ECLI:CZ:NSS:2012:7.AFS.22.2012:29
sp. zn. 7 Afs 22/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Komoditní
burza Říčany, se sídlem Barákova 237/8, Říčany, zastoupena JUDr. Josefem Peštou, advokátem
se sídlem Lipenská 555, Praha 4, proti žalovanému: Finanční úřad v Říčanech, se sídlem
Politických vězňů 1233/40, Říčany, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 44 Af 14/2011 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - Komoditní burza Říčany domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 44 Af 14/2011 – 39, a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) napadeným usnesením
ze dne 30. 11. 2011, č. j. 44 Af 14/2011 – 39, odmítl žalobu Komoditní burzy Říčany,
jíž se žalobkyně domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí (výzvy k odstranění vad podání)
žalovaného Finančního úřadu v Říčanech (dále také „žalovaný nebo správce daně“)
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 159696/11-059912204308, kterým byla žalobkyni stanovena povinnost
odstranit vady podání - daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za kalendářní rok
2010 - spočívajících v a) chybném kódu typu přiznání, b) chybějících přílohách k daňovému
přiznání k dani z příjmů právnických osob za kalendářní rok 2010. Krajský soud při svém
rozhodování dospěl k závěru, že napadeným správním rozhodnutím nebyla zkrácena veřejná
subjektivní práva žalobkyně. Správní žalobou se lze domáhat zrušení pouze takových rozhodnutí
správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti,
nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak [§65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Žalobou napadený právní akt
žalovaného - výzva správce daně - však není rozhodnutím ve smyslu ust. §70 písm. a) s. ř. s.,
které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví. Touto výzvou správní orgán ještě
nezasahuje do právní sféry žalobkyně, protože její práva a povinnosti takovou výzvou nijak
dotčena nejsou. Takovému závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, který je dostupný
na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal, že by napadená výzva byla
rozhodnutím, kterým by byla založena práva či povinnosti žalobkyně, je tato výzva k odstranění
vad podání vyloučena ze soudního přezkoumání ve správním soudnictví. Správní soud
proto žalobu proti této výzvě odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nebyly splněny
podmínky řízení.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně - Komoditní burza Říčany jako
stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou výslovně opřela o důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatelka předně namítla, že krajský soud došel k nesprávnému právnímu závěru,
pokud dovodil, že výzva správce daně není rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním
soudnictví [§70 písm. a) s. ř. s.]. Je tomu tak proto, že: a) jde o výzvu k odstranění vad podání
dle §74 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“), b) nelze se proti ní samostatně odvolat, c) je rozhodnutím podle §101 odst. 1
daňového řádu, podle něhož ukládá správce daně práva a povinnosti jen rozhodnutím (tomu
odpovídá i komentář k daňovému řádu od autorů JUDr. J Baxy, Mgr. O. Drába,
JUDr. L. Kaniové, JUDr. P. Lavického, etc., d) nutí daňový subjekt, aby učinil podání s určeným
obsahem, e) velmi citelně (s trvalými důsledky) zasahuje do práv tohoto subjektu. Krajský soud
věc nezákonně odmítl, pokud uvedl, že nejsou splněny podmínky řízení. Navíc ani neuvedl, jaká
že to absentuje podmínka řízení, pro kterou nelze žalobu projednat. Pokud snad chtěl správní
soud žalobu odmítnout, měl tak učinit pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
v návaznosti na ust. §68 a 70 s. ř. s., nikoliv však pro nedostatek podmínek řízení. Rozsudek
krajského soudu je také nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Je tomu tak proto, že správní
soud vůbec nereagoval na její žádost, aby posoudil, zda výzva správce daně není nezákonným
zásahem, pokynem či donucením, a v případě, že ano, aby v rozsudku žalovanému zakázal
pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před tímto zásahem. Rozsudek je
ale nepřezkoumatelný také proto, že se krajský soud vůbec nezabýval meritem věci, kdy stěžejní
pro právní posouzení je nejprve zodpovězení otázky, zda Komoditní burza Říčany je či není
založena za účelem podnikání. Správní soud měl proto zrušit napadenou výzvu již z toho
důvodu, že byla protizákonná. Ve skutečnosti totiž bylo podání daňového subjektu zcela
způsobilé k projednání. Nebylo zde tedy jediného důvodu pro to, aby žalovaný postupoval
dle §74 odst. 1 daňového řádu.
Žalovaný - Finanční úřad v Říčanech - nepodal své vyjádření k obsahu kasační stížnosti,
a k jednotlivým argumentům stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatelky přezkoumal napadené
usnesení krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 3, 4 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů
uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jelikož stěžovatelkou podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu,
jímž byla žaloba stěžovatelky odmítnuta, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné vyjádřit
se nejdříve k možnému rozsahu kasační stížnosti v této věci.
Usnesení o odmítnutí žaloby krajským soudem je rozhodnutím, jímž je de facto
stanoveno, že v řízení nebude nadále pokračováno, a že nevychází z věcného přezkoumání
žalobou napadeného správního rozhodnutí. Z povahy věci proto nemůže být usnesení správního
soudu o odmítnutí žaloby vystaveno stejné kritice jako předcházející správní rozhodnutí. Jak
se již dříve vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06
(www.judikatura.cz), „nelze z logiky věci, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o odmítnutí žaloby,
v tomto řízení uplatnit obecný požadavek vyplývající z ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s, tj. aby kasační důvody
sledovaly žalobní body (§71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“. Je-li tedy kasační stížností napadeno usnesení
o odmítnutí žaloby, přichází z povahy věci pro stěžovatelku v úvahu uplatnění stížního důvodu
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, který byl uveřejněn pod č. 625/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu).
Krajský soud ve svém usnesení vyslovil právní názor, že žalobou napadené rozhodnutí
správního orgánu není přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví. Je tomu tak proto,
že toto rozhodnutí – výzva k odstranění vad podání vydaná podle §74 zákona o správě daní
a poplatků - není rozhodnutím o veřejném subjektivním právu, kterému je v rámci správního
soudnictví poskytována soudní ochrana.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vytýká krajskému soudu, že jeho právní názor není
správný, neboť žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu je rozhodnutím podléhajícím
soudnímu přezkumu ve správním soudnictví (§65 s. ř. s.).
Podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. platí, že ze soudního přezkoumávání jsou vyloučeny
úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Pod termínem rozhodnutí je nutno, ve smyslu legislativní zkratky obsažené v ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s., chápat jen taková rozhodnutí (úkony správních orgánů), jimiž se zakládají,
mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti. Soudnímu přezkumu
tedy nepodléhají veškerá rozhodnutí (úkony) správních orgánů, ale v zásadě jen ty, jež zasahují
do subjektivních práv – tj. možnosti chovat se způsobem garantovaným objektivním právem,
resp. která jsou způsobilá porušit veřejnoprávní subjektivní práva.
Sporné rozhodnutí správního orgánu – výzva k odstranění vad podání podle ustanovení
§74 odst. 1 daňového řádu - má sice formální znaky správního rozhodnutí, jimž je rozhodováno
o právech a povinnostech stěžovatelky (srov. §109 odst. 2 daňového řádu, podle něhož je výzva
rozhodnutím), avšak jedná se pouze o úkon správního orgánu, jehož vydání je - v mezích
zákonného zmocnění ustanovení §74 daňového řádu - výlučnou kompetencí příslušného
správního orgánu. Je to správce daně, kdo vede daňové řízení, je odpovědný za jeho průběh,
a za posouzení otázky, zda je návrh (podání stěžovatelky) úplný a projednatelný v podobě, v jaké
byl původně podán, či nikoliv. Domnívala-li se stěžovatelka, že je neoprávněně vyzývána
k odstranění vad podání (podání bylo perfektní), nic jí nebránilo na výzvu nereagovat a obhájit
svůj právní názor v řízení o věci samé, v němž by bylo rozhodnuto o její daňové povinnosti
ve formě platebního výměru. Již proto vydáním výzvy k odstranění vad podání nemohlo dojít
k zásahu do veřejného subjektivního práva stěžovatelky. Výkladu, podle něhož napadené
rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkoumání, svědčí i samotná dikce ustanovení §74 odst. 1
daňového řádu ve spojení s ustanovením §109 odst. 2 daňového řádu. Je tomu tak proto,
že proti rozhodnutím označeným jako výzva, kterými správce daně vyzývá příjemce rozhodnutí
ke splnění povinností, se nelze samostatně odvolat, pokud zákon nestanoví jinak. Je pak jen
logickým závěr, že pokud se nelze samostatně proti takovému rozhodnutí odvolat, tím spíše
nebude podléhat přezkoumání správním soudem.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že rozhodnutí správce daně vydané podle §74
odst. 1 daňového řádu není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a jako takové je
v návaznosti na ust. §70 písm. a) a §68 písm. e) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkoumávání.
Nic na tom nemění ani okolnost, že krajský soud na jednu stranu obsáhle rozvedl,
proč nepovažuje rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví
a na straně druhé v závěru odůvodnění uvedl, že žalobu odmítá pro nedostatek podmínek řízení,
které nijak nerozvádí [namísto správného ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvede, že žalobu odmítá
podle §46 odst. 1 písm. a) téhož zákona].
Otázkou odmítnutí žaloby z jiného důvodu, než z jakého měla být správně odmítnuta,
se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 3. 2. 2006,
č. j. 1 Afs 129/2004 - 76, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž tento soud konstatoval,
že : „Odmítl-li soud I. stupně žalobu proto, že žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky proti rozhodnutí
správního orgánu, avšak namísto odmítnutí návrhu pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d) a §68 písm. a)
s. ř. s.] odmítl pro nedostatek podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., srov. též §247 občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.], nevyhoví Nejvyšší správní soud námitce
kasační stížnosti na tuto vadu poukazující. Zrušení usnesení soudu I. stupně a vrácení věci k novému odmítnutí
ze správného důvodu by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, která nedovoluje řešit v soudním řízení jen
teoretické otázky bez praktického významu pro účastníky řízení“.
Nejvyšší správní soud projednávající nynější kasační stížnost stěžovatelky neshledal
důvodu, aby se odchýlil od svého dřívějšího stanoviska a z „ryze z formálních důvodů“ zrušil
touto stížností napadené usnesení krajského soudu. Zrušení žalobou napadeného usnesení by
nepřineslo nic jiného, než zvýšené výdaje účastníků řízení. Krajský soud by i v navazujícím řízení
žalobu stěžovatelky opět odmítl [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatelka v kasační stížnosti také namítla, že napadené usnesení krajského soudu je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Tuto vadu řízení spatřuje v tom, že správní soud
žalobu odmítl, aniž se zabýval meritem věci, tj. zda stěžovatelka je subjektem založeným
za účelem podnikání, a navíc vůbec nereagoval na žádost stěžovatelky, která se domáhala
posouzení toho, zda výzva správce daně není nezákonným zásahem.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Nejvyšší
správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný
na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně
uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud judikoval,
že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně
nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby
posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností.
Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto,
že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud vyšel a jak
o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak,
nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71
odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze okolnost,
že odůvodnění v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči rozhodnutí
ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by
nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně
za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Předně je třeba zdůraznit, že v projednávané věci je přezkoumáváno usnesení krajského
soudu o odmítnutí žaloby, nikoliv tedy rozhodnutí meritorní - rozsudek, kterým by bylo
rozhodováno o věci samé. Z povahy tohoto druhu rozhodnutí (soud žalobu odmítá), pak
vyplývá, že toto soudní rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné jen z toho důvodu,
že se nezabývalo věcí samou (zda byla či nebyla zřízena stěžovatelka za účelem podnikání). Je
tomu tak proto, že správní soud je povinen vždy před meritorním posouzením věci uvážit o tom,
zda jsou v projednávané věci splněny podmínky řízení a po té (podle výsledku), zda je žaloba
vůbec přípustná. Pokud by shledal, že podmínky řízení vůbec nejsou naplněny, musel by žalobu
odmítnout [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Jsou-li
dány podmínky řízení, zabývá se potom otázkou, zda je žaloba přípustná. Jestliže by tomu tak
nebylo, bylo by také nutno žalobu odmítnout, avšak pro její nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s], tedy bez jejího meritorního přezkoumání. Teprve až správní soud dospěje k závěru,
že jsou dány podmínky řízení a žaloba je přípustná, přichází v úvahu posouzení otázky
důvodnosti podané žaloby. Nezabývá–li se proto z uvedených důvodů správní soud věcí samou,
nelze z toho ještě dovozovat nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí (zde usnesení
o odmítnutí žaloby). Jde o důsledek toho, že věcnému přezkoumání brání zákonná překážka.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu není
nepřezkoumatelné. Je z něj dostatečně zřejmé, jakými úvahami se řídil, jak posoudil rozhodnou
okolnost – charakter žalobou napadeného rozhodnutí a proč má za to, že nejde o rozhodnutí
ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. Zvolenému způsobu rozhodnutí pak odpovídá i odůvodnění
(o důvodech pro něž je žaloba odmítána), byť v závěru trpí logickým rozporem, jak na to správně
poukazuje stěžovatelka (po zjištění, že jde o nepřípustnou žalobu, je nedopatřením uvedeno,
že zde nejsou podmínky řízení). Tomuto formálnímu nedopatření ostatně svědčí i to, že pokud
by krajský soud ve skutečnosti shledal, že zde nejsou podmínky řízení, již by se nemusel obsáhle
v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat přípustností žaloby, jak učinil. Nejsou-li totiž vůbec
dány podmínky řízení, je irelevantní, zda je žaloba přípustná, či nikoliv.
Neobstojí ani stížní námitka, že usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné z toho
důvodu, že nereagovalo na hypoteticky a alternativně vznesenou úvahu (podnět k soudu)
stěžovatelky obsaženou v odůvodnění žaloby (čl. III. odst. 1) – k tomu, aby správní soud sám
uvážil o tom, zda v případě úkonu žalovaného nejde o nezákonný zásah. Je tomu tak proto,
že krajský soud je při posuzování žaloby vázán striktní dispoziční zásadou, tedy petitem žaloby
a jejím skutečným obsahem. V projednávané věci se stěžovatelka zcela nesporně domáhala
posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného, tedy postupu soudu podle
§65 a násl. s. ř. s. Tomuto charakteru soudního řízení zcela odpovídal i petit žaloby,
kterým se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Říčanech
ze dne 26. 7. 2011, č. j. 159696/11/059912204308, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení
(čl. IV. žaloby). Žalobnímu petitu pak zcela odpovídá i obsah odůvodnění žaloby – žalobní body,
které žalovanému vytýkaly nezákonnost jeho rozhodnutí. Je tak zcela mimo jakoukoliv
pochybnost, že se stěžovatelka domáhala žalobou ve správním soudnictví posouzení zákonnosti
správního rozhodnutí žalovaného, a nikoliv posouzení toho, že jde o nezákonný zásah (srov. §82
a násl. s. ř. s.). Nereflektoval-li krajský soud při svém rozhodování v řízení o přezkoumání
zákonnosti správního rozhodnutí na zcela nepřípadný „požadavek“, aby si sám uvážil,
zda v případě žalobou napadeného rozhodnutí nejde o nezákonný zásah, pak tato okolnost nemá
za následek nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného usnesení pro nedostatek důvodů,
jak mylně dovozuje stěžovatelka.
Třeba ještě dodat, že Nejvyšší správní soud se zabýval již dříve otázkou uplatnění jiných
stížních důvodů, nežli důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Např. ve svém
rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 - 38, který byl uveřejněn pod č. 524/2005 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se vyslovil tak, že „nerozhodl-li soud ve věci samé, ale žalobu
odmítl podle §46 s. ř. s., nepřísluší ani Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o kasační stížnosti zabývat
se stěžovatelem uplatněným stížnostním důvodem podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“. Ve světle podaného
výkladu, jakož i s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu proto neobstojí
námitka stěžovatelky, kterou brojí proti tomu, že krajský soud nereagoval na její námitky stran
vad řízení před správními orgány a nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011,
č. j. 44 Af 14/2011 – 39, není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu
orgánu nevznikly žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu