ECLI:CZ:NSS:2019:7.AFS.23.2019:37
sp. zn. 7 Afs 23/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Statutární město Karviná,
se sídlem Fryštátská 72/1, Karviná, zastoupen Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou
se sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2018, č. j. 22 Af 58/2016 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále též „správce daně“) vydal dne 14. 4. 2015
podle §139 a §147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„daňový řád“), platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně č. j. 1500594/15/3200-
31471-806393, kterým vyměřil žalobci odvod ve výši 290 314 Kč (ve výši 5 % z celkové dotace
5 806 277,92 Kč). Žalobce napadl platební výměr odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím
ze dne 11. 5. 2016, č. j. 21230/16/5000-10470-702394, a platební výměr potvrdil.
II.
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem
Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. Podle krajského soudu bylo
jednoznačně prokázáno, že žalobce nedodržel dotační podmínky, čímž porušil rozpočtovou
kázeň ve smyslu §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o rozpočtových pravidlech“, či pouze „rozpočtová
pravidla“) a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu. Soud neshledal relevantní ani
poukaz žalobce na rozdíly mezi výsledky daňové kontroly a kontroly prováděné Úřadem
pro ochranu hospodářské soutěže. Nadto závěr o porušení rozpočtové kázně žalobcem není
v posuzované věci založen na porušení zákona o veřejných zakázkách, ale na porušení dotačních
podmínek. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na porušení principu
proporcionality. K tomu uvedl, že výše odvodu za porušení rozpočtové kázně v případě porušení
rozpočtové kázně konstatované příslušným územním finančním orgánem podle §44 odst. 1
písm. b) rozpočtových pravidel činí 5 % z celkové částky dotace. Byla-li takto stanovena výše
odvodu, neměl již správce daně možnost správního uvážení ve smyslu proporcionality tohoto
odvodu, neboť možný odvod byl žalobci od počátku znám a jedná se o jednu
z podmínek poskytnutí dotace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2018,
č. j. 2 Afs 366/2017 - 33). Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj
pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel obsáhle shrnul usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 - 33 (dále též
„usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 1 Afs 291/2017“), resp. důvody, pro které byla věc
předložena rozšířenému senátu. Dovozuje, že při ukládání odvodu je třeba postupovat
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci a současně je třeba náležitě odůvodnit, z jakých
důvodů byl odvod uložen. Odvod může být nadto uložen pouze tehdy, pokud se prokáže,
že došlo k protiprávnímu následku. To se v dané věci nestalo. Dále namítal, že nebyla řádně
odůvodněna výše odvodu. V právním státě nemůže správní orgán disponovat absolutně volnou
úvahou, protože ničím neomezené správní uvážení orgánu veřejné moci by mohlo vést k libovůli.
Poukázal i na to, že byl dodržen účel dotace. Stěžovatel dále namítal, že odvod nemohl být
uložen z důvodu vzniku legitimního očekávání. Vznik legitimního očekávání stěžovatel dovozuje
zejména z toho, že celý dotační proces probíhal pod průběžnou kontrolou, poskytovatel dotace
byl s příjemcem dotace (stěžovatelem) v kontaktu a k postupu stěžovatele neměl výhrady,
stěžovatel mu poskytoval plnou součinnost atp. Dovozuje proto porušení principu legitimního
očekávání ve smyslu judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 690/01), Nejvyššího
správního soudu a Soudního dvora Evropské unie.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s rozsudkem
krajského soudu. Poukázal na své vyjádření k žalobě a žalobou napadené rozhodnutí. Podle
žalovaného bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Ze správního spisu vyplývá, že Ministerstvo vnitra na základě žádosti stěžovatele
o finanční podporu z operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost vydalo dne 6. 10. 2010
rozhodnutí o poskytnutí dotace č. 06/57 (dále též „rozhodnutí o poskytnutí dotace“) na realizaci
projektu „optimalizace a zefektivnění systému řízení a rozvoje lidských zdrojů Magistrátu města Karviné“.
V bodě 8.1 části II. „povinnosti příjemce dotace“ bylo stanoveno, že „při zadávání zakázek v rámci
realizace projektu je příjemce povinen postupovat v souladu s pravidly stanovenými metodickým pokynem
pro zadávání zakázek OP LZZ, který je součástí přílohy 5. rozhodnutí“.
[8] Při kontrole provedené správcem daně však bylo zjištěno, že stěžovatel nepostupoval
v souladu s metodickým pokynem, resp. dotačními podmínkami. Informace k veřejným
zakázkám nezveřejnil na stránkách www.esfcr.cz, jak mu to ukládala kapitola 2.4 metodického
pokynu „výzva k předložení nabídek“. Dále bylo při kontrole zjištěno, že stěžovatel u konkrétně
specifikované zakázky nepopsal způsob, ze kterého by bylo zřejmé, které parametry nabídky
budou hodnoceny jako nejvýhodnější, jaké aspekty nabídky jsou důvodem pro přidělení vyššího
bodového hodnocení, čímž porušil princip transparentnosti vymezený v kapitole 1 „společná
ustanovení pro zadávání zakázek“ metodického pokynu.
[9] Uvedená zjištění jsou podrobně rozepsána jak v rozhodnutí správce daně ze dne
14. 4. 2015, č. j. 1500594/15/3200-31471-806393, tak i v navazujícím rozhodnutí žalovaného
přičemž stěžovatel je ani nezpochybňuje. Obecně namítá, že při ukládání odvodu je třeba
postupovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci a současně je třeba náležitě
odůvodnit, z jakých důvodů byl odvod uložen. Z označených rozhodnutí však vyplývá, že těmto
povinnostem orgány finanční správy dostály. Jejich argumentace je individualizovaná a náležitě
odůvodněná, čímž dostála také požadavku vyjádřenému v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 291/2017 (viz zejména bod 38). I v dalších ohledech
odpovídá postup orgánů finanční správy zákonu o rozpočtových pravidlech, resp. navazující
judikatuře správních soudů.
[10] Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by k porušení rozpočtové kázně nemohlo
dojít porušením dotačních podmínek.
[11] Podle §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel se za porušení rozpočtové kázně
považuje neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu státního
fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv, jejich příjemcem. Podle §3 písm. e) rozpočtových
pravidel neoprávněným použitím peněžních prostředků ze státního rozpočtu […] je jejich výdej, jehož provedením
byla porušena povinnost stanovená právním přípisem, rozhodnutím, případně dohodou poskytnutí těchto
prostředků, nebo porušení podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty; dále se jimi rozumí
i to, nelze-li prokázat, jak byly tyto peněžní prostředky použity.
[12] Výkladem pojmu „neoprávněné použití peněžních prostředků“ se zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve shora označeném usnesení sp. zn. 1 Afs 291/2017. Rozšířený
senát shledal, že neoprávněným použitím peněžních prostředků lze rozumět i porušení
podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty. K tomu viz body 35 a násl.
označeného usnesení, kde rozšířený senát uvedl, že: „Judikatura je jednotná v otázce, že odvod musí být
přiměřený povaze porušení povinnosti. Týká-li se porušení povinnosti samostatné části poskytnuté dotace, odvod se
má týkat pouze celé takto vymezené částky. Nelze-li ovšem porušení povinností izolovat jen na část dotace,
tedy porušení povinností se týká dotace jako celku, judikatura nabízí dva způsoby odůvodnění přiměřenosti výše
odvodu za formální či marginální porušení povinností příjemcem dotace: (1) Proporcionalitu je třeba uvažovat již
při určování, zda došlo k porušení rozpočtové kázně. Pokud pochybení bylo pouze formálního charakteru a nemá
vliv na účel, který je poskytnutím dotace sledován, nemůže se jednat o kvalifikované porušení rozpočtové kázně.
Judikatura zde zdůrazňuje naplnění účelu dotace (viz např. rozsudek ve věci Lovochemie, cit. v bodě 26. shora);
(2) Princip proporcionality se použije až při rozhodování o výši odvodu, a to tak, že individuální okolnosti
rozpočtové kázně se musí promítnout ve výši odvodu, byť shledané pochybení zasahuje celý objem poskytnuté
dotace. Stoprocentní odvod totiž nemůže být důvodný, jedná-li se o marginální nedostatek při čerpání dotace
(srov. např. rozsudek ve věci Město Šlapanice, cit. v bodě 27). Dle rozšířeného senátu nelze první naznačené řešení
akceptovat. Zákon v §44 odst. 1 písm. b) ve spojení s §3 písm. e) rozpočtových pravidel definuje neoprávněné
použití peněžních prostředků zcela jasně. Porušení povinnosti totiž váže nejen na porušení povinnosti stanovené
právním předpisem nebo rozhodnutím, případně dohodou o poskytnutí těchto prostředků, ale též na porušení
podmínek, za kterých byly příslušné peněžní prostředky poskytnuty. Porušení účelu, o kterém hovoří rozsudek
ve věci Lovochemie, je jen jednou z mnoha typových situací, za kterých lze hovořit o neoprávněném použití
peněžních prostředků. Rozšířený senát v tomto smyslu upozorňuje, že rozpočtová pravidla jasně v §14 odst. 4
rozlišují případné další podmínky, které musí příjemce v souvislosti s použitím dotace nebo návratné finanční
výpomoci splnit, na straně jedné, a ostatní povinnosti, které příjemce v souvislosti s poskytnutím dotace
nebo návratné finanční výpomoci plní a jejichž nedodržení není neoprávněným použitím podle §3 písm. e),
na straně druhé. Nelze tedy jasnou zákonnou dikci obcházet tím, že správce daně nebo dokonce až soud zpětně
prohlásí některou ze závazných dotačních podmínek za nevýznamnou, a proto nezakládající vůbec porušení
rozpočtové kázně. Takovýto výklad by závažným způsobem narušil vnitřní uspořádání poměrů dotačního vztahu.
Poskytnutí dotace představuje dobrodiní ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat
příjemce dotace přísnými podmínkami. Výklad naznačený v rozhodovací linii reprezentované rozsudkem ve věci
Lovochemie by mohl mít nepřijatelné dopady. Jak správně poznamenal stěžovatel a v návaznosti
na něj i předkládající senát, příjemci dotací by nebyli žádným způsobem motivováni k plnění těch podmínek, které
se nevztahují bezprostředně k účelu poskytnutí dotace, a mohli by na jejich plnění zcela rezignovat.“ (důraz
přidán). Nutno dodat, že správní soudy jsou povinny respektovat rozhodnutí rozšířeného senátu
i u probíhajících, resp. neskončených řízení. K tomu viz např. závěr uvedený v usnesení
rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86: „pokud […]
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu sjednotí doposud rozdílný přístup senátů zdejšího soudu stejně jako
krajských soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, účinky tohoto rozhodnutí jsou orientovány výlučně
do budoucna. […] Soudy rozhodující ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení
rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících
a v budoucnu zahájených řízeních.“
[13] Z právní úpravy nevyplývá ani opora pro stěžovatelův závěr, že k porušení rozpočtové
kázně může dojít pouze tehdy, pokud příjemce dotace nedodržel její účel, popř. pokud bude
prokázán protiprávní následek jeho jednání. Z §3 a §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových
pravidlech vyplývá, že k porušení rozpočtové kázně může dojít i nedodržením dotačních
podmínek (bez ohledu na následky takového porušení či ne/dodržení účelu dotace). Závažnost
porušení dotačních podmínek, resp. jeho následky lze zohlednit při rozhodování o výši odvodu.
K tomu viz vedle shora označeného usnesení rozšířeného senátu i nedávný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 10 Afs 196/2018 - 52. V něm soud uvedl následující:
„Stěžovatel je přesvědčen, že ne každé porušení dotačních podmínek představuje porušení rozpočtové kázně. Podle
jeho názoru je třeba zkoumat také závažnost porušení dotačních podmínek. O porušení rozpočtové kázně se podle
stěžovatele bude jednat v případě, že takové jednání mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, mělo dopad
na realizaci projektu či účelnost vynaložení veřejných prostředků z dotace. NSS konstatuje, že předestřený názor
odmítl nedávno rozšířený senát v usnesení ze dne 30. 10. 2018, čj. 1 Afs 291/2017-33, město Krnov. Podle
tohoto rozhodnutí každé porušení dotačních podmínek (které nejsou v rozhodnutí o poskytnutí dotace vymezeny
jako méně závažné) zakládá porušení rozpočtové kázně. O porušení rozpočtové kázně se bude jednat i tehdy,
pokud porušení dotačních podmínek nemělo vliv na účel, který je poskytnutím dotace sledován. Opačný výklad by
závažným způsobem narušil vnitřní uspořádání poměrů dotačního vztahu. Příjemci dotací by totiž nebyli žádným
způsobem motivováni k plnění těch podmínek, které se nevztahují bezprostředně k účelu poskytnutí dotace,
a mohli by na jejich plnění zcela rezignovat. Rozšířený senát zdůraznil, že poskytnutí dotace představuje dobrodiní
ze strany státu, čemuž odpovídá i oprávnění poskytovatele dotace svázat příjemce dotace přísnými podmínkami.
Závažnost porušení dotačních podmínek se zohlední až při rozhodování o výši odvodu (srov. k tomuto aspektu bod
[54] níže). Ve světle závěrů rozšířeného senátu tak nelze považovat kasační námitku za důvodnou. Správní
orgány v nynější kauze dospěly k závěru, že stěžovatel jednáním v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách
porušil rozpočtovou kázeň podle §44 odst. 1 písm. b) ve spojení s §3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech,
ve znění do 29. 12. 2011. Při vyslovení tohoto závěru nebyly povinny zabývat se tím, jaký vliv mělo porušení
na plnění účelu dotace.“ (důraz přidán).
[14] K námitkám poukazujícím na nepřiměřenost uloženého odvodu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že výše odvodu byla stanovena přímo v rozhodnutí o poskytnutí dotace.
Z rozhodnutí o poskytnutí dotace (část IV. „sankce“, bod 2.3) vyplývá, že výše odvodu
za porušení rozpočtové kázně v případě porušení rozpočtové kázně konstatované příslušným
územním finančním orgánem činí 5% z celkové částky dotace. Přesně v takové výši byl odvod
územním finančním orgánem (správcem daně) uložen (správce daně stěžovateli uložil odvod
ve výši 5 % z celkové dotace 5 806 277,92 Kč). V takovém případě pak soud nemůže zasahovat
do výše odvodu. K tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2018,
č. j. 2 Afs 366/2017 - 33, kde se uvádí, že: „Správní soudy ani daňové orgány nemají pravomoc zpětně
měnit kritéria poskytnuté dotace. Pokud poskytovatel dotace stanovil pravidla pro výpočet odvodu za porušení
rozpočtové kázně a příjemce dotace na ně přistoupil, nemůže následně požadovat, aby tyto podmínky nebyly
dodrženy, byť to je pro něj nevýhodné. Primárně to byl totiž on, kdo nesplnil podmínky dotace, za což musí nést
odpovědnost v podobě odvodu za porušení rozpočtové kázně (viz také rozsudek ze dne 13. 9. 2017,
č. j. 6 Afs 1/2017-27). V nyní projednávané věci poskytovatel dotace v rozhodnutí o poskytnutí dotace výslovně
a jednoznačně určil (pod bodem 3. písm. e) části IV rozhodnutí o poskytnutí dotace), jak má být odvod
za porušení rozpočtové kázně stanoven, přičemž jeho výši vymezil poměrem prostředků vydaných v rozporu
se zákonem o veřejných zakázkách, tedy odpovídajících porušení, k celkové výši poskytnuté dotace. Jak vyplývá
z rozhodnutí o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně a následně také z rozhodnutí žalovaného, kterým
bylo zamítnuto odvolání proti tomuto rozhodnutí, správce daně postupoval při stanovení výše odvodu v souladu
se zákonem o rozpočtových pravidlech, když rozhodoval v souladu s rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj
o poskytnutí dotace, aniž by při stanovení výše odvodu užil správní úvahu. V odůvodnění napadených rozhodnutí
je jednoznačně uvedeno, jaké konkrétní ustanovení rozhodnutí o dotaci lze podřadit pod porušení povinností
ze strany stěžovatele, jakož i přesný výpočet odvodu. Uvedený postup považuje Nejvyšší správní soud za zcela
v souladu s právními předpisy.“
[15] Stěžovatel dále namítal, že odvod nemohl být uložen z důvodu vzniku legitimního
očekávání. Vznik legitimního očekávání dovozuje zejména z toho, že celý dotační proces probíhal
pod průběžnou kontrolou, poskytovatel dotace byl se stěžovatelem (jako příjemcem dotace)
v kontaktu a k postupu stěžovatele neměl výhrady, stěžovatel mu poskytoval plnou součinnost
atp.
[16] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze na základě těchto tvrzení dovodit
nemožnost uložení odvodu. „Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků opomněl upozornit
na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje ani neomezuje takovou odpovědnost.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 - 38). Porušení rozpočtové
kázně hodnotí samostatně správce daně, a nikoliv poskytovatel dotace. „Správce daně je orgánem,
který spravuje odvody za porušení rozpočtové kázně [v daném případě §1, §2 odst. 1 písm. j) zákona
č. 531/1990 Sb., §44 odst. 9 rozpočtových pravidel, §1, §2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád], a tedy i zjišťuje skutečnosti rozhodné pro vyměření odvodu. Poskytovatel dotace není tím,
kdo závazně určuje, zda byly finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu čerpány oprávněně. Jistě je
oprávněn posuzovat splnění cíle projektu, ostatně mnohdy se jedná o otázku ryze odbornou. Tyto jeho závěry ovšem
nejsou pro správce daně závazné; zjistí-li porušení podmínek, je oprávněn a povinen z toho vycházet.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 2 Afs 334/2016 - 42). Ani Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže není oprávněn posuzovat, zda došlo k porušení rozpočtové kázně
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 4 Afs 167/2016 - 47,
ze dne 6. 9. 2017 č. j. 6 Afs 281/2016 - 86).
[17] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2013, č. j. 5 Afs 3/2012 - 131) dále vyplývá, že postup v rozporu s právem
(ke kterému došlo i v dané věci – viz výše) nezakládá legitimní očekávání. To ostatně potvrzuje
i judikatura ESD. Zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil
zjevného porušení platné právní úpravy [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2008,
Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci C-383/06 až
C-385/06, Sb. rozh. s. I-01561); bod 56]. Pokud pak stěžovatel v souvislosti s legitimním
očekáváním poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 690/01, konstatuje soud,
že v něm se Ústavní soud nezabýval otázkou legitimního očekávání příjemců dotací. Ústavní soud
se v něm zabýval výkladem zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících
s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a nikoliv přiměřeností
uloženého odvodu ze strany orgánů finanční správy. Ani žádný další postup orgánů finanční
správy neporušoval podle názoru Nejvyššího správního soudu princip legitimního očekávání.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou vadu či nezákonnost, pro kterou by
bylo třeba přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu či rozhodnutí orgánů finanční správy.
Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Z tohoto
důvodu nemohl shledat případnou ani polemiku stěžovatele s jejich závěry.
[19] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu