řízení vzešlá dosud
nebyla zrušena. Proto je na ně třeba nahlížet jako na správné a zákonné. Krajský soud v tomto
řízení dodatečné platební výměry přezkoumávat nemůže. I kdyby byl platební výměr o doměření
daně z přidané hodnoty nezákonný, je-li pravomocný, pak je právně závazný a svědčí
mu presumpce správnosti. K přezkumu rozhodnutí předcházejících dalším rozhodnutím správce
daně, aniž by předcházející rozhodnutí byla samostatně napadena žalobou, se již v minulosti
opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudcích ze dne 11. 5. 2005,
č. j. 1 Afs 137/2004 - 62, a ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 Afs 136/2006 – 60, ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 8 Afs 64/2008 – 51, ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 Afs 30/2007 – 68, ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 1 Afs 47/2009 – 45, ze dne 18. 8. 2011, č. j. 2 Afs 55/2011 – 59, a ze dne 25. 1. 2012,
č. j. 1 Afs 77/2011 – 91. Rozsah přezkumu rozhodnutí vydaného podle ust. §157 odst. 5 zákona
č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) je zaměřen výlučně
na posouzení toho, zda byly dodrženy podmínky obsažené v rozhodnutí o posečkání. Nelze tedy
přisvědčit stěžovateli, že by povinnost platit DPH zanikla a že by odvolací finanční ředitelství
pochybilo, pokud k „této změně skutkových okolností“ nepřihlédlo. Ze stejných důvodů jsou podle
krajského soudu liché i žalobní námitky týkající se nedodržení podmínek povolení posečkání
daně, neboť daňová povinnost, s jejíž úhradou bylo posečkáno, dosud nezanikla, jak již bylo
vysvětleno. Odvolací finanční ředitelství zcela správně a v souladu se zákonem vycházelo
z pravomocných a vykonatelných dodatečných platebních výměrů. Domněnky a očekávání
stěžovatele právní moc těchto rozhodnutí nijak nemohou ovlivnit, stejně jako postup
Generálního ředitelství cel v jiném řízení. Stěžovatel se domáhá toho, aby si odvolací finanční
ředitelství v řízení při placení daní „předběžně“ vyhodnotilo správnost a zákonnost
pravomocných platebních výměrů, jakož i správnost a zákonnost rozhodnutí o posečkání.
Takový postup odporuje zásadám, na nichž je vystavěn právní řád, zejména zásadě presumpce
správnosti aktů orgánů veřejné moci a zásadě právní jistoty. Proto odvolací finanční ředitelství
tím, že nezohlednilo závěry Krajského soudu v Hradci Králové vyslovené v rozsudku ze dne
29. 1. 2013, č. j. 30 Af 6/2011 - 334, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Celního ředitelství Hradec
Králové, kterými byla stěžovateli doměřena spotřební daň podle zákona č. 353/2003 Sb., ve znění
pozdějších předpisů za zdaňovací období únor až červen a srpen až říjen 2006, neporušilo
žádnou ze zásad daňového řízení. Protože dodatečné platební výměry o doměření DPH nebyly
zrušeny, nemohl být ani porušen žádný ze stěžovatelem citovaných článků Listiny základních
práv a svobod a Ústavy a ani ustanovení daňového řádu. Za nekorektní a zpozdilé označil krajský
soud žalobní námitky, že správce daně v rozhodnutí o posečkání daně stanovil „nezákonné,
nesmyslné a nemravné podmínky“, když proti tomuto rozhodnutí nepodal, ačkoliv tak mohl učinit,
odvolání. Přitom posečkání daně bylo vázáno na jasné a srozumitelné podmínky, které stěžovatel
dobrovolně akceptoval. Ze správního spisu je pak zřejmé, že posečkané daňové povinnosti
nebyly stěžovatelem splněny do 15 dnů od doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 30 Af 6/2011 (to stěžovatel ani nerozporuje) a stěžovatel také nepředložil správci
daně tento rozsudek do 15 dnů od jeho obdržení. Skutečnost, že si rozsudek správce daně opatřil
sám, není podstatná.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti nejprve velmi obsáhle zrekapituloval
průběh správního a soudního řízení ve věci doměření spotřební daně a DPH na doutníky
Gullivers Standard, Gullivers Extra a Merlin. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Afs 64/2009 - 104, neboť podle stěžovatelova
přesvědčení je přiléhavý i na jeho případ, jelikož (jednoznačně to vyplývá i z daňového spisu),
DPH byla doměřena na základě spotřební daně, přičemž rozsudek krajského soudu jasně
prohlašuje nezákonnost rozhodnutí celního ředitelství, která změnila výši nezákonně doměřené
spotřební dani. Stěžovatel se stále snaží ilustrovat, že i zrušení rozhodnutí o posečkání DPH
souvisí s nezákonným doměřením spotřební daně, a tedy i s nezákonným doměřením DPH.
Stejně tak uvedené prokazuje, že správce daně i odvolací finanční ředitelství postupují v rozporu
nejen s účelem daňového řádu, ale odporuje to také účelu předchozí právní úpravy. V tomto
kontextu poukázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013,
č. j. 5 Afs 65/2012 – 34 a odbornou publikaci „Daňový řád“. Dále stěžovatel poukázal na to,
že předkládá dvě odborná stanoviska daňového poradce JUDr. Jaroslava Kobíka zpracovaná
k žádosti stěžovatele v souvislosti s řízením o žalobě vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 29 Af 31/2014 (ohledně obnovy řízení ve věci dodatečných platebních výměrů na DPH
z tabákových výrobků). Stěžovatel rovněž připomněl, že dne 24. 7. 2012 požádal o povolení
posečkání daně, kterému bylo vyhověno rozhodnutím správce daně ze dne 10. 8. 2012,
č. j. 319132/2012/248912605583, přičemž toto povolení bylo vázáno na správcem daně
stanovené podmínky. Stěžovatel také poukázal na sporné správcem daně stanovené podmínky
povolení posečkání s úhradou daně a v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 – 53, ve kterém byl mimo jiné řešen vztah
veřejného a soukromého práva. Ve smyslu závěru vyslovených v citovaném rozsudku je třeba
chápat také institut podmínek ve smyslu ust. §156 odst. 3 a §157 odst. 5 daňového řádu.
Z ust. §36 odst. 1 obč. zák. a §548 o. z. jednoznačně vyplývá, že k podmínce se nepřihlíží.
A přesně o takové podmínky se v dané věci jednalo. I když podle ust. §156 odst. 3 daňového
řádu může být posečkání vázáno i na další podmínky, nemohou být správcem daně stanoveny
takové podmínky, které právo za podmínky vůbec nepovažuje. Podle přesvědčení stěžovatele
zákonem presumované další podmínky povolení posečkání úhrady daně musí stanovenou dobu
posečkání činit závislou na nejisté skutečnosti, která v době, kdy bylo o posečkání rozhodnuto,
nebyla správci daně ani stěžovateli známa. Přitom stanovená doba posečkání byla podmíněna
vydáním rozsudku Krajského soudu, respektive dnem jeho doručení stěžovateli, jako právně
relevantní událostí, o níž je jisté, že v budoucnu nastane. Stěžovatel je přesvědčen, že správce
daně může stanovit pouze podmínky, které může daňový subjekt ovlivnit a takto také měly být
formulovány. Správcem daně stanovená podmínka povolení posečkání úhrady daně
je ad absurdum vázána na úhradu posečkání daňové povinnosti v plné výši. Správce daně tedy
jinými slovy řekl: „Zaplaťte, aby bylo posečkáno!“. Ve skutečnosti nešlo o posečkání daně, nýbrž
o výzvu k jejímu zaplacení do 15-ti dnů od doručení rozsudku krajského soudu bez ohledu
na jeho znění. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že podmínky stanovené správcem daně byly
nesmyslné, nelogické a nezákonné. V případě druhé podmínky pak není pochyb o tom, že tato
byla splněna, když došlo k dosažení cíle stanoveného touto podmínkou, tj. aby se správce daně
mohl seznámit s rozsudkem krajského soudu. Tvrzení krajského soudu, že není podstatné
pro splnění druhé podmínky, že správce daně si opatřil rozsudek sám, je podle stěžovatele
projevem přepjatého formalismu. Krajský soud tak nejen, že neochránil základní práva a svobody
stěžovatele, čímž porušil čl. 4 a 90 Ústavy České republiky, ale nesprávně posoudil i právní otázku
v předcházejícím řízení. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s tvrzením krajského soudu, že podmínky
byly jasné a srozumitelné, protože podle jeho názoru byly stanoveny nezákonně, nelogicky
a nesmyslně, takže není možné k nim přihlížet. Tuto právní otázku proto krajský soud posoudil
nesprávně, čímž způsobil nezákonnost napadeného rozsudku. Ze všech uvedených důvodů
je nezbytné nepřihlížet ke stanoveným podmínkám, a to od počátku, neboť byly stanoveny
v rozporu s ust. §156 odst. 3 daňového řádu, prosty smyslu podle ust. §157 odst. 5
daňového řádu na základě překročení možného správního uvážení. Neupravuje-li daňový řád
samostatně institut podmínek, je třeba vycházet ze soukromoprávní úpravy. V této souvislosti
stěžovatel citoval rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 – 54 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009 – 45, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007,
sp. zn. I. ÚS 531/05. Rovněž odkázal na odbornou publikaci, Lavický, P. a kol. Občanský
zákoník I. Obecná část (§1-654). Stěžovatel připomněl i nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 34/09, jehož stěžejní myšlenkou je požadavek na soudcovské rozhodování,
které má v každém případě odpovídat obecné ideii spravedlnosti, a to i za cenu odchýlení
se od zákonné úpravy. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně
nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv. Na tento vyšší princip a zásadu
považuje stěžovatel za nutné se odvolat i v dané věci. Výslovné zakotvení rozhodování podle
zásad spravedlnosti je sice novinkou v oblasti pozitivního práva, ale co se týče judikatury,
jde o pojem dlouhodobý a ustálený, zejména v judikatuře Ústavního soudu. Jedná se např.
o nálezy ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99 a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04.
I když se tyto nálezy týkají především rozhodování v soukromoprávních sporech, nelze z toho
vyvodit, že by se vztahovaly jen na oblast soukromého práva, protože na právo je třeba hledět
jako na celek ve vzájemných souvislostech. V tomto smyslu hovoří i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 – 53. Z nálezu Ústavního soudu ze dne
4. 2. 1997 sp . zn. Pl. ÚS 21/96 lze vysledovat, že v některých případech (např. trestání válečných
zločinců, nepochybně i však v mnoha dalších), se i právo veřejné řídí zásadami spravedlnosti.
V konkrétním případě je pak spravedlnost naprosto zásadním a čelním principem ovládajícím
danou oblast práva. I Nejvyšší správní soud ve své judikatuře operuje s pojmem spravedlnost,
např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. I když se správce daně o rozsudku
krajského soudu dozvěděl, sám si jej vyžádal, držel se nicméně čistě formálně porušení podmínek,
navíc nezákonných, posečkání DPH zrušil a vydal platební výměr na úrok z posečkané částky.
Přitom z rozsudku krajského soudu musel vědět, jaký bude osud doměřené spotřební daně, a tedy
jaké dopady to má i na doměřenou DPH. V případě druhé podmínky se fakticky jednalo
o formální porušení a v případě první podmínky se jednalo o podmínku nelogickou, nesmyslnou
a tedy nezákonnou. Stěžovatel tedy stanovené podmínky neporušil, resp. porušil jen formálně.
Dále stěžovatel poznamenal, že v tomto případě, a zejména ve výkladu zastávaném finančními
orgány, panuje naprostý právní chaos. Tento soud nemůže vidět, protože nezná tuto kauzu v plné
své šíři, nebo na jeho straně nedošlo k jejímu úplnému pochopení. Bohužel tato kauza je nejen
letitá, ale také složitá i z hlediska provázanosti daní (možná je ale složitá jen tomu, kdo nechce
vidět jednoduchost), že jí nelze popsat málo slovy. Odvolací správní orgán, resp. správce daně,
rozhodně nešetřil práva a právem chráněné zájmy stěžovatele v souladu s právními předpisy
(porušil §5 odst. 3 daňového řádu), nepostupoval tak, aby stěžovateli nevznikaly zbytečné
náklady (porušil §7 odst. 2 daňového řádu), nedbal na to, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (porušil §8 odst. 2 daňového
řádu), a nevycházel z jiných skutečností rozhodných pro správu daní (porušil §8 odst. 3
daňového řádu). Postupem správního orgánu byl při zjišťování skutkové podstaty porušen zákon
v ustanoveních o daňovém řízení takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost. Krajský soud
nesprávně posoudil tuto právní otázku, čímž způsobil nezákonnost napadaného rozsudku.
Projednávaný případ je ukázkou lpění na doslovném znění zákona, příjímání interpretace,
jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jakož i sofistikovaného odůvodňování
k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Oč smutnější je podle stěžovatele fakt, že tohoto postupu
se nedopouští jen finanční orgány, ale i krajský soud, který tak selhal ve svém poslání ochraňovat
základní práva a svobody stěžovatele. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl
rozsudek Krajského soudu, stejně jako rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství rozhodnutí
správce daně zrušeny a věc vrácena odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti stručně shrnulo dosavadní
průběh řízení s tím, že stěžovatel v kasační stížnosti rozsáhle popisuje průběh doměření DPH
a spotřební daně a stejně tak obšírně se zabývá výkladem pojmu „podmínka“, vztahem veřejného
a soukromého práva a vyčítá odvolacímu finančnímu ředitelství i krajskému soudu přílišný
formalismus a porušení principu spravedlnosti. K tomu odvolací finanční ředitelství
konstatovalo, že kasační stížnost je svým obsahem prakticky totožná se žalobou, a proto
odkázalo na své vyjádření k žalobě, kde se ke všem stěžovatelovým námitkám podrobně
vyjádřilo. Stěžovatel opětovně popisuje průběh doměření spotřební daně a DPH a řízení
o posečkání DPH, které podle odvolacího finančního ředitelství nejsou v dané věci relevantní.
Rozhodnutí o pozbytí účinnosti o povolení posečkání je rozhodnutím v řízení při placení daně,
tedy ve fázi daňového řízení, když daň byla pravomocně stanovena a správce daně byl povinen
z ní vycházet. K předloženým stanoviskům JUDr. Jaroslava Kobíka odvolací finanční ředitelství
uvedlo, že mu není zřejmý důvod, proč byly připojeny ke kasační stížnosti. Stanoviska nemají
náležitosti znaleckého posudku a JUDr. Jaroslav Kobík není ani svědkem v tomto řízení, takže
stanoviska nemohou být důkazním prostředkem. Pokud se stěžovatel věnuje výkladu pojmu
podmínka a vztahu soukromého a veřejného práva, je jakákoliv argumentace byť podpořená
řadou judikátů, pro toto řízení irelevantní. Považoval – li stěžovatel uložené podmínky
za nezákonné, měl možnost podat proti rozhodnutí obsahující uvedené podmínky odvolání.
Neučinil tak, a po celou dobu trvání posečkání využíval výhody z něho plynoucí. Takový postup
stěžovatele lze označit za účelový. Ke stížní námitce týkající se porušení základních zásad
daňového řádu odkázalo odvolací finanční ředitelství na své vyjádření k žalobě, kde podrobně
rozebralo stěžovatelovy argumenty, protože stížní námitka je zcela totožná s námitkou žalobní.
K otázce odepření ochrany stěžovatelovým základním právům krajským soudem odvolací
finanční ředitelství konstatovalo, že stěžovatel se domáhá ochrany svých práv nesprávným
způsobem. Krajský soud je v řízení o přezkumu rozhodnutí správního orgánu oprávněn zabývat
se zákonností pouze žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud se stěžovatel domníval, že DPH
byla doměřena nezákonně, měl možnost proti tomuto doměření podat žalobu. Skutečnost, že tak
neučinil, nemůže jít k tíži ani odvolacího finančního ředitelství, ani krajského soudu. Odvolací
finanční ředitelství označilo za neetické, když stěžovatel staví svůj případ, tedy situaci, do které
se dostal vlastní nečinností, když nepodal žalobu proti doměření DPH na roveň situaci, kdy bylo
nutné najít princip na základě kterého bylo možno v norimberských procesech odsoudit
a potrestat válečné zločince. Odvolací finanční ředitelství označilo právní úvahu a závěry uvedené
v napadeném rozsudku za zcela správné, důvody obsažené v kasační stížnosti za irelevantní,
a proto navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud považuje především za nezbytné zdůraznit, že předmětem
přezkumu je rozhodnutí ze dne 21. 3. 2013, č. j. 409466/13/2801-24803-605583, kterým bylo
stěžovateli sděleno, že rozhodnutí o posečkání pozbývá účinnosti z důvodu nedodržení
podmínek stanovených uvedeným rozhodnutím. Žádná jiná správní rozhodnutí, ať vydaná
před napadeným rozhodnutím nebo později, nemohou být v tomto řízení přezkoumávána.
To vyplývá z ust. §75 odst. 2 s. ř. s., které stanoví, že soud přezkoumává v mezích žalobních
bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí
jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím
vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou
ve správním soudnictví. Převážná část argumentace v kasační stížnosti se však týká jednak
rozhodnutí, jimiž byla stěžovateli doměřena spotřební daň a DPH a jednak rozhodnutí
o povolení posečkaní úhrady daně. Proti všem těmto rozhodnutím mohl podat stěžovatel žalobu
ke krajskému soudu, což také ve vztahu ke spotřební dani učinil, popř. i následně kasační stížnost.
Proto ve smyslu ust. §75 odst. 2 s. ř. s. není jejich přezkum v tomto řízení možný. Z tohoto
důvodu je veškerá argumentace týkající se jiného rozhodnutí než rozhodnutí ze dne 21. 3. 2013,
č. j. 409466/13/2801-24803-605583 zcela irelevantní.
V dané věci bylo dne 10. 8. 2012 vydáno na základě žádosti stěžovatele rozhodnutí
č. j. 319132/12/248912605583, kterým bylo povoleno posečkání úhrady DPH v celkové výši
7.076.170 Kč, přičemž posečkání bylo v souladu s ust. §156 odst. 3 daňového řádu vázáno
na tyto podmínky: a) posečkané daňové povinnosti budou uhrazeny v plné výši nejpozději
ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozsudku ve věci doměrků spotřební daně stěžovateli, nejdéle
však do dne 1. 7. 2013, a to za podmínky krytí posečkávaných částek zástavním právem zřízeným
na nemovitost ve vlastnictví stěžovatele; b) stěžovatel do 15 dnů od obdržení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011 tento rozsudek
předloží správci daně.
Podle ust. §157 odst. 5 věta prvá daňového řádu není-li dodržena některá z podmínek
rozhodnutí o posečkání, pozbývá toto rozhodnutí účinnosti dnem jejího nedodržení; správce
daně o tom vydá rozhodnutí.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že napadeným rozhodnutím je pouze deklarováno,
že rozhodnutí o posečkání pozbylo účinnosti ex lege, a to dnem nedodržení některé z podmínek
obsažených v rozhodnutí o posečkání. Stěžovatelova polemika o povaze podmínek stanovených
pro posečkání daně je zcela bezpředmětná, protože stěžovateli nic nebránilo uplatnit tyto své
současné výhrady ke stanoveným podmínkám v žalobě podané ke krajskému soudu proti
rozhodnutí o povolení posečkání úhrady DPH.
Jedině stížní námitka obsahující nesouhlas s právním posouzením otázky, zda byly
splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, může být podkladem pro věcný přezkum.
Je nepochybné, že stěžovatel posečkanou daňovou povinnost do 15 dnů od doručení
rozsudku ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Af 6/2011 nesplnil
(což stěžovatel ani nesporuje) a finančnímu úřadu nepředložil do 15 dnů od obdržení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ve věci vedené pod sp. zn. 30 Af 6/2011 tento rozsudek.
Skutečnost, že si rozsudek správce daně opatřil sám, není rozhodná, protože tato nemůže být
hodnocena jako splnění povinnosti stěžovatelem. Z tohoto důvodu není tato stížní námitka
důvodná.
S ohledem na výše uvedené není rozsudek krajského soudu nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu